Snad to, co chci říci, říkám za řadu jiných: za mnohé z těch, kteří nejsou politiky, nýbrž jenom občany; kteří snad jsou nebo byli dosti špatnými straníky, protože se snaží být co možná dobrými občany. Je nás dost, kdo necháváme politiku jiným, protože děláme něco jiného; děláme svou práci a věříme, že to nejlepší, co můžeme, vydáváme všem právě ve svém povolání. 

Není to politická netečnost; říkáme-li že chceme mít pokoj od politiky, znamená to něco velmi vážného: že chceme, aby politika byla v pořádku; aby nás neotravovala nad našimi pracovními stoly; aby nás neponižovala. Rádi bychom považovali politiku za užitečnou práci, která se koná stejně pozorně a věcně, jako my konáme svou a jakou žádáme od svého zámečníka nebo krejčího; rádi bychom důvěřovali politikům tak, jako důvěřujeme železnici, že nás poveze tam, kam jsme si koupili lístek. Nepleteme se zámečníkovi do jeho práce ani strojvůdci do jeho řízení; předpokládáme prostě, že rozumí své věci a že si z nás nedělá blázny. Náš život by byl neobyčejně trpký, kdybychom k nim nemohli mít této důvěry. 

Nuže, náš politický život je v tomto smyslu velmi trpký. Máme ponižující vědomí, že s námi političtí lidé dělají, co jim je libo. Jsme jim dobří k tomu, abychom jim odevzdali svůj hlas; vše další, co nám demokracie dává, je politická bezmoc. Sneseš takovou bezmoc, pokud je demokracie v pořádku; ale dusíš se jí, jakmile si uvědomuješ, že demokracie jde špatnými cestami. 

Když šlo o novelu tiskového zákona, varovala od ní celá veřejnost; vy, politikové, však nedbáte toho, co na vás voláme. Ponížili jste nás a dali jste najevo, že vám nezáleží na ničem. Strojíte ponižující volební reformu, která z nás občanů učiní državu stran. Jakou zbraní se máme bránit my, kteří jsme jednotlivci, proti vám, kteří jste strany? Co je vám po nás? Nejste mandatáři naši, nýbrž mandatáři stran; neptáte se nás, nýbrž výkonných výborů stran; nejste odpovědni nám. Mezi námi, kteří jsme jenom občany, a vámi, kteří jste zaměstnanci stran, není nic společného; parlament není tribunou naší, nýbrž zbytečným a nedůstojným předstíráním veřejné kontroly nad politickým handlem. Nemluvíte za nás; jen se o nás dohadujete. Mezi námi a vámi zeje propast, která se nenaplní řečmi na schůzích stran ani předem napsanými a domluvenými rezolucemi. 

Ponižuje nás, že volíme poslance, kteří nejsou našimi poslanci; že svěřujeme všechnu moc ve státě parlamentu, jenž není již parlamentem; že naším jménem jsou dělány zákony a reformy, jež nejsou dobrými zákony reformami. 

Pro nás, kdo nejsme politiky, je demokracie jistý systém kreditu; volíce tu nebo onu stranu, svěřujeme jí svůj morální souhlas; ponižuje nás, je-li ho zneužito k věcem nedobrým. I mým hlasem bude přijímána nemravná volební reforma; i můj hlas byl spolusčítán, když byla svoboda tisku uražena tiskovou novelou. Stydím se za to, jako bych byl spoluviníkem; to jest to politické ponížení ve kterém žiji. 

Ponižuje nás nedůstojnost parlamentu, který i státní nezbytnosti vyřizuje stranickým handlem; ponižuje nás parlamentní systém, v němž bez hrubé a honorované majority by potřeby státu nebyly uhájeny. Ponižuje a skličuje nás přízemnost politického jednání; co jde nad domácí zájmy stran, je politickým exponentům tak lhostejno, jako chalupníkovi aviatika. Ponižuje nás samozřejmost, se kterou političtí machři přijímají fakt, že stát je odevzdán stranám k exploitaci. Ponižuje nás osobní úroveň mnohých, z nichž strany učinily vladaře nad věcmi národa. Ponižuje nás forma i duch politiky, jež vládne pomocí nečistých kompromisů mezi bezohlednými zájmy. 

Jsme velmi bezmocni; ale je nás mnoho. Nemáme nic než ten svůj hlas, pokud i ten nám koaliční demokracie nevezme; avšak i tem bezmocný hlas znamená velmi mnoho, neboť jím dáváme mravní souhlas, aby věci zůstaly při starém nebo aby se přesevše zkusilo změnit je. Je to věc kreditu; my, kdož jsme jenom občané, svěřujeme jistou mravní hodnotu lidem, kteří s ní mají hospodařit. Naše politika (mluvím stále o nás, kteří necháváme politiku jiným) je prostě otázka důvěry; naše politická činnost je omezena na akt, jimž svěřujeme jiným plnou moc, aby jednali za nás. Skutečný kredit může být jenom osobní, ale náš volební řád ho nepřipouští. Svěřit svůj souhlas nové straně je jisté riziko; můžeme být zklamáni; ale bez nějakého rizika se v tomto státě nepodaří nic. 

Jsme-li nepokojeni, volá se na nás: Pracujte ve stranách! Ne; je-li nám čeho třeba, tedy je to pracovat proti stranám; proti vládě stran; proti hlasovací mašinérii; proti inkompetenci; proti politice za zavřenými dveřmi; proti všemohoucnosti výkonných výborů; proti našemu ponížení; proti úpadku demokracie. My, pouzí občané, nechceme vládnout; my chceme jen důvěřovat. My můžeme znovu a znovu zkoušet, než se najde politický systém hodný naší důvěry; ta jediná možnost a to právo nám ještě zbývá; a bylo by politickou letargií, kdybychom toho práva neměli užít v této neslavné době. 

Tezí, kterou ve své práci zastávám, je to, že v převážně levicové české společnosti by sociální demokracie mohla získávat pohodlnou parlamentní většinu, pokud by se nedopouštěla až katastrofických chyb. 

Klíčovou hodnotou politické levice je hodnota solidarity. Jo to jak solidarita mezigenerační (mladších se staršími), tak solidarita uvnitř generací (bohatých s chudšími, zdravých s nemocnými a tak dál). Spor, který je veden v politickém zápasu, je sporem o míru této solidarity. Protihráčem je politická pravice, jejíž centrální hodnotou je hodnota individuálního úspěchu. 

Respekt k hodnotě individuálního úspěchu by měla mít ve své výbavě i levice, a to v poměrně těsném závěsu za hodnotou solidarity. Stejně tak bych si přál, aby rozumná pravice doceňovala solidaritu jako tmel společnosti, která by se bez ní rozklížila na atomy. 

Boj proti nezaměstnanosti nemůže být primárně založen na poskytování podpor v nezaměstnanosti, ale na vytváření nových pracovních příležitostí, třeba i se silnou integrací státu a obcí, což naši pravicoví neoliberálové těžce nesou. Pomoc nemocným je nemá udržovat v nemoci, ale uzdravit je. 

Na hodnotovém poli se sociální demokracie velmi úzce stýká s křesťanskou demokracií a centrálními hodnotami křesťanství obecně. 

Zdravotnictví, školství, sociální péče a další veřejné služby patří do oblasti veřejného sektoru, který je často kladen do umělého protikladu k sektoru soukromému. Komunisté vyřešili tento problém totální likvidací soukromého sektoru, zatímco některí liberálové by nejraději privatizovali všechny veřejné služby. Obě tato paradigmata mají paradoxně jedno společné: neuznávají partnerství veřejného a soukromého sektoru (public-private partnership), které je dnes přitom módním hitem ve většině vyspělých ekonomik. Chtějí, aby společnost kulhala buď na levou, nebo pravou nohu, ale výsledkem je v obou případech kulhající společnost. 

V české společnosti má sociální demokracie přirozenou voličskou většinu, kterou pouze vlastními chybami nedokáže využít. 

Ve vztahu k podnikatelské vrstvě by sociální demokracie zdaleka neměla zastávat dávno překonaná schémata třídní nenávisti, ale hledat modus vivendi. Musíme odmítnout závist neúspěšných vůči úspěšným, protože tato závist vede jen k tomu, že se nakonec staneme všichni neúspěšnými. 

Kritických osobností najdeme v české kotlině přehršel. V každé hospodě se setkáme s lidmi, kteří dokáží brilantně vytknout vládní politice její chyby a omyly. 

Křesťanští demokraté alespoň verbálně stejně jako demokraté sociální zdůrazňují principy solidarity, sociální spravedlnosti a sociálnětržního hospodářství. Jejich nevýhodou je to, že tyto principy jsou mnohdy právě jen verbální a v politické praxi se křesťanští demokraté chovají spíše jako pravicová strana. 

Komunisté naproti tomu mají deklarované cíle mnohdy shodné se sociální demokracií, ostře se však od ní liší, pokud jde o prostředky, jak těchto cílů dosáhnout. Sociální demokraté nikdy v žádné zemi, v níž vyhráli volby, nezavedli diktaturu, a pokud další volby prohráli, ukázněně odešli do opozice. Komunistická strana vždy, když se - ať už volbami nebo převratem - ujala moci, diktaturu zavedla a udržela ji až do svého hořkého konce. 

Neexistují pravicová a levicová media v České republice. Existují pouze media zjevně a skrytě pravicová. Pro libovolnou levicovou stranu nedisponující díky své chudobě dostatkem prostředků na vlastní médium je proto předpokladem úspěchu vést válku s médii, s novinářskými hyenami, které vám mohou dovést podle známého arabského přísloví pouze k mršinám. A není třeba být kynologem, abychom si uvědomili, že hyena není hlídacím psem, tím méně hlídacím psem demokracie. 

Po celou dobu vzestupu české sociální demokracie česká média stála na pravicové straně. Nezazlívám jim to, protože stála na straně svých vlastníků a jejich zájmů, třebaže někdy předstírala objektivitu. 

Jen jedno nebezpečí je pro politickou stranu větší než její porážka, a sice její vítězství. 

Místo náměstka či ředitele odboru na ministerstvu je příliš lákavé pro vyhladovělého politika, jenž se konečně dostal k funkci. 

A tak jsem postupoval jako vojevůdce rozšiřující území sociálnědemokratické říše, zatímco na těchto dobytých územích se opevňovali jiní. 

Politická strana se v jistý okamžik může změnit v hejno žravých kobylek, které napadá úrodná pole. 

Pravicovému politikovi vyznávajícímu hodnoty individuálního úspěchu totiž snáze odpustíme, že krade nebo podvádí, než politikovi levicovému, který se neustále ohání solidaritou s druhými. 

Program ODS, nazvaný Modrá šance, pokládám za katastrofický pro naši zemi. Je to program, který ořezává veřejný sektor, který posílá do chudoby množství lidí, který ničí sociální soudržnost. Není to dokonce ani program standardní pravicové strany vyzdvihující podnikatelský étos a sebevědomí úspěšného jedince. Je to program, který nás vrací do kapitalismu devatenáctého století, k vládě loupeživých baronů (robber barons), k nástupu nových Kožených. 

Před několika lety jsme formulovali takzvanou lisabonskou strategii spočívající  v tom, že do roku 2010 by Evropská unie měla svým ekonomickým výkonem předstihnout Spojené státy. Úmysl to byl hezký, ale pokud nebyl doprovázen příslušnými nástroji, působil spíše jako chruščovovské heslo "Dohnat a předehnat" a měl pouze povahu proklamace, deziderata, zbožného přání. 

Penzijní fondy jsou mnohdy označovány za "poslední neohlodanou kost", tedy za oblast, v níž se dá ještě po bankách či kampeličkách tučně vydělat. 

Komunisté se reformují pouze tehdy, až budou sami listopadovou revoluci roku 1989 považovat za své vlastní vítězství, za otevření cesty svobodné, demokratické a pluralitní společnosti. 

Ustavení jednobarevné menšinové vlády sociální demokracie s tolerancí druhé levicové strany KSČM obestírá, zcela pochopitelně, děsem a hrůzou zkorumpované levicové i pravicové politiky. Menšinová vláda ČSSD by mohla nejen podrýt sponzorské zázemí pravicových stran, ale mohla by vyčistit i zázemí vlastní. Proto lze očekávat vášnivý odpor vůči takové menšinové vládě. 

SocDem, na rozdíl od pravice, má přece svůj názor na život společnosti a to by mělo být znát. Pravice se řídí pouze ekonomikou a proto tam dochází k neomezené koncentraci moci, úpadku morálky a nakonec k mizení humánnosti, jako to dnes vidíme kolem nás. 
Dnešní doba je skutečné těžká - na druhé straně společnost i technologický pokrok se dostaly do fáze, kdy řešení jsou snadná a účinná. Není třeba žádných revolucí, žádných složitých ideologických soustav - stačí dobrá vůle a smysl pro konstruktivní řešení.

     Pokud se ČSSD nevyprofiluje konkrétním programem, aby se jasně odlišila od ODS, bude teď už jen prohrávat, protože ODS našla recept 3 proti 1: 

    ODS + kamarádi nás teď ženou do permanentní krize a do chudoby, protože:
       - je pro ně snadnější zem rozkrádat a utahovat šrouby než ji budovat a zvyšovat životní úroveň
       - tak se jim to hodí pro pohodlné řízení státu,
       - tak to je na mnoha místech na Západě - permanentní krize je pro vládu pravice přirozený stav. 

    Stačí podívat se historii od roku 1990: nejdříve byla znehodnocena měna, potom byl rozprodán za zlomek ceny majetek, potom byl zadlužen stát tunelováním bank a průběžně stoupala cenová hladina. Dnes zde volně řádí zahraniční mafie bank, telefonních operátorů, stavitelů silnic, prodejců vody v lahvích, výrobců stavebních materiálů, správců vodovodů a kanalizace atd. Z toho, co se zde vydělají, si podstatný díl odváží domů. 

    Je to zcela zbytečné týrání našeho národa, protože jeho hodnoty se nejdříve ignorují, pak popírají a nakonec skončíme jako otrocká masa. 

    Pokud chce ČSSD soutěžit s ODS a za své východisko přijme konformitu s výše uvedením ekonomickým procesem, jednak nemůže uspět, jednak bude lépe, když se rovnou zruší, protože když ODS nebude moci občany strašit ČSSD, bude muset odpovídat na vlezlé otázky voličů. 

    Přitom být konkrétní není až tak těžké - křiklavých nesouladů v ekonomice i v politice je habaděj. A stačí se kouknout k sousedům, dnes i na Slovensko, jak se co dělá. K tomu přidat trochu české logiky a tradice, a měl by být vidět rozdíl mezi jasnými cíli a bezmocným křižováním současné vlády. 

KSČM plánuje znovu vybudovat „nový svět“. V rámci debaty před sjezdem, který se uskuteční příští rok v květnu, komunisté sní o vybudování socialismu v 21. století. Plány, jak má taková socialistická společnost vypadat, obsahuje předsjezdový dokument Materiály pro diskusi z letošního září. Za předstupeň socialismu považuje KSČM sociální stát.

Komunisté v pasáži dokumentu nazvaném "Socialismus v 21. století", který je prý vyjádřením vůle, "jak chceme tvořit nový svět", uvádí, že do řad kritiků přivádějí stále více lidí "trpká zkušenost s obnoveným kapitalismem v ČR, neschopnost vlády pravice a kapitálu".

Komunisté soudí, že řešením je změna systému. "Za základní strategický cíl této změny považuje KSČM vybudování socialistické společnosti," píše se ve stranickém materiálu.

Socialismus podle komunistů stále žije ve vědomí "mnoha jednotlivců i celých skupin občanů".

KSČM soudí, že tento trend bude pokračovat a socialismus nemusí být vzdálenou vizí. "Kdy a jak se stane realitou, je otázkou budoucnosti, která ani nemusí být tak vzdálená, jak by se na první pohled mohlo zdát," soudí.
Neznárodňovat plošně

Předstupněm sociální spravedlnosti socialistického státu je podle komunistů sociální stát. "Neřeší sice základní rozpor kapitalismu, přesto jeho některá opatření brání extrémům soukromovlastnického egoismu a urovnávají cestu budoucímu socialistickému vývoji," píší.

Překonání kapitalismu podle KSČM předpokládá překonání "monopolu soukromokapitalistického vlastnictví". Oproti tezím radikálních komunistů volajících po znárodňování ale v oficiálním materiálu strana tvrdí, že "překonání monopolu" není "totožné s plošným zestátněním".

Nekonkrétně uvádí, že jde o "hlubší proces, o celý komplex kulturních, demokratizačních a ekonomických změn, které jsou východiskem směřujících k společenské samosprávě".

V ekonomické části manifestu pak KSČM píše: "Z dlouhodobé tendence zespolečenšťování ekonomiky vyplývá, že monopol soukromokapitalistického přivlastňování se stal bariérou dalšího rozvoje. Základním principem socialistické ekonomiky je proto existence a rozvoj klíčového sektoru společenského vlastnictví výrobních prostředků."

Podle KSČM lze socialistickou ekonomiku obecně nazvat "plánovanou tržní ekonomikou, založenou na pluralitě vlastnických forem, na celospolečenském usměrňování výroby a přímé vazbě odměny za práci k jejím výsledkům".

Soukromé vlastnictví komunisté nevylučují, ale dávají ho do služeb socialismu. "Soukromý zájem těchto vlastníků však svede hospodářský mechanismus do společného řečiště socialistické ekonomiky," píší.

KSČM má jasno i v otázce, kdo bude hybnou silou socialismu: "Prosadí se široce sociálně zakotvená politická strana, forma strany-hnutí, tj. její schopnost spojovat stranicko-parlamentní úlohu se širokým sociálním zakotvením v občanské společnosti a jejích aktivitách".
Co s veřejným míněním, řeší komunisté

Komunisté přitom obezřetně tvrdí, že vysněný socialismus nehodlají nutně vybudovat na základě revoluce. "Politická revoluce není chápána jako nutně násilné opanování mocenských poměrů. Historické zkušenosti vedou k ostražitosti vůči snahám využívat v revolučním procesu násilné postupy," uvádí.

Problém a složitý oříšek k realizaci socialismu představuje mínění lidí. KSČM v dokumentu řeší, že socialismus nemůže vzniknout, pokud se většina nepřikloní k levicovým myšlenkám.

"Socialismus předpokládá, že podstatná část lidí v něm žijících bude mít levicové smýšlení, přesněji řečeno − levicové smýšlení promítne do své politické volby," přemítají komunisté.

Další vývoj "politického zaměření lidí" bude podle nich záviset na tom, jak si občané "uvědomí a jak pochopí dopad ekonomických a sociálních změn na vlastní život".

KSČM ovšem zároveň blahosklonně slibuje, že "ochrana plurality bude znamenat i respekt k demokratickým nesocialistickým názorům".

Výstražně ale upřesňuje: "V činnosti politických stran bude méně akcentováno úzce mocenské soupeření ve prospěch soutěživého hledání alternativ dalšího postupu." Politické subjekty pak v éře socialismu 21. století budou podle KSČM například "využívat nejpokrokovějších teorií".

Sen o socialismu 21. století se už pokouší realizovat ve Venezuele kontroverzní prezident Hugo Chávez. Hlavní principy "bolívarovské revoluce" vyhlásil v roce 2005.

Využití sloganu "21. století" je v poslední době v rámci české levice populární. Novou stranu s názvem Národní socialisté − levice 21. století nyní zakládá bývalý předseda ČSSD Jiří Paroubek.