P r a ž s k á   v ý z v a                                                                        V Praze dne 11. března 1985


Vážení přátelé,

čtyřicet let nebyla na evropské půde válka. Přesto není Evropa světadílem míru. Právě naopak: jako hlavní třecí plocha dvou mocenskch bloků je místem stálého napětí, z něhož vzchádzí hrozba celému světu. Válka, která by tu vznikla, stala by se nejen světovou, ale pro svět pravděpodobně smrtelnou.

Příčinou této zlověstné role Evropy je její rozdělení. Naše společná naděje spočívá v jeho překoání, které je možné jen cílevědomou, postupnou a všemi dohodnutou proměnou samotné politické reality, která je způsopuje.

Stav bez války trvá čtyřicet let také proto, že obě seskupení respektují situaci, která vznikla, když se v Jaltě dohodnuté sféry vojenských operací zvrhly ve vojensko-politické bloky. Uchovávání, obranu a upevňování tohoto stavu podmiňují rozličné obavy z destabilizace vzniklé rovnováhy. Proměna si proto vyžaduje zvláštní citlivost. Nemůže ji provázet vyhrožování jakoukoli převahou. Vyžaduje naopak vytváření záruk a jistot posouzení a skloubení všech dílčích aspektů, uznání současného stavu jako východiska změn a vyloučení obav, že se oživí stará nebezpečí, která už dvakrát v tomto století vedla ke katastrofě. Možnosti překročilt daný stav zdaleka nejsou tak nepříznivé, jak by se mohlo zdát.

Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, její Závěrečný akt z Helsinek, následná jednání v jejím rámci či Výsledný akt z Madridu nejsou jen stvrzením statu quo, ale programem evropské a evropsko-americké spolupráce. V tomto procesu nejednají bloky, ale rovnoprávní partneři. Je jím potvrzena nezávislost všech zúčastnených států a přijaty principy vztahů, jejichž uplatnění otevírá perspektivu sjednocení Evropy. V souladu s tradicemi evropské kultury byla tu zakotvena myšlenka nedělitelnosti míru nejen ve vztazích mezi státy, ale i mezi státem a společností, mezi občanem a mocí.

Požadavek, aby vlády plnily závazky, které samy přijaly, je dosud málo využitou možností mírového hnutí. Přitom tento mezinárodně právně stvrzený systém občanům umožňuje jak veřejnou kontrolu vlád, tak tvořivé překlenutí strnulých postojů. Rozdílné poměry v jednotlivých zemích vedou ke zdůraznění odlišných stránek. Jejich pochopení a respektování je však podmínkou společného solidárního postupu.

Demokratická a svéprávná Evropa nemůže existovat, je-li kterémukoli občanu, skupině či národu upíráno právo spolurozhodovat o událostech, ovlivňujíchích nejen jeho každodenní život, ale samotné přežití.

Ve spolupráci a dialogu se všemi, kdo opravdu chtějí překonat současnou nebezpečnou situaci, je pak možno vystoupit s vlastními iniciativami k odzbrojení, k vytváření bezatomových pásem a neutrálních zón, podněcovat rozvoj styků mezi jednotlivci, skupinami, státy, podporovat dohody o neútočení, zřeknutí se násilí či jaderných zbraní, regionální smlouvy všeho druhy včetne např. sbližování EHS a RVHP, společné sa bránit necitlivému přístupu k životnímu prostředí, brát za slovo vlády, analyzovat jejich návrhy a domýšlet jejich důsledky. Zkrátka: podporovat každou individuální, skupinovou i vládní iniciativu, sloužící ideálu sbližovnání a svobodného spojení evropských národů a odmítat kroky, které tento cíl odhalují či maří.

Nemůžeme se vyhnout ani některým dosavadním tabu.

Jedním z nich je rozdělení Německa.

Nelze-li v perspektivě evropského sjednocení nikomu upírat právo na seberealizaci, platí to i pro Němce. Jako žádné jiné, ani toto právo nelze uplatnit na úkor druhých, ani s přehlížením jejich obav. Prohlašme tedy jednoznačně, že východisko není možné hledat v nějaké další revizi evropských hranic. Hranice by v rámci evropského slbižování měly být stále méně významné, ale ani to nelze vykládat jako příležitost k nacionalistkým recidivám. Přiznejme však otevřeně Němcům právo svobodně se rozhodnout, zda a v jakých formách chtějí spojení svých dvou států v jejich dnešních hranicích. Po východních smlouvách Bonnu a po Helsinkách by se mohlo uzavření mírové smlouvy s Německem stát jedním z významných nástrojů pozitivní proměny v Evropě.

Jinou takovou otázkou je stažení cizích vojsk. Navrhněme tedy, aby Severoatlantický pakt a Varšavská smlouva zahájily co nejdříve jednáni o rozpuštení svých vojenských organizací, o stažení a odstranění všech jaderných zbraní v Evropě instalovaných či na Evropu namířených a o odchodu vojenských jednotek USA a SSSR z území jejich evropských spojenců. Součástí dohody by mělo být snížení stavů armád všech stran na evropském kontinentu na úroveň, která by vylučovala obavy kohokoliv z možného přepadení.

Tyto a jiné úkoly by měly být součástí komplexního procesu, který nemí být zaměřen proti nikomu, nýbrž ke vzájemnému sblížení. Nechceme vytvářet Evropu jako třetí velmoc, ale překonat velmocenskou blokovou strukturu spojením svobodných a nezávislých národů v celoevropském svazku, demokratickém a samosprávném společenství, žijícím v přátelství s národy celého světa. Jen svobodní a důstojní občané mohou zaručovat svobodu a sebeurčení národů. A jen svéprávné národy mohou založit Evropu jako společenství rovnoprávných partnerů, z něhož nesálá do světa nebezpečí globální války, ale které je příkladem skutečného mírového soužití.

Možná se tento ideál jeví jako sen. Jsme však přesvědčeni, že dnešní svět stěží překoná svou krizi, nevydá-li se také Evropa cestou odpovídající jeji vůli. Věříme, že naše stanovisko se setká s Vaším porozuměním.

Přejeme Vašemu jednání úspěch.

V Praze dne 11. března 1985

Václav Benda
Jarmila Bělíková
Tomáš Bísek
Daniela Bísková
Petr Cibulka
Ján Čarnogurský
Albert Černý
Jiří Dienstbier
Luboš Dobrovský
Karel Freund
Jiří Hájek
Miloš Hájek
Václav Havel
Ladislav Hejdánek
Oldřich Hromádko
Marie Hromádková
Jiřina Hrábková
Jozef Jablonický
Vladimír Kadlec
Eva Kantůrková
Božena Komárková
Jan Kozlík
Marie Rút Křížková
Ladislav Lis
Jaromír Litera
Václav Malý
Anna Marvanová
Jaroslav Mezník
Pavel Muraška
Dana Němcová
Radim Palouš
Miloš Rejchrt
Jakub Ruml
Jan Ruml
Jiří Ruml
Jan Šabata
Jaroslav Šabata
Anna Šabatová ml.
Anna Šabatová st.
Libuše Šilhánová
Jan Šimsa
Petruška Šustrová
Petr Uhl
Věra Vránová
Josef Zvěřina

Pozn.: „Pražská výzva“ byla formulovaná jako dopis skupiny signatářů Charty 77 pro 4. mezinárodní konferenci za jaderné odzbrojení v Evropě (3.-6. 7. 1985 v Amsterdamu), který bol podepsaný 45 signatáři.

Originální dokument