Převzato z http://www.hrad.cz/cgi-bin/toCP852.en/prezident/Havel/speeches/1997/2404.html


 

Projev prezidenta republiky Václava Havla ve Spolkovém sněmu

Bonn, Spolková republika Německo, 24.dubna 1997



Pane spolkový prezidente,
paní předsedkyně Spolkového sněmu,
pane předsedo Spolkové rady,
pane spolkový kancléři,
milé paní poslankyně a milí páni poslanci,
členové Spolkové rady a Spolkové vlády,
vážení hosté,

jsem prvním představitelem demokratického českého státu, kterému se dostává cti promluvit před nejvyšší reprezentací demokratického Německa. Cítím zvláštní odpovědnost, která z toho vyplývá, pociťuji kolem sebe i zesílenou zvědavost, co tu řeknu, a vím o velkém množství různorodých témat, o nichž bych z těch či oněch důvodů měl právě zde pohovořit. Po kratším literárním trápení jsem se však rozhodl zapomenout na všechna očekávání, odložit všechny seznamy politicky žádoucích zmínek, neprožívat svou odpovědnost jako trauma, ale využít této příležitosti k úvaze o tématu jediném, nicméně podle mého názoru právě dnes vrcholně důležitém. Tímto tématem není nic méně a nic víc než prožitek zvaný vlast. Rozhodl jsem se tak především ze dvou důvodů. Za prvé: Českou republiku a Spolkovou republiku Německo spojuje významný fakt: jsou státy ve své dnešní podobě velmi mladými, které v leckterém ohledu hledají teprve svou identitu, a vymezují tudíž znovu to, co je dělá pro jejich občany vlastí. Přitom - paradoxně - obě naše země mají velmi dlouhou a bohatou tradici v průzkumu sebe samých jakožto vlastí a v pěstování či naopak kritice různých podob svého vlastenectví. A druhý důvod: probíhá bezprecedentní proces evropské integrace, který nejen vás a nás, ale vlastně všechny Evropany nutí, aby se znovu zamysleli nad tím, co vlastně v nové éře pro ně je či bude vlastí, jak se bude jejich vlastenectví snášet s fenoménem jednotné Evropy a hlavně s fenoménem evropanství a do jaké míry vůbec ještě platí, že se vlastí rozumí prostě národní stát v klasickém významu toho pojmu a vlastenectvím pouze láska k vlastnímu národu.

Než však obrátím svou pozornost k tomuto tématu, přece jen - dovolíte-li - se stručně zmíním o něčem jiném, totiž o konkrétní situaci, v níž k vám hovořím.
 
 

Je to chvíle, kdy po dlouhé době nelehkých jednání byla podepsána a oběma našimi parlamenty schválena dnes už obecně známá a obecně oceňovaná česko-německá deklarace. Nikdo z nás zajisté není tak naivní, aby si myslel, že tato deklarace je kouzelným proutkem, který rázem odstraní všechny trpké zkušenosti, které poznamenaly ve dvacátém století naše vzájemné soužití, a všechny tradiční a tradičně pěstované bludy, které o tomto soužití a o těchto zkušenostech na obou stranách žijí. Přesto se domnívám, že tato deklarace má velký význam, možná větší, než si mnozí z nás uvědomují.

Především jejím přijetím dávají oba naše státy celé Evropě najevo, že mají dobrou vůli nezatěžovat její už tak přetížené jednací stoly svými vzájemnými spory, pramenícími navíc z událostí, které se staly dávno a které se nemohou odestát. Vždyť přesně tak, jako dnešní Německo nemůže vrátit životy desítkám tisíc českých obětí nacismu a vrátit nás před rok 1938, kdy u nás žili pospolu Češi, Židé i Němci, nemůže ani dnešní Česká republika vrátit vyhnaným Němcům jejich dávný domov. Touto deklarací jsme podle mého názoru jasně řekli, že se nebudeme pokoušet o nemožné, totiž měnit vlastní dějiny a napravovat jejich nenapravitelné důsledky, ale že budeme tyto dějiny nepředpojatě zkoumat, hledat jejich pravdu, a klást tím jediné možné a smysluplné základy našeho budoucího dobrého soužití.

Dovolte mi, abych už na tomto místě vysoce ocenil mravní postoj těch svých spoluobčanů, kteří byli za nacismu obětí rasové a politické perzekuce a kteří podpořili toto dílo smíření.

Význam přijaté deklarace je - aspoň jak mně se to jeví - hlavně v tom, že nás osvobozuje. Tím, že jsme svěřili historii nepředpojatému historickému zkoumání, osvobodili jsme za prvé historiky samotné: už se nemusí vyhýbat nepříjemným faktům jen kvůli nedobrým politickým důsledkům, které by jejich popis mohl mít. Osvobozením historiků jsme ovšem udělali nekonečně víc: přispěli jsme tím ke svobodě všech našich spoluobčanů. Neboť jedině společenství, které může a smí poznat pravdu o svých vlastních dějinách, je společenstvím vskutku svobodným. A jedině ve společnosti vskutku svobodné - čímž se kruh uzavírá - se mohou vskutku svobodně chovat i sami politici. Já osobně to aspoň tak cítím. Jen malý příklad: řekl-li jsem - věda dobře proč - před dvěma lety pouze to, že Němci pocházející z naší země jsou u nás vítáni jako hosté, pak dnes mohu bez obav říct i to, co jsem tehdy neřekl: že jsou u nás vítáni nejen jako hosté, ale i jako naši někdejší spoluobčané, respektive jejich potomci, kteří tu mají své staleté kořeny a kteří mají právo na to, abychom tuto jejich vazbu s naší zemí vnímali a ctili.

Svoboda v nejhlubším slova smyslu znamená ovšem víc, než že říkám naplno, co si myslím. Svoboda znamená i to, že vidím druhého, umím se vžít do jeho situace, vcítit do jeho zkušeností, nahlédnout do jeho duše, a že jsem schopen citlivým uchopením toho všeho svou svobodu šířit dál. Protože čím jiným je vzájemné pochopení, než šířením svobody a prohlubováním pravdy? Konkrétně to znamená i to, že bychom se v budoucnosti už měli vyvarovat pojmů či hesel, která mají - mimo jiné též vinou své poetické mlhavosti - v historickém povědomí druhých jiný smysl, než jaký mají pro nás, smysl začasté velmi špatný. Víte asi, že mluvím o takových souslovích, jako je například "tlustá čára", sousloví vnímané v Německu jako pokus zapomenout na zlé věci, nebo "právo na vlast", sousloví chápané u nás jako vzletné označení pro obyčejný teritoriální nárok.

Stručně řečeno: česko-německá deklarace - tím, že nás všechny osvobozuje od strachu z pravdy - vytváří neobyčejně příznivé klima jak pro rozvoj našeho sousedského soužití, tak pro naši spolupráci na evropském jevišti. Teď běží o to, abychom co nejrychleji a nejlépe tohoto klimatu využili a vše, čemu se v něm může dařit, rychle zaseli a cílevědomě pěstovali. Některé možnosti artikuluje deklarace sama, jiné se otevírají či otevřou v té míře, v jaké je otevírá a otevře iniciativa občanů, samospráv i dalších institucí. Je to šance vpravdě historická, nesmí být promarněna, a všichni demokratičtí politici na obou stranách by si dnes proto měli uvědomit rozsah své odpovědnosti a jednoznačně nadřadit zájem dlouhodobý, kterým je dobře založené, pevné, trvalé a všechny obohacující soužití našich národů, zájmu krátkodobému, kterým je získání toho či onoho procenta voličů, byť by jimi měli být i lidé veskrze nepoučitelní.
 
 

Dámy a pánové,

člověk, jak známo, není žádným úkazem o sobě, jehož identita nikterak nesouvisí s jeho okolím, ba je na něm zcela nezávislá. Naopak: naše identita je spolutvořena mnoha vrstvami či okruhy toho, co by se dalo obecně nazvat naším domovem. Naše rodina; okruh přátel, s nimiž se stýkáme, či našich souvěrců; dům, v němž žijeme; naše obec či náš kraj včetně krajiny, která ho tvoří; náš podnik nebo naše profese; spolek, v němž působíme; naše etnikum či náš národ; stát, jehož jsme občany; ale i širší civilizační okruh, k němuž se cítíme svými kořeny a svou historií patřit; jakož nakonec i naše pozemšťanství - to všechno jsou různé vrstvy našeho domova. Ve všech těchto vrstvách jsme tak či onak zakotveni, všemi jsme tak či onak ovlivněni či přímo spoluurčeni, ke všem se v té či oné míře hlásíme, všechny jsou tak či onak účastny na tvorbě a pozemském bytí našeho já.

Jen jednu z těchto vrstev - a je otázka, jak je ve srovnání s jinými pro nás důležitá - nazýváme vlastí. Rozumíme tím obvykle zemi, v níž žije národ, jehož jsme příslušníky. A jak se začaly národy v moderním slova smyslu postupně konstituovat a získávat vlastní státnost, tedy jak vznikaly novodobé národní státy, tak se začal zřejmě stále víc pod pojmem vlasti rozumět národní stát, jehož je člověk občanem, a pod pojmem vlastenectví citová vazba jak k vlastnímu národu a k zemi, kterou obývá, tak - a to stále silněji - ke státu, který si tento národ utváří, který chrání či o který bojuje.

Myslím, že když se dnes řekne vlast, většina lidí chápe ten pojem v právě popsaném významu. To znamená jako víceméně uzavřenou, pevně danou, přesně definovatelnou a k žádné další úvaze už neprovokující strukturu: každý přece ví, jak se rozpozná Čech od Němce a kde končí Česká republika a začíná Spolková republika Německo.

Je takovéto chápání vlasti jediné možné, správné a perspektivní? Není na místě fenomén vlasti přinejmenším znovu prozkoumat a položit si otázku, kudy vede další cesta: zda je třeba "tvrdost", uzavřenost a povinnou neproblematičnost vlasti přijmout prostě jako fakt a toto pojetí jen dál stvrzovat, anebo zda lze postupovat i jinak?
 
 

Nejužívanější a nejvýstižnější německé slovo pro to, co se česky nazývá "vlast", tedy "Heimat", pochází z pragermánského slova "haima", které označovalo nejen svět nám blízký, důvěrně známý, tedy některou z vrstev našeho domova, ale zároveň svět a vesmír obecně, v jejich celkovosti, to jest univerzum. Podobně staroislandské slovo "heimspekja" znamená hovořit o domovu a vlasti, ale zároveň přemýšlet o vesmíru, tedy filozofovat.

Co se skrývá za touto prapůvodní dvojznačností slova vlast?

Vysvětlení je jednoduché: vlast byla zřejmě kdysi chápána jako určité zpřítomnění světa, jako jeho obraz či průhled do něj. To, co důvěrně známe, co nás obklopuje, v čem se do jisté míry vyznáme, co přímo zažíváme a zakoušíme, jako by bylo jen ploškou krystalu, která zrcadlí celý vesmír. Vlast či domov - takto pochopeny - nás tudíž nevydělují z univerza, ale naopak nás s univerzem spojují.

Prapůvodně tedy slovo vlast neoznačuje žádnou uzavřenou strukturu, ale naopak strukturu otevírající. Je to most mezi člověkem a vesmírem. Poukaz známého k neznámému, viditelného k neviditelnému, srozumitelného k tajemnému, konkrétního k obecnému. Je to pevná půda pod nohama, na které člověk stojí, aby se mohl vzpínat k nebi.
 
 

Nejjednodušší je samozřejmě o pojmu vlasti moc nepřemýšlet a držet se jeho tradičního významu. Případně pojetí vlasti jako uzavřené struktury ještě dál posilovat a prohlubovat. Je to cesta nejen nenáročná, ale pro určité společenské vrstvy, a tím i pro určité politiky dost přitažlivá: neklade totiž na nikoho žádné zvláštní intelektuální či mravní nároky, ale nabízí naopak každému pohodlné spočinutí v podušce známých reálií a v náručí známé komunity. Příslušnost k této komunitě - jako nejvyšší hodnota - vyvazuje z individuální odpovědnosti a stává se snadno rozpoznatelnou jistotou v tomto nejistém světě. Jsem Čech, Němec či Francouz, Češi, Němci či Francouzi jsou nejlepší, Češi, Němci či Francouzi mají vždycky pravdu, kdo není Čech, Němec či Francouz, ten je podezřelý, budu dělat to, co dělají všichni Češi či Němci či Francouzi, rozplynu se v kolektivní vůli kmene a jako jeho pasivní součást popluji životem - a mám vyhráno. To je způsob myšlení, k němuž koncepce vlasti jako uzavřené struktury může vést či svádět. A dovedena do krajních důsledků nemusí znamenat nic víc a nic lepšího, než šovinismus, provincialismus, skupinový egoismus, xenofobii a rasismus. V co ústí tyto kolektivní stavy ducha, jsou-li obratně pěstovány nacionalistickými vůdci, víme všichni dobře: v násilí, etnické čistky, války a koncentrační tábory.

Koncepce vlasti jako uzavřené struktury v sobě obsahuje nebezpečí, že vlast bude pochopena spíš jako nevětraný pelech, než jako odrazová plocha k lidskému rozmachu; spíš jako nora, chránící člověka před světem, než jako prostředí jeho kontaktu s ním; spíš jako nástroj jeho izolace od druhých, než jako místo, které mu k druhým otevírá cestu.

Cítím v tomto pojetí, zvlášť v jeho pokleslých podobách, velikou vnějškovost: vlast stále zřetelněji přestává mít jakýkoli duchovní obsah či rozměr, přestává být souborem tak či onak zakoušených či sdílených hodnot nebo tak či onak pochopeného vlastního duchovního dědictví a stává se jen mrtvým balíkem svých vnějších a obsahově vyprázdněných atributů, jako jsou kroje, standarty, zvolání či donekonečna obehrávané melodie.

Myslím, že moderní svět zvolna překonává tradiční pojetí národního státu jako jakéhosi vyvrcholení národní existence, a tím de facto konce dějin. Z hlediska tohoto pojetí bylo důležitější, že národ má svůj stát, než jaký stát to je a na jakých hodnotách je založen. Postupné překonávání národního státu v jeho tradičním pojetí by mělo podle mého mínění vést i k nové reflexi pojmu vlast.

Měli bychom se učit prožívat vlast opět - tak, jak tomu bylo zřejmě kdysi - jako náš kus "světa vůbec", tedy jako něco, co nás umísťuje ve světě, nikoli jako to, co nás z něj vytrhává.
 
 

Zajisté mi věříte, že nikomu nedoporučuji, aby se zřekl své vlasti.

Domnívám se pouze, že čas dozrál k její - spíš asi pocitové než verbální - redefinici. Krajinu, kterou prožíváme jako nezaměnitelný znak naší vlasti a kterou milujeme, bychom měli stále zřetelněji vnímat jako nezaměnitelnou součást a ukázku celkového zázraku přírody, součást stejně nezaměnitelnou, jak nezaměnitelné jsou četné jiné krajiny. Boží muka u polní cesty by pro nás neměla být jen tradiční ozdobou naší krajiny známou ze všech starých vlasteneckých kalendářů, ale hmotným výrazem spirituality našich předků. Mluví-li se v naší vlasti převážně česky či německy, pak to přece neznamená, že jako vlast nemůže naši zemi či náš stát zakoušet a prožívat někdo, jehož mateřštinou je úplně jiný jazyk. Své národní pověsti, písně, kulturu či svou mateřštinu bychom měli vnímat především jako osobitou součást obecného lidského vlastnictví svědčící - byť po svém - o lidské touze tak či onak uchopit svět, v němž člověk žije, a porozumět mu. A svůj vlastní stát bychom měli vnímat prostě jako jeden z mnoha pokusů lidského společenství zprostředkovat pokud možno rozumně a spravedlivě vzájemné soužití lidí.

V něčem to je možná méně, než čím byla našim předkům vlast před sto lety. Není to už předmět zbožnění. V něčem je to však nekonečně víc: vlast jako otevřená struktura je přece naším pojítkem s univerzem a je jedním z bezpočtu konkrétních pokusů o smysluplný pobyt na tomto světě.

Řekl bych, že důležitější než povrch toho, co dělá vlast vlastí, by měl být smysl, jaký to má. Vždyť i na těch Božích mukách je důležitější, že to je připomínka Kristova osudu, než že to jsou naše - řekněme jihočeská - Boží muka. Lze právem říct, že jde o jihočeský způsob pochopení Kristových muk. Není však dobré myslet si, že jde o ztělesněné jihočešství.

To všechno znamená, že by měl být kladen stále silnější důraz na svět hodnot, které pro nás svým osobitým způsobem naše vlast zpřítomňuje, či se snaží nebo měla by se snažit - jako stát - zpřítomnit, než na svět vnějších znaků, s nimiž je spojena, jako je například genetický původ, jazyk či barva pleti jejích obyvatel, nebo jako je tvarosloví památek, zvyků či tradic, jež jsou pro ni charakteristické.
 
 

Dámy a pánové,

obdivuhodný proces evropského sjednocování se dnes soustřeďuje na sjednocování institucionální, hospodářské, legislativní, politické. Úspěchu v těchto všech rovinách však stěží dosáhne, nebude-li systematicky provázen i hledáním jednotících motivů citových a duchovních. Jinými slovy: Evropané budou dříve či později muset i Evropu pochopit jako svou vlast, byť zvláštního druhu. Nebo jako společnou vlast svých vlastí.

To je však myslitelné jen za předpokladu, že pochopí vlast jako otevřenou strukturu. Otevřenou nejen v tom smyslu, že část citů, vyhrazených dosud národnímu státu, se může vázat k regionu či naopak k celému kontinentu, ale především v onom hlubším smyslu, o němž jsem tu mluvil.

Evropa by se měla daleko zřetelněji stávat vlastí našich společně sdílených hodnot, tak jak vyrůstají z našich nejlepších duchovních tradic i nabytých historických zkušeností. Všichni víme, o které hodnoty běží: respekt k lidským právům, právní stát, demokracie, občanská společnost, tržní ekonomika, smysl pro sociální spravedlnost, úcta k přírodě a našemu životnímu prostředí. A všichni asi tušíme, i když o tom už méně mluvíme, co se skrývá kdesi nejhlouběji za těmito známými hodnotami: je to odpovědnost člověka za svět, mravní řád v nás, tento Kantův protějšek hvězdného nebe nad námi. Ale není to pochopitelně jen toto. Je to i osobitá tvář, kterou dala těmto hodnotám a především jejich metafyzickému prapůvodu duchovní historie našeho kontinentu.
 
 

Paní poslankyně a páni poslanci, milí přátelé,

nemohu skončit jinak, než konstatováním, že naše dva státy stojí před významným úkolem: společně a prodchnuty vzájemnou důvěrou přispívat k velkému dílu evropského sjednocování. A společně v něm posilovat - vycházejíce z vlastních bohatých duchovních tradic - to, co může nejpevněji stmelovat evropské státy a národy, totiž vědomí, že sdílíme společnou vlast myšlenek, hodnot a ideálů.

Děkuji vám za pozornost.