Hodokvas.

K hodokvasům naši předkové mívali právě tak valnou náklonnosť jako Němci. Kde kterou případnosť přerádi   vyhledávali   k tomu,   aby se společným hodokvasem z míry dobře najedli a napili.

Hodokvasy předcházelo pozvání. Zvávali se na „prostou polívečku", za níž skrýval se ohromný oběd; zvávali se na „salátek", zatím chystávali nekonečnou večeři. Dí Guarinoni: „Zovou druh druha diminutivem směšným, aby pak tím větší podiv vzbudili." Když se hosté na ten „salátek" byli sešli, nezasedli v zástolí, kam by kdo býval chtěl, než jak jim hospodář ukázal. Staří úzkostlivě dbávali předností stavovských a stejného stavu, pak ještě mezi sebou rozeznávali stupně, jimiž jeden vyvyšoval se nad druhého, lakomě hledíce přednosti své. Známo, že s touto věcí, kteráž druhdy byla mravem, jenž dodnes nevymizel, před samou bitvou bělohorskou — když bylo tedy národu zle, hodně zle, — sám sněm měl tuhou zábyvku. R. 1619. se usnesla dotčená representace Českého království o následující hrozné důleži tosti:  „Co se sedání fraucimoru týče, aby při přátelském shledání předkem stavu panského paní, pod nimi paní stavu rytířského, manželky nejvyšších úředníků, soudců, komorníků, paní z otce starožitného, jichž by manželé 40 let a výše staří byli, po nich šlechtičny, potom panny stavu rytířského a naposledy panny služebné aby sedaly." I protož k opatrnosti napomíná v polovici XVI. století Adam starší Šturm z Hranic dcerky svoje:
Když jsi na svatbu pozvána, buď s přátely nebo sama, hleď se tu pokorně míti, na přední místa se netříti, jakž nemoudré činívají, a zahanbeny bývají; moudrá čeká svého času a tu jde, kdež jí ukáží, aniž prve, než rozkáží;
Moudrý otec Šturm pak radí dcerkám svým, když budou již za stůl posazeny, aby „hleděly býti nalezeny ctnostlivy a v dobrých mravech. Předkem oči aby na uzdě měly, po koutech jimi nestřílely, a tělem byly složeny mravně".
Píseň Šafaříkova starodávní, dávajíc „přístolních spů-sobů naučení", má  zajisté na mysli pohlaví silnější, dí-li:
Suol máš nožíkem bráti a nemáš mnoho plvati: na stole nikdy nespolehaj řiedko neb nikdy nezpívaj a nože mastného neoblizuj a v zubiech se při stole nepáraj; více tě napomínám z toho, nedrbaj se při stole mnoho, také nikda nepí, dokudž v ústech krmě pní: kdož kolivěk toto zachová, smutku i hanbě vždy odolá.
Pravili jsme, že tahle napomínání dotýkala se asi pohlaví mužského a z žen jen   ty na mysli měla, kteréž se nestyděly. Věříme totiž, že většina dívek a slušných žen upejpaly se a mnohá sedíc u stolu, vedla sobě, jako by jakživa o mísu nebo pohár nestála. Takovým se posmívá Guarinoni: „Jsou něžné paní, o nichž lidé se domnívají, že lízají jen jako vrabci a že vzduchem se krmí — ale ony leckterýs dobrý kus potají do facaletu skrývají a majíce za to, že nikdo jich nezří, honem kus ten do úst vpravují a nemohouce dlouho kousati, chutně polykají. "
Nezdvořilým spůsobem uhlazenosti učil Rešel naše předky století XVI. I ten nejprve radí, aby nikdo nesedal prve, než hospodář káže „sísti". Požeradla nemá člověk u hodokvasu míti hltavě otevřena aniž mysliti sobě: „Tuto jest co dosti jísti, tutoť své břicho naplním, žeť bude naň moc jako na jiný buben bubnovati." *) Takové umění prý sedláci „vajborně umějí". Jako nestydatá moucha nemá člověk pozvaný sahati k nejlepšímu kousku aniž bráti toho, co před hospodářem na míse leží, neboť „pes též jeden ke druhému k tlamě klapá, chtíc mu pokrm vydříti".
„Jez jako člověk, nemlaskej, beř maso nožem, ne v ruce jako medvěd", tak radí Rešel Tomáš, dále přidávaje to ještě, aby pilo se ne prve, leč až krmě jsou pozřeny, a jinde ještě i to za slušné klade, aby od sejra neb ovoce, jež k posledku na stůl stavívají, bralo se jen „drobet maličko" anebo nic, zvláště „jestliže to v celosti jest, jako koláči, vaječníci, líhanec, lektvaře, perník", Zajímavá věc, že pravidla podobného   spůsobu a rozumu

*) Podobné přirovnání nevkusné, ale názorné má o takových hltačích Guarinoni. Prý si nacpávají břich tak, že lze na něm zabíjeti blechy.

všecka shledáváš ve knize Jana Libertina „Mravův ředitel" přezvané a v r. 1715. tištěné. I tu čteš ještě jako v XV. století: „Sluší-li aby si mladý člověk servitem tvář nebo nos utíral? Má-li říkati člověk: má huba je šelma, ona dobře ví, které kousky dobry jsou? Ne, neboť by ho každý za člověka ve žraní zběhlého měl. "
Také neslušný zvyk mlaskati, jenž podnes při všech panských i chudých stolech vítězně se držel, odsouzen jest knězem Libertinem, jenž dí: „Když jí člověk, má-li rty stáhnouti? Nepochybně, sice by se kozám nápodobnil, které když jedí, zuby šklebí". A tím rozumem jako Rešel podává Libertin ještě mnohou jinou radu. I šatem hřešívali nezdvořáci u stola staročeského. Alespoň ještě generální sněm r. 1615. za přítomnosti císaře Matyáše byl „rozpustilostí lidskou" k tomu připuzen, snésti se jako leckterý sněm (obzvláště budějovský) před tím, „kdyby se kdo při poctivých shledáních, svatebních veselích, křtinách, pohřbích jakých neřádů dopouštěl, jak by se hospodář k němu zachovati měl. Ale prý lidé rozpustilí ze všech tří stavů na to se málo ohlédají, nešanujíce v tom lidí vzácných, v úřadech postavených, ani poctivého fraucimoru, nestydatosti provozují, v šatech nepočestných, mnozí bez kabátův anebo rozepnuti a neuvázaní chodí."
Když hosté usedli ke stolu, již v XVI. století stávalo se dle Guarinona, že krměmi kuchařka leckdys omeškala se tak, že netrpěliví hodovníci z nouze a hladu, uštipujíce kus po kuse, všecek chleba se stolu snědli, než první mísa dýmající do síně byla vnesena.
Sluhám radí pak píseň stará: „Na stůl po jedné míse nos,   dvú   krm  najednú nenos;   často piva   nalévaj, hojnosť chleba vždy mievaj,   co činíš,   čiň vždy ozdobně, nesluž nikdy hostem zlobně."

Ze „Zrcadla marnotratných" víme (1515.), že po krmi první a polévce píjeli pivo; po „pečitém a po jiné kořenné krmi" víno naléváno. Víno pak člověka „znovu rodilo a nejednomu veselú mysl činilo". Hovor stával se bujnějším. Na obveselenou všech zvávali sobě páni druhdy veselé darmochleby, a není pochybnosti, že i měšťané leckohos ke stolu přibírali, aby hovorem zabavoval ostatní. Za takové panáčky, kteří vtipy a anekdoty k hodokvasům přinášeli, klade se i povědomý Bavor, Paprocký, Lomnický a j. Rešel často citovaný zle nadává těm, kteří alahodných kouskův a trunků hledají a za to dvorsky pochlebují, tchořem posmrdají a liščí vocasy prodávají". Zove je „fatkáři, talířů lízaly, daremné chleby, polivečníky, řitopásky, pivničníky, hleditruňky a chladoležáky". I to, čím bavívali darmochlebové, summou dovídáme se z Rešela. Dovozovali prý „lecjaké kusy bláznovské, přetvařovali se, jiným se porouhali, laškovali, šaškovali, živé mrtvé soudili".
Ve měšťanských společnostech za nejvtipnější hosti kladeni bývali páni od péra. Radí pranostyka Tadeáše Hájka na r. 1564. k tomu času, kdy bude spojení planety Merkuria, „v ty dni s řečníky a kancléři a jinými vtipnými lidmi jednej" — a v soudních knihách pražských při leckteréms hodokvase, jehož následky skonaly se před soudnou stolicí, shledali jsme některého pana písaře řádu nižšího nebo vyššího. Hospodářova nejpilnější ovšem péče nesla se na to, aby jídla pěkně se střídala a chuť dráždila. Vypravuje instrukcí pana Hanuše ze Švorcperka r.  1538.:  „Tuť se pak peče a vaří jedno sem druhé tam, abychom vždy sobě mohli chuč rozdrážditi a proto ledva můžeme ve všech čtyřech živlech najíti, co by naše obžerství nasytiti mohlo, ačkoli se velmi nákladně   a mistrně strojí,   aby vždy  jedna   krmě druhé lehčejší nebyla  ani   zbytečnosť  chuti  neodjímala, ačkoli již naduté břicho se naplní,   však   rozličnost  stroje chuť vzbuzuje.   Aby vždy ten nešlechetný žaludek ukojen byl, loví  se ve vodách,   síťky   se   vymejšlejí   k lapání   ptáků, doly se v zemi kopají a všeliké stvoření postačiti nemůže to jediné břicho naplniti:  naposledy   pak musíme ty lahodné kousky   draze dost zaplatiti,   když   nás po štičích pličkách   kámen   napadá   aneb   po truňku malvazí a pečených pstruzích v nohách i v rukou dna láma."
Ku všelikterakým hostinám zváni bývali muzikáři, aby hodokvas zvelebili. Čteme již r. 1525. ve knize soudní, že na mazhauze společnost jedla a Jan Polák „stoje před stolem, houdl na loutnu". Ku svatbám zváni bývali druhdy i hřmotnější muzikáři. Takž provázeli staří naši hodokvas, jejž Dr. Thomayer, přihlížeje ke čtyřem lidským chutěm vtipně zove „ symfonií, zbudovanou na čtyřech tónech", tóny skutečnými hudenými, dle slov písma: „Housle, smyčce, buben, píšťaly při kvasích jejich a díla božího nehledí." A ta symfonie staročeská o čtyřech tónech bývala obyčejně velmi veliká.

Jídalo se z míry mnoho. Však rozumějme té slabosti dobře. Hřích ten tak dávný jest jako lidé. V Ramseioně na zdi dosud lze spatřiti, kterak Egypťané, národ na světě kultury skoro nejstarší, nemírni bývali u stolu. Vymalován tam ctihodný nějaký pantáta, kterak má při hodech mořskou nemoc.

Médští   králové   spíjeli se   veřejně   a   slavnostně se dvořanstvem svým, což jim už prostořeký chlapec Kyros vyčetl. A kolik virtuosů v dotčené symfonii stolní zná historie všech dob a všech národův! U Guarinona čteme i o nějakém lydickém králi, který maje v noci hlad, vlastní ženu zdávil a snědl. 

A že v těch věcech Řekové i Římané právě tak velicí mistři bývali jako v umění a ve válce, o tom čteme pěkně ve knize Velišského. Církev křesťanská na obvyklé obžerství vší silou se obořila a vpravivši obžerství ve hříchy smrtelné, za všecky doby proti němu bojovala. Už sv. Pavel volal hromovou výčitkou k břichopasům: Multi ambulant, quorum deus venter est! (Kolácejí se tu světem lidé, jichž Bůh břicho jest!) Ale volání to byl hlas volajícího na poušti. Zahynutím antického světa jen to zahynulo spolu, že více nejídáno ležíc a že vůbec mnohá ušlechtilosť a zdoba i vybroušené labužnictví v nic zmořeno jest; ale obžerství zůstalo; bylo jen o něco hrubší. A hrubším bylo jen na počátku, však pomalu zmátořilo se zase, a to tak, že římský Apicius mohl by býti s kuchyní italskou a francouzskou u věku patnáctém dobře spokojen. Však náš Bavor by se Apiciovi líbil také.

Ale církev křesťanská, všelikterakého vyznání tak jako staří filosofové neustávala ke střídmosti napomínati. V Čechách volal ve starší době z laiků Štítný, z knězů Milič, Hus a jiní dlouhou řadou všichni stejně o nápravu. Štítný psal: „V krmi nebo v pití chuť číti můžem, toť zlé není, ale v té libosti kochati se a dáti se náramně na to, toť zlé." Líčí pak šesterý obyčej lakoty čili obžerstva, při čemž zajisté zajímavo, že nepřímo ten hřích svádí na kuchaře.    Prý mnozí více jedí,   než jim třeba:
„neb jest mistrovství kuchařovo, aby sytost žádosti neumenšila, ale když by člověk syt byl již krmí jedných, když by zazřel druhých, aby byl tak lačen, jako by nebyl jedl dříve — břicho bude plno, ale pro rozličnost krmí, v čas s jíškami sladkými, v čas s pepříky ostrými, nemůž obtížení svého číti, neb i barvu libou umějí dáti, že lakotný zapomene své sytosti." V těch slovech mimoděk i veliká chvála se tají ta, že už za Štítného byla česká kuchyně velice mistrna, Hus ovšem nejperněji tepe kuchyni kněžskou. Citovav sv. Bernarta o kněžích, že na svých obědech „sluhami, krměmi, přípravami, mísami i koflíkami, pitím i lžícemi přesahují zemské pány" praví dále: „A v Čechách také, svatý Bernarte, ač jsi nebyl, ale jáť povím . . . králi, páni nemají pití a jedení vždy tak dobrého a hotového." V posléz upřímně vyznává Hus „svú zlú žádost, když byl žáčkem, že míval mysl, aby brzo byl knězem pro dobré bydlo".

Po husitských vojnách a potom dále v XVI. století leccos změnilo se, ale obžerství neumáleno, spíše mu přivětšeno. Kněz Tomáš Bavorovský ve své „Postille" (r. 1557.) na mnohých místech to dokazuje. Hodování křesťanská obrácena prý jsou v nestydatá obžerství, mnozí se   tak   přeplňují, že i psi dílu svého   z toho   dostávají.
Kněz Mart. Zámrský na konci XVI století po dobrácku radí: „Hleďmež dary božími neplýtvati, ale středmě jich užívati podle onoho starého přísloví, ne pojednou pic a podruhé nic." Hřmotněji vyčítá Rvačovský: „Ani o marnějších v jídle a pití i jiných sodomských hanebnostech všichni předkové naši neslejchali, kteréž se nyní den ode dne   rozmáhají,   ježto   by   se  to sotva mezi  pohany neznabohy najíti mohlo. Toť jest naše jediné obveselení to přátelské hodování, ta největší kratochvíle, abychom žrali a pili od jitra do večera, do půl noci, do svítání, až by jedni druhých před sebou neviděli a jedni z druhých tím pitím duši z těla vytopili." Podobně bychom mohli vypisovati z Rešela, jenž postillu skládal právě v polovici XVI. století,   a z jiných kazatelů ještě.

Že Bratřím českým obžerství hnus vzbuzovalo a že proto sebe i jiné tuze kárali, toť rozumí se samo z přísné jejich mravouky. Tu stůj jen na příklad, kterak Komenský (Labyrint) vypisuje hodokvas, zajisté proto, aby odvrátil lidi od něho: „Spatřím plné stoly hodujících. Někteří pořád do sebe mecí a lejí, až jim břicha nestačovala, popasovati musili : někteří až se jim vrchem přelívalo. Někteří se chlubili, že od desíti nebo dvacíti let slunce vycházeti ani zapadati neviděli, protože, když zapadalo, nikda v střízví, když vycházelo, nikda vystřízlivělí nebyli. Neseděli pak zasmušile, než muzika musila zníti, k níž každý také připojoval hlas svůj, takže tu všelikého ptactva a zvířat zpěvové slyšáni byli: jeden vyl, druhý řval, třetí kvákal, čtvrtý štěkal, pátý hvízdal" atd.

Čisté následky hodokvasu líčí na odstrašenou Komenský takto:„Tu zajisté některé jsem naříkati slyšel, že jim jídlo ani pití šmakovati ani do hrdla jíti nechce; musili kuchaři všelijakých mustrů svých, jak by lahůdkám zvláštní vůni, barva, chuť dadouc do žaludka vlouditi mohli, ohledávati musili lékaři, aby jedno druhému ustupovalo s vrchu i ze zpod po trychtýřích nalévati. A sice napořád byli plni nechutenství, štkání, říhání a škrkání, spali zle, chrkali, frkali, slinili se a soptili; chodili nebo váleli se shnilým břichem, podagrovatýma nohama, třeslavýma rukama, kyšicíma očima. A mají toto rozkoše býti ? Ach, pojďme odtud. Tak odvrátě oči a zacpaje nos, šel jsem."

Ale ani taková lapidárná líčení platnosti nenesla.

Církev kázala marně, už proto marně, že přemnozí její kazatelé, a to všech křesťanských vyznání, bývali nepříkladni. Voláť Zámrský:„Jaký život vedou, ó, Bože. Bože, ty znáš, i dobrým lidem jest povědomé." Touženo veřejně, že v klášteřích „kolace" jedna jde za druhou. Každý viděl na oko své, že kláštery jsou jako veliká hospodářství, mající „volárnu" a šlachtatu svou vlastní. svůj pivovár a jiné věci tohoto světa sic pomíjející, ale takto dobré. A katolíci psali naproti tomu posměšně a rádi o tom, když kterého kněze luterského nebo pode dvojí spůsobou shlédli, an jda od stola a číše, mátl nohy i jazyk.
Byli také lidé světského stavu, kteří horlili proti obžerství. Vzpomínáme jen Veleslavína, an v „Politii" naříká: „Viděl jsem některé, že jsou sobě jistý počet chlebů, žemlí aneb plnou mísu ovoce přijídali a k tomu jistý počet sklenic připíjeli, kdežto jeden tak mnoho strávil, snědl a vypil, na čemž někdy o plný stůl hostí poctivě a dobře dosti míti mohli. Znal jsem některé, že se tak hrubě přelili, až ze sebe duši jako sysla z díry vytopili. Již pak pověz mi někdo, takoví žráči svině-li jsou či lidé?"
Ale i takové hlasy v poušť se rozhlašovaly marně. Že přísné sněmovní i úřední výhrůžky o přepíjení a obžerstvu míjely se s účinkem zdárným, to patrno již z toho, že je bylo začasté opakovati zase. Sice jinak lidé dobře vidívali, že páni všech   privilegovaných   stavův   a   z nich i ti, kdož přísné řády psali, sami o všecko pryč s horlivostí dojemnou ze řádů vykračují, stolu a číši z míry hojně posluhujíce. Dí Rešel: „Jaká vrchnosť, taková i poddanosť! Bezbožnosť v české zemi vždy víc a více se rozmáhá a vzhůru roste, a to mezi mladými i starými, bohatými i chudými, pány i sedláky, mezi duchovními i světskými, a žádný se nechce za to styděti. Není platno žádné kázání, žádné napomenutí, žádné pokutování ani jaké trestání." Týž Rešel co do mírnosti v jídlech i Turka staví nad křesťany. „Na národu českém a německém," tak žaluje kněz Rešel, „nejvíce se ukazuje, že mnozí za jeden den hanebně propijí a ztratí, nežli za celý tejden mohou vydělati, aniž jest při kvasích a hodech a v pití jaká mírnosť."

„Summa summarum," dí instrukce Hanuše ze Švorcperka roku 1538. tištěná, „každý chce žráti a píti; hned z mládí k tomu dítě vedou, ještě v kolébce do nich víno lejí: i což se třeba diviti, že židé bohatí jsou, u nich pracují, u nás žerou a popíjejí. Žíne jeden druhého. sedlák měšťana, měšťan zemana, zeman pána. Každý chce od kopy sedmdesát grošův utratiti. Kdo se sto kop může býti, staví se, jako by se dvě mohl býti. Naši staří domnívali by se, že takový náklad knížatům náleží; nyní mnohý chudý tovaryš při kvasu o 30 grošů bílých přijde, ježto by před časy ledva tolik peněz byl utratil. Každý chce ve stravě vidin býti a napřed tanec voditi. A tudy přichází, že každý chce mnoho míti, z toho pak oklamání nevěrní handlové a financí nastávají, kterak by jeden druhého přes stůl převrhl; měštěnín hoduje, že mu ledva kníže postačiti může, tuť potom nelze než čistě chudinu dříti a lidu pracovitému nátisky činiti; páni říkají, však:

to chlap zaplatí, jezme, pijme! Zemané již tvrze své ledva došky kryjí a ptáš se — pohleď, kde se spolu sejdou, jakť se zachovávají, jako by všichni jednoho dne měli zvěšeni býti, takového připíjení, hraní, nestydatého mluvení, lání, přísahání a peskování. — Svět horší nebyl! Soudný den jistě před vraty jest!"

Na těchto nářcích přestaňme. Dokázali jsme, že jedlo se z míry mnoho, a to ve všech stavech; sedláci své, páni své. O sedlácích praví instrukce Hanuše ze Švorcperka, že jim kaše tak chutná jako pánům pstruhy a zvěřina a že si každý stav svým spůsobem žaludek přesypává. „Bůh se prý na to neptá, co jíme, ale jak mnoho. Ne pro páva ani řeřábka první člověk smrť našel, a Ezau prodal právo svého prvorozenství ne za kapouna, ale za kaši jahelnou."

Toto vylíčené obžerství, jímž XVI. století stonalo, do Čech přišlo z Němec. Rešel Němce v některých hrubostech přímo za svodníky Čechův oznamuje. Při lání na příklad dí: „Od Němců sobě křtalt a pochopy berouce, tomu se dosti trefně učíme." Ale kazatelé naši v XVI. stol. opisujíce z německých postili v obžerstvu již učitele i žáky svorně podle sebe staví. I Švorcperkova instrukce roku 1538. volá: „Divíme se, že jsme chudí a žádných peněz v Čechách ani v Němcích nemáme; poněvadž my opilí Němci a Čechové více utratiti chceme, než hadrů doma máme!"

Naproti tomu Guarinoni — a tomu věříme — i v tom Němcům předek přiříká, vyznávaje na str. 103. upřímně: „Obzvláště Němci máme za to, že bychom ani zdrávi nebyli, kdybychom statečně nehltali a nechlastali."

Že přetahovali naši otcové při hodokvasech také v pití,   to poněkud vysvítá z hořejších citátů jídel se dotýkajících, něco toho o víně pověděli jsme ve „Květech", tu stůj zbytek, jenž týče se hodokvasu. K pití nemírnému sváděli se hodovníci tak řečeným „připíjením" čili .,vilkumem". Kdo podal, tomu bylo vypiti z číše všecko pro zdraví a poctivosť. „Jen toč, nalij ho, nerozlévaj! Vypij všecko a polib dno!" tak volávali. (Hanuš ze Švorcperka r. 1538,) Rešel i Štelcar dí: „Jináč dobrého přítele přivítati neumějí, aniž ho za vzácného hostě míti, než ažť na přivítanou vypije villkhum, sklenici neb stříbrníci vína, do kteréž se několik žejdlíků vína vleje, ježto by se tím deset nebo patnáct poctivě poděliti mohlo." „Při svých panketích, sjezdech, hodech jináče se uctíti neumějí, než tím bídným a hanebným připíjením." „Také se při jednom kvase mnohokráte tak mnoho vína po stolích, po koutech a po zemi vyleje, že mnohý chudý pracovitý člověk tolik vína aneb nápoje jiného v roce neokusí." A Rvačovský v Masopustě svém dí s povzdechem: „Nestydí se opíjeti se až do skuckání; nebo z velikých nádob sobě připíjejí, obzvláštní právo v tom zachovávajíce, kdož z nich zvítězí, ten pochvaly z hříchu dochází." Toto připíjeni a sázka o plnou bude asi tak staré jako hodokvas a lidský hřích. Už klassičtí Řekové píjeli o plnou a kdo byl „unáčen" tak, že za pitky usnul, toho polili.
Kterak to uměli Němci, jest povědomo z historie. „Neue Presse" (r. 1877.) dí, že nemírné pití je národní povaha Němcův a že táhne se jako červená niť celou jich kulturní historií. Totéž řekl, avšak hrubě a neomaleně Luther, — „kážeme proti tomu a křičíme, ale nic nezpomáhá, jest to odvěký zvyk v německé zemi — každá země   musí   svého   ďábla   míti,   náš   německý   ďábel   je ochlasta." (Výklad na žalm 101.) Z toho slepě viděti, že toho přívětivého zvyku, připíjeti totiž o plnou aneb aspoň o polovici, v Čechách nevymyslili. Ale líbil se jim a ujal se vděčně, takže marna byla kázání, marny zákazy sněmovní. R. 1556. zakázal sněm připíjení pod pokutou 10 kop česk. grošů, lidé řemeslní a venkované poddaní aby proto byli sázeni při kostelích do trdlic. Ferdinand I. hrozil svým dvořenínům ztrátou měsíčního služného, ba vyhnáním ode dvora — císař Max hrozil na říšských sněmech, magistráty a ouřady všecky všude zle zakazovaly — ale ovšem připíjelo se dále, neboť dle slov Hanuše ze Švorcperka „ouřady, které zapovědí ustavují, první jsou, které je samy ruší, a protož já nedržím, aby již kdo ve světě tomu spomoci mohl: musili by se všickni znova zroditi, musil by svět jiný býti, a to s těžkem bude, a protož myslím, že toho žádný nevypleje, leč soudný den: dajž Pánbůh, aby jen tím spíše bylo". Aniž bylo mnoho lidí tak chytrých jako Guarinoni, jenž v Čechách a v Němcích, kdekoli byl přizván k hodům, nikomu neodmítal nikdaž číše „villikumem" podávané, alebrž od každého srdečně přijal číši a postavil ji před sebe řka, že ji hned, jak bude s to, plnou vypije. A když tak před sebe shromáždil konvic a koflíků řadu, aniž komu vracel, odpouštěli mu „pitelé" sami přípitek, leda by se dostali zase ke svým číším. A což bývalo i v nejlepších společnostech dopuštění boží, když se páni zpili! Nejprve odstraňovali slušné číše a z rozpustilosti brali k připíjeni číše neslušné a po tu chvíli pečlivě ukryté. Vypravuje Štelcar: „Naposledy když se zpijí, již potom ze sklenic, z koflíků píti nechtějí, ale berou   ke   svému   kvasu   štandy,  kotlíky,   škopky,  necky, pantofle, střevíce, mísy a jiné ohyzdné věci, z nichž sobě připíjejí, jakž jsem sám to viděl — při tom pak zlořečíce hromy na fasuňky měří." A Veleslavín v „Politii" dí podobně: „Nyní jsou tak mnozí nevypitvaní, že, sejdúce se na poctivé veselí, myslí, že by ze sklenic, koflíkův a konvic dosti napiti se nemohli, ale berou k tomu štandy, škopky atd."
A což teprv uvozuje Guarinoni, že na stolech vídal!  „Bestiálních" nádob jmenuje řadu. Prý píjeli všude při hodokvasech, když se byli „podroužili", „z klobouků, rukavic a z nádob od zlatníkův a rodšmídů schválně na to přistrojených, kteréž podobu měly zvířat: medvědů, lvů, sův, koček, vepřů, ba i podobu takovou, že počestné tváři nad tím rdíti se bylo". Tento zvyk píti ze zvířat, obzvláště z opic a vepřův a z ledačehos, nebyl jen v Němcích a u nás. V Anglii pili tou dobou „z lodí, mlýnů, luceren, dud, kalamářů, rohův, opic, pávů, mnichů, jeptišek, sedláků, medvědů, lvů, koní, labutí, vepřův a jiných neobyčejných nádob, které sobě čert vymyslil" — a že píjeli z míry mnoho, to nám povídá divadelní Jago 
Shakespearův.

Když se hodovníci při kvasech zpili, každý podle svých povah provozoval svou, což velmi rozmarně líčí Instrukce Švorcperkova. Nejprve klesávalo slabší pohlaví. „Mnohá paní obličej svůj proti mládenci obrátí a své srdce otevře, kterážto střízliva jsouc oči pěkně stydlivě skloní, zardí se a veliké sumy peněz nevzala by, aby svobodně na cizího muže pohleděti měla." Pak teprve docházelo na pohlaví silnější, ale ovšem pozvolna. „Jeden zpívá, jiný pláče" (ten už měl více než dosti); „některý nábožný chce se modliti   a jiný frejovati;   onen o  postu káže, tento se sám nevěda čemu směje, některý se chlubí a sobě smejšlí zlaté hory a vystřízvíc přijal by volověné, jiný bohatství své vyčítá, ale má daleko domů, on chce o všem věděti a co Cicero učený býti: tento leccos beze studu v hanbalky plíská; některý dvorské kusy přivozuje a moudrosť vydává a z kukly voslové uši vystrčí, aby mu některá panna z fraucimoru zvonce k nim přivěsila." Obzvláště některý prý tak daleko v milosti ženské u hodokvasu zachází, že svíčky jí jako vzteklý, sklenice tepe, šňůrky z hrdla aneb z rukou každý pro svou milou  „požírají".

Nejhodnější ještě jsou ti, již u stola v posléze usnou. Ale obyčejně více jich se zdařívá, že se perou. „Nemůž jeden druhému k vůli pokročiti, vezme sobě příčinu proti němu, byť ji pak z plotu měl ulomiti." Bitvy sváděly se pro slovo, proti kteréž nepříjemnosti míval Dačický v  „Prostopravdě"  tuto moudrou radu:
Kdo a kde mezi lidmi kvasí, jměj pozor na místo, osoby a časy, aby pro tlachy nebyl brán za vlasy.

V hrubších společnostech svádívali bitvy hned na síni hodovní, lidé stavu buď vznešenějšího buď vzdělanějšího potkali se řečí zlou u stola a pak na sebe prali na ulici krvavě, čehož dost a dosti příkladů ve všech knihách soudních. „Mordovali se, až mnohokráte některý na placu zůstal a tak k svatému Michalu se zase k řádu navrátil."
Tedy po obojí straně — v jídle i v pití — přetahovali v XVI. stol. mnozí z předků našich dosti často, neznajíce pěkného přísloví zapsaného na rubrum knihy č. 54 B. 132 (v univ. knih.), jež radí:
Jez, pí na míru, na váhu — budeš míti dobrou povahu.
Po tomto obecném rozhledě abychom přihlédli k pří-padnostem ke hodokvasům volívaným — a tu předem vyznáváme, že všech jsme se nedopočítali. Kde kterou případnosť slavívali hodokvasem. Ani nediv se rozmařilosti gastronomické při slavnostech důležitějších, veřejných nebo rodinných, nediv se ani masopustnímu ani posvícenskému obžerstvu: toť bývalo vždy a bude, a bývalo jednou za čas. Ale což díš hodokvasu, který ouřady, řemesla i soukromé osoby pořizovaly přes tu chvíli za příčinou ledabylou. Vždyť konšelé dobrou vůli stolovou mívali i při trápení zločinců! Což jest ve starých knihách počtů městských zapsáno o tom rubrik, co „páni projedli a propili, když trápen byl" ten onen člověk nešťastný. Ovšem mívalo silnější nervy a důkladnější žaludek tehdejší pokolení nežli my chudokrevní potomci jejich.

A ted ohledejme kus za kusem.

Nejprve dotčeny buďtež rodinné slavnosti. Předek zajisté držely svatby. Při panských ani královských svatbách není v naší příčině potřebí dlouho dlíti. Ohromné summy snědených a vypitých věcí slušely na vrub i veřejného pohostinství a slavnosti. Jedl, kdo přišel a kus urval.
Jsou královské a panské svatby v kronikách zapsané, že při nich všecko město slavilo kvas. Kuchyně pro lid v ulicích rozbity. Celí volové pečeni na ohromných roštech. Z kašen víno teklo atd. Na příklad čteme, že už ve XIII. století náš „zlatý" Otakar, vdávaje neteř svou   Belovi, tolik vína utratiti dal, že by dvěma zemím bylo postačovalo, a zvěřiny pernaté že tolik bylo sněděno, že podobalo se, jako by všichni prý moravští a rakouští vrabci byli stali se zvěřinou. Tak tedy bývalo již za dávna, a člověk proti tomuto královskému přepychu nikda mnoho nenamítá, poněvadž se při tom chudý lid alespoň jednou za uherský měsíc dobře měl.

S králi závodili v přepychu svatebním páni. Český Kroesus na Krumlově, Vilém z Rožmberka, jest příkladem po výtce znamenitým. Z Balbína až do omrzení často vypisováno, kolik utratil o svatbě své pán ten. Potulný žrout německý Hans von Schweinichen vypisuje, že svatba na Krumlově stála 100.000 tolarů; že sněděno 113 jelenů, srnek 162, zajíců 2292, koroptví 3910, volů, skopů do set a tisíců; indiánů 600, kapounů 3000, kuřat 12.000, vajec 40.837 atd., summou zvířat čtyřnohých 8541, ptáků 49.680 a ryb 24.600. Dle Fuggerových relací oznámil „Lumír" r. 1861. seznam svatební spousty, když pan Vilém r. 1587. k manželství bral sobě Polyxenu Pernštejnku. Panstvo sedělo ve třech dnech u tabule veliké do třikráte a snědlo zajíců 1290, ptáků divokých všelikterakých 17.000, divokých vepřů 38, volů 75, skopů 764, telat 173, jehňat 221, krocanů 200, kapounů 500, slepic 5580, husí 1350, vajec 20 820; másla 17 centnéřů, sádla 2 sudy, ryb do mnoha tisíc: kaprů jediných 5800 ; nějakých „kapitálních"   štik 300, ústřic   5 soudkův atd.
A což prolito pití! 170 sudů piva, vína všelikterakého uherského, moravského, českého, rakouského a sladkého sudů 230. Měšťané dělali po pánech při svatbách svých nad svoji možnosť a nad rozum. Dí Veleslavín: „Každý se o to snaží, aby co nejslavněji svatbu přistrojil a co nejpoctivěji   hosti   své uctil,  byť   pak   skrze to i škodu vzíti a netoliko o dům, dvůr přijíti, ale časem třebas i svatební šaty své nasaditi měl." A Zámrský i Rešel což ti oba čistě na svatby dotírají. „Při svatbách nyní s čertem se děje," tať slova prvého kněze, „neb se lidé domnívají, že se na svatby toliko pro jídlo, přesuzování, ožírání, tance, svády, bitvy zvou. Trubači tu, skřipáči, bubeníci, kejklíři, hry, kratochvíle, divadla a jiné bláznové smíšky strojí." Ba již r. 1538. volá Hanuš ze Švorcperka: „Málo se jich v Bohu žení a vdávají: žádného takového opilství prve nebývalo, kteréžto vše znamení jsú dne soudného!" Guarinoni, jenž líčí své zkušenosti z Čech i z Němec zároveň, vypravuje: „Obžerství při svatbách již ani na vyšší míru vzepnouti se nedovede. Nejsprostší řemeslník zůve sobě na 6, 7 i 8 tabulí lidi. Z toho pomni, což pak činívají měšťané, obchodníci bohatější, ovšem pak urození! Ale nač ukazovati vzhůru? Vždyť i hlouběji pod řemeslníkem — u sedláků — právě tak hrozné žroutství se provozuje. Sedláci opičí se v tom po pánech, a jest vůbec povědomo, že se při svatbách povalují o dvanácti i šestnácti stolech hojně krytých," k čemuž pak lze přidati ze Štelcara konec: „Když se sedláci při tom se ženami a s pacholky opili, tu jsou s sebe roušky strhovali, střevíce zouvajíc jimi házeli, divné a potvorné skoky provozovali a někdy se společně všichni rvali."
Co při svatbách zbytečně se zmrhá, počítá doktor Guarinoni takto: „Při onačejší svatbě asi 100 velikých krmí ouhrnkem na stůl se dává. Ted počítej, jestli za rok svateb v některém městečku do sta, kolika tisíců krmí se to dotýká?" Aby pak čtoucí se dověděl, co zove se velikou krmí, líčí Guarinoni:    „Pečitým při měšťanských svatbách rozumívají čtvrť telete, kůzlete nebo jehněčího půli, k tomu dva nebo tři divoké ptáky, dvě kuřata a tlustého kapouna: a to všecko cpe se na jednu mísu, a blázniví žrouti kladou si to za jednu krmi." Takových krmí velikých čtvero bývalo na jeden přínos, a těch přínosů při výbornějších svatbách pět bývalo.
Guarinoni líčí svatební kvas jistého zemánečka nebohatého, kterýž nekonal se v hospodě podle zvyku, než v soukromí v ženichově obytě. „Bylo sedm stolů, dva dni jedlo se, na každý stůl připadly čtyři přínosy o 13 velikých krmí, to činí na sedmi tabulích 364 krmí a za dva hody 728 krmí a za dva dni 1426 krmí." A kterak uměli opalovati tehdejší jedlíci ouřední zákazy! „Kdekoli," tak vypravuje týž doktor, „rozkázáno, aby hosté zasedali ne o deseti a dvanácti stolech, nýbrž aby každý nazval sobě hostí jen nejvýše k pěti stolům: všude si nazvali hostí jako druhdy, jenže je pak stěsnali k pěti stolům. Pohodlí ovšem mívali menší, ale jídel ani pití neumáleno."
Všichni mravokárci mluvíce o svatbách nejvíce tepou pohlaví ženské, poněvadž, jsouc přirozeně mdlejší, brzy mívalo u stola v hořejší síni rozsvěceno a jdouc pak po ulici od tabule k tanci, větší ostudu dělávalo nežli statnější pokolení mužské. Někdy ovšem mívala obě pokolení rovně do syta, a rozmarně líčí Guarinoni, že nejednou vídal, ana paní a dcera jdouce ke svatebnímu tanci klátí se na východ slunce, muž na západ. „Však vím, co mluvím a píši, " praví týž doktor, „mnohá ani neumí nazejtří pověděti, kterak při svatbě česť svou zmařila." Instrukce Hanuše ze Švorcperka (1538.) dotírá naproti tomu nejvíce na starce, „kteří se  při svatbách až do němoty napájejí. Ó, by staří Čechové vstali, však by takové starce ze země vypověděli, aby aspoň lepší příklady synům svým dávali".
Po svatbě abychom teď pomlouvali tehdejší hody o křtěnkách dětských. Schweinichen vypisuje nějaké panské křtiny, při nichž byli 22 kmotři mužští a 8 ženských; ti „duchovní otcové" narozeného občánka pro jeho zdraví pojedli celého vola, dva vepře, pět telat, pět podsvinčat, 30 kuřat, 9 zajíců, půl kopy štik, mandel kaprův atd. atd.
O křtěnkách obyčejných mluví nechvalno Rešel: „Dítě nemůž se tak brzy naroditi ani tak rychle křtíti, musímeť při porodu i křtinách vopilí býti a svátosť křestní korbely, sklenicemi, žejdlíky, koflíky a truňky hanebnými dosvěcovati a pro zdraví dítěte čistě píti. Když potom dítě po dvou nedělích do koupele nesou a šestinedělku očišťují, strojí se hody šestinedělní, na koláče se sousedé zvou. Nelze jináč: musejí víno míti, až by se milé babičky dobře napily, potom jedna druhé střevíce aby zouvala a roušky z hlav dolů stáhla." Po té stránce i židé, kteří sice jináče ve všem všudy lakomí a spořiví bývají, při obřízce dětí svých nemalé hody pořizovali. Vypravuje Bič židovský, že sedmého dne u večer přicházejí přátelé a ten, kdož má býti kmotrem, aby šestinedělku obveselili; „dávají se v takové žraní a pití, až naposledy nevědí, kudy domů trefiti; když žena dceru má, tu nemnoho práce mají, jen toliko že malá děvčata přicházejí, a když dítěti 6 nedělí jest, posadí se okolo kolébky, v níž dítě leží, pěknými rouchami a stříbrnými pásy obvěšené, i zdvihají dítě i s kolébkou po třikráte a tu mu jméno dávají; která u hlav dítěte stojí, ta jest kmotrou. Potom začnou hodovati, žráti a píti, jedí také suché hrušky s hrachem vařené".
Hody šestinedělek, kteréž knězi i lékaři vším právem na horoucí skálu odsuzovali, jsou nám nejkřiklavějším důkazem obžerství tehdejšího. Svatby a křtiny odkvasí-li se, odpouštíme. Každý jeví radosť, jak umí, aniž děje se v osvíceném věku našem po té stránce dotčené při svatbách a křtinách o mnoho ušlechtileji. Ale hříšného kvasu v té době, kde rozum káže míru a zdržení, nelze našim pramatkám nevyčísti. Náš věk těch šestinedělských hodů zanechal, není lepší, ale jest chytřejší. Také by asi naše nervosní pokolení o žaludku pořáde stonavém stěží dovedlo toho, co naše prabáby umívaly. Negalantní Štelcar všeobecně dí: „Sejdouce se na radovánky a šestineděle, tu sobě napekou koláčův a starým pivem nebo vínem tak se uzdravují, že sebe poznati nemohou, jsou-li ženy či čerti." Že Štelcar mnoho nenadsazuje, poznali jsme ze skutečného života. Jiřík z Náchoda praví na soudě pražském, že Matyášově ženě na koňský trh roku 1524., když byla v šestinedělích k snědku poslal 15 kvíčal, jednoho řeřábka a půl kopy pstruhů. Guari-noni vypravuje s nemalými nadávkami, že šestinedělky zvyk mívají za den a noc i dvacetkrát a osmkráte jíst i pít a že ze sta žen takových sotva dvě umírají jinačí příčinou, nežli že se přejedly. Na jiném pak místě obšírně vykládá, že z těch hodů šestinedělních ne-li smrť, aspoň vždycky klepy a nepřátelství vznikají. A tím pravdu dí; v „Osvětě" ukázali jsme, že se z takových kvasů paničky i na pražský soud přihnaly.
Rodinné hody bývaly pořizovány též, když otec nebo přítel strojil se na cestu,   třebas obchodní.    Tyto kvasy zove Goarinoni „valete". Tomu nepodivujme se. Cestovati bývalo nebezpečno a tatík vytahuje z kolny fasuňkový vůz, aby na něm z Moravy nebo z Uher přivezl víno nebo z Norimberka kupectvo, zajisté nevěděl, vrátí-li se k svojim zase. Také trvala cesta vždy za drahný čas, v němž i to stávalo se, že otec navrátiv se, pohřešil některou milou hlavu.
Tak stalo se r. 1565. dědovi slavného malíře Škrety ze Závořic, Janovi Škretovi, jejž provázela ke „kotčímu vozu" na rynk před dům paní manželka majíc v jedné ruce dítě, v druhé číšku vína na rozloučenou. Tenkráte paní pravila: „Pane táto, připíjím vám na dobrou cestu a šťastné navrácení"! Jel do Uher pro víno. Než se vrátil z Uher zase, byla žena ta na hřbitově „schována". U Horské brány mu to říkali, jakmile do města vstoupil, ale nevěřil, „nadějíc se, že šprýmují"; v Celetné ulici mu to rychtář říkal — nazejtří pak byl žalován z toho, že prý „ženu svou bijíval" a proto že umřela. Ale osvobozen viny, poněvadž z Tokaje do Prahy nemůže muž ženy „bijívati".
Přátelské hody strojívaly sobě staročeské dámy velice často i bez patrné příčiny. Míníme tím přátelské schůzky, na něž Rvačovský obzvláště při ženském pohlaví naříká, takto vyčítaje: ženským „zahálka a ožírání nedá doma seděti, než bode je, aby dům od domu běhaly, klevetaly, hodovaly, ožíraly se". — Zle dotírá při tom Rvačovský obzvláště na báby, „ať prý chodí v oděvu poctivém, nemnoho vína pijíce, za dobrý příklad střídmosti mladším býti hledíce".
Rodinné hody v pěknějším smyslu odbývaly se též o svátcích rozličných, nejdůkladněji ovšem o Vánocích a noci Veliké. O těchto dvou hodech vlastně kvas rozšířen navzájem po více rodinách. Podarovávali se krměmi.Ba i úřadové v těch dnech rodinný ráz osvědčovali tím, že svým sluhám, kněžím, učitelům, písařům rozličné „húsce, calty, chleby olejné, mazance, ryby a maso v dar podávali, jakož o tom všecky početní knihy městské sta a sta svědectví vydávají. Ku příkladu berounský farář dostával k Veliké noci v prvních letech XVI. věku čtvrť telete, beránče, mazance a 71 grošů; Štědrého večera húsci, chleba, šál masa nebo zajíce. Pražští faráři k masu a húsci dostávali ještě na koření. Všude,  všude bylo tak.
Všeobecný hodokvas nastal co rok o masopustě a o posvícení. Ty dvě případnosti chopily se vždy všech všudy lidí tak upřímně, že karatelé mravů tehdejších s patrnou pochoutkou na ně tepati nepřestávali.
O masopustě nejprve darovali se na vzájem přátelé koblihami. V Rakovníce si je po dětech posýlali i v hrnečku. Pak pořizovali všude veřejné maškarády „v larvách, v potvořilých časech, běháním a křikem" dle slov Zá-mrského, provozovali šibřinky, o nichž tu jednati nebyla by místná věc. Muziky hrály, lidé výskali, tančili, bláznili, a tuze mnoho jedli a pili. Tak bývalo už o historickém masopustě Boleslava Ryšavého v století X. Štítný v řečech nedělních a svátečních v století XIV. hněvá se na to, že lidé z míry jedí a pijí a blázní. V ten čas prý lidé „více  jedí   kobližek   než  jindy".
Mikuláš Dačický v Prostopravdě ať nám jen mimochodem několika veršíky z „tragedie Masopusta, jenž se v světě páše zhusta", tu a tam vytrženými učiní zprávu,
jakže   si  předkové   vedli. Bachus   vystoupí v té tragedii a volá:
Bratři, radujme se, masopust přibližuje se!

Tovaryši   odpovídají,   že ho   přivítají,   vždyť   prý se naň rok těšili. Na to Venus:
též bez muziky nebude, fraucimor se k tomu chystá, budeť nám kratochvíle čistá.
Nějaký prostořeký ouředník do toho:
Jezte, tancujte a pite, v půst se dosti natrápíte!
Když pak se přivalil Masopust,  „bláznů pán", Bachus všecky pak k špatnostem   masopastním   takto napomíná:
Kde jsou pak ti bubeníci, trubači a varhaníci, též kejdaři a pískači, ať sedláci také skáčí! Nechť pak kněží jak chtí lájí, však sobě nezapovídají, sedniž, bratře Masopuste, nemámeť kuchyně pusté! Pojďtež, pane purkmistře, zasaďtež se také bystře, a nechte práva na straně!
K tomu purkmistr odvece s resignací přímo něžnou:
Pro mne veselí buďte, třebas i někoho stlucte!
V tom přišel  do  spolku Krobián a blázni.    Jeden z bláznů křičel:
Jděte k tanci a já s vámi, nebudeť bez objímání, od stěny k stěně běhání. Nuže, chaso, také vzhůru, Havle, vezmi k tanci Důru, i tu Mandu, línou můru!
Naposled   se všichni   dali   do  pračky,   z níž   Satan
upřímně se radoval:
Cha, cha, cha, již jsou v sobě — děkují z toho svobodě!

Z těchto veršů s dostatek vysvítá, co dělo se v masopustě. Jasněji by ještě vysvitlo, by člověk chtěl a směl vypsati ostatní hrozné verše.
Patrno, že Dačický psal tuto báseň mravokárnou, chtěje tehdejší rozmařilost v jídle, pití a v ostatních věcech staviti. Díť na konci, že masopust jest věc pohanská, jež vloudila se do křesťanstva.
Opovrzmež masopusta, přidržme se Pána Krista!
tak volá v konec, ale ovšem marno. Právě tak ani za máček nic nevážily posměchy Rvačovského, v jehož Masopustě vystupují následující charakteristické, posměšné figury: „Karnaval z Koblihovic" jakožto hrdina přední, jemuž advokáty byli; „Phylargyrus ab aurea rupe, doctor Crassus ex monte Veneris, pan Vildpret z Grinwaldu, Marcipán z Cukrperku, Svítek z Putrsdorfu a Paštěka z Dikštejna."
Na omluvenou křesťanů tehdejších, v masopustě bláznivých, stůj tu zase, že u židův opatrných nebývalo jináče. Dí Karchesius v Biči židovském: „Po Vánocích svých mívají židé svátek, jemuž říkají Purim. To jest masopust jejich, při čemž množství bláznivých ceremonií provozují: celý den před tím půst drží, potom bez míry pijí, jedí, kvasí a hodují s ženami, dětmi, starými, mladými, což toho dne za velmi chvalitebný skutek mají."
Menší bratříček masopustův bývalo posvícení. Tu jídalo a píjelo se v městech i ve vsích, až se hory zelenaly. A jedlo se pokaždé z míry tak, že již r. 1427. obec dvou předních měst pražských i s mistry a kněžími se smluvivši, dala toto vyhlásiti:  „Znamenavše, kterak obec tato skrze častá posvěcení náklady na ně nemalé činíc chudne, v nichž také hříchové zjevní jakožto obžerství, opilstva a jiní neřádové svobodu mají, nalezli jsme, aby na jeden den, totiž tu neděli po sv. Václavě po vší Praze takové posvěcení ode všech stavů duchovních i světských bylo svěceno." Různou dobou v podjesení slavívali i venkované svá posvícení a zajisté vždy „nemalé náklady činíc" a za přítomnosti „zjevných hříchů". Vypisovati posvícení všecko není dnešní úlohou. Dle slov rychtáře bývalo posvícení za všechen čas „veselá psota, zapřená škoda, vševědoucí zloděj netrestaný, práce bez užitku, radosť se škodou, pocta bez vděku."
O posvícení staročeském z jídel předek mívaly české koláče, které umívaly naše venkovské kuchařky tak lahodně péci, že všecek zámek čekával na to, až je rychtář v dar přinesl. Dí Vavák, „jestliže koláče neodvedl rychtář paním a pánům,  že těžkou a nelibou výčitku slýchával".
Všude si ke kuchyni posvícenské přizvali řezníka, aby na maso všecko všudy čtyřnohé tvorstvo, které na ten zdělal konec drahně před tím na krmníce mívalo hody. Kuchařky závodily s řezníkem v krvavém díle o všecko pryč, vraždíce husy, kachny, kapouny a kuřata. Hodokvas začínal se pečitým, jehož na stůl nastaveno, co se ho jen vešlo.
Sedlák, selka jísti pobízeli. Po jídlech pečitých nalévali kořalku čili pálené nebo ženné víno, pivo, víno. Ke konci jídáno víno v hroznech a rozličné jiné ovoce. O „tučné pondělí" něco kvasu ještě opakováno. V hospodě pak dokončena slavnosť přečasto bitím. Vypravuje o tom Vavák před sto lety, vypravuje o tom Štelcar a jiní před třemi  věky.    Důkaz  tedy,   že  se  dávná  zvyklosť neměnila snadno. Bitvami těmi vinna nebyla kuchyně česká, než sklep. Dí Rešel : ..Všudy musí vína a piva hojnost býti, siceť prý bez toho platno nic nebude." Hosté volali: „Hospodáři, opatř to, aby vína a piva dostatek měl, na tom dosti nebude, aby nás chtěl jedním truňkem poctíti; ať jsou konve, štandle, flaše a sklenice plné; přičiníme se, abychom jich povyprázdnili!" A v instrukcí Hanuše ze Švorcperka čteme r. 1538.: „Kdožkoli se ve svárlivém opilství kochá, nebude moudrý; že to pravda jest, nalézá se na selském posvícení, když již večerou mezi sebou odpustky dělí." *)
I pouti náležejí k oněm případnostem, při nichž jídalo a píjelo se nad míru. Vypravuje Bavorovský: „Vycházímeť na pustá místa, putujíce k tomu nebo jinému svatému . . ., abychom slovo boží poslouchali. Dobré předsevzetí; šetřte průchodu! Na poušti není vystavených kuchyní ani krčem; protož obávajíce se, abychom v jedné nebo druhé hodince hladem nezemřeli, dopouštíme toho, aby za námi netoliko na zádech nesli, ale také na kárách a na vozích maso, chleby, piva a vína vezli. Tu již potom ďábel dobrého božího stvoření ke zlému užívá, pijákovi namítá víno pálené, ukazuje sudy vinné, obraceje naň dejm z kuchyně a z toho potom to pochází, že mnozí prve ptáti se budou po šenkéři než po knězi." Další ličby Bavorovy pomineme: líčí neomalenými slovy, kterak se zbožní poutníčkové opíjí, zlořečí, tančí a perou.
Mimo pouti a posvícení mívali v městech i po vsích

*) Ačkoli ze soudních knih pravdivá pravda vysvítá, že měšťané též hojně se rvali, přece pozorujeme za celé XVI. století, že vzorem nemravu býval všeobecné lid selský, jenž o nic horší nebyl stavů vyšších.

ještě zvláštní   výroční   příčiny,   aby   den oslavili hojným hodokvasem. Kdož zná to všecko?
Některá příčina jest i s jménem svým nám podivná. Připomínám z archivu rakovnického zprávu, že si přišli r. 1610. sedláci z Lašovic do města pro pivo „ke starobylé zvyklosti slove douškání". Aniž pochyba, že v oněch předbělohorských živných a hojných dobách všude mívali nějaké „douškání" své zvláštní, které rádi a horlivě snažívali se odkvasiti.
V městech lze veřejné hodokvasy jen stěží připraviti v systém. Tolik jich bývalo! O mimořádných — při korunování králů českých v Praze — nemíníme dlouho hovořiti, poněvadž to bylo jen jednou za čas. Zajisté při korunovačních hodokvasech všeho bývalo hojnosť, poněvadž sobě mimo panstvo i publikum nejširších vrstev řádné pojedení a napojení v tu případnosť za odvěké právo kladlo.
A přes množství spotřebovaných potravin stalo se zajisté, že přemnozí nebyli spokojeni. Obzvláště ti, jimž nedostalo se ničeho. Směšnou příhodu takovou, a ne ani tak dávnou, vypravuje „Lumír" roku 1862. Při korunování císaře Františka II. na krále našeho povoláni byli do Prahy venkované obojího pohlaví v národním kroji svém. Ochotně přišli zevšad i s muzikami. V Bubenči pak, když bylo po slávě, měli v boudách venkované pohoštěni býti do syta. Ale než ze slavnosti sem došli, pražští lotříci, jimž tehdáž ještě neříkali „pepíci", přepadli boudy a kuchaře a snědli všechno všude a hostem nezanechali než prázdné boudy. Jediný venkovan nekřesťanský tento skutek s humorem a poetně oželel. Kdy ostatní kleli, spravil on písničku, z níž tyto důkladné veršíky vybrali jsme:
A to byla regrací, malovaná traktací, 
jen malované šunky, a k jídlu ani bžunky! 
Jak medvědy nás vodili, mezi stromky rozdělili, 
páni dobře hodovali, řkouce, bychom tancovali: 
Janku, tancuj, trouba hučí! 
Co to platno, drštka bručí.

Ale naposled se poeta národní přece rozzlobil, neboť rozhodně zanotoval:
Za tu slávu pěkně děkujem, ale na věky víc nepříjdem!
Ani nepřipadá nám k mysli, abychom dlouze mluvili o hodokvase v jiných mimořádných případnostech, na příklad v té, když kde světili kostel nebo zasvěcovali jinou stavbu k veřejnému dobru. Toť se rozumí samo sebon po dnešní den, že se taková řídká věc hodem odkvasiti musí. V „Archaeol. památkách" (V. 371) jest otištěno „vyznamenání útrat" hodokvasných při slavném příjezdě kardinála Harracha, jenž přijel do Soběslavi r. 1659. světit kostelíčka hřbitovního. Toho „vyznamenání" drobet všimneme sobě, už k vůli cenám, v něm psaným. Při hodě zajisté seděli domácí a vůkolní kněži, 12 konšelů, starší obecní a snad některý šlechtic z vůkolí. A ti dobří páni snědli 320 liber hovězího masa, libru po 2 kr., telecího 225 lib. po 2 kr., skopového 49 liber. Jehňat koupeno pro pány dvé po 15 kr., vepřů zbito a sněděno 7, indiáni 3 po 45 kr., indiánek potrávili pět po 24 kr., kapounů dvacet a jednoho snědli po 12 kr., kohouty 4, kuřata 43, slepic 18, holoubat devět. Kuřata byla po dvou i po jednom krejcaru. Z toho viděti, že páni měli co do pečitého kuchyni výborně a pestře opatřenou.

Též patrno, že v Soběslavi nebylo ani po vojně třicetileté draho. Kuřátko za tehdejší tlustý krejcar čili za naše krejcary tři, toť za fatku. Ale při soběslavské tabuli nezapomněli ryb. Kaprů snědli 33 kusy po 8 kr., štik dvacet a jednu po 6 kr., úhoře měli jen tři za dva zlaté! Byli tehdy nad obyčej drazí! Klobásův a jitrnic pojedeno za 52 kr., jednu jitrnici počítali ve 2 krejcarech. Z příprav kuchyňských jmenuje počet křen, ocet, česnek, cibuli, sůl, mouku, oplatky, koření, konfekty a salát, vše asi ve 100 zlatých. Pleten cibule byl za 18 kr.
Ale pořádné, pravidelné hody, při nichž měšťané českému kuchařství prokazovali vši uctivosť, spořádáme si u přehled. Byly to kvasy ouřední, soudní a cechovní. Těchto tří kategorií naše doba tou měrou a spůsobou, jako bývalo, již ani nezná.
Sociální hodokvasy měly a mají svou psychologickou stranu. Známo, že národové všichni všudy a všech světa dílů stojíce na nižším stupni vývoje svého nic v živobytě veřejném ani soukromém nepodnikali, aby důležitost akce nastávající anebo skonané vytčena nebyla některakým hodováním. Naše doba zavrhla bývalých hodů ouředních, jednak poněvadž jsou lidé vůbec vzdělanější a pak že při dnešní kontrole veřejného života, která se děje se všech stran, nebylo by ani slušně možná, aby který slavný úřad koli, byť i chtěl, dobře se měl na útraty obecné. Z ouředních hodokvasů na první místo vypsati sluší onu nákladnou tabuli, kterou pořizovali měšťané i chudých měst ročně, když přijel podkomoří nebo hofrychtéř, v Praze král nebo jeho zástupcové u větším počtě, v městech poddaných pán nebo jeho hejtman, sadit nových konšelův.

To byla outrata veliká, břemeno, železná kráva. Pan podkomoří nepřicházel sám, mimo písaře brával s sebou „dvořstvo", a tu písemně ptávali se měšťané odevšad, „v jakém počtu se svým dvořstvem pán přijeti ráčí, že ho chtějí uctíti a ovšem i v deputátu ordinárním též honorariem nebo ostrožným contentirovati". Chystávali tedy všude hodně mnoho jídla a pití a nad to i taxu o nemálu kopách. Jedno „vyznamenání outrat" obzvláště kuchyňských, které podnikli Rakovničané r. 1650., když podkomoří Oldřich Sezima ve městě za dva dni pobýval, stůj tu pro příklad této přední ouřední gastronomie. Z Prahy koupili „za 30 rýnských zl. oleje dřevěného (na smažení), cukru (3 libry za 1 zl. 36 kr), rozinku (libru za 20 kr.), řeckého vína, 3 tucty perníku za 1 zl. 9 kr., 6 citrýnů po 6 kr., tři libry mandlů (1 zl. 30), 4 lib. kaštanů (1 zl.), dvě libry „cukru na šály" (1 zl. 48 kr.), libru pepře (39 kr.), libru zázvoru (30 kr.), 3 loty hřebíčků (27 kr.), 4 loty květu (1 zl.), 2 loty šafránu (1 zl. 6 kr.), 5 lotu skořice (40 kr.), dva soudky mehlstreychu, pytlynků (snad rybiček uzených) za 30 kr., sardele, lososů dvě libře za 48 kr., 9 liber švestek za 39 kr., 13 hlávek kapusty za 19 kr., petržel, česnek, konev zelí za 45 kr., 50 žejdlíků másla přepouštěného, žejdlík po 7 kr., 21 libru čerstvého másla po 8 kr , vajec několik kop, růžovou vodu".
Toť všecko bylo na kuchyňskou přípravu, k čemuž lze i tři libry „slámů k špikování" za 27 kr. přidati. Z krmí panu podkomořímu strojených čtou se v rakovnickém „vyznamenání" tyto: „Půl čtvrté kopy šneků za 31 kr., 12 kaprů po 18 kr., 3 štiky po 20 kr., 20 kapříčků ze Zhoři koupených za 1 zl. 26 kr." Toto všechno až na omastek koupili  v Praze;   nádenníku  jednomu za přenesení těch věcí ze Starého města na Malou stranu dali 18 kr. Po domácku pak pokoupili pro stůl páně ještě tele za 2 zl. 30 kr., půl srny za 45 kr., řeřábka za 1 zl. 25 kr., 10 ptáků, 22 libry ročarů, dvě slepice za 28 kr., kopu herynků za tři zlaté, 8 tunních štiček (nasolených) po 10 kr. a 14 pryknů po 5 kr. Vína a piva propito v ty dva dny na obecný groš za 60 zlatých, což v našich penězích bráti jest nejméně dvakráte. Aby pánovi při hodech vonělo, koupili ještě páleného kadidla asi za zlatý; aby mu dobře chutnalo, pozvali si kuchaře jakéhos za tři zlaté, dali paní Kateřině a Ernestce, které jídla pomohly strojiti, dva zlaté, a tak tudy všechna sláva podkomořská ouhrnkem stála 136 rýnských 26 kr. za dva dni. Počítejme, bylo-li v malém městě venkovském na kvas ouřadní ročně tolik vyhazováno peněz, co v celých Čechách tím spůsobem ročně utraceno a jak ohromný to kapitál v deseti, dvaceti a ve stu letech!
V Praze ovšem po této stránce bývalo ještě nákladněji nežli na venkově. V hlavním městě mívali na takové hody i ouřední nádobí stkvostné. Postůjme chvíli jen u téch znamenitých koflíků purkmisterských, jež kniha městská (čís. 326) takto vypisuje: „Jeden veliký v spůsob stromu po spodu z obou stran podsekaného a nahoru hruškou s přikryvadlem udělaný, vnitř i zevnitř pozlacený, na kterémžto dole stojí sedlák povrhše sekerou na zemi, jako by chtěl strom poraziti, okolo jehožto noh hadi, ještěrky, hlemýždi, zajíci, psi jsou postaveni a nahoře víko ve spůsob koruny, ve kterémžto špicu stojí druhý sedlák se sekerou a voštipem, s nedvědem na něho se spínajícím ; uvnitř víka, kdež erb městský byl, místo znáti.   Váží 8 hřiven a 9 lotů, hřivnu počítaje po šestnácti kopách učiní 136 kop míš. Druhý koflík, prostější, též stříbrný a pozlacený s bílými obroučky, s víkem, na kterém jest koruna a špic. Na víku erb městský šmelcem dělaný. Váží 7 hřiven." 
O těchto výborných koflících stalo se r. 1584. snesení pánův, aby jim zvláštní truhlice se objednala, kterouž purkmistr každý by opatroval. „Kdyžby pak potřeba ukazovala takové koflíky vystaviti, mají bratři (kteří?) nad nimi pilný pozor míti, aby žádný z nich nevyhynul; také nemají žádnému půjčováni býti, kromě pánům radním." Ty koflíky tedy při ouředním hodokvase byly na stole opravdu parádou. L. 1610. přinesl Melichar Haldius, purkmistr t. č., ve krabici zelené 12 lžic stříbrných a dva koflíčky stříbrné, jeden do druhého se vkládající, oznamuje, že jsou ty věci z nějakého odoumrtí na ten konec k obci dány, aby vždy při úřadě purkmistrském jich užívali a vždy pak v truhlici, do níž „fratres" své věci skládají, se opatrovaly. Vzpomenouti sluší, že také Mělničané mívali drahocenný pohár, dřevěný sic, ale o řezbě jemné a umělecké; ouřední ten stkvost mělnický z r.   1582.  byl  ozdobou pražské  výstavy r. 1861.
Jídali a píjeli tedy Pražané v radnici ze stříbra svého ouředního, kdežto venkovští purkmistři musívali na ten důležitý konec vždy promlouvati se svou nejdražší manželkou, co ona svého nádobí, svých zlatých nebo stříbrných koflíkův a prádla pánům zapůjčí. Rakovničtí jen jednou, pokud víme, zmohli se na ouřední lžíce: r. 1650. koupili jich v Praze tři pouzdra — za 32 krejcarů. Těch, trvám, do zvláštní truhly opatrovati nedali.
Ostatní úřední hody městské lze shrnouti v pravidlo,   kdykoli  udála   se   schůze   pánů   buď v radní   síni buď v soukromém domě některého z purkmistrů, vždy bývaly k tomu pořizovány odpoledne svačiny, dopoledne snídaní. O něco hojněji svačilo se, když purkmistr svůj měsíc ouřední skončiv počty činil purkmistru měsíce příštího. Ale ještě hojněji se kvasilo, když všecek dosavadní úřad se všemi ouředníky počty konali konšelům v nově posazeným. Tedy, když páni počítali sobě, jedlo se; když ouředníci, k jaké správě koli vydaní, učítali se s představenými, jedlo se; když kommissí městská kamkoli šla na očité spatření, jedlo se; když kdo umřel a páni šli popisovat pozůstalosť, jedlo se; když vycházeli páni na mezníky, jedlo se; když lovili rybník obecní, jedlo se a písař zapisoval i „bibales": slovem, i nejmenší funkci oslazovali sobě druhdy jídlem a pitím. Vypravuje Guarinoni, když si kdo vyžádá radní pány na očité spatření přes pole kams, že jest mu napřed pověděti, v které hospodě a kteraká pocta se jim učiní, o čemž pak v relacích svých zmínky nečiní.
Nejméně jde nám lidem osvíceného věku na rozum hodokvas soudní. A byl! Trpce píše Guarinoni: „Všecko soudní jednání obžerstvím se začíná, trvá a skonává." Na svědkovi žádáno, aby přísahal o lačném žaludku, a páni nalézající o cti, statku, ba i o hrdle člověka do syta se na obecní opasek najedli, než sedli na stolice, „z nichž právo se říkalo". A máš-li za to, že Guarinoni snad na mysli má soudce německé, čti, co dí o soudcích obojích instrukce Švorcperkova: „Přijde-li kdy jaká pře k spravedlivému rozvážení, hned toho odloží na dlouhou truhlu, aby toho, jenž před soudem činiti má, tím častěji podšklubovati mohli. Kdo maže, ten veze. Naposledy, když ten vše  již   vydal,   najdouť mu  čistý ortel   vopilý, že se nebožátko za ušima podrbe. Divíme se, proč tak mnoho zlodějův a podvodníků máme, vidouc, že soudci naši vždy prve spilí jsou, než se k slyšení sejdou; když pak se již posadí, ať hned koflík s malvazím mezi nimi se prochází." A rovně tak vypravuje Rešel o soudcích: „Nadějí-li se nějakého oužitku, ulevovati chtí a dadí sobě palček podmazati a nějakými koláčky ukrotiti." Ráno prý bývají moudřejší, poněvadž jsou ještě při střízví; „ale," dí Rešel, „bojím se, že mnoho takových jest, kteříž nejsou ani u večír ani ráno střízliví, ale vždy jídla a opilých truňků hledí, že po malé chvíli uhlídáš je, nevěda, jsou-li lidé." Možná, že se tu drobet přetahuje. Známe oněch bývalých soudců městských nálezy a ortele, že svědectví vydávají o pěkném střízví, anobrž o výborném rozumu, ale to přece zase na druhou stranu vyznati jest, že starší i mladší instrukce místodržitelské i panské konšely napomínají nejedenkráte, aby do rady nevcházeli opilí, a mistr Kodicill ve své minucí r. 1576. ne beze špičky praví: „Náleží opilce v ohyzdnosti míti a je trestati: protož jest právo městské starodávné, že pán do rady do třetího dne puštěn nebyl, na kterého bylo uznáno, že se jest upil."
Jestliže soudcové tak sobě vedli, nač by advokáti XVI. věku byli lepšími? Guarinoni má na ně s vrchu! „Žádný přítel právní neučiní kroku k soudu, aby prve dobře nevěděl o hospodě. Píšeš-li commissariu, rychtáři, řečníkovi, písaři soudnímu, musíš hospodu oznámiti obzvláště, aby se v ní na tvůj náklad uvelebil, sice všecko volání marno; Bůh pomozi ubohým vdovám, sirotkům, dědicům a všem těm, na jichž opasek ta žroutská rota se položí:   ti jedí tolik,   že když poleželi   pět nebo šest dní,   křída   čtyři,   pět   set,   ba  i   tisíc   zlatých   v   oučet vpraví."
Velmi nepěkného spůsobu bývaly kvasy poručníků, jednajících za sirotky nebo konajících počty ze sirotčího jmění za přítomnosti některých radních pánů. Dí Guarinoni, ty kvasy nechutné na šizenou ubohých sirotků že se začínají už při popise nebožtíkova jmění. „Viděl jsem sám, kterak, popisujíce stateček prostého měšťana, čtrnácte dní seděli a jedli soudci, znalci, odhadci, poručníci, písaři na sirotčí náklad. Kolikráte pak mimo to najedí se poručníci ze statečku sirotčího, toho prý nelze spočítati; jde-li na př. poručník za sirotky někam pro nějaký důchodek dvou- neb třízlatový, protráví v dobrém hodování obyčejně polovici získaného statečku; pohání-li poručník jménem sirotků některého neupřímného dlužníka, posilňuje se na ten půhon jídlem a pitím ze statečku sirotčího; berou-li poručníci mezi sebou radu o šaty nebo jinačí potřeby sirotčí: první věc jest, že si na útraty sirotů zjednají slušný oběd (fraszmal). Jsou prý to pijavice, a že mívají pěkný důchod i užitek, patrno z toho, že se k tomu ouřadu při bohatých sirotech každý tak rád dotírá. Vždyť mívají mimo ty přehojné svačiny a pitky někdy i na penězích roční pevný důchod a k tomu též obyčejně užívají nádobí a peřin sirotčích až do plných let svých svěřenců — snad proto, aby se do toho moli nedali." Toho rozumu jest obžaloba Guarinonova, zde poněkud zkrácená.
Všecky smlouvy a trhy (koupě) jakékoli bývaly kvasem pečetěny. Guarinoni počítá, kdyby v malém městě jen sto do roka smluv bylo uhozováno, že to shlcuje sto kvasův, obsahujících nejméně 800 krmí, vína, piva nepočítajíc.

I litkup pojídá i popíjí prý se obyčejným zvykem všude při trhu, byť šlo třeba jen o pusté políčko dvanáctizlatové, ne na jedenkráte, než na dvakráte.
Na vyčtení kvasů cechovních nestačila by knížka. Od hodův akademických až po schůzi tovaryšskou řemesla nejposlednějšího co bývalo pitek, svačin a hodokvasů! Guarinoni naříká, že mnohý chudý student jen proto gradu akademického nedochází, poněvadž není sáček jeho s to, aby pořídil akademickou hostinu. Ale dí-li Guarinoni, že v Italii takového odírání studentů nebývalo, tož mu vyčísti jest, že Italii přece dobře neznal. Obzvláště tam, kde studenti vedli správu školskou, musil studentský rektor a děkan kterékoli fakulty nebo jeho pantáta mívati hodně tlustý měšec, aby přes tu chvíli dovedl pohostiti celý ten pronárod studentský, pořád hladový, pořád žíznivý. Čteme v životopise pana Slavaty, že se ve Vlaších na universitě vyhýbal úzkostlivě všem hodnostem studentským, aby nepřišel na mizinu.
V cechu řemeslnickém hodokvas býval největší čtyřikráte do roka, když všichni mistři a čeleď mívali valnou schůzi. Ne menší kvas pořizoval tovaryš, maje se mistrem státi. Tato gastronomická outrata spolu s taxou mistrovskou bývaly druhdy na překážce, že mnohý dobrý tovaryš jak živ mistrem se nestal. Nebyl s to. A jiný, stav se mistrem první rok, dvě léta bídu měl se ženou, nežli poněkud nahradil to, co o slavnosti zánovní kollegové na jeho řád snědli a vypili. Poněkud skrovnějšího rázu byly hody řemeslnické, když hocha do učení zapisovali nebo když vyučeného propouštěli v tovaryše; tovaryši mívali hody sami o sobě jednou, dvakráte v měsíci, při čemž   etiketní   řády   dosti   často jen o to   starosť   měly, 
aby, kdož jedí na společný řád, neustraňovali krmí, jiným lidem ven je vynášejíce, a pak aby se pivo po stole nevylévalo. Co se vylilo nad to více, než ruka přikryla, za to trest v pokladnici bylo splatiti.
Těmi třemi kategoriemi hodokvasů bývalých nevyčetli jsme všeho. Nám se postyskuje dále vyčítati. Jen to ještě budiž připomenuto, že v městech ještě za celé století XVI. a XVII. v obyčeji bývaly i hody pohřební, zbytek to zajisté starodávné doby pohanské. Na vsích českých dosavade zachovává se aspoň při pohřbu mládence nebo panny ta zvyklost stará tancem a pitkou. Sám jsem byl při tom, když pro nebožku dívčinku mládenci a panny tancem a pitkou truchlili tak, že sbořili nemalá kamna. Staří naši, pohřbivše mládence nebo starce, jídali o pohřbech hodně mnoho. Počítá Guarinoni, že v malém městečku průměrem do roka protráví se 7200 krmí, béře-li se nejeden onačejší pohřeb 12 krmí o dvou tabulích. Toto obžerství pohřebné jedino vidí se býti dotčenému lékaři při tehdejších lidech rozumným a případným: prý starým dávným nebožtíkům za hrob zpívaly se zpěvy o jich dobrých činech anebo se za nimi nosily štíty a rytířská zbroj; ale nynější plémě obžerstvu tolik oddané nechať ctí se po smrti hubatkou a misou o plné tabuli, vždyť nebožtík za živa prý beztoho nic jiného nedělal.
S tím buď konec. Chtěli jsme dokázati, že jedlo i hodovalo se v XVI. věku z míry mnoho a nad míru často. A to, bychom i zprávy souvěké stlačili na míru střízlivou, dokázáno celou kapitolou tak tuze a světle, že nebude lze neklásti obžerství za obecnou povahu oněch dob.
Zajímavo a poučno jest, co zmrhaného jídla počítá Guarinoni za tehdejších obecných hodokvasův ouhrnkem. Dejme tomu, že statistika doktorova kulhá, ale kdo zná ohromnou knihu jeho, a ví, kterak vypravuje, co v Čechách i v Němcích očitě viděl, ten aspoň v jádru vždy nezdvořilému medikovi tomu uvěří ve všem všudy. A co spočetl? V základ svého počtu postavil si město o 6000 obyvatelích a 40 hospodách. A ti dobří lidičky za rok o svatbách, svátcích, v ouřadě, v řemesle, v hospodě a všelijak jináč marně protrávili 138.200 krmí. „A chceš-li zvěděti," končí počet svůj Guarinoni, „kolik peněz tím zmrháno, počítej krmi po 6 krejcarech jen, ačkoli mnohá i 5 zlatých stojí!"
Na to patrné obžerstvo sváděli světští i duchovní kazatelé rozličné nemoci, tehdáž prý obyčejné. Nepohodlná tlouštka obžerných lidí a „potagra" bolestné mívaly předek přede všemi ostatními následky obžerství čili lakoty, jakž Hus a Štítný psávali.
Štítný dí: „Lékaři říkají, že více jich lakota zbila nežli meč . . . Ježto pak s mnohým silným kořením jedí neb silná pití pijí, aby tou horkostí více požili a více pak hltali: bláznově činí . . . Krmě jim prokysla v břiše, nemoc se vzbudila, ježto vždy v se cpají krmi na krmi."
Hus zove jedlíky svého času kochánky, hodoválky. Nejvíce i nad krále hodovati uměli za jeho doby kněží ale týž betlémský kazatel spravedlivě vyznává, že i „měštěníné mají břicha veliká, neb žerú . . ., a mistři ve svátek veliké příliš hody strojí".
Na posměch břichopasů líčí Kvačovský v povědomé knize (Masopustě) ideál hodokvasníka a lenocha tlustého. Prý vylíhl   se „v Satranské  zemi u Kašné hory,   kteráž
jelitovými a klobásovými prkny opažená. U ní jest obora s rozličnou zvěří; nejvíce tu běhají vepřové a svině pečené, mající ve hřbetě nože a řezáky. Ti pak ďáblíkové čekají, až jim k ústům přiběhnou a tu vyňmouce řezák uřeží sobě, což chtějí". K jelitům a klobásům Rvačovského, jimiž lenoch z míry tučněl, uváděly veršíky školy Salermské ještě jiné krmě, které tu nemotornou nepohodlnost těla spůsobovaly.
Chléb bílý, mléko, varlata, sejr mladý, vepřové maso, mozk z kostí a z hlavy, zralý fík, měkká vejce, hrozny nové: kdo ty věci často jídá, ten rumný a tlustý bývá.
Za výstražný příklad nechutného břicháče oznámil urbi et orbi papež Pius II. litevského knížete Svidrigala, jenž prý jen u večeře posedával po šest hodin a na tu posezenou spravil do sebe pokaždé 30 jídel! Jen by neměl pomlouvačný Aeneas Sylvius — nepřítel Čechů — zapomínati, že, stav se papežem, najal si za roční gáži hofmistra Platinu schválně jenom na to, aby po městě slídil po mlsech vzácných a ranných a nikým v tom se nedal předběhnouti. Svidrigal byl nemotora chladného severu, kde se vůbec více zatápí, a Sylvius byl broušený Vlach:  ale bříško měli rádi oba stejně.
Nejnezdvořilejší k břichopasům otylým a „rumným" byl mimo našeho Rešela Guarinoni, často vzpomínaný. Ten dí, že všichni otylí a tlustí lidé jsou hloupí a že málo rozumu mívají. To prý dobře kdysi pověděla stařena do očí císaři Jovinianovi uzřevši ho, an břich vleče ohromný. Vzkřikla prý s hrůzou: „Bůh pomozi, tohle jest tlustá  hlouposť!"   Na  jiném  místě   týž  doktor vyznává, že všude, kde pobýval, až příliš mnoho shledal lidí, jichž všecka práce byla došourati se z postele ke stolu, od stolu ke kamnům, od kamen k oknu, od okna buď zase ke stolu nebo do postele. Mnoho prý všude vídal lidí nechutných, kteří jako onen paňáca z vlaské komédie hladíce sobě břich promlouvali:
O, panza, mia panza,
quarda mi di febre, ti quardaro di lanza!
Což na česko se vykládá: „Ó, bříško milé, chraň mne zimnice, nemoci, a já tebe přichráním od ran!" A těmi zimnicemi i potagrou a jinými nemocemi hrozí břichopasům Rešel řka: „Dobří a zbyteční truňkové a přeplňování a přecpávání břicha přinášejí dlouho trvalé neduhy, jako podagru, dnu, lámání, bolení hlavy, žaludku, zimnice, žloutenice, vodnatelnosť, hryzení, ve střevách kousání, klání, zacpání." Konečně dí jako druhdy Štítný o svém přesvědčení, že v těch časech mnohem více lidí zmírá rozmařilým břichem nežli mečem. „Bohatí jsou obyčejně stále nemocni, mají neduhy na játrách, na plícech, ustavičně leží, na podagru stoní, dna je trápí, kterýchžto nemocí chudí lidé málo a zřídka mívají, neb se z toho prací vypotí."
Daysynger v kalendáři r. 1656. vykládaje o nemocech dí, „kde se podagra vylihla, já od mé osoby věděti nemohu, ale smejšlím, že hnízdo své má v městech —", a Guarinoni praví, že ta nemoc nejobyčejnějším „teď" jest trestem za hodokvasy, „ve všech stavech prý najala sobě byt — čehož před časy nebývalo". O, panza, mia panza!
Tohoto všeobecného obžerství protiva býval poněkud půst, jejž církev, sněmy i úřadové nařizovali na pátek a sobotu v témdni a mimo to i k vigiliím před velikými hody a v jiné dni, což dle Guarinona do roka ouhrnkem bývalo ve 160 dnech. Ale v oněch dobách dostatečným postem bylo, zdržel-li se kdo masa, jináče sobě většinou neujímal nikdo nic. A kterak se přemnozí této změně kuchyňské protivovali! Říkaliť prý často: „kam poděje se to množství dobytčat, nesníme-li jich?" (Guarinoni.) Nevděčníci, nedbající toho, kterak rybář i pekař v ty dni kázaného postu upřímnou péči mívali, aby ničeho nebylo málo. Což na trzích, v tůních, u vody bývalo ryb všelikterakých na prodej! Pekaři v ty dni pékali „koláče páteční, jichž dle cechovních artikulů z r. 1580. nesmíval se mistr v nově přijatý do dne a do roka dotýkati". Pékali je tedy jen mistři zkušení, a proto bývaly mazané koláče páteční na pražském rynku snad přec dobry? Ale ze všech kázání kněžských vyčísti lze, že lidé tehdejší se postům vzpírali. Úřad městský i vláda kněze podporovaly, tresty hrozíce. Sněmy roku 1421. a roku 1575. vykládaly, proč je půst dobrý. Novoměstští r. 1555. rozkazujíce obyvatelstvu o postech, zašli ovšem. daleko. Chtěli, aby v postní den lidé z míry nepíjeli! Brali nejen maso od úst, než i dobré české pivo, jemuž tenkráte říkali „blahoslavené". Nařízení novoměstských je pobožné, ale nezdvořilé: „O postech a předkem co se pátku dotýče, ten den od starodávna ve vší střídmosti zachován jest byl, poněvadž toho dne podle uložení církve děje se na památku umučení Krista P., ale již lidé téměř vůbec ten den, ráno počnouce, k ožralství sobě jsou osvobodili a obrátili, protož žádný toho dne zřetedlného opilství aby se nedopouštěli pod pokutou skutečného trestání."    Ještě štěstí ubohých pijanů,  že tu přísně zakazováno jen opilství zřetedlné. A když některý úřad městský o tom donesen byl, že postu nehledí u svých měštěnínů, což tu zle uhodilo. Kadaňští r. 1530. musili pro to až do Prahy a očistu svou, dlouho se najednavše a naplativše, zapsati v pražské knihy městské: „V pátek i soboty masa žádnému jísti nedopouštíme, ač jest to slovo o nás puštěno bylo." Někdy si utržil sám úřad městský od vyšší instance nepokrytou špičku, že je v postech jiným nepříkladem. Roku 1605. rozkazuje Zdeněk Lobkovický jménem Rudolfa císaře, „aby v Praze řezníci času postního masa ve dvou krámech masných na šlachtatě pro samé toliko nemocné lidi prodávali. V domích šenkovních, kdyby masa strojena byla, aby pobrána byla a chudým do špitálu dána; nicméně aby oni Pražané a osoby konšelské v domích svých mas nejedli a v tom jiným příklad dávali".
Zdá se, že největší stíhání pro nezdržení postu v Čechách nastalo katolickou antireformací. Jinověrci ukazovali nevážnosť k římské víře nepostem. V každém městě bývalo drahně lidí pro nepůst pozavíráno a nemalým penízem pokutováno. V Rakovníce trestali masojedlíky tak horlivě, až jim vzkázal kardinál Harrach, aby neuvozovali církev v domnění, že není matkou, než macochou. V Praze každá instrukce purkmistrovská i rychtářská o postě má přísnou rubriku. Na př. roku 1637.: „Na oko se spatřuje, že někteří lidé žádných postů nezachovávají, nýbrž ve všech rybních dnech masitých pokrmů beze všeho studu ž . . . . a užívají. Nedělních dnů majíce ke mši svaté jíti, na rynku stojí a klevetají, jiní mezi židy a jiná místa, kdež se páleny prodává se scházejí i kuchyňky nestoudně vytloukají."

Že stará církev nekladla dní postních za dni veliké ujmy než spíše za změnu, to plynouti se nám vidí z prastarého zápisu kláštera strahovského r. 1413. „My kněz Mikuláš božím spůsobem opat atd. i všecken konvent vyznáváme, že jsú Václav Rus a paní Margretha již vdova z Střešovic ukázali nám za sebe i za svých předších duše dvě kopě platu věčného na tom dvoru v Střešovicích, abychom v našem klášteře věčně každé léto přes póst tré chudých chovali a každému z nich u veliký čtvrtek po šeré sukni dali." Byla by to divná nadací, kdyby ti chudí, kteří ovšem celý rok mívali postu dosti, do kláštera byli pozváni na ujmu svých žaludků. Zajisté že se na půst klášterský těšívali!
Děsná, opravdová protiva k obžerství tehdáž přílišnému a všude obyčejnému byly časté hlady, o jichž obecnosti a velikosti naše doba nemá ani zdání. Dnes na světě není dálky, není opravdové ciziny. Neurodí-li obilí země jedna, poslouží druhá co neviděti. Asie, Amerika s Evropou zápolí na jednom trhu, pára a elektřina už nedají celým městům a zemím na dlouho hladem namírati.
Ale ve starých dobách bývalo zle. Nejednou vidělo se i sněmu zakazovati, aby „žádného obilí ani muk, ani chleba ven ze země vyvozovati dopouštěno nebylo". Zakazovali, a přec hlad přišel.
Vypravuje Veleslavín v Politii: „Jsem sám povědom, že jsou lidé ani za peníze obilí dostati nemohli, ale přinuceni byli sobě chléb péci z hrachu, žaludů, tříštěk a jiných věcí, trávu s mlékem vařiti, čehož nejedni zažiti nemohli, ale když jim takový pokrm v hrdle uvázl, mřeli."    Podobně mluví   kniha zápisů ve Dvoře Králové, když r. 1570. „korec žita stál tři kopy, korec hrachu prodával se za 4 kopy, tu prý jiní hladem, jiní pokrmy hovadskými jsúc naplněni v domech a po cestách mřeli". Ze starší doby vypravují staré letopisy, že r. 1361. byl veliký hlad, poněvadž korec žita platil kopu, strych hrachu 45 grošů, proto mnozí lidé mleli řasu a jedli ji. Od té doby až po první polovici našeho století což obšírnou hromádku takových zpráv o českém hladu shromážditi bylo by lze a snadno. Než byla pára se ujala kommunikace, přes tu chvíli hladová „Smrtholka" Rešelova navštěvovala naše kraje. Rakovnický kronikář novověký nebožtík Hovorka zapsal si ještě k r. 1771.: „Byl mokrý rok, žádné obilí, drahota, hlad. V Praze lidé hladem na ulici padali a mřeli; rok potom lid otruby, trávu vařenou jedl, chudý lid po nohou po zemi se plazil a pro Boha jen o kousek chleba prosil. R. 1773. byla boží ouroda, ale lid se nemohl dočkati, obilí zelené žali, v pecích sušili, mleli, takže ten chléb boží byl zelený. " Divme se pak, že v měšťanských inventářích tak zhusta čítáme o zásobách potravných, o másle v koliku hrncích, o sýrech, které jdou počtem i do sta, a všelijakém vaření. Příčinu zásob takových paní Regina Nyslová od Zlatého kohouta r. 1606. dala psáti v inventář staroměstský. Tu čteme: „Ječných krup soudek, suchých ryb dvě rohože nebo nůše plny, 2 sudy mouky a ve dvou sudích chleba nakrájeného — v čas potřeby a hladu užitečného." Hladu se bál každý. Ovšem, ovšem. Pravdu díval rakovnický malíř Hovorka: „Huba malá dírka, velká sbírka — a když nedostane, bručí."