Převzato z http://www.msu.cas.cz/otto3.html


 
Ottův slovník naučný nové doby. Dodatky k velikému Ottovu slovníku naučnému, dílu IV. svazek 1., Praha 1936, s. 83-118

Masaryk Tomáš Garrigue: Masaryk Tomáš Garrigue, *7. břez. 1850 v Hodoníně na M., čes. filosof, sociolog, politik a první president čsl. republiky

Masaryk: (Mládí a studia ve Vídni.) Otec Josef M, rodem Slovák z Kopčan, byl zřízencem na cís. panství hodonském, matka Terezie, roz. Kropáčková, pocházela z poněmčené městské rodiny hustopečské. Dětství prožil M, nejstarší ze tří bratří, jako venkovský hoch slovácký v kraji, odloučeném od ostatní oblasti čes. kult. života, na mor. Slovácku, v Hodoníně a v několika obcích odtud na západ (zejména v Čejkovicích), v nichž postupně jeho otec sloužil jako kočí, později dohližitel a konečně jako šafář. Tam se mu také dostalo prvního šk. vzdělání (něm. šk. v Hodoníně 1856, Čejkovice 1857-61). Maje se věnovat učitelství, navštěvoval 1861-632 tř. piaristickou reálku v Hustopečích; protože však do učit. ústavu přijímali až v 16 letech, byl zatím poslán do Vídně na zámečnictví, které si po šesti nedělích pro jednotvárnou práci znechutil; opustiv je, učil se na Čejči (1864-65) kovářem. Na podnět svého býv. hustopečského učitele byl vzat za učit. praktikanta do Čejkovic, kde ho tamní kaplan Frant. Satora, jeho učitel z obecné školy, současně připravoval na gymnas. studia. P. Satora měl vliv na jeho duchovní rozvoj a národnostní probuzení. První třídu absolvoval jako privatista na něm. piarist. gymnasiu v Strážnici, další 4 třídy vystudoval na něm. gymn. v Brně. Jako preceptor mladšího spolužáka, syna polic. ředitele Le Monniera, a takřka jako člen rodiny dostal se do vyššího společ. prostředí, kde měl i větší možnost všestranného sebevzdělávání. Z brněnských prof. na něho působil vlastenecký a ve věcech nábož. taktní kněz Matěj Procházka, u něhož poznal křesťanský socialismus. V Brně byl M hlavou čes. studentů. Pro konflikt s ředitelem musil odejít z Brna a ukončil studia ve Vídni na akad. gymn. (maturoval 4. čce 1872). Jsa zabezpečen v rodině svého svěřence, jehož otec se tehdy dostal do Vídně jako polic. president, více než školy si hleděl vlastního studia, obraceje se již k filosofii, a zároveň se utvrzoval v národním a slovanském uvědomení. Nemoha se oddat podle svého přání diplomatickému studiu, dal si na vídeňské univ. zapsat klas. filologii, ale brzo se soustředil na vlastní filosofii, estetiku a psychologii. Vedle filosof. přednášek tehdejších prof. (Zimmermann, Gomperz, Brentano) poslouchal i anatomii a soukromě studoval jmenovitě Platona, Milla a Comtea; Plato zůstal nejmilejším filosofem M-ovým. Z prof. na něho nejpodnětněji působil jak svou osobností, tak filosofií Brentano, který od čistě něm. filosofie ho vedl k západnickým doktrinám filosof. Po dobu univ. studií (od r. 1873 až do r. 1877) byl M skvěle zaopatřen v bohaté rodině gen. rady Anglobanky Schlesingera, jehož mladší děti vychovával. Po absolvování filosof. triennia na základě disertace ”Das Wesen der Seele bei Plato”, kterou však tiskem nevydal, podrobil se filosof. rigorosům a 10. břez. 1876 byl prohlášen doktorem filos.

Ve Vídni měl M příležitost poznat také čes. kult. život. Obecně uznávanou hlavou čes. Vídně byl tehdy A. V. Šembera, učitel čes. řeči a lit. na tamní univ., s jehož rodinou, zejména se vzdělanou dcerou Zdeňkou, se M stýkal důvěrně. Sám se aktivně účastnil čes. ruchu v Akadem. spolku, kde přednášel o filosof. thematech a jako jeho starosta (1875) pozdvihl na čas jeho činnost. V šemberovském prostředí vídeňském byly také kořeny jeho zájmu o Kollára a o slovanské otázky vůbec, které mohl ve Vídni, nejživějším středisku slov. národů, poznávat i prakticky, dostávaje se do osobního styku s členy různých slov. kmenů a osvojuje si zejména důkladnou znalost ruštiny.

Prahu M v té době znal jen z krátké příležitostné návštěvy (1873 nebo 1874), osobních styků s ní neměl. Bližší mu byla rodná Morava, kde u rodičů trávíval prázdniny a kde uprostřed 70. let začínal čilejší pokrokový ruch. O prázdninách 1876 se M seznámil s některými členy Mladé Moravy osobně a vystoupil v jejich řadách literárně, když byl před tím (1875) do Pražské Osvěty marně posílal své první úvahy (proti Schopenhauerovu pesimismu a o sebevraždě).

První tištěná práce M-ova bylo 8 článků polit.-filos. v mor. deníku Moravská Orlice na jaře 1876 Theorie a praxis; v nich jednak v tehdejším sporu o obeslání říš. rady zaujal rozhodné stanovisko proti pasivitě čes. politiky, jednak dovozoval nutnost dát politice vědecký a mravní základ. Tato i následující tři úvahy sociolog. rázu - Plato jako vlastenec (almanach Mladé Moravy Zora koncem 1876), O pokroku, vývoji a osvětě (almanach na oslavu 70. narozenin A. V. Šembery zač. 1877), Zákony osvěty a budoucnost Slovanstva (řada článků, napsaných na jaře v Lipsku z podnětu knihy Funck-Brentanovy La civilisation et ses lois, usilující o sblížení se Slovany, t. j. s Rusy, a uveřejněných v čci 1877 v Moravské Orlici) - prozrazovaly již rysy vlastní veškeré jeho lit. činnosti, praktické tendence myšlení, kritický zájem o politiku a veř. věci a zároveň snahu přispět. k jejich řešení vědeckým poznáním a působením na veř. mínění; již tehdy spojoval sociologii s filosofií dějin a projevoval hluboké přesvědčení náboženské.

Na podzim (v září) 1876 podnikl M se svým svěřencem cestu po sev. Italii, jež u něho vzbudila silný zájem o výtv. umění, a v říjnu se s ním odebral do Lipska k celoročnímu pobytu (do srpna 1877). Tam se M již vážně připravoval na univ. kariéru, pokračuje na vynikající tamní univ., kde zvláště filos. byla silně zastoupena, v filos. a psychol. studiích (Wundt, Avenarius, Drobisch a j.); vzdělával se ovšem i v jiných oborech, maje k tomu v kulturně vyspělém Lipsku bohatou příležitost. Zúčastnil se živě tamního vědeckého života v čilé Filos. jednotě: přednášel tam s pozoruhodným úspěchem o moderní sebevražednosti. V Lipsku M. rozšířil i svou znalost slov. věcí, zejména lužických; Lužičan J. B. Pjech mu obdivem pro Havlíčka dal podnět k pozdějšímu studiu tohoto buditele.

V rodině, kde v Lipsku bydlil, poznal M Američanku Charlottu Garrigueovou (*20. list. 1850 v Brooklyně), krásnou, vzdělanou a jemnou dívku ze staré protest. rodiny, v které se spojovaly huguenotské tradice s tradicí otců poutníků a v které životní zdatnost vyvěrala z hlubokého nábož. základu; Charlotta sama byla unitářka. V čnu 1877 přijela na návštěvu k přátelům do Lipska, kde před tím (1871-72) studovala hudbu na konservatoři. Sblížili se duševně a po dvou měsících před odjezdem Charlottiným do Ameriky se zasnoubili. Dohodli se, že M co nejdříve provede ve Vídni habilitaci a pak o prázdninách 1878 si pro ni přijede do Ameriky; než znepokojivá zpráva o snoubenčině nehodě přivolala M-a do New Yorku již na jaře 1878 a uspíšila sňatek (15. břez. 1878). Po krátkém pobytu v Novém Světě (asi 14 dní) přivezl si choť do Vídně (v dub. 1878); její rodové jméno - Garrigue - přijal do svého jména.

Masaryk: (Docentem ve Vídni.) Aby se mohl věnovat práci o habilitaci, zřekl se M po návratu z Lipska (v srpnu 1877) místa vychovatelského a živil se soukr. vyučováním, krátký čas učil i na gymn. I po svém sňatku žil ve velmi stísněných poměrech, z kterých ho pak vytrhla pomoc, poskytnutá přítelem ve studiích; dluhy z doby vídeňské tísně zaplatil později již jako prof. v Praze z odkazu svého býv. žáka, skončivšího sebevraždou.

V pros. 1877 předložil filosofické fakultě jakožto habilitační spis první část chystané práce o sebevraždě, teoretický úvod "Prinzipien der Soziologie", ale po půl roce jej vzal zpět a zpracovav celé thema v monografii o sebevraždě, podal spis znova v list. 1878; řízení habilitační bylo provedeno v březnu a 27. břez. 1879 ministr potvrdil M-ovi navrženou facultas legendi z oboru filos. Knižně vyšel spis znovu přepracovaný 1881 ve Vídni s názvem Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der modernen Zivilisation (čes. překl. Ant. Žáčka: Sebevražda hromadným zjevem společenským moderní osvěty, 1904, 19262). V této sociol. monografii, opřené o statistiku a soustavně propracované, M analysoval sebevražednost jako hromadný zjev současný a její příčiny a nalezl je především v úpadku jednotného svět. názoru křesťanského, který byl rozvrácen vlivem moderního individualismu a racionalismu, v nábožensko-mravním indiferentismu a beznáboženskosti mas; ověřiv si tuto analysu zkoumáním nábož. poměrů nové doby, ukázal na potřebu nového náboženství, které by podalo žádoucí jednotný názor světový, jako na základ therapie moderní sebevražednosti.

Přednášky na vídeňské univ. zahájil M na jaře 1879 a celkem četl 7 semestrů; přednášky měly značný úspěch. Vedle definitivní úpravy Sebevraždy s počátku zabraly většinu jeho času. Jako první samost. knížka M-ova vyšla v Praze úvaha O hypnotismu (magnetismu zvířecím). Rozprava psychol. (1880), původně přednáška, proslovená (1880) ve Vídni o časovém tehdy thematě. Opíraje se o své starší psychol. studie o spiritismu a hypnotismu, konané v Lipsku pod vlivem tamních učených kruhů, pokusil se M o vědecký výklad zjevu zdánlivě tajemného v pevné víře v rozum a vědu. Z doby vídeňské docentury je také M-ův německý překlad - společně s chotí -Humeova spisu o mravnosti, jímž se tehdy intensivně obíral a který měl vliv na jeho etické názory (cit a sympatie jako základ mravnosti); překlad, opatřený předmluvou a poznámkami (Untersuchung über die Prinzipien der Moral von D. Hume), vyšel 1883.

V nábož. životě M-ově došlo tehdy k podstatné změně. M rostl v čistě katol. atmosféře; dogma o neomylnosti papežské bylo pro něho velkým otřesem. Silný zájem o protestanství u něho vzbudilo Lipsko, středisko mocného ruchu v protest. theologii; studoval je především vědecky u vynikajících theol. prof., ale i jinak v lipském prostředí měl příležitost vnikat do myšlenkového světa protest. Náboženská opravdovost M-ova vzrostla společným životem s hlubokou ženou, vyrostlou v protest. tradicích, která mu pomohla pochopit smysl a význam protest. v životní praxi. S čes. protest. se sblížil hlavně v Kloboukách osobním stykem s významnými protest. duchovními. Při vstupu M-ově do ev. reform. sboru v Heršpicích u Slavkova v létě (31. srp. 1880) vedle vnitřního rozchodu s katolictvím se uplatnily i rodinné důvody, ohled na nábož. výchovu dětí, ale také důvody národní: rozhodl se tenkrát, jak se vyjádřil později, "nadobro a provždy pro češství v duchu naší reformace". Počáteční M-ovo zanícení pro protestantství brzy pominulo, ale v církvi evang. (kalvínské, později českobr.) M setrval, třebaže se ve svém pozdějším nábož. vývoji dostal do rozporu s orthodoxním protestantismem; pozdější M-ova zbožnost byla pravověrcům jen nábož. zbarvenou filosofií a jeho etické myšlení zůstávalo podle jejich názoru na okraji křesťanského theismu.

Masaryk: (V Praze na universitě.) Na vídeňské universitě M. neměl naději na profesuru. Když pak měla být zřízena čes. univ. v Praze, začalo se jednat i s M-em, jehož Sebevražda tehdy vydaná zaznamenávala úspěch přímo evropský. Návrh prof. sboru (z léta 1882) na jmenování M-a mř. prof. filos. císař schválil dekretem z 13. srp. 1882, když ministr M-a doporučil jakožto umírňující element v kolegiu čes. prof.; ř. profesorem pro neshody ve sboru, způsobené bojem rukopisným, byl jmenován až dekretem z 26. čna 1896 (s platností od 1. led. 1897). V září 1882 se přestěhoval do Prahy a vstupní přednášku na čes. univ., která právě na podzim zahajovala svou činnost, měl v polovici října (16. říj.) o Humeově pochybovačnosti (Počet pravděpodobnosti a Humeova skepse 1883, něm. 1884). Byla to jeho první úvaha o filosofu, kterým se pak obíral po celý život; vyvracel v ní skepsi principem počtu pravděpodobnosti. Měsíc nato přednášel v Akad. spolku o Pascalovi (Blaise Pascal, jeho život a filosofie 1884), chtěje tím upozornit na živost nábož. otázky i v moderní době. Obě přednášky volbou thematu byly příznačné i pro úsilí M-ovo, osvobodit čes. myšlení filosof. od výhradně něm. vzorů, tehdy u nás vládnoucích.

M. přišel do Prahy v době, kdy po jisté ochablosti začínal nový rozmach národního života. České univ. právě zřízené a M-ovi samému připadl vynikající podíl na této kulturní obrodě. První čas v novém prostředí se M věnoval činnosti učit. a vědecké. Rok po příchodu do Prahy vyvolal v život a jako hlavní redaktor řídil vědecký měsíčník Athenaeum, listy pro literaturu a kritiku vědeckou (od října 1883-93), který měl stopovat veškerou činnost vědeckou, čes. i cizí; brzo se z něho stal lit. orgán nového centra české vědy, když M jako přední organisátor vědeckého ruchu pro něj získal mladší spolupracovníky ze všech oborů. Sám v něm velmi horlivě a nabádavě sledoval publikace ze všech oborů filos., z politiky a pod.; v několika úvahách ("Jak zvelebovati naši lit. naukovou", r. II., III., V.), vyložil potřeby a úkoly čes. vědecké práce, její organisace, popularisace atd. a nastínil tak svůj vědecký a kult. program.

Vedle sociolog. kritiky Buckleova pojetí dějin (Theorie dějin dle zásad T. H. Bucklea 1884), které ho vedlo k přemýšlení o zákonitosti a smyslu dění historického a k požadavku výkladu dějin, z univ. přednášek vyrostla kniha Základové konkretné logiky. Třídění a soustava věd (1885, něm. doplněný překlad: Versuch einer Concreten Logik, 1887), která, vycházejíc z Comtea, ve filos. a metodické revisi soudobého stavu vědy podávala úvod do filos. a zároveň vhodný úvod k četným vědám vůbec. M tím chtěl zároveň čelit současné roztříštěnosti vědění a napomáhat k harmonickému ucelení a prohloubení jednotlivých disciplin, na jejichž základě by filos. vybudovala jednotný světový názor; šlo tedy o problém, zkoumaný již v Sebevraždě, hlavní problém myšlení M-ova. Po vydání Světové revoluce (1925) dal se do nového zpracování Konkrétné logiky, pomýšleje v její soustavné revisi podat definitivní formulaci svých filos. názorů.

V té době M. připravoval velký český podnik encyklopedický na základě filos., který se pak uskutečnil v podobě konversačního slovníku a bez jeho účasti v Ottově Slovníku naučném (od r. 1888), a dal podnět k založení Spolku pro vydávání písemných památek nábož. a círk. vývoje národa čes. (1885); k provedení tohoto plánu však došlo později (komise při Čes. ak. 1904 a j.). Uskutečnit tyty plány velkého kulturního dosahu bylo M-ovi zabráněno roztržkou v národě, způsobenou rukopisným bojem.

M-ovo úsilí, pomocí vědy pracovati pro povznesení národního života, ukázalo se jasně v rukopisném boji, jehož poslední fáze byla v Athenaeu zahájena začátkem 1886 a tam také většinou vybojována (1886-88). Tíha rozhodujících vědeckých důkazů proti pravosti rukopisů Zelenohorského a Královédvorského sice připadla především filologii, historii a lit. dějepisu (Gebauer, Goll a j.) M sám, který již ve Vídni zblízka zažil předchozí stadium rukopisného sporu, vedené Šemberou, přispěl několika významnými úvahami metodolog., estetického a sociolog. rázu - ale bez neohrožené vytrvalosti M-ovy sotva by byl zápas doveden do konce pro bouři odporu přivrženců pravosti. M také vtiskl vědeckému boji proti falešným památkám stč. lit. smysl mravního boje za pravdu v národním životě vůbec a na něho především se také soustředilo rozhořčení se strany vlasteneckých tradicionalistů. Spory ty postavily M-a v čelo mladší vědecké generace a brzo i v čelo celého hnutí, které se projevovalo všestrannou revisí dosavadních hodnot národního života. V mocném a bohatém duchovním ruchu 90. let vědecký a kritický směr, t. zv. realismus, vycházející zejména z myšlenkových podnětů M-ových a nové čes. univ., byl nejvýznačnější. M-ův realismus kladl důraz na vědecké poznání proti romantičnosti a nadšení, na skutečnost proti přeceňování historie. Tyto prvky nebyly zcela cizí v čes. světě myšlenkovém, ale teprve vlivem energické osobnosti M-ovy se kritický realismus stal mocnou složkou nár. života čes.

Vedle odborného Athenaea orgánem tohoto hnutí se stal za redakce J. Herbena Čas, list věnovaný veřejným otázkám (1887 čtrnáctideník, od 1889 týdeník), kolem něhož se seskupili M-ovi stoupenci, namnoze již jeho žáci.

M od počátku silně působil na mládež jak v univ. přednáškách, v nichž (zejména v t. zv. praktické filosofii) v rámci sociol. výkladů rozebíral i otázky zcela aktuální a životné, tak i přímým stykem, v němž se uplatnilo kouzlo jeho osobnosti, a starostlivým zájmem o věci a úkoly studentstva, o nichž psal a mluvil více než kterýkoli jiný tehdejší vysokoškolský učitel. Brzo se stal vůdcem mladé generace, kterou podnětně vedl především k věcnějšímu nazírání na veř. věci. V přednáškách a úvahách o vysokoškolské mládeži - první článek 1889 - se M. snažil určit povinnosti studentstva k souč. otázkám, zejména k politice (srv. zejména: Řeč k studentům o vědě a náboženství, náboženství a škola 1906; Student a politika 1909, 19132; Přechod ze střední školy na školu vysokou 1913, 19192).

Čas se obracel na širší kruhy inteligence a zabíral do svého programu všecky aktuální otázky čes. života. M sám tehdy všestranně zasahoval do mnoha oborů čes. duchovního života. Na neposledním místě stála lit. kritika, kterou M. vedl hlavně po stránce ideové. Klíčem k této M-ově činnosti byl cyklus přednášek estetických, konaných v r. 1884 a otištěných samostatně v knížce O studiu děl básnických (1884, 19242); přiznával se v ní k názoru, že poznání umělecké, vystižení světa v bezprostřední konkretnosti a plnosti, je nejvyšší poznání lidské, jímž člověk nabývá největšího povznesení a poučení. Od názoru o nadřazenosti uměleckého poznání M. sice později upustil, ale studia lit. a lit. kritiky užíval po celý život k filos. analyse doby, která se v krásné lit. projevuje plněji a životněji než v abstraktní filosofii. Jádro činnosti M-ovy v Čase však spočívalo v polit. kritice, v analyse událostí i polit. nazírání. V té době M. již také první prací z chystané serie "Slovanské studie", vědeckou analysou význačného slovanského myslitele ukázal, jak si představuje kritické poznávání slovanských věcí, aby tak staré rusofilství u nás mohlo být nahrazeno správnějším vztahem k rus. národu. Slavjanofilství J. V. Kirějevského (původně 1888 přednášky, tiskem 1889, 18932) bylo pojato jako "úvod k filos. rozjímání o Slovanstvu", protože Kirějevskij podle názoru M-ova vyslovil základní problémy slovanské otázky.

Masaryk: (Po prvé poslancem.) Čas byl pro M-a mostem, který ho převedl od vědy k aktivní politice, k níž ho pudila vnitřní potřeba aktivně pracovat na obrodě čes. veř. života a zejména politiky, jež se tehdy jako celý čes. život ocitala na přechodu k novým formám. Rukopisný boj, přenesený do denního tisku, sice na čas zdiskreditoval M-a a jeho skupinu v nekritické veřejnosti jako nevlastenecké hanobitele národních tradic, ale jejich vliv zejména když se sblížili s Kaizlem, Rezkem a Kramářem a sami se ujali Času - na mladší inteligenci byl tak silný, že koncem r. 1890 po nezdařeném předchozím jednání se Staročechy - byli s uznáním přijati do strany mladočeské a v jarních volbách 1891 do říš. rady, které zlomily moc Staročechů, vůdcové realističtí dostali mandáty. M k říš. mandátu za skupinu pošumavských měst (4. břez. 1891) koncem roku (19. pros.) získal i mandát zemský. Za svého prvního poslancování upoutal na sebe pozornost několika řečmi v parlamentě (reforma školská a pod.), a zejména v delegacích, do nichž byl zvolen 1892 a 1893. Aby poznal z osobního názoru poměry v okupovaných zemích, navštívil v září 1892 Bosnu a Hercegovinu a přímým stykem s Jihoslovany začal dělat praktickou politiku slovanskou, v delegačních řečech pak podrobil politiku a hospodářství v obsazených zemích ostré kritice, spatřuje v okupaci vůbec nebezpečenství pro evr. mír. Názor na poměr čes. politiky k Rakousku vyložil jasně jak v řečech k svým voličům, tak i na říš. radě, zejména v podzimní rozpočtové debatě 1892; velmi rozhodně prohlašoval zřízení čes. státu za přirozený hist. proces a sebevědomě se dovolával práva na sebeurčení čes. národa, poukazuje na samostatnost čes. kultury a na oprávněnost úsilí po samostatnosti z důvodů hosp. i jiných. M stál tehdy na stanovisku čes. stát. práva v rámci Rakouska ve smyslu Palackého, ovšem za předpokladu, že se Rakousko přetvoří v spravedlivou federaci všech rak. národů; proto také, nečekaje nijakou katastrofu, měl zájem na osudu Rakouska. Od ostatních mladočes. poslanců se M lišil od počátku reálnějším politickým myšlením, opravdovějším demokratismem a odporem k neurčitému radikalismu; když se pak k programovým neshodám mezi realistickým a mladočeským nazíráním, k sporům mezi vídeňským a pražským vedením připojily i rozpory osobní, M se vzdal obou mandátů (25. září 1893).

Za svého poslancování pronesl dvě příležitostné jubilejní řeči: o Komenském (27. břez. 1892 v Praze, otištěno v Athenaeu IX., samostatně 1920) a o Kollárovi (30. května 1893 ve Vídni), které svědčí o pozorném studiu národních dějin a ohlašují jeho národní filosofii.

Masaryk: (Opět na universitě.) Po odchodu z aktivní politiky se M vrátil k činnosti na universitě, které ostatně nezanedbával ani za svého poslancování, a k vědecké práci. Působení na veř. život se však nevzdal. Poznav z praxe programové nedostatky čes. politiky, rozhodl se literárně pracovat na prohloubení jejich myšlenkových základů v přesvědčení, že vpravdě národní politika není možná bez národní filosofie. Prostředkem k tomu mu byla Naše doba, revue pro vědu, umění a život sociální, kterou založil na podzim (v říjnu) 1893 a které se po několik let plně věnoval. Podařilo se mu v novém měsíčníku soustředit značnou skupinu odborných spolupracovníků a vytvořiti z něho kritický orgán čes. realismu, který mocně působil na současnou inteligenci. M sám, vůdčí duch revue i hnutí, četnými úvahami zasahoval do všech otázek veř. života i současné lit. krásné; hlavním cílem bylo vědeckou kritikou revidovat národní ideály a nově formulovat naše postavení ve vývoji evr. lidstva. (Srv. bibliografii této bohaté činnosti M-ovy v Naší době XLII. č. 6 a n.)

Pro správné poučení o národních úkolech se M. obrátil k čes. minulosti, jejíž velkoleposti se vždy obdivoval. V dějinách spatřoval sled činů vůdčích lidí, kteří s vědomím odpovědnosti přemýšleli o své situaci a úkolech národních a tak svým jednáním ukazovali cestu při řešení podobných úkolů dnešních. V tomto vědomém navazování na minulost viděl M smysl dějin. Proto se oddal podrobnému studiu čes. minulosti, zejména doby obrozenské a čes. reformace, snaže se rozborem myšlenek vedoucích duchů v jejich ideálech rozpoznat smysl národního snažení a tím také získat orientaci pro přítomnost. Z těchto úvah, následuje v tom Palackého, vytvořil M ponenáhlu filos. koncepci čes. dějin, která se stala základem celého jeho národního programu, jejž pak uskutečňoval ve svém veř. působení.

Smysl čes. dějin shledával M v humanitě, založené na náboženství. Projevila se v čes. reformaci, v husitství a u Čes. bratří, jako nábož. opravdovost, jako úsilí osvobodit se od vnějšího tlaku autority a uplatňovat zákon lásky, humanity. Tímto úsilím se čes. národ, první započav reformaci, povznesl na světovou úroveň, stávaje se spolubojovníkem za nejvyšší cíle lidstva. Zásadám humanity se zpronevěřila šlechta porobením selského stavu v době vladislavské. To byl předpoklad Bílé hory a příčina, proč národ později podlehl politicky a mravně protireformaci, kterou byl svobodný duchovní vývoj na staletí přerušen. Teprve národní obrození, které se počíná v osvobozené atmosféře josefinského osvícenství, pokračovalo zase v ideálech reformačních. Od Dobrovského počínajíc, usilovali jednotlivci pochopiti naši minulost a svazovat ji s přítomností. Napřed se to dálo neuvědoměleji, ale krok za krokem buditelé chápali minulost lépe a navazovali na reformaci již vědoměji. První v řadě byl Dobrovský, jehož usilování je vědomý boj proti temnotě protireformační. Kollár již vědomě hledal obrodnou posilu v tradicích čes. reformace, třebaže v duchu osvícenské filos. Herderovy, Havlíček pokračoval směrem naší reformace, žádaje, aby k reformě polit. přistoupila i reforma nábož., a konečně Palacký dovršil obrodný program tím, že nám svými Dějinami vyložil smysl našich dějin, zejména reformace, spatřuje v bratrství vrchol hist. vývoje našeho národa, hist. vrchol čes. humanity; Aug. Smetana, nejradikálnější myslitel obrozenský, pojímal pak humanitní filosofii i sociálně. Humanita obroditelů byla založena na náboženství, na opravdovosti ve věcech nábož. Vedle navazování na ideály reformační se však v obrození uplatňoval v nemalé síle filos. racionalismus, popírající nábož. a etický smysl životní a kulturní, liberalismus, který neblaze působil mravně a sociálně. Typem tohoto směru byl Jungmann. Tímto porušováním původních obrodných myšlenek, které buditelé čerpali z reformace, vznikl osudný rozpor v základních ideách našeho národního programu a z tohoto liberalismu vzešla tehdejší polit. krise. Ideový smysl obrození vede tedy k tomu, abychom humanitu, humanitní ideál považovali za národní program v nejširším slova smyslu, který určuje i taktiku drobné denní práce. Idea humanity je netoliko národnostní, ale především sociální; otázka sociální není však pouze otázkou dělnickou, nýbrž také otázkou mravní. Praktickým důsledkem humanity je demokratismus.

Studie k čes. filos. uložil v článcích, uveřejňovaných v prvních ročnících Naší doby, které vzrostly na samostatné knihy, současné filosof., hist. a i polit. a vzájemně se doplnující: Česká otázka. Snahy a tužby národního obrození (1895, 19082) a její doplněk: Naše nynější krise. Pád strany staročeské a počátkové směrů nových (1895, zkráceně spolu s Čes. otázkou 19242), Jan Hus. Naše obrození a naše reformace (1896, 18992, 19033, 19234, kde sebrány i pozdější úvahy o Husovi) a konečně Karel Havlíček. Snahy a tužby polit. probuzení (1896, 19042, 19203). Z nich M nejsoustavněji propracoval knihu o Havlíčkovi, která byla zároveň i první vědeckou monografií o něm. V tomto svém nejoblíbenějším polit. spisovateli viděl M polit. učitele i pro současnou dobu, považuje ho za předchůdce polit. realismu a nalézaje v něm skoro všechno, co sám chtěl říci; v Palackém pak našel M filos. odůvodnění svého polit. programu a hodnocení reformace a humanitního ideálu. Dějinnou filosofii, vyjádřenou v tomto cyklu z let 90., k němuž možno ještě přiřadit studii Palackého idea národa českého (Naše doba V. 1898, knižně 1912, 19.262; něm. samost. 1898, jiné znění ve vídeňském týdeníku Zeit 1898: Franz Palacký als Geschichtsphilosoph und Politiker), M dále vypracovával v pozdějších projevech a úvahách, v nichž eventuálně hájil své názory proti svým odpůrcům, zejména proti J. Pekařovi v článku: Ke sporu o smysl čes. dějin, Naše doba XX., 1912, i v pozdějších knihách. Poslední výklad své čes. filosofie humanitní podal v Nové Evropě (1918) a ve Světové revoluci (1925), reviduje ji podle zkušeností světové války; v posledních formulacích M. kladně zhodnotil význam francouzské revoluce, kterou dříve odmítal jako zdroj liberalismu, spatřuje v ní nyní pokračování reformace, takže v tomto pojetí možno ideály čes. reformace chápat jako jednu složku nár. obrození, ovšem nejdůležitější.

Soubor knih o čes. otázce vzbudil velký zájem a diskusi. Na badání o ideových proudech v národním obrození, které lit. dějepis do té doby studoval jen po stránce životopisné, působily názory M-ovy podnětně, třebaže nebyly vždy novějším badáním potvrzovány. S hlediska polit. liberalismu these M-ovy kritisoval J. Kaizl (České myšlenky, 1896), obraceje se jmenovitě proti M-ovým výkladům o současných stranách polit. Proti důrazné kritice radikalismu, obsažené v Naší nynější krisi, proti zdánlivému nedoceňování státu, které s sebou nesl důsledný požadavek drobné práce kult. a polit., a proti odsuzování revoluce se část mladší generace, pokračujíc v hnutí let 90., snažila i po stránce ideové vědomě proti humanitnímu realismu budovat radikalismus, vyzdvihujíc potřebu aktivní radikální a event. revoluční politiky. S hlediska hist. positivismu proti M-ově koncepci vystoupil J. Pekar s počátku příležitostně, později souhrnnou kritikou (Masarykova čes. filosofie, 1912, 19272), kterou i po válce doplňoval v někt. svých spisech a zejména ve studii Smysl čes. dějin (1929) positivním výkladem vlastních názorů. Proti M-ovu - a stejně Palackého - nábož. a demokratickému hodnocení čes. minulosti postavil mravně umocněný nacionalismus, dávaje tím zároveň výraz poválečnému konservativismu. Ale velká většina inteligence, třebaže nábož. podklad M-ovy koncepce byl cizí její positivistické orientaci, byla před válkou zcela zaujata pro jeho humanitní demokratismus, v němž M sugestivním způsobem dovedl národní tradici spojit s kult. tendencemi světovými a osnovné ideály čes. dějin promítnout do soudobých kult. a polit. zápasů.

V bohaté M-ově lit. činnosti z konce stol. významné místo zaujímaly úvahy lit., uveřejňované v Naší době; v nich M rozebíral s filos. a sociol. hlediska některé zjevy domácí (Vrchlický a j.) i svět. lit. současné (Zola), uplatňuje i v tomto oboru zásady realistické kritiky, pro kterou vytkl řadu základních zásad, a doporučuje na místo franc. orientace studium a následování lit. angl. a hlavně rus., kterou od mládí soustavně sledoval. O analysu moderní lit. (Garborg, Musset, Goethe) se z velké části opíral také cyklus studií, nazvaný Moderní člověk a náboženství (Naše doba IV.-V., 1896-98, knižně 1934); vedle představitelů krásné lit. byly to některé směry novější filosofie (Humeův skepticismus, Kantův kriticismus, Comteův positivismus, Spencerův evolucionismus a Aug. Smetanův humanitismus), na nichž M znovu jako kdysi v Sebevraždě studoval řešení nábož. otázky moderního člověka. Studie, dotýkající se ústředního M-ova problému životního, zůstaly nedokončeny. Měly být částí velké knihy o myšlenkových proudech 19. stol., k níž se ze široka připravoval (srv. extensní přednášky, později částečně otištěné v Obz. národohosp. XXV.: Vývoj evr. společnosti v 19. století).

Část tohoto plánu uskutečnil v jiné podobě ve svých hlavních spisech. Nejdříve se soustředil na rozbor základů současného socialismu (marxismu), význačného hnutí moderní Evropy. Sociální otázku odedávna sledoval prakticky ve styku s dělnictvem a jeho vzdělávacími podniky. Za svého polit. působení i později v letech 90. několikrát vystoupil na manifestacích dělnictva pro jeho požadavky, zejména pro osmihodinovou dobu pracovní a všeobecné právo hlasovací, požadavky tehdy takřka revoluční; jak v mladočes. delegaci, tak v čes. inteligenci vůbec zastával M v sociálních věcech radikálnější stanovisko. Marxův Kapitál poznal již za univ. studií. Literárně se obíral sociální otázkou v četných úvahách i ve čteních univ. Naše doba přinášela pravidelné soc. rozhledy a články o socialismu, ať původní či přeložené. V Čes. otázce zdůraznil význam soc. otázky, jejíž řešení je mu příkazem humanity. Definitivně formuloval svůj názor ve velkém soustavném díle: Otázka sociální. Základy marxismu sociologické a filosofické (1898, něm. vyd. 1899, rus. 1900). M v ní podal filos. revisi marxismu, který mu není jen národohosp. naukou, nýbrž i pokusem o celkový názor na svět a návrhem společenské reformy, jež však neřeší sociální otázku v celém rozsahu; odmítl historický materialismus jako dějinnou koncepci i jako ekonomický základ společenského zřízení. M v marxismu cenil úsilí o nový řád, o povznesení dělnictva atd., ukázal však na zásadovou krisi marxismu i na krisi socialistického hnutí, vyvozuje z toho nutnost odstranit chybný jednostranný filosofický základ přední současné theorie socialistické. Ostrá kritika marxismu však nebránila M-ovi, aby váhou své osobnosti posiloval boj dělnictva za socialistické požadavky (projev sympatie stávkujícím dělníkům textilním v Brně 1899, vystoupení za hornické stávky na Kladně v lednu 1900 a j.; řeč kladenská o osmihodinové době pracovní vyšla tiskem 1900, 19052, 19203: Osm hodin práce), bránil dělnictvo proti výtkám z nevlastenectví, vybízeje učitelstvo k spolupráci atd.

K Sociální otázce se připojilo v následujících letech mnoho úvah, příležitostných i zásadních. Sledoval v nich vývoj socialismu v polit. praxi a teorii a rozváděl některé problémy, v knize jen nadhozené. Byly to zejména přednášky o ženské otázce (Mnohoženství a jednoženství 1899, zastávající požadavek pohlavní čistoty, podobně v amer. před- náškách 1902 a 1907; Žena u Ježíše a Pavla 1910, vydáno s jinými projevy v publikaci O ženě), nebo o sociální filosofii Augustina Smetany a pod. Se sociální otázkou souvisela do jisté míry malá knížka, v níž M viděl v socialismu kus humanitního úsilí současné doby: Ideály humanitní (1901, 19272, překlad do 8 jazyků), původně extensní přednášky o vývoji význačnějších směrů etických; po kritice hlavních filos. proudů současné doby vyložil v nich heslovitě hlavní zásady humanitní etiky v duchu přikázání lásky k bližnímu.

Z bohaté učit. a vědecké činnosti 90. let byl M koncem století (1899-1900) vytržen bojem proti pověře o rituální vraždě a proti antisemitismu, který se v čes. veřejnosti silně projevil v souvislosti s t. zv. procesem polenským proti židu Hilsnerovi, podezřelému z vraždy; celý proces, vedený pod tlakem davové sugesce, spadl do doby revise franc. aféry Dreyfusovy a nabyl světové sensačnosti. Byv dotázán na svůj názor o věci, M odmítl rituální pověru jako nesmyslnou, a když byl proto napaden, podal v brožuře Nutnost revidovati proces polenský (na konci r. 1899, původně konfiskováno a vydáno teprve po parlamentní interpelaci česky a německy) kritiku procesu, aby řádné zjištění pravdy přispělo v lidu k vyvrácení krevní pověry, která před soudnou cizinou snižovala kulturní pověst čes. národa. Pro své kritické stanovisko, opřené však o vědeckou analysu faktů, stal se M předmětem hlučných studentských demonstrací i surových útoků v tisku, jsa podezírán z nečestných motivů atd. M se bránil věcným rozborem procesu v novinách (Čas, vídeňský Zeit, berlínský Zeitgeist) a výkladem etických důvodů svého zápasu; některé tyto články vydal J. Herben v brožuře Význam procesu polenského pro pověru rituální (1900, česky a německy). Soudní řízení s Hilsnerem bylo obnoveno a domněnka rituální vraždy soudem vyloučena. Dozvuky hilsnerovské kampaně, pro M. plné námahy a příkoří, se udržely dlouho v zaujetí konservativní a klerikální čes. veřejnosti proti M-ovi, ale jeho neohrožený boj za pravdu proti pověře, který vedl takřka samojediný proti většině národa, proslavil jeho jméno i za hranicemi.

V době M-ova vystoupení v hilsneriádě kritické hnutí realistické nabývalo již polit. podoby. Podnět k založení vlastní strany polit. vyšel z mladších stoupenců hnutí, seskupeného kolem Času. M stranu zakládat nechtěl; byl by se spokojil mocným hnutím obrodným, ale snaže se působit novinářsky co nejintensivněji, postavil se v čelo akce, která usilovala o přeměnu týdeníku Čas v deník (listopad 1899); tato akce byla popudem k založení strany. Na jaře 1900 (31. břez.-1. dub. se sešli stoupenci realismu na ustavujícím sjezdu v Praze, kde hlavní referát o polit. programu nové strany a jejím poměru k ostatním stranám měl M Program a jednání sjezdové bylo publikováno v knížce Rámcový program čes. strany lidové (realistické) 1900 (revidován 1912). V něm se zásluhou M-ovou po prvé v Čechách stal pokus opřít polit. praxi o konkretně formulovanou právní filosofii. Východiskem programu na rozdíl od ostatních čes. stran - s výjimkou soc. demokratů - bylo přirozené právo, jímž dáván obsah právu historickému. Toto dynamické stanovisko k čes. státoprávním požadavkům vzbudilo zásadní polemiku (zejména B. Rieger), a M, ideový tvůrce programu, je hájil v řadě článků, uveřejněných v Čase a později i samostatně v brožuře Právo přirozené a historické (1900). V nich dále rozvíjel svou teorii přirozeného práva, snaže se v souhlase s vývojem právní filosofie uvésti v pojmovou harmonii názor historický a přirozenoprávní. Vlastní pohnutkou mu při tom byl zřetel na Slovensko. Studium Kollára a druhých buditelů ze Slovenska, v jejichž národním programu postihoval přirozenoprávní prvky, reálnější znalost slovenských poměrů a také vlastní původ ("po krvi čistým Slovákom") vedly M-a k tomu, že Slovensko pojímal jako součást národního celku, a to v době, kdy se čes. politika vlivem státoprávní orientace omezila na čes. země a kulturní zájem o slovenské věci značně utuchl. V tomto sjednocovacím smyslu již od let působil na slovenskou mládež, s kterou se stýkal v Praze a později na Slovensku, kam v 90. letech zajížděl na letní pobyt. Z jeho podnětu došlo v létě 1898 k vydávání měsíčníku Hlas (P. Blaho, V. Šrobár a j.), který v slovenském prostředí měl podobné obrodné poslání jako Čas a vychovával slovenskou inteligenci v demokratickém a českoslov. duchu. V prvých dvou ročnících Hlasu vyšly z M-ova universitního cyklu o praktické filosofii přednášky: Jak pracovat (knižně 1926, 19302); byly to praktické rady pro studenty spolu s psychol. rozborem práce, hlavně drobné, a mravním oceněním práce.

Jako vůdce nevelké strany inteligence, která na jaře 1905, rozšířivši se o jinou menší pokrokovou skupinu (kolem Osvěty lidu), přijala název Česká strana pokroková, nemaje poslaneckého mandátu, konal M ve smyslu svého pracovního programu v rozsáhlé míře drobnou vzdělavatelskou práci polit., jednak novinářskou, zejména v Čase, neoficiálním deníku (od září 1900) strany, jednak přednáškovou v Praze i na venkově. V příležitostných článcích a veř. projevech vykládal své stanovisko k nejrůznějším otázkám domácí politiky čes., rak. i zahraniční. Z polit. otázek zaměstnával M-a zejména jednak boj za volební reformu do vídeňského parlamentu, za niž se energicky zasazoval, spatřuje v ní prostředek k demokratisaci politického života v Rakousku, jednak vnitřní rozklad vedoucí čes. strany mladočeské. Nejvýznamnější polit. projevy M-ovy z té doby, týkající se těchto věcí, vyšly samostatně ve třech brožurách (Naše politická situace 1901, Nynější krise a desorganisace mladočeské strany - Organisujme se ku práci 1903, Polit. situace - Poznámky ku Poznámkám (t. j. Kramářovým) 1906.)

První velké M-ovo vystoupení v cizině bylo na pozvání k přednáškám na univ. v Chicagu fundací Ch. R. Cranea pro slov. studie. V čnu a čci 1902 tam přednášel o vývoji Slov. a zejména o čes. filos. dějin a někt. problémech s tím souvisících. Delšího pobytu v Am. - pobyl tam od konce dub. do konce čce užil M. k osobnímu styku s am. Čechy, v jejichž koloniích pronesl ve smyslu národně buditelském četné přednášky o duch. a polit. vývoji čes. národa, ale zároveň tam studoval usilovněji nábož. a círk. věci. Američanům tehdy podal výklad časového thematu o hnutí "los von Rom".

Am. cesta posílila jeho zájem o nábož. otázku, ústř. problém jeho myšlení: toto úsilí o nábož. uvědomení se nyní silněji ukázalo v jeho lit. činnosti i veř. působení (přednášky o Husovi, o nábož. svobodě a volnosti přesvědčení a p.). Náboženství bylo M-ovi ústřední duchovní silou životní (život sub specie aeternitatis), ale věřil v jeho vývoj, vývoj který sám na sobě prodělával - od náboženství positivního k vědeckému. V čes. vydání Sebevraždy (1904) formuloval toto náboženství jako "náboženství nezjevené na výši vědeckého přesvědčení v souhlase s pokrokem mravního a soc. cítění nejlepších a nejušlechtilejších duch. buditelů". Ale náboženství nezaměňoval s církví, které určoval práci a výchovu náboženskou, nýbrž energicky vystupoval proti klerikalismu t. j. snahám církve, zejména katolické, ovládat školu, politiku atd. Jestliže ostrá kritičnost M-ova v posuzování politických věcí se setkávala na mnoha stranách s prudkým odporem, zejména jeho zasahování do náboženských otázek vyvolalo proti němu vášnivý boj se strany klerikální a přivodilo mu nejen vážné polemiky, nýbrž i nespravedlivé osočování a denuncování (boj proti M-ovi jako "vůdci" hnutí "los von Rom", vyvolaný u příležitosti oslav Husových 1903, pořádaných za účasti něm. protestantů; žaloba 308 katol. katechetů 1906 pro řeč o t. zv. případu Judově). Několik úvah, kterými v té době M. objasňoval své stanovisko nábož. a bojoval za duch. svobodu i v těchto otázkách, vyšlo pohromadě v knížce V boji o náboženství (1904, 19322). Podobného rázu je i diskuse, konaná mezi pokrok. a katol. řečníky na podzim 1906 v Hradci Král. a publikovaná s názvem Inteligence a náboženství (1906, 19072), v níž M. veřejně vyložil svůj názor o náboženství. Současně vystupoval M proti alkoholismu a pro abstinenci veř. přednáškami jak na mezinár. foru (1901 ve Vídni, 1905 v Gdansku), tak i doma mezi studentstvem a dělnictvem. Stav se teprve před svým 50. rokem abstinentem, zdůvodňoval své abstinentní přesvědčení v řečích i tisku eticky, opíraje se při tom o vědecké poznatky o škodlivosti alkoholu na organismus i mravní habitus jednotlivcův.

Plno podnětů, diskuse i odporu vzbudily také M-ovy úvahy o národ. filos., o které přednášel v extensích 1905 a které vyšly tiskem: Národnostní filosofie doby novější (1905, 19192). M v nich sociologicky formuloval pojem národnosti, vývoj myšlenky a citu národního a sledoval národnost ve všech kult. projevech, hledaje konkretní obsah národnosti a nár. program hl. národů evr. v jejich filosofii dějin. Čistě teoreticky se politikou obírala úvaha Politika vědou a uměním, která vzešla z jeho polit. zkušenosti a teoret. studií a byla úvodem I. sv. soub. díla o čes. politice, vydávané Laichtrem (1906). V ní M vyložil vědecký základ politiky, považuje ji za praktickou sociologii; její úkol je z poznání hist. zkušenosti stanovit polit. ideály a odhadovat další vývoj. O konkretních otázkách polit. jednala jedna z jeho voleb. řečí: O klerikalismu a socialismu (1907), příznačná pro způsob jeho polit. práce.

Masaryk: (Znovu poslancem: 1907-14.) Po této rozsáhlé činnosti lit. M znova vstoupil do polit. aktivity r. 1907, když byla uskutečněna volební ref. do vídeň. parl. Mandátu na mor. Valašsku, politicky zaostalém, dobyl jako pokrokový kandidát v tuhém boji proti klerikálům, jsa v užší volbě podporován soc. demokraty (23. květ. 1907); zde byl také zvolen v druhých volbách (13. čna 1911) velkou většinou jako jediný protiklerikální kandidát. Brzo po zahájení parlamentu zajel opět do Ameriky na mezinár. sjezd nábož. liberálů v Bostonu (22.-27. září 1907), kde přednášel o nábož. situaci v Rak. a v Č. Tentokrát (srpen-září) ještě ve větším rozsahu než za předcházejícího pobytu přednášel svobodomyslným Čechům o nábož. a nár. věcech. M původně zamýšlel přednésti krajanům v Americe soustavný cyklus z filosofie náboženství, ale pro nedostatek času se omezil jen na úryvek z celého plánu. Cyklus přednášek, proslovený v Chicagu ve Svazu svobodomyslných, spolu s jinými dvěma přednáškami vydali am. pořadatelé tiskem ("Přednášky", Chicago 1907; evr. vyd. - Americké přednášky 1929 - otiskuje také kongresovou přednášku).

Ve víd. parlamentě, třebaže neměl za sebou žádnou polit. skupinu - s prof. Drtinou byli v prvním období jediní realističtí posl. ve Vídni - strhl M na sebe několikrát pozornost celé sněmovny v akcích, kde šlo o zásadní otázky obč. svobod a demokracie. Tak tomu bylo v aféře inšpruckého prof. Wahrmunda, jehož se ve sněmovně (4. čna 1908) zastal pro jeho projev o katol. svět. názoru a vědě (parlamentní řeč Věda a církev - církevně polit. význam Wahrmundovy aféry vydána česky samost. 1908), a zejména v t. zv. velezrádných procesech (záhřeb. a víd. Friedjungově) proti Srbům a Chorv. Těmito procesy chtěla rak.uh. diplomacie na základě falešných dokumentů usvědčit srb.-chorv. koalici, mající v Chorvatsku polit. moc v rukou, z velezrádných styků se srb. vládou a tak před evr. veřejností ospravedlnit anexi Bosny a Hercegoviny jakožto preventivní opatření proti velkosrb. propagandě. Do této aféry, která nabyla svět. proslulosti, M zasáhl na požádání svých chorv. žáků, aby se ujal obviněných. Od pol. let 90. měl totiž M. jako univ. učitel jak s katedry, tak osobním stykem pronikavý vliv na mladou generaci jihosl. v rak. zemích, zejména na Chorvaty a Slovince, kteří přišli do Prahy studovat, zde vydávali časopisy a vrátivše se na jih, působili doma v zásadách čes. realismu; M. je vedl ke krit. myšlení, usilovnému sebevzdělání, drobné práci pro lid ve směru nár. jednoty jihoslov. Tato pokroková mládež, přímo M-em vychovaná nebo aspoň stojící pod jeho vlivem, záhy dostala do svých rukou veř. mínění i polit. vedení v Chorv. a vědomě připravovala národní sjednocení. Ve velezrádných procesech (1909-11) hájil tedy M také své dosavadní dílo na slov. jihu. Opatřiv si vlastním rozsáhlým a namáhavým šetřením na celém jihoslov. území v monarchii i v Bělehradě spolehlivý materiál, prokázal osobní účastí v procesu Friedjungově a svými řečmi na říš. radě i v delegacích nejen podvrženost velezrádných dokumentů, ale i účast rak.-uh. vyslanectví v Bělehradě i samotného min. zahr. věcí při jejich vzniku a při jejich využití v protisrb. politice. K souboji s min. Aehrenthalem jakožto odpovědným ředitelem rak.uh. zahr. politiky, v který vyzněly velezrádné aféry, užil M. vedle parlamentního fora ovšem i publicisticky hojnou měrou (samost. vyšla jeho řeč v rak. parlamentě ze 17. květ. 1909: Der Agramer Hochverratsprozess und die Annexion von Bosnien und Herzegowina, 1909, vyd. i v čes. překl., a rozbor materiálu o falešných dokumentech: Rak. zahr. politika a diplomacie a Vasić - Forgách - Aehrenthal. Einiges Material zur Charakteristik unserer Diplomatie 1911, který vyšel též srb.). Statečná kampaň M-ova proti nepoctivým metodám rak.-uh. diplomacie osvětlila poněkud evr. veřejnosti balk. politiku monarchie, u něho samého pak poznání provokační politiky rak. na Balkáně podstatně otřáslo vírou v možnost obrody rak. poměrů a naplnilo jej obavami o evr. mír. V tom ho utvrzovaly i další zkušenosti, které učinil s vedením zahr. politiky monarchie za první balk. války (koncem 1912), když se v zájmu uklidnění napětí mezi monarchií a Srbskem pokusil o dorozumění mezi Berchtoldem a Pašićem, který na popud M-ův byl ochoten o tom jednat, zahr. ministr rak. však tuto vyrovnávací akci zamítl. Zklamání to však neodvedlo ho od pokračování v jeho jihoslov. působení a od studování balk. poměrů, za jejichž nesporného znalce byl obecně uznáván (přednáška na vys. škole obch. v Mnichově o Rakousku a Balkánu, 1914, vyd. něm. v publikacích školy a čes. v Naší době 1914 a pod.). Po druhé válce balk. se zabýval plánem usmířit Srby a Bulhary, očekávaje větší válku; podle smluveného postupu s Bělehradem měl v Londýně a Paříži získat tisk a vlivné státníky, aby pomohli balk. dorozumění v Bělehradě a Sofii. Sarajevo tento smiřovací plán překazilo.

Nové zkušenosti z polit. a parlamentní praxe M. ukládal do příležitostných úvah a řečí, v nichž propracovával svou teorii demokracie, jako na př. Demokratism v politice (1912), Nesnáze demokracie (1913) a j.

Uprostřed této polit. činnosti dokončil M své nejrozsáhlejší dílo, sociol. spis o Rusku. Do jisté míry - podobně jako Otázka sociální - byl to opět kus zamýšleného díla o duševních proudech 19. století; tentokrát zabral do svého plánu myšlenkový vývoj vých. oblasti slov. Slovanskými problémy a zejména Ruskem se zabýval takřka celý život a více než kterýkoli jiný čes. myslitel. Rus. lit. nepřetržitě sledoval od mládí a doplňoval studiem dějin atd. a později i návštěvami v zemi. Jmenovitě ho upoutali dva velcí spisovatelé, Tolstoj a Dostojevskij, s jejichž myšlenkovým světem se pozorně vyrovnával. S Tolstým se dostal do osobního styku za svých zájezdů do Ruska (1887, 1889, 1910). Přes úctu k mohutnému jeho umění a přes sympatie k jeho nábož. myšlení M. od začátku odmítal nauku o neodpírání zlému, kterou Tolstoj pokládal za podstatu křesťanského a svého učení (M-ův nekrolog o Tolstém, Čas 1910). V křesťanském aktivismu se M spíše shodoval s Dostojevským, třebaže opět politicky stál na zcela opačném stanovisku, ale na něm si M. uvědomoval duchovní základy Ruska. Dostojevským se M. obíral od začátku let 80.; z jeho popudu byl také uveden do čes. lit. U příležitosti čes. vydání spisů Dostojevského M v krit. úvaze po prvé zařadil Dostojevského mezi největší tvůrčí umělce svět. lit. (Čas 1892, znovu otištěno v publikaci Studie o F. M. Dostojevském, usp. J. Horák 1932). Snahou M-ovou bylo oživit u nás zájem o rus. lit., zejména o román. Právě tak věcným rozborem rus. myšlení se M snažil šířit krit. nazírání na Rusko a na náš poměr k němu, který přes všecko nadšené rusofilství se neopíral o skutečnou znalost Ruska. Tomu měly sloužit "Slovanské studie", z nichž však napsal toliko první část: Slavjanofilství J. V. Kirějevského. Pokračováním slov. studií byly vlastně různé přípravné stati k čes. filos. dějin, k níž je Kirějevskij přechodem: mezi jinými myšlenkami byla tu již úvaha o rozdvojenosti čes. národa starší a novější doby a p. Propracování čes. nár. filosofie a potom veř. činnost odvedly M-a od pokračování v proponovaných slov. úvahách a jen občasné články ukazovaly, že rus. otázku podrobně sleduje. Nástin filosofie rus. dějin a náboženství v zkratce podal v přednáškách, které konal v r. 1902 na univ. v Chicagu. Teprve události v Rusku 1904-1905 oživily intensivněji jeho rus. studia a tehdy (1905-1910) publikoval několik článků, rozebírajících rus. věci (Österr. Rundschau, Religion u. Geisteskultur, Naše doba a j.), a v univ. přednáškách soustavně vykládal rus. filos. a myšlenkový vývoj novodobého Ruska. Vyvrcholením těchto rus. studií byl spis Russland und Europa. Studien über die geistigen Strömungen in Russland. I. Folge. Zur russischen Geschichts- und Religionsphilosophie (1913, česky: Rusko a Evropa. Studie o duch. proudech v Rusku. Díl I. K rus. filos. dějin a náboženství. Sv. 1.-2., 1919-1921, 19302; anglicky: The Spirit of Russia 1919; it. 1925). Cílem knihy bylo postihnout Rusko pomocí lit., zejména analysou Ruska, kterou provedl Dostojevskij; hlavně druhá část, dosud nevydaná, měla být věnována Dostojevského filos. dějin a náboženství a výkladu souvislosti Dostojevského s rus. lit. od Puškina a s lit. evr. V části publikované podal M sociol. nárys rus. vývoje v 19. stol. se zřetelem k myšlenkovému vývoji až do první revoluce a počátků ústavy (v 2. vyd. tento přehled byl J. Slavíkem doveden až do dnešní doby pod titulem "Za svět. války a revoluce") a potom rus. filos. dějin a náboženství podle předchůdců a následovníků Dostojevského. Hlavní obsah rus. dějin spatřoval ve shodě s vývojem všeho lidstva v přechodu od theokracie k demokracii. M zároveň přesvědčivě ukázal, že rus. revolucionismus je především výsledek myšlenkového zmatku, který v pravoslavném Rusku vznikl stykem se západní Evropou a její filosofií. Dílo bylo věnováno rozboru duchovních proudů, vedoucích k revoluci podleM-ova mínění by mohlo mít také název: Ruská revoluce - a stalo se proto na Západě jedinečným zdrojem poučení o rus. poměrech, jmenovitě když za války a revolucí byl o ně vzbuzen obecný zájem.

S jménem M-ovým je u nás spjat pojem sociologie. M začal svou vědeckou činnost sociologií a sociologie zůstala její nejvýznamnější částí; všecky jeho větší práce jsou sociol. a také na univ. nejvíce působil přednáškami o praktické filos., které se zakládaly na sociologii. Proti ojedinělému domácímu pokusu herbartovskému o sociální vědě (Lindner) vnesl M do čes. vědy společenské záp. nazírání a zjednal mu náležité uplatnění v našem vědeckém světě. M. nenapsal sociol. soustavy. Úvodní část M-ovy sociologie: Rukověť sociologie (Naše doba VIII., 1900-1) zůstala torsem, ale z jeho sociol. monografií a celého jeho díla lze v podstatě zkonstruovat jeho systém, který z velké části přednesl v univ. čteních. M. sám označuje svůj směr jako krit. realismus. K svět. lit. sociol. přispěl svými hlavními spisy monograf., především Sebevraždou, Sociální otázkou, Ruskem a Evropou a částečně i Konkretní logikou. U nás rozšířil znalost sociologie a pochopení pro ni i v širších kruzích, protože ve svých studiích se obracel především k aktuálním potřebám doby (rozbor charakteristické lit. současné, rozbor moderní společnosti a někt. jejích zjevů - na př. sebevražednosti, sociální otázky a p., rozbor čes. dějin pro potřebu směrnic politiky, studie o rus. revoluci po prvním jejím výbuchu atd.) a dával důraz na praktický význam sociologie v přesvědčení, že konečný cíl sociologie je připravovat přetvoření společnosti ve směru demokratismu a humanitismu. Jeho vlivem zaujala filosofie, t. j. etika a sociologie, v národním životě vedoucí funkci, jakou v starším období vlivem Palackého měla především historie.

Masaryk: (Válka.) Vypovědění války překvapilo M-a s rodinou na prázdninách v Německu (Žandov v Sasku). Po návratě do Prahy (3. srp.), ve snaze ujasnit sobě i svým přátelům evr. situaci odhadem sil válčících stran, napsal do srp. Naší doby úvahu Válka, v níž naznačil převahu dohodového tábora, v němž nejvíce cenil Anglii, nad osamoceným Něm. a jeho spojenci; podobné orientace byl také záříjový článek: Válka a hospodářství: hosp. boj Anglie a Německa. Také ve Vídni v rozhodujících kruzích (Körber) se snažil získat spolehlivé informace o plánech vládních. V té době se již rozhodoval k protirakouské akci.

M-ova oposičnost proti víd. vládě od druhého vstupu do parlamentu (1907) se vystupňovala v mravní rozhořčení, když byl v jihoslov. procesech a v celé balk. politice lépe poznal metody a cíle rak.-uh. diplomacie. Polit. zkušenosti rak., maď. převaha a vliv dynastie v monarchii ho ponenáhlu připravily o víru, že ústavním demokratickým vývojem v Rakousku, pro nějž byly stvořeny předpoklady volební reformou, a pouhou kulturní, sociální a politickou prací lze dosáhnout splnění nár. ideálů. Válka a nezakryté pangermánské plány Vídně a Berlína na poválečné uspořádání Stř. Evropy ho přesvědčovaly o beznadějné budoucnosti čes. národa, zvítězí-li ústř. velmoci. Ale aktivistické podstatě M-ovy osobnosti se příčilo, trpně se poddat osudu; ostatně také promyšlený program humanitní byl pravý opak názoru, že je nutno odevzdaně nésti násilí a nespravedlnost. Humanita v jeho koncepci byla stálá činnost, usilovná práce, která jediné vede k nápravě věcí. Proto se M sice zásadně stavěl proti revoluci a ve svých spisech rozhodně potíral revoluční mentalitu, t. j. víru, že polit. a soc. cílů lze dosíci převratem, skokem, a ne postupně, ale stejně ostře odmítal polit. pasivitu a kladl závazný požadavek, odpírat zlému vždy a všude, a je-li třeba, i železem. M-ův humanitní program proto připouštěl, ba svou mravní povahou přímo vyžadoval sebeobranu i obranu jiných proti násilí. Vývoj Evropy začátkem 20. stol., zejména rus. revoluce z r. 1905, však vedly M-a k tomu, že v té době více zdůrazňoval oprávněnost reformních, obranných revolucí - tak někdy označoval obranu proti násilí bez nichž by nedošlo k pokroku (Čes. otázka, 19082; Rusko a Evropa 1913), ale vždy žádal důkaz, že revoluce skutečně odpovídá opravdovým zájmům národa, znamená pokrok v demokratickém vývoji a že je nutná. A tato nutnost nastala právě svět. konflagrací. Válka, které se M obával pro naši nepřipravenost a kterou do poslední chvíle se podle svých sil snažil odvrátit, sahala na samotný život národa. Proto bylo nutno organisovat obranu, obrannou revoluci, jejíž šťastný výsledek by zabezpečil národní existenci, a to státní samostatností.

Bezprostřední popud k rozhodnutí M-ovu byl netajený odpor čes. vojáků a prostých lidí proti válce, vedené pro něm. vítězství, a počínající rak. persekuce. Nějaká branná revoluce, ba ani radikální oposice doma nebyla možná; zbývalo pouze organisovat odpor v cizině a za daných okolností cestou konspirační.

Když se M k tomu odhodlal a začal zjišťovat mínění a plány vůdčích osobností v polit. stranách i ve veř. životě, neměl k tomu nijaký mandát. Byl vůdcem jedné z malých čes. stran pokrok., která ve víd. parlamentě byla v této periodě zastoupena toliko jím samotným. M-ova realistická strana i v součinnosti s radikální skupinou státoprávní a s mor. pokrokáři, k níž došlo před válkou ve společném klubu za předsednictví M-ova, představovala v čes. delegaci parlamentní jen malý zlomek. U ostatních čes. stran, i u těch, které ideově mu stály blízko, při vší úctě k vynikajícím vlastnostem intelektuálním a mravním byl M. považován spíše za učeného profesora nežli za skutečného politika a kromě toho krátce před válkou jeho vystoupení ve prospěch poslance obviněného z konfidentství (Švihova aféra) ho nesmiřitelně znepřátelilo s vůdci několika velkých stran čes.

Ale chyběl-li M-ovi k protirak. akci mandát stran i vlastní polit. moc, mohl se opřít o práci celého svého života, vědeckou i veř., která teprve nyní v rozhodné chvíli svět. katastrofy byla plně zhodnocena. V den vypovědění války byl M ve světě jistě nejznámější muž čes. národa. Hlavní jeho spisy, které se neobíraly čistě čes. problémy (Selbstmord, Soziale Frage, Russland und Europa), měly v něm. vydáních svět. publicitu právě tak jako občasná spolupráce ve víd. tisku (deník Zeit, týdeník Der Weg a j.). Avšak mezinár. proslulost M-ovu založilo spíše jeho veř. působení, kdy v několika konkretních případech vystoupil na obranu obč. práv, rozumu a spravedlnosti a tímto osobním zápasem na sebe upoutal pozornost veř. mínění demokratické Evropy: byl také jediný z čes. lidí, který dovedl nalézti pravý tón vůči demokratickému Západu - a ten byl na konec rozhodčím ve svět. zápolení a který sám důvěrně žijící v západnickém světě myšlenkovém dovedl dohodové Evropě předložit čes. otázku přesvědčujícím způsobem. V celém svém předchozím myslitelském díle dovozoval souvislost čes. otázky s Evropou a ostatním světem a její vnitřní souvislost s rozvojem demokracie. Také jeho rozsáhlé znalosti jazykové mu umožnily, že mohl jednat a mluvit ve věci národa přímo na celém Západě, v Rusku i v Americe.

Stejně ovšem M-ovi pro jeho válečnou politiku prospěly jeho vědecké studie. Vedle hluboké znalosti anglosaského světa k pochopení smyslu svět. války pomohlo M-ovi dokonalé obeznámení s habsburskou monarchií a její politikou a pozorné sledování pangermánské myšlenky v současné době; na její nebezpečenství pro pokojný vývoj Evropy výmluvně ukázal hned na začátku polit. působení. Stejně znalecky rozuměl M i jiné složce válečného tábora, rus. světu, a právě na jedinečné znalosti Ruska mohl založit svou koncepci revolučního boje. Na rozdíl od někt. čes. politiků a ohromné většiny národa, hledající spásu výhradně v carském Rusku, M správně odhadoval úlohu velké slov. říše ve válce: proti naprostému spoléhání na Rusko M, rozpoznávaje jeho vnitřní nedostatky, postavil zásadu opírati revoluční práci o všecky státy, které bojovaly proti ústř. mocnostem; při tom však Ruska nepřehlížel - jako na př. socialisté - uznávaje význam i tohoto carského Ruska jakožto slov. státu v slov. a tedy v čsl. věcech. M-ovo rozhodnutí odejít za války na Západ mělo základ ve správném vědeckém poznání rus. říše.

M-ovi v jeho práci na Západě velmi prospěla jeho výborná znalost žurnalistiky, s kterou byl odedávna prakticky obeznámen. Když v Anglii a Am. bylo třeba propagovat čsl. věc žurnalisticky, mohl M sám vynikajícím způsobem užívati tohoto prostředku působení na veř. mínění. Ve svět. žurnalistice, z velké části ovládané židy, ukázal se ostatně také prospěch, který měla čsl. věc za války z předválečného vystoupení M-ova proti rituální pověře.

M. měl také nejblíže ze všech čes. politiků měšťanských k lidovým masám. Ač nebyl socialistou v teorii, byl opravdovým socialistou v praxi a mnohokrát neohroženě vystoupil ve prospěch dělnické věci, věren svému heslu: "vždy pro dělníka, velmi často se socialismem, zřídka s marxismem"; právě proto, když v určité chvíli odboje bylo třeba národní požadavky podepřít silnou brannou mocí, jméno M-ovo v zajateckých masách prostých vojáků působilo nad jiné účinněji.

Pro společný osvobozovací boj bylo také předností, že M se narodil na půl Slovák, že na Slovensku pobýval a se Slováky pracoval; mohl proto za války mluvit za Slováky a s nimi jako jeden z nich.

Ale především to byly vůdcovské schopnosti, které postavily M-a v čelo nár. odboje jako muže, kolem něhož se od samého jeho vstupu na čes. půdu za všech bojů, ať již šlo o Rukopisy nebo o státní právo a obsažnější pojem vlastenectví či o náboženství a klerikalismus nebo o smysl čes. dějin, seskupovali lidé k společné práci a který nezdolnou odvahou a duševní rovnováhou, kotvící pevně v jeho hluboké náboženskosti, vnukal víru a činorodý optimismus i za nejtěžších situací všem, kdož se dostali na dosah jeho mocné osobnosti.

Již v prvních dnech září 1914 navázal M styky se zahraničím, aby informoval své polit. přátele v Anglii o situaci rak.-uh. mocnářství a o postavení čes. národa a jejich prostřednictvím (zejména H. W. Steed) působil na oficiální kruhy ruské. Do přímého spojení s cizinou se M dostal na dvou zájezdech do Holandska (12.-26. září a 14.-29. říj.), kde se v Rotterdamu v říjnu sešel s R. W. Seton-Watsonem a vyložil mu národní cíle a své akční plány. Memorandum, které o tom sepsal Seton-Watson pro informaci brit. zahr. úřadu a které bylo odevzdáno také vládním kruhům pařížským a petrohradským, zaznamenalo tím první čsl. válečný program, předložený Dohodě. V něm M za předpokladu úplné porážky Něm. žádal nezávislý stát čsl. (t. j. čes. země v hist. hranicích a Slovensko asi v dnešních hranicích), který by měl formu monarchie s králem nejraději z nějaké západoevr. dynastie; v programu byl načrtnut také pravděpodobný obraz státních financí nového státu. Tomuto projektu nezávislého státu čsl. se pak brzo (v pros. 1914) dostalo svět. publicity ve velmi rozšířené knize The War and Democracy, v níž Seton-Watson akceptoval a hájil M-ův válečný program v souvislosti s celým problémem likvidace habsb. monarchie.

M tehdy ještě nevystupoval jako zmocněnec stran, s nimiž byl již v osobním styku (státoprávní, nár. soc., také někteří soc. demokraté, Mladočeši). Akci začal samostatně a teprve později zasvětil do svých plánů několik přátel, seskupiv tak kolem sebe důvěrný kruh oddaných stoupenců, kteří po jeho odchodu za hranice pokračovali v jeho polit. plánu; mezi prvními se přihlásil dr. E. Beneš. Neodvisle od tohoto realistického ohniska protirak. politiky tajný kroužek mladočes. (Kramář, Rašín, Sís) rovněž navázal spojení s Dohodou, zejména s Petrohradem, přes Bulh. a Švýc.; byl orientován výhradně rusofilsky v duchu Kramářovy koncepce slovanské federace pod rus. svrchovaností. K spojení těchto dvou souběžných akcí došlo až po odchodu M-ově do ciziny.

Masaryk: (V emigraci: v Italii a Švýcarsku.) Začátkem pros. (18. pros.) se odebral M. přes Vídeň do Italie s mladší dcerou Olgou, aby si zjednal informace o stanovisku Italie, dorozuměl se o spolupráci s Jihoslovany, s jichž některými představiteli jednal již v Praze o otázce společného koridoru, a navázal další styky s dohodovými státníky. Z Říma v led. 1915 zajel ještě do Ženevy a pak chtěl osobně doma podat zprávu o situaci za hranicemi, avšak na výstrahu přátel zůstal již v cizině, aby se vyhnul zatčení. Formálně vydalo vrchní velitelství rak. uh. armády na M-a zatykač 4. srp. 1915 pro zločin velezrady a vyzvědačství. Rodina doma tím byla vydána persekuci, dcera Alice byla uvězněna; syn Herbert zemřel v Čechách na tyfus (1915), druhý syn Jan sloužil v rak. armádě.

Ze Švýcar naléhal M na vytvoření společného výboru protirak. akce. To osobně zprostředkoval dr. Beneš, funguje zároveň vedle jiných tajných poslů jako hlavní spojka mezi domovem a cizinou, a dokud nemusil sám prchnout z Čech (začátkem září 19 15), jako jednatel sjednocené Maffie. Ještě ze Švýcar žádal Mtaké polit. přátele doma za souhlas k zahájení otevřeného boje proti Rak., klada při tom důraz na to, že v polit. středisku čes. národa musí být vysloveno heslo státní samostatnosti. Maffie, v které se střetly obě orientace osvobozenské akce (aktivistická západnická M-ova a pasivistická rusofilská koncepce Kramářova), v polovici dub. 1915 dala M-ovi žádané zmocnění, vystoupiti později jménem národa, a rozhodla se po jeho přání vyslat za hranice ještě jednoho zástupce. Byl to agrární poslanec Jos. Dürich, stoupenec Kramářova slovanského programu, s určením pro Rusko; do Ruska směl odjet až zač. 1916.

Za hranicemi se M již setkal s počátky revolučního hnutí.

M považoval za nutné vzhledem k naprosto nepatrné informovanosti dohodových zemí o čsl. věcech především získati porozumění pro program čsl. samostatnosti, kterou Dohoda měla uznat za jeden z cílů svět. války. Podle toho zařídil svou propagační práci, která, jako jeho ostatní činnost, se vyznačovala vědeckou soustavností, varujíc se jakýchkoli nepravdivých efektů; tím se pak také řídila veškerá čsl. propaganda válečná. M mohl při tom spoléhat na pomoc několika vynikajících přátel čes. národa (E. Denis, H. W. Steed a Seton-Watson), kteří se od první chvíle postavili zcela jasně za čsl. samostatnost. K nim se přidružilo několik mladších pracovníků z domova, uchýlivších se do emigrace, jako byl Edvard Beneš nebo Lev Sychrava a j.; vynikající pomocník M-ův M. R. Štefánik pracoval od samého počátku ve Francii za společným cílem, právě tak jako někteří Čechoslováci, usedlí v Rusku a v Americe; v polovici r. 1916 přijel z Ameriky Št. Osuský, který pak pracoval zejména ve Fr., Švýc. a It. Později, jak válka pokračovala, kruh spolupracovníků M-ových vzrůstal, na Rusi zejména Odbočka Národní rady atd. Prostředky na tuto činnost si M opatřil jednak od svých osobních přátel v Am., jednak od am. Čechů; dr. Beneš měl vlastní základ a také Dürich si přinesl z domova peníze. Se vzrůstající peněžitou pomocí Ameriky, která především finančně vydržovala čsl. revoluci a tím zajistila čsl. polit. práci finanční neodvislost, rozšiřovala se i propagační akce, disponujíc samostatnými orgány (jako na př. Čsl. Samostatnost, La Nation Tchčque, redigovaná E. Denisem od 1. květ. 1915), vlastními tiskovými kancelářemi atd.

M-ovi se brzo podařilo sjednotit různé roztříštěné revoluční akce krajanských spolků, především v záp. zemích. V břez. 1915 se M obrátil na zahraniční kolonie oběžníkem, v němž jasně vyložil cíl a cesty národního odboje a zároveň určil i povinnosti čsl. zahraničí v tomto boji. Zahr. organisace záhy uznaly v M-ovi vůdce, kterého potom svorně podporovaly ve všech akcích s bezpříkladnou obětavostí. Do léta 1915 byl sjednocovací proces v koloniích zhruba ukončen.

K prvnímu veř. vystoupení se M rozhodl u příležitosti Husova dne 1915, aby dal manifestační výraz dosavadním samostatným akcím zahr. krajanů i situaci doma, charakterisované krutou polit. persekucí. Vedle Denise promluvil M v reformačním sále v Ženevě (6. čce) pro otevřený boj proti Rak. na straně Dohody, navazuje ve své řeči na husitský odboj a zdůrazňuje nejen polit., nýbrž i mravní oprávnění čsl. revoluce; osvobozovací boj byl M-ovi ve smyslu jeho filosofie pokračováním čes. úsilí reformačního. Spíše kulturní ráz manifestace zvolil M jednak s ohledem na nedostačující prostředky finanční, potřebné k další akci, jednak s ohledem na přání Prahy, jež žádala odklad veřejného vystoupení. K čistě polit. projevu došlo po dohodě s domovem až na podzim t. r. prohlášením Českého komitétu zahraničního (14. list. 1915) o protirak. boji za samostatný čsl. stát po boku Spojenců, které vedle M-a a Düricha podepsali zástupci čes. a slov. organisací ve Fr., Anglii, Rusku a v Am.; byla to společná manifestace Čechů a Slováků za společný politický cíl.

Z informačních a propagačních cest, které M podnikl za svého ženevského pobytu (leden-září 1915) do Fr., It. a Anglie, nejdůležitější byla návštěva Londýna na jaře, kdy odevzdal pro angl. zahr. min. Greye memorandum Independent Bohemia, v němž v rámci budoucí úpravy nové Evropy zdůvodnil čsl. odboj a jeho program (český překlad: Beneš, Světová válka III2, 237-356).

Masaryk: (V Anglii: září 1915-květen 1917.) Když v druhém roce války revoluční akce zesílila a příchod Dürichův (9. květ. 1915) a Benešův (3. září 1915) do zahraničí to dovolil, bylo možno přeložit centrum polit. propagandy do hl. měst dohodových. Tehdy M zvolil za své stálé působiště Londýn, středisko spíše polit. a hosp., ponechávaje v Paříži, ve vojenském centru, Beneše. Pro volbu Anglie rozhodla u M-a zajisté jeho celková duchovní orientace a jeho cenné polit. styky z doby předválečné; do války navštívil Anglii dvakrát. V Londýně, s občasnými návštěvami do Paříže, pobyl téměř dva roky (od září 1915 do květ. 1917); tehdy byl Londýn střediskem čsl. revoluční akce. Pobyt i společenské postavení bylo M-ovi usnadněno nově zřízenou profesurou pro slovanské věci na King's College, která mu byla svěřena hned od podzimu 1915. Vstupní přednáška M-ova (19. říj.) Problém malých národů v evropské krisi byla prvním větším polit. úspěchem jak polit. pozadím (místo ochuravěvšího min. předsedy Asquitha předsedal státní podsekretář zahr. úřadu lord Robert Cecil), tak účastí posluchačstva a ohlasem ve veřejnosti; byla vydána samost. angl. i franc. (něm. 1922, čes. 1926). M v ní vyložil polit. význam pásma malých nesvobodných národů, žijících na rozhraní mezi Němci a Rusy, dovodil jejich právo a možnost samostatného vývoje kulturního i státního a nutnost rozčlenění Rak.-Uh. a vyvrátil strach z panslavismu a balkanisace Evropy.

Vedle činnosti na univ. pokračoval M v Londýně v činnosti, započaté memorandem, podaným Greyovi, obraceje se k oficielním osobnostem a vyhledávaje styk s vynikajícími lidmi různých oborů, zejména vědeckých. Ale hlavní důraz kladl na činnost publicistickou a propagandu v tisku, věda, že v Anglii politiku diktuje veř. mínění a že tisk tam má větší vliv než jinde; proto koncem list. 1916 zřízeno přičiněním M-ovým zvl. čes. Press Bureau. Podporován svými angl. přáteli, rozvinul M mimořádně rozsáhlou působnost, probojovávaje v řadě polit. úvah a polemik, uveřejňovaných v rozličných listech, čsl. osvobozenský program a vyvraceje rozšířené názory austrofilské; vedle H. W. Steeda, ředitele zahr. politiky v Times, byl to zejména Seton-Watson, který se svým nezávislým, v dohodových zemích velmi čteným týdeníkem New Europe (od říj. 1916) stál vedle vůdce čsl. revoluce v boji proti Rak. na nejpřednější posici. Tato publicistická práce M-ova a jeho přátel značně přispěla k ideovému vyjasnění válečného programu i v Anglii samé a mravními důvody podepřela konečný cíl rozbití Rak.-Uh. a spravedlivější organisace Evropy na národnostním základě. Argumentace ta ovládla vstupem Ameriky do války pod praporem ideí Wilsonových a rus. revolucí březnovou, která zvláště výrazně formulovala požadavek sebeurčení národů.

Do londýnské doby připadl důležitý zájezd M-ův do Paříže v ún. 1916 a jeho přijetí min. předsedou a ministrem zahr. věcí A. Briandem, které mu připravil Štefánik (3. ún.). Tehdy se dal fr. státník M-em získati pro myšlenku čsl. odboje, že rozčlenění habsb. monarchie na přirozené a hist. celky je podmínkou rekonstrukce Evropy a skutečného zeslabení Německa. Úspěch z Briandovy audience, k níž interviewem v Matinu podal výklad, zesílil M četnými polit. návštěvami. Tehdy také přednášel o postavení Slovanů v dnešním světě na Sorbonně v rámci nově založeného Ústavu pro slov. studia (22. ún. 1916). Podobně jako na univ. londýnské i v Paříži sledoval M aktuální cíl polit., chtěje přesvědčiti franc. veřejnost o neodůvodněnosti obav z panslavismu výkladem o snahách slov. národů, které nejsou panslavistické ve smyslu nějakého agresivního imperialismu rus.; Slované se prostě s ostatními národy hájí proti společnému nepříteli a cílem války je osvobození tří slov. národů, Poláků, Čechoslováků a Jihoslovanů, spolu s osvobozením Francouzů v Alsasku a Lotrinsku a Dánů v Šlesviku a Holštýnu, stejně ujařmených Němci (otištěno 15. břez. 1916 v revui La Nation Tchčque; vydáno i angl. 1916, čes. 1919: Svět a Slované). S touto přednáškou a slov. ústavem souviselo i pozdější založení revue pro věci slov., Le Monde slave (1917), která za vedení A. Denise sloužila také čsl. a slov. cílům válečným.

Za pobytu M-ova v Paříži smluveno zřízení ústř. orgánu osvobozenské akce, Národní rady čsl. (původně Conseil National des Pays Tchčques) se sídlem v Paříži; předsedou byl M, místopředsedy Jos. Dürich a M. R. Štefánik, gen. tajemníkem Ed. Beneš. Jednotlivé funkce nebyly nikdy přesně vymezeny, zejména práce triumvirátu - M, Štefánik, Beneš - byla samostatná, jsouc někdy na vzdálenost celých kontinentů ovládána toliko společnou myšlenkou nár. osvobození v duchu M-ově; Štefánik, který v radě představoval slovenskou složku odboje, pečoval spíše o voj. stránku akce, získávaje na svých rozsáhlých cestách v It., Rusku a Am. dobrovolníky pro čsl. vojsko; dr. Beneš se soustřeďoval více na politické věci, především ve Francii. Dürich, když začal pracovati na Rusi, utvořil zvláštní Nár. radu pro Rusko, která se dostala do přílišné závislosti na carské vládě a vymkla se jednotnému vedení; byla pohřbena rus. revolucí. Jinak byla ustavená Národní rada obecně uznána čsl. koloniemi za řídící orgán revoluce s M-em v čele. Cílem nyní bylo dosíci právního uznání Nár. rady za oficielní orgán čsl. národa i od spojeneckých mocností.

Masaryk: (Na Rusi: květen 1917-březen 1918.) Po přijetí požadavku "osvobození Čechoslováků od cizí vlády" mezi mír. podmínky Spojenců (nota z 10. led. 1917) a vzhledem k válečné situaci bylo nutno pro polit. požadavky ve větší míře manifestovati voj. akcí. Tím se posunulo do popředí Rusko, kde byly největší předpoklady vytvořit větší dobrovolnické vojsko z velkých mas zajateckých. Proto M po zkonsolidování odbojové akce na Západě mohl pomýšleti na cestu do Ruska, aby osobní autoritou urovnal neshody v rus. hnutí a na oficielních místech odstranil překážky proti vydatnějšímu rozvinutí voj. organisace. Březnová revoluce ruská usnadnila tento plán, právě tak jako odklidila mnoho obtíží. Hned na první zprávy o revoluci v Petrohradě poslal M zahr. min. Miljukovovi telegram, v němž připomínal slovanský program a rus. úkol ve válce a žádal sjednocení a osvobození Čechů a Slováků (18. břez. 1917); Miljukov projevil souhlas s M-ovým programem uspořádání Evropy. Před odjezdem z Londýna (5. květ. 1917) měl ještě příležitost se Štefánikem, vracejícím se z Ruska, a s Benešem, dostavivším se z Paříže, společně probrat novou situaci a uradit se o dalším postupu. Do Petrohradu - po čtvrté v životě na Rusi - dojel dva dni po demisi Miljukovově (16. květ.) přes Stokholm, kde dostal přímé informace o stavu hnutí na Rusi.

Příchodem M-ovým dostalo čsl. hnutí v bouřlivých dobách spolehlivého vůdce, který vahou své osobnosti sjednotil všecky frakce a který pro svou předválečnou činnost měl důvěru nových držitelů moci, z nichž někteří byli jeho přátelé (Miljukov a j.). Ale brzo po příjezdu podle postupujícího rozkladu správy i armády si utvořil skeptický názor o další účasti Ruska na válce v řadách Spojenců a formuloval jej koncem květ. v telegramu pro Times.

M-ův úkol na Rusi byl především vojensko-organisační: rozšířit a dovršit voj. akci zřízením samostatného armádního sboru a pak dopravit co nejvíce vojska do Francie, kde by jeho přítomnost lépe podepřela polit. požadavky Národní rady; o transport čsl. vojska se M-ovi brzy podařilo se souhlasem rus. velení sjednat smlouvu s fr. min. Thomasem, tehdy dlícím v Rusku (koncem čna 1917). Jednání o velkou samostatnou armádu však naráželo na neporozumění; mnoho předsudků odstranilo teprve vítězné vystoupení čsl. brigády u Zborova (2. čce). Ještě před listopadovým převratem (9. říj.) vymohl M zřízení samostatného čsl. korpusu, který měl vlastní komando a vlastní zálohy a politicky byl podřízen Národní radě. Cena tohoto úspěchu, nehledíc k polit. stránce věci, ukázala se velmi brzy v nastalých zmatcích občanské války a po odpadnutí Ruska z válečné fronty spojenecké, neboť osamostatněním armády na Rusi byly dány předpoklady k mezinár. úpravě čsl. voj. akce. Stalo se tak na základě Benešova ujednání s fr. vládou o utvoření autonomní čsl. armády ve Fr., jejíž součásti tvořily všecky čsl. voj. oddíly i v jiných státech (dekret fr. vlády 19. pros. 1917). Proto již za mír. jednání v Brestu Litevském prohlásil M čsl. vojsko v celém Rusku vůči vládě bolševické a vládám spojeneckým za část autonomní čsl. armády ve Francii, t. j. za spojeneckou armádu na rus. půdě (22. led. 1918). To usnadnilo vyjednávání se sovětskými úřady o transportu vojska a zároveň upevnilo jeho situaci v revolučním chaosu, umožnivšidůsledné dodržení zásady neutrality ve vnitřních sporech, která již před tím byla dohodnuta s nejvyšším velitelstvím a nyní ještě zesílena příslušenstvím k zahraničnímu vojsku.

Práce M-ova na Rusi měla zcela jiný ráz než v Anglii. I zde sice tiskem i slovem dále rozvíjel čsl. válečný program, obhajuje jej nyní spíše proti socialistické nežli austrofilské frontě; zejména v několika velkých řečech (Kyjev 1. srp., Moskva 15. srp., Petrohrad 12. září 1917 a j.) odůvodňoval především před vojáky oprávněnost a nutnost čsl. revoluce, která je částí demokratického obranného plánu na reorganisaci Evropy, snaže se zároveň svými výklady usměrňovati chaos nových idejí, které tehdy dorážely na čsl. vojáky. Ale jak s rostoucím zmatkem revolučním Rusko pozbývalo mezinárodního významu, M se soustřeďoval na voj. organisaci, studuje podrobně všechny problémy vojenské, jež s tím souvisely. Vojsko a jeho potřeby určovaly M-ovu činnost na Rusi. Nezdolná energie, prozíravost a osobní neohroženost v nejnebezpečnějších situacích mu zjednaly bezmeznou úctu vojska, které v něm právem spatřovalo živé ztělesnění myšlenky čsl. neodvislosti, a vytvořily nerozborné pouto lásky mezi revolučním vůdcem a jeho vojáky.

Dříve ještě nežli došlo k rozhodnutí o dopravě všeho čsl. vojska do Fr., přesvědčil se M o nevhodnosti fr. plánu převésti čsl. vojsko na rumunskou půdu, kde by bojovalo proti centrálním mocnostem po boku Rumunů a Rusů. Zjistil to osobní návštěvou na rum. frontě a osobním jednáním s králem, vládou, vojenskými i politickými činiteli v Jassích (koncem říj. 1917); brzo nato (zač. pros.) zahájili Rumuni vyjednávání o příměří, které se na jaře 1918 skončilo mírem. Proto, když nadcházel mír s Ruskem, dal M rozkaz k odjezdu všeho čsl. vojska do Francie a sám se rozhodl jet do Evropy jako "kvartýrmajstr", aby připravil transport armády přes Sibiř, kudy jediné vedla nejjistější cesta. Zabezpečiv ještě ujednáním s Francií armádu, morálně pevnou, po stránce finanční a dojednav s odbočkou Národní rady směrnice pro další postup (nevměšovat se do rus. věcí) vyjel z Moskvy 7. břez. 1918 do Vladivostoku (1. dub.).

Do Tokia dojel přes Mukden (8. dub.). Dvoutýdenního pobytu v Jap. (6.-20. dub.) využil k informování jap. vlády i vlád evropských prostřednictvím vyslanectev o situaci v Rusku, o naší armádě, její přepravě a ostatních jejích potřebách. V Tokiu také na žádost am. vyslance vypracoval o všech těchto věcech memorandum pro Wilsona; dal v něm zároveň Spojencům radu, jakou politiku vůči Rusku by měli zaujmout (10. dub.).

Masaryk: (Ve Spojených státech: duben-listopad 1918.) U kanadských břehů přistal M v posledních dnech dubnových (29. dub.) - byla to jeho čtvrtá návštěva Sp. St. - a 5. květ. přibyl do Chicaga, kde Am. čsl. připravila předsedovi Národní rady okázalé uvítání, využivši příjezdu uznaného vůdce čsl. revoluce k účinné propagandě pro požadavky čsl. samostatnosti; podobné manifestace s průvody a schůzemi byly po am. způsobu pořádány i v četných jiných městech. V Am. se M zdržel déle, než předpokládal. V té době Sp. St. nabývaly ideového vedení v dohodové politice a právem se soudilo, že zde padne rozhodnutí; proto M oddaloval svůj odjezd do Evropy.

Čekalo ho tu ostatně několik důležitých úkolů. Především utužit shodu mezi čsl. táborem katolickým a svobodomyslným a dále jednotný postup Čechů a Slováků; tomu sloužila t. zv. dohoda Pittsburská (30. čna), která měla uspokojit část amerických Slováků přiznáním autonomie pro Slovensko v budoucím státě (vlastní administrativa, soudy, sněm), ovšem s výhradou, že o definitivní úpravě státu rozhodnou zákonní zástupci země. Druhou starostí M-ovou bylo zabezpečit čsl. vojsko na Rusi, které vítěznými boji s bolševiky posunulo naši otázku na čas do viditelného ohniska světové politiky, ale samo se tím dostávalo do stále nebezpečnější situace, vzdalujíc se kromě toho také svému poslání. M-ova námaha zjednat čsl. armádě spojeneckou pomoc se zdařila jen částečně, především pro nevyjasněnou politiku Spojenců vůči Rusku.

Nejdůležitější práce M-ova však byla získat Ameriku pro úplnou samostatnost čsl. národa. To zastínilo na čas starost o ruské věci. Kdežto diplomatický boj o mezinár. uznání čsl. nároků měl již v Evropě značné úspěchy, Sp. St. se dosud nezřekly myšlenky integrity habsb. monarchie, žádajíce pro její národy toliko nejširší autonomii (3. led. 1918). Proto M za vydatné pomoci čsl. korporací zpracovával nejprve veř. mínění rozsáhlou propagandou. Vedle vlastních am. přátel, které měl z dřívějších návštěv jmenovitě v kruzích učeneckých, mimořádně čsl. věci prospěly hrdinské činy čsl. legií na Sibiři, které v Americe právě tak jako všude jinde vzbudily nesmírný obdiv. Své úsilí M hlavně soustřeďoval na Washington, úřední kruhy politické, státní departement (memoranda a intervence u stát. tajemníka Lansinga) a potom i na presidenta samého. Na Wilsona působil M nejprve prostřednictvím svých známých z jeho okolí, později přímo několikerou osobní diskusí. První audienci u Wilsona měl 19. čna a jednal v ní jak o potřebách čsl. vojska na Sibiři, pro něž u presidenta nalezl pochopení, tak o celkové situaci čsl. odboje. Pod tlakem polit. poměrů a vlivem účinné propagandy opouštěla vláda Sp. St. krok za krokem austrofilské stanovisko. Wilson sám otevřeně přiznal vliv, který na jeho správnější chápání evr. problémů a zejména spletitých otázek stř. Evropy a habsb. monarchie měly rady M-ovy. Rozhodující úspěch diplomatické práce M-ovy bylo am. uznání Národní rady čsl. za vládu de facto (3. září) a jmenovitě konečná nota z 18. říj., v níž Wilson, odmítaje stanovit pro Rak.-Uh. žádané mírové podmínky, prohlásil, že rak. národové sami, Čechoslováci a Jihoslované, jsou soudci nad monarchií. Totéž datum jako tento "ortel smrti nad Rak.-Uh." nese M-ovo prohlášení nezávislosti čsl. národa (t. zv. Washingtonská deklarace). M je vydal, uvědomiv am. vládu, jménem zatímní čsl. vlády, jejíž konstituování bylo ohlášeno 14. říj. Spojencům a kterou tvořili M jako min. předseda a min. financí a dále dr. Beneš (min. zahr. věcí) a dr. Štefánik (min. války). M tím chtěl předejít očekávanému rak. manifestu, poslednímu pokusu zachránit říši její federalisací, a působit tak event. na chystanou odpověď Wilsonovu Rak.-Uh.; Wilson skutečně deklaraci četl ještě před uveřejněním své noty. V deklaraci, připomínající svou formou deklaraci am. nezávislosti, M, odmítnuv rak. pokus o lžifederaci a nárok rak. dynastie vládnout nad čsl. zemí, odůvodnil slavnostním způsobem právo čsl. národa na nezávislost a načrtl hlavní zásady ústavní, které prozatímní vláda chtěla vložit v základy nového státu; pro čsl. stát byla určena republikánská forma, která, s počátku jen osobní postulát M-ův, nabyla od ruské revoluce v zahraničním hnutí rozhodné převahy. Hlavní zásady deklarace byly pojaty do čsl. ústavní listiny.

V Am. M dokončil poslední revisi knihy Nová Evropa, kterou začal psát v rus. revolučním zmatku, aby čsl. vojákům objasnil zásadní problémy války; jim byla také věnována a z části otištěna v Československém deníku, vycházejícím v Rusku a na Sibiři (16. dub. 1918 a násl.). Na cestě Sibiří a Tichým oceánem a pak za pobytu v Americe ji upravil definitivně takřka beze vší literatury a ve Washingtoně dal vytisknout ve fr. a angl. znění jako rukopis pro informaci přátel naší věci a jako memorandum pro nastávající konferenci mírovou, jíž mělo tlumočit "slovanské stanovisko" k novému uspořádání světa (čes. vyd. 1920, něm. 1922 atd.). Knížka obsahuje výklad našeho nár. programu v širším rámci světovém a zároveň soustavné zpracování polit. zásad čsl. zahr. propagandy. V první části M analysoval hist. význam svět. války: proti pangermánskému plánu svět. panství, který se projevoval v německých heslech "Drang nach Osten" a "Berlin-Bagdad", vymezila Dohoda a Wilson své válečné cíle v požadavku demokratické organisace Evropy a lidstva, proti theokratickému monarchismu postavena demokracie. V další části M všestranně objasnil národnostní princip, jehož státotvornost odedávna uznával, právo národů na sebeurčení a problém malých národů a států, které podle programu Spojenců mají být stejně respektovány jako velké. V tom právě M spatřoval vlastní smysl moderního humanismu, jenž se jeví v socialismu, demokratismu a nacionalismu ("vnitřní hist. souvislost demokratismu a socialismu i národnosti"). Zdůraznil však také, že princip národní platí současně s principem mezinárodním. Třetí část knihy M věnoval východní otázce; reorganisace vých. části Evropy je v podstatě program Spojenců a v důsledku toho i rozčlenění habsb. monarchie je hlavní cíl války. Podrobně odůvodnil význam čsl. státu, demokratické republiky, pro osvobození Evropy, a vyložil vzájemnou spojitost mezi otázkou čsl., polskou a jihosl. Odmítl zároveň názor, že osvobozené státy slovanské budou nárazníkové; obranné souručenství národů, ohrožených Němci, bude slovanské i románské (Rumuni, Italové) a k němu se připojí řetěz svobod. národů, čelících pangermanismu od Baltu až k Francii. V této souvislosti se M postavil proti mínění, že válka je konflikt světa germánského a slovanského: cíl Spojenců není jen národní, nýbrž demokratický, národní potud, pokud národnost je demokratická a sociální. Ve čtvrté kapitole - Boj do konce - v zájmu trvalého míru M žádal, aby válka byla vedena až do konce, neboť demokratická organisace Evropy na základě sebeurčení národů je možná jen po rozhodném vítězství Spojenců. Protože pak s demokratického hlediska je důležitá otázka, kdo válku způsobil, zdůraznil M vinu Něm. a Rak.-Uh. V poslední části konečně, nazvané "Nová Evropa", stručně formuloval podstatu demokracie, která je programem Spojenců, jakožto polit. organisaci společnosti na etickém základě humanitním, a pro mírovou konferenci stanovil jednotlivé požadavky, jak by se měl svět po válce uspořádati. "Demokracie musí se stát obecným přesvědčením, světovým názorem: politický úkol demokratické rekonstrukce Evropy musí být dovršen a vlastně umožněn mravním převychováním národů." "Ježíš a ne Caesar" prohlásil v závěrečných úvahách sub specie aeternitatis - "toť heslo demokratické Evropy." Polit. koncepcí, formulovanou v Nové Evropě a založenou v podstatě na názorech o smyslu čes. dějin, včlenil M otázku čsl. státu do rámce idejí, které v druhé polovici války ovládly většinu kulturního lidstva; dal tím také směrnice státní politiky čsl. republiky.

M se však nespokojil jen teoretickým zařazením čsl. aspirací do dohodové ideologie válečné, nýbrž podle možností již v Am. připravoval praktické řešení polit. otázek čsl. státu v nové organisaci světa. Jako všude za války i v Americe spolupracoval zejména s Jihoslovany, kteří v něm spatřovali svého dávného přítele, a snažil se dorozumívat se i s Poláky. V Am. však spolupráce nesvobodných národů nabyla větších rozměrů. V Nové Evropě zdůraznil význam zvláštního pásma menších a malých národů, které se rozprostírá mezi Západem a Východem, resp. mezi Němci a Rusy, od Baltu přes Střední Evropu a Balkán až na jih do Řecka a tvoří jakýsi šedesátimilionový blok; nápor Němců na východ a jih se vždy obracel proti tomuto pásmu. Z poznání důležitosti těchto národů pro vývoj Evropy a z rozsáhlých osobních styků M-ových se zástupci různých neosvobozených národů stř. a vých. Evropy, kteří zpracovávali veř. mínění am. ve prospěch své věci národní, vznikla společná polit. organisace Mid-European Democratic Union; jejím předsedou byl zvolen M (3. říj. 1918). Již v Rusku se jméno M-ovo stalo symbolem nové stř. Evropy a ujařmení národové za jeho vůdcovství manifestovali (manifestace v Kyjevě v list. 1917) pro společné cíle. Cíl Unie byl především propagační, podávat širší veřejnosti informace o jednotlivých národech, tvořících organisaci, a konkretně upozorňovat Američany na toto pásmo malých národů ve stř. Evropě; jejich představitelé měli dále vzájemným seznáváním a dohodováním připravit pro mírovou konferenci jednotný plán poválečného řešení otázek, které se jich dotýkaly. Když se Unie zkonsolidovala, přednesl M její program Wilsonovi (20. říj.) a o něco později byla uspořádána ve Filadelfii konference a veřejná schůze: v památné Independence Hall byly tehdy (26. říj.) zástupci 12 národů podepsány resoluce o zásadách sjednaných pro nové uspořádání států stř. Evropy a pak na nádvoří za hlaholu Zvonu nezávislosti M-em přečteno prohlášení společných zájmů svobodných národů středoevr. Koncem října navázal přímé styky s M-em jako předsedou. Unie vůdce rusínských nár. organisací v Am. G. Žatkovič; z tohoto jednání pak vzešlo připojení Podkarpatské Rusi k čsl. republice. S odchodem M-ovým z Ameriky, který byl duší organisace, ustala brzo činnost Unie a tak nedošlo ani k definitivnímu urovnání sporných otázek ani k společnému postupu na mír. konferenci. Za částečné uskutečnění organisačního programu Unie a nové Evropy možno považovat Malou dohodu, jejíž obrysy se rýsovaly již ve vzájemné součinnosti za války v Rusku a pak byly určitěji smlouvány M-em a vedoucími státníky při jeho návratu z Ameriky v Paříži; k tomu v poslední době přistoupila na jihu Balkánská dohoda a Baltská na severu.

Zpráva o převratu v Praze, kterým Nár. výbor čsl. jménem domácího odboje odpověděl na diplomatické úspěchy zahr. vedení revolučního, stihla M-a ještě v Am.; provolání rev. vlády z 28. říj. 1918 označilo tehdy M-a vedle Wilsona osvoboditelem národa. Také o svém jednomyslném zvolení za presidenta ČSR revolučním Nár. shrom. (14. list.) se M. dověděl 16. list. ještě v New Yorku. Tehdy již považoval svou práci v Am. za skončenu a chystal se k návratu do osvobozené vlasti. Navštíviv naposled presidenta Wilsona (15. list.) a rozloučiv se s ostatními členy vlády a svými přáteli, odjel z New Yorku do Evropy 20. list.; před odjezdem po ještě první státní půjčku pro ČSR. Plavba přes oceán byla prvním odpočinkem po čtyřech letech vysilující práce a cest.

Stanuv na evr. půdě (29. list.), M. vykonal jako hlava nového státu oficielní návštěvy u vlád, náčelníků států a významných státníků v Anglii (29. list.-5. pros.), Francii (6.-14. pros.) a Italii (15.-17. pros.); ve Francii (Darney) a Italii (u Padovy) vykonal také přehlídku čsl. vojska tam ubytovaného. V Paříži pokračoval v polit. vyjednávání, které začalo v Americe ve společné akci neosvobozených středoevr. národů, a které jak to programaticky vyložil v Nové Evropěmělo zvláštními dohodami se státy zabezpečit mezinár. posici Československa; tehdy jednal zejména s rumun. státníkem Take Jonescu a Venizelem, s nimiž smluveno urovnat na mír. konf. cestu pro další společný postup. V průvodu oficielních zástupců Fr., Anglie a čsl. legionářů z Italie přes Rak. dorazil na čes. půdu 20. pros.; druhého dne byl v Praze triumfálně uvítán; usídlil se na hradě pražském, maje od léta 1922 letním sídlem zámek Lány. Téhož dne ještě složil v Nár. shrom. slib jako president republiky (21. pros.). Následujícího dne (22. pros.) přečetl členům Nár. shrom. na Hradě své první poselství a následujícího dne (23. pros.) v ministerské radě, které se zúčastnili také vůdcové polit. stran, podal zprávu o své zahr. činnosti. Oba projevy obsahovaly také výklad zásad, kterými se hodlal říditi ve své funkci presidentské; je to zároveň první náčrtek polit. programu státu československého.

Masaryk: (Presidentem republiky.) Jako hlava státu M pokračoval v práci, kterou konal za války; nová funkce mu dala jen větší moc a příležitost pracovat k prospěchu národa a státu. Ale ani jako president nemusel, jak se později, přehlížeje svůj život, s uspokojením vyjádřil, "změnit nic na své víře v humanitu a demokracii, na svém hledání pravdy, ani na nejvyšším mravním a náboženském příkazu lásky k člověku".

M-ovi připadla povinnost založit tradici úřadu prvního funkcionáře v republice. Byl v nejvyšší míře obdařen přirozeným nadáním k úkolům hlavy státu; byl vždy vůdcem, a to vyzařuje z celé jeho bytosti, ať kdekoli vystupuje jako president republiky či jako prostý občan doma nebo v cizině. Tyto úkoly plnil s příkladnou svědomitostí a přes vysoký věk s obdivuhodnou výkonností, všechnu i drobnou práci úřední řídě vyššími zřeteli ideovými. "Úřad hlavy státu a zvláště státu nového," shrnul své zkušenosti po 15 letech, "vyžaduje být pořád na stráži, informovat se, vědět, co se děje, odhadovat, kam lidé a věci směřují, přemýšlet a zasahovat v rámci ústavní možnosti. Je to stálá a vytrvalá práce, ta trpělivá každodenní práce drobná a spolupráce, ne ovšem práce nahodilá, ale plánovitá, programová."

M-ova činnost v republice byla určena především jeho úřadem. V prvním náběhu demokracie se málo pamatovalo na funkci presidentskou, teprve v ústavě z r. 1920 se podařilo M-ovi samému pomocí ministra Švehly tuto funkci specialisovat. V čsl. ústavě při uplatnění dualistického principu exekutivní moci bylo výslovně vytčeno, že plnost vládní moci má vláda a president jen ta práva, která jsou mu taxativně přiznána v ústavě samé nebo v obyčejných zákonech Nár. shrom., vydaných po 15. list. 1918. Zvláštní pravomoc presidenta republiky, voleného Nár. shrom., nikoli tedy přímo voličstvem ($ 56), byla pak v ústavě ($ 64) vymezena jednak v zahr. politice při stycích čsl. státu se státy cizími, jednak byla určena jeho kompetence v poměru k zákonodárným sborům a jmenovitě vypočtena ostatní jeho práva (jmenování vlády a veř. funkcionářů určitého druhu a stupně, udílení darů a pensí z milosti, vrchní velitelství veškeré branné moci, milost a amnestie).

Pro mimořádné zásluhy o založení státu přiznala však ústava M-ovi přece jen výjimečné postavení, aspoň pokud se týče jeho volitelnosti. Platí-li jako norma, že osoba, jež presidentský úřad zastávala po dvě periody po sobě jdoucí, je nevolitelná, pokud od skončení druhé periody neuplyne sedm let, vyňala ústavní listina z tohoto ustanovení prvního presidenta ($ 58, 4); zpráva ústavního výboru poznamenala, že M "zůstane naším presidentem až do smrti", vyjadřujíc tím polit. naději revolučního ústavodárného sboru, že M bude vždy znovu volen presidentem.

Ve smyslu ústavy z r. 1920 se M podrobil nové volbě hned nazítří poté (27. květ. 1920), co bylo ustaveno prvé ústavně zvolené Nár. shrom. Ani tentokrát ani v následujících volbách nebyl M kandidován za presidenta republiky jako člen některé z čsl. stran. Vrátiv se do vlasti jako hlava státu, nepřiklonil se k žádné polit. straně; realistická strana po válce splynula s jinými pokrokovými stranami a její deník Čas, za války zastavený, byl jako orgán M-ovy politiky obnoven jen na krátkou dobu (červen 1920-leden 1923). M zůstal nad stranami, maje oddané stoupence ve všech stranách, neváhal však ve svých veř. projevech, interviewech a pod., pokud mu to dovolovalo jeho úř. postavení, otevřeně vyslovovat své mínění o souč. otázkách a kritisovat časem oba polit. tábory; zatím co však strany levicové, které měly k M-ovi blíže jak pro společné předválečné úsilí o soc. pokrok, tak pro jeho nezměněné stanovisko k otázkám soc. reforem v době jeho presidentství, vřele projevovaly svou příchylnost k jeho politice, pravicové strany v jeho kritice buržoasie shledávaly spíše jen nepřízeň nežli přání, aby se positivnější státností povznesly na výši úkolů, jež jim náleží. Podobný smysl mělo presidentovo ostré vystoupení proti fašistickým tendencím.

Vládní většina v roce 1920, skládající se z čsl. stran soc. a z čsl. strany agrární (rudozelená koalice), sotva by byla sama prosadila zvolení M-a jakožto svého kandidáta na prvý ráz. Proto z iniciativy předsedy vlády Vlast. Tusara došlo k široké volební koalici všech čsl. stran i oposičních, které se jednomyslně prohlásily pro kandidaturu dosavadního presidenta M-a; něm. strany byly tehdy v příkré oposici k vládě, stojíce na zásadně negativním stanovisku k republice. Čsl. koalicí byl pak M zvolen 284 hlasy ze 411 odevzdaných; protikandidát něm. obč. stran - něm. soc. demokracie se rozhodla nehlasovat - soustředil na sebe 61 hlasů. Také při druhé volbě, konané ve výročí volby první (27. květ. 1927), tehdejší vládní koalice pravicových stran nezajišťovala presidentskou volbu na první ráz, kromě toho koalice nevystupovala v této otázce jednotně. Přes vyhlášení kandidatury M-ovy min. předs. Antonínem Švehlou setrvala část pravicových stran (nár. demokraté a luďáci) v odporu proti ní, vytýkajíc M-ovi některé zásahy do vnitřní politiky, a odevzdala prázdné lístky (104); zato oposiční socialisté, čeští i něm., spolu s ostatní pravicovou vládní většinou, v níž byla zastoupena i část něm. stran obč., hlasovali pro M-a; ze 432 odevzdaných lístků 274 znělo na prvního presidenta; sčítací kandidát komunistický obdržel 54 hlasů. Třetí - a tedy podle ústavy již výjimečná volba - spadla po dalších sedmi letech do vzrušené doby, kterou určoval jednak zahraniční neklid, způsobený vzrůstajícími diktátorskými tendencemi ve stř. Evropě, jednak trvající hosp. tíseň, ale proti dřivějšímu období vnitřní polit. poměry v republice zkonsolidovány, jak bylo také patrno z široké vládní koalice, utvořené po podzimních volbách 1929 ze stran čsl. i něm. obojího tábora, buržoasního i soc. Tato koalice pak provedla presidentskou volbu (24. květ. 1934), která měla slavnostní ráz jak manifestační tříčtvrtinovou většinou, tak místem, které bylo tentokrát zvoleno k volebnímu aktu (historický Vladislavský sál čes. králů na hradě pražském). Z 418 hlasů bylo pro dosavadního presidenta odevzdáno 327 hlasů (byly to nejen hlasy celé vládní většiny, nýbrž i hlasy někt. skupin oposičních; komunisté hlasovali pro svého demonstračního kandidáta a 53 prázdných lístků odevzdali zástupci slovenské autonomistické strany, maď. nacionalisté a několik čes. poslanců oposičních). Tato čtvrtá volba znamenala otevřené přiznání ČSR k demokracii a tak také byla chápána cizinou, která v M-ovi právem spatřovala konsolidační princip a záruku demokratického vývoje.

Kromě výjimečného ustanovení o neomezené volitelnosti M-ově presidentem poctilo Nár. shrom. M-a k 80. narozeninám zákonem: "T. G. M se zasloužil o stát"; deset let před tím z usnesení Nár. shrom. vydalo ministerstvo školství sborník M osvoboditel (1920), mající poučit lidové vrstvy o životě a díle M-ově.

Z práv, přiznaných ústavou presidentu ČSR, rozvinul M zejména onu část, která se vztahuje k zahr. politice. Učinil tak v správném rozpoznání, že v tomto směru bylo u nás nejméně zkušeností, tradice i schopných osob a také široká čsl. veřejnost projevovala celkem malé porozumění pro zahr. otázky, schvalujíc jinak vždy svými ústavními orgány politiku, kterou zahájil M a jeho spolupracovníci již za svět. války. V úzké spolupráci s ministrem zahr. věcí Benešem, kterého v jeho resortu vždy podporoval celou vahou své autority, položil základy pevného zařadění republiky v mezinár. světě a na dlouhý čas určil čsl. mezinár. polit. orientaci ve smyslu své důsledné koncepce státní a světové. M však věnoval iniciativní pozornost nejen hlavním liniím zahr. politiky, nýbrž i drobné práci, jednotlivým správním úkonům v zahr. službě. Nehledě k oficielním návštěvám vedoucích státníků a hlav států (na př. president Hainisch na Lánech 1921, král Alexandr na Lánech 1922, egyptský král Fuad v Praze 1929) vzal M na sebe dobrovolně i rozmanitý a obsáhlý styk s význačnějšími cizinci - nejen s politiky a novináři, nýbrž i s učenci a umělci, osobnostmi hosp. života atd. -, kteří přicházeli do republiky a jimž byl M nejen jako president, nýbrž jako evrop. myslitel a státník hostitelem nebo aspoň hlavním informátorem; i v tom M význačným způsobem plnil důležitou funkci zahraničně polit., kterou ovšem jinde ve vyvinutějších poměrech společenských zastává povětšině ostatní kulturní a polit. svět.

Jako hlava státu znovu navštívil it. krále v Římě (18. čce 1921), za svého pobytu na Capri, kde se od květ. do srp. zotavoval z vážného onemocnění na počátku 1921; tehdy také, projížděje na zpáteční cestě Rakouskem, se v Hallstadtu sešel s presidentem rak. rep. dr. M. Hainischem (10. srp.). Měly-li tyto návštěvy M-ovy u hlav států a vlád spíše příležitostný ráz - podobného rázu byla i neoficielní návštěva Společnosti národů v Ženevě v břez. 1927 před velkou cestou na zotavenou do orientu (Egypt, Palestina, Řecko, březen-květen 1927) - v říj. 1923 došlo k oficielnímu zájezdu do Francie (16.-19. říj.), Belgie (20. říj.) a Anglie (21.-24. říj.); tato cesta připravila polit. smlouvu Československa s Francií z 25. led. 1924.

Podobně jako zahr. politice věnoval M od samého vzniku republiky zvýšený zájem i čsl. vojsku, který prýštil jak z upřímné a starostlivé lásky o čsl. vojáka již od dob nár. odboje, tak i z vědomí, že vojenství je obor, pro nějž v polit. kruzích s počátku namnoze chybělo potřebné porozumění a zkušenost. M velmi aktivně uplatňoval svou funkci hlavy branné moci nejen po stránce vnější, zastávaje až do posledních let nanejvýše svědomitě povinnosti spojené s nejvyšším velitelstvím, nýbrž také zejména v rámci svých ústavních práv jednou provždy prosadil stanovisko, že nejvyšší velitelství presidentovo není jen funkce pro válečné období, nýbrž právě naopak že je v normálních dobách mírových jedním z největších ústavních oprávnění presidentských a že do kompetence presidentovy náleží na základě branného zákona bezprostředně a vlastními rozkazy organisovat brannou moc. Spolu s odbornými činiteli podnětně řešil všecky problémy tvořící se čsl. armády a soustavně spolupracoval na vybudování silné branné moci, bezpečné záruky pro mezinár. postavení republiky. Jeho časté projevy v té věci zajisté měly vliv jak na charakter čsl. branné moci, tak na správné chápání její funkce v široké veřejnosti. Zůstávaje pacifistou bez utopičnosti, snažil se o mír prakticky; neshledával proto nejmenšího rozporu mezi svým humanitismem a kladným úsilím o mocnou obranu státu, bez níž udržení míru a tím i konsolidace státu není možné. Jak v zahr. politice, tak i ve vojenství viděl M svůj hlavní úkol v tom, určit směr a zabezpečit kontinuitu státní politiky.

Ve vnitřní politice M nerozvinul, třebaže plně oceňoval organickou souvislost mezi vnitřním životem státu a jeho zevní politikou, všecky funkce svého úřadu, jak k tomu dávala ústava právo. Při vší bdělé účasti na vnitřní politice ponechával M jak vládě, tak parlamentu nerušenou možnost vlastního samostatného rozvoje. Dík vysoké své autoritě čelil M neomezené vládě stran a stoje nad stranami, dovedl osobním vlivem, jednáním s ministry, vůdci stran atd. v důsledném sledování určité myšlenky polit. prosadit některé zásady, jež uznával za potřebné (na př. názor, že nejlepší způsob vlád je vláda smíšená z prvků parlamentních a odborných). A tak, získávaje polit. činitele pro svůj jasně formulovaný a důsledně hlásaný program, byl jednotícím prvkem státu.

Ústava zajistila presidentu vliv na parlamentní práci také institucí zpráv (poselství). Těmito poselstvími se M snažil jak zákonodárné sbory, tak především občanstvo republiky orientovat ve smyslu zásad své politiky. Stejný cíl jako slavnostní poselství u příležitosti význačných dat republiky nebo vlastního života (srv. obsáhlé poselství k prvnímu výročí republiky, po třetí volbě z 11. čna 1927, k 10. výročí vzniku státu atd.) měly nesčetné jiné M-ovy projevy povahy úřední (proslovy k vyslancům, memoranda, odpovědi na pozdravy při úř. cestách atd.) nebo soukr. (interviewy pro rozličné časopisy domácí i cizí atd). V těchto projevech M pozorně sledoval polit. směry a vůbec celé duchovní proudění doby, věren svému širokému pojetí politiky, a zaujímal k nim kritické stanovisko, snaže se tak působit na veřejné mínění; užíval jich také záměrně k tomu, aby v nich probojovával některé zásady státní politiky a tím vládě připravoval půdu pro praktické řešení otázek, s počátku dosti nepopulárních; to platilo zejména v národnostní otázce, kde se snažil od počátku minority získat pro aktivní spolupráci a odpovědnost za vedení státu.

V prvních popřevratových letech M věnoval mnoho pozornosti nejaktuálnějšímu problému současné doby i republiky, totiž bolševictví. V obšírných projevech a úvahách o teorii i praxi bolševické podával ostrou, ale věcnou kritiku ruského komunismu. Velmi důrazně odmítal rus. vzor pro čsl. poměry, pochybuje dokonce i o vhodnosti komunismu pro Rusko samé, a požadoval pro republiku dobře připravenou sociální reformu, která se může provésti toliko cestou parlamentní. Jeho jedinečná znalost předválečného vývoje Ruska - rozbor bolševictví bylo vlastně pokračování jeho starších studií ruských - i jeho osobní zkušenosti z počátků sovětů, doplněné literaturou i spolehlivými zprávami o dalším vývoji, dodaly jeho kritice mimořádné ceny a také účinnosti, zejména když neváhal tuto střízlivou kritiku komunismu otevřeně projevovat i vůči dělnictvu, jež právě tehdy prožívalo krisi svých socialistických názorů. Tento protibolševický boj, vedený M-em osobně nebo jím podnícený a řízený, nejvíce pomáhal k ideovému překonání komunismu v republice a k uklidnění sociálních poměrů. Tři projevy o komunismu byly rozšířeny knižně (O bolševictví 1921) a v překladě (do šesti jazyků) přispěly i k mezinárodnímu objasnění otázky. Samostatně vyšly také úvahy původně na podzim 1920 v Čase anonymně uveřejněné: Sovětské Rusko a my (1920, znovu přetištěno v Cestě demokracie I., 356-406).

Všechny veř. projevy atd. presidentovy byly souborně vydány v knize Cesta demokracie (dosud 2 sv., obsahující projevy z let 1918 až 1923, I., 1933, II. 1934) a podávají obraz M-ovy práce, pokud přímo nebo nepřímo souvisela s jeho funkcí presidentskou, a zároveň obraz jeho osobního vztahu k určitým problémům a potřebám státu a k poválečnému vývoji v nové Evropě a v celém světě. Vyložil-li M. v Světové revoluci demokratický program základů ČSR, ukázal v poválečných projevech uskutečňování tohoto programu.

Státní myšlence sloužily také jeho oficielní cesty po republice (v září 1921 první velká cesta po Moravě, Slovensku a Podk. Rusi, v září 1922 po vých. Čechách, v červnu 1924 po Moravě, Hlučínsku, Slezsku atd.), na nichž široké vrstvy občanstva přicházely do bezprostředního styku s hlavou své republiky; od 1923 v létě pravidelně sídlíval na Slovensku v Topočiankach, od 1924 časem také na Moravě v Židlochovicích.

Polit. činnost přirozeně v tomto období M-ova života nabyla převahy nad soustavnou činností vědeckou; výsledek svého stálého přemýšlení a odborných studií o polit. otázkách ukládal M většinou jen do veř. projevů příležitostných, které se vždy opíraly o přesnou znalost předmětu.

Nicméně i uprostřed úředních povinností nalezl čas - nehledě k několika menším úvahám většinou příležitostným (na př. úvodní stať k angl. publikaci Čes. akademie o Komenském 1928) - k obsáhlému dílu, v kterém shrnul své názory politické a dějinně filosofické: Světová revoluce. Za války a ve válce 1914-1918 (1925, v 16. vyd. 1930 opraveny některé menší chyby v datech a p.), kterému se dostalo zcela mimořádného rozšíření (90.000 výt.). Opíraje se o své válečné zkušenosti i o literaturu a dokumentární materiál, podal M v této knize nejen "zprávu o své zahraniční činnosti za světové revoluce", nýbrž i celkovou historii osvobozenského boje, zejména zahraničního; osobní vzpomínky a fakta ustupují v ní do pozadí před úvahami a všestranným rozborem hlavních problémů předválečné a válečné Evropy, aby smysl čsl. podílu v světové katastrofě byl náležitě objasněn. Historickým výkladem o vzniku republiky chtěl dát poučení, jak ji udržet, a zároveň informovat světovou veřejnost - spis byl přeložen do 8 jazyků - o oprávněném boji čsl. národa za samostatnost a obhájit mezinár. postavení obnoveného státu. Obšírněji nežli v Nové Evropě, která se Světovou revolucí tvoří celek, odůvodnil své pojetí svět. války, odmítnuv výklad čistě materialistický i čistě národnostní, třebaže prakticky šlo hlavně o sebeurčení dosud potlačených národů; momenty sociální a národnostní byly ve válce zúčastněny jen jako složky odvozené, jako symptom hlubšího procesu. Smysl světové katastrofy shledával M v zápase Západu s Německem, vedoucím centrální mocnosti; západní demokracie představovaly při tom pokročilejší stupeň vývoje, směřujícího od theokracie k demokracii. "Proti národně šovinistickému pangermanismu, ideově, etnograficky a zeměpisně omezenému, stálo spojeno všech pět dílů světa, a jejich národové byli už tím faktem spojeni katolickou ideou humanity, žádající organisaci celého člověčenstva v přátelský všecelek. Wilsonova Liga národů je prvým velikým praktickým pokusem o světovou organisaci, která svým rozměrem a ideou převyšuje a vyvrací pangermánský program, usilující o podmanění světa starého." Navazuje na myšlenku, vyslovenou již v Sebevraždě, spojil M světovou válku s hromadným zjevem moderní sebevražednosti jakožto následkem moderní subjektivnosti; v tom smyslu pak filosoficky byla M-ovi válka objektivistickou reakcí na obecnou moderní subjektivnost. Do tohoto světového rámce dějinně filosofického zařadil M obnovení čsl. samostatnosti jako přirozený důsledek a pokračování našeho vývoje a uvedl je v souvislost s minulostí reformační a obrozenskou. Jako zásady čsl. politiky vytkl demokracii a humanitu, po stránce kulturní pak žádal evropanství, kulturní synthesu západnictví a slovanství, jak k tomu odkazuje naše historie; v této synthese kulturních prvků různých národů přiřkl důležitý úkol minoritám vzdělaných národů. V poslední kapitole ("Demokracie a humanita") rozvedl M soustavně myšlenky o demokracii, vyložené v Nové Evropě, a podal jejich aplikaci na konkretní úkoly nového státu. "Ježíš, ne Caesar, opakuji, toť smysl našich dějin a demokracie."

Presidentský úřad umožnil M-ovi jednak v mezích jeho ústavních možností působit na kulturní politiku státu nejrůznějšími podněty a účinnou pomocí, jednak přímo podporovat vědu ve značné míře jak z vlastních úředních prostředků, tak z fondů, které byly sebrány nebo vládou mu dány k disposici jako dar k 70. a 80. narozeninám. Při svém mecenášství M nesledoval jen dobročinné cíle nebo okamžité potřeby jednotlivých učenců nebo podniků, nýbrž snažil se také iniciativně budovat ústavy, které by se staly novým střediskem a trvalou oporou vědeckého bádání.

Jedním z nejdůležitějších ústavů, které vznikly z jeho podnětu a přízně, byl Slovanský ústav v Praze (dotovaný 4 mil. Kč) a k němu přidružený Sbor pro výzkum Slovenska a Podk. Rusi (2 mil. Kč). O rozšíření znalosti slovanských věcí a organisování středisk vědeckého bádání o Slovanstvu usiloval již v době svého rakouského poslancování, za války pak stál u kolébky slovanských ústavů, které vznikly v Londýně a v Paříži, a pomáhal vědeckým orgánům pro studium slovanských věcí (le Monde slave a po válce The Slavonic Review). Slovanským ústavem pražským M dovršil toto usilování a tu část svého životního díla, které cestou vědeckou i politickou směřovalo k poznání i k spolupráci Slovanstva a které z něho učinilo největšího znalce slovanského světa a živý příklad pravého Slovanství.

Slovanstvu byla také věnována M-ova úvaha, kterou uveřejnil v čnu 1922 jako úvodní článek nové angl. revue The Slavonic Review (The Slavs after the War; česky: Slované po válce 1923; přeloženo do 7 jazyků). Zhuštěná tato studie podávala přehled situace jednotlivých slovanských národů po válce, až na Lužické Srby osvobozených, s vytčením hlavních otázek jejich státního života. Nejobšírněji se dotýkala Československa a jeho minoritního a nábož. problému a dále bolševismu v Rusku, odvozujíc v celku sovětský režim spíše z polit. a soc. rozvratu národa kulturně slabého, nežli z nějaké slovanské pravlastnosti sklonu ke komunismu; pro tak zv. slovanský anarchismus, vlastně astatismus, hledal M výklad v poměrech, v nichž Slované žili.

V úvaze o poválečném stavu Slovanů se M dotkl i některých základních problémů slovanských, takže studie spolu s tím, co pověděl o těchto věcech v pařížské přednášce z roku 1916 (Svět a Slované), v Nové Evropě (1918) a Světové revoluci (1925), podává poslední formulaci M-ových názorů. Nejdůležitější byla otázka panslavismu, t. j. otázka po tom, co mají Slované společného a je-li toho tolik, aby se o Slovanech a slovanství mohlo mluvit jako o organickém celku kulturním a dokonce polit. M si byl vždy vědom větší příbuznosti slov. národů než na př. národů románských a germánských a na otázku, tvoří-li Slované celek, odpovídal kladně. Tento názor vyvozoval z historického faktu, že národové slovanští asi dosti dlouho v předhistorické době tvořili celek, který se jazykově a kulturně pomalu diferencoval; také některé fakty zeměpisného rozšíření a historického vývoje přispěly k větší jednotnosti Slovanstva. Slované podnes si zachovali jazykově tolik společného, že jazyková příbuznost sama jednotlivé národy slovanské sobě přibližuje; Slovan Slovanu snadno rozumí a to má pro styk lit. a praktický značnou výhodu. Ale M byl přesvědčen o nereálnosti polit. panslavismu, který před válkou byl v podstatě panrusismem; Rusko ztělesňovalo nekritickým nadšencům slov. myšlenku, M však tento panslavismus odmítal. Důvody k tomu čerpal M ze skutečného poznání rus. státu a jeho politiky. K tomuto názoru dospěl M již v 90. letech a po zkušenostech ze svět. války v něm setrval. Osvobození slov. národů nezesílilo polit. panslavismu, neboť není slov. státu, který by se mohl a chtěl veřejně ujmout panslavistické myšlenky; panslavismus stejně jako před válkou i po válce "může být jen mocí kulturní a mravní". "Kollárův program vzájemnosti slovanské je za nových poměrů živější, nežli byl v jeho době." "Ale lze připustit, že již válkou sblížení slov. národů značně bylo zesíleno a že poválečná situace vybízí slov. státy k dohodě a vzájemné pomoci;" půjde o to, jak se vyvine pangermanismus, t. j. jaké postavení zaujme něm. národ k národům sousedním a specielně slov. Slovanstvo však pro M-a nikdy nebylo celkem v sebe uzavřeným; byl vždy přesvědčen, že hlubší poznání kultury všech národů a filos. kritika jejich kulturního vývoje u nás odkazuje ke kulturní synthese, k vzájemnosti nejen slov., nýbrž všech národů. "Válka a poměry poválečné odkazují všecky národy v Evropě k dohodě, vzájemnosti a jednotě. Věřím, že se vyvíjejí spojené státy Evropy." "Válkou uvědomili si národové, že všichni tvoří organický celek, lidstvo. Válkou posílen byl humanitní program, program to nejpokročilejších hlav všech národů. Člověk nemůže mít jiný program nežli zdar člověka. Humanitní program znamená cítit sympatii k všem lidem přes rozdíly jazykové, národní, třídní. Humanitní program znamená zároveň úsilí pro sjednocení všeho lidstva. Tento humanitní program bude uskutečněn spojenými státy Evropy a k spojení států evr. národové slovanští přispějí svou vzájemností." M nestanovil tedy zvláštní slov. program, nýbrž je to program zvláštní slov. cesty k společnému cíli lidstva. "Slované jsme a být chceme, ale evropští, světoví."

Do M-ovy lit. tvorby tohoto období bylo by přičísti i Hovory s T. G. Masarykem (I. 1928, 19355; II. 1931, 19325; III. 1935; přeloženo do 4 jazyků), které za léta důvěrného styku zaznamenal K. Čapek, zachovávaje věrně půvab mluveného slova M-ova. V prvních dvou svazečcích Hovorů - "Věk mladosti" a "Život a práce" - načrtl M ve formě volných vzpomínek běh svého života od dětství až po presidentství, vykládaje na význačných událostech smysl svého jednání a užívaje jich současně jako námětu k hojným úvahám o veřejných věcech atd., v třetím pak ("Myšlení a život") podal ve formě rozhovoru nebo souvislého výkladu své názory o noetice, metafysice a zejména o náboženství, křesťanství a kult. boji, dále o politice, národě a lásce k národu; v těchto kapitolách M shrnul v konečné formulaci své základní názory filos. (konkretismus) a náboženské (theismus). Podobného rázu a také obsahu byly i rozmluvy, které s M-em začátkem roku 1933 vedl E. Ludwig a které po presidentově revisi vydal něm. a v čes. překladě v knize: Duch a čin. Rozmluvy s Masarykem (1935). Spojujíce s teoretickými úvahami životopisné vzpomínky, přinesly tyto interviewy, záměrně vedené spíše k aktuálním otázkám polit., někdy přiléhavější vyjádření soudů, v podstatě již odjinud známých, M-ovi pak daly vhodnou příležitost, aby před světovým forem znovu vyložil některé problémy čsl. republiky a filosofii, na níž je založena, a obhájil její polit. praxi, zejména politiku vůči menšinám, německé a maďarské. Josef Borovička.

: I. Obecná charakteristika myslitelské osobnosti M

1. O filosofii M-ově nelze pojednávati bez zřetele k životu a činům. Nikdy nenapsal, čeho nebyl osobně procítil. Čistě akademických themat u něho není; nepatřil k typu profesorů filosofie a jeho universitní činnost nebyla tradováním filos. disciplin, nýbrž "poselstvím od života k životu", jak o něm napsal F. X. Šalda. Z těchto příčin nutno podati nejprve přehled genetický: ukázati, jak se myslitelské úkoly M-ovy během jeho života vyvíjely, formulovaly, rozšiřovaly a zcelovaly. Pak teprve lze jeho názory utříditi, ukázati jejich vzájemnou podmíněnost a poměr k rozmanitým školám a proudům, pokud to ovšem nebude vytčeno v přehledu genetickém. Leč i to bude zase mnohem spíše výkladem osobnosti M-ovy nežli filosofie, která by se dala bez velkých ztrát abstraktně vyložiti bez zřetele k jeho činnosti veřejné. M jakožto filosof není opakovatelným typem, nýbrž individualitou. Teoretický názor životní je u něho vždy ve službách činnosti praktické: úkolem filosofování je "svět měniti, nikoliv pouze vykládati". Že se M jako filosof a akademický učitel nedovedl odosobniti, dlouho se mu vytýkalo, nežli se poznalo, do jaké šířky roste jeho práce a s jakou silou zasahuje do života národa, ba národů.

2. Každá opravdová filosofie jest návodem k nějakému stylu života osobního i kolektivního. V tomto smyslu je M zjevem nevšední velikosti. M je myslitel svědomitý, jenž se denně táže sám sebe, co má jako filosof činiti. Hledáme-li systém, najdeme jej v systému životní práce a v osobnosti. "Já jsem neměl nikdy potřebu podávat systém. Byl jsem vylákán k myšlence jako k bojování vždycky naléhajícími okolnostmi. Vždycky ze mne nějak něco vytáhli. Ale systém mám - pro foro interno: osobnost, charakter, člověk je systém" (E. Ludwig: Duch a čin 83).

3. Filos. plodnost a pronikavost M-ova nevyplývá tedy z touhy po klidu "uzavřeného" systému. Nesměřoval k pronesení "posledního slova"; zhusta zapůsobil vlastním hledáním a přiznáním k nehotovosti více než jiní myslitelé klidem hotovosti. M je duch obzírající. Je především diagnostikem doby, či lépe dob, které prožíval. Svůj obzor stále rozšiřoval, až dosáhl šířky a světovosti dosažitelné pouze vyvoleným. Rozbory dějin, kult. směrů, povahy, nedostatků a bolestí mnoha národů evr. i Spoj. států zakládal vždy též na literatuře naší i světové, z níž načerpal více podnětů nežli z děl odborně filos. Byl vyzbrojen znalostí všech hlavních jazyků světových.

4. M-ovy filosofické myšlenky se však i tehdy, když sahají na noetické kořeny poznání, prolínají se sociologickými. Sociologie pak mu teoreticky i prakticky rychle přechází v sociologii aplikovanou, v politiku. I v teoretické vědě a filosofii je M organisátorem, jenž si úspěch slibuje od plánovité spolupráce. V tom se jeví, jako ve všem jiném, mužem a myslitelem demokratickým. Vědecká programatičnost, k níž základy kladl v Konkretné logice důležité to práci ještě v stáří důkladně revidované - přechází u M-a již v mládí v plány na obrodu národního života českého po stránce kult. a polit. Sem náleží i plán na Ottův Slovník naučný.

5. Bylo by tedy nesprávným položením otázky, kdybychom se tázali, je-li M filosofem, sociologem či politikem. Takové disjunkce u něho není: někdy byl vržen do polit. života a veř. bojů takřka proti své vůli, jindy cestu k tomu záměrně hledal. Všecky tři složky se stále vzájemně hledají a doplňují. Politika M-ova nebyla nikdy jen bojem o moc, nýbrž zápasem o vliv, a to ne v první řadě o vliv osobní, nýbrž o vliv programů a ideí, kterým se zasvětil. Vždy šlo o politiku v nejširším slova smyslu, o politiku kulturní, školskou, sociální: o vše, co má vliv na veř. mínění a tím i na kolektivní podmínky života. Ve spojení vědecké, filos. ideologie a politiky byl M-ovi vzorem Plato, k jehož studiu se vždy (zejména jako státník) vracel. Lze tedy psáti o M-ově životě, filosofii, sociologii a politice v oddělených kapitolách jen s podmínkou, že se budou navzájem doplňovati a že každá z nich bude míti zřetel k celku osobnosti a životní práce. To platí i o tomto oddílu a jeho vztahu k sociologii, do níž nutně zasahuje.

: II. Myšlenkový vývoj M-ův do konce 80. let.

1. První práce literární.

Již první články M-ovy (Theorie a praxis, O pokroku, vývoji a osvětě, Plato jako vlastenec, kritika spisu Funk-Brentanova La civilisation et ses lois) ukazují v zárodku nejen celý profil M-ův, nýbrž i tytéž problémy, které později obšírně rozváděl: sociologie a morálka má býti vedle nutného obecného vzdělání základem politiky; o pokroku nerozhoduje příroda; není vyvolených národů a plemen, nýbrž práce na pokroku je součinností národů; má býti vědecká, ale cíle vědy jsou určeny ideály, na jejichž odvození nestačí ani faktický mrav té které společnosti, ani psychologie, ani míra subjektivního blaha (eudaimonismus). Víme, že již tehdy útočil v přednáškách na pesimismus. Ve své studii O hypnotismu (magnetismu zvířecím) varuje před poddáváním se vlivům podvědomí a plaiduje za rozumové ujasnění a objektivaci v díle.

2. Všechny tyto motivy se spojují v prvním monograf. díle M-ově Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der modernen Zivilisation, které zadal jako habilit. práci ve Vídni 19. list. 1878. Cílem tohoto spisu jest prozkoumati sebevražednost v širším slova smyslu, tedy rozvrácené a pesimistické nálady, pro niž život již pozbyl ceny: sebevraždy vyplývají ze sebevražednosti. I probírá M na základě tehdejších statistik nejprve příčiny disponující, periferní: vlivy přírodní (podnebí, roční doba, vzrušení nervstva teplem, doba denní, vliv půdy, potrava, vliv slunce a měsíce). Do vlivu přírodního spadá i tělesná organisace člověkova, nemoci, epidemie, pohlaví, věk atd. Mnohem důležitější jsou vlivy společenské struktury: hustota obyvatelstva, přelidnění, rodinné poměry (ženatí, vdovci, rozvedení), města a venkov, povolání, polit. poměry, revoluce, agitace, poměry hosp., jako nouze a bohatství, nedostatek potřeb pravých i domnělých, špatná úroda, krise obch., způsob práce. Na konci této řady blíží se již příčinám vlastním: "Polit. poměry, pokud jsou společenské povahy, jsou vlastně výsledkem jistých společenských sil, jež leží hlouběji a zároveň určují stejně vznik sebevražednosti jako mnohých polit. zřízení: v jistém stupni jsou sebevražednost a polit. poměry funkcemi téhož společenského stavu".

Psychosa, z níž pochodí sebevražednost, je zlem sociálním, především však spočívá "na bludných představách vzdělanosti". Doby kulturně, mravně a nábožensky primitivní sebevraždy jako hromadného zjevu neznají: vyvíjí se se stoupající osvětou a individualisací myšlení (protest. země mají sebevražd více než katol.); nepodporuje ji však vzdělání opravdové, nýbrž polovzdělanost, polovičatost, beznábožnost, slovem stav vleklé krise přechodních dob. Indiferentismus, skepse, cynismus, mravní anarchie jsou následkem úpadku jednotného názoru světového, přechodu od tradičního křesťanství k náboženství novému, jehož dosud není. Podle toho vypadá i společenská profylaxe a therapie M-ova: společenské a sociální reformy samy o sobě nestačí; jsou naopak možné jen tam, kde člověk zároveň nalézá nový smysl života. Základem je M-ovi učení Ježíšovo, od mytu očištěné.

Toto dílo jest jedním z klíčů k myslitelské osobnosti M-ově. K myšlenkám těm častěji se vracel, spojení sociologie s hodnotící filosofií dějin se nikdy nevzdal. O tom, že nenáboženskost je hlavní příčinou sebevražednosti, zhusta se pochybuje (srv. na př. Jos. Král, Na okraj M-ovy Sebevraždy 1927). Námitky vyplývají zčásti z užšího pojetí nenáboženskosti. M má na mysli všechny stavy, v nichž člověk ztrácí smysl svého bytí v světě; nevěří, že reflektujícímu člověku stačí čistě biologické motivy k jeho podepření.

3. Spisek Blaise Pascal, jeho život a filosofie zabývá se metodikou a logikou myslitelovou, od níž přechází k líčení jeho zápasů nábož. Pascal měl Descartův ideál "geometrického ducha". Definicemi míní Pascal jen definice nominálné, metodou demonstrování, což nelze vždy splniti. M. dokazuje, že nedefinovatelnost nemusí znamenati ztrátu jistoty. Uchvacující Pensées Pascalovy byly marné ve svém pokusu dokázati zjevené náboženství. Ale nikdo nevylíčil radost ze života a hrůzu před velikými problémy, postavení člověkovo mezi nekonečnostmi, jeho nicotu a nevědoucnost zároveň se vznešeností vědomí atd. lépe než Pascal. Nikdo tu nemůže zůstati lhostejným. V této dvojakosti člověkově Pascal zoufá rozum sám nepomůže; vznešenost křesťanství vykládá z umravnění člověčenstva, z trvání Církve a zázraků. Nejde mu tedy o theismus vědecky dokázaný, nýbrž o živou víru, ač se Pascal často marně pokouší o důkazy vědecké; ale metoda je podivná: k dokázání nejvyšších pravd se chce dojíti snižováním rozumu. Hlava protestantská, srdce katolické. Pascalův obrat k náboženství má něco podobného se sebevraždou. Není pesimistou, ale nicotu bytí líčí černěji než Schopenhauer. Na Pascalovi studuje M přechod od katolicismu k protestantismu, vymaňování ducha z autority: chválí jeho horoucnost, ač sám zná cenu střízlivosti. Protože sám "zápas protestant. rozumu s katolickým citem" v sobě prožívá, doporučuje synthesu: Platon i Aristoteles, Comte i Mill, Pascal i Hume . . . "neskýtala by filosofie polou Pascalovým, polou Humovým duchem osnovaná oné nálady duševní, která skutečně vyhověla by citu i rozumu"?

Poněvadž M hledal jistoty, poutali ho skeptikové. Zabýval se Davidem Humem, netoliko po stránce etické, nýbrž i noetické. Vedle překladu Humova spisu o základech morálky svědčí o tom jeho nástupní přednáška univ. z říj. 1882 "Počet pravděpodobnosti a Humova skepse" (za historický úvod k theorii indukce vzdělal T. G. M). (Rok nato něm.) Hume založil pojem příčinné souvislosti na zvyku, na asociaci představ, jež spojuje jevy pravidelně za sebou následující. Vyloučil tedy rozum a odmítl netoliko bádání o podstatě příčinné souvislosti, nýbrž i otázku, možno-li poznati kausalitu skutečnou. Všechna jistota našeho poznání o realitách je ze zkušenosti, ex post: zákonitost dění jest pouze presumptivně platnou, na zvyku a živočišné víře založenou generalisací. Apriorní jistotu myšlení uznal Hume pouze v oboru matematiky, kde zůstáváme při kombinaci ideí: pouze ona splňuje logické požadavky průkaznosti. Se strany matematiků byly námitky proti Humově iracionalistické teorii indukce: upozornili na počet pravděpodobnosti, který se nezakládá na zkušenosti a zvyku, nýbrž na logické úvaze, založené na rozumu. Pokud jde o budoucnost, není tu jen zvykové očekávání, nýbrž pravidla, získaná velmi aktivní činností rozumu, hledáním a verifikováním hypothes. Jejich jistota nezáleží na kvantu předchozí zkušenosti. Problém jistoty je jiný než psycholog. otázka, jak vzniká očekávání. Hume je poražen matematickou jistotou úsudků z pravděpodobnosti; mnoho o pravděpodobnosti mluvil, ale směšoval subjektivní pravděpodobnost (nejistotu) s objektiv. pravděpodobností a proto zabředl do skepse.

4. Další složkou tehdejšího přemýšlení M-ova je zákonitost dějinného vývoje a smysl historického dění. Spis Theorie dějin dle zásad Th. Bucklea z r. 1884 přijímá jak nespokojenost Buckleovu s obvyklým pěstováním dějepisu, tak i požadavek stanoviti v něm obecné zákony. Požadavek metodického uspořádání obecných poznatků k předmětům jistého druhu se vztahujících platí i pro historii, "má-li býti vědou". Buckle neprávem zavrhuje historickou specialisaci; právem se mu protiví dějiny králů a válek. Žádá obecné kulturní dějiny celého člověčenstva nebo některých jeho částí a řádu sociálního v každé době, avšak nepátral správně po příčinách nedostatků a polit. dějiny podceňoval. Pomalý vývoj dějepisu je podmíněn složitostí jeho předmětu. M vykládá, že vědecká historie musí býti budována na sociologii, skrze ni na psychologii a menší měrou na vědách základnějších. Podrobně se zabývá Buckleovým determinismem, jenž pokládá společnost za fatalisticky determinovanou, nikoliv však jednotlivce. M vidí v problému determinismus indeterminismus hádku o slova. Theismus se srovnává jen s determinismem; otázka však zní, čím je člověk determinován. Proti Buckleovi varuje M před předčasnými generalisacemi "historických zákonů" a před přenášením přírodovědeckých metod do historie.

5. Hledání základů pro poznání teoretické a jistotu víry jest však u M-a ihned doplněno poukazem na jiný zdroj poznání, totiž poznání umělecké. Tomu dal výraz v přednáškách o studiu literatury, jež vyšly r. 1884 s názvem O studiu děl básnických M neuznává vědecké poznání, jež se nese k obecnosti a vtěsnává vědění do obecných zákonů, ani za jediné ani za nejvyšší poznání lidské. Vedle něho, a často výše, stojí poznání umělecké, postihující skutečnost přímo v její plnosti a konkretnosti. Není však umění ani zábavou ani pouhým napodobením skutečnosti: jest zároveň objevem, poznáním i tvorbou, v níž musí býti tvůrčí idea. Musí býti všelidské, opravdové. M sice vysoko hodnotí "exaktní fantasii" ve smyslu Goethově, staví se však proti naturalismu výtv. i lit. (Zola). Tento "vědecký" realism není podstatou umění. Příklady, zejména z lit., které M uvádí a rozbírá, svědčí o porozumění i schopnosti kritické; dílko toto neprávem se opomíjí: beze vztahu k umění, zejména lit., nelze myslitele M-a zcela pochopiti.

6. Vzrušený zápas o poznání vědecké i umělecké a o jistotu víry přechází však u M-a v pořádnost, systematičnost práce: výrazem toho je dílo Základové konkretné logiky z r. 1885 (podtitul: Třídění a klasifikace věd). M-ova koncepce vědecké práce i filosofie je založena na dělbě a organisaci práce: vyvíjí se tu typický synergismus M-ův, který od té doby charakterisuje všechnu jeho činnost myšlenkovou i praktickou. Základové konkretné logiky jsou metodologií (méně obecnou, než jaká se podává obvykle v logikách) a naukou o "přirozené soustavě a stupnici věd"; stupnicí (hierarchií) věd se rozumí, jak která druhým slouží za podklad a v nich se předpokládá. M pokládal tento úkol za důležitou část své životní práce: o tom svědčí fakt, že dílo, původně české, dal přeložiti a znovu zredigoval i německy (1887).

Podněty ke klasifikaci věd nalézá M již v době starověké (Aristoteles); krit. probírá náznaky Komenského, Baconovy, D'Alembertovy atd. Vlastním předchůdcem M-ovým je však Aug. Comte. Ačkoliv však M Comtea vysoko cení, přece jeho soustava věd je podstatně jiná. Stupnice Comteova (matematika, mechanika, fysika, chemie, biologie, sociologie), na níž se budují vědy konkretní (histoire naturelle), M-ovi nevyhovuje proto, že je příliš lineární. Jsou rozdíly nejen v podrobnostech uvnitř vědeckých skupin, ale i v různorodosti faktů. M-ova soustava rozkládá vědy na matematiku, vědy přír. a duchové, t. j. a) matematika, b) mechanika, fysika, chemie, biologie, c) psychologie, sociologie. Mimo soustavu stojí logika, estetika a jazykozpyt. Logika ze všech věd čerpá a všem dává základ, kromě matematiky. (V tomto bodě se názory od té doby změnily a matematika i s naukou o množinách byly odvozeny ze symbolické logiky, čímž stupnice věd nabyla rázu cyklického.) Stupnice má význam podmíněný: poznatky nejsou téhož druhu. Dílo M-ovo přestává v celku na vědách abstraktních. Na úplné třídění a soustavu věd konkretních a praktických, jak poznamenává autor, vědění jeho nestačí, i doufá, že druzí dílo započaté opraví a doplní. Oddíly II. a III., nadepsané "Některé idee o soustavě věd konkretných" a "Některé idee o soustavě věd praktických", přestávají na několika postřezích zásadních.

M zdůrazňuje různorodý charakter vědeckého poznání; jsou v něm mezi matematikou a vědami přír., vědami přír. a biologií, biologií a psychologií předěly, způsobené povahou fakt i metodou poznání; to znamená, že se M nedrží přírodověd. orientace positivistické. Biologie jest vedle ostatních věd přírodních vědou samostatnou. Nejhlubší kvalitativní zářez v systému věd jest však tam, kde se začínají vědy duchové, t. j. u psychologie. Vědomí je jevem sui generis. Analogií se užívá v psychologii často více, nežli sluší: protože se historicky přír. vědy dříve staly přesnými a každý z nás dříve poznává přírodu než sebe, užívá se k popisům jevů psychických obratů a obrazů z přírody, a tak se přečasto místo popisu a výkladu nepodává nic jiného než více nebo méně případný obraz. M žádá, aby psychologie čerpala ze svých vlastních zdrojů, chce-li se státi vědou v pravém smyslu samostatnou a přesnou. Psychologie Brentanova, zejména jeho "psychognosie", nepřešla kolem M-a bez vlivu, ačkoli se (což dosti překvapuje) o Brentanovi v Konkr. logice nejedná. Avšak přece se M postavil do oposice proti positivismu, který na zásadním, obyčejně paralelistickém svázání jevů duševních s fysiologickými trval, čímž rušil jejich zvláštní strukturu a spojitost.

Sociologie nás poučuje o organisaci společnosti (Comteova sociol. statika) a o jejím vývoji (sociol. dynamika). M rozebírá sociol. metody (studium koexistence a posloupnosti, resp. historické filiace změn společenských, podle toho, jde-li o statiku nebo dynamiku, indukce doplňující se dedukcí atd.). Millovu dělení sociologie na nár. hosp. a polit. ethologii M vytýká, že zapomíná na rozdíl věd abstraktních a konkretních. M má sociologii za vědu abstraktní; vedle ní klade konkretní discipliny sociol., při čemž historie je konkretní dynamikou společenskou. V samé abstraktní sociologii musí však býti i abstraktní dynamika, jakási historie beze jmen osob a národů (Comte) nebo ideálná věčná historie (Vico). To jest filosofie dějin. Filosofie dějin tvoří tedy M-ovi nutnou součást sociologie; v další činnosti M-ově se to projevuje tím, že stále vykládá dějiny, zejména dějiny české, hledaje jejich smysl, t. j. nejhlubší a nejúnosnější dynamiku. To se neobejde bez hodnocení a bez rozborů ideologických, které jiní (positivističtí) sociologové ze své vědy vylučují. Důraz na filosofii dějin je nepositivistickým prvkem v sociologii M-ově: zástupci nehodnotící sociologie po vzoru Maxe Webera a školy Durkheimovy zdůrazňují jako hlavní úkol přesný rozbor a popis. Stejně se M staví k historii pouze popisné, nezbudované na sociologii. Tyto názory, které se rýsují již ve spise o Buckleovi, jakož i jejich uplatnění v další lit. činnosti M-ově, mu vynesly mnoho sporů: že nejsa historikem zasahoval do výkladu dějin a kritisoval ona díla historická, v nichž buď podrobné vypsání dějů nabylo vrchu nad výkladem, nebo v nichž se jevilo jiné zhodnocení složek vývoje národního. Historie jest u M-a konkretní sociologií, politika (zejména podle německého vydání Konkr. logiky) sociologií praktickou.

Pozornosti zasluhuje i vytčení poměru sociologie k etice. Etika je M-ovi vědou o životosprávě. Není různých pravidel pro jednání v zájmu společnosti a individua. M tudíž mravní postoj ve smyslu všelidských, všude platných norem uplatňuje všude. Politika, praví, musí respektovati etické rozlišování jednání mravného, nemravného a mravně indiferentního. Něm. vyd. obsahuje též úvahy o nenáhlém ústupu mytického myšlení. M v překonání mytu (i vědeckého, polit. atd.), ve vědeckém vytříbení a v organisaci práce vědecké i praktické spatřuje princip pokroku.

Velmi positivisticky zní v Konkr. logice M-ovy názory o filosofii. Na první pohled se zdá, že M pojímá filosofii pouze jako přehled odborných výsledků vědeckých (srv. Comte), že tedy zbývá pro ni všecko (odborné) a nic (vlastního). Filosofie jest pokusem o lidskou vševědoucnost, ovšem relativní a vždy neukončenou. Minuli časové, kdy "královna věd" odborníkům předpisovala, čemu učiti mají a smějí. Se stanoviska, jaké M. zaujímá k různým z historie známým výměrům filosofie, jest patrné, že se staví proti Kantovi a idealistům něm. (jakož vůbec celé jeho myšlení jest obranou proti filos. romantismu něm., zejména též ve filosofii národa). Filosofie jest M-ovi souborem věd všech, ale souborem metodickým, soustavným. Směřuje k metafysice, ač metafysiky vědecky přijatelné není mnoho. M. žádá, aby každý filosof v něčem byl odborníkem, ale zároveň aby odborné vědy byly pěstovány filosoficky, t. j. se zřetelem k celku vědění a své funkci v tomto celku, k čemuž vyzývá stejně věda správně pochopená jako i naléhavé úkoly životní. Filosofie se tedy neliší od věd odborných kvalitou poznání: jest sice výrazem smýšlení a osobnosti, ale nikoli výrazem na faktech nezávislým; jest láskou k moudrosti, jakož vůbec především praktické potřeby životní nabádají k myšlení filos.: naděje a strach. Pokrok filosofie tedy vyžaduje i lepší organisace práce vědecké, čemuž právě Konkr. logika chce pomoci; vyžaduje též srozumitelného sdělování pokroků vědeckých. Z odborných znalostí pro filosofa nutných nejvíce se doporučuje sociologie jakožto věda závěrečná. Víra v možnost metafysiky od positivistů zamítané, jakož i osobní stanovisko k otázkám nábož. odlišují M -a značně od positivismu. Filosofie vědecká jest "ve vědách a s nimi jakožto scientia generalis"; je všeobecným vzděláním vědeckým a opakem diletantismu; ani úspěch časový ani užitečnost pro jednotlivce a pro společnost nesmějí býti měřítky její hodnoty.

Pro theologii M v Konkr. logice nenalezl místa, ač k náboženství vůbec a ke křesťanství zvláště nalezl v Sebevraždě poměr tak kladný. Jeho názory zde značně kolísaly. Odvolávaje se na Schleiermachera a Kaftana pokládá náboženství za věc citu a praktickou záležitost ducha lidského - názor, který později značně pozměnil, hlavně v tom, že neviděl pak sídlo náboženství pouze v citu.

Kapitola o filosofii a theologii (s podtitulem Věda a náboženství) má v něm. vyd. charakteristický podtitul: Mythus und Wissenschaft. Náboženství je M-ovi v té době zjevem sociologickým, psychologickým, etickým; po stránce teoretické - jako theologie - je často obhajobou mytu, od něhož odvádí celý vývoj vědeckého myšlení. M ovšem chtěl, aby se náboženství stalo předmětem vědeckého zkoumání; jsa sám význačným filosofem náboženství, recipoval později i theologii mezi vědy. (Stalo se tak v diskusi o "Rukověti sociologie" v Naší době VIII., 1900, 1, kterou měl s prof. Frant. Krejčím.) Dělil ji na abstraktní (filos. náboženství) a konkretní (rozman. vědy theol., pokud nejsou na př. historií) a p. V tomto smyslu by tvořila theologie část onoho nesmírného materiálu, jenž musí býti ve filosofii respektován. Závěrem by byla zase filosofie-metafysika, ovšem obohacená rozborem náboženství, vědeckou theologií neboli filos. náboženství.

"Rukověť sociologie" i jinak modifikuje M-ovu soustavu věd. Pojetí filosofie jest jiné: logika (zahrnující noetiku a konkretnou logiku) se stává částí filosofie, etika rovněž přechází z oboru praktické sociologie mezi discipliny filosofické. Je patrno, že M revidoval svůj pojem filosofie původně zcela teoretický.

: III. Léta 90. a počátek století.

1. Politická činnost M-ova z let 1891-93, úpadek strany staročes., nejasnost mladočes. ideologie, vznik a roztříštěnost nových pokrokových směrů 90. let, jakož i potřeba vlastního prohloubení přiměly M-a k pokusu položiti nový základ k čes. a slovenskému programu nár. i polit. Výsledkem hist. a lit. studií M-ových z této doby jsou spisy zvané kruhem České otázky.

Bohatá a neutuchající diskuse, kterou tyto spisy vzbudily (Kaizl, Pekař, Arne Novák, Zd. Nejedlý, Jiří Jareš, Em. Rádl, Jan Slavík, Albert Pražák, F. M. Bartoš), svědčí o jejich závažnosti. M vskutku znovu a způsobem velmi osobitým formuloval program kult. a polit., o který se zápasí dosud. Filosofická problematika sporu je bohatá, byť i měla někdy na první pohled ráz sporu o metody a fakta historická. Sám pokus o ideologický výklad smyslu dějin narážel na odpor. Naše minulost i obrození byly zajisté velmi mnohotvárné: odpor proti husitské i bratrské reformaci, protireformace, liberalistické a romantické tendence v obrození byly též zastávány čes. a slovenskými lidmi. Podle these Pekařovy zeje mezi naším obrozením a reformací propast; ani obsahem se nedají srovnávati: humanitism herderovský je světský a nelze jej srovnávati s reformační, více méně středověkou touhou po spasení na onom světě. Čsl. nár. obrození se začínalo již v době protireformační: často byla proti M-ovi zdůrazňována vlasten. kontinuita doby barokní. Nadto dal barok tolik památek uměleckých a vyvinul tolik milého folkloru lidového i nábož., z čehož čerpalo naše umění, že se linie M-ova mnohým jevila jako ochuzení, zpřísnění a zprotestantštění čes. života. Mravně nábož. ethos koncepce M-ovy naráželo na odpor kruhů liberálních. Na druhé straně se ukazuje, že čes. nár. obrození přišlo zčásti ze Slovenska, kde nábož. tradice reformační byla silná a čeština jazykem kultickým; že naše země byla křižovatkou vlivů světových, v nichž se ideje humanitním příbuzné všelijak spojovaly s náboženskými atd. Je jisto, že si M vybíral a že někdy humanitní úmysl výše zhodnotil než velikou práci romantika nebo liberála. I leží filos. podstata sporů těch především v otázce, na jaký základ položíme hodnocení idejí a tudíž i směrů hist. a je-li možna objektivní platnost hodnocení. Ideologický výklad dějin se stává zajisté tím obtížnějším, čím podrobněji se kreslí: je proto jen výrazem neodborné povšechnosti? M se stavěl proti "hist. empirismu" a žádal výklad historie již v Konkr. logice a spise o Buckleovi: spisy z okruhu České otázky jsou provedením těchto zásad. Humanita - slovo, které se v dřívějších spisech M-ových skoro nevyskytuje, je mu úhrnným výrazem pro synthesu mravní opravdovosti, nábož. posvěcení světské práce, účinné lásky k člověku, lidovosti ("demokratismu"), víry v moc ducha a rozumnou organisovanou práci, v bratrství. Brzo ten, brzo onen moment vystupuje do popředí: kult. lidovost ve spise O naší nynější krisi a K. Havlíček, nábož. tradice v Janu Husovi a spise o Palackém. K franc. revoluci, o jejímž kultu Rozumu a Nejvyšší bytosti napsal M do Naší doby 1893-4 články silně odsuzující (knižně 1934), zaujal později stanovisko kladné; ve Světové revoluci v ní vidí dokonce pokračování osvobození reformačního, humanistického, vědeckého a filos.: reformační kvas v zemích katol. působí revolučně. V celku se jeví připojení humanitního ideálu na rozmanitá hnutí minulosti v M-ově myšlení stále bohatším, čímž se stává, že husitskobratrská tradice domácí nabývá znenáhla rázu složky, ovšem pro naše obrození nejvýznamnější. Historie se však stane učitelkou života jen tak, že její děje třídíme a vykládáme pod zorným úhlem nějakých idejí a zásad. M-ovi nestačil výklad našich dějin z pouhého nár. pudu sebezáchovy, nýbrž utvořil si svoji klasickou linii. Slova jako "správné pochopení našeho úkolu" nemají u něho pouze ten význam, že naši předkové a buditelé dělali, co odpovídalo postavení malého národa uprostřed Evropy a velikých soupeřů (ač i to velmi padá naváhu), nýbrž má význam normativní: program humanitní ve všech svých rozmanitých obměnách mu byl otázkou svědomí a úkolem Prozřetelností uloženým. Takto se stává M-ova nár. filosofie nejen výkladem, nýbrž i programem: vítězství každé ideje je závislé na energii a schopnosti, s níž je zastávána. M-ova filosofie dějin je tedy pro jeho filosofické myšlení velmi důležitá, ba příznačná: na ní vidíme složitost jeho motivů; stálé doplňování a zápas dvou typů, které charakterisuje jako protiklad Platona a Aristotela, Pascala a Huma, humanismu a liberalismu, politicky Ježíše a Césara. Zavedení těchto hledisek do studia dějin naráželo na odpor nejen proto, že M pomáhal odklízeti nejeden nár. mytus o slavné minulosti a realisticky ukazoval k aktuálním úkolům přítomným, nýbrž i proto, že soustavně potíral liberalismus, t. j. indiferentnost mravní i nábož. Zároveň zápasil proti vlivům romant. filos. něm. (zejm. J. G. Fichta a J. W. Hegela), pokud se u nás projevily. Je důležité, že právě tyto filosofie činily člověka závislejším "na Absolutnu" a zároveň osobně méně odpovědným nežli filosofie M-ova: podle této lze pozvání Prozřetelnosti k spolupráci odmítnouti, nepochopiti, dojíti k němu po hořkých omylech. Jeví se i zde synergistické nazírání M-ovo a jest to v tomto případě synergismus již metafysický, nikoliv pouze součinnost lidská. Pouze v tomto rámci nabývá pojem smyslu dějin pravé závažnosti. Dějiny národa a národů mají tolik smyslu, kolik se lidem vlivným, cílevědomým, pracovitým podaří v nich uskutečniti; avšak nad tím jest uložení Prozřetelnosti, t. j. to, co má býti. Odtud možnost rozlišovati "správné a nesprávné" v činech dějinných a programech národních. Zároveň je M, jak opětovně zdůrazňuje, deterministou: jednání má vždy příčiny dostačující. Leč k těmto příčinám náleží i důvody a zásady: determinace duchovní. Zesílení této determinace v duchu humanitním "pod zorným úhlem věčnosti" bylo hlavní starostí M-a filosofa i politika.

2. Z těchto předpokladů vyplývá i rozbor tehdejších poměrů kult. a polit., podaný ve spisku O naší nynější krisi. M žádá pro novou stranu polit., aby byla hnutím, jež přináší nový život po všech stránkách; jinak jest i největší vítězství politické ilusí. Marné jest odvolávati se na instinkt, cit, srdce a p., není-li dobrého programového dorozumění a práce. Vzorem nám mají býti buditelé, na něž v České otázce navazoval. V jejich stopách dojdeme k cílevědomé politice vnitřní; jejímž předpokladem je důkladné polit. vzdělání, zejména u oposice; vše je nutno viděti ve světovém rámci. "Naše otázka, otázka česká, je buď otázkou světovou, anebo otázkou není." Oporou jest mu i rozbor národní filosofie Palackého: Palacký postavil národu před oči vrcholné údobí jeho dějin, reformaci. Jeho dílo jest neseno centrálními ideami, jako dílo každého velikého historika: vykládá dějiny, nezůstává při líčení. I mimo dějepisectví byl Palacký nábožensky orientován, v jeho humanitě však vedle prvků nábožensko-mravních jest i silný prvek racionalistický. V Palackého programu polit. nalézá M nejednotnost: v sociálních názorech byl předstižen ale přesto ve věcech hlavních Palackého následovat můžeme s důvěrou a radostí.

Spis o Havlíčkovi jest nejen výkladem oné doby a názorů Havlíčkových, nýbrž konfesí M-ovou: proto je tato kniha nejen základem k poznání polit. zásad Havlíčkových, nýbrž i konkret. odrazem vlastních zásad M-ových. I srdečnost spisu vyplývá z toho, že mohl s Havlíčkem v podstatě souhlasiti.

Havlíčkovy-M-ovy zásady lze shrnouti takto: nikdy nezaměňovati vzdálený cíl s prostředky a nepřestávati na slovech; odtud Havlíčkovy i M-ovy výpady proti vlastenčení. Neoddávati se chytráctví, které nás ve světě připravuje o důvěru a neimponuje. Nikdy nepoložiti princip moci nad princip práva; uznávati veřejnost za podmínku poctivé politiky; zakládati svobodu na mravnosti. Revoluce jest hříchem proti svobodě svou tajností i svou násilností; i revoluce obranná smí užívati jen mravně dovolených prostředků; sama o sobě nestačí k dosažení a udržení svobody; na cíli vše záleží: nutno rozlišovati revoluci bourající a budující. Proti revolučnímu radikalismu se tu staví vzdělanost: národ vzdělaný a ušlechtilý nelze žádnou mocí tohoto světa udržeti v poddanství; pravý rozdíl států netkví v ústavní formě, nýbrž v duchu. Vůdčích idejí jest ovšem v celém člověčenstvu počet ohromně skrovný a skromný rozmanitost tkví v jejich konkretním vyslovení a vytvoření. I humanita se ovšem může státi "kulatým slovem", proto musíme studovati konkretní programy svých buditelů národních i politických. Politická mravnost podléhá týmž zásadám jako mravnost osobní. M pokládá Havlíčka za předchůdce polit. realismu, realistického humanismu. Také politika se musí konečně státi pevným odborem vědění a umění.

3. Devadesátá léta byla v každém směru rozmachem M-ovy dynamiky myslitelské. Daleké obzory s vyhlídkami do naší minulosti i do kult. problémů Západu a Východu evr. sdružují se s hledáním náboženským. Charakter M-ova filos. myšlení se ustálil: jeho cílem je vždy diagnosa doby, poznání hlavních tendencí, které ji ovládají, problém moderního člověka, poznaný na hlavních zjevech filos. i lit., jakási mapa aktuální skutečnosti duchovní. Je to myšlení člověka, jenž se rozborem hlavních dat mravních, filos., nábož. i protinábož., sociol. a sociálních připravuje k zásahům do této skutečnosti. I nedokončené projevy lit., jež vyšly z veliké duševní dílny M-ovy, jsou nejvýše pozoruhodné a svědčí o mocném zaujetí osobním. To platí zejména o článcích Moderní člověk a náboženství, jež vycházely v Naší době od podzimu 1896 do jara 1898. Toto lit. torso, jakási filos. rapsodie, bylo nazváno dílem nejmasarykovštějším, ačkoli autor pro ně neměl (proti svému metodickému zvyku) přesného rozvrhu kapitol. M se zde vrací k rozboru moderní sebevražednosti, již vykládá jednak sociologicky a statisticky, jednak na základě Garborgova románu "Umdlené duše". Diagnosa je táž jako v "Sebevraždě". Padá středověký názor světový, a krise z toho jeví se všude: národy katol., pravosl. a protest. mají každý svůj typ duševní umdlenosti. M to ukazuje na dílech lit. i filos., rozbírá Musseta, Goethova Fausta a dlouhou řadu jiných spisovatelů pod společným názvem "Moderní titanism". M popírá thesi o tom, že moderní přírodověda je zúčtováním s náboženstvím. Především jsou hist. studia vlastně pro dobu ještě příznačnější než názor přírodnický; význační myslitelé byli buď pro náboženství nebo uznávali jeho kladné funkce a hleděli je nahradit; opravdu exaktní věda zejména není materialistická. Filos. část díla je vetkána na osnovu subjektivismus-objektivismus. M si tu vybral Huma, Kanta, Comta, Spencera, Aug. Smetanu - oba první právě proto, že mu jejich výklad působil potíže. Živý výklad filosofie Humovy, jeden z nejlepších ve spisech M-ových, vysvětluje nám, v čem se M tohoto myslitele přidržel: je to založení morálky v citu sympatie; motiv, který se pak u M-a častěji vrací, ovšem doplněn vírou v rozum, jenž proniká nejen matematiku, nýbrž i data empirická. Filosofie Kantova M-a s počátku odpuzovala; od této doby se však stává trvale předmětem jeho přemýšlení již proto, že Kant měl veliký vliv - nový to důkaz, jak se M od subjektivní volby filos. klasiků dostával k objektivnímu vážení jejich kult. významu. Kant představuje jeden z hlavních pokusů o synthesu subjektivismu a objektivismu, kterou M v celých dějinách myšlení sledoval. I ukazuje M., jak Kant vlastně Humeovy skepse nepřekonal, nýbrž jen posílil sklon k subjektivismu, který pak v idealistických filosofiích pokantovských někdy přecházel ve skepsi, ba v morální solipsismus, t. j. neobmezené sobectví (Max Stirner). Stejně ostře kárá M Kantovo rozpolcení rozumu na teoretický a praktický, tím zbytečnější, že se Kantovi svoboda vůle, nesmrtelnost i víra v Boha obratem stávají nutnými postuláty "rozumu praktického"; tedy opět subjektivismus. Ani proti zlidšťování (anthropomorfismu) v náboženství se Kant nepostavil. Je vinen tím, že idealistická filosofie tak "dofilosofovala" a že bylo nutno přes ni sáhnouti k solidnějším metodám, t. j. empirismu a odbornosti. Zato rigorismus Kantovy etiky dochází sympatií M-ových jako protijed proti utilitarismu a romantickému mysticismu. Je to ovšem elixír rozumový, nikoli životní, proto málo účinný. I hodnota náboženství Kantem takto zastávaného se omezuje na rozumovou mravnost: je to "náboženství v mezích pouhého rozumu". Zkoumaje dále, jak moderní člověk vychází bez náboženství, vykládá M Aug. Comta. Vytýká mu nedostatek noetiky, nedostatek kritiky, zjednodušování těchto otázek na biologické a historické poznámky a na domnělý spor relativnosti a nerelativnosti poznání - na antithesu, která i v čes. positivismu zůstala a jíž byl souzen i sám M Dosti příkrý je M-ův soud o Comtovi tam, kde sleduje, čím chtěl ve své Politique positive nahraditi náboženství; vlastní teorie se mu stala příliš šedou; hledaje, čím by uspokojil cit, dochází ke kultu Velké Bytosti (lidstva) s hierarchií, papežem a katolicismem bez Boha, ba výslovně k fetišismu. Zabřednuv do nekritického objektivismu, dává volnost subjektivním fikcím.

Fetiše podobné Comtovým nalézá M i u jiných filosofů (Schopenhauera, Ed. v. Hartmanna, Spencera) a novodobá společnost příliš často se mu klaní před barbary a divochy. Již v oné době postřehl M rychlé stárnutí naturalistického a monistického evolucionismu. Dobré jest, že Spencer počítal i s vývojem náboženství. Pokládaje však vše, co je charakteristické v náboženství, za následek nevědomosti, snaží se usmířiti spor mezi ním a vědou tím, že vědu vede k negativnímu monismu a náboženství chce nahraditi uctivým postojem před jeho záhadami - před nimiž, ač je Spencer píše s velikými písmeny, M smekati nechce. Chce rozhodnutí: žádné filosofické limonády: s náboženstvím starého typu je nadobro hotov. Velmi zdůrazňuje-po příkladu Huxleyově že žádný vývoj přírodní a kosmický nemůže založiti lidskosti. M se tedy naturalistických základů etiky zříká. Přímo se posmívá pokusům Benthamovým vysvětliti ji z úsilí o největší kvantum štěstí. Utilitarismus ve všech formách jej činí nervosním.

Dosti zvláštní je srdečný poměr M-ův k Aug. Smetanovi: odpouští mu pro jeho humanitně sociální názory jeho naivně smyšlené sny o vývoji ducha v dějinách filosofie, o synthese vých. a záp. myšlení, o konečném zániku filosofie i náboženství v umění citového nadčlověka budoucnosti a jiné názory, jež byly inspirovány Heglem a Schellingem. Nikde jinde nezaujal M k romantickému filosofování postoj tak smířlivý. Pokládá to sice opět za mytus citovosti, Smetanovy názory o Slovanech za romantické, váží si však mravního obsahu jeho humanit. filosofie. Shledává ovšem, že Smetana nábož. otázky nerozřešil: pouze měl naději na její zrušení.

Od Huma, největšího a nejklidnějšího nevěrce podle M-a, skepse náboženské ubývá. Ale všecky nezdary noetických i historisujících (vývojových) pokusů o překonání skepse jsou mu řešením vždy téhož problému: subjekt a objekt, subjektivismus a objektivismus. M žádá kritickou synthesu, vyřešení poměru rozumu a citu, synthesu humanitní ve smyslu společenském. Žádá filosofii životnou: "Moderní člověk chce od filosofie výklad života, života skutečného, života celého - chce vědět, jak žít." Ale otázka, jaká je podstata náboženství, jež by mu vyhovovalo, když se s mytem rozešel, zůstává otázkou. Jen tolik je jisto, že opravdový mravní a společenský boj je de facto uznáváním pána nad svědomím: "Je nesmyslné, zbožní-li člověk sebe sama." "Boj vedeš, ale pánem toho nejsi, to přece vidíš, to nejde: bojuješ, ale právě tím bojem uznáváš toho pána, jsi odbojný generál, a snad jen řádový - nic více. Bohem nejsi. Kdo tedy, kdo je tu pánem? . . ."

Bohaté výhledy do vývoje evr. ducha a do lit. titanismu, jež podává toto na pokračování psané dílo, jsou jedním z nejhlubších pohledů do M-ovy rozvířené mysli. Ačkoliv jsou více rozborem nesnází moderního člověka, jenž opustil círk. autoritu, než positivní odpovědí, dovolují úsudek, že M-ovi bylo náboženství, ovšem vědecky a filosoficky, přijatelné, mytu prosté, požadavkem jeho opravdovosti: náboženství to stále se mu rozpadá a stále znovu se tvoří. Pán jeho boje nesmí býti fikcí a nemůže tudíž býti ani Kantovou ideou, ani Comtovým nejvyšším fetišem, ani zbožněním člověka. Odtud problém subjektivismu a objektivismu, problém noetický, stálé úsilí dobrati se objektivního smyslu dějin českých a dějinného vývoje vůbec. Hledání smyslu však odvádí M-a daleko od positivistického i evolučního naturalismu: M se jednou stránkou své osobnosti blíží Platonovi, jehož vliv na sebe od té doby zdůrazňuje vždy více.

"Moderní člověk a náboženství" jest v knižním vydání 1934 spis dosti obsáhlý, ačkoliv celá polovina z pův. plánu zůstala nenapsána. Přesto mocně působí svou šířkou, silou intelektuální i citovou, jakož i zášlehy humoru. M měl plán velikého díla o myšlenkových proudech 19. století; mimo přednášky v extensích, jež potom vyšly v Mor. revui r. 1899 jako Vývoj evr. společnosti 19. století, plán svůj tehdy neuskutečnil. Myšlenky se nevzdal: spisy Otázka sociální, Rusko a Evropa, Nová Evropa, Světová revoluce ukazují, že svůj úmysl provedl, ovšem v jiné formě a za situace valně již změněné.

4. Otázka sociální je zřejmě částí tohoto plánu: marxismus a sociální demokracie jako význačná hnutí evr. vyžadovaly rozboru. Spis je obšírnou exposicí učení, jež podali Marx, Engels, Kautsky, Schmidt, Bernstein, Ernst, Cunow, Plechanov: zejména však přihlíží k filos. odvození hist. materialismu, sociol. názorů a zdánlivé mravní neutrality Marxovy a Engelsovy od Hegla, Feuerbacha, evolucionismu atd. M ukazuje, že se sociální otázka neřešila v celém rozsahu: k podstatným rysům díla M-ova náleží důkaz, že marxismus, a zejména teorie třídních bojů tuto otázku zužuje. Do sociální otázky náleží i osudy lidí starých, nemocných, žen a dětí. Socialismus otázkou jen hosp. není a nikdy nebyl, chce býti novým názorem životním, filosofií. Marx-Engelsova vývojová dialektika, která uznává pouze procesy společenského vývoje, nikoliv stálé pravdy a normy, znamená skepsi, která ani cílům socialismu nesvědčí. M ukazuje, že Heglova ideová dialektika byla Marxem a Engelsem převzata neorganicky: vyrostla z předpokladů idealistické logiky; dialektiky objektivní není. Ani materialismus, odvozený z nesprávného výkladu britské filosofie a ze správného zájmu o hmotné kolektivní podmínky života, neslouží cílům socialismu dobře: jsou to cíle mravní a bez apelu na individuální svědomí nemají síly. Dialektický materialismus, tvrdící prvenství přírody ve všech podstatných vývojích myšlenky, je M-ovi případem nekritického objektivismu a positivismu. Marxismus jako reakce proti upřílišenému subjektivismu a romantismu je ovšem reakce blahodárná.

M nezamítá zcela t. zv. hist. materialismu neboli ekonomického determinismu: vliv hosp. poměrů na mentalitu bere velmi vážně, avšak vidí již v nejistotě názvu, tím více pak ve věci samé mnoho nejasností, které ostatně i samého Marxe a Engelse nutily, aby své stanovisko modifikovali a zmírňovali, ne vždy důsledně. M klade více důraz na slovo "historický"; musí to ovšem býti výklad opravdu historický, uvažující všecky složky dějinného vývoje, nikoliv neurčitě schematický. Nenáhlé rozšiřování a rozplývání pojmů užitých v této teorii (materialismus, ekonomické vlivy atd.) sleduje u pokračovatelů Marxových a nalézá je i u těch, kteří se domnívali, že učení Marxovo autenticky vykládají (Kautsky), i u těch, kteří je opustili (Bernstein). Neméně se staví M proti hledání komunismu v primitivní společnosti, proti názoru, že křesťanství bylo zakukleným hnutím sociálním, proti nedostatečnosti pojmů proletariát-buržoasie, zbožnění masy, duch kolektivní, "přírodní" zákon hosp. vývoje, sociální utopismus, socialismus, komunismus, kolektivismus atd. Proti marxistické teorii i praxi třídních bojů se staví ze dvou důvodů, jednak proto, že život není ovládán jen bojem, nýbrž též láskou a rozumem, jednak proto, že nauka a předpovědi z ní plynoucí (Verelendungstheorie) podle M-a neodpovídají chodu skutečného vývoje společenského: střední stav nemizí tak, jak toho teorie Marxova vyžaduje. Že M-ovy názory o hodnotě rodiny, o monogamní lásce, "odumření" státu a funkci náboženství jsou podstatně jiné, netřeba podrobně dokládati.

Nejvíce jest však viděti rozpor názorů v základech etických: onen "podivný dualism amoralismu a moralismu", jenž z touhy po etice "skutečně lidské" (Engels) často boří mosty k ní a neguje její přítomné počátky. Ještě více je však socialismus sám otřesen naukou, že morálky všeobecné není: záměna mravu (nemravu) společenského a mravnosti zatemňuje principy etické i problém etické sankce. I vyúsťuje dílo M-ovo v apologii a chvalozpěv lásky moderní, demokratické, humanitní. Při všech kritikách teoretických však cítíme všude, že M-ovi jde o lepší základy pro hnutí v podstatě totéž, ovšem nikoliv násilné. M je proti revoluci, protože věří ve vývoj a pokrok. Revoluce je mu šosáctvím, polit. primitivismem atd. Žádá reformaci, ne revoluci. V tomto smyslu se nesou jeho úvahy o socialistické politice. Všecky jeho kritiky se sbíhají v úsudek, že krise marxismu je hluboká a zásadová: jest to krise vědecká a filosofická, nikoliv však úpadek.

5. Ke kritice marxismu se M vracel i drobnějšími pracemi a přednáškami. Vědecká a filos. krise souč. marxismu, Naše doba V., K 1. máji, tamtéž: Glossy ke sjezdům něm. soc. demokracie a sporu Kautsky-Bernstein, Naše doba VI., VII. O boji sociálním a hosp., řeč na Kladně 1900 (Vývoj novodobého učení socialistického, Nová doba 1907), přednáška Jak se v nejnovější době socialisté chovají k ethice (vyšlo ve Zprávách Společnosti pro vědy stát. a soc., sešit 2). Stále zřetelněji tu M přechází do aktuální politiky, na př. řečí Oprávněnost a prospěšnost práce osmihodinové, 1900. Z M-ových přednášek universitních vzešly články Jak pracovat? ve slovenském Hlasu (1898-99, knižně 1926), v nichž podává spíše rozbor práce individuální než sociální a praktické rady pro studenty. Pojednává o práci vůbec, o romantismu a práci drobné, o etickém a metafys. významu práce, kritisuje nesprávné názory o poměru t. zv. práce tělesné a duševní, o teorii a praxi v práci, o práci vědecké a vzdělání všeobecném, jakož i o individuálním řízení práce (jak čísti, o knihách, zápiscích, cestování, vzdělání na vysokých školách, popularisaci vědy, sebevzdělání, vzdělání sociálním a polit., o kompromisu). Monogamie a věrnosti v lásce se M ujal v přednášce Mnohoženství a jednoženství (1899).

Názory tak nekompromisně vyslovené vzbudily nejednu diskusi. Kromě uvedených již polemik o smyslu českých dějin je z nich důležitý především spor o Kanta: o Kanta se utkal M již s Jos. Durdíkem v Atheneu 1885, kde vytýkal Durdíkovým Dějinám filosofie nejnovější, jak může být autor herbartovcem a kantovcem zároveň a nalézal řadu nesrovnalostí v učení Kantově. Závažnější však byl svými důsledky osobními spor o knihu Frant. Mareše Idealism a realism v přírodní vědě. (Kritika M-ova vyšla v Naší době 1900-1. O sporu obšírně referuje Jos. Král v Ruchu filos. IV., 1924.) O poměru humanity a národnosti psal M v Naší době IV., o Aug. Smetanovi v Čase 1901.

6. Šťastným populárním zhuštěním humanitních ideálů M-ových je knížka Ideály humanitní, vzešlá z přednášek v univ. extensích a vydaná knižně 1901. M tu sleduje vývoj ideálu humanitního podle povahy a podmínek rozmanitých národů, jeho poměr k vlastenectví, mezinárodnosti, kosmopolitismu: dále socialismus jako kus humanitního úsilí nové doby, pesimismus, positivismus (jehož "diváctví" a impersonalismus znovu odmítá), Nietzscheho. Pro poznání jeho vlastních názorů důležitá je závěrečná kapitola o hlavních zásadách etiky humanitní s výkladem o rozdílech mezi náboženstvím a mravností (náboženství má mravnosti býti základem). Jest velebením humanity činné, nečekající, chápající se drobných příležitostí a klidné u víře v život věčný.

7. Přes stálé důkazy o nábož. základě M-ovy humanity nelze přehlédnouti, že právě v této době se stává příkrým kritikem církví a theologie. V jeho publikacích z té doby zajisté se obráží kus kult. boje, vedeného v prvních letech 20. stol. M sleduje něm. hnutí Los von Rom, přednáší na své druhé cestě do Ameriky 1902 unitářům v Bostonu o tomto thematě, sbližuje se s Volnou Myšlenkou a svobodomyslnými ve Sp. St., ač ovšem nikdy s názory jejich nesplývá a často vyvolává u atheistů projevy nesouhlasu. Vedle sporů s katol. církví (žaloba 308 katechetů 1906, aféra Wahrmundova 1908) uvolňuje se i jeho poměr k protestantismu. M podrobně sleduje modernistické hnutí katol. a souč. theologii protest., oddává se kritickému studiu bible.

Lit. výsledkem jeho nábož. a círk. kritiky z prvních let stol. jsou rozmanité přednášky, spojené v publikacích Hus českému studentstvu (1899), Mistr Jan Hus a česká reformace (1910), V boji o náboženství (1904) a Americké přednášky (z jeho třetí cesty do Sp. St. 1907); jsou hledáním pokroku v náboženství (nikoliv od náboženství), nábož. svobody nejen vnější (od tlaku círk. na stát), nýbrž i vnitřní (t. j. harmonie mezi zdůvodněnou vírou a ostatním obzorem vzdělaného člověka - nábož. přesvědčení, náboženství nezjevené). Theologii tu M nazývá přímo "advokacií, plaidující pro církve za polehčující okolnosti". Církve podrobuje ostré kritice: nestačí svým učením, svým vedením, svou mravností, najmě sociální (filanthropická kost). Slova, jež tehdy pronášel, dodnes nepozbyla ostré příchuti, ač M později jako státník positivně hodnotil mravní funkci organisovaného křesťanství.

Knížka "V boji o náboženství" je bojem proti mytu, který v nábož. nejpozději ustupuje. Kladná charakteristika náboženství méně se M-ovi daří: není vírou v absolutní autority, není totožno s mravností, není pouze kultus, ani umění ani církev a příslušnost k ní, ani mystika. M. staví Ježíše proti paulinské theologii a christologii, zamítá nábož. anthropomorfismus a sociomorfismus, všecky poklesky (i pojmově dogmatické) proti zásadě "neučiníš sobě rytiny"; odmítá víru v zázrak a modlitby prosebné, žádaje spolupráci s Bohem ve vývoji lidstva i všehomíra, spolupráci organisovanou, kolektivní. Všecky tyto kritiky jsou však projevem mocné opravdovosti. "Náboženství ani nihilism - toť krvavá disjunkce naší doby."

Americké přednášky, jednající o Havlíčkovi, o svobodomyslnosti a socialismu, vývoji svobodomyslnosti a řadě aktuálních otázek současných (m. j. o postavení ženy ve veřejném životě a polit. i nábož. situaci v Rak. a Čechách). Definice náboženství zde M odmítá - zjev je příliš mnohotvárný a osobní; jest mu však vyciťováním a uvědomováním poměru k světu a lidem, k záhadě celé věčnosti: poměr ten musí být praktický, činný, nemystický.

Z doby M-ových bojů s klerem pochází publikace Inteligence a náboženství (1906), obsahující diskusi s příspěvkem M-ovým.

: IV. Otázky světové.

1. Obnovením činnosti poslanecké r. 1907 nastává ve studiích M-ových mezera pouze zdánlivá. Jest ve skutečnosti vyplněna velikým úsilím o analytické a syntetické vystižení mezinár. situace kult., sociální i polit. v době, kdy se schyluje k válce. Obzor M-ových spisů v této době se neustále šíří: Rusko a Evropa, Nová Evropa, Světová revoluce. Úsilí M-ovo směřovalo k tomu, aby všemu tomu dění dal výklad a ustálil jeho smysl nejen teoreticky, nýbrž i prakticky. Věcně sem nutno připojiti mnohé presidentské projevy M-ovy, vydávané od r. 1933 pod názvem Cesta demokracie.

Výklad rus. vývoje kult. zaměstnával M-a již dávno: studie o Kirějevském a slavjanofilech v Atheneu VII., 1889 atd., řada článků v Naší době XII., 1905 a XIV., 1906, jakož i universitní přednášky o dějinách filosofie v Rusku a o Dostojevském naznačují intensitu těchto příprav. Dílo "Rusko a Evropa" je největší knihou M-ovou, ač je to dílo nedokončené (2. část, analysující duši předválečného Ruska a její poměr k Západu na základě děl lit., zejména Dostojevského, nevyšla, ačkoliv rukopis existuje a autor stále pomýšlel na jeho přepracování). Široké pásmo rozborů hist. a filos., které zde M vyvíjí, osvětluje s mnoha stran onu směs byzantského středověku a novověku, Východu a Západu, reakce a utopistického pokroku, víry a negace, v nichž se zmítalo Rusko před svět. válkou. Zejména si všímá myslitelů, kteří tomuto dění chtěli dáti směr, ideu a politický smysl. Filosofie ruská, jíž vytýká zanedbávání noetiky, je filosofií dějin, mystikou, etikou, lit. kritikou, na druhé straně též sociologií a socialismem. Protiva Ruska a Evropy není absolutní, rozdíly jsou však závažné, do značné míry jde o otázky specificky ruské. M tu charakterisuje novou filosofii evr. jako odpor proti theologii: je to anthropismus, postavený proti theismu - čímž nemá býti řečeno, že by anthropismus byl nutně atheistický. Zároveň klade demokratismus proti theokratismu, resp. proti theokratickému aristokratismu. Demokratismus má též význam teoretický, filos.: "V tomto ohledu není již ani moderní filosofie královnou věd, není nad odbornými vědami, nýbrž v nich a s nimi, jest scientia generalis" (I., 254). Rusové však zprvu více přejímali romantickou filosofii nežli noetický kriticismus a mravní rigorismus Kantův. Srovnávání s Evropou je vedlo k filosofii dějin, při níž M zejména kritisuje retrospektivní utopismus: zbožnění dávnověku v duchu Herderově. Na druhé straně vliv socialismu a syndikalismu, vývojové filosofie a Marxe převádí ruskou filosofii dějin do těsnějšího spojení se sociologií a společenskými fakty. M podává rozbor myšlenek Čaadajevových, Kirějevského a jiných slavjanofilů, západnictví Bělinského a pokus o synthesu slavjanofilství a západnictví u Grigorjeva. Konec prvního svazku je kritikou filosofie Hercenovy. 2. svazek je rozsáhlým obrazem vlivů, jež vedly k první revoluci ruské, ovšem i vlivů a teorií reakčních (revoluční anarchismus Bakuninův: realismus u Černyševského, Dobroljubova, Pisareva, rus. nihilismus, bezbožství a násilnost, sociologičtí subjektivisté Lavrov a Michajlovskij, vliv positivismu: Katkov, Pobědonoscev a Leontěv jako teoretikové oficiální theokracie, mystika Vladimira Solovjeva, vzrůst marxismu a jeho problémy, novější anarchismus Kropotkinův). Jakýmsi pokračováním spisu je rozbor válečného komunismu, první fáze obč. války rus. po r. 1917. Vyšel ve formě článků v Čase 1920 s názvem Naše otázky a sovětské Rusko, pak jako brožura s názvem Sovětské Rusko a my. Uvažuje český legionář (otištěn v souboru jeho presidentských projevů "Cesta demokracie" sv. I., 356 až 406).

Závěr spisu "Rusko a Evropa" již formuluje problém a odůvodnění revoluce jakožto boj demokracie proti theokracii, což tvoří ústřední myšlenku spisů příštích.

2. Nová Evropa a Světová revoluce tvoří jeden celek obsahem i smyslem: tam program z války a revoluce, zde zpráva o jeho provedení a základy státní filosofie čsl. Ideologický základ k dosažení trvale cenných cílů ve světové válce (demokratisace proti imperialismu a pangermanismu, demokracie proti theokracii, ideje národního vývoje a sebeurčení jako princip státotvorný, demokratický proti aristokratickému a theokratickému státu dynastickému, výklad mezinárodnosti jakožto světovosti, ochrana menšin, nedostatky marxistického výkladu války, různé nár. kultury a měřítko lidství, mravní rozdíl mezi válkou útočnou a obrannou, kritika zásady neodpírati zlému, demokratické podmínky pro budování míru, mravní převychování národů, osvobození církví od státu a naopak) vypracoval M již v Nové Evropě. Stále však pamatuje na to, aby se neztratila moderní verse ideje katolicity: tichý mravní souhlas národů - tacitus consensus gentium. Heslem Ježíš, ne César se končí obě knihy. "Světová revoluce", t. j. výklad pokroku od theokracie k demokracii, spočívá na základě týchž ideologických rozborů mentality jednotlivých národů a jejich kult. směrů, jakou jsme již dříve poznali. Je rozšířena o charakteristiku duševního života Spoj. států. Poslední část knihy, nesoucí název "Demokracie a humanita", obsahuje jeho filosofii demokracie, jejíž propracovanost i mravní hloubka činí státníka M-a netoliko duchovní hlavou státu, nýbrž hlavním mluvčím demokracie světové. Leč výklad této polit. filosofie spadá již do jiného rámce a je podán v jiné souvislosti (v příloze).

: V. Závěr.

Z rozboru spisů M-ových vyplývá, že nelze tento svérázný zjev myslitelský zařaditi do žádné z obecných skupin filos., nechceme-li zanedbati podstatné motivy jeho myšlení. Vliv Brentanův (jímž se podrobněji zabýval Jos. Tvrdý v M-ově Sborníku I.) byl více osobní nežli školský. M. se nedrží psychologie Brentanovy: byl však jím varován před vlivem psychologie Wundtovy v Lipsku a nikdy se nepřipojil k oněm směrům psychologickým, jež v podstatě imitovaly v této vědě metody věd přírodních. Brentano patrně vzbudil u M-a zájem o empirismus britský a Comta; i themata jako sebevražda, počet pravděpodobnosti a p. mají někdy společná, ačkoliv to nedokazuje nic jiného než částečnou souběžnost vědeckých zájmů, jež snad někdy byla konstatována v osobním styku. Oba jsou theisté, věří v substanciálnost duše a nesmrtelnost osobní. K mocným a stálým vlivům musíme u M-a počítati spisy Platonovy: podceňuje se, hlavně proto, že M o tomto mysliteli málo psal, obraceje se vždy k studiu moderního člověka, moderní společnosti a novodobých vývojů národních. Vedle Platona stojí vliv Ježíše, stálé kritické studium bible a křesťanství; často příkrý poměr k theologii jakožto orgánu mytu vyplývá ze stejně rozhodného positivního hledání náboženství pro moderní dobu. Tu však zajímali M-a mnohem více nepřátelé křesťanství nežli jeho apologeti: především David Hume jako typ nejchladněji nenáboženský, dále Jeremy Bentham a John Stuart Mill, jejichž mravní hodnota M-a jímala, ač nepřijímal jejich utilitarismu. A. Comte jej zaujal svou metodolog. pořádností, odpuzoval však později nejen nedostatky svého systému věd a pasivním pojetím filosofie, nýbrž zejména svým papežstvím bez Boha. M nechce nahraditi náboženství ničím umělým: odtud kritika Spencerova evolucionistického monismu. Comtovu ideu vývoje od mytu k vědecké, zejména sociolog. přesnosti podržel. Liší se však od positivistů tím, že jeho ideál vědy není jen popisný a nelpí ani na přírodnickém vysvětlování ani na vysvětlování norem z fakt společenských nebo z anticipace vývoje. Positivismus mu je příliš "divácký"; zná jen vědeckou rovinu časoprostorové skutečnosti; s počátku (Hume, Comte) obchází přírodovědecky i psychologii, později svou přírodovědeckou orientaci modifikuje, nikoli však podstatně. Nepoznatelnosti příčin M neuznává. Ultrapositivismus, t. j. závislost duševního vývoje a zejména norem mravních na faktech společenských a výrobních vytýká i marxismu, jenž ostatně nikdy nedospěl k formulaci určité a jeví zde nejistotu. Z týchž důvodů odmítá M i pouhý "historický empirism". V jeho exkursech do výkladu dějin domácích i cizích vidíme, že stále soudí: M-ův pohled na svět je v podstatě normativní. Rčení, že nutno žíti a pracovati "pod zorným úhlem věčnosti", má zčásti tento smysl. Má však i význam další: M věří v Prozřetelnost, v "logiku dějin" a v možnost postupně a částečně objasniti, co od národa i jednotlivců žádá tento apel na svědomí. Normativní "konfrontace s věčností", víra v moc idejí a smysl dění historického, theismus, víra v zákony mravní, podložené sankcí náboženskou, zavádějí do jeho myšlení jakýsi dualismus či lépe polaritu. M je však positivisticky pořádný, metodický a naléhá na přesnou znalost fakt, na nichž jest nám zásady uplatňovati. Je determinista, avšak jeho determinismus není naturalistický, nýbrž též a hlavně ideový. Tím se liší od fatalismu: svět a lidstvo jsou ve vývoji, avšak nikoliv ve vývoji přírodními silami předurčeném, nýbrž ideovou prací dobývaném.

M je myslitel demokratický, netoliko jako teoretik demokracie a humanitní filosof, nýbrž i tím, že všude, i v teoret. práci vědecké a ve filosofii - při postupném budování metafysiky - spoléhá na spolupráci. Tento moment, jakož i fakt, že jsme spolutvůrci skutečnosti, činí jej myslitelem synergistickým. Jeho metafysika je kriticky zdrželivá: nesnaží se převésti veškeru realitu na jednoho metafys. jmenovatele; nepokládá to za důležité a ví, jak verbalisticky dopadaly takové pokusy. Proto je stejně proti materialismu jako proti metafys. idealismu Fichteovu, Heglovu, Schopenhauerovu. Nálad jeho filosofie nepřipouští: odtud odpor proti pesimismu Schopenhauerovu i optimismu Leibnizovu; skutečnost je boj, jsou v něm vítězství i porážky a nutno počínati si v něm realisticky. Prakticky je tento realism veden ideály humanitními, ale žádá i poznání správných prostředků, netoliko cílů. Nelze však přezírati, že M-ovo myšlení metafysické pozadí má: metafysický synergismus, poměr ideje a skutečnosti, Prozřetelnost atd. tvoří pozadí vší jeho činnosti. O touze po nerelativním poznání nemůže ovšem u něho býti řeči: není tedy správná charakteristika positivisty Frant. Krejčího, jenž mu připisuje úsilí o poznání absolutního transcendentna a řadí mezi "idealisty". Ostrá hranice mezi poznatelným a nepoznatelným je M-ovi nedůvěrou k rozumu a vědě a nelze ji pro vždy dogmaticky stanoviti: posunuje se dále a dále.

O jednoznačné zařadění myslitelského zjevu M-ova do některé ze školských skupin se nikdo vážně nepokoušel. Byly však zdůrazňovány jednotlivé stránky: Fr. Fajfr a Zd. Nejedlý jej pokládají ve všech podstatných věcech za positivistu, In. Arn. Bláha zdůraznil jeho synergismus, kdežto někteří historikové, zejm. Pekař, jej pokládali za myslitele skoro theologického. Opatrně a mnohostranně určil vztahy M-ovy k filos. směrům Jos. Král. Jistě nelze zařaditi M-a podle toho, které myslitele nejvíce studoval.

K rozboru jeho spisů a projevů nutno dnes přidati i autorisované rozhovory s Emilem Ludwigem (Duch a čin 1935) a zvláště Hovory s T. G. Masarykem od K. Čapka. Třetí, filosofický díl těchto Hovorů osvětluje intimní stránky M-ova myšlení. M tu praví, že se nikdy nevydával za filosofa; filosofie (totožná s logikou, noetikou a metafysikou - etika opět z ní vypadá - je stálým úkolem celých generací. Protiklad mytu a vědy stále ovládá jeho myšlení a jeho úvahy dějinné (kolik mytu je dosud nejen v theologii, nýbrž i v politice!), metafysika jest jen malý podnik, který si zařídila filosofie proti theologii. M tu výslovně odmítá, že by byl positivistou; má-li se charakterisovati, nazval by se realistou nebo ještě lépe konkretistou. Konkretismus znamená pluralismus: mnohost věcí a bytostí není zdánlivá, nýbrž metafysicky reálná. Pluralismus je podmínkou svobody, ta však znamená metafysický determinismus: indeterminismus vede k otročení nepochopenému a nepochopitelnému; čím více pronikáme do věčných zákonů, ovšem nejen přírodních, nýbrž i duchovních a mravních, tím více máme svobody. Ovšem svobody determinované charakterem, určené motivy ze světa duchovního. Tento svět však je realitou právě tak jako věci hmotné.

Při úctě k Platonovi zůstává M odpůrcem ostrého dualismu. Přesto se jeví platonský prvek v M-ově myšlení zesílen; sám zdůrazňuje, že uprostřed toku událostí hledá "to, co trvá a je na věky". Proto i v člověku hledá to, co trvá: jeho nesmrtelnou duši. Víra v osobní nesmrtelnost, pouze morálními a účeloslovnými důvody doložená, ale nadmíru silná, dodává demokratismu, osobním a sociálním vztahům lidským teprve pravé hloubky a ceny. Pro víru v Boha uvádí i důkazy účeloslovné a kosmologické, od doby Kantovy téměř opuštěné. Nejde však pouze o theistickou hypothesu: náboženství jest M-ovi věcí veskrze konkretní, praktickou, největším vůdcem Ježíš - však právě proto, že je dokonale lidský. Rozbory náboženství v jeho rozmanitých funkcích a důsledcích, v neposlední řadě i polit., zaujímají mnoho místa.

U myslitele tak konkretního překvapuje množství povšechných pojmů (-ismů), jichž užívá při svých rozhledech, rozborech a charakteristikách. M hledá všude objektivismus a subjektivismus, racionalismus, empirismus, positivismus a ultrapositivismus, historismus, kriticismus, individualismus, kolektivismus, utilitarismus, skepticismus, mysticismus, anthropomorfismus, theokratismus, anarchismus, demokratismus, humanitismus atd. Zkratky tyto jsou někdy shrnutím obšírně podané charakteristiky, jindy však jen upozorňují na rozmanité stránky nebo i na nečekané působení myšlenkových směrů a pak jsou jistou překážkou pochopení: kladou značné nároky a někdy budí námitky, že po jiných stránkách myslitele a směry, o nichž je řeč, nelze tak nazvati. Právě tento způsob však ukazuje, že M myslil vždy více, než napsal: netoliko jeho sloh, nýbrž i celé spisy hledají více jádro věci než důsledky, které si má každý vyvoditi sám. Ačkoliv umělecký půvab není M-ovi nikterak cizí - jsou partie i literárně krásné -, převažuje celkem diagnostická snaha do té míry, že působí suše. Uvážíme-li neobvyklý rozsah M-ovy lit. práce, jeví se neúnavnost jeho ducha tím mocněji: i toto dílo je zkratka. Rozsah četby M-ovy je nesmírný. Jeho myslitelská i praktická síla se na faktech uplatňuje, vyplývá však ze svědomí. M je anatom života, lékař i vychovatel. Snad nikde není hluboký subjekt s objekty spjat tak mocně jako v životě a díle M-ově. J. B. Kozák.

: M-ova sociologie. M je zakladatelem čsl. sociologie. Jeho průkopnická práce záleží hlavně v tom, že proti převládajícímu historisujícímu způsobu myšlení o společnosti k nám uvedl způsob myšlení dějinně filosofický a sociologický.

Předmětem jeho sociologického uvažování byly vesměs konkretní a aktuální otázky polit., soc., etické, nábož., vědecké a filos. Ráz jeho věd. práce je monografický. Problémy razí vždy jako konflikty mytu a vědy. Jejich řešení - a sama podstata vědy - je mu životní, osobní potřebou. Cílem jeho přemýšlení a studia není abstraktní teorie, nýbrž řešení soudobých společenských nedostatků, jež na konec vyzní ve svých důsledcích jako úkoly povahy mravní. Teoretická základna je ve všech M-ových pracích obsažena nejčastěji implicite a převážně vždy formulována jen aforisticky.

M-ovy soustavné názory o teoretických a metodických základech sociologie jsou uloženy hlavně v 7. kapitole Základů konkretné logiky a v Rukověti sociologie (Naše doba VIII., 1901). Ale základní poučení o M-ově způsobu uvažování o otázkách sociol. podává každý jeho spis. Jako obsahově nejdůležitější se uvádějí vedle Sebevraždy a České otázky Otázka sociální, Rusko a Evropa a Světová revoluce.

Na počátku M-ova vědeckého působení sociologie teprve začínala bojovati o své uznání. Teprve na počátku 20. stol. sociologie, jako samostatná věda a učebný předmět na universitách, dobývala obliby nejprve v Americe. M. jako Comte proto musel nejdříve obhájiti nutnost vědecké samostatnosti sociologie. Toho dosáhl tříděním a stupničním uspořádáním (srv. str. 106 a d.). Sociologii tu M zařadil mezi t. zv. vědy základní, které se rozlišují na teoretické a praktické.

Sociologický obor vědní se podle tohoto schematu také rozlišuje na abstraktní sociologii, na konkretní sociologii, na příklad mesologii (anthropogeografii), populacionistiku, etnologii, ekonomiku, státovědu, církvovědu, vědu o intelektuální, umělecké a mravní organisaci společnosti, dějiny atd.; jako praktické discipliny sociologické uvádí M politiku ve smyslu nejširším (politika společenská), politiku ve smyslu užším (politika státní), zákonovědu, správovědu, politiku hospodářskou, vojenství a j.

Sociologie je M-ovi vědou o organisaci a vývoji společnosti, t. j. výkladem soc. vlastností člověka a soc. sil, otázka po tom, co společnost za stálého vývoje udržuje. Není mu vědou všeobecnou v kosmickém slova smyslu, nýbrž jako všecky vědy "pěstujeme ji se stanoviska člověčského". S Comtem rozděluje sociol. bádání na stránku statickou, studuje-li se vzájemné působení a protipůsobení různých částí soustavy společenské, a na stránku dynamickou, přihlíží-li se k silám, které udržují společnost v pohybu, ve vývoji (historie, filosofie dějin). Po stránce formální je úkolem sociologie učiti o své logice, metodice a historii.

Základní prací sociologovou je podle M-a konstatování sociálních faktů. Je to úkol nesnadný, protože jde vždy konec konců o konstatování jevů duševních, neboť jevy sociální a historické jsou vždy zároveň jevy duševními ("Dějiny lidské jsou nám dějinami ducha": Zákl. konkr. logiky 81.) Proti obvyklému dějepisnému způsobu uvažování o společnosti, které věnuje pozornost jen faktům do očí bijícím, sociologie dává důraz na pozorování jevů obyčejných: sociologie má viděti a pozorně sledovati to, nač většina lidí pozor nedává. V politice se tato zásada projeví jako požadavek práce drobné. Pozorování jednotlivců však nestačí; sociolog musí přihlížet k spolčení individuí v masách. Tu poslouží sociologické indukci statistika, nezapomeneme-li, že jsou mnohé jevy, které se kvantifikaci vymykají.

Cílem sociol. pozorování je M-ovi klasifikace, třídění sociálních jevů, které má být přirozené. Klasifikace umělé (klasifikace národů podle pleti, klasifikace ústav politických podle počtu vládnoucích) M odmítá jako zastaralé. Doporučuje pro sociologii klasifikaci stupniční, neboť celý historický vývoj je stupnicí celkových stavů kulturních, jak ukázal moderní evolucionismus. Srovnávací klasifikací ustanoví sociolog typy, to jest vybraná, zvolená ztělesnění generalisujícího a abstrahujícího pozorování. Typ však není stálý, vývojem se mění: není také pouhou generalisací, nýbrž vzorem vybízejícím k srovnání dalšímu. ("Typ je princeps, ale při tom par inter pares": Ruk. 665.) Typ sociologický není statistický průměr, nýbrž historicky daný konkretní představitel, který po výtce vznikl analysou kvalitativní, sociologickou a psychologickou.

Společenský život je velmi složitý: mnohost příčin, jejich spletitost a splývání a rovněž veliká spletitost a splývání účinů sociologické bádání velmi znesnadňují. ("Člověk každý v ustanovování příčinného svazku je velmi rychlý a bezstarostný; člověk pozorující a myslící vědecky liší se tu větší diskretností": Ruk. 665.) Sociologie usiluje stanovit zákony sociální a historické v témž smyslu, v jakém slova užívá věda přírodní. Rozháranost pojmů a výkladů pochodí v sociologii podle M-a z toho, že odborníci věd sociálních nemají náležitého vzdělání logického: "neznají prostě vymožeností novodobé logiky, o noetice ani nemluvíc": (Ruk. 666). Dále vznikají pochybnosti o zákonech sociol. podle M-a proto, že panují nejasnosti o t. zv. svobodě vůle. M přijímá svobodu vůle ve smyslu naprostého determinismu lidského chtění a psychického života vůbec, a s toho stanoviska přijímá a pojímá sociol. zákony. Protože chtění jest determinováno, předurčeno, dovedeme poznáváním předvídat, a v tom předvídání máme svou moc. Determinismus není fatalismus. Fatalismus tkví v nepředvídání, v pasivitě, kdežto determinismus nutká k aktivnosti. Fatalismus vyplývá z indeterminismu. ("Pracovitost a energie moderních národů spočívá na determinismu": Ruk. 735). A tak se stává M-ovi otázka po zákonech historických a sociálních v podstatě otázkou vědecké metody etické a psychologické ("Vědecky myslit znamená především vědět, co víme a čeho nevíme . . . Nestavím historii a přírodu v protivu naprosto příkrou. Monism, dnes tak oblíbený, nespočívá přece v totožnosti všech věci a bytostí [pantheism], nýbrž v harmonii všech věcí a bytostí. Takovýto monism, řekl bych methodický, přijímám se svého stanoviska theistického, ku kterému se tu nehlásím z metafysické indiskrece, nýbrž jen proto, abych i po této stránce objasnil věcný základ své methody": Rukověť 737). Posledními příčinami sociálního a historického dějství jsou M-ovi duševní vlastnosti individuí lidských. Poznány v svém základu a v své celkovosti určují cestu k pochopení smyslu lidství - cestu humanity.

Sociologické zákony lišíme na všeobecné a zvláštní; terminologie není dosud ustálena. M si však klade otázku: platí všeobecné zákony sociální a historické jen pro historii (lidskou) či zároveň pro organismy všecky, anebo dokonce i pro hmotu a všecek vývoj vesměrný? M nepochybuje, že historie (lidstva) souvisí s historií světovou, ale úvahy takové jsou nutně předčasné. Úkolem sociologie je především domáhati se zákonů o oboru života sociálního a dějstva historického, což nevylučuje ohlížet se po dějinách světa, neboť dějištěm lidské historie je země, osud lidstva visí na osudu země a s ní celé soustavy sluneční, snad i všehomíra celého.

Po stránce metodické odmítá M v sociologii časté zjednodušování složitosti sociálního dění (simplismus) a doporučuje opatrnost při používání analogie (hlavně z mechaniky, ale i z psychologie a z biologie) - "výklad chceme - ne analogie": Ruk. 832. Výklad kausální také nestačí. Příčinnými souvislostmi konstatujeme pouze jisté pravidelnosti mezi příčinami a účiny. V sociologii je však také oprávněna otázka: odkud, proč a k čemu ty pravidelnosti? Tu se uchýlí sociolog k výkladu teleologickému. Teleogického výkladu se ovšem hodně zneužívá a zneužívalo, ale to nemluví proti teleologii, nýbrž proti jejímu zneužití. ("Výklad teleologický, přihlížíme-li kriticky, také je jen doznáním, že událostem nerozumíme, ale že jim rozumí duch jiný, vyšší . . . Pojem pokroku, vývoje vůbec je podstatně teleologický": Ruk. 824.) M odmítá požadavek některých sociologů, kteří odkazují otázku po teleologii a smyslu vývoje do metafysiky. ("Člověk myslící vědecky bude podle sil svých spekulovati vědecky - je-li tudíž takové spekulování dovoleno, pak je již věcí vedlejší, spekuluje-li v sociologii nebo v metafysice": Ruk. 825.) Otázka po smyslu společenského žití a vývoje je M-ovi základní otázkou sociologickou a zároveň je to základní otázka po smyslu života vůbec. Příkazy a ideály etické jsou nutně příkazy a ideály lidskými a naopak člověk je členem společnosti, předmětem studia sociologického jakožto bytost mravní. ("Pro samý vývoj, pro samou historii lidem se ztrácejívěci a pojmy - idee, zásady, přesvědčení se převracejí v slabošský diletantism, schovávající se často za domněle přesný positivism": Ruk. 825.) M připouští relativnost pojmů a věcí jen ve smyslu zvolného zdokonalování. Positivními fakty sociologickými nejsou mu jen události, které se dají konstatovat smysly a přesně chronologicky, nýbrž fakta jsou také pohnutky, z nichž viditelná konání prýští. "Slovem svědomí člověkovo nepřestává proto, že se člověk studuje také historicky": Ruk. 826.

Smysl vývoje světového a společenského nepostihneme obvyklým historickým, vlastně chronologickým empiricismem, nýbrž posuzováním a srovnáváním filosofickým, hledáním smyslu ve spoustě faktů. ("Vnikáme duchem svým do smyslu jednotlivostí: racionalism contra historism, pokud upřílišený historism se také jeví jako bezduchý, passivní empiricism": Ruk. 910.) Proto M žádá od historiků studium dějin kulturních a filosofie dějin. Nezapomínat však, že není historie, t. j. vývoje bez věcí, které se vyvíjejí. To je smysl M-ovy these realismus contra historismus.

Tyto názory M-ovy o podstatě a úkolech sociologie jako moderní vědy pro výzkum společenského dění jsou obsaženy ve všech jeho spisech a pronikají všechnu jeho činnost praktickou. M byl profesorem, ale učebnice ve školském smyslu slova nenapsal. I sociologii učil prakticky: na problému sebevražednosti, na otázce rukopisných falsifikátů, na otázkách po smyslu a duchovním obsahu češství, na otázce sociální v souvislosti s marxismem, při pověře rituální vraždy, při analyse duchovního a sociálního života ruského a tak dále, ale nejvíce na konkretních otázkách čsl. národní a státní politiky, kde svou koncepcí rozkladu Rak.-Uherska dospěl k vrcholu své činnosti prakticko-sociologické: užil světové války, jíž dal revoluční smysl demokratického úsilí, jako prostředku pro nové uspořádání střední Evropy a k zajištění svobodného života svému národu.

Své školy sociologické v obvyklém školském smyslu M nevytvořil. Nejvýznačnějšími jeho žáky jsou Edvard Beneš, Emanuel Rádl a I. A. Bláha. Čsl. sociologové vesměs se hlásí k M-ovi jako ke svému učiteli, prakticky však (zvláště to platí o příslušnících generace nejmladší) pěstují převážně pod vlivem positivismu sociologii objektivistickou, domněle ideologicky nezatíženou. Josef Navrátil.

: Bibliografie. Nová vydání M-ových spisů: Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty, pův. něm. 1881, čes. 1904, 19262, 19303; Blaise Pascal, jeho život a filosofie 1883, Počet pravděpodobnosti a Humova skepse 1883, něm. 1884, Theorie dějin podle zásad T. H. Bucklea 1883, v 2. vyd. spol. v knize Tři stati z dějin filosofie - Hume, Pascal- Buckle 1935; O studiu děl básnických 1884, 19262; Jan Amos Komenský 1892, 19202; Kult rozumu a Nejvyšší bytosti 1894, 2. vyd. (1. knižní) 1934; Česká otázka. Snahy a tužby nár. obrození 1895, 19082, 19243, 19354; Naše nynější krise. Pád strany staročes. a počátkové směrů nových 1895, 19352; Jan Hus. Naše obrození a naše reformace 1896, 18992, 19033, 4. a 5. vyd. 1923; Karel Havlíček. Snahy a tužby polit. obrození 1896, 19042, 19203; Moderní člověk a náboženství 1897, 2. vyd. (1. knižní) 1934 (překlad maď.); Otázka sociální. Základy marxismu sociolog. a filosof. 1898, něm. 1899, 2. vyd. čes., 2 sv. 1935-6; Jak pracovat? 1898-99, 2. vyd. (1. knižní) 1926, 19303; Mnohoženství a jednoženství 1899, 19252 (též něm., srb., charv., pol.); Osm hodin práce. Oprávněnost a prospěšnost práce 8hodinné 1900, 19212; Ideály humanitní (Několik kapitol) 1901, 19192, 19306 (překl.fr., hebrejský, maď., něm., pol., rum., špaň., ukr.); V boji o náboženství 1904, 19322; Národnostní filosofie doby novější 1905, 19192; Americké přednášky 1907, 19.292; Student a politika 1909, 19232; Palackého idea národa čes. 1912 (něm. 1899), 19262; Přechod ze stř. školy na šk. vys. 1913, 19192; Rusko a Evropa, 2 sv. 1919-21 (něm. 1913), 2. čes. vyd. 1930-31 (překl. angl., it., charv.); Svět a Slované (přednáška v Paříži 1916), čes. 1919, 19192, 19243; Budoucí Čechy (článek v The New Europe: The future Bohemia 1917), samostatně čes. 1919; Nová Evropa. Stanovisko slovanské 1920 (fr. a angl. tisk jako rkp. 1918), 2. čes. vyd. 1921 (překl. něm., maď., luž., charv.); O bolševictví 1921 (překl. něm., fr., pol., rus., maď., bulh.); Slované po válce 1923 (překl. fr., rus., luž., maď., ukr., pol., dán.); Svět. revoluce 1925, 16. vyd. (2. opravené) 1930, 19. vyd. 1933 (překl. něm., rus., fr., angl., pol., ukr., maď., jap., srbocharv.); O ženě 1929, 19303; Cesta demokracie. Soubor projevů za republiky: 1.sv. (1918-20) 1933, 2. sv. (1921-23) 1934, 3. sv. (1924-27) 1936; K. Čapek, Hovory s T. G. Masarykem: I. sv. 1928, 19335, II. sv. 1931, 19325, III. sv. 1935 (překl. angl., maď., rusínský, něm.); Emil Ludwig, Duch a čin 1935.

: Výbory ze spisů: M-ova čítanka, sest. K. J. Obrátil 1911, 19192, 2. díl 1921; M osvoboditel, redigoval Karel Velemínský - výbor sestavil V. K. Škrach 1920; M a revoluční armáda. M-ovy projevy k legiím a o legiích v zahr. revoluci. Vybral J. Papoušek 1922; M-ovy řeči za války I. (Maxa) 1919, II. (Papoušek) 1920; M-ova slova. Citáty z M-ových spisů a řečí. Sestavil F. O. Barton 1921; Polit. myšlenky, vybral V. K. Škrach 1922; Mravní názory, vybral Zd. Franta 1923; Velicí mužové, vybral V. K. Škrach 1926; V boji za samostatnost, usp. Pr. Maxa 1927; Slovanské problémy, vybral Ad. Černý 1928; M-ova práce. Sborník ze spisů, řečí a projevů prvního presidenta českosl. rep. k 80. jeho narozeninám. Uspořádali J. B. Kozák, Josef Navrátil, V. K. Škrach, K. Stloukal, L. Sychrava, A. Štefánek, A. Rambousek, J. Folprecht 1930; M-ove myšlienky, vybral Ant. Macht 1931; Vybrané essaye, vybral V. K. Škrach 1930; Program presidentův, uspořádal Pr. Maxa 1930; M mládeži, uspořádal V. K. Škrach 1930.

Lit. o M ovi: Akadem. spolek ve Vídni: M-ův almanach, Vídeň 1925; Jean d’Armes, M, Proletariersohn, Profesor, Präsident, Berlín 1924; Miklós Bálint, M. G. Támás Élete, Užh. 1928; Ed. Bělský, T. G. M, Annemasse 1916; Edvard Beneš, Svět. válka a naše revoluce, 3 sv. 1927; týž, Reč k Slovákom o našej národnej prítomnosti a budúcnosti. Čsl. jednota s hľadiska medzinárodnej politiky 1935; Josef Beneš, Náš problém presidentský 1926; Vojta Beneš, Revoluční hnutí v Severní Americe 1923; týž, M-ovo dílo v Americe 1925; I. A. Bláha, La sociologie tchčque contemporaine, Paříž 1921; týž, A. Hartl, J. Herben, T. G. M, Sa vie, sa politique sa philosophie, Praha 1923; I. O. Bočkovśkyj, Žittja i svidoglad T. G. M-a. M pro Ukrajinu, Vídeň 1921; Emile Borel, La vie et l’oeuvre politique et sociale de M. T. G. M, Paříž 1927; Adčle Bréting, M., Lausanne 1934; A. Caha, M čes. mládeži, Brno 1922; Ernst Czuczka, T. G. M und die Deutschen, Opava 1932; K. Čapek, M ve fotografii 1931; Ad. Černý, M. a Slovanstvo 1921; E. Denis, První president republiky československé M 1919; Jar. Doležal, M-ova cesta životem, 2 sv., Brno 1920-21, 80 let T. G. M-a 1929; M. osmdesátiletý 1931; Osmdesátiny T. G. M-a v čsl. knižní produkci (zvl. otisk ze Zahr. Politiky č. 5-6) 1930; M v cizích lit., Praha 1930; Oskar Donath, Aus Th. G. M-s Leben, Brno 1920; Fr. Drtina, M-ova filosofie a osvobozovací dílo 1921; Vl. Dvorniković, M. ako filozof a sociolog, Košice (b. r.); Christ. Ehrenfels, Die Religion der Zukunft, Praha 1929; František Fajfr, M. a Comte, Kdyně 1925; Jos. Fischer, Presidentův program 1921; Rob. Flieder, T. G. M 1920; E. Fournier-Fabre, La vie et l’oeuvre politique et sociale de M. T. G. M, Paříž 1927; B. Foustka, President T. G. M 1932; Pavel Fraenkl, M a lit., Hradec Král. 1930; V. Friedrich, M a soudobé otázky politické 1926; Jiří Stan. Guth-Jarkovský, Paměti 1929; V. Gutwirth, M a studentstvo 1924; Alois Hajn, Životní dílo presidenta M-a,1921; Jan Hajšman, M. - vůdce osvoboditel. Jak M zahajoval odboj za hranicemi 1920; Ján Halla, T. G. M na Slovensku. Spomienky a prejavy, Bratislava 1935; C. E. Hansen, M., Kodaň 1932; Emanuel Havelka, M, hlasatel pravdy a vítěz spravedlnosti, Hodonín 1920; Jan Herben, T. G. M. Nástin životopisný, Praha 1910; týž, M-ova sekta a Gollova škola 1912, týž, T. G. M, 3 sv. 1926-27; týž, Chudý chlapec, který se proslavil, Hradec Král. 1926, 2. vyd. Praha 1930; týž, Skizzář k M-ovu životopisu 1930; týž, Kniha vzpomínek 1935; Jiří Horák, M a Dostojevskij 1931; J. L. Hromádka, M 1930; týž, Dostojevskij a M 1931; B. Jakowenko, Festschrift Th. G. M zum 80. Geburtst., 2 díly, Bonn 1930; J. Kantorek, T. G. M jako nábož. osobnost 1919; K. Kierski, M a Polska, Poznaň 1934; J. B. Kozák, M filosof 1925; týž, M jako ethik a nábož. myslitel 1931; Jos. Král, Na okraj M-ovy ”Sebevraždy”, Bratislava 1927; F. Kraus a Michal Radnicer, M mezi svými, Plzeň 1930; Frant. Krejčí, O M-ovi. Soubor statí, Kdyně 1927; Josef Kudela, Prof. M a čsl. vojsko na Rusi 1923; týž, M osvoboditel, Brno 1930; týž, Tyrš a M., Brno 1931; L. Kunte, Boj o Hrad 1926; A. J. Kwietniowski, T. G. M Zyćie i dzielo, Fryštát 1926; Vlast. Kybal, Tomás G. M., Madrid 1930; Lidové Noviny (R. Těsnohlídek), President mezi svými 1924; A. D. Lowrie, M of Czechoslovakia, Londýn 1930; zvláštní vydání americké, překlad fr. a švéd.; Juliu Maniu, T. G. M presedintele republicii cehoslovace, Bukurešť 1930; Jar. Marcha, M za hranicemi, Brno 1923; B. Markalous, Eidický princip u T. G. M-a 1934; P. Maxa a L. Sychrava, Sborník vzpomínek na T. G. M-a 1930; Václ. Melichar, S M-em ke štěstí národa a lidstva. Smysl a cíl M-ovy činnosti teoret. i prakt. 1930; Konst. Miklík, M a Pekař 1931; Umb. Nani, T. G. M e l’unitŕ Cecoslovacca, Milán 1931; Zd. Nejedlý, T. G. M, 4 sv. (léta 1850-86) 1930-35; K. J. Obrátil, M na Mor. a na Slov., Brno 1921; Marija Omelčenkova, T. G. M 1850-1930 (ukr.) Praha 1931; Jar. Papoušek, Carské Rusko a naše osvobození 1927; Mil. Paulová, M a Jihoslované 1930; Ant. Pavel, Náš první president 1927; K. Pechoč, M a středoškoláci 1932; Jos. Pekař, M-ova čes. filosofie 19273; Jan Pelikán, T. G. M a sokolský program 1925; Jan Petrus, Od piky. Román života velkého muže 1933; F. F. Plamínková, M a ženy 1930; Jerzy Pogonowski, T. G. M., Varš. 1927; Vlad. Polívka, T. G. M Apoštol pravdy- Boží Bojovník, Lučenec 1926; Prager Presse (Arne Laurin), T. G. M 1850-1925 (sborník) 1925; Albert Pražák, M a československá literatura 1935; Frant. Pražák, T. G. M jako spolutvůrce české výchovy a školy 1919; J. Prokeš, T. G. M jako vychovatel 1919; Em. Rádl, M-ův ideál moderního hrdiny 1920; týž, T. G. M Vyprávěno chlapcům 1920, 19302; týž, Tomaš G. Masarik. Jego žizň, obščestvennaja i naučnaja dějatěl’nost, Praha 1921; týž, O naší nynější filosofii 1922; Rokyta-Gamma-Rádl a jiní, M O jeho životě a práci 1918; Jos. Rudinský, Slovensko M-ovi, Praha 1931; Ernst Rychnovsky, M 1930; týž, M a židovství 1931; Ch. Saroléa, Le président M., Brusel 1921; týž, President M a duch Abrahama Lincolna (překlad z angl.) Praha 1921; H. Sedláček, M-ův životní příklad 1921; Oldra Sedlmayerová, T. G. M Věn. sokol. dorostu 1930; Rudolf Schenk, T. G. M, zakladatel republiky československé, Holešov 1919; Jan Slavík, Pekař contra M. Ke sporu o smysl čes. dějin 1929; V. Sobotka, M. a veliká naše minulost i budoucnost, Beroun 1919; týž, M-ův realismus a dnešní problémy čes. nacionalismu, t. 1924; Frant. Soukup, Syn dělníka vítězem nad Habsburky 1920; týž, T. G. M. jako politický průkopník, sociální reformátor a president státu 1930; Alois Spisar, President T. G. M., náboženský člověk a myslitel 1930; Antal Stašek, Boj o M-a 1926; Karel Stloukal, Československý stát v představách T. G. M-a za války 1930; C. J. C. Street, President M., Londýn 1930; L. Sychrava, M-ovo revoluční dílo na evr. západě 1921; týž, Několik dat ze života presidenta M-a 1928; týž (spolu s P. Maxou), Sborník vzpomínek na T. G. M-a 1930; Ferd. Szerényi, M Breviaárium avagy munkánk vezérfonala, Užh. 1928; F. X. Šalda Těm, kdož neumějí čísti . . . 1926; Frant. Šimek, Čtení o T. G. M-ovi a jeho životě a díle, Č. Budějovice 1920; V. K. Škrach, Aforismy z M-a o demokracii 1923; týž, red. M-ův sborník. Časopis pro studium života a díla T. G. M-a, 6 sv., Praha 1924-31; týž, M et le positivisme français, zvl. otisk z Jakovenkova Festschrift Th. G. M. zum 80. Geburtstage II. díl, Bonn 1930; týž T. G. M. Zvl. otisk z M-ova Slovníku 1930; týž, M a technika 1935; Karel Štajgr, Presidentův posel 1926; Ant. Štefánek, M a Slovensko, Bratislava 1920; Karel Stech, M a učitelstvo 1929; týž, T. G. M Význam jeho v čsl. životě 1919; týž, M. vychovatel 1925; týž, Na úsvitě nár. svobody, 2 sv. 1924 až 1925; Evžen Štern, Názory T. G. M-a o socialismu 1924, překlad fr.; Tadaicki Okada, Tomasu M-u, President čeko, Tokio 1930; Bohuš Tomsa, M-ův zápas o právo přirozené, Bratislava 1928; Universita Karlova T. G. Movi 1935 (obsahuje přednášky prof. J. Pekaře a J. Krále k 85. narozeninám T. G. M-a); P. Váša, T. G. M, jeho život a práce, Brno 1919; týž, M o socialismu, zvláště marxismu, Brno 1921; Ad. Veselý, Kytička k osmdesátinám T. G. M-a, Hranice 1930; Frant. Veselý, M, jeho život a dílo 1918; R. Vonka, M en Nederland, zvl. otisk ”de Naarder Courant” 1924; týž, T. G. M., Nejkrásnější pohádka na světě, Nymburk 1919; Karel Vorovka, Dvě studie o M-ově filosofii, 1926; Jar. Vozka, M., dělnictvo a socialismus 1930; Vojtěch Walter, M-ovy cesty světem 1926; Arthur Wauters, Thomas M, Brusel 1926; Miloš Weingart, Sborník přednášek o M-ovi (Jos. Král, J. B. Kozák, J. Horák, Jar. Bidlo, Mil. Paulová, Anton Štefánek) 1931; týž, M-ovo slovanství a slovanská filologie 1935; Arthur Werner, Th. G. M Bild seines Lebens, Praha 1934; Jaroslav Werstadt, Od České otázky k Nové Evropě. Linie polit. vývoje M-ova 1920; S. V. Zavadskij, Žizň i dělo T. G. M-a 1925; Jan Zatloukal, M a Rusko, Brno 1930; Vlad. Zmeškal, T. G. M a Lužice 1930; F. Žilka, Českoslovenští evangelíci T. G. M-ovi. Sbor. statí 1930. Josef Navrátil.