Staročeské kuchařky.

Konec knihy buď věnován kuchařkám! Sbor starodávných kuchařek dělí se ve dvě řady. Jedny strojívaly krmě v rodině, jsouce paním na hotově při krbu; druhé pořizovaly všecku domácnost mužům neženatým, kteří v oněch dobách na stravu do hospody nechodívali; nebylotě tak zvykem. Kdo ztratil ženu, nemohl než sobě vzíti kuchařku. Onyno kuchařky, jimž rozkazovala paní, bývaly služky dosti tuze poddané. U staročeských paní všech tří stavů býval chvalitebný zvyk, že kuchyni samy na péči mívaly, jí dobře rozumívaly, od kuchařek šiditi se nedávajíce. Mnohá i nejvznešenější paní sama spisovala knihu kuchařskou. Ba tvrdí někteří prosaisté, že Ferdinand svou Filipku Welserovou proto tak upřímně a stále miloval, že jemu, pánu svému nejmilejšímu, pěkné krmičky vařívala. Mívalať na to svou kuchařskou knihu, podnes ve dvorní knihovně ve Vídni chovanou. Samostatnější bývaly kuchařky svobodných mužů. Ale zneužívaly této své vůle, aspoň přes tu chvíli shledáš se s nimi proto v soudě. Na příklad slyšte, kteraké soužení míval Prokop, pekař pražský, se svou kuchařkou. Na soudě svědčila jakási klepna pražská r. 1568.: „Když byla u mne za kuchařku, neměla než harasku zelenou a barchanku a blány zaječí, jak se na chudou děvečku sluší; když se dostala k Prokopovi, dělala jsem jí třináctery rukávce!" A jiný svědek, pan Pečenka, slyšel a viděl tohle: „Zjednala sobě k Vánocům kožich šamlatový s aksamítovým živůtkem za 16 tolarů: druhé Vánoce zjednala sobě blány za půl osmy kopy a kožich harasový a tak nemohla ty Vánoce vyjíti z počtu pekařovi ze třiceti kop; pekař jí řekl, zdali máš co mezi lidmi, že nemůžeš z počtu vyjíti? a ona lála: Mám hroma! Hromovala, mohlo se zapáliti, a pekař smazal to písmo těch 30 kop, aby jen nehromovala." Ale naposled se dostala přece kuchařka do městské šatlavy.

A   ještě   jeden   příklad,   poslední.    Výborný   Jiřík, pražský bakalář  od   tří studnic,   člověk   starý a bohatým býval na horší míře nežli pekař. Kuchařka Regina šidila ho za živa i po smrti. A na něm bylo co bráti! Vypravuje o něm na pražském   soudě svědkyně   Anna Alexandrovna:   „Okazoval   mi   příbytky   a pokoje,   prsteny měl na rukou, pravil,   že ho 80 kop stojí,   svrškóv a hospodářství neviděla jsem jak živa lepších, jako jest tu bylo." Šenkýřka od trubačů ve Spálené ulici doplňuje svědectví. to, řkouc: „Jiřík   bakalář přinesl zlatý řetěz,   abych jej prala, na medenici viděla jsem české groše a bílé peníze a v truhle byla peněz hrubá medenice; šaty ložní, vinucí plachty, cejchy, ubrusy,   ručníky nosil   z komory po dvě neděle,   a  já je   opravovala,   přepírala;   košilek,   tuším, jako děti učil,   byla kopa,   ty jsem taky   v svých rukou měla; nádobí bylo v světnici   cínového   a mosazného víc nežli centnýř — a když umřel,  nevím,  kam   se jest to podělo." Inu kam se podělo — kuchařka! Když k bakaláři přišla, aby mu stůl spravovala, byla prý as za dvě neděle hodna a měla se ke všemu pěkně, ale potom stala se z ní „rumrejška". Nechtěla mu nic vhod učiniti. Toužil starý pán učený lidem často: „když jí dám co pěkného strojiti, všeho mi polovici ujme, a slepě vidím, že mne loupí." Stonaje k smrti sousedě, jež se ho optala: „Militký, co jest vám?" — vypravoval tuto zprávu o své kuchyni: „Jedl jsem šišky, nevíra, jaké jsou byly, mohu se přetrhnouti, stůni, nemohu na jídlo mysliti." Outrpná sousedka zjednala mu naposled lososa, jejž s chutí pojedl — do rána pak byl mrtev. Ale už tu noc Regina s nějakým Němcem zlatníkem lezla po žebříce do hořeních komor bakalářových a loupila kde co. Děvečky v putnách odnášely. Desátník (jenž spravoval deset domů) Hanuš vyhlédnuv z okna viděl, kterak stála tu „před domem nebožtíka Jiříka děvečka s putnou a hleděla nahoru k oknu páně Jiříkovu; i přišlo k oknu pachole a vyhodilo knihy na ulici; Vít šmukýř rovně se k tomu přitrefil a řekl děvečce, co tu děláte ? a ohledal tu putnu a vytáhl z ní poctivice černy zámišovy". — Když pak přišel rychtář Brikcí z Krucburka a páni radní statek pečetit, nalezli ovšem starého mrtvého mládence oloupeného jako lípu. Jeden z radních, pan mistr Pavel Kristián z Koldína, vypravuje na soudě: „V jedné komoře truhličky jsou byly vyloupány, v druhé komoře truhla velká a dvě malé všecky prázdny; na mazhauzu pod schodem našly jsú se šaty chodící ženské od damašku, tykyty, atlasu i od sukna. Dorota Bavíkova pověděla, že to vše Regina kuchařka ukryla; proti tomu Regina pravila, že jest jí ta Dorota na to vedla. Když jsme vešli do komory Reginy kuchařky, kdež líhala, našli jsme hůl, v níž byl končíř (rapír), o němž pravila, že jí ho půjčil farář od sv. Michala, aby se bránila, když by potřeba nastala." A přes to všecko kuchařce páni neudělali nic zlého. Byla obrněna ne tak oním končířem v holi, ale kšaftem starého pána, který našla v stole. Bakalář všecko jí odkázal. Císařský rychtář Pavel Žipanský z Dražíce chtěje děditi odúmrť královi, naříkal ten kšaft za nepravý, ale konšelský soud po dlouhé ličbě dal neupřímné kuchařce za právo. Když jí tu zprávu veselou z ratbouzu přinesl Jindřich Julian, „ona vzala s pravé ruky prsten dala mu jej a objala ho, řkouc: Děkuji vám, pane Jindřiše, dámť všecky šaty nebožtíka pána a ručnice."

Zdrželi jsme se při této historii proto, že i mimo kuchyni a kuchařku líčí se tu kus ze života osoby v Praze přední a důležité. To tedy o kuchařkách, jež sloužily pánům. Aby aspoň dobrou pověsť mívaly v umění svém, nevíme. Spíše zlou. Praví Kantor, že vydává svou knihu „zvláště vdovcům, kteří skutečně poznávají, jaká jest neřesť kuchařek".
Kuchařkám sloužícím v udidlech domácí paní bývalo druhdy přečasto zle. Ale než to jmeme se ukazovati, snad prve abychom vylíčili povahy tehdejších kuchařek. Z těch povah vysvětlí se aspoň poněkud tvrdý onen spůsob, jak s nimi paní zacházely.

Nejprve sváděno na kuchařky, že jsou nečisté a neumělé. V předmluvě knihy Bavorovy čteme: „Více se ničemných, nečistých a neumělých nežli cvičených, čistotných kuchařů a kuchařek nachází." K čistotě napomíná kuchařky i kniha Kantorova, řkoucí hned na první straně: „Mezi   lidmi takové  jest přísloví,   že dobrá kuchařka lidem  jest  půl zdraví,   a jako   některý   neumělý lékař jest příčina smrti, též i nečistotný kuchař."

Kuchařkám též vyčítáno v starých dobách, že byly vztekly. Zlosť jejich ovšem připisována tomu, že prý s ohněm pořáde zacházejí. Doktor Kopp dí v Regimentu svém: „Všichni také, kteří ukrutný spůsob vedou — myslivci, řezníci, lékaři a kuchaři (kuchařky), obyčejně cholerici bývají." Na příklad vypravuje Marta kožešnice r. 1525. na soudě pražském o „kuchynici" své: „Trestala jsem ji, že nádobí nečistě myla, ona se mi zprotivila a mnú byla strčila z kuchyně!" A jiná paní touže dobou žaluje: „Šaršanka tak byla zlá, že sem s ní ledva od sv. Havla do sv. Jiří zbyla, a jakž bylo na sv. Jiří, což se jediné rozednilo, hned jsem jí pryč kázala."

Jiná povaha kuchařkám často vyčítána bývala ta, že se rády toulají. Veršované kázání činí takovým kuchařkám Kantor v kuchařské knize:
Mnohé kuchařky když pro vodu chodívají, tamť ony své freje nacházejí, jedna Martina, druhá Václava, třetí Jana, nechť ona s vodou se vrátí, mine hodina, musiť ona spěšně hned pro jinou vodu jíti, aby mohla se svým milým rozmluvení míti.
Učený Rakovničan Václav Písecký z Třebska měl r. 1605. toulavou kuchařku Annu, o níž psal komusi: „Ona ode mne pro své nešlechetné chování a v noci se toulání, což děvečce služebné nepřísluší, jsouc ode mne trybyčem potrestaná, svévolně pryč odešla." A podle „Starých letopisů" byla r. 1504. mladá kuchařka jistá pro lásku pod šibenicí tak bita, až staří lidé pravili, že „takového pardusu jakživi neviděli".

Že bývaly také parádnicemi, to jim, dcerám Eviným, odpusťme, jakkoli Veleslavín v Politii na to se velmi zlobí, řka: „Z toho pochází, že mnohá sloužíc u lidí drahně let nic sobě nezachová, odkudž by časem svým živnůstku neb hospodářstvíčko nějaké začala, ale musí tak s prázdnýma rukama začátek živnosti své míti."

Nejobyčejnější nářek dotýkající těžce tehdejší kuchařky býval ten, že kradou. Pro tu příčinu nekalou shledáš se v knihách soudních ne řídkokráte s kuchařkami, ač vyznati věrně jest, že žalobníci jejich leckdy nic „nepokázali", pohnavše kuchařku jen „z lichých půtahů". Proti Evě služebnici r. 1559. ani paní purkmistrová, jíž se poděly někam dva koflíky zlaté, nevyhrála! Žalovala, „že se jí peníze tratily, když pán (Prunar z Vratu) na kanceláři klíčku zapomněl, a také ten potah na ni jest, že když ji jednali, žádný za věrnosť její přiříci jim nechtěl". Evička odsekla, že nebyla na to zjednána, aby hlídala koflíky, a páni konšelé dali jí za právo, jináče by ji byl dostal kat. Opravdu zlá byla kuchařka Markéta, na niž žaloval r. 1524. sám hospodář rathouzu dolejšího Jan, že šidila i vězně, které hospodář hlídal. „Když jsem ji já nebo vězňové posílali pro pivo, tehdy jest nám vždy neprávě činila: když jsme jí dali groš na pivo, tehdy za 10 peněz ledva piva přinesla." Tato kuchařka jistě zasloužila pardus.

Nejhůře, pokud v pražských knihách soudních jsme četli, zvedlo se staré kuchařce Kateřině, kterouž r. 1552. obvinil Jiřík Labounský ze Strašína z krádeže a čarování i svodu. Prý „nedoslouživši nočně z jeho domu ušla; šaty ložní pokradla; panu faráři (nedí se kterému) podle sebe kuchařku vyloudila, kteráž mu také nemálo pokradla, a posléze   že   se mu   pachole,   kteréž  jest   mu pan Šlik dal, ztratilo a že ona jest je s sebou vyloudila." Kuchařka bránila se tuze. Prý nepokradla, „což by v prst obaleno býti mohlo" — ale neústupný žalobce jizlivě pánům přednášel: „Páni rozuměti mohou, jaká by ona baba zhejralá a obmyslná byla a rovně jak štvaný zajíc, který v mnohých líčkách býval, umí z líček vycházeti, že tak i baba řečí svú rozličně točí; ježto všicko jináč se najde, i v jakých čarách bývala, a že pro své chování dávno oběšena býti měla. Kdyby byl věděl, že krade, k čemu přijde, že by, nežli by ji do domu přijal, rače vzteklého psa do domu pustil. To pachole že snad o hrdlo připravila. Že čaruje. Jedné noci že uslyšel hluk v komoře, kde ona s dcerkou jeho nejstarší spala. Tu vstal, a kuchařka se ozvala, že panna smyslem se pominula. Potom dceru do světnice uvedl a tu jí některé pobožné věci předříkával, z toho vyvozoval a vodami hlavu obvázal. Potom že mu dcerka oznamovala, když tehdáž na ni těžkosť veliká byla přišla, že na kuchařku volala a prosila, aby se jí ozvala, až již z okna vyskočiti chtěla. A tak," končil žalobce, „se tomu jináč rozuměti nemůže, než že potahuje se na ni Kateřinu Hubáčkovou." Když pak ještě nějaké svědkyně pověděly pánům konšelům, že Kateřina svoje vlasy pálila na sekyře, nebylo lze moudrým pánům tentokráte jináče učiniti, nežli že dali kuchařka starou katovi.

Posléze též jeden příklad „neupřímné" kuchařky z venkova. Strahovská kniha r. 1554. žaluje tuze na kuchařku z fary berounské, „že paní děkanově neupřímně slouží, roznášejíc olej", omastek tehdáž oblíbený.

Někdy byli páni vinni sami, dostalo-li se jim kuchařky nespolehlivé. Vládyka Vít Lišovský přihnal r. 1550. Lidmilu kuchařku svou na soud pro krádež. A hle! již v žalobě uvádí, „že si Lidmilu kuchařku z novoměstského vězení, kdež seděla pro krádež, na jistý spůsob od předešlého jejího hospodáře vyjednal". Nu tak tedy! Ze žaláře do kuchyně, z kuchyně do žaláře. Ale Lidka toho trošku svobody přece poněkud užila podle slov nepřejícího pána svého: „Pravila se jíti na přesličku (aby jí myla nádobí) a voctla se na Zlichově a tam v krčmě ji trhala a co tam více působila, vona nejlépe ví."

Ale i pěkné povahy staročeských kuchařek vyskytují se v knihách. Naproti nečistým kuchařkám máme na mysli Dorotu kuchařku p. Jana z Písnice, kteráž roku 1559. o vodu v studnici nanečistěnou s urozenou pannou Čelechovcovou tak zle se poprala, až jí roušku s hlavy strhla, a když urozená panna na útěk se dala, kuchařka za ní ještě házela kamením. Je to hrubá síla čistého svědomí! Proti neupřímným kuchařkám postaviti jest jiné upřímné, které chtějíce paním svým dobrou věc z trhu přinésti, pro svou horlivost od překupovaček i hutných a tržních dohližitelů byly bity, jako se to stalo r. 1559. Markétě, kterou na Koňském trhu slepice kupující strhli s vozu, kamž se byla drala, hodili o zem a obnažili.
Proti toulavým kuchařkám jsou ony věrné kuchařky, které r. 1541. při hrozném ohni na Hradčanech v domech kanovnických shořely. Věc to dosti znamenitá, že v tom nevelikém počtě uhořelých několik jest kuchařek. Držely se svého hnízda jako pták. Kanovník neshořel ani jeden, kuchařek čtvero. Proti drzým kuchařkám stojí ona Anička od Křížalů, která r. 1499. majíc při deskách přísahati s bázní tam odešla, avšak ohledavši boží umučení pryč prchla pánům, a víc tam bázlivé kuchařky nedostali.

Jest také pravda, že s kuchařkami tu a tam lidsky zacházeno. V starší době čteme o leckteréms odkaze věrným kuchařkám, R. 1458. Kateřina Zbirožská odkazuje Machně kuchařce 5 kop. Dorota mydlářka r. 1473. poroučí Janě kuchařce, která u ní byla prve, dvě kopy; Anně nynější kuchařce nad její mzdu též tolik. V zemských deskách leckde najdeš i ve století následujícím srdečný odkaz kuchaři nebo kuchařce. Toť tedy pravda, že bývalo lidí k sluhám dobrých dosť. Ale na druhou stranu vždy vidí se nám, že služebnice kuchařky medu na světě mnoho nemívaly; už proto ne, že zákonem směly býti od pánů bity. Kožešník Jan Volek zbil roku 1562. Annu kuchařku tak nekřesťansky, že ji bratr její, drabant arciknížecí, musil k bradýřovi hojiti dáti; chrkala krví, a sám purkmistr Lukáš z Pereftu viděl její rány, poněvadž mu ji přinesli na rathonz, aby popatřil. Pražský pan Volek na soudě tvrdil, „že ona k čeládce nenáležitě se chovala, tovaryši košili ztrhala, kočkárův jim nadala a jazyk hanebný vypouštěla". Drabant chtěl za bolest sestry své 200 kop, ale soud nalezl: „Poněvadž kožešník provedl, že on jakožto hospodář ji čeledína svého pro nenáležité mluvení trestáním náležitým ji trestal, což učiniti mohl, z těch příčin tou žalobou povinovat není." Předsedal soudu Pavel Žipanský z Dražice. Mezi výtečnými muži, kteří své kuchařky nehorázně tepali, shledali jsme na svůj div i slavného pana Kristiána Koldína, juristu na slovo braného. Anna kuchařka všecka potlučena pro své rány pohnala r. 1565. na soud pana mistra, a v tom soudě svědčí truhlářka jakás: „Manželka pana mistra řekla mi, naše kuchařka opět od nás vandrovala; já jí proti tomu řekla, však ste ji pěkně připravili,   že ste jí voči vytloukli! A ona řekla, však jest jí toliko pan mistr dal boulu, leč by jí prsteny dal."

I ta případnosť zcela přirozená udála se leckdy, že se sousedé tepané kuchařky milosrdně zastávali. R. 1559. Jan Votýpka vida, an šenkýř Soběhrd bije kuchařku, přiběhl se syny svými a nemoha povyků takových snésti, dal se do Soběhrda, a sbili ho tak, „že krve střízek mu vytekl". U soudu pak hájil se ochránce ženského pohlaví Votýpka tím, že „při obnovení rady všechněm sousedům se poroučívá, jak se v domích svých pokojně chovati mají". Aby spůsobil v sousedstvu pokoj, vylil tedy šenkýři střízek krve.
Nejhorší paní všechněch, s nimiž dosavad potkali jsme se v knihách starých, byla pražská dračice Anna Jandová, kteráž tu žila právě v polovici XVI. věku. Ta měla soud s několika služkami po sobě. Všecky vinila z krádeže; ale kterak v tom práva byla, dobře pověděl advokát na soudě: „Přehledala její šaty a tu svůj fěrtoch u ní nalezla, ale ta truhlice, v kteréž služebnice šaty své chovala, nebyla zavřita, a tak mohla ten fěrtoch tam sama uvrci; jakož pak jest s jinými nakládala, o tom není potřebí mluviti." Bažeť ne. To asi znalo všecko Staré město, kterak nedávno před tím paní Jandová svou předešlou kuchařku i s její mateří dala do Prahy z Nimburka, kamž byla zlé paní utekla, přivleci. Turecký ten případ zapsán v pražské knize soudní. „Obě biřicem z města Nimburka vyvedši je u vozu za hrdla ukovala, kdežto za vozem hůře psa tak ukované v zimu a slotu do pasu a vejše v blátě břísti musily, ani noclehu, jakého pohodlí, než pod vozem míti mohly a tak je až sem   do Prahy hnala,   div že jich nepřetrhla,   neb již sotva nohy z bláta dobývaly; naposledy tak ukálené a téměř od zimy zmořené, svázané z domu svého biřici přes rynk na odiv lidem do šatlavy vésti dala." Když se na soudě ptali ubohého děvčete, proč uteklo paní, vypravovalo, že bývalo bito; posléze že zapomněvši paní v kostele knihy své, ze zlosti tloukla ji klíči přes hlavu. Proto v noci utekla. Na to paní odvetou odepřela v soudě, že jí bíjela: „Však by byla kvikla a někdo by ji slyšel!" S upřímným potěšením četli jsme o dvacet listů dále, že „páni konšelé ji Jandovou v svou kázeň bráti ráčí". Jak dlouhé posezení v té kázni  bylo,  psáno  není.
Lze těmito příklady skonati. Kuchařkám služebným mnohým vedlo se v dobách minulých summou zle, hodně zle. Píše Philadelphus Zámrský: „Víme zajisté, že nad spůsob života služebné čeledi na tomto světě téměř nic není potupnějšího: nebo za Starého zákona je prodávali, nyní pak u křesťanův nimi otvírají i zavírají, — Bezbožní hospodáři čeládky své lehce vážíc jmenují je šelma,. lotr, viselec; dávají je, když onemocní, do chlíva, do psince, do špitála; koňskými díly je bez oddechnutí zhmožďují, ani ve svátek, ba sotva na Velikonoc odpočinutí jim dopřávají".

Pro nelidské nakládání utíkávala čeleď svých pánů tak hojně a často, že samému sněmu r. 1545. vidělo se staviti ten nepořad. V artikulích dotčeného sněmu čteme: „Co se čeledi dotejče, skrze kterouž v tomto království veliké těžkosti jsou, takže nedosluhujíc a k tomu i poberouc od pánů svých utíkají a u jiných se zjednávají," aby tedy příště nebral nikdo služebné bez listu předešlého pána pod trestem deseti kop. Ale panstvo dostalo v sněmě také štipeček: „Však podle toho mají se k čeledi své o vyplacení   služby spravedlivě chovati,   opatrovati též stravu, pokudž na kterého náleží."

Kuchařky zjednávaly se rovně tak jako čeleď ostatní na půl roku od sv. Jiří do sv. Havla, od Havla do Jiří. Která utekla dříve anebo vzavši závdavek nechtěla sloužiti, propadla rychtáři a trestu. Čteme v taksách rychtářských r. 1598.: „Bylo-li by na kterou kuchařku, šenkýřku, služebné dívky žalováno, že zjednajíce se o závdavek od lidí vezmouce zase by dojíti na služby nechtěly, tu rychtář hned do vězení vzíti poručí a tam ji zanechá, pokavadž by k tomu přivedena nebyla, aby sloužila, pakli by sloužiti nechtěla, tehdy rychtáři pokuty dá jednu kopu a půl času, co by sloužiti měla, u vězení držeti se bude, aby biřicovi sloužila."
Platu mívaly kuchařky podle řádu „o nádennících", svoleného na sněmě r. 1547., právě tolik, jako „dospělé děvečky", totiž ke stravě půl druhé kopy grošů českých v rok; což není ani náš zlatý na měsíc. Jen v bohatém kraji Litoměřickém, Žateckém a Slánském bylo „dívkám" dávati v rok po dvou kopách a na Kouřimsku i Čáslavsku po půl třetí! Toť bylo nejvíc. Týž sněm ustanovil, aby se čeleď jednala počnouc od sv. Martina do roka. Kteraká byla služba kuchařčina po stu letech, poznati jest z pražských počtů, v nichž čteme, že obec platí faráři svatomartinskému kuchařku ročně čtyřmi kopami (r. 1622.), tento plat vynikne světleji, čteme-li v týchže počtech, že bakalář školy svatomartinské míval za svou práci jen 8 kop, jeho „kolleka" jen čtyři kopy, tedy rovně tolik, kolik kuchařka.

A zase sto let potom — 1753 — čteme v Svatováclavském kalendáři jednom, že Klárka kuchařka dostala 15 krejcarů závdavku a čtvrtletní služby 2 zl. rýnské, tedy ročně 8 zl. A zase sto let potom — dnes — chtívá kuchařka 8 zl. ne v rok, než za měsíc.

Už v starých dobách bývalo právem, že páni kuchařce, byla-li něčím škodliva, služebných peněz nedali. Matěj, kloboučník ze Sedlčan, dal r. 1515. svoji dceru na službu do Prahy k Janovi Hostíkovi, ale děvče sedm let slouživši, nevysloužilo nic. A ortel dal Roštíkovi za právo, že jí za službu ničím není povinen, poněvadž jest mu škody činila.

Některý příjem mimořádný býval kuchařkám z hodo-kvasů, neboť již v XVI. století bývalo zvykem, že odcházející hosté kuchařkám některý grošák zpropitného podávali. Zvyk ten záhy zajisté ujal se i o venkovských hodokvasech a svatbách sedlských, jenže tu si o zpropitné kuchařka sama šprýmovnými verši vzkázala:
Padla moucha do capoucha,
a kuchařky nám cely počernila:
protož k vám uctivě žádosti skládají,
abyste jim dárek udělili,
by sobě mohly benátské mejdlo koupiti,
sebe dobře umyti.

Na míře daleko lepší nežli kuchařky bývali za všecken čas kuchaři. Bývali na místech lepších, tučnějších a vůbec kladeni bývali za umělejší. Královský dvůr v Praze Rudolfův i Matyášův míval i osm kuchařů, jimž placeno měsíčně po 20, 25 zlatých rýnských, což není málo na onen čas. Mnozí dvorští kuchaři došli slávy veřejné a nejeden kuchař císařský nadán byl erbem. Podle císařského dvora pražského v druhé polovici XVI. století i panstvo hojněji brávalo do svých kuchyň mužské kuchaře, leckdy i u národů cizích. Za Rudolfa počet kuchařských „mistrů" v Praze byl již tak hojný, že podle starých obecných kuchyní jali se obecenstvu pořizovati nové kuchyně veřejné, rozkošnější a počtem větším a posléze že i v cech a řád se složili pod obrazem a koruhví sv. Vavřince, patrona kuchařského. V artikulích cechu kuchařského jest nejprve to památno, že mistři všech tří měst pražských nepovažovali práce své za řemeslo než za „kunšt". Sic jináče jest řád cechovní podstatou právě takový jako v jiných řemeslech. Učedník býval do kunštu přijímán jen listem poctivého zplození. Zápisného dal 2 libry vosku. Učiti se bylo dvě léta, někdy jen rok. Utéci mistrovi nesměl, leč po žalobě, že se s ním zle nakládá. Za vyučenou zase kladl dvě kopy. Který tovaryš chtěl mistrem býti, musil dvanáct krmí ukázaných „dle kunštu kuchařského" na svůj groš přistrojiti, a byl-li za umělého uznán, položiti 24 kopy míš. grošů do cechu. Při té zkoušce mohl dvakráte propadnouti: „po třetí kdyby nedovedl, tehdy ho v cech přijíti nemají." Cech se scházel za rok čtyřikráte, a ta o suchých dnech. Každý mistr dal do pokladnice 6 bílých; kdo nepřišel, položil trestem čtyři libry vosku. Pokladnice byla chována v Starém městě. V cechu ovšem řízeny věci společné, přijímáni členové, pře rovnány, tresty vzkládány. Jako v ostatních ceších i tu nařizovalo se, aby kuchaři hleděli služeb božích. Katolická reformace jim přidala článek, aby „na den Božího Těla každý mistr osobně s processí šel střízlivosť zachovajíc a daremných řečí zanechajíc". Ostatek ještě nařizováno, aby se k sobě pěkně mívali, kdo by druhému řekl, že lže, čili kdo by jiného „ze lži trestal", pokuty dal dvě libry vosku; v nemoci se měli navštěvovati a na pohřeb pomoc sobě činiti mrtvého kuchaře nebo jeho rodinu poctivě pochovati. Kdo k pohřbu nepřišel, platil 2 libry vosku. Starší cechmistři pro správu byli tři.

Tyť a podobné artikule jsou tedy zcela obyčejny. Důležitější v naší příčině jsou kusy vysvětlující tehdejší práci kuchařskou. A tu pozorujeme, že mívali mistři práci dvojí: mnozí měli k živnosti své veřejnou některou pražskou kuchyni a všickni za plat chodívali vařit do soukromých domů k hodům. Veřejné kuchyně bývaly zajisté v českých městech leckde dávno před tím, nežli vznikl pražský cech. O malostranské kuchyni starodávné, kteráž stála právě uprostřed rynku, víme ze zpráv o velikém ohni r. 1541. Tenkráte obecná kuchyně shořela. Na Starém městě byla ulice, kde říkali v kuchyních, v kuchyňkách atd. Podrobnější spůsob těch kuchyní starých není povědom, až teprve v kusech cechu kuchařského čteme: „Městští kuchařové v svých otevřených kuchyních mají pro pocestné, chudý lid a pro každého, jakož v hospodách ten obyčej se zachovává, maso uzené, drštky, ryby v ceně mírné prodávati, od všelikého těsta a pečitých, od zvěřin a ptactva vždy forotu míti. V zapověděno posty maso prodávati nesmějí ani sádla na smažení ryb nebrati pod pokutou deseti liber vosku." Též v neděli a ve svátek zapovídáno bývalo v kuchyních, „kdež se jídla na prodaj strojí", lidem nic „od jídla nepředkládati".

Privilegovaným kuchyním plichtily se zvykem už starodávným rozličné ženy, kteréž leckde po ulicích krmě strojívaly mimojdoucím. I o těch zmiňuje se řád řkoucí: „Ženy, které z bratrstva nejsou, neb nemají-li od císaře svobodu,   mimo hostince jinde strojiti nemají."    Kterou babku přece chytili, že na ulici kuchařila, tu zavřeli v radnici a pobrali jí nádobí. Řády pražské snažily se i ten spůsob konkurrence stavovati, který provozovaly ženy nosící krmí po domích. Mravnost byla zákonodárcům štítem. Pravíť: „Jakož jsou sobě v zvyklosť vzaly mnohé ženy a děvečky, že po domích a ulicech se potulují s koláči, šiškami, oplatky, s vařenými a pečitými jídly, též s ovocem, podle čehož i lidskou čeládku takovými pamlsky kazí, k krádeži přivozují: takové do vězení i s tím, co prodávají, přivozovány býti mají." Zdá se, že všecky podobné zákazy byly marny, vždyť opakují se pořád.

Co se dotýče služby kuchařské, k níž byl mistr z cechu pozván, i ta byla uvázána v pevný řád, jenž na mysli měl i obecenstvo i nezřízenou konkurrenci mistrovskou. Co do první strany chtěl řád, aby „každý mistr svatební cedule těm, již veselí neb pankety strojiti dáti chtějí, pilně a co nejskrovněji dělal, aniž osobám, obzvláště chudým, k velikým outratám příčiny podával". Na to byl trest dvaceti liber vosku. Nezřízená lakotnosť mistra proti mistrovi zakazována byla těmito kusy: „Žádný mistr na jeden den dvojího veselí strojiti neb panským kuchařům pod pokutou 6 liber vosku přepustiti nemá; též nemá s sebou více než jednoho učedníka bráti. Kdy by panket zjednal, aby jeden druhého díla nepřejímal." Aby pak i cizí konkurrence čili „stolování, štolování, fušerstvo, bylo staveno, kázal řád: „Při panketě tovaryše do bratrstva nepřijatého nesmí mistr užiti, kdyby pak učedníka do domů posílal a ženám při veselích a panketích vařícím s pořádkem nesrovnalým pomáhati dal, má dva tolary pokuty dáti." V druhé polovici XVII. věku byly řemeslům řády opravovány a znova stvrzovány. Tenkráte i kuchaři majestátem Ferdinanda III. roku 1650. k žádosti svých tří cechmistrů Maršálka, Hladkého a Slepičky obdrželi stvrzení svého kunštu s některým rozhojněním. A čtyři léta potom pražští kuchaři spůsobili mezi sebou pobožné bratrstvo sv. Vavřince, jež scházelo se k modlitbám nejprv u Matky Boží v Týně a potom od r. 1732. chodívali na Petřín do poetického kostelíčka tamějšího. Císaři Josefovi se kuchaři nelíbili, a proto zrušil jim cech i bratrstvo.

Teď na konec konců abychom ještě vešli do té říše, kde vládla kuchařka vařečku třímajíc — do kuchyně. Nejstarší kuchyně česká dosavad zachovaná jest v bývalém klášteře sv. Anežky. Teď tam lejí zvony, druhdy tam pobožné panny pro svůj panenský stůl slévaly a pretovaly šišky a jinou rozkošnou drobotinu. Kuchyně ta stojí za podívanou, čehož přívětiví zvonaři nebrání. Jest vysoká, klenutá do kříže a v prostředku zdvihá se vysoký komín, jehož dolejší široké ústí pláštěm visutým nad krbem a ohništěm bývalo lemováno. Na tento spůsob bývaly zařízeny všecky kuchyně až do minulého století. Ba v chudých domech města židovského v Praze a v okolí jeho (ku př. na Malém rynečku) dosavad na své oči spatřili jsme kuchaření na „drifuse" pod komínem tomu podobné, jako bývalo za dob starých. Komín učazený, černý z prostřed kuchyně odstěhoval se dosti záhy do kouta ke zdi a tam dýmal a čadil vesele až do minulého století. Na obrázku knihy kuchařské u Koniášové r. 1712. tištěné, přirovnáš-li ho k obrázku knih XVI. století, po té stránce neshledáš rozdílu. Otevřený krb tu a tam, krb podezděný, na něm rožny v plameni a nade vším klobouk lemující otvor komínový. I protož nelze na kuchyni starou pohlížeti očima ani soudem nynějším. Kuchyně stala se slušným pokojem teprve, když postaveny „sporokrby" nynější. Tenkráte teprv kuchyně pokryla svoji půdu cihlovou a ledajak dlážděnou i jen hlinou lepenou prkny čistými, teplými; rožně přestaly skřípati a oheň sňat s kamenného oltáře a zavřen do železného vězení,
Starou kuchyni měl Guarinoni za nejzdravější sínec v domě, poněvadž oheň, jenž v ní plápolal, „všecken mastný i nečistý puch vařiva i kuchařek buď ztravoval aneb ven capouchem hnal". A oheň plál skoro za celý den a v starých dobách ani v noci nehynul zcela, jednak proto, že hříl a že jest při něm veseleji, ale jednak i proto, že nebylo zanícení ohně tak snadné jako dnes. Dnes to spraví sirka. Ale naše paní mamičky anebo jejich kuchařky zlou mívaly potíž s křesadlem a ocílkou. Když pak dřevěné uhlí se drobet zanítilo, což se potom kuchařka ústy i měchem nafoukala, nežli zaplálo čistě. Obzvláště v zimní ráno bývala tato procedura našim mateřím asi hodně protimyslna. Protož v mnohých kuchyních, dokud lesy ochotně a lacino sloužily, nevyhasl oheň ani v noci, a vyhasl-li přec, běžela kuchařka ráno raníčko všecka ospalá k sousedům ohně sobě vypůjčit. Z těchto věcí lze sobě i poněkud vyložiti vznik hojných požárů v dobách minulých
Křesadla v Praze prodávali železníci v Platnéřské a Železné ulici. R. 1598. shledali jsme u jednoho z nich mimo hromadu sprostých černých křesadel i pocínovaná křesadla pěkná. Dříví drobné kupovaly sobě Pražanky podle řádu r. 1350. „na všaký pondělí, ve středu a v pátek v Podskalí. Žádný aby lesu pálicího nekupoval než  s potřebu  a mimo potřebu jen  za 10  kop". Ve čtvrtek prodáváno dříví na Koňském trhu, v sobotu na Starém městě. Před samou vojnou třicetiletou prodáván „vůz dřeva trhovec tuplovaný" za 56 krejcarů, trhovec sprostý za 35 kr. a pytlík uhlí dřevěného za 2 kr. Mnohá hospodyně zastavila si celou jednu neb i druhou zeď v kuchyni svojí „drobným pálicím lesem", což samo již poněkud jiný obraz podává o kuchyni staré, nežli teď bývá. Ceny „lesa" svrchu vzpomenuté bývaly našim matkám příliš drahy. Žalob na drahotu dříví je v knihách dost a dosti. Tato drahota vedla rozumnější kuchařky k tomu, že spořily dřevem a vymýšlely spůsoby rychlejšího vaření. Sem náleží na příklad onen recept starý, má-li se hovězí maso rychle uvařiti a hodně dříví přispořiti, aby v hrnec, v němž vře, přiložila se ratolístka fíková.

Na rozdrobení dřeva mívali naši předkové „štípatky a sekery polské"; pod dříví dávali „kozy a kozlíky"; do „prsku" kladli „sáně a sáňky i vidlice" a ke krbu mívali „klíště" a „podhrabec", nástroje to všecko železné a konstrukcí i řemeslným provedením leckdy velmi vkusné. Kozy a kozlíky nalezli jsme v pražských inventářích počtem nepočítaným a přívlastkových jmen všelijakých. Tu čteš přečasto o „koze k obracení pečitého", jinde prostě o „kozách na voheň", jinde zase vyskytují se ti „kozlíky na dříví", „kozlíky jako se oheň dělá", konečně najdeš i „dva páry noh železných k rožnům", což jsou také „nějací kozlíci". Právě zavadili jsme o slovo „rožeň". Ano, rožně jsou nejcharakterističtější nádobí staré kuchyně, a nelze ani pochybovati, že jimi naše milé prabáby zakoušely očistec na zemi. Což hříšná jest nynější kuchařka, zlobí-li se netrpělivě na troubu, že nepeče!  Postaviti ji k rožni, jímž bez přetrží u plamene, v dýmu točiti bylo! Aniž bylo otáčení práce všecka: rožeň přímo žádal, aby kuchařka měla ruku obratnou, a leckdy ji pozkoušel také,   má-li   přítomnosť ducha.    Rožeň jest stroj kuchyňský téhož ctihodného stáří jako lidé. Achilles peče svým kollegům, hrdinám trojským hřbet kozí a ovčí na rožni.    A po Achillovi rožněm   točili všech národů a věků kuchaři, kteří nebyli takými   hrdinami   jako Achill. Jenže kuchaři   nepříjemnou   práci   tu brzy vložili na lidi služebné. V klassické době točili rožněm otroci neplacení, v středověku placení.    V Anglii klikou  u rožně   točívali hoši chudí, jimž pak za tu práci dostávalo se něco k snědku. U nás za první půlku XVI. století dělo se též tak.   Na obrázku   (v   Č. Museu)   nejstarším,   vidíme   při   krbu po každé  straně   na  stoličce   seděti   hocha,   an   točí klikou o všecko pryč. Když pak vymyšleny rožně, které se otáčely samy,   závažím a kolečky,   zajisté  čipernější  hospodyně pořídila   sobě brzy takový stroj   „samotížný".    Ale poněvadž na  světě není  nic tak konservativního,   loudavého jako kuchyně, nedivme se, čteme-li pořáde v inventářích městských podle strojních  rožňů o rožněch  primitivních.    Z oněch naskytují se v knihách mnohé jmen a příznaků nejpodivnějších.   Kuchařky mívaly „instrumenta k obracení pečitého, instrumenta s kolmi železná v spůsob hodin k obracení pečitého".   Velmi často zove se všecek stroj s podstavci a rožni, na nichž spolu a zároveň bylo lze péci pečitého několik kusů,   pekáčem.    V jedné  kuchyni mají „pekáč,   jako   se jím   samo  obrací,   k   němu rožně tři", jinde čteš zhola   jen o  „pekáči   pod pečité", jinde zas o pekáči měděném nebo i mosazném, „který se podstavuje", a konečně   naskytne se   ti nejednou  „pekáč samotížný na ohništi", ba i „prantnýř s kolmi třmi". Nynější pekáč a jeho okrouhlý bratránek rendlík vyskytují se v každé staročeské kuchyni, onen často pod jménem pánve nebo po cizinsku a něžně dává si taky říkati fantlíček. Býval železný, mosazný i měděný. Na rendlících se smažilo a jednomu rendlíku, hodně širokému, říkali „kuchařka železná".
Mluvíce o rendlících, již jsme se dostali od krbu v ostatní prostor kuchyňský. Tu býval při zdi dlouhý „štok" nebo stůl a na něm i nad ním na římsách složeno bývalo kuchyňské nádobí. Aby pořádně bylo složeno, na to napomínal kuchařky v Bavorově knize sám výborný mistr zvonařský Brikcí z Cinperka. Aby ho spíše poslechly, řekl jim to veršem, poesií:
Kuchařko, chceš-li dobrou chválu míti, poslechni, kterak ji máš zasloužiti: hrnce, mísy, talíře, rožny, lžíce umyté skliď tu, kdež náleží, zřádaj, v každém místě hospodyňsky pořádaj.

Byly-li našeho slovutného zvonaře kuchařky vždycky poslušný, nelze říci.
Z nádobí kuchyňského na předním místě uvozuje Brikcí hrnce. Toť pojem hodně široký. Promluvíme slovíčko o všech všudy bývalých hrncích. Předek z nich držely kotle a kotlíky. Bývaly plechové, mosazné, měděné, s držadly dlouhými a bez nich, mívaly „nohy" aneb stávaly na „drifuse" bez noh. Ve starší době visíval nad ohništěm na řetěze veliký kotel, v němž se u vodě „maso zastavovalo". Sprostší kategorie hrnce byly hliněné. Od starodávna vozívali je do Prahy hrnčíři berounští na zlosť pražských hrnčířů. R. 1541. byla z těch vozeb v Praze hrnčířská bouře,   kterou páni   městští po   některém jednání smluvili po dobrém. Té smlouvy zapsané v archivě v knize č. 331. všimneme si proto, že v ní podrobněji čteme o zboží hrnčířském tehdejším. Smluveno: berounští hrnčíři díla „hrnců vostrých" aby prodávali přímo jen hrnčířům pražským a ne překupníkům; „veliké dílo" bráti mají hrnec po šesti denárech; „pod veliké dílo hrnec" po třech; prostředního díla kopa hrnců za 15 grošů; byl tedy prostřední hrnec tehda za náš krejcar, hodně veliký hrnec za dva krejcary. Ale byly hrnce ještě lacinější. Říkali jim „drob". Kopa velikého drobu tehda smluvena na 5 grošů, malého drobu za 3 groše! Pánvic 30 bylo za 10 grošů, pokliček kopa za 2 gr., všecko počítajíc na míšeňsko. Smlouvou svrchu dotčenou též svoleno, aby berounští mistři do Prahy díla polévaného nevozili mimo dva jarmarky, totiž o sv. Vácslavě a o Svatosti vždycky po dvou vozech. Spolu vymínili sobě hrnčíři berounští, aby v dni trhové hrnčíři odjinud do Prahy nic nesměli vézti, poněvadž by jim to bylo „na zádavu". Ovšem víme z jiných knih, že o hrnec bývala vojna za celé století přes ty a jiné smlouvy pořáde. Ale dnes nic nám do toho, pojďme zas do kuchyně.
Tu stávalo na policích a římsách „ostré dílo", velké dílo, „droby", polévané dílo i malé dílo. Zajímavo, že v inventářích nečteš o hliněných hrncích nic. Nestály za popis; jen as jedenkráte četli jsme o polici s hrnci hliněnými — na mazhause, tedy venku před kuchyní. Pěknějšího spůsobu hrnce byly „na kořání". Leckdes čteš o „hrnčku pepře, hrnčku zázvoru", jenž měl i podobu džbánečku a byl díla benátského, tedy uměleckého. Pokličky shledali jsme měděné nejprve r. 1604. Příbuzenstvo hrnců drobet vzdálenější bývaly „necky, necičky" cínové a měděné s přikryvadly nebo bez nich, do nichž kladly naše pramateře máslo. Na „nečicích" se také vaření přebíralo. V druhé polovici XVI. století v každém skoro domě pražském najdeš „máslici" takovou zavírací, kteráž někdy, byla-li větší, slula „štoudví na máslo", ale v starší době prostě říkali jí jen „hrnec na máslo"; odtud tedy naše hypothesa, že máslice jsou hrnců příbuzenstvo. Příbuzny neckám byly „okříny" a mísy, na nichž se vaření „přebíralo", na nichž hrách neb jiná krmě stydla aneb dále se upravovala, než ji konečně dali na mísu a řekli „jeziž".

Jíní členové tohoto rozvětveného rodu byly moždíře, jež jsme nalezli několikráte i mramorové. V nich palicemi třelo se všecko — i šalše a maso. Někdy čteš, že také v moždíři maso „vypěkalo". Tu by se byl pletl moždíř do práv pánvic anebo pekáčů. Konkurrent moždíře v druhé části XVI. století dosti nebezpečný býval „mlejnec". Ovšem býval mlejnec jen na tření suchých věcí. Čtli jsme dosti často o mlejncích na mandle a na kořání. Další členstvo té kuchyňské „zadrugy" byly nádoby o dně děravém. Nejprve „dršláky", jimiž „protahovali" houštky ovocné a všelijaká jiná vaření. Cedidla vyskytují se o rozličných jménech, což svědčí, že bývala všelijaké formy a úlohy. Bývala cedidla na „jíchy", „cedelníky měděné, jako švestky cedí"; cedidla veliká k „vaření třešní"; cedidla byla z mosazi, mědi a cínu. Jemnější spůsob cedidelníků byla řešeta a síta s „vlasenými dny". Byla všelijaká, jednoduchá i o vlasech mnohých. „Protěhniž sítem obhouštným neb řidším", tak často radí kniha kuchařce. S nejjemnějším sítkem o práci sděloval se ochlokratický „hartoch", „roucha", vulgo hadr, hadřík, jehož na službu brávala kuchařka při všech jíchách. Opak tohoto nádobí skromně děravého byly mříže a rošty o děrách velikých. Na pečení ryb některých i na sušení topinek brány i mříže a rošty dřevěné nebo drátěné. K děravému nádobí příslušely poněkud i „krhule", struhadla, „jako jimi chřen třeli". Jenže všecko jiné děravé nádobí bývalo trpělivé a passivné, krhule jsou a bývaly ostry a neklidny. Krhule visívaly pod římsou na zdi. Podle nich leckde shledali jsme „plech", v němž jako u vazbě a v zajetí tkvěly lžíce buď kuchyňské buď lžíce ke stolu o všední dni. I kuchyňské lžíce měly rozličnou úlohu a podobu. Jmenují se lžíce k vybírání koblihů, lžíce k rybám, lžíce k šumování nebo zpěňování masa. Několikrát čteš též o lžících mosazných děravých. Byly cínové, dřevěné a měděné. Největší lžíce sluly „šufany"  čili sběračky.
V plechových košících, někdy též v dřevěných truhlících složena bývala hromádka nožů, a „přínoz". Přínozy bývaly ostry po obou stranách. Jimi sdírala kuchařka kůži s ryb a jiných zvířat, kteráž dostala se do jejich ukrutných rukou. Každá slušná kuchyně mívala ještě ze zbraní ostrých rozličné „jehly kuchařské", kosíře, sekáče. Z tupých zbraní shledali jsme přečasto „trdla", „kyje", jimiž maso roztloukáno bývalo na „štoku". K tomuto tupému nádobí kuchyňskému slušel i „válek", jímž „rozšiřovala" kuchařka těsto někdy i na „nejtenší pokrutu". „Lopatkami" vrtěly naše starodávné kuchařky právě tak jako naše kuchařky měchačkami.

Posléze dotknouti jest, že v staročeské kuchyni bývalo více „forem" nežli nyní zvykem. Teď dávají do forem obyčejně jen jídla moučná a nákypy, dorty, druhdy kladen do forem a formiček i hrách třený, rozličné kaše mazy, odvárky, špánevné a masa rozsekaná a rozetřená. Některá kuchyně pražská měla takových forem čili „instrumentů" hromadu. Tu čteme o „čtverém instrumentu na koblihy", o kruhadle na koblihy, formy na dorty, na letkvaře, na marcipány. Bývaly plechové, železné, měděné, voskové, hliněné i dřevěné. Ve sbírce gymnasia táborského mají nebo mívali formu na oplatky velmi těžkou. Byla ze dvou pánví. Na jedné vyryt renesanční noh, na druhé vyryto město. V kulatých obrubách obou pánví byly nápisy: „Kdo se chlubí statkem, boj se chudoby; před smrtí učiň dobře, smrť nemešká; slovo Páuě zůstane na věky." Ty nápisy byly na jedné pánvi a tudy přišly na jednu stranu oplatkovou. Na druhé straně pak stálo: „Pán Bůh požehnej chléb ten nám; Prokop pasíř na Táboře." Pěkné formy mají v městském museu pražském.

Z forem určitěji poznamenaných naskytují se tyto: „Pánev měděná na torty, stroj kuchařský z vosku v spůsob Fortuny a Jonáše proroka udělaný; formy zvířat, korunek, kloboučků, formy okrouhlé, tuplované formy na zvířata, plech na biskupskou korunu, vobroučky pro marcipány, vobroučky železné pro lodičky, formičky k šauessen, hliněná děťátka, tatrmánkové i maňáskové, formy marcipánové, s beranem, s orlem, s erbem městským, s Isákem, s růží, s mužíčkem, jenž drží kladivo, s figurou ženského pohlaví, se lvem" atd.
Čásť uvedeného nádobí bývala v jarmarách kuchyňských pokrývána. Jarmary neb „aumary" bývaly veliky, podstatny. Několikráte jsme četli, že byla aumara v kuchyni nabarvena černě, jednou i červeně. Almary vyskytují se též některým přívlastkem drobet vypsány.  Čteme o „aumaře špižírně s šesti truhličkami vytahovacími", jindy o „aumaře misníku", jindy o almaře „k nádobí". Vodu mívaly kuchařky v „tunce", v „štandě", v „štoudvi dubové", do nichž ji přinášely v „putnách vodních". Putny vodní nejprv jsme nalezli r. 1582. u pražského kupce Wettera — měl jich na prodej jedenácte. Štandu nalezli jsme jedenkráte taky cínovou a o jiné štandě zapsali jsme sobě pro paměť, že má „cínovou duši". Ty tunky a štandy k vodě Guarinoni pomlouvá více nežli špižírny tehdejší. Prý ve špižírnách hýbe se vaření motylicemi a červy moučnými, a co snědí myši, to nahrazují kočky. Ale ještě hůře prý s vodou. Měla by dvakráte býti za den voda občerstvována, ale to se neděje; prý z lenosti ženských, třeba po ránu služebnice, synové a dcery z komor do kuchyně běhají, aby v „štandě" smyli svoji „tvář spaním napuchlou".
Jaký pojem o čistotě v kuchyni mívali naši předkové, to jasně jde ze zprávy Skálovy, že chovali v císařské kuchyni na Hradčanech mnoho let orla! Jediné líbí se nám zvyk moudrý a tehdáž všude obecný, že kuchařky v kuchyni nespávaly. V slušném domě vždy čteme o  „komoře, kde kuchařka líhá".

Na konec a na rozloučenou navštívíme několik pražských a venkovských kuchyní ve třech stoletích po sobě jdoucích, abychom poznajíce počet povědomého nádobí, uměli sobě učiniti neklamné soudy o živobytí našich otců.

Málo v kuchyni má husitský sládek Matyáš Drdák (umřel r. 1454.), ačkoli byl člověk zámožný. V kuchyni měl „renlíky tři mosazné, kotly dva, moždíře dva — o více věcech inventář nemluví. Rožeň železný asi za řeč nestál.

Do očí bije patrný rozdíl kuchyně, kterou mívali v polovici XVI. věku u Vlčehrdlů. V kuchyni míval kupec Lochman, pán domu, „tři moždíře veliké, hrnec měděný, rendlík, kotlů 11, pekáč, čtyry rošty, pět rožnů, 4 sekáčky, tři železné lžíce, hrnec měděný v kamnech, hrneček měděný, kterým vodu beru, almaru". Tu tedy patrná hojnosť všeho větší nežli v století předešlém bývalo". Téže doby i na venkově shledáš hojné kuchyně. Na příklad r. 1560. míval Švik, v Berouně sladovník, v kuchyni svojí 4 kotlíky k rybám, 2 lžíce kuchařské, 4 rožně; u jiného souseda čteš o sedmi kotlících k rybám a šesti rožních, též o „vaně k vystuzování nápoje"; r. 1569. Jan Střelec,   cís. rychtář,   má  rybích  kotlíků   dvanácte.

Od polovice XVI. stol. stále pak těch všech kuchyňských věcí přibývá, obzvláště v Praze měrou až divnou. Domácí paní „U pěti korun" v Praze do r. 1570. mívala v kuchyni 12 rožnů, dva kozlíky, rošty 4, měděných hrnců 8, kotlíků k rybám 14, vaničku cínem politou, pekáče 3, železných kotlíků 5, dršláky měděné 3, šufanů 7 atd.

V kuchyni bohatého Pavla Žlutického z Třebochova „U zlatého kola" spočítali páni roku 1575. mimo nemalé množství cínových mis „tři hrnce měděné na ohniště, kotlíků k rybám 16, pět zlých, mosazné rendlíky čtyři, moždíře tři, cedítko, roštů sedm, rožnů patnáct, pekáčů devět, podhrabečky dvě, kozy dvě a lžic železných kuchyňských osm."
Od let sedmdesátých pak již všude v onačejší kuchyni mívali 10, 12 rožnů. V kuchyni primasa novoměstského Jiříka Kulíška stávalo mimo hojné cínové nádobí,  jež sloužívalo k stolu všednímu,   11 rožnů, měděné lžíce a železné několikeré, pět moždířů, lampa mosazná, pět svícnů mosazných — jinde mívali svícny v kuchyni drátěné, hrnec měděný k louhu, hrnec k vodě, štoudka k máslu, cedidla nepočítaná a kotlíků k rybám vaření šestnáct. Poněkud — ale jen o maloučko — skrovnější bývala kuchyně pana Adama z Veleslavína. Cínem sic nedala žádné jiné hojné kuchyni patricijské předek, ale vlastního nádobí kuchyňského spočítali jsme jen: „necičky na máslo, šálky s nožičkami, kotlů velkých pět, jeden s drejfusem, sedm kotlíků k rybám vaření, vaničku k chlazení nápoje, tři hrnce měděné k vodě braní, moždířů pět, měděný pekáč, rendlík železný, rožnů sedm, kozlíky čtyři". Naproti tomu přehojně těch věcí měl známý pražský měštěnín Korálek, jehož kuchyň inventující konšelé popsali koncem století takto: „5 forem k letkvařům, tři formy k mandlovým sejrům, tři cedidla na hrách, máslice, tři hrnce pohromadě k jídlu nošení, 4 moždíře, vanička měděná na svlažování nápoje, tři měděné škopečky; kotlíků k rybám, pekáčů, necek, hrnců, dlouhých lžic k opěňování, rožnů, roštů komise ani nepočítala: tolik toho pán v kuchyni míval! Také přehojnou kuchyni nalezli jsme u pana Jana Kropáče z Krymlova v století následujícím r 1613. V domě jeho na Uhelném trhu shledala popisující komise městská 24 kotlíky měděné, 17 rožnů, pět roštů, tolikéž pekáčů, šest kozlíků atd.
Tyt jsou kuchyně pražské z největších. Jistá věc, že vedle bohatého Korálka nebo Kropáče byla všude větší hromada lidí, kteří onoho přepychu v kozlících, rožnech a kotlících nemívali. Dva jen příklady chudší kuchyně uvedeme a skonáme svůj výlet do kuchyní staročeských. Na příklad tedy vejděte do kuchyně Kateřiny z Loun, vdovy po faráři na Prosíku Václavovi. Ta ovdověvši odstěhovala se do Prahy a tu bydlila v lázni královské u mostu. V kuchyni měla paní ta až do roku 1599. „svícen, moždíř, 7 mis, 6 talířů, dvě misky na vejce, hrnec k vodě měděný, pekáč, rošt, jediný rožeň, sekeru jednoruční, kotlík k rybám a dřevěného nádobí nemnoho". Řeknete snad, to byla chudá vdova; vždyť popsali po její smrti páni jen tři sukně vdoviny a v nich jednu „otřelou"; a v popise „koule na roušky" i ženské „nože", zajisté svědčí, že vdova faráře z Proseka v Praze nuzně se živila. Nu dobře, pojďte tedy jinam; pojďte na rozloučenou ještě ke kováři Procházkovi, jenž umřel r. 1614. Ten míval dům vedle domu „od háje". Míval dílnu měchy, štempflíky, klíštěmi, krapáči, kovadly atd. velice hojně zásobenu — ale v pokoji a kuchyni nenalezlo se po jeho smrti nic více než „biblí česká na Horách Kutnách roku 1489. tištěná, písně in folio, dva kotlíky, pekáč, lžíce železná a 4 rožně"  — a dosť.

Jsme se staročeskou kuchyní hotovi. Čtoucí znalec poznal zajisté, že v praxi kuchyňské a co se týče nádobí kuchyňského po tu chvíli nemnoho se změnilo. Jen rožně zahynuly. Jináče ve všem všudy nic nad kuchyni českou není konservativnějšího. Doposavade moří se kuchařka „tlukouc mhlu" drátěnými pruty, až všecka se potí, doposavad strouhá na kruhadle, až jí ruka brní, posavade trápí se uhlím, dřevem, popelem, komínem. V pokročilém světě, v Americe, dávno už toho není. Pan Vojtěch Náprstek, muž, jehož opravdové vlastenectví i praktický smysl ctím, přednášel už před dvaceti pěti lety  v sále   ostrova  Žofínského   Pražankám   hojně shromážděným, oč Amerika má předek v kuchyňských věcech před Evropou. Tam všude stroj a strojek uspořuje potu a práce. Ukazoval těm pražským paním tehdy na příklad stroječek o dvou válečkách, jímž za dvě minuty rozsekány před očima posluchaček dvě libry masa na drobno. Ukazoval jim, kterak v plecháči za pomoci čtyř drátěných perutí, které se pohodlně klikou otáčejí, ze 40 bílků mlha čili sníh za minutu se pořizuje! Ukazoval, kterak plyn může kuchařku zbaviti všech svízelů popelu, komínu, dřeva, uhlí, ukazoval, ukazoval, ale — nevyšetřujme, kolik dobrých slov jeho padlo do půdy úrodné. Česká kuchyně jest pořád ještě patriarchální.