Nádobí stolu staročeského.

Stará píseň nejprve Šafaříkem v univers. knihovně nalezená praví o nádobí stolním, jak bývalo před čtyřmi sty lety u nás, takto:
Nuož, lžíce, také suol, má jmieti na sobě stuol. Sluha čieše a konvice, ručník, ubrus, medenice na stůl klaď, taléře čisté; viz, by čieše netekla a stuol ať se neviklá.
Tento recept stolního nádobí svědčí, že u nás bývala už v dávné době po té stránce nemalá kultura: vždyť mluví se tu o taléřích, ručnících, ubrusích, jichž druhdy nebývalo! Jen o vidličkách tu není řeči, neznali jich ještě za drahný čas potom. Ale probeřme v písni šafaříkově kus po kuse, ona nechať dá našemu líčení systém.
Nejprv o noži. Dlouho ještě ve stol. XVI. býval na stole nůž jediný, aneb bylo-li hostí drahně, kladeno pouzdro nožů na stůl, takže mívali vždy dva spolu jeden nůž k službě, a teprve koncem století řezával každý hosť nožem svojím.   U zlatotepce Šustra r. 1598. nalezli jsme 12 nožů se stříbrným „ nákončím" v pouzdře, kus po půl tolaru; u truhláře Krejcara v samou polovici století XVI. četli jsme o nožích „cypřišem a zandalem" obložených, což svědčí, že Češi krájívali záhy noži pěknými a řemeslně zdělanými.
Lžíce mívali naši předkové podle dřevěných, železných, plechových, měděných a cínových též drahé, řemeslně z fládru řezané a stříbrné.
V nejstarších kšaftech z doby předhusitské v knize Staroměstské o lžicích fládrových stříbrem okovaných čteme. R. 1434. odkazuje Dorota „od prstenu" (u sv. Jiljí) všecky lžíce stříbrné a stříbrem obložené i s pásem stříbrným, aby z nich pořízen byl do kostela kalich. Dvě léta před tím Manda Kramářka o svých devíti stříbrných lžicích řídí. R. 1433. má brníř Mařík sedm lžic kovaných stříbrem. O něco málo později Mikuláš od červeného jelena měl 13 lžic dřevěných „se stříbrnými zásadami". Johanka Prhošova, plátenice, r. 1473. měla dvacet lžic stříbrem kovaných a 12 fládrových stříbrem pozlatitým okovaných.
To jsou zprávy nejstarší. Na počátku XVI. století vyskytují se v městských knihách často lžíce „se stříbrným nákončím" a v bohatších rodinách počtu drahých lžic čím blíže konci dotčeného století, tím více přibývá. Roku 1560. čteme o lžicích „jalovcových" a pak i o nějakých „lžicích vidličných". Roku 1570. Alžběta Pětikorunová (jejíž byl dům u pěti korun v Sirkové ulici) odkazuje svým dědicům s množstvím lžic stříbrných též jednu fládrovou s nákončím pozlatitým. Roku 1584. čteme v pražském inventáři o lžicích stříbrných „s pozlacenými makovičkami".   Ke konci století bohatý Korálek, z předních měšťanů pražských, zanechal po sobě v množství stříbra a zlata (36 prstenů!) „lžíce s točenými držadly a pozlacenými erby svými, jednu lžíci perlovou se stříbrnou násadou, jednu lžíci akštejnovou o zlatě, 28 lžic stříbrných s apoštoly, tři stříbrné lžíce se struhadlem na jazyk, lžíce fládrové, cínové i měděné nepočítané". Jindřich Hrobčický, jenž bydlil na rynku u orla, míval pouzdro „lžic tureckých" (r. 1600). Šuster Kundrát († 1598.), jehož dům byl naproti Žábě v rohu, zanechal stříbrných lžic 30 a 16 fládrových se  stříbrnými držadly.
Tou spůsobou mohli bychom ještě hodně dlouhomi vyčítati. Ale stačí na ukázanou, že naši bohatí otcové o hodech jídali ode dávna lžícemi stříbrnými, které čím dále to více braly na se podobu řemeslnou, ba přihlížejíce ke lžicím, jež spolu byly struhadlem na jazyk, i nechutně rafinovanou. Lžíce XVI. století liší se od našich svou velikostí a délkou: několikráte čteš v archivní knize o stříbrných lžících s „dlouhými držáky". Na počátku století XVII. naskytují se v pražských krámech lžíce rohové, červené.
Po lžících pozorujme talíře. Býval čas, kdy v Evropě severní a západní ani o hodech talířů nemívali. Ještě v XI. stol. slavní rytíři se svými pannami a paními pořádné kusy masa z veliké mísy brali si prsty svými na topinky anebo placky tvrdé, kteréž byly prarodiči nynějších talířů. Rozumí se, že romantický rytíř, byl-li jen drobet moudrý, po pečitém ihned chutě slupl i talíř, dokud byl chutnou jíchou prosáklý a vřelý. Později si kladli své podíly hosté na pláty kovové, z nichž, zahrnul-li se okrajek, vznikly okříny, mísy a z těch elegantnější a drobnější formou narodily se talíře a misky.   Že by talíře na stole byly zobecněly teprve v XV. stol., to historikům německým, kteří tu větu druh z druha opisují, nevěříme.
Řád soustružníkům českým z r. 1575. nařizoval, aby kusem mistrovským podle starodávného obyčeje dělali dvanácte „taléřů po obou stranách hladkých", dřevěných. Téže doby čteme v knize soudní o starodávních cínových taléřích „s vobroučky". A v době vojen husitských čítáme v knihách pražských o talířích stříbrných dosti často. Cínových i stříbrných taléřů po českých domácnostech věk od věku stále přibývalo, takže před bitvou bělohorskou počítáme cínového nádobí domovního na centy a talířů stříbrných o kolik stolův.
V nejstarších inventářích o kšaftech pražských nedovíš se obyčejně, kolik taléřů, mis a plátů mají. Vdova Krejsy, krejčího, bohatá měštka, umírajíc r. 1430., poroučí synu svému mimo tři domy všecky kotle, mísy cínové, pánve, hrnce měděné, misky šálešné. Manda Kramářka r. 1432. odkazuje mimo devět stříbrných lžic „celých" i nějakou stříbrnou misku. Brníř Mařík do r. 1433. míval sedm mis cínových velikých, dvě malé šálešné, 10 talířů cínových. Matyáš Drdák do r. 1453. míval mis cínových velkých 15, taléřů 17. Matyáš Mýdlo, pražský kupec, zesnulý r. 1461., míval lžíce obložené stříbrem, mísy cínové menší i veliké, jichž nevyčetl v „ostatním svrchku domovitém" počtem určitým.
Toť jsou některé z nejstarších rukopisných pamětí o našem předmětě. V století následujícím, v šestnáctém, všeho toho nejenže přibývá, než soudíc z jmen rozmanitých, přibývá i rozmanitosti misného a talířového „svrchku domovitého".

Tu   čteme   o   chlebných talířích, o  misách velikých na   koláče,   jinde   o miskách   mělkých   pro sýr,   tu zase o miskách šálešných pro  „chřen", jinde   o   „plátě k rybám" a „o plátě" na pučálku, tu zase mluví se o  „šále" na ovoce,    z   čehož   znáti už velmi drobné   dělení práce mezi mělkými nádobami.   Ba   i šlechta k tomu   českému misnému pronárodu přistoupila:   u   Šmejsara,   apatykáře, vyskytují se ve druhé polovici století   též   „mísy   benátské, hliněné, malované i bílé";   a jinde čteš o   „šálcích hliněných   malovaných";   patrně   nebyly   takové talíře a mísy benátské na všední užitek.    Byly to asi kusy vzácné, drahé práce; kusy ozdobného malířství a pěkným vlaským emailem obvlečené.   Takové   mísy  bývaly   v pokojích na ozdobu, a v jižních krajinách prý již ve XIII. století podávali si je lidé poctou   a   darem.   Talířů   stříbrných do konce století XVI. tolik v Praze   přibylo,   že by se po-styskovalo čtoucímu, bych všechny domy vyčísti měl, kde o hodech chlubívali se stříbrem,   Z míry poněkud vystupující příklad podává nám zpráva Budišínského rukopisu, vzatá ze Sixta   z   Ottersdorfu   o bohatstvu   Štěpána Arnolta od Voslův, jehož vylichvený majetek odúmrtím vzal král Ferdinand I.   Všeho   bylo   na   50.000 kop.   „Mísy, talíře, konve, umyvadla, lžíce, koflíky na hřivny váženy." „Služebníci královští, když ti klénotové v kanceláři české pod palácem od přísežných zlatníků váženy byly, mluvili, že jsou toho tak pospolu a toliko  po  jedné   osobě   pozůstalého statku nikda neviděli; samých lžic a taléřů stříbrných po dvanácti kusech s několika stolů bylo."     Toť příklad neobyčejného bohatství měšťanského hanebnou lichvou vysvětlitelný.   Co obyčejnou měrou bývalo, chcete-li postříci, chtěj nechtěj   vstupte   do několika   domů pražských. Začneme ohledávati ode druhé půle XVI. století. Lorenz Lochman od Vlčehrdlů (dům na malém rynečku průchoditý z Michalské ulice) míval sedm „koflíků stříbrných jako jeden do druhého vchází s kraji pozlacenými", jiné čtyři „podluhovaté s dvěma štrychy", lžic stříbrných 12, pouzdro nožův, a cínového nádobí 3 centnýře a 18 liber. Ten tedy taléřů nemíval stříbrných. U něho tedy hosté jídali na cínových misách, a že hosti zvával, to viděti z inventáře, kdež čteme, že měl pán „o tři stoly servitů". Souvěkovec jeho, švec Ondřej z Vyšehradu, zanechal po sobě „13 taléřů, 8 mis velkých, 3 malé, 6 konvic" atd. Toť obrázek stolního svrchku obyčejné chudší domácnosti.
Touže dobou (r. 1564.) má bohatý soukenník od zlaté podkovy „nahoře ve světnici plnej misník mis, konvic, talířův" a v komoře někde ještě „taléřův o pět stolů"; všecko cínové. Až do r. 1570. mívala Alžběta Pětikorunová pro své hosti i k denní potřebě cínových taléřů 29 a „dvě pouzdra", kteráž nevíme, kolik v sobě taléřů měla; mimo to mívala paní třicet tři mísy a 13 misek šálešních. Cínová mísa vážila 10 i 15 liber! Pavel Žipanský z Dražíce († 1573.) míval pouzdro stříbrných talířů, v truhle 15 mis cínových, misček 11 k vejcům a 6 talířů cínových pro všední stůl.
Pan Adam z Veleslavína míval k stolu mis 64 větších i menších taléřů prostých 19, 7 kovaných a malých 29. V kuchyni chovala paní ještě 14 mis a zpotřebovaných 14 talířů, 4 vaječné misky. U řečníka Potůčka, jenž býval až do své smrti také lichvářem, vyčetli jsme (r. 1599.) 13 mis, 23 talíře a 2 pouzdra talířův od Jana Brodského, prokurátora, zanechaných v zástavě, vše stříbrné. A konečně bohatý Korálek, povědomý alchymista, jemuž byly domy jeden vedle „ráje" slul „U anděla na kohoutě", dva domy čili mandlovny při krchově sv. Haštala, dům „U hřebenu" a statek v Klatovech, nechať pustí nás k sobě, abychom spočetli talíře a mísy muže v Praze z nejbohatších. Tu vidíme : talířů 5 pouzder se znamením Ludvíka Korálka, 12 talířů „s merkem" otce jeho; to bylo vše z kovu dražšího. Cínových mis 196! Několik mis bylo zdobeno erbem Korálkovským, jeden „tucen" mis bylo vlaských, 30 chřenových; k tomu nepočítali jsme hromadu „plátů" na sejr, na sklenice, 30 šálů, ani 12 plechových talířův.
A takových bohatých měšťanů, kteří mívali stůl cínem na centy a stříbrem na mnoho hřiven opatřený, bývalo v Praze do časů bělohorských mimo Korálka zajisté více. Po bitvě „u Hvězdy" stalo se jináče. Staroměstští píší roku 1625. o své bídě: „Jest vědomé, že po slavném J. M. C. vítězství nad Prahou, ve Starém městě nejbohatší a nejmožnější domové, ve kterýchž se více našlo nežli nyní v padesáti i ve sto domích, vydrancováni, zebráni a obloupeni jsou a pozůstávající v týchž domech sousedé s nic býti nemohou a téměř pomocí dobrých lidí vyživení své mají."
Na českém venkově ve městech mívali měšťané též cínu stolního dost a dosti. Pozorovati to z inventáře berounského, kde k r. 1569. zapsáno, že Jan Střelec, cís. rychtář, míval konví 51 kusův a mis velikých 29, talířů cínových o tři stoly !
Dále mluví píseň Šafaříkova starožitná o tom, aby sůl vstavena byla na stůl. Ale myslí-li kdo, že věc odbudeme řkouce, že vsypala se sůl   do slánky a bylo hotovo — toť na omylu by byl. O tu slánku běží. Slánka středověká mívala všude v Evropě o hodokvase úlohu parádní; ve Francii už ve XIV. věku stavěny na stůl před hospodáře hosti ctícího lodi s přihrádkami na koření, řemeslně zdělané, stavěny i studny na víno, jež z nich vypouštělo se kohoutkem. Studny i lodice bývaly z drahých kovův, a zlatotepec v nich ukazoval umění i vtip. Ale slánky bývaly i nad studny a lodice.
Že i u nás měšťané mívali nádherné slánky, toho důkazy jsou v knihách inventárních dosti časté. Vybrali jsme na poučenou zprávy některé ze století XVI. Ve století předchozím, patnáctém, nenalezli jsme v kšaftovních zprávách cennější slánky ani jediné, leč by byli dávali sůl pro parádu do „pštrosích vajec stříbrem okovaných" anebo do stříbrných některakých šálků, jichž v době husitské do knih zapsáno několik. Nějaký parádní kus na stůl mívala r. 1434. Zuzana Pratfořtova. Byl to křišťálový koflík, stříbrem obložený a řečený „rudá hora".
První slánky vyskytují se na počátku XVI. století, a jest dobře znáti, že jsou čím dále, tím bohatější, a ne bez fantasie. Čteme v inventářích o slánkách stříbrných, tříhranných, slánkách na spůsob misek na nožičkách, o slánkách vysokých na sloupkách, o jiných pozlacených „krom kde se sůl klade" ; tu má jeden měšťan slánky „na spůsob hodinek s přikryvadlem pozlaceným" ; jiný má slánky alabastrové.
Že podle nádherných slánek vyskytují se i prosté, rozumí se samo. Dosti často čteš o slánkách cínových „sypacích". Veleslavín míval 6 slánek pro stůl obyčejný. Vejdeš-li do některé domácnosti zvlášť, poznáš, že nespokojovali   se   slánkou   jedinou.    Lorenz   od   Vlčehrdlů r. 1564. míval ve sklepě v pokladech svých dvě slánky veliké, stříbrné a pozlacené. Korálek měl 17 slánek cínových a několik slánek stříbrných díla umělého. Že u pánů ještě více toho bývalo, není divu. V knihách komorního soudu leckde mezi klenoty mluví se o jaspisových a jiných všelijakých nádobách na stůl. Podotknouti jest, že slánka nebyla leckomus jen na stůl. R. 1515. čteme o „slánce s krejcary a babkami".
Píseň Šafaříkova dále velí sluhám na stůl hodokvasný stavěti číše a konvice. O těch bylo by lze psáti knížku. Tu dotkneme se jen věcí několika. Od prosté cínové hubatky až po jaspisový španělský šál anebo „trinkšir" z mušle mořské, nebo z mořské skořipky, o nichž na př. mluví kniha komorního soudu červená, a jiné nádherné koflíky, na nichž zlatotepec ukázal, co umí dílem řemeslným, což to dlouhá řada nádob všelikterakých, z nichž naši předkové pívali! A drahocenné koflíky najdeš podle prostých v domech českých již v nejstarší době, do níž knihy sahají. Za vojny husitské Kateřina Hlašová r. 1425. měla koflík stříbrný, pozlatitý, dvénásob skladitý, a Klara Helmonissa téhož roku odkazuje komusi „půl koflíka stříbrného s uchem měděným". Do r. 1434. mívala Dorota od Prstena dva koflíky tak veliké, že z nich po její smrti utepal zlatník dosti hrubé dva kalichy ke sv. Jiljí. Touže dobou čteme v knize Pražské č. 992. o konvích vinných poloupinetních, pivních pinetních a jiných větších, menších žejdlíkových, vše cínových a „baňatých po starodávnu".
Matyáš Drdák, sládek, zanechal po sobě r. 1454. „konev ve dvě pintě a v pintu, půlpinetní tři, konvic vinných deset";   a  Manda  Kramářka   roku    1432. zanechala „koflík veliký, stříbrný, pozlacený, s přikryvadlem". Šimon od Lva a Janek Václavův od Vlčího hrdla, onen r. 1433., tento r. 1448. koflíků stříbrných ve kšaftě ani hrubě nepočítají; odkazují je spolu s jinými klénoty svým dědicům šmahem. To jsou z nejstarších zpráv pražských. Ale tak i z venkova českého víme. Otevři kšaftovní knihu kouřimskou, otevři nejstarší knihy rakovnické, berounské, lounské, písecké a zajisté i jiné, všude hned v prvních kšaftech vyskytnou se ti číše počtem hojným a mezi nimi koflíky z kovů drahých. A to v době nejstarší, jíž se kniha začíná. A počet sprostých i nádherných nádob do vojny třicetileté patrně vzrůstá, aniž fantasie řemeslníků za tím počtem pokulhává.
R. 1515. čteme v soudní knize pražské o konvici „ryté s tatrmánkem" ; později naskytly se nám v knihách „koflíky s kroužky, se zvonečky, koflík veliký starého díla a při něm obrázkové s baňkovým dílem ze spod, vážící 38 lotů, konvice fraucimorské vyrejvané, žejdlíky zahrdlité, koflíky vysoké sedmihradské, morský koflík s kraji pozlatitými, koflíky slonové, koflíky illuminované, stříbrné a pozlacené". V jiné knize od roku 1565. následující koflíky a číše se vyskytují v pražských domech: „Koflík s přikryvadlem, na něm sedlák se sekerou, číška se zvonečky, s andělíčky, mužíčky." V době Rudolfově, čteš v inventářích často, že Pražané mívali „koflíky dvojnásobné z muškátové matky (jeden zastaven v židech za 7 kop míš. r. 1607.); koflík pozlacený s ovocem a přikryvadlem, koflík na spůsob panny, vážil 14 lotů, k veselí darovaný, koflík s mlejnem větrným (jeden vážil 15 lotů), duplovaný koflík pozlacený s vinným hroznem užil 37 lotů),   koflík   z ořechu   indiánského  ve stříbře, koflíček na spůsob sklenice kadeřavý, kredenc stříbrný (20 lotů vážil)". Cena takových koflíkův a číší nebývala malá. R. 1612. šacovali koflík vážící 31 lotů za 29 kop; jiný stříbrný o 29 lotech za 27 kop.
Přestávají-li předkové za dob husitských na dvou stříbrných koflících, mívají bohatí jejich potomci v XVI. století již koflíků drahně. R. 1564. spočítali jsme koflíků u Vlčehrdlů 12 „jako jeden do druhého vchází" a s přikryvadly ; r. 1573. má Pavel Žipanský 10 koflíků, jeden na spůsob kalicha a tři co do sebe vcházejí; ke konci století měl Šuster, bydlící naproti Žábovům v Platnéřské ulici, koflíků devět stříbrných, jeden „puclatý" a většinu. V domě Veleslavínově spočítali jsme 16 koflíků — jeden byl pozlacený na svrchu a ozdoben mužíčkem s halapartnou, dva vybíjené a některé hladké bez přikryvadel. Advokát císařův, Jeroným Reyger, jenž umřel ke konci století XVI., míval 23 koflíky stříbrné pro své hosty a k tomu ještě dvě stříbrné konvice s mužíčky. Jan Kropáč z Krymlova, jehož byl dům Kropáčovský na Uhelném trhu a ještě jiné dva, míval mimo 38 lžic stříbrných i 15 koflíků svým hostem. A neméně bohatý Korálek, často vzpomenutý, míval ke svým mnohým koflíkům i „kredenc (veliký koflík) stříbrný s obrazy sv. Pavla a Ondřeje, jenž vážil 7 hřiven".
I na venkově koncem XVI. století bývalo koflíků hojně. Max Albin, rychtář cís. v Berouně, míval na př. koflíků šest, ale to pravda, že Pražští mívali všeho více. Berounský inventář nad šest koflíků nikde více neuvozuje.   Rakovnický též ne.
Že mívali naši otcové i skleněné nádoby na pití, toť se ví už z toho, že v Čechách odedávna kvetlo sklářství, jež prohlašují Němci marně za svůj duševní majetek. Českých sklářův a brusířův učitelem byl Vlach — Němci toho neuměli. Jen čtěte výbornou stať o tom ve Světozoru (1885) od znalce prof. Kouly. Tam se spolu dovíte, kterak lišiti skla XVI. stol., abyste pak sami poznali, kterého spůsobu byly nádoby v Čechách užívané, jež z pražských inventářů příkladem předložíme. Německé sklo vždy bylo nečisto; barvy zelené nebo hnědé, a proto je malovali a zlatili.

Sklo české bylo čisté jako křišťál, a proto je ve druhé polovici XVI. století brousívali, zdobíce je ornamenty a figarami. Na počátku dotčeného století malovali je také. Benátské sklo bývalo nejkrásnější, nejjemnější. Benátčané naučili se sklářství od Řekův, ale předstihli je. Ve XIII. věku uměli to tak důkladně, že kde který drahý kámen sklem napodobovati dovedli. V půli století XVI. došly továrny benátské na ostrově Murano květu největšího, a od té chvíle vyskytují se v domácnostech českých sklenice benátské, a to čím dále, více. Městské museum pražské chová zlomky benátského skla, nalezené ve starých hradbách pražských. Z těch zlomků soudilo se vůbec, že do Prahy dováženo bylo benátského zboží skleněného drahně, tomu soudu neomylně odpovídají pražské inventáře. Od polovice století XVI. přes tu chvíli čteš o sklenicích benátských dražších nebo o sklenicích benátských zelených; podle nich vyskytují se džbánečky „ex terra sigillata", šálce hliněné malované, konvičky barevným voskem vykládané, a vedle tohoto díla cizinského stkvějí se naše české sklenky křišťálové a sklenice s bílým „merhováním". Roku 1573.  má Pavel Žipanský z    Dražice v „almárce koutní" sklenic křišťálových a jiných pozlacených 205! Vždyť touže dobou, co kvetlo sklářství muranské, i v Praze na ostrově Šitkovském Pavel Krimiller z Třebska, měšťan staropražský (r. 1569.), jal se sklenice dělati, maje k tomu „lazaur k malování a rýsování dobrý".
Chcete-li poněkud dohádati se, kteraké ceny a podoby obyčejné sklenice bývaly, čtěte inventář zboží sklenářského Mikuláše Feyflův roku 1617. Tu stojí: „70 křišťálových sklenic s přikryvadly po 24 kr., veliké sklenice s hady a přikryvadly po 48 kr., sklenice slovou engstrle po 30 kr., sklenice s obroučky po 24 kr., veliké rohaté sklenice za tolikéž, třicet čtyři sta prostých českých sklenic, sto za 28 kr., sklenice s píšťalou po 24 kr., čtyři sta prostých sklenic křišťálových, sto za 20 zlatých rýnských, české sklenice s knoflíčky, jichž kopu prodával sklenář za dva zlaté rýnské; malovaná sklenice obyčejná bývala za 4 kr. (12 našich), sklenice s růžičkami byla za 7 kr., s košíčkem za 8 kr. Dražší bývaly sklenice „řezané". Malá řezaná prodávána po 1 zl. rýnském 45 krejcarech, velká řezaná s hady za 5 rýnských." Konečně čteme tu o nějakých sklenicích hranatých s hady (po 24 kr.), duplovaných s hady a přikryvadly (po 1 rýnsk. 30 kr.), dlouhých (po 30 kr.) a posléz o sklenicích „slovou prunen" po 24 kr.
Než vraťme se ze sklenářského krámu ke stolu staročeskému zase. Píseň o stolování po číších a konvicích uvozuje stolní prádlo: ručníky a ubrusy. I ty mají svou historii. Nebývalo jich vždy. Ústa utírali sobě staří Evropané severně Alp dlouho korami chlebnými. Zjemněním mravův urodil se ubrus a ten sloužil dlouho sám.   Ubrus je starší nežli ručník.   Do   ubrusu   stolního utírali ve starých dobách všecko. I nos nezřídka do něho zabloudil. Alespoň Tanhauser napomíná Němcův, aby tak nečinili, že se nesluší. Ale i naše píseň z XV. století radí:
Ubrus ovšem máš čistě mieti, zvlášt nosa jiem netřieti.
Z těch asi příčin i nepěkných zrodil se ručník, jejž zprvu věšívali na ubrus kolem stolu vázajíce ho kroužky.
Další rozvoj ručníků stolních jest zajisté ten, že rozřezán ručníkový kus plátna kol stolu, visutý v kusy menší, jež pak skládaly se o hodokvase na stůl anebo visívaly na rozích jeleních nebo „na obrtlík" při zdi. Už v nejstarších našich knihách městských řeč děje se o servitech a ubrusech, jenže jich nebývá mnoho. Z toho patrno, že mívali všichni hosté jenom jeden nebo dva ubrusy na poslouženou. Ale čtouce v knihách, brzy poznáváme, že stolního prádla přibývá, takže už v polovici XVI. století — to ukážeme — každý hosť míval ubrousek svůj po ruce.
A teď k příkladům a důkazům. První ubrus a ručník shledali jsme r. 1426. v knize pražské. Brzy po tom r. 1430. Ondřej Krejsa, pražský boháč, jenž měl dva velké domy a několik malých při krchově sv. Benedikta, nechal vdově mimo stkvostný svrchek jenom „dva stolní ubrusy a dva ruční"! A to není příklad osamocený. R. 1431. zanechává tesař Strýc svým dětem mimo hodně šatů (6 kožichů) a něco nádobí a nábytku jen „dva ubrusce ruční". Za to Matěj Drdák, bohatý sládek, jenž zajisté často býval na hostech, zanechal po své smrti r. 1454. vína a piva čtyřicet jeden sud, ale už — čtyři ubrusy.   Ještě více stolního prádla míval asi Matyáš Mýdlo, staroměstský kopec (†1461.), poněvadž kšaftem svým jmenuje stoly, ubrusy, aniž  počítá.
Toť jsou nejstarší české zprávy. Jak počet prádla rostl za století XVI., nelze kus po kuse ukázati pro veliké množství zápisův o tom. Přestaneme na mále. R. 1570. má měšťanka Alžběta Pětikorunová padesát tři nšaty vinuté" a servitů deset při velikém bohatstvo.
Málo let před tím (1564.) shledali jsme v domě Vlčehrdlovic, jenž býval na Starém městě z největších, u velikém bohatstvu složeném ve 13 truhlách „ubrusův osm, ručníků 10. a — o tři stoly servitů". Toť důkaz, že už v půli století u nás každý host k ruce míval šátek, a spolu důkaz o zjemnělosti českých mravů ještě před dobou Rudolfovou, kteráž příchodem a stálým obytem mnohých cizinců v Praze zaváděla u nás vybrané spůsoby i nespůsoby západní. Na ubrusy kladeny bývali kosti a okusky, kteréž sluha chvílemi dřevěným nožem nebo nějakým pohrabáčem v koš shraboval. Ovšem nelze ony „zásoby" stolního prádla tehdejšího měřiti očima nynějšíma.   Dnes chtívají hospodyně všeho míti na tucty.
V oněch dobách svědčí už o kultuře, má-li Pavel Žipanský z Dražice r. 1573 v truhlici 7 ubrusů, ručníků 9, z nichž jeden kmentový. U Veleslavínů mívali v truhle všelijakého „vinutí" 51 cejchu — a jen 7 ubrusů, 7 ručníků, 14 servetů; za to prostěradel na postel 18 a šatů pernatých, na nichž nelíhali, 41! Z toho patrno, že v šatech vinutých čili v prádle předek dávali šatům ložním daleko větší nežli šatům stolním. I to tedy charakteristická věc ve starých domácnostech českých, v nichž mívali ne řídkokráte i čtyři sta loket plátna doma v zásobě! Jen u přebohatého Korálka r.  1599. shledali jsme výminkou damaškových ručníků 5 a 18 cvilinkových, kmentových ubrusů 34, servitů tři „tucny" a 5. Ceny stolního prádla byly příkladem r. 1594. tyto: ručník dlouhý, pěkný s květy a všudy vůkol s černým vyšíváním za půl třetí kopy; ubrus tenký s černým vyšíváním tři kopy; jiný ubrus za 50 grošův, ubrousek za 20 gr.; ubrus starý děravý za 3 groše a servit po groši českém.
Ubrusův a servetů bývala za všechen čas potřeba nejpilnější. Vždyť i u tabulí nejvyšších saháno do mísy a do taléřů prsty. Ještě v XVI. století neužíváno vidliček spůsobou naší. Bývaly v kuchyni na vytahování masa z kotlů. R. 1328. zavedl Jindřich III. vidličky na stůl, a posměch obecný vítal tu novotu, kteráž při zženštilém Jindřichovi viděla se býti všem nemužnou. Sahati do mísy prsty bylo jim jadrnějším. Anglie, která svými vidličkami proniká dnes Evropou všude, vzpírala se jim též nemálo: Coryatovi, jenž si pokrok ten přinesl z Italie do vlasti anglické, nadávali furcifer. Také Němci se vidličkám vzpírali. V klášteře jakémsi sv. Maura prý řeholníci starší měli s mladými o „tu pýchu a novotářstvo" hrubou vojnu. Ještě císař Karel V., dle Prescotta milovník stola z nejhorlivějších, vidliček míval pramálo. Ale byl už tak pokročilý, že aspoň už sýr jimi jídal.
V Čechách první vidličku nalezli jsme u císařského rychtáře Pavla Žipunského z Dražice r. 1573. Byly to jedny „vidličky stříbrny". Podle mnohých lžic vidlička jediná! Byla zajisté dávána na stůl k míse hlavní, aby sobě obecnou vidlicí každý podal krmi, a podada, aby pak na svém taléři prsty svými a nožem ji rozebral. Sic jináče, kdo nedosáhl vidlice obecné, zajisté bral lžicí jako druhdy se dívalo.    Nelze nepověděti   s důrazem, že i ta vidlička páně Žipanského jediná osamotněla v Praze na kolik let! V pražském inventáři po r. 1573. ani v nejbohatších domech neshledáš vidličky ke stolu, až teprve r. 1594., kde v inventáři Kyrchmajera kupce stkví se zase jedna vidlička stříbrná v hromadě lžic též takových. Tyto zkušenosti lze shrnouti u větu, že na měšťanském stole XVI. století u nás vidliček užíváno jen po řídku a před tím za celé století nic.
Důležitý kus stolního nádobí bývalo v XVI. století umyvadlo — medenice. Hosté sobě myli ruce u stolu. Dí „Zrcadlo marnotratných"  r.  1515.:
Když bude stůl ubrusem krytý,
každý se mladému pánu k službě schytí,
podadíť mu vody s medenicí,
slúžíc mu taléřem i sklenicí.
Když se stůl ubrusem přikryje
a ruce v medenici umyje,
jídla na stůl podávati budú.
Za nebytí vidliček bývalo mytí stolní věc pilná a zvyk prastarý i přirozený. Vidličkami ponenáhlu zvyk ten míjel, až se vytratil. Jen konservativní lid náš český venkovský aspoň o svatbách zachoval sobě toho paměť. Jakmile se koláče rozdají, dává se na stůl mísa s vodou a družba mluví:
Žádám se vší uctivostí, když jste při té tabuli s bázní boží v dobré vůli pokrm jedli, nápoj pili, byste ruce své umyli v této křišťálové vodě, nebude vám to ke škodě, nébrž k čistotě a zdraví, jak učí obyčej starý.
(Erben.)

V pražských knihách nejstarších čteš o medenicích, „ježto se z nich umývají" při stole. R. 1425. má Clara Helmonissa takovou medenici, a poněvadž ji kšaftem podle jiných cenných věcí dědicům poroučí, bude tomu dáti, že nebyla medenice onano bezcenná. Brníř Mařík r. 1433. má už dvě medenice. Jiný souvěkovec husitský má medenici „ruční k umývání" s dvěma konvema cínovýma. R. 1517. čteme o jakéms umyvadle cínovém o „dvú makovicích" — a málo později mluví se o „umyvadle cínovém s medenicí, kteréž se na stůl dává". V polovici století nalezli jsme mezi cínovými, měděnými a mosaznými umyvadly též jedno dřevěné. Ku konci století XVI. množí se pestrost forem tohoto nádobí a vyskytují se častěji umyvadla stříbrná. Tu čteš, že měli kdes „umyvadlo ve spůsob žaludu", umyvadlo „stojaty", umyvadlo „dřevěné cínem obložené", umyvadlo s třemi kohoutky. Lorenz Lochman už r. 1564. má jedenácte medenic a umyvadlo cínové. Soukenník od Zlaté podkovy téhož roku umíraje, zanechal po sobě čtvero medenic mosazných. Alžběta Pětikorunová r. 1570. má tři umyvadla cínová, devět medenic a vaničku měděnou cínem politou, v které nápoje chladili. Adam Veleslavínský míval na mytí stolní dvě medenice jen, ale alchymista Korálek míval 14 medenic a dvě umyvadla na stěně všecko cínových a nad to ještě 10 medenic mosazných. V jednom pražském domě r. 1567. nalezli jsme i medenici k mytí malovanou čili „zlatem a barvami vynášenou''. Stříbrné nádoby mycí dávali měšťané darem svým vrchnostem tak jako kredencí nebo koflíky dařívali se mezi sebou. Píší kutnohorští vyslanci r. 1601. z Prahy domů: „Časové tomu chtí, že již více se   na   ruce   nežli   na nohy,   když  se ku  krmení jde, hledí. Páni staroměstští panně nevěstě p. sudího dceři koupili stříbrné umyvadlo i s nálevkou pozlacené po krajích i uprostřed. Ale jim je snadno, jsou tu doma a netřeba jim utráceti jako nám nebohým."
V rakovnických registrech purkmistrských r. 1583. čteme, že podkomoří za to, že usazoval konšely, měl ročně bráti 8 kop. Ale že mu dali „za práci a fedrování umyvadlo a medenici stříbrnou, což obé řemeslně a mistrovsky uděláno a pozlaceno. Obé vážilo 14 hřiven a hřivna po 18 kopách se počítá, a zlatník šacoval všecko 120 1/2 kop, jemuž dáno za obé 249 zlatníků míšeňských." A v knize města Horšova Týna čteme, že r. 1637. měšťané dali Maxmiliánovi z Trautmansdorfa, poněvadž město „od vojenských durchcuků chrániti ráčil, v praesentu umyvadlo s medenicí stříbrnou pozlacenou, která vážila 13 markův, 12 lotův   a   každý   mark   po 22 rýnských".
Vyčetše a vypsavše kusy písně Šafaříkovy, nejsme přece s nádobím stola českého docela hotovi. Zvláštní instrumentum   na   stole   nikda   nescházející   byla „víra".
Byla to nádoba všelijaké podoby, již kladli na stůl plnu žhoucím uhlem nebo vroucí vodou, aby krmě v misách na „víru" přiložené nevystudily brzo. Víry najdeš za celé XVI. století v domech měšťanských kde kterých. Ve století předchozím v knihách není o věrách řeči, leč by „drifus" r. 1431. v jedné archivní knize pražské nalezený byl nějakou věrou. Ale snad proto nemluví se o nich, že kšaftovní knihy onoho věku jsouce stručnější o věcech ceny menší nehovořívají. Víry bývaly železné, mosazné a měděné. Ta čteme v inventáři pražském o víře „k postavení na ni mísy", o druhé k uhlí; o podkově na šroubích, o hrnci železném k uhlí nošení, o víře mosazné jako na ni jídlo stavějí, o víře o třech nohách — tedy tu jest to jakýs „drifus". Jindy se zove víra ohřívadlem (r. 1600. ponejprv), jindy „kruhem mosazným pod mísy"; jednou je víra „okrouhlá", jindy jest „na spůsob hvězdy". Nejvíce věr mosazných shledali jsme u Korálka, často připomínaného. Měl čtyři a pátou na uhlí.
Chcete-li věděti, kterakou cenu mívala obyčejná víra, vstupte jen na minutku do mosazníkova čili „rodšmídova" krámu. R. 1600. prodávali „věr na nožičkách 25 za 13 zlatých, dryfusy a vyhřívadla veliká po půl zlatém, víry plechové železem obité po zlatém, ohřívadel děravých 20 za sedm rýnských, prostých železných 40 za 8 rýnských"; také vyskytují se v pražských krámech počátkem století XVII. vlaská ohřívadla pár za 2 rýnské, víry z cejnu englického asi za tolikéž.
Struhadlo a paradlo, ono na jazyk, toto do zubů, též náleželo k nádobí stolnímu. Paradel jali se nejprve užívati v Italii, tak aspoň tvrdí Mathiolus. Mívali prý dřevěné. Za Alpami rozšířila se paradla spolu se zkaženými zuby, na něž Guarinoni tolik sobě stěžoval. Dvořeníné královny Elišky anglické již se paradly pochlubovali: nosili je za klobouky! V inventářích pražských neřídko čteš o paradlech i struhadlech z kovů drahých. Nejčastěji naskytuje se paradlo i struhadlo stříbrné. R. 1587. uvozuje se u kupce Kromera zlaté paradlo a v něm rubín a perla za 28 kop míšeňských! Zlatotepec Šuster měl roku 1598. čtyři struhadla stříbrná a „zlatou páračku s topasem a kompasem". Což to divná páračka s kompasem! Advokát Reyger míval touže dobou paradlo stříbrné pozlacené. V krámech prodávali paradla ze slonoviny. O sprostých se nemluví nikde. Ty bezpochyby pořizovala kuchařka ze šindelů při peci se válejících.