Medikové o kuchyni.

Lékař a kuchařka jsou sobě dosti blízcí. Co kuchařka  kuchyní svou nezdárnou pokazí, spravovati musí lékař a jeho receptem i kuchyně apothekářova. A již doktor Kopp v první půli XVI. století býval přesvědčen, že špatná kuchařka může na těle více zkaziti nežli dobrý lékař napraviti. To dobře věděli naši předkové a protož i po té straně pečovali o poučení. Charakteristická jest zpráva Guarinonova, že všude při hodech hovořívalo se o tom, které jídlo kterak k duhu, které škodno, které prospěšno. Žárliv jsa svým doktorstvem Guarinoni zlobí se, že takový hovor provozují laikové i učení páni, o všem tom leccos šplechtajíce a ničemu nerozumějíce. Ba i samým doktorům se posmívá: „Na příklad. Byl jsem u dvora při tabuli podle jiného lékaře. Přinesli velkou pěknou lampredu v paštice sličně zadělanou. Medikus, odstrčiv rybu, pravil nevrle: „Pryč s tím žrádlem — vlhká ryba není lepší nežli ouhoř — mám podigram! I dejte sem! zvolám, sním sám, abyste nestržil podigram! a vzav pochutnal jsem sobě v rybě pomeranči a limauny, též jiným drahým kořením přistrojené."
Z toho patrno, že lékaři i laikové péči na ty vědy mívali, co dnes zoveme dietetikou čili zdravovědou. Pravidla zdravovědná nejprve vyšla ze slavné školy lékařské v Salermě. Tamější doktoři i veršíky pamětné o zdravovědě sepsali; z jejich školy do širého světa vyšel „Regimen sanitatis", jejž opisovali, svou řečí vykládali, doplňovali i umálovali učení i neučení po celé Evropě za kolik století. A všecky „Regimenty zdraví", kolik jich po německu psáno, i naše dva české „Regimenty" Koppův a Huberův — jeden ze začátku XVI. století, druhý z konce jeho — spoléhají v základech na škole salermské.
Co se tkne našich doktorů, kterak do kuchyně se
pletli, tož abychom nejprve na málo zastavili se u dotěrného Židka, jehož druhá čásť „Zpravovny" králi Jiřímu leccos toho radí. Na příklad, aby kur a páva, husí a
kačic i vepřa nedal bíti, leč by zrnem neděle vykrmeno bylo: „neb slepice domácí sní slinu nečistú, múchu, pavúka, hada vyklivá, a proto není zdrávo, leč zrnem se vyčistí". Už on a po něm všickni „Regimentové" slepici velice chválí, slepici „vařenou s zázvorem, galgánem" a jiným ..krámným kořením". Nejlepší pak jest slepice černá s hřebenem červeným. Ale celkem přestávají rady Židkovy co do kuchařských věcí jen na mále. Chytrý Židek moudrosti kuchařské raději jiným zanechal. Ferina se zdánlivou skromností praví trpělivému a dobrému králi Jiřímu: „Kteraké krmě mají který měsíc dávány býti, to kuchmistr lépe ví než my lékaři. Když jste zdrávi, jezte všecky krmě bez výminky, ale čijete-li kterou překážku v těle, nejezte žádných krmí bez rady múdrého lékaře. Píti máte po každé krmi, by se pak nechtělo : aby pití doneslo jídlo na  své   místo.    Nic nedbati, jísti sladké, kyselé na jednom jídle, to vše žaludek   srovná." Tak lze mluviti jen Židkovi.
Daleko poctivější doktor býval Jan Kopp z Raumentalu, lékař Ferdinanda I., jenž drahný čas v Praze obýval v domě kterémsi na rynku Staroměstském. Ubohý Kopp! Spozorovav tady, že český národ „u větší nestřídmosti a zbytečnosti živi jsú nežli jiní národové", napsal Čechům obšírnou knihu zdravovědnon, o níž pracoval tři léta a s takovým svého vlastního měšce úbytkem, že upadl v ruce zuřivých věřitelů. Z těch Beatrix ze Svinař tak zlá byla, že ubohého doktora pro 500 kop gr. z domu „vyndala" a komoru jeho, knihy i apatyku jemu právem zapečetiti velela. Ve Ivových knihách svědomí (v Museu) vypravuje o spisovateli ubohém Marta mlynářka, že „stajská sobě a pláče statku litujíc". A že s ním asi nekřesťansky zacházeli, to lze dobře postříci ve výkřiku dcery věřitelčiny těžkou nemocí potom brzy poražené. Tať volala: „Jest tuším pro to Bůh to ráčil na mne vzložiti pro Koppa doktora; neb sem já od svy paní matky vyjednala pěti set; to jest paní matka vyndala jej  z  toho  domu.   Jest mi  to  velmi  líto."
Kopp chudák tedy Čechům napsal Regiment, aby „věděl jeden každý člověk, kterak ve všech věcech zdraví své z boží pomoci uměním vždycky opatrovati a mnoho těžkých nemocí i také nečasnú smrť předcházeti". V dedikaci své r. 1536. píše, že knihu sic napsal německy, ale že ji na svůj náklad přeložiti a tisknouti dal. Překládal ji Hynek Krabice z Weitmile a ještě nějaký „tlumač", jimž oběma Kopp „nemalý a poctivý úplatek i přes svů možnosť a ne bez svého obtížení učinil".   Má se za to, že kniha dotčená po německu vůbec nikdež ani nevyšla a že proto českého Koppa vážiti   jest za   originál.
V Regimentu svém Kopp o krmích všech všudy soud dosti podrobný vyříká. V pestré směsi doktorových rad a soudů to za obecnější princip položiti lze: Jednakaždá krmě, kteráž v přirození svém prostředek znamenitě přestupuje, musí sobě protivnú věcí zase napravena býti: na ryby vlaské ořechy, které jed ryb přemáhají; na houby jez pepř a víno atd.
Nejzdravější krmí jest mu chléb. Tenť jest opravovatelem všech ostatních krmí. Kopp radí, aby chléb byl pojídán ke všemu. „Čím vodnatější, vlhčejší krmě jest, tím více člověk chleba má k ní jísti, nebo skrze vodnaté krmě nečistoty v životě se shromažďují, které dušnosť a zatvrdilost přinášejí, a to se chlebem předejíti může. " Ale chlebových topinek, jimiž všecky téměř jíchy šalše a odvářky staročeské kuchyně stály a kvetly, Kopp nepochvaluje. „Topénky, jichž naši Čechové obyčejně z usušeného chleba s máslem požívají, starým lidem z míry velmi škodí, ač žádnému užitečny nejsú. Topenice nezdravá, hrubá krmě jest, která žaludek obtěžuje a zlými melancholickými vlhkostmi život suší."
Týž princip svrchu psaný, aby totiž jedno jídlo nápravou bylo druhému, udržel se za celé století pořád v právu. Rektor university pražské Huber z Risenpachu v Regimentu zdraví, jejž psal r. 1587. na základě dobře pověstného Jana Heryka Rancovia (přel. Veleslavínem a věnováno Budovcovi) radí totéž a rozděluje na ten konec všecky krmě v „subtylné, prostřední a hrubé". K subtylným počítá kuřata, vejce, vepřové maso nové; ku prostředním maso beránčí, jehenčí, skopové a telecí. Hrubé krmě jsou masa hovězí, kravská, svinská, zaječí, jelení. Avšak zvěřiny jsou mu přece lepšími a zdravějšími nežli „maso pitomých a doma chovaných hovad". A když by člověk najedl se přec krmí většinou hrubých a zlých, všecku naději pak vkládá Kopp v lektvaře gdulné nebo koliandr. „Po jídle máš lektvaří gdulných aneb koliandru požívati, neb to žaludek zavírá a nedá párám v hlavu vstupovati a tudy mozek při svém zdraví zachovává se." Konec století zná Huber ovšem více prostředků takových. Dí: „Někteří jedí vlaský kopr po jídle k závírce a dobře dělají; též hrušky po jídle páry žaludku dolů ženou." Huberova apatyka vypravuje o prostředku, aby žaludek byl v dobré míře, praeventivním a směšném. „Někteří zavěšují hlávku bílé pupavy (chamelaeon albus) i s květem nad stolem, majíce za to, že když na to hledí, žáhy v žaludku míti nebudou." Zajisto, že také jiné věci staří věšívali nade stoly, aby krmě jim šly k duhu: alespoň dosti často v inventářích čteš o všelijakém „pytlíku", jenž visel nade stolem. Když pak přese všecko k stropu vzhlížení zle uhodilo na žaludek zlými krměmi obtížený: tu mívaly Regimenty i apatyky leckterou radu, kterak zbaviti se nákladu těžkého. Recept výsledku neomylného čte se v Huberovi: „Uvař sobě yzop s řeřichou, s octem a s medem, pij to vlažný a vztrč sobě potom pýro smočené v dřevěném oleji do hrdla." — Dobrý praeservativ proti „vředu žaludečnímu", jenž ze zlých krmí vzniká, táž apatyka uvozuje ten, aby každého dne půl hodiny před jídlem „lot čerstvé kasie"  v žaludek se přijal.
Takž pozorujeme, že za jídla i po  jídle hájili naši předkové žaludka od úrazu jak mohouce.
Teď  abychom   pohledli   podrobněji   v knihy   „Regimentu" na poznanou, kterak soudili lékaři o jednotlivých krmích zvláště.    Nejprve o mase.
Kopp skoro všecko maso chválí. Jenom hovězí dává mu „hrubou krev". Kdož prý často požívá býčího a kravského masa, ten by měl se obávati, aby naň „malomocenství aneb škaredí flekové, svrabové, zimnice, jenž slove quartana, těžké fantasí i také zámutkové s bolestmi plic nepřišli". Vepřové maso prý dobré, poněvadž se lidskému masu nejvíce přirovnává. Ale aby nebylo staré ani „v maštali chované", nýbrž roční a v lese nebo v poli vychované. V německém Regimentu četli jsme o vepřo-vině, že jest tuze živna, ale těžko že se tráví a proto prý „jest to potrava jen hrubých dělníků". Zvěřina všem Regimentům stojí po straně zdravotní nejvýše. Z jelena všecko prý výborno, jenom ocas prý jed učiněný. Ale zubr, medvěd byli Koppovi krmě hrubé a tvrdé. Zajíc, o němž už Římané věřili, že zvyšuje ženskou krásu, dělá prý krev melankolickou, a králík byl Koppovi všecek „zvířátko melankolické". Zajímavo, co dí Kopp o mase koňském: „Nejsem toho oumysla, abych měl Tatery, kteří koně jedí, ale toliko Čechy učiti, kteří nestojí o takové cizí zvěřiny." Opak našich soudů nynějších dí Kopp o mase uzeném. Prý „přirození své mění a zahálejícím i prázdným lidem, též melancholicis a cholericis nepříhodno jest, poněvadž ho nemohou zažiti".
Co se tkne částek jednotlivých, jichž lze požiti ze zvířete, v tom shodují se všecky Regimenty, české i německé, že zvířecí mozek činí lidskému žaludku obtíže, proto nechať se tuze koření; krky, uši, nohy jsou prý povahy studené a suché a proto že hodí se jen lidem těžké   práce  — mlatcům   a   drvoštěpům;    ocas   každého zvířete koli přináší „červenou choleru"; a vůbec předek zvířecí lepší zadku, a pravá část lepší levé. Ale jednoho zvířete domácího všecky Regimenty a obzvláště doktor Guarinoni nenáviděl — koz a kozlů. Doktor v posléz jmenovaný dí, že to zvíře nepodobné (neforemné) a že nenajdeš druhého, aby tak nevonělo. Dobře prý kozla k čertu přirovnávají. Na kozlu prý čarodějné baby jezdívají. Z masa kozího pocházejí prašiviny a malomocenství. O malomocenství nelze prý ani pochybovati, že odtud. Rodíváť se každá vyrážka z krve horké, spálené, melancholické a ostré. Už Galenus to pověděl, že z kozího masa zlo pochází a denní zkušenost to potvrzuje. Kde prý se řezníkům propouští to maso prodávati, tu přehojně bývá lidí vředy nakažených. Také juž Aristotelovi se nevidělo býti maso kozí zdrávo: prý leží dlouho v žaludku a přirozeností svou nevoníc, rodívá páry jedovaté. Ba kozel býval tak nenáviděn v kuchyni, že ho náš milý Václav Hájek z Libočan i do snáře vpravil: „Kozlové maso, událo-li by se komu ve snách jísti, bude nemocen." Jen kůzlata ušla odsouzení. Prý je lékaři sic i nemocným lidem podávají, ale to činí proto, že kůzle liší se od kozla jako nevinné, čisté děťátko od urostlého člověka. — Z ptáků málokterý v „Regimentech zdraví" obstál. Pochvaly došly z domácích ptáků slepice a hrdličky; z divokých bažanti, které Kopp zove  „krmí spanilou", a koroptve.
„Ti, kteří mnoho slepic a kuřat jedí, rozumnější a múdřejší sú," dí Kopp, „nežli ti, kteříž se svinským a hovězím masem, zelím, řepou, mrkví, hrachem a krupami živí." V německých Regimentech stojí, že též hrdličky rozum podporují. Za to pyšnější strýcové hrdliček — holubi — malou   chválu   mají.    Ať   prý   podagristé  jich střehou se. Nejhorší hlava jejich: „neboť i padoucí nemoc přinésti může". Páv u Koppa propadl dočista. „Pávy mnozí za rozkošnou krmi mají, ale jsou neužiteční, těžce a nespěšně se zažívají, někteří je i za jedovaté mají." Radí na zmírněnou ošklivých ctností pavích, „kdo ho zbil, aby ho hned nejedl, než aby asi za tři dni za hrdlo ho pověsil a kamení mu k nohám přivázal". Prý střehne. Po našem mínění zbytečně radí Kopp, koroptvy aby jedly se raději mladé. Prý docházejí i šestnácte let. Pochopujeme dobře, že naši předkové, kteří mimo jiné podstatné a pěkné vlastnosti i podstatnější nežli my žaludek mívali, šestnáctiletých koroptví se tuze báli. Husy a kachny škodí hlavě, z nich rodí se zimnice; vrabci prý za nic nestojí; tak tvrdí všecky Regimenty. Též málo lásky a přízně jeví doktoři minulých dob rybám, přes to, že tehdáž tolik z míry jich vůbec všudy pojídáno. Nejhorší jsou Koppovi ryby z bahna. O pražských dí: „Ačkoli Vltava u Prahy teče, však proto nečistou a shnilou vodu má strany té nečistoty, kteráž z města do ní jde i také strany toho hnoje, kterýž se do ní vozí a nosí; a já jistě za to držím, že z čistého rybníku ryby méně škodí než z té vody. " Z ryb uvádí Kopp vokouny, jelce, černé veliké pstruhy, střevle, pstříle, mřeně, pulce, mihule, raynoky, štiky, kapry — a bobrový ocas! „Bobrový ocas máme za rybu a proto také v zapověděných časech postních dopouštějí ho jísti za ryby." Nejhůře ze všech ryb pochodil v každé knize úhoř. V německých Regimentech jednomyslně dí se, že jest jedovatý a že má povahu zmije, a veršíky školy salermské, jež na česko přeložil Veleslavín, rýmují o hladkém tom zvířátku takto:

Ouhoř ryba nezdravá, dělá hrdla chřaplavá, škodí dobrému hlasu vždycky každého času.
Připomenuvše ještě, že hlemýždě doktoři vykládali za krmi hrubou, zlou, tvrdou a lidem zhola nepříhodnou, nemůžeme nepověděti, prve nežli zprávy dáme o krmích nemasitých, že mezi těmi doktory starými, kteří všímali sobě kuchyně, shledali jsme jednoho, jenž tuze přiklonoval se k vegetariánům. Je to často psaný Guarinoni, v Čechách vychovaný. Nelze ani pověděti, kterak nadává těm, kdož jedí jen maso. Prý masožrouti říkají: „Maso miluje maso, maso žádá masa, maso dělá maso." Takových „bestiálních žroutů krmících se masem jiných bestií" bývalo prý za všecken čas dosti. Z největších býval před časy Theogenes, jenž co den snědl býka celého; jiný žrout za Aureliana císaře, Phago zvaný, „shltal u císařské tabule celého berana, podsvinče a divokého vepře". To prý byli nejhorší masožravci. Ale ani ti, co snědí méně, za mnoho nestojí. Nejprve jest ubíjení zvířat nelidskosť a barbarstvo. In genere je prý člověk také zvíře a neměl by proto jiného tvora o život strojiti, ovšem snísti. A ten člověk, jenž nad ostatní zvěř jest nejrozumnější a jenž by měl býti humanissimus, člověk jest ostatního tvorstva nejdravější nepřítel. Mnohá zvířata kterak k němu přátelsky a přívětivě i služebně sobě vedou, a přec na světě nikdež nemají ubožátka nevinná, kde by se od člověka uchránila. Uvažuje-li se věc „fysice", tu prý nelze příti, že zvířata, jsouce namnoze člověku masem i krví příbuzna, mohou ohrožovati ho a živiti útratou svého vlastního života, ale v tom by měl ělověk zachovávati míru.   Z míry by neměl žádný vykračovati proto samo, že masožrouti vůbec dlouho nežijír nýbrž prve nežli jiní slušní lidé s tohoto světa scházejí. Patrno to již na zvířatech samých. Masožraví psi, kočky, vlci, lišky, medvědi, lvi atd. žijí sotva deset, dvacet nejvýše let padesáte: naopak toho v živobytě zůstávají koně, osli, jeleni, slonové, velbloudi a jiná zvířata, bylinami se živící, sto let, ba i tři sta. S tím prý zajisté snáší se výklad, proč naši prarodiče podle Písma sv. tak dlouho na živě byli: masožroutstvem si života neukracovali.
Když to a ještě leccos jiného vyčetl masojedlým barbarům, Guarinoni čte ostré levity německému národu, jehož nepěkné ctnosti — zuřivost a surovosť — svádí právě na to, že nikdež na světě nepojídá se tolik masa jako v Němcích. A jak ošklivé maso všude prý se jídá! Prý zvykem vůbec, že se v sobotu poráží a hospodyně na celý týden zásobu sobě v ten den kupují, Na jaře a v létě prý což to pěkné maso na stůl se dává, když týden zásoby učiněné dochází! Item prý což zlého a škodlivého masa naseká se do uzenic, jelit, jitrnic! V tom řezníci a hospodáři svůj hanebný fortel mívají, že všelikteraký neřád směchují a shnilé maso do střev nabijí, zlou chuť klamajíce bylinami, kořením a obzvláště česnekem — z čehož mnohý hosť již do života spůsobil sobě křeč, a dosti těch, kteří pro to duši pustili. Sázím se, čte-li některý náš uzenář tuto žalobu Guarinonovu, tři sta let starou, že jedno oko mhouří a druhým se přívětivě usmívá.
Posléze „klukovskými šibaly" zove Guarinoni ty řezníky, kteří porážejí dobytčata chorá, buď je přímo za zdravá prodávajíce  anebo  na oklamanou lidí udíce v komíně. „Viděl jsem nedávno sám," tak praví lékař dotčený, „že šenkýř podal na stůl maso uzené, v němž moli houfně tkvěli a mnohý díl jich v jíše ploval. Bůh žehnej tu mastnou jíchu těm ubožákům, kteří velikými lžicemi ji hltali. Teď víš, čím to, že tolik všude malomocných, vyražených a chorých lidí!"
Tyto vegetariánské nářky upomínají živě na Seneku starožitného, jenž podle Daysyngerova kalendáře takto pověděl: „Což od ptactva v povětří vysokém se vznáší, co od ryb v hlubokých vodách se skrývá, co od zvěři na zemi se prochází, to všecko v našem břiše jako v hrobě pochovává se; ptej se tedy nyní, odkud tak všelijaké nemoci, odkud tak náhlá smrť? Odtud, že samotnou smrtí život svůj zdržujeme."
Ovoci věnují všecky Regimenty pozor veliký. Kopp o tom nejprve podává pravidlo toto: „Kdo chce zdráv býti, má se varovati, aby ne mnoho ovoce ani zelí jedl, neb to zlými vlhkostmi život vyplňuje, ale kdo chce ovoce jísti, ten má měkké, totiž višně, melouny, slívy, víno, čerstvé fíky, jablka, mořské jahody, červené jahody, kterýmž travnice říkají, před jídlem; tvrdší a sušší, jakožto ořechy, mandly, kdoule, hrušky, kaštany, mišpule po jídle, leč by břicho měl rozpustilé a měkké."
Toť pravidlo. Každé ovoce ovšem zase své zvláštní dobré nebo zlé povahy má. Všech švestek nejlepší jsou Koppovi „ty veliké uherské švestky, jimž damasceny říkáme, a obdloužné jsou". Černé višně jsou vesměs dobry: „obživují krev", ale bílé kyselé višně nebývají užitečny. Třešně obecné sladké, ať bílé, ať černé, jsou nezdravy: „přinášejíť zlé zimničné vlhkosti". Sic jináče již nechválí Kopp ovoce žádného.   Fíky   by   ještě   ušly.   Ale   „čerstvých naprosto nic a suchých málo máme". Byl tedy fík na počátku XVI. století za Alpami dosti vzácné ovoce. To také poněkud vysvětluje nerytířskou smrť tak řečeného rytířského krále Maďarů Matyáše Korvina, známého přítelíčka Českého království. Když totiž mlsný „kadeřávek" byl postřehl, Že mu sluhové s tabule snědli fíky, rozvzteklil se  po  maďarsku   tak,   že ho „šlak porazil".
Jablka, o nichž víme, že v pečeni skoro kde které za přísadu bývala, pomlouvá Kopp nemilostivě, že přinášejí souchotiny. „Daktylové" (datly) též „nespůsobilé k jídlu jsou — ale jakožto lékařství kašle polehčují". „Ostrého přirození" jsou mu kappary (kaprlata), které do Čech voženy bývaly v láku. Huberův Regiment radí, aby nebyly syrově pojídány, prý vzbuzují žízeň. Ale požíváš-li jich u vodě smočených jako salátu před jinými krměmi, to „vytírají šlem v žaludku a vyhánějí červy z břicha". Též nestojí Kopp o „limauny", které prý nebývají čerstvy k nám nošeny, než toliko nasoleny. Z jahod pochvaluje černé čili medvědice, poněvadž zastavují „nemoc červenú" (koliku).
Tytéž soudy o všelikterakém ovoci vyřkl i Huberův Regiment i jeho apatyka. Jen o břeskvích ještě dodává svou zkušenost, že jsou nevelmi zdrávy. Prý „zastuzují tělo a zbuzují shnilé zimnice; protož střídmě jich požívati náleží, ne po jídle, ale před jídlem, aby rychle proběhly".
Různé soudy vyřekl Kopp o plodinách polních. Okurek nehaní.   Z jeho knihy dovídáme se, kterak okurky požívány byly v prvních letech XVI. stol.   Jedli je prý buď syrové   s octem a   s cukrem jako salát aneb nakládané v láku s koprem „při pečitém". Saláty chválí Kopp vesměs, prý „přivodí spánek". Tak čteme i v německých Regimentech. Za to všecky Regimenty české i německé haní zelí, přes příznivou o něm zprávu, kterou jsme svrchu vypsali z Guarinona. Zelí prý dělá melancholickou krev a tvář činí tmavou, tak učili doktoři v Němcích. Čechům Kopp zase vypravoval o zelí, že činí „protivné hejbání v životě". Naproti tomu řepu a mrkev chválí velice. „Mezi všemi kořeními prý to pokrmy nejlepší, ač rodí melancholickou krev." Česnek zase jest mu „selským dryakem". Na cibuli se také hněvá. Dí: „My Čechové skůro žádného masa bez ní jísti nemůžeme" — ale „páry její v hlavu vzhůru jdou, a protož ti, ježto ji často jídají, obyčejně v rozličné fantasy upadají."
O semenci, jehož lidé obecně v pátek za postní krmi v polévkách požívali, vyznává Kopp upřímně, že ho jí nerad. „Chřen" a ředkev dle Koppa škodívají žaludku. Nejspíš aby po jídle se požívaly, „poněvadž krmě dolů tlačí a tak snáze zažívati lze".
Proti hrachu nenamítá nic, ale pučulka „mezi všemi najhorší a nejhrubší krmě jest, neb daleko více melancholické krve dává nežli krmě jiné". Také čočka, kterou zove překladatel Koppův Weitmile „linzí", pověsť měla zlou. Prý „linzí žaludek nadýmají, břicho zatvrzují". Hub — těch romantických lesních tajnosnubenek — žádný Regiment nepochvaluje. Kopp dí: „V těchto zemích požíváme jich mnoho, ale jsou všecky škodny." Tak zlý ortel i Huber v „Apatyce domácí" vyřkl, jenže pohledal houbám několik polehčujících okolností. „Aby nebyly škodlivy, prý, mohou se jísti s chřenem, s planými hruškami anebo mohou se opraviti kořením." Ale lidé z těch nepřívětivých o houbách soudů sobě nic nedělávali. O Pražanech   bezpečně   víme,   že mnozí   i z měšťanů hojně na houby chodívali.    R. 1566.   ptá   se Holič Pilátky,   „kde její muž? Ona: Šel na houby, tyť dobře platí".
Koření všecky Regimenty i Apatyky do nebe chválí. Tím lze snad sobě též poněkud vysvětliti, že poslušní a učenliví předkové tolik z míry kořenívali. Jak pak ne, když doktor chválil. A kterak ochotně dávali doktoru za pravdu! V exempláři tom, jenž složen jest v universitní knihovně, připsal sobě kdosi starou rukou ke slovům Koppovým, že „šafrán srdce obveseluje z míry velmi", tuto novou pochvalu a „přesvědčenosť" : „Šafrán při žaludku dobře vede." Apatyka Huberova dí: „Šafrán zlatí jídla a měkčí srdce." A tak podobně chválí se všecko ostatní všelijaké koření, k němuž ovšem, jakož svrchu patrno, i šalvěje, mateří doušky, rosmaryny a jiné byliny počítali, jichž dnes v kuchyni nepožíváme. Huber dí: „Mateří douška k masu a rybám jako petržel jest známa. Kmín do sejra, chleba, anýz do chleba vše na vyhánění povětrnosti a posilnění žaludku se dává." A tak má každé koření svou dobrou úlohu i dobrý výsledek. Ba skořice i ve snu pouhém dobrá jest. Dí Hájek z Libočan ve Snáři svém o skořici: „Zdá-li se někomu ve spaní, an jí skořici, dosáhne dobré pověsti." Hájek sám buď asi mnoho ji nesnědl, anebo Snář jeho lže. Perel a drahého kamení tehdáž požívali též za koření i za lék. Z té příčiny tedy i drahé toto koření Kopp a ostatní doktoři pochvalují. Onen dí: „Perly rozetřené, safír, smarak, rubín, jacynet, granát připravený s lektvaři srdce posilňuje." A toto mínění je starodávné. Nebude proto spravedlivo, když pořáde pomlouváme Kleopatru, že drahocenné perly, jsouc hříšně rozmařilá, pívala u víně. Snad intressantní panička mívala zapotřebí  „srdce posilňovati".
Moučných jídel a kaší zanechávají lékaři s pokojem. Koppovi jen „preclíky k ničemuž se nehodí, těžce se zažívají a břicho nadýmají". Guarinoni zase zle dotýká se míšených vajec. Prosté vejce prý jídlo „stkvostné a užitečné; ale vražíš-li vejce do omastku na rendlík, ztrácejí svou dobrou povahu a sílu. Vejce na rendlíku, jak to jídá obyčejně lid, jsou prý jídlo ničemné". Proč se pan doktor na tu krmi, podnes velmi oblíbenou, tolik zlobil, nepověděl.
S tím lze učiniti již o Regimentech závěrek. Čtoucí pozoroval, že lékaři málokteré jídlo kladli za zdravé, ba v každém shledali nějaký nezdárný chloupek, takže jejich rada o zdravém vaření v tom naposled se tajila, aby člověk jednoho jídla vlhkosť a studenosť opravoval druhého jídla horkostí a tvrdostí, kteréžto oprávky jídla jídlem přemnohé lidi sváděly k tomu, že opravovali pořáde a z míry moc velikou.
Mimo Regimenty a kalendáře, minucí též almanachy rady dávaly, kterak spravovati žaludek. Bývaly to praktické dietetiky. Tak čteme v kalendáři Martina Bacháčka na r. 1592. leckterýs veršík, jenž dotýče se kuchařství:
Října měsíce hub se střez, koroptví a jiné ptactvo jez — Prasinec přináší zimu, pij víno, jez zvěřinu.
Kalendář na r. 1599. změnil poslední dva verše na prospěch domácích dobytčat: „V prasinci teplé krmě jez s kořením. Nezhrdej telecím masem, vařením." V minuci pověstného mistra Kodicilla   z Tulechova též čteme veršíky, jimiž se na každý měsíc něco moudrého radí jísti či nechati. „V únoru zvěř jez, v březnu pulej pij, v červnu ožralství, vína nech" atd. Almanach mistra Petra z Proboštovic r. 1544. má, pokud jsme asi z padesáti kalendářů složených v archivě rakovnickém a v universitní knihovně na své oči viděli, nejsměšnější rady zdravotní. „V lednu ráno malvazí pij se zázvorem a na noc muškátem a bílým kadidlem zapíjej . . .; v máji ráno pelyněk zelený hryz, syrop toho času píti dobrý jest . . .; v červnu udlých (uzených) se věcí střez, chřenu, hořčice nech, neb ty věci lišeje a svraby na tělo uvodí . . .; v září samy hrušky pečené po stole v prachu koliandrovém obalené mají se jísti . . .;  v listopadu kozí mléko pij, neb pěknosť uvodí . . .; v prosinci zázvor s dlúhým pepřem jez a muškát přes noc v ústech drž." To na ukázku stačiž. Viděti, že jest to nějak všecko hloupé.
Teď ještě zpráva učiněna buď krátká o tom, co radívali lékaři pojídati v nemoci a obzvláště za morů, jimiž bylo XVI. stol. velmi hojně navštěvováno. Na první otázku příkladem v odvetu dí list Šimona Žlutického, primasa rakovnického, píšícího r. 1603. o své nemocné ženě, že „jí dvě neb tři lžičky zufníčku, nebo z brzlic telecích polívčičky, od slepic, kuřat, telecího a jehenčího málo víc než nic, nápojův bílého vína i červeného, malvazí i piva, jakž mu říkáme freyberk; vína s přimíšením čerstvé vody studničné". Toť byly krmě nemocných. Za moru vydávány z ouřadu řády i tištěny spisy, jak by se každý opatroval. V řadě morním r. 1613. čteme též o pokrmech a pití toto: „Páleného aby žádný neprodával, než na rynku aby je toliko do 12 hodin na celém orloji prodávati mohl,  k tomu   se povoluje.    Jedenkaždý má raději piva teplého s máslem novým užívati, a přepíjení zbytečná i ožralství hanebná se zapovídají. Houby všelijaké a nezralé ovoce aby se více neprodávalo, neb těla lidská k tomu připravují, že se jich snázeji nakažení jako troudu jiskra uchytí." Na konec nebude snad od místa zmíniti se, že lékaři tehdejší dbali velmi moudře o zuby, ony žernovy, bez nichž dobré trávení jest věcí nemožnou. Už Kopp radí, aby zuby čistily se křemenem na prach nadělaným, též aby myly se octem. I „kosť rybí, jíž zlatníci požívají a fišpajn říkají, na prach stlouci jest a tím zuby tříti". A Guarinoni na horká jídla tuze touží. „Bláznivé ženy i nevtipní mužové nemají prý polévku za pravou, nekouří-li a nevyhání-li pot z těla. Ký tedy div, že v mnohých krajinách ze sta lidí neshledáš jednoho, aby neměl rozvrácených, shnilých, děravých, černých a nevonných zubů — z toho pak pošlo, že ze tří set lidí deset nenapočítáš, aby netoužili na slabý žaludek." Ještě jedna k této kapitole douška. Máme totiž na mysli zprávu o některých krmích, o nichž žádný Regiment svého soudu nevyřekl. Jsou to krmě buď docela povržené, po nichž člověk by namřel, anebo krmě dočista zlé a nestravitelné. K prvým sluší pes, o němž kuchařské knihy a Regimenty nepraví nic, ale jehož na příklad v Praze někteří labužníci přece jídali. Z nich byl na příklad labužník od Červené růže r. 1518. Že vaří štěně, to viděly „tovaryšky i zuvači" lázeňští. Jedna děla: „Zuvači, chceš-li prasátka jísti, hospodář zbil štěnce a vaří je.u Jiná ho pobídla: „Zuvači, chceš huspeninu jísti hospodář vaří psy." K těmto řečem moudrý zuvač odvetou děl: „Mlčte, pro milého Boha, zkazíte hospodáři živnosť,   ano tak   málo lidí  v lázni se myje — při tom stál hospodář před ohništěm a hlava psí ležela pod hrncem." Tak se čte v jedné knize archivu pražského. Z toho patrno zajisté, že lidé tehdejší právě jako dnešní většinou hnus pociťovali z takových huspenin.
Které krmě byly z hola hruby a nestravitelny, o těch by lze bylo psáti pojednání. Míníme krmě z trestu, ze msty, o nichž ovšem knihy kuchařské nic nedí. Za takovou krmi klademe nejprv ony červené soukenné kříže, kteréž křižákům za krále Jiřího Čechové cpali v hrdlo, aby je snědli. Letopisové staří vypravují o tom že krmitelé mnohého křižáka tím zdávili. „Jsem o tom zpraven od Jana kuchaře, který sám jim to činil," tak praví letopisec. Prožluklý kuchař, což měl to divnou paštiku! Za takovou neobyčejnou, nepříjemnou krmi klásti jest ony pečeti, jež musili r. 1526. snísti vyslaní soudu purkrabského na Krumlově, k čemuž bitím je donutil zbujný Jindřich z Rožmberka. Sluhové právní snědli obraz svatého Václava na pečeťech a nechutnal jim. Za takovou krmi, o níž kuchyně obyčejná nic neví, klademe konečně onu kolomaz, kterouž „ máslem temperovanou" před rathouzem třeboňským snísti musil r. 1607. rychtář z Ledenic, Bartoš Mácha proto, že pravil komusi, aby ho s modlením zabil hrom. Tu by mohlo se mluviti i o švédské krmi, kterouž surovci švédští ve vojně třicetileté z českých sedláků peníze nutívali, lijíce jim v hrdla věci hrozné — ale o té surovosti germánské nic. Proti ní byl i český Husita, cpající soukenný křížek v hrdlo vraha svého národa a jazyka, i ten pan Jindřich v Krumlově s pečetí sv. Václava, ba i rožmberský kancléř, jenž rychtáři kolomaz máslem „temperoval" — všickni ti byli proti oněm praví kavalíři a lidé lidští.