Vezdejší chléb denní.

V minulých dobách jídávali v Čechách všech stavů lidé obyčejně třikráte za den. Ráno snídávali, v poledne sedali „na obědích" a na noc večeřívali. Jedna z knih strahovských ukazuje sice, kterak r. 1552. mistři nožíři stěžovali sobě, „že by tovaryšům čtyřikrát za den stravu dávati museli", ale na svou stížnosť obdrželi, že čtvrté jídlo složeno jest tak, aby v létě snídaní dáváno nebylo a v zimě svačina. Tedy jedno z těch jídel bylo vedlejší. Ale tři jídla zůstala. Ke třem hlavním případnostem scházívala se rodina měšťanská a selská ke stolu spolu s čeledí svojí a to na síni v domě největší: tedy v městech na mazhúze, u sedláka v sednici anebo „světlnici". Osoby rodem nebo stavem se vyvyšující s čeledí ovšem nejídaly, ale u všech vyšších i nižších zvykem bývalo jídati všickni ve chvíli skoro stejné. Z krumlovské kuchyně povědomo, že co zbývalo od stolu panského, ihned požívali úředníci a čeleď v síních vedlejších nebo dolejších.

Že pražský kupec se svou čeledí u společného jídla býval,   o  tom  učí  archivní  zprávy.  Jiřík Bílek  od Zlatého kola totiž byl vyloupen svým bývalým sluhou „nočně, když všickni spolu večeřeli; zloděj šetřil toho času, aby od žádného spatřín nebyl"  (r.  1558.).

Že řemesla všelikterakého mistři o stůl sdíleli se s čeledí, o tom čísti lze ve všech skoro artikulích cechovních. Ba i páni mistři a professoři kollejí pražských za stejným stolem sedávali se studenty. Čteme v listině, kollej Rečkovu r. 1439. zakládající, kdyby student, jsa na toulkách, ke společnému jídlu se nedostavil, aby mu nedali nic.

Kolik obyčejně jídali  a co?

Po první stránce jest jistojistá povaha minulých dob, že jídáno vůbec a všude z míry mnoho. Tu pravdu pozná čtoucí celou a nepodobnou k víře teprve pořádně, až přečte všecku následující kapitolu. Zatím — aby se nelekl — vystrčíme jako opatrný hlemýžď růžky. Vždyť mluvíme zatím o stole obyčejném. Začneme od pánů. Na Třeboni (r. 1616.) stůl pro děti obsahoval polévku, hovězí, zadělávané, kuře, dvojí pečeni, vařivo (vejce, kaši), chléb, pivo, víno. Toho snad dosti! Za Petra Rožmberského vychováváno tu bývalo každodenně mimo tabuli pánovu 14 tabulí pro fraucimor, hejtmany, písaře, muzikanty, krejčí, kuchlmistry, kočí, myslivce atd. pro 192 osoby; a když v 10 hodin na zámku k obědu a v 6 hodin k večeři zvonívali, lidé z města i z vesnic valem do zámku chodívali, pána do oken pozdravovali, a tu každý kus masa, kus ryby, řízek chleba a půl pinty piva darem brával. Kdo spočte, co tu sněděno i rozházeno bývalo den co den! Večeře úředníků krumlovských (1593) vyčítá osmero krmí! Páni „oficíři" krumlovští totiž dostávali polévku, hovězinu, dvé kuřat, kaldoun husí, skořené ryby, štičky, kaše, pečité hovězí — a toho prý jim bylo tak málo, že se domlouvali o takové zkracování.

Kdyby pak některá čtoucí panička pomněla u sebe, že ona panská kuchyně za postu bývala co do rozmanitosti v úzkých a tu že snad bývala skrovnější: ihned ji klamu zbavíme. Postní lístek jídelny páně Švamberkův volal na stůl kapra v černé jíše, kapra vařeného, zadělávaného, štiku mísnou (v míse vařenou), štiku se slaninou, štiku smaženou, okouna a drobné ryby. Tedy ouhrnkem osm krmí! A pověstná kuchyně krumlovská, jsouc nejbujnější v Čechách, nad třeboňskou při velikém množství krmí i pestřejší bývala. Měla koncem stol. XVI. řád určitý na každý den, a z něho pozorujeme pěknou krmí směs. Na příklad na neděli strojívali se indiáni, kuřata, husy, vepři, klobásy, jitrnice, holubi, vemena, neždíky, parmice s cibulí, petruželí, křenem, špenátem, salátem a vším kořením. V den postní páteční dáváni na stůl lososi, raci, mřeně, artičoky, oplatky — a všelikteraké jiné ryby asi deseti jmen.

Někde na zámku dala se některá paní také na šetření míry. Na příklad Anna z Rožmberka dává hradeckému kuchmistrovi přísnou instrukci, aby spořil, aby se „zasekalo jen, čeho na stůl potřeba", ale přes to spořivá paní poroučí, aby „do fraucimoru vždy dávalo se dvoje pečité maso — jedno z koření, druhé z rosola — mimo jiné krmě lehčí".

Když pak zvadla a zhynula kuchyně v Čechách nejnádhernější — krumlovská — na její místo po té nádherné straně vstoupila za málo let Valdštýnova. „Lumír" uvádí z roku 1629. „kuchelzetti" Valdštýnův, v němž seznam   potravin   pro pána  i jeho   nejbližší   vojenskou družina přímo   nepodobný   k   víře. Co den bylo několika těm   žroutským   vojákům   odváděti   na příklad   dva voly,   prase, bečku másla soleného,    čtvrť   nesoleného, 40 kuřat, 15 slepic    4   indiáni,   12   husí,   6  kop   vajec — slovem tolik, že se nám postyskuje opisovati.

Než zanechme pánův. I měšťané v obyčejných denních případnostech požívali z míry mnoho. Příklad. Obyčejný lístek jídelny v hospodách pražských r. 1543. obsahuje stravu „na dva bílé groše tuto: polívku, maso na polívku s kořením, někdy vodvářku, slepici s kořením, pečité, hrách, naposledy sejr". V rybný den „na tři groše bílé toto se hostem dá: polívka, troje vaření a dvoje ryby" ! Ty malé ceny snad bezděky vykládají, proč se tehdáž tolik jídalo. Známotě, že mezi všemi živočichy jen člověk má to smutné právo přejídati se — a tehdáž bývalo lze za málo peněz to lidské privilegium přivozovati k platnosti jen což.
Dva jiné příklady, že míra obyčejného snědku tehda bývala větší, vybrali jsme naschvál z protivných konců. Jeden z práce, druhý ze zábavy. V řádě tovaryšů mlynářských r. 1601. stojí psáno, aby hospodář mlýnský dával devíti dělníkům, totiž stárkovi, dvěma mládkům, tovaryši z šejdovny s třemi mládky též i pilařovi a smetiprachovi z týdenní půl kopy míšenské (za náš zlatý a 20 asi krejcarů) k obědu i k večeři vždy po třech jídlech — jíchu, vaření a kus masa, kus chleba. Z toho patrno tedy, že lid dělný v oněch dobách hojně krmen býval. Druhý příklad vzali jsme ze zpěváckého spolku. Podařilo se nám v chaosu praž. arch. nalézti dvanácte členů nejstarší snad světské jednoty pěvecko-hudební v   Praze. Samuel   z Veleslavína byl  z nich. Ti pánové pěli a hráli moteta, madrigaly, scházeli   se vždy za čtrnácte dní — a před produkcí jedli. Ve statutech bylo psáno, aby ten z členův, u něhož po třídě se jí, nestrojil nic hojného ani nádherného.

Které tedy byly kázané skrovné krmě? Doslovně tyto: „Jedno jídlo vařené, jedno pečené se salátem a pak ještě jedno jídlo dobré, posléze sýr aneb něco pečitého a prý jen tolik, kolik stačí dvanácti lidem." Toť by za naší doby byla slušná měšťanská hostina, pánům pěvcům tehdejším čtyři dobré krmě nebylo „nic hojného".

Poslední příklad, že v obyčejný čas v krmích neskrovněno, vzali jsme ze žaláře. V Soběslavových právech, ať podvržených, tož přece hodně starých, stojí psáno, aby člověk pro dluhy vězněný na každý den měl za peníz chleba, pintu piva, dvě krmi teplé, hrách a kus masa; k večeři „zelé" a kus masa. Tedy jídalo se někdy i v žaláři hojně. A ta hojná strava bývala za všecky časy poměrně dosti laciná. R. 1499. zjednal si kdosi všecku stravu na celý týden za 7 grošův.

O několik let potom r. 1517. stála všecka týdenní strava v Praze 9 grošů (našich asi 90 kr.). Vlk krejčí choval na stravě dvě ženy po 14 let a chtěl pak r. 1560. za to 10 kop míšenských v rok (asi 30 zl. našich). Anna Pýrová dávala stravu Fukáčkové r. 1564 za 20 grošů týdenních.

Co býval chléb vezdejší a obyčejný za starších dob? Kuchyně panská, kteraká bývala, to již několika příklady doloženo. Měšťanská kuchyně chodila ráda po panské a v obyčejném jídle se jí vyrovnala. Selská bývala ovšem hrubší,   nepožívala   drahocenného   koření   tolik   a   stála hlavně moučnými krměmi — buchtami — a zelím, hrachem a krupami. Ale mírností se kuchařství selské od panského a měšťanského nelišilo. Dí Rešel, že se opilství a obžerství zeman naučil od pána, měšťan od zemana, sedlák od měšťana. Všichni záplatovali onen Koppův kabát „fleky velikými", jenže sedlák sprostnějšími, což Hus již odsoudil, řka: „Snad někteří rozkošných krmí nedbají a sprostnými břicho obtěžují: ti mají pomněti na Esau, jenž sprostnou šočovnicí zmeškal své požehnání."

Co se dotýče nejprve snídaní, té nelze shrnouti v jedno slovo. Z rána jídalo se leccos. Guarinoni vypravuje na jednom místě, že mnozí lidé se z rána nemyjí, nečesají, úst nevyplakují: za to prý do sebe lejí pálené, malvazí, nebo hryzouce teplé žemle pojídají vřelé polévky. Tu by tedy byla jedna zpráva o snídaní. Na jiném místě vykládá týž doktor obyčejnou snídani obšírněji. Prý jest rozličná krajinou. V zemích vinorodých za nejlepší snídani klade kousky chleba nebo žemle osmažené u víně. V zemích pivních mívají prý ten chvalitebný řád, že ráno, obzvláště v zimě, teplé pivo s kořenem pijí, a to prý jest zdrávo. „Já sám," dí Guarinoni, „za mnoho let, když jsem za mláda svého v Praze studoval a denně z Menšího města po dlouhém mostě do školy když mi choditi bylo, v tom teplém pivě a v kousku koláči velice jsem sobě chutnával, a to mne dobře sílilo, když mne ve škole často za kamna na trest stavěli."

Tu se tedy dovídáme z úst cizího doktora, že v Čechách ráno jídali nejhustěji polévku pivnou. Ale z knih městských poznáváme napořád též jinačí snídaní. V knize soudní (č. 1048) píše se, že r. 1564. strojila šenkéřka jakás  Brožovi  na snídaní  telecí  ocas.    V purkmistrově knize čteme (r. 1625.), že si dal kdosi k snídaní vařiti kapra a štika a víno k tomu; a kněz Philadelphus Zámrský touží do toho, že mnozí sobě „ráno lektvařů a místo večeře konfektů do vole nacpou". Zdá se tedy, že na snídaní jeden to, druhý ono sobě obliboval, a některému bylo jednostejno všecko. K Martě Traptělce šenkéřce r. 1525. přišel Bohuslav z Rokycan řka: „Máš-li co lahodného snídati, day mi něco pojésti." A jedl, co dala. Také venkované asi polévek pivnýcb všude po ránu nemívali. Odbývali zajisté snídaní úkropem nebo jinačí polévkou. Dí týž Zámrský, že robotný sedlák krmí se chlebem a syrovátkou.

O tom, co v městech v obyčejný den na obědích skutečně pojídali, nalezli jsme v knihách starých leckterous zprávu. V řemeslnických obědech shledali jsme až po XVII. století vždy maso a „vaření". Tím rozuměli hrách a řepu obyčejně. Jen o to mívaly řády cechovní strach, aby tovaryši stolu mistrova nepomlouvali. Nejpěkněji o tom nařizuje řád sladovnický. Praví: „V jídle, pití, co Pán Bůh naděliti ráčí, za vděk hleď přijímati a nepomlouvati a kdybys v čem nějaký nedostatek měl, hleď to s manýrou pohledávati, neb nemůž tak zle býti, aby dobře nebylo — a když k stolu přijdeš, hleď se mravně chovati a ne hlavního doktora Grobiana tenkráte následovati."

V městech nejslabší stůl býval studentský a špitálský. O studentských obědech v Praze s humorem vypravuje Guarinoni. Připomenuv nejprve, že jenom rozkousané jídlo zdraví přičiňuje, praví, že na kousání nemívají kdy studenti u větším počtě spolu bydlo mající: „tu jen ten vždy dobře pochodil, kdo nekousal, alebrž hltal. Mám dosavad světle na mysli, když jsem v Praze studoval, a nás pohromadě i na dvě stě v jídelně bývalo, kterak jsme se lžícemi v rukou očekávali na mísy, ne nepodobni mušketýrům, držícím na vidlicích pušky. Na mísy z daleka jsme měřivali a do nich vpadávali, jakmile se objevily, a dávno dříve, nežli služebník na stůl je vstaviti dovedl. Bůh pomozi zadním a maličkým!"

Některá kuchyně špitálská byla zřízena dobře; alespoň na papíře v instrukcí písaře špitálního, jenž hospodařil ve špitále sv. Pavla za branou Poříčskou, čteme r. 1585. a 1594. dosti pěkné věci. „Písař do špitála aby každý den dohlídal, jak se jim potrava a nápoj vydává; kolik dá se konví a pinet mléka k zalévání vaření, jak veliký sejr téhodní, co tvarohu. Kdyby k tomu mohlo přivedeno býti, aby místo sýrův syrečky se dělaly a chudým každému do téhodne asi po třech se dávalo, nebylo by nic na škodu; maso když se kupuje a kuchařce vydává, řezník z něho má nasekati kousků, co by na jednu každou osobu náleželo; písař do register poznamená v sobotu, kolik kusů na kolik osob zdravějších, na kolik nemocných, na kolik dítek malých. Potom nemohl-li by, když se chudým jídlo dává, přítomen býti, potomně s pilností se má vyptávati, jakou měli polívku, kolikero vaření, co masa, aby se vědělo, tak-li se kuchařky věrně chovají; jakož také jisté nařízení na tabuli sepsané ve špitálu zavěšené ukazuje, jako by kterého dne měla se jim jídla dávati, aby se to neměnilo. Na tejden se chudým vydává hrachu 5 čtvrtec, krup ječných půl druhého věrtele, časem proměniti něco pšeničných, čtvrtec pohaniny; na sobotu s jedno jídlo pro všechny z jáhel a k tomu všemu zelé, řepy,   mrkve   přes   celý rok,   aby ke dním vyměřeným hodlaly a dostačovaly; vejce jak kdy slepice nanesou." Až na poslední věto všecko pěkno. Dobrý řád, vaření dosti, o mase aspoň řeč, kontroly dosť — a přece bývaly v XVI. věku všecky špitální kuchyně zlopověstny.

Bývalyť příslovím! Spikla se kuchařka s písařem anebo jiným správcem a vhánějíce sobě do měšce, šidily špitálníky. Guarinoni líčí polévku špitálskou takto: „Vstav sobě na mysl veliký kotel vroucí vody, v něm vře drobek starého nevonného sýra nebo také někdy jen ony zatvrdilé červovité kůrky, kteréž hospodyně se sýrů seškrábe; do toho vkape se maloučko vína — a když páni v rok přicházejí se učítat s písařem nebo hospodářem o registra, což tu hodování a pití při tom učítání. Nejeden pan rada spije se tak, že ze špitála po ulici musí veden a vlečen býti." Některý špitál městský byl takových výčitek prázden zhola: páni dali vetchým chuďasům přístřešek s privilejem určitým a dobře hlídaným: u kterého kostela nebo hřbitova mají sami sobě na stravu vyžebrati. Takovou měrou zařízen byl špitál jeden na Oujezdě.

I klášterští špitálníci žalovávali. Ani bychom nevěřili Johance ze Sukdola, bábě chudé ze špitála křižovnického, když na soudě r. 1517. touží: „My chudí mřeme, jedíce nemastné a neslané kroupy, zelé, hrách; mistr špitálský nám laje a přimlouvá, že o něm klevycem a mluvíme." Dejme tomu, že babka „klevecí", což však jakýs Hanuš Klišperger na témž soudě pražském žaloval, zdá se přece již poněkud s pravdou býti. Pravil: „Měl jsem dáti panu mistru špitálskému 30 kop, aby mi stravu dával do smrti a abych s  knězem  za stůl sedal;  i zdržel mi to ajsa 15 nedělí a potom jest mne odstrčil pryč od stolu a pověděl, že by nevzal sto kop, aby mne měl na takovy ztravě do smrti chovati, snad bych dlouho živ byl. Udělej prý se mnú počet, zaplať cos jedl a ostatek zase dám. I dělal nebožtík Pavel převor ten počet s mistrem a srazili mi za tu stravu 3 kopy, i strčil mne mezi chudé a vaří chudým dosti krup, zelé hrachu, ale to nemastné a pivo dává kyselé a nic dobrého a velmi lehké."

Jak o snídaní, takž v městech i o večeři nebývalo na stůl dáváno nic pravidelného ani stálého. Soudní kniha pražská vypravuje, že jedni „když k večerou bylo", jedli pečená vejce, jiní jedli nejnoky; o jiných dí, že si sušili hrách na pučálku, onino že sušili topénky; ten pekl herynka na vidličce, jiný zase k večeru „jedl slepice peruť"; Jan Šmejdíř jedl k večeru „řepu na míse lžicí" (r. 1524) a šenkýř Jiřík Slivka podal hostem k večeři „sejr a chlíb a na tom sejru byla přínoza uherská veliká".

Přínoza byl nůž a sejr býval do Prahy u velikých kusech „z hor" vožen. Prodávať r. 1584. dřevař sejr z hor přivezený po ortu. Byl to tedy sejr jako kterýkoli teď v bochnících prodávaný. Tedy zdá se, že řepa, všelikteraký sejr a nějaká peruť z oběda zbylá nebo kus masa znova ohřitého neb i slaneček nejobyčejnější měšťanské večeře bývaly. Řípa vůbec bývala oblíbena a za zdrávu (obzvláště na noc) pokládána; řepa byla poslední krmí, jíž požil mladý ženich Ladislav král na noc před svou smrtí; řepa se dostala v Salcpurku panu arcibiskupovi i do erbu k věčné svojí slávě: jenže vida ji v kameni pěkně povydanou, dobře nepoznáš, obliboval-li sobě pán řepu sladkou bílou  či štiplavou černou.

V Praze byly tři snopky černé řípy nebo ředkve r. 1511. za tři malé peníze, a svrchu kdes popsáno, že ředkví na noc žaludek uzavírán, aby zlým parám nedal na vrch vstoupiti, právě tak, jako po obědích mnozí ovoce zajídali, obyčejně v povidla zvařené. Aspoň o zásobách sušeného ovoce v pražských domácnostech ve druhé půli XVI. století přes tu chvíli v inventářích se dočítáš. I břeskve suché ve truhlách, v putnách a v sudech na ta „pojídla"  mívali na hotově.

Co bývalo jídlem selským vůbec, lze poznati ve slovech, jimiž marnotratný selský synek Philadelfa Zámrského, jsa v cizině a hladov, touží domů na otcovský statek, kdež „na snídaní, obědě, svačině a večeři z velikých pecnů chleba sobě ukrajují, z hrubých vokřínů polévku, hrách a kaši, fleky masa požívají." V tom tají se zajisté obyčejný tehdejší jídelní lístek venkovského stola zámožnějšího.

Národní písně naše, z nichž mnohá pěkného stáří jest, vypisují buď táž jídla nebo ještě některé jiné krmě selské. O hrachu se mluví často. Někdy i nevrle:

Hrách a kroupy
to je hloupy,
ty jsou u nás každej den:
ale dolky 
z bílé mouky
jsou jen jednou za tejden.
Dolky byly z krmí onačejších, tak, že mohly býti i dárkem z lásky:
Pekla dolky z bílé mouky, 
sypala je perníkem: 
Jez, Honzíčku, jsou dobry, 
jsou sypány, kropeny.
Též tak i buchty, byly-li lepšího jádra, mohly státi se presentem:
Pekla buchty, pekla s mákem, poslala je za vojákem.
Ale některý buřič pohrdlivě stavěl buchty na stejný stupeň s hrachem a nevrle se poškleboval selce:
Celej tejden buchty s sejrem a v neděli dolečky:
bodejž babu kati sprali, že dělá tak maličky.
Týž synek „buřavý" ani s knedlíkem nebýval spokojen. Vizte:
Celej tejden buchty s sejrem a ve čtvrtek knedlíky: 
bodejž babu čerti vzali, že dělá tak veliky.
V těchže národních zpěvech zmínky se dějí ještě o pučálce, o zelí, čočce, hnětinkách, rozpeku a mase. Zvláštní buchta bývala měchura, tu jedna píseň  slibuje formanovi:
Jen ty nás, formánku, nezvrhni: dáme ti měchuru s povidly.
Z   polévek   nemívala   chasa  ráda   praženou.   Píseň naříká:
Žádnej neví, co já zkusím: praženou polévku na suchym rendlíku jísti musím.
V „Selském masopustě" sedlák vybízí druha:
Pojď k nám k snídani, mám tam polévku s krupami, jelito, klobásu, hrách: 
pojez, než lehneš na márách.
Toť ovšem jídlo sváteční už, ale že obyčejně sedlák maso, kroupy, hrách jídal,   to povídá  v témž   masopustě Bětka líná:
Mé ruce v neděli ve svátek mívaly před dílem svátek: 
nechť nám též děvka  kuchaří, maso, kroupy i hrách vaří.
A jinde čteme :
Telecí vodvářka, kozí nohy, ovčí plíce, jsou-li k tomu kroupy, hrách,
to vypudí z žaludku strach.
Z toho všeho patrn ráz obyčejné selské kuchyně. Zajímavo, kterak v divadelním kuse svrchu psaném vyjadřuje sedlák, že má hlad: „Drštka mi škorčí hladem", dí neomaleně, a na jiném místě zmohla se neomalenosť i na poetické přirovnání:
Vyschla mi již drštka čistě, 
žaludek muoj zběh se všudy rovně co děravé dudy.
Býval měšťákům selský lid za vzor hrubstva; ale ze soudních knih víme, že ani pán ani měšťan nebývali vzorové švárnosti: však něco toho poznáme při hodokvasech v přítomné knize.

Maso ze stola čeledi selské i robotnické zmizelo vojnou třicetiletou. Na stole zůstalo jen vaření — hrách a kroupy. Čteme v Slavíkových dějinách domašínských, že sekáči na Vlašimsku dvakráte za den jídali, a to k obědu polévku z tvarohu, kroupy a hrách; k večeři polévku, kroupy a šišky. Toto vaření věčně věkův stejné — hrách a kroupy — nazval sám selský lid „hloupým".

K obyčejnému jídání v městech i po venkově budiž na konec připomenuto, že v XVI. stol. ještě všude s některými výminkami u stolu modlívali se hlasno nebo i zpívali Bohu prosby za požehnání těch pokrmův.

Zámrský dí: „Nynějšího času nejzvyklejší jest modlitba tato:

„P. Bože, otče náš nebeský, 
požehnej nás i těchto darů, 
kteréž z tvé štědrosti přijímati budeme. 
Skrze pána našeho J. K. 
Amen."
Bavor v knize kuchařské uvádí píseň před stolem, ale hrozně dlouhou. Zpívá se jako: „Šebestiane, boží mučedníku" a nejpilnější prosba v ní jest, aby Bůh nedal „lačněti ni se přeplniti". V XVI. stol. stávalo se, že staří dětem kázali modlitby říkati. Zvyk by to byl dosti tklivý, též i praktický: dětinská modlitba proniká nebesa spíše nežli urostlých hříšníkův — ale Zámrský touží zle i nezdvořile na to, že páni se před stolem modlitby říkati neb zpívati stydí, a říkají-li děti je, „tehdy oni rozprávějí, klevetají a se smějí neb o místo spolu se potejkají, odkudž se zpohanilé a zhovadilé darů božích zlé užívání zrodilo". Toť se rozumí, neměl-li některý český pohan dítěte, aby s Pánem Bohem za něho před jídlem promluvilo, dle slov Zámrského „beze všeho modlení jako s . .  . hladovitá za stůl sedl a do mísy sahal".
Srdečný zvyk též mívali naši předkové ten, že příchozímu od svého stola dávali „příjedek" aneb aspoň přípitek. „Beř". volávali, „beř! Hlava z příjedku nebolí!" Bývali naši otcové vůbec sousedští. Čteme na příklad že r. 1481., když na zánovním mlýně Lukášovském u sv. Klementa na Poříčí přišli páni ohledat „caych" prahy a stavidla, podle zvyku starého ctěni byli od mlynáře „vínem vlaským, a toho vína dostali všickni jiní lidé, kteří sú se přihodili k tomu". Kdo tedy ulicí šel, musil píti !