Moc se mi líbilo říjnové povídání Jana Kovanice (0042ar68.htm) o česání jablek. Od malička jsem každý podzim jezdila s rodiči k babičce do Jičína česat jablka. Ano, byly tam taky: Matčino červené (neboli Nonetit), Mazánkův zázrak, Boskovská reneta, pak ještě Hornokrajský malináč, Ontário a další, která už mi vypadla z paměti. Tady v Kanadě se mě každý podzim zmocní touha prostě jít po venkovské silničce a utrhnout si jablíčko nebo pár švestek. Ale nic takového tu kolem silnic neroste, kdo by to sázel jen tak pro radost? Tak aspoň musím na "pick your own" farmu si vlastnoručně natrhat nějaká jablka, i když vím, že na stromech určených k česání jsou už jenom zbytky, že bych za stejnou cenu u vjezdu do farmy, a nakonec i v obchodě, dostala lepší kvalitu. 

Je smutné, když si lidi radši koupí dovezená jablka v obchodě, než by si je pěstovali a česali sami. A bude hůř! To, jak to dneska vypadá v Kanadě je asi předobraz toho, jak to v Čechách bude za 20-30 let, to je postup "civilizace". Tady téměř všichni bydlí v domečkách se zahrádkami. Zahrádky jsou pečlivě upravené, s perfektními trávníky bez jediné pampelišky a se spoustou květin. Zahrádkaření je tu populární a lidé mu věnují hodně času. Kupodivu ale nikdo nepěstuje ovoce, přestože jsou tu na to ideální podmínky a v okolí je mnoho prosperujících ovocnářských farem. Je-li už na nějaké zahradě starý ovocný strom, nikdo se o něj nestará, ovoce spadne na zem a odklidí se na kompost. Jednu kolegyni, která nedávno s domkem koupila i zahradu s hrušní, jsem letos učila, kdy má začít česat, protože nikdy předtím neochutnala opravdu zralou hrušku. Zralé hrušky, švestky nebo meruňky se tu nedají koupit, to co je v obchodě, je kyselé, protože je vždycky česáno kvůli přepravě ještě nezralé. Dcerka byla před lety na návštěvě u kamarádky a hrály si na zahradě. Objevila tam keř zralého rybízu a pustila se do něj. Maminka té kamarádky z toho mohla mít infarkt. Bydlela v tom domě 8 let a netušila, že se ty "bobulky" dají jíst. Taky tu lidé nevědí, že se jablka dají skladovat. Zůstane-li v práci v ledničce zapomenuté jablko, po týdnu ho někdo vyhodí, protože "už není čerstvé". Termín zimní jablka je neznámý, a to i mezi farmáři. Vyptávám se obyčejně z nostalgie majitelů farem, jestli pamatují jablko Ontário; vždyť musí pocházet odsud! Jen jeden starý pán si matně vzpomínal. A tak by se dalo vyprávět dlouho. Stromy na farmách jsou tu formovány do nepěkných tvarů, které musejí být velice náchylné k lámání mrazem a pod tíhou sněhu, ale umožují snadné česání ze země a dobré proslunění koruny, a tedy vysoké výnosy. Že se strom snadno zlomí a ošklivě vypadá, tak moc nevadí. Stejně se brzy vymění za nový. 

Na tomhle kontinentě se už na té situaci nedá nic změnit. Ale myslím, že v Čechách by to ještě šlo. Třeba zainteresovat Svaz zahrádkářů, aby spolupracovali se školami, zasadili stromy ve školních zahradách a učili děti pečovat o ně. (Pěkná naivita, což?) Všechny tyto znalosti a zkušenosti patří k lidské tradici a dědictví. Přijdeme-li o ně, může se stát, že jednou nebudeme umět čelit nějaké přírodní katastrofě, protože bez civilizačních výdobytků už si nedokážeme poradit. Po loňské zimní kalamitě v Quebecu a Ontariu, kdy byly dva milióny lidí bez proudu v krutých mrazech po celé tři týdny, nebo třeba povodních na Moravě, je možno si takovou situaci celkem snadno představit. 

Na konci října jsem byla na pěším výletě organizovaném lyžařským (běžkařským) klubem, jehož jsem členem. 

Člověk tady v jižním Ontáriu má pocit, že příroda je velmi mocná a rychle zahladí zásahy člověka. Opuštěná stavení za velmi krátkou dobu zmizí a po několika desetiletích je těžko poznat, že tu bylo lidské sídlo. Ony ty příbytky se nestaví moc fortelně a navíc při zdejších vysokých letních teplotách a vlhkosti tu všelijaká vegetace, včetně lián, přímo bují před očima. A tak často jediným znamením, že tu kdysi stával dům, je právě přítomnost ovocných stromů. 

Chodili jsme po lese, až jsme přišli na místo, kde bylo několik jabloní přímo uprostřed lesa. Začala jsem jablka setřásat se stromu. Byla pěkná, velká a žlutá. Někdo se mě zeptal:" Co je to?" Říkám, "přece jablka." Nedůvěřivá odpověď: "Myslíš crabapples?" (Slovník říká "plané jablko", jsou to takové okrasné jabloně, které se tu pěstují.) "Ne", říkám, "to jsou přeci normální, lidmi vyšlechtěná a zde vysazená jablka. Musel tu někde stávat dům." Dívali se na mě všichni nedůvěřivě. Jablka byla kupodivu velice sladká a chutná, ale nepřesvědčila jsem nikoho, aby je také ochutnal. Když jsme přišli k druhému takovému místu a já jsem ukazovala na jabloň obalenou překrásným ovocem, dostalo se mi důrazného pokárání. Prý: "Neměla bys jíst věci, které neznáš." Marně jsem namítala: "Vždyť je znám, to jsou normální jablka." Jednohlasný závěr skupiny zněl: "Možná to jsou nějaká divoká jablka a kdoví jestli jsou vůbec jedlá...." 

Na tom výletu se přitom jednalo o skupinu lidí, která byla z průměrné populace vyselektovaná právě svým zájmem o pohyb v přírodě. Takových lidí moc není. Znalosti a zkušenosti běžné televizní populace jsou ještě mnohem horší. Právě teď před Vánoci se setkávám s další neuvěřitelnou neznalostí: převážná většina Kanaďanů není schopna rozpoznat, zda si jako vánoční stromeček koupili borovičku nebo jedli... 

Obávám se, že tohle je budoucnost.