Převzato z http://www.msu.cas.cz/masaryk.htm

Sebevražda
hromadným jevem společenským moderní osvěty
 

Výbor textů


PŘEDMLUVA k německému vydání

Zjev sebevraždy je jistě v každém jednotlivém případě velmi zajímavý; ale zcela zvláštní zájem budí sebevražda jako sociální jev hromadný. Sebevražednost se nyní projevuje ve všech civilizovaných zemích s intenzitou zastrašující: u nás v Rakousku (Předlitavsku) ročně se konstatuje 2600 sebevražd, v Německu 9000, ve Francii skoro 7000; ve všech evropských zemích, z nichž máme oficiální zprávy, počítá se ročně nejméně 22 000 případů. A je-li pravda, jak se mnozí domnívají, že statistické údaje uvádějí nanejvýš polovinu spáchaných sebevražd a sebevražedných pokusů, zabíjelo by se v civilizovaných státech evropských ročně asi 50 000 lidí. Představme si čísla za jedno desetiletí, anebo dokonce za polovinu století! Jenom ve Vídni se ročně konstatuje 200 případů: počítá se tedy jedna sebevražda asi na 1500 dospělých obyvatelů, to jest jeden případ asi na 500 mužů!

O sebevraždě se už velmi mnoho psalo, jak to odpovídá jejímu významu. Filozofové vyšetřovali moment etický, lékaři patologický, a statistikové podali plno materiálu sociologického; ale nikdo se dosud nepokusil o konečné řešení z hlediska sociologického, a přece právě na tomto řešení nám nejvíc záleží: vždyť otázka po příčinách sebevraždy je i otázkou po štěstí a neštěstí lidstva.

Úkolem této práce je ukázat, jak se hromadný jev sebevraždy vyvinul z moderního kulturního života a v něm. Přitom uvidíme, že se sebevražda jako hromadný jev vyskytuje periodicky, a bude tedy naším úkolem zvláštním právě tuto periodičnost sebevraždy pochopit a ocenit. Důležitý je dále poměr moderní sebevražednosti k nervozitě a duševní nemoci velmi rozšířené; a bude tedy věcí psychologického rozboru poznat v těchto obou zjevech celkový chorobný patologický stav přítomnosti a pochopit je jako jednotný celek.

Jsem sice přesvědčen, že jsem správně vysvětlil vlastní podstatu nemoci našeho století a že jsem poznal její pravý význam pro kulturu, přesto však není úloha ještě docela rozřešena. Naopak právě tento spis vybízí k pracím podrobným a mám nejtoužebnější přání, aby vyšlo hodně mnoho monografií o jednotlivých příčinách sebevraždy. Tak například měly by se v podrobnostech probrat sebevraždy jednotlivých měst, povolání a stavů, obou pohlaví atd. Neméně i historikové by měli věnovat tomuto předmětu dostatečnou pozornost, aby byla sebevražda po každé stránce dostatečně prozkoumána a poznána.

Ti, kdo se vyznají v literatuře předmětu, pohřeší snad některé všeobecné doktríny, které byly od mnoha autorů podány při příležitosti zkoumání o sebevraždě. Byl bych velmi rád řekl něco o sociologii, o její metodě a zvláště o poměru této vědy ke statistice, a bylo by to tím spíše namístě, že sociologie jako věda je aspoň u nás ještě málo známa. Ale nechtěl jsem rozšiřovat zkoumání beztak již rozsáhlé, a proto jsem se pokusil po příkladě přírodních věd podat sociologickou monografii, protože vycházím z názoru, že speciální zkoumání je pro vědu plodnější než zkoumání všeobecné a ukvapené stavění logických systémů. Právě speciálním studiem se můžeme velmi dobře učit všeobecnému sami a učit tomu i jiné.

Ještě jednu poznámku si musím dovolit.

Při své práci jsem se musel dotknout a nešlo to právě jinak mnoha, vlastně všech otázek, které dnes budí obecnou pozornost. Prohlašuji tedy výslovně, že uvažuji o těchto předmětech ze stanoviska čistě vědeckého, aspoň jsem si přál jenom z tohoto stanoviska o nich uvažovat a proto doufám, že budou mé názory ze stejného hlediska posuzovány. Sociální jevy jsou psychologovi a sociologovi jenom skutečnostmi, jako jsou astronomovi skutečnostmi jevy nebeské, oběma musí být jedno, jak chápe a zpracovává jevy sociální praktický politik, jevy nebeské třeba básník. Jestliže jsem tedy s vědeckou vážností a se svobodou vědě potřebnou vyšetřoval například náboženský stav civilizovaných národů, podával-li jsem sociologická zkoumání podstaty křesťanství a křesťanských sekt a probíral-li jsem jako jednoduchou skutečnost tak mnohé, co je mnoha lidem věcí srdce, nevedl mě nikterak nedostatek piety, nýbrž bezohledné úsilí po pravdě. Jako rád proto přijmu poučení tam, kde jsem se mýlil, právě tak rozhodně se ohrazuji proti nesnášelivosti a lhostejnosti, obvyklé v praxi v sociologických diskusích.

Nakonec vyslovuji srdeční dík všem, kdo mi v mé práci přátelsky pomáhali radou i skutkem.

Ve Vídni v lednu 1881

Spisovatel
 
 
 
 

Z PŘEDMLUVY k druhému vydání českému

Sebevražda je z těch mých prací, k nimž se už nemohu vrátit podrobnou novou revizí a doplněním nového materiálu. Od prvého vydání (německého) uplynulo více než čtyřicet let; snad se tedy už bude zdát leckomu kniha spíše dokumentem literárněhistorickým.

Myšlenku hlavní, jak jsem ukázal v článcích v Naší době v letech devadesátých a jak je patrno i ze Světové revoluce, držím stále, a pokud mohu sledovat nová data o sebevražednosti, myslím, že mou diagnózi vždy znova potvrzují.

Úprava tohoto nového vydání je toliko vnější: byly provedeny některé změny stylistické, opravy jazykové (pravopisné, interpunkční); leckteré drobnosti jsou dány novou úpravou typografickou. Věcně bylo poopraveno a doplněno jen několik nepodstatných detailů.

Šíře je doplněna literatura; k ní odkazuji pro informaci o nových statistických datech.

K rejstříku osobních jmen je v tomto vydání přidán rejstřík věcný.

Jako motto připojuji k tomuto vydání několik citátů z Dostojevského, jehož názor jsem v době, kdy byla Sebevražda psána, neznal; má myšlenka je u Dostojevského vyjádřena v překvapující shodě.

V Praze 25. února 1926

T. G. Masaryk
 
 

Z hlavy první

URČENÍ POJMU
 
 

1. Obyčejně si představujeme smrt v příkré protivě k životu a velmi zřídka myslíme na to, že je vlastně přirozeným konečným výsledkem delšího procesu, který se děje v organismu hned od prvého výkřiku ba ještě dříve až do posledního dechu a dále za něj. Žití a umírání se vyskytuje zároveň na každé živoucí pozemské bytosti; jednotlivé části, celé tělo se opotřebuje, aby se znova obnovilo, omládlo; děje se nepřetržitá asimilace, organizace, ustavičný boj života se smrtí, každý krok dopředu je zároveň krokem vzad. Mezi dvěma póly vznikání a zanikání vlní se život, pění se a hučí to v oceánu života; pozorujeme sice, jak se vlny znenáhla ukládají a tiší, přesto však myslíme pouze na příkré protivy života a smrti. V této protivě zdá se smrt tak strašná; proto jenom málokdo se cítí klidný pod jejím neodvratným zákonem, jenom málokdo jí může s klidným zrakem hledět v tvář; znepokojuje lidi, jako slunce oslepuje oko a přece ji tak mnozí vyhledávají samovolně!

Jako se v jednotlivém člověku vede stálý boj života se smrtí, tak zápasí žití s umíráním přirozeně též v celku lidstva: v každém okamžiku se lidé rodí, v každém okamžiku lidé umírají, jako by jedno podmiňovalo druhé.

2. Způsoby smrti jsou rozmanité.

Nebyla-li tělu lidskému odňata žádná z podmínek, potřebných k jeho životnímu procesu (pokud právě sahá naše kontrola), tedy nastává jeho rozklad jakožto výsledek organického vývoje, a mluvíme v tomto případě o smrti přirozené. Podle toho označíme smrt způsobenou ve válce, v souboji, zabitím a vraždou, potratem v jistém stupni zárodku, nešťastnou náhodou, popravou a konečně sebevraždou jakožto násilný, nepřirozený způsob smrti, jakožto výjimku z pravidla.

3. Pojem sebevraždy možno chápat v rozličném smyslu.

V širším smyslu slova rozumí se jí ten nepřirozený způsob smrti, jenž byl přivozen neúmyslným vsahováním člověka v životní proces, ať kladným, činným vlastním jednáním, nebo záporným, trpným chováním k nebezpečím života. V tomto smyslu je např. sebevrahem ten, kdo pro nemravný nebo nemoudrý život nalezne předčasnou smrt, neboť normální by bylo, kdyby každý člověk dosáhl stařeckého věku podle Flourense byl by normální člověk sto let stár a pak teprv opustil tento svět pro slabost stáří a života.

V užším a vlastním smyslu je naproti tomu jenom ten sebevrahem, kdo učiní svému životu konec úmyslně a vědomě, kdo si smrti jako takové přeje a je si jist, že si svým jednáním nebo opomenutím smrt přivodí. Rychlost smrti není podstatnou známkou činu; neboť je též možno způsobit si smrt velmi zdlouhavým způsobem, znenáhla. Ano i vlastní jednání, záporné, trpné chování k nebezpečím života může se díti rovněž v sebevražedném úmyslu: jako při každém samovolném jednání i zde záleží na úmyslu.*

Mimo tyto dvě skupiny je sebeobětování, ač logicky patří do prvé; kdežto na oněch lpí mravní soud nelibosti, platí sebeobětování naopak za nejvyšší lidskou ctnost, ačkoliv všeobecně také zde bývá životní síla obětována častěji, než je nutné.

Naše rozdělení odpovídá právnickému lišení zabití a vraždy, a proto chceme dále sebezabitím rozumět sebevraždu v širším smyslu, kdežto sebevražda značit bude čin v užším, vlastním smyslu.** Způsobem tímto nejsou utvořena žádná nová jména, a poněvadž obdobné rozlišování zabití a vraždy již všeobecně přišlo k platnosti, nepochybujeme příliš proti zákonu logiky, který jenom nerad dovoluje zavádění nových označení.
 
 

Z hlavy druhé

PŘÍČINY SEBEVRAŽEDNOSTI

5. Povšechně je společenský hromadný zjev sebevraždy, jako každý společenský zjev, který se zakládá na svobodné vůli, podmíněn všemi těmi příčinami, jež vůbec mohou na takové zjevy působit; tedy jednak přírodou, jednak člověkem samým. A je možné tyto příčiny členit asi takto:

I. Působení přírody:

a) pozemské;

b) kosmické.

II. Působení fyzické a duševní organizace lidské:

a) fyzické poměry tělesné organizace;

b) poměry obecně společenské;

c) poměry politické;

d) poměry hospodářské;

e) poměry duševní vzdělanosti: rozumová, mravní a náboženská výchova: životní názor vůbec.

6. Tato klasifikace má přirozeně jako každá klasifikace svou cenu jen pro jistý účel, a ten je zde: Běží především o to, veliké množství příčin, jež podmiňují sebevraždu, co možná přehledně sestavit; to je při složitosti a konsenzu společenských poměrů velmi nesnadné, přece však uspořádání zde užité dosahuje tohoto cíle alespoň přibližně. Kromě toho však zde jde ještě o něco jiného: o příčinách těchto nutno jednat v pořadí jejich účinnosti. Začínáme tedy nejvzdálenějšími a přistupujeme znenáhla k bližším; snažíme se nejprve poznat příčiny menší (vedlejší, spolupříčiny), abychom porozuměli větším (hlavním, vlastním příčinám) v jejich pravém působení; neboť jenom tak se nám může podařit ujasnit si povahu sebevraždy a uvážit její veliký význam pro společenský život přítomnosti.

Působení přírody

Vlivy přírodní jsou a dají se pozorovat, ale jejich působení je jenom slabé, disponující a nepřímé; obyčejně se děje oklikou patologickou, fyziologickými a morfologickými změnami organismu.

Z toho důvodu nemůže statistika sebevraždy objevit nijakou děsivou stálost a pravidelnost ve vyskytování sebevražd v různých ročních dobách atd. jak se někteří domnívali; může stanovit pouze empirické zákony, naprosto ne zákony přírodní, jež by působily s nezměnitelnou nutností. Proto je možné, že se městské obyvatelstvo, ač je víc chráněno před vlivy přírodními, častěji dopouští sebevraždy než venkovské, kde jsou lidé proti přírodním vlivům méně chráněni.

A ještě více: u nevzdělaných národů, mezi divochy, sebevražda se vůbec nevyskytuje, a přece jsou právě tito lidé nejvíc vystaveni vlivům přírody; naproti tomu shledáváme ji u vzdělaných a jenom u vzdělaných, především u Evropanů. Vzdělanost však spočívá z největší části v podmanění a podřízení přírodních sil. Člověk je sice nutně těmto silám podroben, ale nedává se nutně jimi vést, děje se s ním všechno podle přírodních zákonů, ale nikoli tak, že by si při každém svém jednání tyto zákony uvědomoval. Nemůže se vyhnout celku přírodních zákonů, protože se nemůže postavit mimo vesmír; ale může se osvobodit od jednotlivých zákonů, může použít jednoho proti druhému, může užít tohoto proti onomu jako prostředku pro své záměry. Znalostí těchto zákonů je nám umožněno státi se pány přírody a chránit se před jejím působením, je-li škodlivé, paralyzovat vlivy nebo jinam je obrátit. Divoch se třese před bleskem a modlí se k němu ve své bázni jako k mocnému božstvu nebo k jeho poslu: věda se zmocňuje hrubé přírodní síly, která pak slouží jako účinný prostředek dopravy. Příroda, praví Mill, působí na člověka bezohledně, nešetří ho, nedělá výjimek: všechna chvála vzdělanosti, umění nebo dovednosti je zároveň hanou přírody, doznáním nedokonalosti, o jejíž ustavičné zlepšování a umírňování pracovat je úlohou a zásluhou člověka. Co však platí o vzdělanosti všeobecně, platí i zvlášť, a tak můžeme z tohoto všeobecného principu odvodit zákon, že ani sebevražednost vzdělaných národů není podmíněna přírodními vlivy ve vysokém a rozhodujícím stupni. Naše vyšetřování dokazuje pak správnost tohoto odvozeného zákona co nejpádněji.

Konečně musíme upozornit ještě na to, že sebevražednosti v rozličných zemích a u rozličných národů během doby přibylo a ještě stále přibývá. To neméně dokazuje, že tento společenský hromadný jev není způsobován přírodními silami, stále a jednostejně působícími, nýbrž docela jinými příčinami. Poněvadž však na člověka kromě přírody mohou působit ještě jenom vlastní lidské poměry, musíme vlastní příčiny sebevražednosti hledat v této oblasti, když jsme velikého činitele, přírodu, poznali v její nepatrné působnosti.*

Politické poměry

32. Protože se obecně dopouštějí sebevraždy národové vzdělaní, můžeme říci, že toto společenské zlo je údělem zvlášť plemene kavkazského. Rovněž často se vyskytuje sebevražda u Číňanů a Japonců, z čehož nutno soudit, že i plémě mongolské, po kavkazském nejvzdělanější, trpí tímto zlem. Co se pak týče ostatních plemen, budeme záhy mluvit o národech přírodních. (Odstavec 80)*

O míšencích různých plemen nemáme údajů. Někteří badatelé považují míšence za statečnější než zbarvené, ano i než bílé plémě, a to by poukazovalo na to, že míšenci, pokud plémě přichází v úvahu, jsou odporu schopnější než jejich příslušní ploditelé.**

33. O vlivu národnosti bude třeba pojednat podrobněji. Podle Wagnera připadá na 1 milion obyvatel sebevražd:

Germáni 100

Románi 80

Slované (34)

a to jednotlivě:

Skandinávci 126 Vlaši 20

Němci 112 Portugalci 7

Angličané 65 Vých. Slované 47

Francouzi 105 Rusi (28)

Podle Morselliho připadá nyní na 1 milion obyvatel průměrně:

I. skupina Vlaši, Španělé, Rumuni, Portugalci,

Korsikáni, Švýcaři v Tessinu 31,0

II. Rusi, Slovinci, Chorvati, Dalmatinci 40,0

III. Maďaři, Finové 45,0

IV. skupina Skandinávci 127,8

V. Francouzi 130,0

VI. Čechové, Moravané, Poláci 130,0

VII. Severní Němci, Angličané 148,0

VIII. Jižní Němci 165,0

Jednotlivě řadí se číslice takto.

země: období: počet sebevražd na

1 milion obyvatel

Španěly 1866-70 17,0

Rusko 1873 27,0

1875 30,0

Itálie 1871 31,0

1877 40,6

Anglie 1871 66,0

1876 73,0

Norsko 1871-73 73,0

Švédsko 1871-75 81,0

Rakousko 1873-77 95,6

Prusko 1871-75 133,1

Francie 1871-75 150,0

Dánsko 1871-76 258,0

K srovnání vizme ještě jiné údaje, novější i starší; Bodio udává:*

země rok sebevražd na 1 milion obyvatel

Sasko 1877 1114 391

Švýcarsko 1877 600 216

Prusko 1877 4563 174

Bavory 1877 650 127

Rakousko 1877 2648 121

Švédsko 1877 430 96

Belgie 1877 470 87

Anglie, Wales 1877 1699 69

Norsko 1877 99 55

Irsko 1875 75 16,2

Morpurgo čítá na 100 000 obyvatel:

ve Francii 13,40 sebevražd

ve Švédsku 7,43 sebevražd

v Anglii, Walesu 6,56

v Belgii 5, 36

v Itálii 3,25

ve Španělsku 1,35

Block* udává v době 1856-1865 poměr k 1 milionu obyvatel takto:

Dánsko 288 Bavory 73

Sasko 251 Anglie, Wales 67

Prusko 123 Rakousko 64

Francie 110 Belgie 55

Norsko 94 Rusko 26

Švédsko 66 Španěly 14

Brierre má toto pořadí: na 1 milion obyvatel připadá:

Sasko-Altenbursko 303 Francie 120

Dánsko 288 Bádensko 119

Král. saské 251 Norsko 94

Šlesvik 209 Bavory 73

Holštýn 173 Anglie 69

Meklenbursko (Zvěřínsko) 159 Švédsko 66

Lauenbursko 156 Belgie 55

Oldenbursko 155 Rakousko 43

Hannoversko 128 Skotsko 35

Prusko 123 Spoj. státy 32

Španěly 14

Srovnejme ještě údaje pro jednotlivá města. Roku 1876-78 připadalo na 10 000 obyvatel sebevražd:

Lipsko 4,87 Vídeň 2,85

Vratislav 3,69 Berlín 2,78

Drážďany 3,65 Mnichov 1,76

Paříž 3,59 Nový York 1,48

Brusel 3,53 Londýn 0,84

Podle jednotlivých zemí a provincií uspořádáno ubývá v Rakousku (1819-1872) množství v tomto pořadí:

Dolní Rakousy Štýrsko

Čechy Korutany, Krajina

Morava, Slezsko Tyroly, Vorarlbersko

Halič, Bukovina Přímoří

Horní Rakousy Dalmácie

O vyskytování se sebevraždy v Uhrách nemáme spolehlivých dat.* Maďaři se jí dopouštějí poměrně zřídka; to soudím z toho, že se v Zalitavsku přihází velmi mnoho zločinů proti bezpečnosti těla: podle Konegovy trestní statistiky Uher od roku 1873 až 1877 bylo ročně průměrně žalováno 10 851 pro vraždu, zabití a těžké ublížení na těle, 2654 pro dokonaný poukus vraždy; to činilo v roce 1877 44 % všech trestných případů, v Předlitavsku pouze 26 %. Tam, kde se vyskytuje tolik vražd a vůbec zločinů proti bezpečnosti těla, je sebevražda řídká.**

Pro Německo se utváří podle Wagnera množství sebevražd podle kmenů (na 1 milion):

Sasové 219 Slávo-Prusové 71

Dolní Sasové 174 Čecho-Němci 67

Slávo-Sasové 168 Westfálci 66

Hessové 134 Porýní 62

Alemani 108 Bavoři 52

Frankové 93 Jižní Slávo-Němci 29

Švábové 85 levé Porýní 27

Frísové 79

Stricker čítal na 100 000 obyvatel:

Sasko 1856-60 24,5

Meklenbursko 1856-60 16,2

Hannoversko 1856-58 13,7

Churhessensko 1856-60 13,4

Prusko 1856-60 12,2

Bádensko 1856-60 10,8

Nassavsko 1860-62 10,2

Württembersko 1856-60 8,5

Bavory 1856-60 7,2

Srovnáme-li konečně s právě uvedenými daty výkazy o náboženství (viz partii o vyznání, odst. 52) a vzrůstání sebevražednosti ve všech zemích (odst. 75), můžeme pak s určitostí tvrdit: Nejčastěji se dopouštějí sebevraždy Germámi, řídčeji Románi a nejřídčeji Slované; mezi Germány jsou v popředí Dánové a Němci, mezi Romány Francouzi a mezi Slovany Čechové a Poláci. Často vystupuje zlo to u Dánů, Němců, Francouzů a Rakušanů, zřídka u Španělů, Portugalců, jižních Slovanů, Irů a Skotů; prostředně silně v Anglii, Švédsku, Norsku a Spojených státech.*

Z ostatních národů vytknouti jest Židy pro jejich nepatrnou sebevražednost; značná je u Indů, Japonců a Číňanů.

O míšencích různých národů pochopitelně se nedostává údajů. Tvrdí se, že míšenci jsou statečnější než čisté národnosti, a poukazuje se v tom obyčejně na Angličany, severní Němce aj., a Brierre de Boismont doporučuje dokonce křížení jako prostředek proti vzrůstající sebevražednosti. Jistě v Evropě není skoro většího národu, který by nebyl s jiným smíšen; ale nejsou všichni národové pomíšením vzniklí nutně silni a života schopni, a naopak není možno pochopit, proč by nemíšení národové např. Židé neměli býti života schopni: to závisí právě na národech, jež se směšují, a také na jiných okolnostech, jež přesněji vyšetřit bylo by věcí vědecké etnografie a atropologie.

Zajímavé je pozorovat vliv odnárodňování, s míšením nebo bez něho. Velmi mnozí se vzdávají národnosti z nízkých a nemravných důvodů, a pak vzniká ona zvláštní polovičatost, jak ji můžeme vidět v mnohých zemích rakouských, jmenovitě v Čechách, na Moravě a v Uhrách, a jež je docela jistě příznivá vzniku a rozšiřování sebevražednosti.

Celkem se nesmí působení národnosti přeceňovat. Je to neuvěřitelné, ale pravdivé: ačkoli národnost v přítomné době hraje všude tak velikou úlohu, nemáme dosud vědecké definice a vyšetření podstaty její (a plemene). Proto je tak těžko o předmětu tom rozhodovat. Musí nám tedy stačit následující úvaha: sebevražednost je v témž národě brzy větší, brzy menší, podle náboženství, stupně vzdělání, bydliště (město, venkov), roční doby krátce podle všech osobních, společenských a přirozených poměrů; sebevražednosti dále u všech národů (vzdělaných) ustavičně přibývá. Z toho vyplývá, že národní zvláštnosti vykonávají jenom slabý disponující vliv na vznik sebevražednosti, pokud rozumíme národností pouze fyzické a duševní základní zvláštnosti a ne vzdělání, mrav a vůbec celkový stav národa v přítomnosti. Nám však je národnost fyzickou a duševní zvláštností, jak ji má každé individuum, en masse uvažováno.

Totéž, v míře ještě značnější, platí o plemeni.
 
 

Hospodářské poměry

39. Rozervané majetkové poměry, nouze, bída, chudoba i bohatství mají velmi důležitý vliv na hodnocení života a sebevražednost. Aby chtěl žít, musí člověk moci ukojit své potřeby; nemůže-li to, ztrácí pro něho život svoji cenu; člověk se stává nespokojeným a nešťastným a hledá konečně dobrovolně smrt. Přitom ovšem záleží na měřítku, jež se přikládá na prostředky ukojení, poněvadž potřeba sama nemůže být správným měřítkem; jde o hodnotu, již náš rozum a náš mravní cit věcem (hospodářským) připisuje.

Některé prostředky ukojení jsou k zachování holého života nevyhnutelně potřebné; ale většinu věcí, jichž vzdělaný člověk užívá, nejsou původně nevyhnutelně potřebné, nýbrž staly se potřebnými teprve během doby zvykem.* Z těchto věcí některé odpovídají pravým a mravným potřebám, jiné jsou zas vymyšleny, buďto že potřeby nejsou známy, nebo že se předpokládají falešné, nebo že se věcem připisují falešné vlastnosti, nebo konečně že se neznalost vztahuje zároveň na věci i na potřeby.

Neukojení potřeb činí nespokojeným, nešťastným a omrzelým. Nejsou-li ukojeny k zachování života nevyhnutelné potřeby, tedy životní síla chřadne, a víme příliš dobře, jak smutný obraz skýtá pauperismus; průměrné trvání života u tříd chudých je menší než u tříd lépe zaopatřených, chorobnost a úmrtnost je větší a nemravnost je zrovna hrozná; někoho uchvátí smrt z hladu, jiný jí předejde a sám se usmrtí. Bída disponuje a determinuje často k sebevraždě.** Ale i neukojení potřeb, jež nejsou nevyhnutelně potřebné, přivádí k omrzelosti života a k sebevraždě, takže v tomto ohledu bohatý, zámožný a méně zámožný úplně se rovnají chudému; poněvadž pojmy o míře životní (standard of life) jsou relativní, tedy působí na vznik sebevražednosti vymyšlená nouze nejinak než nouze skutečná, ať už spočívá domněnka ta na poblouzení rozumu, nebo na mravní nedokonalosti. Tak např. byli Francouzi ke konci vlády Ludvíka XIV. velmi zchudlí, kdežto nyní se jim pro jejich bohatství všeobecně závidí, a přece byla mezi nimi tehdy sebevražda řídká, nyní však je velmi častá.* Záleží právě na hodnocení, a to se mění časem; tytéž prostředky ukojení mohou vzbudit spokojenost i nespokojenost se životem, podle toho, jak se změnilo měřítko hodnotní.

40. Statistické výkazy připisují nespokojenosti s majetkovými poměry vinu skoro ve 20-30 % sebevražd, i jeví se tedy nepříznivé hospodářské poměry mocnou příčinou značného množství sebevražd. Rozhodně nepříznivě, disponujícím i determinujícím způsobem, účinkuje bída, uvádí toho, kdo v ni upadl, v patologický, duševně chorobý stav, i jeví se pak sebevražda jakožto konečný člen dlouhého řetězu nepopsatelných svízelů. Zhoubné účinky pauperismu vyskytují se nejvíce ve velkých městech a v průmyslových okrscích, a to netoliko mezi dělníky , nýbrž i v lepších třídách obyvatelstva, mezi úředníky a podobně.

Chudobu možno slušně snést, je-li člověk rozumný a neřídí-li se podle bohatých; dnes se však děje příliš často, že se chudý nechce uskrovnit, načež ovšem upadá v takové poměry, ze kterých ho obyčejně může ještě zachránit jedině smrt.

Bohatí se též dopouštějí velmi často sebevraždy, takže můžeme říci, že kromě bídy žádné hospodářské postavení samo o sobě nepůsobí ani příznivě, ani nepříznivě; střed jako všude tak i zde je asi ze všeho nejlepší.

41. Zvláště nepříznivě působí neočekávané změny hospodářkého postavení, a to především nepříznivé změny, ačkoliv ani příznivé změny nečiní každého šťastným.

Ale každá nepříznivá změna majetku nepůsobí stejně silně. Špatná žeň např. nemá všeobecně za následek zvlášť veliký zmatek. Rolník, který je v prvé řadě postižen, je vždycky už zvyklý očekávat špatnou žeň; obchodníci, kteří jsou postiženi ve druhé řadě, upokojí se stejně, protože rána nepřišla náhle a nečekaně a protože nezastihla jednoho nebo málokterého, nýbrž všechny, a sdílené neštěstí je pouze poloviční, nebo dokonce není neštěstím. Podle okolností může ovšem i špatná žeň působit nepříznivě. Rozhodně nepříznivě působí však každé náhlé, neočekávané a neobvyklé otřesení majetkových poměrů, poněvadž ve většině případů nemůže rozumové a mravní vzdělání takového neštěstí snést; zejména nepříznivě působí ztráta majetku tehdy, bylo-li postiženo jenom málo osob. Tak působila např. veliká krize v roce 1873; kdežto např. ve Vídni 1869 až 1873 byly rozervané majetkové poměry příčinou 13,8 % všech sebevražd, vzniklo 1874-1879 z téhož důvodu 16,6 %.* Krize může býti přirozeně velmi silná a trvalá a může tím způsobem delší dobu nepříznivě působit; tak Laveley považuje krach z roku 1873 zrovna za definitivní krizi, jež povede k lepšímu způsobu spekulace a výroby.

Jako všechny krize působí každá nejistá spekulace nepříznivě; hráčům z řemesla znamená ztráta nebo zisk smrt či život, a někteří udávají, že počet sebevražd často po loterních tazích stoupá.

Poměry duševní vzdělanosti

46. Ze skutečnosti, že sebevražednost ve všech vzdělaných zemích roste, ačkoli se všude vzdělání lidu a vyučování zlepšuje, nahlédne každý, že větší vzdělání (rozumové) nepřekáží vzniku sebevražednosti. K témuž závěru dojdeme, srovnáme-li město a venkov. Ale veliká shoda množství sebevražd celých zemí i určitých částí s všeobecným stupněm vzdělání, skutečnost, že u nevzdělaných národů je sebevražda řidší než u národů vzdělanějších, činí snadnou doměnku, že mezi vzděláním a sebevražedností je příčinná souvislost.

Jak známo, mají statistikové odpovědět na otázku, přibývá-li či ubývá-li kriminality s rostoucím vzděláním rozumovým, a mnozí mluvili pro, mnozí proti. Hned od počátku je při této otázce patrno, že rozumové vzdělání nemusí samo o sobě působit na kriminalitu a mravnost; a statistická indukce skutečně ukazuje, že jistých zločinů přibývá; vraždy, zločiny proti mravnosti, smilstvo z nouze, vraždy dětí a návrat k zločinu vůbec se množí ve vzdělaných i nejvzdělanějších zemích; stejně se stávají častějšími zločiny, při jejichž provedení jsou nutny neupřímnost, podvod, lest a klam, tedy tzv. jemnější zločiny , kdežto hrubé zločiny vůbec se stávají řidšími. Podle toho vidíme, že vyšší stupeň vzdělání potlačuje jenom některé zločiny, že však naproti tomu jiným dovoluje snáze a častěji vznikat. Bylo by třeba dlouhé úvahy, kdybychom měli rozhodnout, co je nám milejší; konstatujeme pouze, že rozumové vzdělání má vždycky za následek jisté zjemnění, ne však zlepšení a umravnění; chytrý člověk může být dobrý i zlý.

Podobně je tomu v našem případě. Vyšší rozumové vzdělání nepřivádí snáze k sebevraždě samo o sobě; činí však člověka jemnějším, utváří jeho život bohatěji a různotvárněji, přivádí ho v nové a těžké okolnosti, a tím právě ho staví před otázku bytí či nebytí spíše než člověka méně vzdělaného, který následkem svého omezenějšího obzoru duševního miluje život pro svoji prostotu a skromnost a kterému otázka bytí a nebytí ani na mysl nepřijde. Vyšší rozumové vzdělání nepraví však ještě: správné a opravdové rozumové vzdělání; naopak dá se očekávat, že mezi krajnostmi nevzdělnosti, jak ji v našich státech představuje nejprostší venkovan, a vysokého vzdělání např. universitního profesora je prostřední vzdělání nebo lépe řečeno polovzdělání v nejrozmanitějších stupních a odstínech. A tomu je tak skutečně, ale právě toto polovzdělání je nebezpečné, jestliže, jak tomu bývá nejčastěji, toto polovzdělání je totožné s neharmonickým, nejednotným a neorganickým vzděláním rozumu. Pohlédněme jenom zblízka na takové vzdělance a vyšetřme, čím jim prospěla obecná škola, střední škola a i univerzita, a dojdeme k přesvědčení, že tato polovičatost je v přímém poměru k stupni školního vzdělání. Lidé vědí mnoho, velmi mnoho, ale jejich vědění nemá na jejich život daleko toho vlivu, jaký by mít mělo, a v tom je veliká chyba: učíme se příliš mnoho pro školu a neučíme se dosti pro život. Z toho vyplývá, že polovzdělanost disponuje k sebevražednosti, přičemž zatím nepřihlížíme k tomu, že se nyní rozumového vzdělání nabývá na účet vzdělání mravního.

Můžeme říci: ceteris paribus je sebevražednost největší v těch zemích a u těch národů, kde je nejvíce nemetodického a nepraktického polovzdělání. Vědění, jehož nemožno užít, činí člověka fantastickým, přivádí k pošetilému hloubání, tvoří neukojitelné potřeby, odnímá chuť k užitečné práci a vede konečně k omrzelosti života.
 
 

49. Motivace sebevraždy jest, jak se dá snadno uhodnout, za různých okolností různá. Tak abychom jenom na nejdůležitější upozornili různé roční doby vykazují různá maxima téhož druhu sebevraždy; jistě mají město a venkov svou vlastní motivaci, stejně pohlaví, věk a konečně různé druhy povolání a lidé různých hospodářských poměrů. Celkem vzato i u různých národů působí asi buďto různé motivy, anebo tytéž nestejnou silou; ale je významné, že přes odchylky, brzo větší, brzo menší, celkem se vyskytují tytéž motivy ve všech zemích a u všech národů, a jak statistické výkazy poučují, také poměrně stejně silně působí. Tato skutečnost ukazuje, že všeobecně rozšířenou sebevražednost nutno uvést na jednu nebo na více všeobecně působících příčin, jež určit bude úlohou dalšího vyšetřování.*

50. Zbývá ještě jenom mravní vzdělání sebevrahů srovnat s jejich vzděláním rozumovým a oboje pojmout jakožto jednotný celek. Víme, že sebevražednost je způsobována polovzděláním; vyšetříme-li kromě toho nyní, že vedle rozumového polovzdělání má za příčinu také mravní slabost tak to chceme nazvati tedy ukáže nám společenský hromadný zjev sebevraždy moderní společnost v docela zvláštním světle. Vzdělaná společnost je unavena životem; tato její únava vyplývá však z jejího nedostatečného rozumového i mravního vzdělání: rozum a mravnost nejsou stejnoměrně a dobře propracovány a sjednoceny; jsme příliš rozumni, abychom byli dobrými, a příliš špatni, abychom byli úplně moudrými. Náš světový a životní názor není harmonický, není dosti dobrý a krásný, aby nám dal a zachoval radost ze života. Řekněme krátce a otevřeně: polovičatost (rozumová a mravní) je velikou příčinou moderní omrzelosti života: naše polovičatost nám dává nesprávné měřítko pozemského štěstí a spokojenosti, naše polovičatost nám ztrpčuje ovoce našeho pokroku na všech polích praktického života, naše polovičatost rozmnožuje rok od roku nespočetné oběti sebevraždy.

51. Náboženské vzdělání a život církevní je trvalou složkou lidské kultury, i je třeba všimnout si jí zvláště vedle toho, co nazýváme vzděláním rozumovým a mravním.

Mravnost člověka, jeho veškeré jednání a snažení nabývá v náboženství onoho zvláštního posvěcení, jež vtiskuje člověku znak božského. Není naším úkolem vyšetřovat, co je náboženství a jak v člověku vzniká; stačí nám, víme- -li, že je a že dodává člověku, jako neviditelná vůně květině, jeho vlastní hodnoty: odstraň vůni, a květina bude tvé oko těšit, ale nebude se ti již zdát tak něžnou; odejmi člověku cit náboženský a učiníš z něho bytost, již budeš moci ctít a stejně se jí obdivovat, ale z celého srdce s ní už nebudeš moci být spojen.

Náboženství jmenovitě myslím na náboženství monoteistická dodává člověku víru v Boha a v nesmrtelnost ve všech okolnostech života útěchy, ve všech protivenstvích naděje a posiluje jeho lásku k lidstvu; proto je nábožný člověk za všech okolností života veselý, jeho víra, jeho přesvědčení a jeho jistota poutá ho nejenom k nebi, nýbrž zároveň k zemi, k životu.

Živá zbožnost, subjektivní cit vede přirozeně k vnitřnímu sjednocení stejně smýšlejících náboženství se projevuje v životě církevním; tak vzniká náboženská organizace, jež proniká a spravuje veškerý život společnosti. Lidstvo, to vidí každý, potřebuje duchovní vedení k pravdě, dobru a krásnu; tímto vůdcem však může být jenom taková síla, která dovede vyplnit nejvnitřnější hlubiny lidské duše, a takovou je právě náboženství. Proto je moc náboženství tak veliká a na celém životě lidském patrná; a tato duchovní moc nad myslemi je podporována církví (veřejným náboženským míněním a zvláště duchovenstvem), náboženskou organizací společnosti.

Ubývá-li nábožnosti, ubývá-li moci církve, ubývá také útěchy, naděje a radosti ze života. Někteří duchové mohou sice, jak se domnívají, správně, dobře a krásně žíti beze všeho náboženství; ale přece to není vlastně než klam. Chce- -li např. Mill založit náboženství lidskosti bez víry v Boha a v nesmrtelnost, tedy přece chce mít náboženství, a je třeba jenom vyšetřit, je-li náboženský cit možný bez obou těchto nauk, jak se často tvrdí; Mill nechce křesťanství, ale chce náboženství ovšem nedostává se mu především jiným právě opravdového a vřelého náboženského citu. Kdo zná Millovy spisy, zvláště etické a sociologické, postihl tento nedostatek; Comte, který zakládal náboženství lidskosti, má hluboký náboženský cit, a to přímo křesťanský, jenomže ho nechce vztahovat na Boha, nýbrž na lidstvo. Člověk jako Mill, který chce svou filozofií překonat i dobré stránky pozitivních náboženství, může si ovšem do jisté míry dát sám, co by mu mohlo jinak poskytnout některé z lepších náboženství. Kolik je však duchů podobných Millovi? Znám jich velmi málo, a přece znám mnoho filozofů a učenců vůbec. Často je slyšet výrok: Náboženství je jenom pro lid, ne pro nás vzdělané. Vzdělaní! Z tisíců, již tak praví, je sotva jeden alespoň přibližně tak vzdělaný jako Mill, mnohem spíše jsou to lidé s oním polovzděláním, o jehož ceně jsme právě stručně mluvili.

Ve skutečnosti se jeví moderní polovičatost a bezzásadnost jakožto nenábožnost, a tak docházíme konečně k závěru, že vlastní příčinou moderní sebevražednosti je nenábožnost doby. Význam náboženství pro život lidstva, na nějž jsme právě upozornili, činí to pochopitelným. Harmonický náboženský názor na svět činí život za všech okolností snesitelným, i život Jobův; nenábožnost činí ho při prvé silnější ráně nesnesitelným.

Proti našemu závěru možno podat mnohou námitku. Tak např. kterýsi německý kulturní historik nepovažuje nenábožnost za příčinu moderní sebevražednosti, protože mnozí lidé, stiženi náboženským blouzněním, odnímají si život z náboženství! Je to neuvěřitelné: náboženský cit, je-li na scestí, vede ovšem k duševní nemoci jako každý jiný cit na scestí uvedený; zešílí-li lidé radostí, je proto radost zlem, a vloží-li takový nešťastník na sebe ruku ve svém šílenství, pak si odňal život z radosti?

Rozvážnějším byl francouzský statistik a národní hospodář Block. Domnívá se, že souvislost náboženství a sebevražednosti není jista z jiného důvodu: různost náboženství je totožna s růzností vzdělání a zámožnosti; náboženství se vyučuje velmi špatně, a proto málo působí; velké množství sebevražd děje se následkem duševních nemocí; mnoho motivů je neznámo a mnoho se jich nesprávně udává.

Na to odpovídám: různost náboženství je ovšem totožná s různostmi vzdělání a zámožnosti; ale co z toho následuje? Jenom tolik, že se náboženství samo nesmí činiti příčinou sebevražednosti. Ale v té míře, jak má náboženství vedle všech jiných příčin v životě lidstva důležitou a důležitější úlohu, jest jeho působení silnější a patrnější než jiných, současných příčin. Co se pak vzdělání týče, víme, že právě vyšší vzdělání je příznivé vývoji sebevražednosti; a pak je jisto, že za našich dnů právě vzdělaní nejsou církevními, a ještě méně nábožnými. Jak tyto dva jevy spolu souvisí, ukážeme později; tolik je však již nyní zřejmo, že člověk bez náboženství a mravnosti a nalezli jsme, že sebevražednost spočívá z největší části na nemravnosti nemůže tak snést tíhu života jako člověk nábožný a mravný. Život však jak už je možno zachovat jenom prací, a to jenom těžkou prací. Jak se má zámožnost k sebevražednosti, již jsme ukázali. Je pravda, že nábožnost je špatně pěstěna (vyučovati náboženství není správně řečeno: náboženství nedá se prostě učit, nýbrž musí se žít), ale právě tento nedostatek je, jak bylo ukázáno, vývoji sebevražednosti příznivý. Sebevraždy duševně nemocných neodporují našemu tvrzení, pokud není dokázáno, že jejich duševní nemoc vzniká způsobem, který nijak nesouvisí s náboženstvím. Vyšetříme věc důkladně. Neznámé a nesprávné motivy neznamenají nijak motivy zvláštní, jež by vrhaly na povahu sebevraždy docela jiné světlo.

Na jiné námitky odpovídat nestojí za námahu, protože, jak jsem přesvědčen, celé líčení podává důkaz o správnosti mého mínění; také jsou námitky tyto nejvýš povrchní. Uvádím jenom ještě, že všichni badatelé, kteří se zjevem sebevraždy blíže zabývali a snažili dospět k základu věci, uznávali nenábožnost za vlastní příčinu moderní sebevražednosti; tak Casper, Blanc, Lisle, Winslow, Brierre de Boismont, Wagner, Morselli, Oesterlen, Hausner, krátce většina statistiků a lékařů.*

52. Vzniká nyní otázka, která náboženství a vyznání jsou vývoji chorobné sebevražednosti nejpříznivější.

Přesnou odpověď možno dát pouze se zřetelem k evropským náboženstvím a vyznáním, protože zprávy o náboženstvích jiných dílů světa jsou nedostatečné. Náboženství nevzdělaných přírodních národů působí příznivě; velmi nepříznivě působí, tedy plodí sebevraždy, buddhismus, jehož nauka o nirváně ve značné míře podporuje asketické opovrhování životem. Mohamedanismus, stejně mosaismus a konečně křesťanství nepodporují sebevražednosti.

Mezi křesťanskými vyznáními nejpříznivěji působí církev řecká (sjednocená i nesjednocená); méně příznivě působí církev římskokatolická a nejnepříznivěji církve protestantské.

Podle Morselliho připadá průměrně na 1 milion obyvatel sebevrahů:

řečtí katolíci (sjednocení i nesjednocení) 40

římští katolíci 58

smíšení (katolíci, protestanti aj. sekty) 96

protestanti 190

Legoyt čítal na 1 milion obyvatel:

protestanti 102,7

katolíci 62,3

ostatní křesťané 36,2

Židé 48,4

V Rakousku připadalo na 1 milion obyvatel:

Židé 30

řečtí katolíci 99

římští katolíci 100

protestanti 123

Je dokázaná skutečnost, že se mezi protestanty sebevražda častěji vyskytuje než mezi katolíky; řecké vyznání vykazuje nejméně případů.

Z části třetí oddíl třetí

Psychóza a sebevražednost ve vzájemném vztahu

59. Jako sebevražednost, tak i psychóza vznikají docela z týchž příčin, i musím z toho uzavřít, že oba zjevy jakožto společenské hromadné zjevy přítomné doby po své povaze jsou vlastně zjevy částečnými, dvěma různými stránkami téhož společenského procesu.* Tento poměr je pro nás velmi důležitý, důležitější než skutečnost, že psychóza je účinnou příčinou sebevražednosti; a musíme jej proto důkladně vyšetřit.

Našli jsme, že se moderní sebevražednost dá v poslední řadě vyložit beznábožností, i vzniká otázka, jak se má k beznábožnosti všeobecné vzrušení, jež se jeví ve všeobecně rozšířené psychóze. Je také následkem beznábožnosti?

Moderní beznábožnost mas souvisí, jak jsme viděli, bezprostředně s rostoucím vzděláním, resp. polovzděláním, a je též v úzkém vztahu k nemravnosti. Musíme proto při odpovědi na naši otázku přihlížet k těmto třem stránkám jedné a téže věci.

Rozumová osvícenost a vzdělání, které je metodické a s celým ostatním vývojem harmonické, nemůže být nijak příčinou rozrušení a psychózy; ale nemetodické napínání mozku, jež právě proto, že je nemetodické, stává se snadno přepínáním, rozrušuje, a to tím větší měrou, je-li zároveň neharmonickým a jednostranným vzděláváním. Jakmile se ztratila rovnováha mezi rozumem a srdcem, mizí duševní svěžest a odolnost, a následkem toho je napětí, vzrušení, duševní nemoc. Naše rozumové vzdělání má však skutečně tu vadu, a proto je příčinou všeobecně rozšířené nervozity a psychózy.**

Co se týče mravních činitelů společenských, nutno říci, že psychóza právě jako sebevražda je podmiňována zároveň nerozumnými a nemravnými poměry; nemravné rodinné poměry, opilství a pohlavní hříchy jsou nejčastěji přímými příčinami duševní choroby, kdežto dědičností hříchy a poblouzení otců působí na děti nepřímo.*** Jenom velmi řídké případy jsou způsobovány ušlechtilými příčinami, a možno skoro říci motivy, stejně jako u sebevražednosti.

Beznábožnost konečně není pozitivní, nýbrž pouze negativní příčinou psychózy. Jakmile totiž náboženství a církev lidi již neřídí, hledá společnost v horečném stavu chvatu ustavičně něco nového a nového, a tak se stává, že právě v nejosvícenějších zemích je psychóza velmi silně rozšířena. Vždycky je ve vzdělaných zemích psychóza, způsobená nemetodickým přepínáním, nejčastější. Neboť tak nutno věci rozumět, protože jak lze nadno pochopit v nevzdělaných, stacionárních krajích můžebýt psychóza způsobena nevědomostí a tělesnou zanedbaností, následkem bídy apod. Proto je docela možno, že v dřívějších dobách ve středověku nebyla psychóza zrovna řídká, že však vznikala z příčin docela jiných, kdežto moderní nervozita a duševní nemoc je způsobována zase docela jinými příčinami. Nezáleží toliko na počtu nemocných, nýbrž na příčinách a formách nemoci.

Statistická vyšetřování, pokud jim smíme důvěřovat, skutečně souhlasí úplně s našimi dedukcemi.

Vyskytuje se prý totiž psychóza u protestantů silněji než u katolíků římských a řeckých.*

Podle formy nemoci má prý u protestantů převahu melancholie, tedy psychóza sebevraždy, a zuřivost, u katolíků šílenství a blbost, u Židů zvláště šílenství.

Působení nábožentví a vyznání je u psychózy stejně jako u sebevražednosti disponující a determinující.** Podle toho, co jsme řekli, působí beznábožnost na sebevražednost negativně nepříznivě, nábožnost příznivě; nepříznivě jenom tehdy, byl-li, jako např. v Americe, živý náboženský cit částečně uveden na scestí. Také o duševní nemoci nutno poznamenat, že se náboženská psychóza podle Griesingera hlavní forma melancholie! u protestantů častěji vyskytuje než u katolíků. (Že toto nepříznivé působení falešného náboženského citu neodporuje našemu výkladu o poměru psychózy a beznábožnosti, myslím, netřeba dokazovat.)

Z hlavy páté

část I. Vývoj moderní sebevražednosti

86. Jednotný světový názor středověký skýtal klid a spokojenost: pokud naplňoval lidi, nebylo sebevražednosti. Lidská společnost byla podle jednotného názoru světového jednotně uspořádána, každý jednotlivec měl v tomto velkolepém systému své určité místo. Než tento řád a toto uspořádání středověké společnosti bylo z velké části jenom vnější, autoritativní. Jednotný, v životě jednotlivcově i společenském důsledně provedený světový názor může totiž být rozšířen dvojím způsobem. Nejprve působením nějaké autority, více méně vnější: papež, neomylnost jediného; může však jednotný světový názor vyplynout také z nitra, jako organický proces svobodného přesvědčení a přesvědčení všech: protestantství, svobodné badání (v bibli), neomylnost všech. Jednotný světový názor může být více méně nesprávný; ale jako je jenom jedna pravda, tak může být jenom jeden právem důsledně provedený světový názor. Katolictví, s neomylným papežem v čele, uspořádalo společnost v tomto smyslu a jistě s nejlepším úmyslem. Ale trvalá a opravdová jednota a sjednocenost konečně může být založena přece jenom druhým uvedeným způsobem. Lidstvo zřejmě usiluje o to, aby bez vnější autority dospělo k spontánní, dobrovolné a vědomé jednotnosti; třebaže k tomu v jednotlivostech ještě vždy přispívá i vnější autorita, v základě chceme dospět k jednotnosti jenom svobodou.

Z těchto metod společenského vedení náleží prvá katolicismu, druhá protestantismu; ona je snazší, tato obtížnější: odtud síla jednotného katolicismu a jeho převaha nad rozdrobeným protestantismem.

Protestantismus se vyvinul přirozeně z katolicismu. Vlastně byl vedle katolicismu protestantismus vždycky; ale teprve reformací se stal protestantismus vedle katolicismu obecně uznaným a od mnohých přijatým principem.

Lidský duch nutně postupem času dospěl k metodě protestantské, protože jedině správné. Tak prolomily vědy kruh církví vyměřený a stavěly dále na budově, již zůstavili Řekové a Římané. Právě katolická církev nevyhnutelně vedla k humanismu, protože zachovala latinskou řeč a její poklady a připravovala mysl k jejímu porozumění. Humanismus však byl svou povahou pohanský a z velké části přirozeným odpůrcem církve a křesťanství; na štěstí byl tehdy v prvém náhlém probuzení úzce omezen. Pád Cařihradu (1453) dal mu sice novou potravu, ale protože se západ musil řecké řeči teprve učit, bylo působení řecké literatury na velké masy tehdy jenom nepatrné; teprve my působení to plněji cítíme.

Pokroky vědy, objevy v cizích dílech světa a nový humanistický směr byly mocně podporovány vynalezením umění knihtiskařského, takže nový způsob myšlení nemohl již být potlačen přes četné a usilovné pokusy k tomu směřující.

S tímto rozumovým hnutím souběžně šlo hnutí na poli nábožensko-mravním; toto bylo vlastní ženoucí silou doby. Organizace středověké církve vedla časem k vnějšímu formalismu, a tak přirozeně vznikla všeobecná snaha po církevní reformaci. Tu i onde byly činěny velkolepé pokusy, jako např. v Čechách, ale celkem plnost času ještě nepřišla; teprve 16. století bylo sourodé s duchem takového reformátora, jakým byl Luther.

Papežství se vzdávalo své moci od 14. století krok za krokem. Bonifác VIII. (1294 až 1303) prvý pozbyl své autority téměř úplně; záhy potom ukázalo zajetí avignonské malomoc papežství, a konečně reformace dokončila veliké dílo duchovního osvobození. Malomoc papežství znamená však malomoc katolicismu.

87. Naznačili jsme již metodu protestantismu; nyní třeba poznat jeho podstatu a jeho význam pro náboženský život lidstva.

Říká se často, že protestantismus znamená tolik jako svoboda svědomí, snášelivost apod.; to je správné v míře jenom omezené, myslí-li se totiž pravý protestantismus. Ale z církví protestantských, nyní existujících, byly a jsou mnohé bez svobody svědomí a nesnášelivé, jako je a byl katolicismus na rozličných místech a v určitých dobách. Pravý a vlastní protestantismus, jakožto princip naproti historickému principu katolicismu, chce nábožensko-mravní individualismus. Bible, Kristus a ne papež je neomylným vůdcem křesťana; z toho hlediska může být pravý křesťan jenom evangelický. Tím však je sama sebou dána zásada svobodného badání. A touto zásadou je dále uznán i pokrok, možnost zdokonalení; neboť my, lidé, nemůžeme pravdu poznat najednou, nýbrž postupem času. Evangelické křesťanství nezná kněží, nemá proto hierarchie; jedinou jeho hlavou, jediným jeho vůdcem je Kristus; evangelická církev není vázána na žádné vnější ohraničení. Formule a obřady nečiní člověka křesťanem, nýbrž křesťanský život, křesťanský duch. Protestantismus, takto pojatý a uskutečněný, vyvíjí povahu každého jednotlivce, čině člověka po každé stránce samostatným; dává každému pravou svobodu, činí každého nezávislým, a přece spojuje všechny v krásný celek. Tohoto ideálu je nyní v četných rozmanitých protestantských sektách dosaženo jenom přibližně. Svoboda badání přivádí snadno k náboženskému pochybování; nehotová povaha postrádá silného duchovního vedení církve, nešťastný nalézá tíže útěchy, protože pohřešuje lidsky-kněžského prostřednictví. Také nemá žádných formulí a ceremonií, na něž by se mohl v nedostatku opravdového náboženské citu připnout. Samostatnosti povahy je nezřídka dosaženo na účet lásky k bližnímu; proto jeví protestanti při své větší energii nezřídka jakousi tvrdost, jež působí nelaskavě, i když vystupuje jako mravní rigorismus.

Věřící protestant je jako evangelický křesťan dokonale šťasten a se svým životem spokojen; falešný, nehotový protestant naproti tomu není šťasten: jsa ponechán sobě samému a svému pochybování, bez mravního vůdce, beze všeho církevního nucení, nemůže najít žádoucího klidu pro svou duši. Z toho vyplývá, že nynější protestantismus, srovnán s nynějším katolicismem, je vzniku a šíření chorobné sebevražednosti příznivější než katolicismus. Proto mnohé protestantské země, Dánsko, Sasko a severní Německo, mají tak značné množství sebevražd. Ovšem nechovají se všechny protestantské země stejně; Anglie a Amerika mají méně sebevražd, méně než katolická Francie a Rakousko. Ani dobrý katolík, ani dobrý protestant nezoufá si nad svým životem; jenom špatný katolík, jenom špatný protestant; ale spíše si zoufá špatný protestant než špatný katolík, protože spíše pocítí svou bezradnost.*

88. Od 16. století zápasí nejen katolicismus s protestantismem, nýbrž vůbec víra s nevěrou a tento zápas vtiskuje modernímu vývoji ducha lidského svůj ráz. Neboť vlastním, jediným a nejhlubším tématem dějin světa a lidstva, jemuž vše ostatní je podřízeno, je spor nevěry a víry .**

Reformace náboženský život všeobecně zlepšila; nejen protestanti, nýbrž i katolíci získali reformací, protože se obě strany snažily netoliko bojovat, nýbrž i vyniknout. Přesto však ve všech zemích vzrůstala nevěra stále více, a s ní se množily i sebevraždy. V prvé době po reformaci bylo obecná pozornost obrácena k náboženským bojům, a zvláště za náboženských válek se nemohla sebevražednost rozvíjet. Jednotlivé případy se ovšem vyskytovaly, jmenovitě mezi humanisty, kteří jako ve všem, tak i v této věci své pohanské vzoryhorlivě následovali.*** Teprve od polovice 18. století vyvíjela se sebevražednost jako společenská choroba, aby za našich dnů dosáhla své největší dosavadní síly.

Od renesance se množí ve všech křesťanských zemích nevěra, skepticismus a náboženský indiferentismus; pozitivní lidové náboženství křesťanství den ode dne ztrácí blahodějný vliv, kterým dříve působilo. Tisíce a tisíce se mohou tázat se Straussem: Jsme ještě křesťany? a odpovídati: Ne! Máme ještě náboženství? Ano a ne!

Těmito my jsou však v prvé řadě vzdělanci a ti, kteří se právem nebo neprávem mezi ně počítají; lid (venkovský) je vždy ještě kladně věřící, ačkoliv i jemu jsou, víc než je prospěšné, vzorem vzdělanci, jejichž vedení je svěřen. Naše doba si přeje věřit, a rozeznává proto se Straussem náboženství pozitivní od náboženství vůbec; na pozitivním se jí však nelíbí všechno, co nemůže uvést v soulad se svými názory. Guizot charakterizuje tuto snahu našich dnů jako negaci nadpřirozeného v osudech lidstva a veškerenstva, jako odklizenínadpřirozeného prvku v křesťanském a v každém náboženství vůbec.* A dodejme k tomu ještě: vzdělanci činí to s radostí a nadšením, jež v ničem nezadá náboženskému fanatismu středověkému.**

Rozmanité církevní sekty, majíce podnět a výzvu v negaci, jíž je stíhá věda, vyvíjejí nyní velikou činnost. Ale snaha jejich směřuje zřídka ke smíru, nýbrž k potlačení myšlení, stejně jako věda nijak nepracuje ke smíru opravdovému. Nejrozhodnější, zároveň však nejnerozumnější protest proti lidskému vědění vyšel z Říma, když se papež docela vážně prohlásil za neomylného podobně zavedl kdysi Augustus kult císařů, když náboženské vědomí Římanů vymizelo.

Věda ovládá nyní skutečně hlavu masy, jak možno nejlépe vidět na vlivu tisku. Ve velkém slohu prováděné popularizování věd a odpovídající tomu chuť ke čtení u obecenstva dokazují, že je zde potřeba, jíž náboženství a církev nedovedou už ukojit. Ale věda může upokojit jenom hlavu, nestačí pro život a pro smrt; proto upokojuje jenom z polovice, nedává mravní opory, nedovede vést masy.

Rozum ponecháváme vědě, cit pak náboženství a církvi, v něž už nevěříme a kterým už nedůvěřujeme a to je jediná, ale ohromná chyba naší civilizace. Ve všech našich školách, nižších i vyšších, je vzděláván jenom rozum; o mravní vedení se škola nestará, to přenechává pozitivnímu náboženství. Tak je potom moderní společnost vedena dvěma duchovními mocemi, vědou a náboženstvím; protože však tyto moci spolu zápasí, je vedení obou nedostatečné a zhoubné. V nedostatku jednotného názoru světového se nemohou tvořit dokonalé povahy, nýbrž jenom rozumový a mravní chaos. Každá válka škodí vítězi stejně jako přemoženému a kulturní boj nečiní z tohoto pravidla výjimky.***

V takové době duchovní anarchie nemůže být všeobecně rozšířeno důkladné vzdělání, nýbrž jenom polovzdělání, polokultura; a tak je charakteristickou známkou naší vzdělanosti ona zvláštní polovičatost se všemi hroznými následky pro hlavu i srdce těch, kdo se nemohou propracovat k jednotě a harmonii. Blázni a rozumní lidé, praví Goethe, jsou stejněneškodni, jenom poloblázni a polomoudří jsou nebezpečni.

Při velkém rozsahu a pokroku věd je však rozumová a mravní polovičatost tím větší; neboť ať si nikdo nemyslí, že důkladného vědění možno nabýt snadno, nebo dokonce hravě tak mimochodem; vědění se dosahuje těžce a těžce se tráví. Nebezpečí polovzdělání, povrchního okusování všeho a všude a úplného zanedbávání důkladnějšího a hlubšího studia všeobecných věd je tím větší, čím většího rozsahu dosáhlo dnes pole věd, čím se činí větší a rozsáhlejší požadavky na každého opravdového vzdělance a čím spíše se pro samé lapání po všem nakonec nedosahuje ničeho Mravní působení tohoto zpovrchnění a omezení nejvíce vystupuje tam, kde se v nejhorším případě stupňuje až k úplnému opovrhování vším věděním a každou vyšší životní snahou, s čímž však téměř vždycky zároveň ruku v ruce kráčí nejdivější a nejnevázanější život a úplné znemravnění. *

Proto se vedle umrtvujícího indiferentismu šíří hlodavý skepticismus a ošklivý cynismus; lidé jsou nespokojeni a nešťastni a stále hlasitěji a hrozivěji se ozývají hlasy, jež se nelekají ani násilné reorganizace společnosti.

Již Baco pravil, že poloviční vědění od Boha odvrací, kdežto pravá a důkladná věda člověka k náboženství zpět přivádí.** V té míře, jak se polovičatost šíří, jeví se jako ateismus, nebo lépe řečeno, jako beznábožnost. Pravé ateisty najdeme zřídka, ale nezřídka najdeme pochybovače a vůbec lidi, kteří staré odhodili, aniž to něčím novým nahradili. Beznábožnost pak vede u většiny lidí, ne-li u všech, k nespokojenosti. Jak věci jednou jsou a nejsou jinak potřebuje člověk v životě a smrti kromě vědy také mravní opory, a tu může dát přece jenom náboženství. Ztratí-li je, bylo-li mu nesvědomitě odňato, ztrácí se s ním i klid duše.* Vymizí-li z duše víra, jež ji k Bohu povznášela a s ním spojovala, pak se v ní děje něco hrozného. Duše, vlastní svou tíží jaksi puzena, klesá a klesá, klesá bez ustání, nepřetržitě; a s sebou strhuje v pád také rozum, jenž je nyní odtržen od svého původu a věsí se nyní na vše, co potkává na své cestě dolů, tu v bolestném neklidu, tu zase s rozkoší, podobnou smíchu šílence. Mučen ustavičně neutišitelnou touhou a žízní po životě, lapá brzo po hmotě, již se nadarmo snaží oživit, nadarmo oduševnit a zbožnit, brzo se honí za prázdnými abstrakcemi, prchavými, beztvárnými stíny vlastní fantazie Všechny vyšší vlohy a síly jsou ochromeny a leží jako v hlubokém spánku; všechny ony tajemné síly v duši, které v nás a kolem nás tvoří říši mravů, duchovní světový řád, jež vytvářejí podstatu pravého vnitřního člověka, umírají jedna po druhé, a s bolestí, drásající jeho nejvnitřnější útroby, cítí člověk toto ponenáhlé umírání svého lepšího já. Jeho duše hladoví, a on nemá pokrmu pro ni; co má činit? Usmrtí svou duši, aby již nehladověl, aby již nezakoušel oné vnitřní muky odtržen od svého středu, je sem a tam zmítán jako rozbitý vrak bez kormidla a vesel na bezútěšném oceánu tohoto všehomíra. **

Tak tedy se nám vysvětluje společenský zjev sebevraždy jakožto smutný následek šířící se bezbožnosti mas.

Dnes jsou dvě veliké třídy lidí: věřící a nevěřící, křesťané a nekřesťané. Věřící mají mravní oporu, jsou šťastni, spokojeni a s životem usmířeni; z nevěřících jsou jenom málokteří, velmi málokteří opravdu šťastni a spokojeni, protože jenom málokteří nalézají v životě opory, již by bylo možno přibližně srovnat s pozitivním náboženstvím. Těmto málokterým stačí mravní anarchie ; většina v rozumové a mravní anarchii hyne.

Této rozumové a mravní anarchii se na jedné straně přičítá naše veliké nervózní vzrušení a ustavičně vzrůstající počet duševně chorých, na druhé straně se z ní vyvíjí onen pesimistický světový názor, který má nejenom výmluvný výraz v moderní poezii a filozofii, nýbrž tisícům a tisícům činí život skutečně nesnesitelným. Přehlédneme-li veliký počet pesimisticky naladěných básníků nové doby Young, Byron, Shelley, Poe, Grabbe, Hölderlin, Heine, Kleist (sám Goethe si zahrával se sebevraždou), Lenau, Sénancour, Musset, Forcolo, Leopardi, Garducci, Giusti, S owacki, Lermontov, Puškin, Gogol a spojíme-li je s pesimistickou filozofií Schopenhauerovou, dostaneme přímé potvrzení toho, co nám tak hrozně suše praví statistická data: jsme unaveni životem, nemáme pravé radosti ze života: k hromadným sebevraždám zpívají naši básníci pohřební písně, pohřební řeč pronáší frankfurtský mudrc.

89. Zbývá ještě shrnout výsledky dosavadního vyšetřování a společenský hromadný zjev sebevraždy s přesností co největší vyložit obecným principem.

Darwin považuje sebevraždu za prostředek výběru; duševně choří a melancholikové v boji o život podléhají. Toto vysvětlení nedostačuje pro výklad jevu historického, neboť jde o to ukázat, jak a proč je tak mnoho duševně chorých a proč je tak mnoho sebevražd v této době; boj o život připustíme-li, že je principem společenským toho nevysvětluje, protože nevysvětluje vůbec nic. Boj o život trvá stále: proč tedy je tolik sebevražd dnes a proč jich nebylo tolik dříve? Proč jsou jen občas? Všeobecný zákon, a dokonce jen všeobecný fakt (boj o život) toho nevysvětluje. Z téhož důvodu není vysvětlením ani Morselliho zobecnění.* Tento badatel míní totiž, přijímaje Darwina, že sebevražda je výsledkem boje o život a lidského výběru, jenž se děje podle zákona o vývoji vzdělaných národů.

Jinak, ale také nesprávně, zevšeobecňuje Wagner:** Není prý beznábožnost poslední příčinou tohoto smutného zjevu, nýbrž tato a všechny ostatní příčiny jsou funkcemi jisté vrozené přirozené duševní povahy. Tuto je třeba asi vyložit růzností hmotného substrátu lidské činnosti duševní, růzností útvaru a podstaty mozku, třebaže na vnějšek sebenepatrnější, přece pro duševní pochody podstatné. Wagner má pravdu, že poslední zevnitřně prokazatelné pochody jsou fyzickými pochody mozku; ale jak povstávají tyto změny? Proč vznikají u některých individuí a v některých dobách spíše než v jiných? Jsou to duševní pochody, které se ve společenském životě nepřetržitě rozvíjejí a které často působí patologickou a fyziologickou oklikou, podobně jako i duševní nemoc ve většině případů vzniká tím způsobem, že určité duševní pochody postupem času způsobují v organizmu změny, které mohou lékaři, ne však sociologové považovat za poslední příčinu zla. Sebevražednost vystupuje jako jev historický a jako jev historický musí být vyložena duševním procesem. Wagner sám to činí, jsa spolu s Lislem toho mínění, že se sebevražda nevyskytuje tam, kde náboženské představy jsou mase svých vyznavačů ještě věcí vnitřní víry a kde se moderní sklon k lhostejnosti a naprostá svoboda myšlení málo ještě rozšířila.* Podle toho není tedy poslední příčinou sebevraždy změna v substanci mozkové, nýbrž právě uvedený historický proces.

Nynější společenský hromadný zjev sebevraždy je následek úpadku jednotného názoru světového, který křesťanství přivedlo k platnosti v lidu všech vzdělaných zemí. Boj svobodného myšlení s pozitivními náboženstvími vede k beznábožnosti mas; tato beznábožnost pak znamená: rozumovou a mravní anarchii a smrt. Veliké vědecké vymoženosti nové doby vnucují se lidem násilně; většina lidí se seznámí s vyšší kulturou bez přípravy, a je již známý sociologický zákon, že příliš rychlé a neprostředkované poznání vyšší kultury má za následek zánik nevzdělanějších.** Jako nižší plemena vymírají, přijdou-li do styku s vyššími, tj. vzdělanějšími, tak vymírá ve vzdělané společnosti i ona vrstva obyvatelstva, která přijímá vyšší kulturu neprostředkovaně. Pochod tento se děje však jmenovitě ve velkých městech; neboť tato se svou mocnější kulturou mají se k obyvatelstvu venkovskému, hrnoucímu se do měst, jako např. bílé plémě v Americe k tamějším indiánům. Sebevrazi jsou krvavými oběťmi civilizování, oběťmi kulturního boje.

Takový boj prodělává časem každý vzdělaný národ, a proto vystupuje i sebevražda v rozličných dobách se zvláštní silou. U každého národa se dosud vyskytl okamžik, kdy náboženství ztratilo svou moc nad myslemi, a vždy potom vystupuje sebevražda jako společenský hromadný zjev. Všichni moderní národové jsou nyní v tomto stadiu svého vývoje, a také se u nich ukazuje týž zjev.

Zdá se, že vývoj lidstva kráčí postupnými stadii víry a nevěry, aspoň se ukazuje tento zákon v jeho vývoji dosavadním. Jistě mizí již po několik století i moc křesťanského lidového náboženství, a toto mizení plodí obecnou nespokojenost a omrzelost života. Vymizí-li křesťanství úplně a ustoupí-li novému lidovému náboženství či bude-li v nové podobě opět a snad trvale uspokojovat mysli, na to a na podobné otázky netřeba zde odpovídat.

K terapeutice moderní sebevražednosti

111. V dosavadních úvahách jsme učinili diagnózu společenské choroby našich dnů, terapeutika musí se patrně řídit diagnózou a bude záležet v odklizování příčin, jež zlo způsobují.

Společenská terapeutika musí postupovat jako lékařská: musí se snažit zlo již existující odklidit a pak a to je nejdůležitější vznikání zla zabraňovat. Je-li již nějaké zlo pevně zakořeněno, tu obyčejně všechna terapie mnoho nepomáhá; sociologové, etikové a lékaři docházejí ponenáhlu k přesvědčení, že vlastní úloha jejich praktických disciplín záleží v hygienické profylaxi. Minuly doby, kdy lidé očekávali a mohli očekávat vyléčení všeho zla od nějakého rozkazu; docela neužitečné byly by však zákony tam, kde jde o sociální zlo, jakým jest moderní sebevražednost.*

112. Lidé musejí především ozdravět, tělesně i mravně; musíme si navyknout naprosto poslouchat profylaktických pravidel, stanovených moderní vědou. Věda dává nám prostředky, jak se chránit proti škodlivému působení přírody, a učí nás, jak si k vlastnímu prospěchu zařídit všechny ty poměry, které jsme v kapitolách o tělesné organizaci, povšechných hospodářských poměrech a o psychóze poznali; proč si jich tak nezařídíme? Protože nechceme.

113. Téměř všichni teoretikové a praktikové snaží se odklizovat zla moderní společnosti hospodářskými a politickými reformami. Obecná pozornost je obrácena výlučně na tyto pokusy a také se od nich obecně velmi mnoho očekává; já však nedovedu mít tuto naději. Politické a hospodářské poměry toho kterého národa jsou jenom zevní stránkou vnitřního života duševního, jsou tímto duševním životem podmíněny, a proto si musí lékař všímat jeho. Často se mi zdají pokusy a spory našich parlamentárníků, politiků a národohospodářů hodně malichernými a jalovými; rozhodně nezachrání společnost politické a hospodářské koncese, opravy a opravičky. Něco práv a peněz více nebo méně neodklidí pesimistickou omrzelost života.

Pro tento svůj názor, který se asi bude zdát velmi kacířským jmenovitě praktickým politikům, mohu uvést znamenitý příklad z dějin: Krista. Římský svět byl v Kristově době asi v týchž zoufalých poměrech jako dnešní společnost; jako nyní šířila se i tehdy chorobná sebevražednost, lidé byli nespokojeni a nešťastni, touha po vykupiteli byla všeobecná. Kdo vykoupil lidstvo? Ani politik, ani národohospodář, ani socialista, ani demagog. Je opravdu velkolepé, jak se Kristus v oné době, politicky a sociálně tak rozbouřené, vzdaluje vší politiky; jak lehkým by mu bylo získat mysli politickým a socialistickým podněcováním! On však požaduje zdokonalování povah, požaduje prohloubení náboženského citu; chce, aby se lidé stali dobrými, neboť ví, že jenom tím naleznou uspokojení duším svým.

I my nalezneme uspokojení svým duším, staneme-li se dobrými.*

114. Protože moderní sebevražednost je v poslední řadě způsobována vzrůstající beznábožností, může být zlo radikálně vyléčeno jenom tehdy, když bude odklizena nenábožnost a souvisící s ní polovičatost. Musíme vystoupit sami ze sebe, musíme ustat rýt ve svém nitru a poopravovat své srdce vlastním rozumem; musíme nabýt zájmu o vnější svět a o společnost, musíme se naučit oddanosti: nám se nedostává opravdové a ušlechtilé lásky. Domníváme se sice, že umíme milovat, domníváme se, že jsme schopni nejjemnějších citů; to však není pravda: chorobná sentimentalita a opravdový, pravý, teplý, živý a původní cit není totéž. Chce-li kdo odklidit sebevražednost, musí v lidech rozvinout schopnost propracovat myšlenky a city, musí jim vštípit sílu a energii, dát jim mravní oporu.

Někteří badatelé myslí Renan, Treitschke aj. že lid třeba vychovávat nábožensky, vzdělaní že smějí zůstat volni. To však znamená schvalovat dnešní polovičatost a děje se tak již bez toho; či se má utvořit přísně odlišná aristokracie vzdělaní? Kde začíná vzdělání a kde končí?

Důslednější jsou ti, kdo po zničení pozitivního náboženství kladou požadavek jednotného vědeckého názoru světového. Jest však otázka, máme-li a můžeme-li beze všeho náboženství pominouti. Myslím, že člověk potřebuje k životu náboženství stejně jako k dýchání potřebuje vzduchu; také dějinný vývoj ukazuje, že se vedle vývoje myšlení obdobně vyvíjí i mravně-náboženské žití a cítění. Comte se dopouští hrubé chyby, když připouští pokrok na poli náboženském jenom až po určitou mezi a když pak odtud veškerý náboženský život prostě hází přes palubu (ve své pozitivní filozofii).

Mnozí shledávají v umění, jmenovitě v některých jeho druzích, náhradu za náboženství, a domnívají se proto, že umění zachrání moderní společnost. Ale to je rovněž nesprávné; podobně jako vědecký aristokratismus tak i jemný, estetický požitek umělecký nedovede učinit tíhu života snesitelnou. Tvořící umělec, jmenovitě veliký umělec, nevyjadřuje jistě nic jiného než nábožensky uvědomělý člověk; ale vnímání uměleckého díla nenahradí procítění všeobecného náboženského obsahu. Velmi špatně zná život, kdo se domnívá, že světovou záhadu možno z hlavy a srdce odkoncertovat; umění může být vždycky ve službách náboženství, nahradit ho nedovede nikdy.

My potřebujeme náboženství, potřebujeme zbožnosti.

Je na snadě myšlenka, že tímto spasným náboženstvím je křesťanství. Než která forma křesťanství? Na tuto otázku nesnadno odpovědět. Kdyby lidé mohli být přísně katolickými, tedy by sebevražednost jistě vymizela; neboť katolicismus mohl by svou církevní organizací jednotný světový názor nejsnáze, nejrychleji a nejlépe všeobecně uplatnit. Avšak nelze ignorovat dějinný vývoj; dostavila by se opět reformace, jako se již jednou dostavila. Ostatně nezáleží toliko na odklizení sebevražednosti, nýbrž jde o to, odklidit ji správnými prostředky; katolicismus však se stal pro nás nemožným. Máme tedy být protestanty? Pokud popíráme katolicismus, již jimi jsme; vzniká však otázka, máme- -li zůstat křesťany a v jaké formě?

Věřím z hlubokosti své duše a po nejzralejším uvážení, že učení Kristovo, očištěno od kněžourských mazanic a náležitě pochopeno způsobem, kterým se vyjadřujeme my, je nejdokonalejší soustavou, která, aspoň dle mého soudu, dovede šířit světem klid a blaženost nejrychleji, nejúsilněji, nejjistěji a nejvšeobecněji. * Také se domnívám, že některá z četných protestantských sekt mohla by býti touženým náboženstvím; pokud by však musela přihlížet k požadavkům pokročilé doby, přinesla by tato křesťanská sekta vlastně náboženství nové.

Naše doba je pro nové náboženství jako stvořena. Právě jako v římské době císařské je společnost ve svých základech otřesena: lidé se cítí nešťastnými, spokojenost a touha po vykupiteli je všeobecná. Zvlášť příznivá šíření nového učení byla by však obecná nervozita, patologické vzrušení, ve kterém moderní společnost žije; jako všechna náboženství, i nové učení urazilo by svou vítěznou dráhu spíše psychologicky než logicky. Poněvadž náboženství to, ač musí být ve smyslu opravdu protestantském věcí jednotlivce, zároveň má být náboženstvím lidovým, jímž by srdce všech lidí bez výjimky byla spojena, sotva bude moci stát ve své teoretické části na výši rozumového vzdělání. Spíše si myslím věc tak, že by zrovna jako středověký katolicismus zavedlo nějaký nový, lepší středověk, po kterém bude následovat nová perioda svobodného myšlení atd., až konečně střídáním období víry a nevěry nastane jedno stádo a jeden pastýř . Může se to však stát i jinak. Historický vývoj člověka je v poměru k době, kterou má pokolení lidské ještě žít, tak krátký, že můžeme činit závěry o budoucnosti jenom s velikou opatrností a rezervou. Je možno, že by se náboženské city obrodily bez církevního sjednocení; mohla by kongregacionalistická nebo podobná nějaká metoda a organizace snad i definitivně vyvrcholit a ustálit náboženský individualismus, k němuž protestantismus dosud dospěl.*

115. Bojím se, že výsledek, k němuž jsem došel, neuspokojí mnohého z mých čtenářů. Budu se snad zdát fatalistou: jak je možná sociální terapeutika, má-li společnost čekat na nové náboženství? Co může činit jednotlivec, vyvíjí-li se, jak bylo ukázáno, chorobná sebevražednost v určitých dobách periodicky a přirozeně?

Připouštím, že jsem rozhodný determinista, ale stejně rozhodně odmítám výtku fatalismu; k fatalistickým názorům vede indeterminismus, po tomto světovém názoru však není v mé knize ani stopy.

Že musíme umřít, je nám dobře známo, smrt je fyzickou nutností, přírodním zákonem; není však přírodním zákonem, že bychom museli zemřít např. otrávením. Dopustí-li se kdo sebevraždy, nepodléhá žádnému přírodnímu zákonu, nýbrž volí smrt následkem podružných zákonů, které za jiných okolností sebevraždě zabraňují; dobré i zlé, užitečné i škodlivé koná člověk podle týchž zákonů, které tedy patrně nejsou žádným zákonem posledním, nýbrž souhrnem zákonů několika. Kdo požil jedu, může se zachránit protijedem, jenom proti přirozené smrti nenarostlo koření.

Mnohé, co se s námi děje, děje se docela nutně, bez našeho přispění. Člověk tisíci a tisíci nitkami souvisí se svým nejbližším i vzdálenějším okolím a na něm do jisté míry i závisí. Není však slepým nástrojem přírodních sil; nezávisíme úplně a výlučně na vnějším světě. Naproti vnějšímu světu stojí naše vědomí, psychický celek, který apercipuje vnější svět podle svých vlastních zákonů. Je to psychická totalita, jež je nadána pamětí a vzpomínkou; naproti každému jednoduchému i složitému působení vnějšího světa stojí duševní celek, který není výtvorem vnějška; my i vnější svět jsme stejně samostatni, náš poměr je poměrem vzájemného působení, ne prosté závislosti. Vědění dává nám moc vsahovat v příčinnou souvislost; můžeme si postavit určité cíle jako ideály a dovedeme volit příslušné prostředky. Proto však, že se vždycky řídíme nejsilnější pohnutkou, nejsme slepí, neboť na nás působí i jiné pohnutky; před rozhodnutím uvažujeme a volíme, hledáme prostředek takový, který cíli nejlépe odpovídá. Volba sama se řídí naší povahou; tu pak si tvoříme z velké části sami. Za špatnou vůli nejsme odpovědni méně než za nedostatečnou logickou myšlenkovou operaci; vůli třeba stejně pěstit a vychovávat jako rozum. A jenom tím, že je determinována, je schopna pěstění a výchovy: vychováváme svou vůli žádostmi, náklonnostmi, nechutí, zásadami, zvyklostmi. Nemůžeme si ovšem svou vůlí dát vůli samu, ani nemůžeme špatnou vůli prostě ze sebe odnít. Ale můžeme vůli, kterou máme, změnit výchovou, sebevýchovou, stejně jako vzděláním, které přijímáme od jiných. Můžeme přijmout ony dispozice, zásady, zvyklosti, o kterých ze zkušenosti víme, že za jistých okolností musí vést k určitému výsledku.

Indeterminista tak učinit nemůže. Pro někoho jsou pravidla a návody k jednání docela nepotřebné a zbytečné, poněvadž naprosto nemůže vědět, bude-li se jimi moci později řídit: vůle jeho nemůže být determinována, proto nepotřebuje vůdčích determinujících pravidel. Podle indeterminismu člověk nečinně přihlíží k tomu, co se v něm děje, je indolentním jevištěm pro všechno to, co se v něm a co se s ním děje: spojitost subjektu a jednání je přerušena, řetěz spojující jednajícího s činem je přetržen. Je-li tedy vůle indeterminována, jsme tak úplně neodpovědni za vůli a za činy z ní vyplývající: každá výchova a každé vzdělání vůle je nemožné, nikdo nemůže být přiveden k ctnosti. Indeterminista se nepotřebuje vyhýbat nemravnému, nemusí posilovat svou vůli, poněvadž nemá záruky, že příště bude jednat lépe, když jeho vůle vystupuje v něm beze vší příčiny. Dnes jedná tak, zítra onak a nemůže za to, protože právě jeho vůle je indeterminována. Indeterminista proto netrestá, poněvadž ví, že k tomu nemá práva: neboť, má-li trest za účel napravit nebo odstrašit jednajícího, jak by mohl indeterminista trestat? Pro něho vůbec nemá trest žádného účelu; jak může strach před trestem, vzpomínka na nelibost trestu působit dodatečně jakožto pohnutka nedopustit se toho nebo podobného skutku? Je-li vůle indeterminována, pak je trest docela nepotřebný, zbytečný, neoprávněný; každá výchova je však stejně nepotřebná a zbytečná, vládne pak mravní chaos, slepý osud. Lidstvo nemá, oč by usilovalo, protože podle učení indeterminismu nemožno předvídat, oč by bylo usilovat; poněvadž je zákon příčinnosti přerušen, je předpovídání budoucích věcí nemožné. Společenské opravy nejsou možné, protože jsou zbytečné; není vědy sociologické, protože pro indeterminované jednání vůle lidské není možno pevně stanovit pravidla.

Je zřejmé, že etika a sociologie, vůbec věda, je možná jednom ze stanoviska deterministického; a má-li se vůbec užít slova: svoboda , tedy ho může užívat jenom determinista, nikoli však indeterminista; neboť jedině on se dovede svým učením povznést ke svobodě mravní dokonalosti, dovede dosáhnout toho stavu, ve kterém vždycky dává přednost lepšímu, jakmile je pozná: svatost je pouze deterministovi toužebným cílem, jenom on pociťuje touhu po svobodě dokonalosti.*

Naproti tomu pravému významu determinismu byly dosud stavěny rozmanité nesprávné a nejasné názory jak o tomto učení samém, tak i o jeho opaku, a co je především zvláštní, 000inisté sami zbavili své učení důvěry tím, že nebyli vždy s to, aby se ubránili výtkám fatalismu a plynoucím z něho důsledkům; dokonce byli deterministé sami často fatalisty.

Jmenovitě statistikové neuznali, že předvídání mnohých společenských jevů nejenom nevede k fatalismu, nýbrž že je spíše jediným prostředkem proti fatalismu; neboť jenom tím, že něco předvídáme, můžeme svou činnost uvést ve shodu s tím, co se má stát. Slyšíme-li např., že se dosud v některé zemi usmrtilo 3000 lidí ročně, soudíme z toho právem, že se v nejbližším roce zase přibližně tolik lidí usmrtí. Předpokládáme však při tomto soudu, že zůstanou tytéž okolnosti nezměněny. Nic však nenutí společnost zůstat dále v týchž poměrech, naopak společnost může, chce-li, své poměry tak změnit, aby sebevraždy nebyly již páchány. Statistik prostým sečítáním spáchaných sebevražd, vražd atd. nedospívá k přírodním zákonům, nýbrž pouze k sekundárním, k empirickým a odvozeným zákonům: tyto a podobné zločiny nemusejí se dít, ale dějí se následkem okolností, které nyní jsou, které však vždycky nebyly, ani vždycky nebudou. Proto se množství sebevražd rok od roku kolísá, a proto statistické údaje ve smyslu toho, jak působí sekundární zákony nic nevědí o nějaké děsivé stálosti .**

Snad by byl někdo naplňován úzkostí právě tímto kolísáním a viděl by ve statistických datech důkaz pro indeterminismus a následkem toho pro fatalismus. Mohl by nejistotu v předpovídání pojímat tím způsobem, jako by byla objektivní náhoda, tedy objektivní indeterminovanost, jejímž nevyhnutelným následkem by byl fatalismus.

Než subjektivní náhodu nesmíme považovat za objektivní a subjektivní pravděpodobnost nesmíme zaměňovat s matematickou. Naše vědění má dosud ještě mnoho mezí; víme dosud příliš málo, abychom mohli předpovídat přesně; ale nedostatečnost lidského vědění nesmíme považovat za všeobecně platný, objektivní zákon. Dosud nedovedeme přehlédnout příčinnou souvislost společenských jevů; proto je to naše neznalost, která nás děsí, nikoli znalost, a je naší úlohou nepřetržitou prací stále hlouběji vnikat v celkový mechanismus všehomíra, abychom konečně poznali, jak působí celek na člověka. Jenom přesným poznáním veškerenstva a jeho působení na člověka a poznáním zákonů ovládajících duševní jevy lidské jsme s to, abychom činným vsahováním ve vývojový proces lidstva dosáhli svobody a dokonalosti. složitost činitelů působících na člověka je sice velmi značná a téměř nepřehledná, přesto však můžeme o nich vědecky jednat a ukázat, že se jednání člověka neděje bez jeho zasahování, že vůle lidská je sice determinována, proto však nikoli nesvobodna. Pokud se nám podaří analyzovat příčiny a pohnutky volních činností, můžeme působení jednotlivých činitelů přibližně měřit a na základě tohoto měření zařídit celý svůj život tak, abychom mohli s výsledkem šťastně a spokojeně pracovat o uskutečnění ideálů, etikou vytyčených. Jako každému zlu může se proto i moderní sebevražednosti čelit rozumnou prací.

116. Snad očekává čtenář ještě podrobný návod k terapii sebevražednosti. Možno říci, že naše pravidlo je příliš obecné, k jednání že je třeba podrobnějších, na jednotlivý případ se hodících ustanovení.

Výtka je oprávněna, ale námitka všeobecnosti se netýká pouze tohoto, nýbrž každého sociologického díla, které se zabývá terapií společenských poměrů. Teoretik jmenovitě tam, kde jde o něco většího nemůže mít zřetel ke všem možným jednotlivým případům a musí proto ponechat praktiku, aby všeobecnou zásadu přizpůsobil jednotlivému případu. Co jsme mohli učinit, učinili jsme: se vší možnou pečlivostí jsme se pokusili vylíčit jednotlivé příčiny sebevraždy, a smíme proto žádat po terapeutice, aby proti těmto příčinám pracovala.

Tento nedostatek speciálních pravidel bude zvláště citelný právě v nejdůležitější části, totiž tam, kde jde o to, jak přivést k platnosti jednotný světový názor, jak čelit polovičatosti a učinit konec hroznému kulturnímu boji. Ale s nejlepší vůlí bych nemohl ani zde dát než jedno dvě naučení, která již dávno dávali znamenití myslitelé. Varuj se, ty schopnější jednotlivče, praví Lessing ve své výchově lidského pokolení, který se hmoždíš a potíš na poslední stránce této počáteční knihy (tj. bible), varuj se dát svým slabším spolužákům cítit, co větříš anebo již počínáš vidět. Pokud budou tito slabší spolužáci za tebou vrať se raději ještě jednou k této elementární knize a zkoumej, není-li to, co považuješ toliko za obraty metody, za výplňky didaktiky, ještě něčím více. Kdyby se lidé nebyli proti tomuto pravidlu prohřešili, nebylo by ani kulturního boje, ani sebevražednosti. Na své cestě od původního barbarství k vzdělání a pravé osvětě musí lidstvo prodělat nesčetné střední stupně; kdyby bylo možno velký dav vést systematicky, logicky, krok za krokem, od jednoduššího k složitějšímu, od lehčího k těžšímu, od omylu k pravdě, od naivního věření k vědomému názoru, nebylo by boje mínění sobě odporujících, nebylo by polovičatosti, každá nová vymoženost byla by důsledným vývojem starších kulturních stupňů.

Protože se však proti tomuto pravidlu již tak hrubě hřešívá, vzniká otázka, jak se v tomto případu zachovat. Nazpět nemůžeme a nechceme jít, musíme tedy, nechceme-li zůstat stát, tlačit kupředu. Byly-li již, praví Tocqueville, náboženské názory v některém národu zviklány, tu není již pochybnosti, nýbrž třeba národ ten stůj co stůj pudit k osvětě; neboť, skýtá-li osvícený a skeptický národ pohled smutný, není nic hroznějšího než národ, který je nevědomý, hrubý a nevěrecký zároveň.

Víc nemám co říci a přeji si jen, aby tato má kniha povzbudila čtenáře ku přemýšlení, neboť jestliže kde, tedy na sociálním poli je úlohou spisovatelovou nepodávat čtenáři všechno hotové, nýbrž spíše ho povzbuzovat ku přemýšlení a k jednání.



3/8/2001
Výbor uspořádal Prof. J. Srovnal