Převzato z http://www.msu.cas.cz/masaryk.htm

O studiu děl básnických

Předmluva o empirické estetice

Mně se zdá, bylo již pověděno, že estetika nemá ceny, že jen jediný spis estetický vliv měl značnější Aristotelova poetika na starší francouzské drama a ten prý byl neblahý.

Je pravda, s estetikou jsou jakési obtíže. Umělci málokdy o ni stojí, a někteří dokonce ohražují se proti úsudkům estetiků, dovolávajíce se raději úsudku obecenstva: Kdybych byl estetikem odborným, řekl bych arci neb pomyslil bych sobě aspoň: prosím, já jsem také obecenstvo avšak umělec řekl by snad, že nejsem celé publikum, a odkázal by mne k Aristotelovi vysvětlujícímu, jak obecenstvo složené z mnoha hlav a ještě více smyslů, tento jednu věc, druhý onu pochytí, čím pak vytryskne jakýsi soud hromadný a proto (?) i správný. Avšak: nesoudí obecenstvo dnes tak a zítra jinak? A netoužili mnozí umělci jak na estetiky právě tak a snad i více na obecenstvo?

S estetikou jsou spojeny obtíže, ale beze vší estetiky přece se neobejdeme; a nejeden veliký umělec estetiku pěstil; např. Dante, Shakespeare příležitostně o poezii jednali; Leonardo da Vinci o malbě, a dokonce pak Lessing, Goethe, Schiller aj. mnoho o umění jednali, a důkladně. Nemusíme tedy o radu choditi jen ku školským estetikům, studujme z umělců samých i díla umělecká i jejich o tom, co sami tvořili, abstraktná pojednání.

Umělci mluvívají tuze mysticky, např. Wagner, Führich odpovídá někdo z obecenstva, estetikové ničemu nerozumějí, nezbývá než zdravý náš smysl. Nejen mysticky, přizvukuje vzdělaný soused dotčeného kouska obecenstva, neznají termínů technických, nikdo jim nerozumí. K námítkám takovým nesmím se arci s radou vytasiti, aby přece na vysokých školách umělci přednášeli o uměnách svých speciálných a snad i o všeobecné estetice, aby takto živý styk byl zahájen mezi vědou a uměním, i nezbývá tedy než poznámka, že ne všichni umělci neznajíce školských výrazů zahalují pomysly své mystickými a nesrozumitelnými slovy, např. Goethe, Grillparzer aj., že tedy s největším prospěchem jimi můžeme se vzdělávati esteticky, snad více než estetiky abstraktnými.

V estetice, jako i v některých vědách jiných, jsou dvě hlavní školy, které celou svou metodou vylučují jedna druhou, postaveny jsouce proti sobě dosti příkře. Jednu můžeme nazývat metafyzickou, druhou empirickou. Metafyzikové vycházejí od základního pojmu krásna (resp. šeredna), vznešena a směšna, dedukujíce z principů vyšších pravidla platící pro jednotlivé zjevy; empirikové naopak jsouce přesvědčeni, že vyšší i nejvyšší zásady každé vědy jen induktivně dají se stanoviti, proto i v estetice vedou sobě metodou, kterou všecky přesné vědy se berou. Metafyzická estetika velikolepěji vypadá než empirická, však zato je nejistější a na obsah prázdnější, neposkytujíc často než holá slova; metafyzická estetika ráda buduje systémy, empirická monograficky si počíná.

Empirik nerad mluví o krásnu. Pokud ve vědách a filosofii mluvilo se mnoho o pravdě , pokud lámali si lidé slova o tom, co jsou ty věčné a divné a onaké pravdy, málo se skutečně pracovalo; teď o pravdě in abstracto nemluvíváme mnoho, zato úsilněji pracujeme. Podobně v estetice se má věc se krásnem a o krásnu nadšeném horování. Empirik, aby nespouštěl se pevné půdy, vychází od citů estetických a pojmů, které pojí se se zálibou estetickou, pátrá po prvkách, z nichž složitější jevy estetické se skládají, a neusiluje, aby podstatu krásna vystihnul jednou nějakou formulou; spokojuje se, když nalezl některé podmínky záliby estetické. Vcelku tedy psychologická analýze nejvydatnějším je prostředkem estetiky empirické.

Empirik nepředpisuje umělcům. Pohlíží na díla umělecká jako vědec na jevy přírodní, srovnává dílo s dílem a indukcí dostupuje všeobecných pravidel, jež nevadí vzletu geniálné tvořivosti umělcovy, jako pravidla logiky neztěžují práci vědeckou.

Jak asi by in concreto empirická estetika sobě vedla, v následujících rozborech skrovným příspěvkem chci ukázati.

V Praze 1884.

T.G.M.

 

Každé dílo umělecké a speciálně básnické dvojím způsobem se dá posuzovati, jednak historicky, jak vzniklo, jaký vztah má ke kulturnému vývoji člověčenstva, jednak jako dílo samo o sobě co do obsahu a formy. Prvé stránky si zde nehledíme ke druhé toliko zření majíce, a tu ne o formě, ale více o obsahu díla uměleckého budeme rozumovati, a to hlavně ze stanoviska psychologického.

I.

1. Co jest charakteristikon uměleckého díla vůbec a básnického zvláště? Dílo umělecké je samo o sobě výronem zvláštního názoru o světě. Jako vědec každý svým způsobem svět poznává, tak jej poznává způsobem svým i umělec, a sice přírodu jednak, hlavně pak člověka; a protože člověk člověku nejbližší jest a člověk člověka nejvíce zajímá, rozumí se pak, že pravým cílem všelikého poznávání i vědeckého i uměleckého člověk je, jako že kupříkladu Shakespeare psychologem jest té duše lidské.

Umělec, pravíme, zvláštním způsobem poznává svět, a proto, kdo vystihnouti chce pravou podstatu umění, nejvíce to poznávání umělcovo studovati musí. Proto i my vyšetříme, jak liší se poznání umělecké od vědeckého. Nemáme pak v té věci jiné metody, než srovnávati ustavičně, co básník vytváří a poznává, s tím, co činí se ve vědě; výpovědi uznaných umělců milým k tomu budou dotvrzením. Žeť pak básníka více než umělce jiné předmětem sobě činíme svého badání, toho příčina ta je, že dílo básnické nejpřístupnější jest abstraktné analýzi vědecké.

2. Poznání vědecké jest, abych slovem pověděl, všeobecné, tj. ve vědě zevšeobecňujeme, generalizujeme, zákony nalézáme, zákony (induktivnými) svět vykládáme atd., tedy ne o věcech samých je poznání naše, nýbrž, abych tak řekl, máme spoustu víceméně subjektivních poznatků, pomyslů, forem jakýchsi, do kterých celý ten svět logicky vtěsnáváme. Newton např. stanovil zákon o gravitaci; ale zákona toho ve přírodě není, je to formulace, která v nás je a ne v tom světě. V tom tedy smyslu jsou vědy všeobecné, abstraktné, analytické: rozbíráme svět, v části jej rozkládáme, tyto srovnáváme a opět pak sestavujeme.

Lišíme vědy teoretické o praktických tu zmínka nepotřebna na abstraktné a konkrétné. Abstraktné jsou například matematika, fyzika, chemie aj.; konkrétné jsou např. mineralogie, zoologie a takzvané popisné vědy (přírodopis, duchopis) vůbec. Abstraktné vědy analyticky si vedou, konkrétné synteticky, a logický poměr obou těchto tříd věd ten je, že konkrétné předpokládají abstraktné. Mineralog např. buduje svou vědu na dotyčných základech abstraktných, tedy na chemii, fyzice, matematice. A je tedy ten vývoj ducha lidského, že sobě napřed svět rozkládáme v částice (vědami abstraktnými) a potom částice ty sestavujeme v celek (vědami konkrétnými).

3. Jiné jest poznání umělecké. Umělec světa nepoznává abstrakcemi, nýbrž bezprostředně všecko vnímá, jednotliviny, bytosti, věci, které jsou v přírodě, postřehuje přímo; a to nijak mystickým poznáváním, jak často arci velmi poeticky, ale psychologicky nejasně o věci se mluvívá, nýbrž oním vnímáním, které Goethe nazval exaktnou, smyslnou fantazií. Je to postřehování bezprostředné, pro něž jiného názvu nemáme.

Co tedy značí to bezprostředné postřehování jednotlivin, konkrétnin? Nic jiného než že umělec, jak jsme řekli, neabstrahuje, nýbrž každou věc, jak je sama o sobě celá, celistvá, jednotná, poznává a nám pak ukazuje svým dílem, jak svět tímto bezprostředným vnímáním poznává. Konkrétné poznatky vědecké (např. dotčeně mineralogické) liší se velmi od tohoto poznání uměleckého, kterému taktéž dostává se jména konkrétného. Konkrétný vědec skládá sobě svůj svět ze prvků skýtaných vědami abstraktnými, poznání jeho je tedy indirektně abstraktné; umělec k poznání svému berly abstrakční nepotřebuje: co zoveme nazíravostí plastickou, to jest poznávání umělecké. Obyčejný člověk, nebásník, neumělec má poznávání to jen v míře malé, ale má je každý člověk, neboť jinak, kdyby nepřístupno bylo nám druhým, nerozuměli bychom vůbec básníkům, neměli bychom měřítka náležitého, nebylo by srozumu pro jejich díla.

Máme všichni paměť, a řekl bych skoro: z uměleckého stanoviska je to neštěstím, že máme paměť; v ní zajisté všechny dojmy a pojmy nakupeny máme, pořád srovnáváme a mnohem více vidíme z paměti než očima. Těch lidí, kteří by věci skutečně postřehovali, bezprostředně vnímali a poznávali těch je velmi málo, a jsou to právě ti umělci, géniové, Bohem nám daní, kteří skutečně věci postřehují, kteří nepoznávají pamětí svou, nýbrž nazíravostí smyslnou.

Zvláštní pak vlastnost této nazíravosti geniálné zdá se býti, že stejnou láskou zadívá se umělec do věcí všech, s jakou něžností nevýslovnou obírá se básník vedle velikých předmětů, které nám zdají se býti nejcennějšími a nejdražšími, s těmi malými, nepatrnými věcmi! Jak mistrovsky Shakespeare líčí nejen srdce lidské, ale jak pozor dává i na život zvířecí, a jak kochá se krásami přírody! Kdo pocítiti může někdy radost, kterou má básník popisuje nám nějaký ten květ, oblak apod., obzvláště když předměty ty obyčejně nás nezajímají, snad nejlépe vystihne to smyslné zadívání se umělcovo.

Je tedy dílo umělecké výronem zvláštního poznávání světa, i pravím dále, že je poznávání to právě tak samostatné a oprávněné jako poznání vědecké. To poznávání, nazírání umělecké, geniálné, je samo sobě právě tak účelem jako každé poznávání vědecké. A je poznávání to velmi přesné, exaktné, ano nejexaktnější; pravý umělec nejlépe postihuje svět, a proto, jak uslyšíme, tak mocně působí na každého z nás, a odtud ten veliký úkol, který géniové mají jako praví vychovatelé člověčenstva.

4. Poznání světa umělecké teprve stvořením díla uměleckého cele se uskutečňuje. Co tvořivost umělcova je, nedá se vymeziti, jako vůbec žádné poslední faktum psychologické definice nepřipouští, nanejvýše víceméně nedostatečného popisu. Nemáme slov proto: ono mu to nedá , říkáme, když postřehnuv něco tvoří. Obyčejný člověk, když poznal kousek světa, zahrabe to do sebe, v paměti uschová, do knihy zapíše, učí tomu, ale umělec co pozná, skutečně tvoří, on to dělá, on to umí dělati, a odtud umění . Je to ta tvůrčí síla, které nikterak nemůžeme psychologicky vystihnouti, je to poslední faktum, které génia staví nad obyčejného smrtelníka. Pravím génia, ne umělce: zdá se býti všeplatným zákonem psychologickým, že každý člověk vniterný svůj život zevně chce vypodobiti sobě samému a teprve v míře podřízené jiným; géniovi této tvůrčí síly dostává se v míře svrchovanější než lidem obyčejnějším. Umělec pak je géniem tvořícím krásně.

5. Abychom, co řekli jsme o poznání uměleckém, vystihli co možná nejlépe, budiž k tomu ukázáno, že není umění, jak se často říká, napodobením přírody. Umělec svět poznává, ale nenapodobuje ho: je-li geniálnost zvláštním druhem poznání, jako že je, pak arci samo sebou se rozumí, že jako ve filosofii i v estetice záhada empirismu a racionalismu musí býti rozřešována, a pokud mne se týká, přidávám se k mírnému a střízlivému racionalismu. Není duše umělcova nějakou plochou přístroje fotografičného, aby snad P. T. publikum viděti mohlo, co se na ní samo od sebe odráží. Geniálnost nevylučuje veliké námahy mozkové, ba naopak, sama sebou značí nejpernější práci duševní! Kdyby umělec nebyl než reflektorem, neměl by té veliké ceny, kterou mu právem připisujeme. Práce jeho, jsouc zvláštním poznáváním světa, zajisté je prací jako každá práce jiná, samostatná a přírody ani méně ani více nenapodobující než práce vědecká.

Kdyby někdo řekl, že malíř neb jiný umělec modeluje a že tedy skutečně napodobí, snadno bychom odpověděli, že není o to modelování, nýbrž že jde napřed o tu tvůrčí ideu, a že teprve pak umělec modelu potřebuje, aby si ideu tu smyslně utkal. To jest částečně věcí nedokonalosti lidské smyslnosti a představivosti, a částečně i techniky, ale z modelu ideje nepostřehuje, a kdo tak činí, poslední jest z umělců. Schopenhauer jednou velmi krásně poznamenal, že voskové figurky nejlépe napodobují, že však nikdy esteticky nepůsobí. Konečně můžeme namítati, že ne všichni umělci modelů užívají.

Není-li umění napodobováním přírody, není podstatou jeho realism. Dnes arci mnozí hlásají, že realism je ta pravá esence umění, avšak nemenším právem může se hlásati, že idealism podstatou jest umění. Nám z toho, co jsme pověděli, asi takto věc se jeví: Je-li umělecké poznání skutečně poznávání světa, je-li postřehování bezprostředné nazírání, tvoření, pak je nerealistické právě tak, jako věda je nerealistická. Že věci nejsou tak v přírodě, jak je umělec dělá, ví každý. Tak zajisté již Leonardo da Vinci nás poučuje, že obraz sebelépe malovaný nevyluzuje v nás té představy tělesnosti, kterou příroda nám poskytuje; a věděl Leonardo, že toho subjektivné jsou podmínky (totiž hledění dvěma očima) a my teď stereoskopem dovedeme odpomoci nedokonalosti umělecké. Co umělec dělá, jest takovým, jakým se to jemu jeví, jak on to poznal a postřehl; a chceme-li to zváti realismem, nebude zajisté v tom slově více tkvíti, než že to má býti, jak uslyšíme, pravdivé, jasné ap. Tak například pochybuje malíř velice, namaloval-li Herodias nesoucí hlavu Jana Křtitele tak, jako by nebyla těžká pro ženu (obzvláště když ji nese mladičká dcera Herodie); hlava lidská váží aspoň 10 liber a je-li, jak obyčejně se maluje, položena na kovový talíř, musí námaha při nesení vytčena býti držením celého těla a hlavně arci patřičnou modelací svalstva ručního. Proti takovým požadavkům pravý umělec málokdy se prohřeší, avšak tím ještě není řečeno, že je realism uměním, a dokonce jím není, rozumí-li se slovem tím ta jistá sprostota, která v nové době často se vyskytuje; hnus, i když je líčen, jaký jest, není ještě uměleckým předmětem, a dokonce nebývá předmětem božských géniů.

Nebyla by věc rovněž objasněna, kdyby kdo řekl, že v umění jeví se jaksi příroda , jak se často slýchá, a speciálně není naturalistická metoda tvůrčí totožná s uměním vůbec. Dosti povrchné gynekologické vědomosti, které Zola např. formou románovou halí (v nejnovějším opus La Joie de vie popisuje porod) nikterak nezdají se mi býti pravým uměleckým poznáním světa. Ať dívá se básník do přírody, ať neučí se ze knih, jen z plného života, ale ať poznává ten svět veliký a vznešený; zajisté mohou i malichernosti, titěrnosti i ošklivosti poznávány býti vědecky i umělecky ale není rozdílu v látce objemem a obsahem a v poznání hloubkou a vznešeností? Které jsou to ty věčné ideje, o kterých Platon mluví a po kterých každá šlechetnější duše baží?

6. Umělec liší se od vědce abstraktného tím, že pojímá svět svým způsobem samostatným, že postřehuje a vytvořuje, jak jsme řekli, bezprostředně, smyslně. Umělec tvoří: nenapodobuje, ale samostatně skládá sobě svůj svět ze svých prvků; ale nikoliv tou metodou, kterou vědec konkrétný poznává věci skutečné, nýbrž způsobem docela jiným. Obrazotvorností, říkáváme, sceluje umělec jednotlivé prvky v dílo umělecké. O obrazotvornosti té nechceme zatím jednati šíře; jen tolik vytkneme, že díváme-li se na díla velikých umělců ze stránky věcné, jeví se nám v nich zvláštní jasnost, jednotnost a souladnost. Umělec, který nejasně vidí, který co možná nepostřehuje věcí, jak jsou, který neztělesňuje své ideje a poznatky v jednotný obraz, není tím pravým umělcem. I veliký vědec může v jisté míře býti nejasný sobě i jiným, veliký umělec nejasný býti nemůže. Vědecké poznání proto pokračuje, geniálné nepokračuje: Homér, Sofokles. Dante, Shakespeare, Goethe a všichni ti velikáni co poznali, to naprosto ustanovili pro všecky doby. Goethe viděl svět z jiného stanoviska, viděl ve věcech jiné stránky ale co geniálně poznal, poznal naprosto správně.

Proto tak nesnadno je neumělci posuzovati dílo umělecké. Trochu toho porozumění máme všichni, každý by snad svedl nějakou básničku a každý někdy je v náladě skutečně umělecké. Ale náležitě nikdo jiný nevystihne, co umělec v jistou dobu stvořil. Dílo vědecké poněkud té vlastnosti též účastno jest, ale v míře mnohem menší. Vědec poznatky své přimknouti může logicky ku práci jiného a skutečně tak tvoří se ten nepřetržitý řetěz, který zoveme pokrokem pravé dílo umělecké jako veliký milník samo o sobě a pro sebe stojí na té dlouhé křížové cestě lidského lopocení. Kdo tedy s prospěchem studovati chce dílo geniálné, vyšinouti musí se na stanovisko umělcovo a z toho na ně hleděti, nikoli se svého.

Next to being a great poet is the power of understanding one. Longfellow.

7. Poznávání umělecké nejvyšší je poznání lidské. Pravím to jakožto člověk, který abstraktnou vědou se zabývá, docela upřímně, jako že zajisté každý člověk největšího povznesení a snad i největšího poučení v díle uměleckém nabývá. Poznání pravého, velikého umělce proto, že k věcem samým se vztahuje, jest tím nejlepším vystihnutím světa.

Tím pověděl jsem, co po mínění mém nejvíce charakterizuje poznávání umělecké, a kladu důraz na to poznávání umělecké, abychom sobě zvykli viděti v umělecké tvorbě ne hru jakousi, než skutečně velikou, největší a nejvzácnější práci lidskou.

8. Umělecké dílo musí být všelidské. Goethe pověděl, že není vlasteneckého umění ani vlastenecké vědy, a má pravdu, totiž v tom smyslu, že je-li práce umělecká poznáváním, poznání nemůže míti mezí v nahodilejších útvarech církevních, národnostních, státních, stavových atd. Že pak přesto musí býti umělec utkvělý ve své okolí a s tím, co ho obklopuje nejblíže, s lidem svým takořka srostlý, rozumí se ze dřívějšího vývodu samo sebou. Konkrétné tvoření, vyplývající bezprostředně ze smyslného nazírání geniálného, nutně těch prostředků užívá, které nasnadě jsou nejvíce, tedy citů, tužeb, názorů a mluvy všeobecných. Velikých výkladů k dílu uměleckému neradi máme, a dokonce umělec jich nerad přičiňuje k dílům svým. V době, kdy náboženství křesťanské všeobecně bylo uznáno a známo, malíř snadno nalézal předměty, jimž rozuměli všichni; teď nemáme dosti společných idejí a citů, proto malíř s dílem svým často je osamocen a nepůsobí tak, jak působili malíři dříve. A totéž platí o uměních ostatních. Jak vysvětliti sobě např., proč u Řeků sochařství obsahem svým mocněji působilo v národ než teď? Protože, jak krásně pověděno bylo, sochaři Řekům byli dogmatiky. Pokud latina byla spisovným jazykem, pravá poezie zpravidla v mateřštině se pěstila, jednoduše proto, že básník při tom bezprostředném tvoření kdyby znal cizí řeč sebelépe, přece v ní dobře a rád básniti nedovede. Básník zajisté jen v té řeči, v té náladě přirozeně tvoří, která jest mu přístupna, a tou zajisté býti může jen řeč mateřská. Budiž umělec národní, miluj vlast svou, ale vyhýbej se co nejvíce bojům politickým; zato dávej nám veliké ideje, podněcuj v nás mohutné city a tužby: tak prospěje vlasti nejvíce ale nechtěj prospívati, jen velikým umělcem chtěj býti a to ostatní pak dáš nám přídavkem!

Jednomu z našich největších básníků často se vytýká, že neváží v dílech svých látky z domácích dějin, z domácího života; snad toho je litovati, ale je ten národním básníkem, který látku domácí sobě obírá předmětem svého tvoření? Není sic by němečtí básníci, kteří zpracovali české předměty, byli básníky národními. Ale ten je pravým básníkem národním, který látku svou kteroukoli, jen ať velikou, pojímá tím duchem, kterým národ náš žije, který věrně tlumočí tužby naše, ideje naše, který vypodobňuje obrazem, co ukryto je v hloubi duší našich, mluvou, kterou my mluvíme, ne ten, který z knih pracně vyvážil látku, která nežije, a vtěsnal ji ve formu slovesnou, o jejíž správnost hašteří se posud slovíčkáři

Ein garstig Lied! Pfui! ein politisches Lied! Ein leidig Lied!

Goethe.

All that is best in the great poets of all countries is not what is national in them, but what is universal. Longfellow.

9. Umění nikterak nemá účelu baviti, jak často se hlásá od lidí, kteří v umělci vidí jen prostředek svého vyražení; tak soudit mohou peněžníci, kteří suchopar svého počtářství paralyzují návštěvou divadla, ale neusoudí tak, kdo poznal svět hlouběji: dílo umělecké způsobuje zálibu, které nikterak nedosahuje.

Ani sebe ani jiné umělec tvořením svým nechce baviti, jako pravý vědec svou prací na prvém místě nechce poučovati: skrání jejich dotknul se anděl podivení, do duše jejich vedrala se záhada světová a v dílech jejich dostává se nám pak řešení světové a životní hádanky. K té prapříčině všelikého pravého tvoření i uměleckého i vědeckého přistupují snad při každém člověku vedlejší příčiny ctižádost, nepřízeň, mamon atd. ale jen malé duše neznají té příčinky, neseny jsouce těmi příčinkami, a jen těmi příčinkami.

Kdo zdání mají o tom, že je umělec-génius schránkou posvátnou, v díle uměleckém ne zábavy, ale povznesení hledají, ti vědí, proč Platon nebeského Erota přísně různil od Erota poběhlíka! Že krásno něžnou svou lahodou mile nás dojímá, je pravda a nepřejeme sobě na místě krásna pošmourna; ale nikterak v té lahodě nepoznáváme, co svět zove vyražením.

Ve středověku umění správněji než dnes bylo ceněno proto, že jak se obyčejně říká, všeliké uměny ve službě byly církve a náboženství. Avšak to není dosti případný výraz: umění tehdy mělo v sociálné organizaci vytknuté místo, jako věda a všeliká práce, kdežto v rozkladu moderném, kdy všecko stává se přirozeným vývojem světským, jako všecko ostatní, posud marně hledá svého místa a potuluje se proto génius umění, nevěda kde a s kým stálé bydlo by sobě vyvodil. Proto vidíš ho teď často v krčmách, kde dříve jen nevlastní jeho bratr si liboval, v sále koncertním ho slyšíš plakati, když zmařilé obecenstvo Beethovenovu symfonii požívá, v divadle zoufá, vida herce hráti sobě s obecenstvem, nocuje chudák ve sbírkách

Wagnerův největší snad je čin, že ukazoval pravou podstatu těch rejdů, kterým a parte debiliore říká se umění, a že vdechnouti usiloval zhýralé prostopášnosti opravdovost uměleckou snad ujme se símě jeho a neudusí se ani časovými předsudky malichernými ani tím, v čem Wagner, člověk i umělec, je slabý a nedostatečný.

II.

10. Je-li umění všeliké a speciálně básnické poznávání, s jistotou můžeme dovoditi, že umělec pravý, čím větší je, tím úsilněji zjednává sobě důkladného vzdělání. A zajisté vidíme, že všichni velicí umělcové velmi namáhavě a pilně studovali, nejen pro formu svou zvláštní, ale i pro obsah. Pohledněme na Danteho, jakých jest nyní komentářů potřebí, abychom vystihli, co stoje na výši své doby slovům svým vdechnul; pohledněme na Shakespeara, o němž často se myslívalo, že je génius, který všechno z nebe má, a o němž nyní každý ví, jak doba jeho na něho působila, co věděl a znal vedle toho, že byl právě géniem a pravým umělcem. Jak pracovali Lessing, Goethe, Schiller! Právě z těchto básníků každému zřejmým býti může, že, kdyby nebyli tolik pracovali, nebyli by se stali, čím světu jsou; co medle má umělec pověděti, když ničeho nepoznal, nezkusil, nezažil, když ničeho neví? Několik pěkných veršíků, figur nebo sherných dramat není to, čeho potřebujeme, chcemeť po umělci, ať již v tom neb onom, skutečné vystihnutí světa, chceme v pracích jeho viděti a slyšeti o něco více, než co každý z nás z toho světa-žití vyviděti může sám.

Víme zajisté, jak Leonardo da Vinci vědecky v mechanice pracoval a jak vedle toho svá veliká díla umělecká tvořil; známo rovněž, že Michelangelo, jeden z nejgeniálnějších umělců, o němž vykládají, že když sochu vytvořoval, nepotřeboval obvyklého u sochařů rozměřování, kladivem a dlátkem dokonalou figuru z kamene tesávaje směle a bez měřidla známo, že hluboká a dalekosáhlá konal studia vědecká! Jak studoval Dürer anatomii zkrátka směle můžeme říci, že velikán umělec každý rozumem svým a věděním na výši stojí své doby, arci že v těch odborech, které bezprostředněji vztahují se k jeho uměně.

A nejen věcně, nýbrž i co do formy a techniky umělec pravý mnoho studuje. Pěkným toho dokladem je Dantův velezajímavý spis Vita nuova, ve kterém ukazuje, jak perně o formě pracoval, že to nikterak lehce nešlo, a jak velikého přemítání potřebí jest někdy pro slovíčko, pro maličkost, která obyčejnému člověku ani nenapadá. Slyšme, co o věci nám praví Goethe aneb Balzac, o němž víme, že přese všecku svou geniálnost formálně skutečně v potu tváře pracoval. To všechno srovnává se s tím základním pojmem o umění, že to není nic z nebe spadlého, nýbrž že je to poznávání takové, ve kterém velikého napětí se jest potřeba.

Jen toho bych arci tvrditi nechtěl, že jen obyčejným studiem školským génius nabývati může svého vzdělání; nemluvím o tom, kde a jak studovati, kolik knih pročísti má Dokonce pak nehlásám, že veliké vědění ho umělcem činí; zajišťuju jen tu empirickou pravdu, že veliký génius důkladného vzdělání sobě hledí, a zatím ani nepovídám obšírně, jak ten přechod vědění abstraktného v konkrétnou názornost uměleckou sobě máme vysvětliti psychologicky.

Glücklich der Künstler, der Bildung hat!

Mit einer Klausel indessen:

Wenn es kommt zur schaffenden Tat,

Muss er auf seine Bildung vergessen. Grillparzer

III.

11. Posud mluvili jsme o rozumové stránce umělcově, i je tedy na čase podívat se na jeho vniterný život citový, na jeho pudy, tužby a chtění.

V člověku každém, a tím tedy umělec neliší se od neumělců, cit a vůle, ta trpná a činná stránka citová, pravou jest podstatou charakteru, cit a vůle ve všech různých odstínech nesčíslných tou silou jsou, která žene člověka ku všeliké práci, tedy i ku práci rozumové. Rozum podřízen je citům a vůlím: kdybychom neměli slepých pudů a chtíčů, jasnějších snah a chtění, kdybychom nemilovali a nenáviděli, nežili bychom; neboť rozum náš nikterak neprovedl by nás životem. Bez lásky a nenávisti bychom nemyslili, nepoznávali, netvořili.

Umělec od lidí obyčejných liší se i z této stránky jen větší silou, mohutností a jistou ohromností citů a vůlí. Zápalem a zanícením svým umělec vyniká nad námi; a zdá se mi, že ta prastará teorie, že je umělec, najmě básník, zachvácen božskou mánií, ne jeho rozumové činnosti, ale více jeho úchvatným citům a všemocným tužbám svědčí. Bez velikých citů, bez vášnivostí není velikého umělce; bez velikého citu nepohříží se člověk ve předmět svůj. Nemýlím-li se, my Slované od přírody hloubku, ba prohlubeň citů pojíme s konkrétnější názorností než mají národové jiní: proto snad i my Čechové máme poměrně více básníků a umělců vůbec než vědců?

Cit umělců přese všecku svou sílu zdravý bývá, čistý a pravdivý , pokud totiž při citu mluviti se dá o pravdivosti, a rozumí se snad samo sebou, že slova toho jen analogicky užíváme. Cit umělce pravého jest i ušlechtilý:

Begeisterung allein ist für den Dichter nicht genug; man fordert die

Begeisterung eines gebildeten Geistes. (Schiller)

Co povšechné nálady citové se týká, které umělcům-géniům se dostává, tož nelze nedoznati, že mnohdy city jejich nádech mívají jakési zasmušilosti, a bylo již několikráte řečeno, že melancholie je pravou náladou geniálnou. Proto i k podobnosti geniálnosti a psychózy často odkazovali. Avšak na druhé straně mohli bychom vzpomenouti sobě, že právě někteří největší umělci melancholie trvalé neměli, jako Dante, Shakespeare, Goethe a proto empirická estetika v té příčině napřed induktivní materiál by musila sesbírati, než bychom spustiti se mohli ve výklady. Jen tolik možno naznačiti již teď, že kdo by o rozbor těch záhad se pokoušel, náležitě by lišiti musil příčiny dotčeného zjevu, jestli totiž geniálnost, najmě umělecká, skutečně v melancholii psychologicky a fyziologicky se jeví, v jaké a proč, a nejsou-li snad vnější historické a osobní příčiny, které věc vysvětlují částečně, anebo snad docela. Kdo např. z této stránky analyzuje život básníků ruských, diví se arci, že tolik jich bylo nešťastných: Puškin, Lermontov, Gribojedov byli zabiti; Bestužev, Rylejev oběšeni; Radiščev zastřelil se, Baťuškov se zbláznil; Gogol a Žukovský v mysticismu a pošílenost upadli a Lomonosov, Milonov, Kostrov, Sumarokov, Sokolovský, Guber, Jazykov, Poležajev, Grigorjev (Ap.), Mej, Ševčenko, Pomjalovský aj. kořalkovali. Že v případě tomto rozhodně historické a sociálné příčiny děsný tento zjev vysvětlují, není pochybnosti.

Určitě tvrditi můžeme, že vyznamenávají se umělci geniální jakousi opravdovostí, a ta, jak svět je, metafyzicky je odůvodněna; neboť poznání umělecké vztahující se na konkrétné jednotliviny vesměrné, nazírání toho skutečného dramatu světového a vědomí lidské nedostatečnosti, ne-li smutně, tož zajisté velmi opravdově nalazují.

Tomu nikterak neodporuje rčení Schillerovo: Ernst ist das Leben, heiter ist die Kunst ; tvořením svým umělec-génius jako každý, kdo o světě metafyzicky rozmýšlel a opravdově, z toho slzavého údolí povznáší se na perutech obrazivosti v nadsvětné končiny svých vytvořenin. O vědě z téže příčiny snad týž výrok by byl oprávněný. Dobře výrok Platonův snad věc naznačuje, že prý jeden a týž básník tragikem i komikem býti má: nerozřešili bychom záhadu tu zevrubnou psychologickou analýzí Shakespearovy tvorby, který spojuje v jedné osobě tragika s komikem?

Žeť pak láska a něžné city vůbec dle Shelleyho básníci nejvíce zaníceni jsou pro ctnost, lásku, vlast a přátelství vodící bývají hvězdou umělci, s dostatek víme; snad našly by se toho důvody, proč právě umělci-géniové, a nejvíce básníci, úkoje hledají v duších milujících.
 
 

IV.

12. Pojednavše o uměleckém poznávání vůbec snadno dohodneme se teď o poezii, obzvláště když, co pověděli jsme, nejvíce se zřením k uměně této jsme ustanovili.

Nejde nám tu o zevrubnou a úplnou poetiku, jen něco málo rozjímati chceme o obsahu poezie věcném a o materiálu, ze kterého básník vytvořuje svá díla, totiž o řeči, formy jen mimochodem se dotýkajíce.

Především zajímá nás poměr poetického poznání k vědeckému. Vidouce např. Goethova Fausta, Dantovu komedii, Platonovy dialogy, moderní román, že věda a poezie úzce souvisí, nemůžeme nepoznati.

Dílo poetické, po dřívějším výměru našem, od vědeckého lišiti se musí svou konkrétnou názorností a krásnou formou, jiného rozdílu podstatného není. Nelišiť se básník např. od historika (historie je konkrétná věda!) řečí vázanou neb nevázanou, jak už Aristoteles učil, ale tím, že historik vypravuje, co skutečně se událo, básník, co by se státi mohlo; proto prý poezie filosofičtější jest a opravdovější než historie, poezie více všeobecného, historie jednotlivého ukazuje. Tuto výpověď Aristotelovu vyložiti musíme ve smyslu našem takto. Umělec básník svým způsobem poznávaje svět neposkytuje nám věrný obraz skutečného světa objektivného, ale poznatky jeho jsouce zbarveny subjektivností jeho jsou ten materiál, ze kterého skládá svět svůj. Protože však nespokojuje se skořápkou, ale k jádru věcí doniká, i tehdy, kdyby představoval nám báseň nebo drama historické, jednotlivin historických upotřebil by k utkání dějstva všelidského. Skutečnin užívá veliký básník k označování velikého svého světa, básníček jich užívá k zastření své prázdnoty. Protože básník a filosof týž mají veliký předmět poznání svému celý svět, a protože oba téhož výraziva užívají řeči, a protože konečně oba odpověděti chtějí k týmž záhadám světovým, díla jejich velikou mají podobnost co do obsahu; ale básník liší se typickostí svých idejí a formou slovesnou. Jest veliká příbuznost abstraktných, všeobecných pojmů filosofických a typů poetických, uměleckých: Platonovy ideje i logickými i uměleckými jsou pojmy; a mnohá básnická díla chovají v sobě mnoho prózy vědecké (mnohé romány, i Goethův Faust, historická dramata atd.) čímž přesné rozlišování poezie a prózy stává se velmi nesnadným.

Více o poměru poezie k vědám a filosofii říci nemohu, protože bych nutně napřed vykládati musil rozumy své o poměru věd k filosofii; jen tolik budiž poznámeno vysvětlivkou, že filosofií zde vyrozumívám metafyziku. A to již často řečeno bylo, že metafyzikové obrazotvorněji jako poetové, vždyť prý filosofie není než románem myslitelů: ale však není všecko, co smyšleno je obrazotvorností, krásným dílem poetickým.

13. Básník, srovnáváme-li ho s umělci jinými, nejširší obor má svému poznávání a v tom s vědcem-filosofem na rovni je. Proto právě u básníků velikých shledáváme, že pilně obírali se studiemi vědeckými a filosofickými: Dante, Shakespeare, Lessing, Goethe, Schiller, Leopardi! Co musil Balzac pracovati a zažíti pro svou La Comédie Humaine!

Že pak obyčejně srdce lidské nejdražším je předmětem básníkovi, už vyložili jsme; i vědě a filosofii pravý cíl všelikého badání je člověk.

Ze stránky subjektivné právě básník, maje tak veliké pole pro poznání své, obrazotvorní nejvíce, a jak Řekové je krásně pojmenovali, tím pravým zjevuje se býti tvůrcem, poihth z.

Básníkův materiál, ve kterém ztělesňuje své vidiny, nade všecky ostatní prostředky výrazové svou bohatostí vyniká; básník slovy svými vnikati může nejhlouběji i do přírody i do duše lidské a co umělec jiný jen indirektně naznačuje, on výslovně nám může odhaliti. Pěkně v té příčině Macaulay řekl:

The heart of man is the province of poetry, and of poetry alone. The painter, the sculptor, and the actor can exhibit no more of human passion and character than that small portion which overflows into the gesture and the face, always an imperfect, often a deceitful, sign of that which is within. The deeper and more complex parts of human nature can be exhibited by means of words alone. Proto poezie je nejsrozumitelnějším uměním a zároveň nejpopulárnějším a působení její na vývoj člověčenstva nejmocnější.

V které pak míře má básník slov užívati, co říci smí a co jen naznačiti, jak mluviti má, aby vyhnul se analýzi vědecké, retorické mnohomluvnosti, jakých slov všedních nemá upotřebovati atd. ke všem těmto a mnohým jiným otázkám poetika ať odpoví.

Řeč básníkovi je tím, čím malíři barvy a figury; a báseň liší se od prózy způsobem, jakým slov užito k vyjádření poetických myšlenek; jako tyto liší se od obyčejného a vědeckého myšlení, tak i mluva básníkova liší se od mluvy obyčejné. Jeť poezie, v pravém toho slova smyslu, uměním výtvarným.
 
 

V.

14. Chci nyní některými příklady, co in abstracto pověděno, znázorniti konkrétně.

Co především obsahu se týká, tož nemožno stanoviti pravidla pro bohatost a vznešenost idejí. Jak např. má být geniálně vystižena slavná doba našich dějin, ku které maní všichni umělcové se uchylují? O tom jediné čin geniálný nás poučí. Empirická estetika jen skrovné má prostředky měřiti hloubku ducha uměleckého: čítala se slova jednotlivých básníků a bohatost jejich srovnávala; Shakespeare prý 15 000 má slov, tolikéž asi Goethe, Milton jen 7000, Carlyle v jediném Sartor Resartus jich má 7500. Jaký tu rozdíl mezi těmi velikány a venkovanem, který události celého života s to je projádřiti snad 500 slovy! Avšak nejen slova, i pojmy měly by se čítati a poměr slov a pojmů vypátrati, jak např. pojmy nové a docela osobní opisují se starými slovy apod.

Požadovali jsme na umělci plastičnost, názornost, jasnost, pravdivost, co Horatius vyznačil slovy:

Scribendi recte sapere est et principium et fons.

Vzpomeňme příkladem známé naší Kytice. Dívka, padnuvši do vody, začíná rozvažovati o kytici: je možno a přirozeno, aby někdo, když do vody padl, o kytici, odkud přišla apod. rozumoval? Zajisté ne; dívka dříve, než spadla do vody, rozjímala. Stala se tedy nějaká chyba v opisování. Goethe při překladu věci hned porozuměl a sloky přestavil: dívka napřed rozumuje, a teprve pak padá do vody.

Druhý příklad. Ve Schillerově básní Die Bürgschaft, která velmi ráda se čte a deklamuje, jak se mi zdá, veliké je nedorozumění a veliká nejasnost. Jaká je situace, ze prvé sloky se dovídáme: Damon prodral se zástupem žoldnéřů k tyranovi, zavražďuje ho, je chycen a ke smrti odsouzen. Tu prosí tyrana, aby poskytnul mu tři dny času, než provdá sestru. Kdo zná dvůr tyranský, kdo ví, jak tyran Dionysios, tato známá typická osoba, je střežen, ví taky, že ohražen je žoldnéři tak, že prodrati se k němu eo ipso je nemožno. Kdo pak k takovému skutku se odváží, zajisté o sestru dříve se postará, a nebude chtíti, aby od toho, kterého zavražditi chtěl, kterého z té duše nenávidí, čas mu byl dán k tomu, co před smrtí mohl učiniti bez milosti.

Schiller vzal látku k básni z řeckého spisovatele římské doby Hygina, který věc jednoduchým způsobem asi takto vypravuje: Damon, aneb, jak se tuším zove, Phintias chtěl zavražditi tyrana (nebyl to Dionysios); žoldnéři jej polapili, předvedli před tyrana, ten jej dal spoutati, a zajatý pak vyžaduje po něm tří dnů času atd. Čteme-li Hygina, zajisté si nic jiného při té stručnosti nepomyslíme, nežli že Damon, odpovědný odpůrce tyranův, použil nahodilé příležitosti k jeho zavraždění; byv přiveden před tyrana žádá milost ne pro sebe, ale pro sestru, protože neočekávaná mu hrozí smrt.

Jiný příklad studovati můžeme, srovnávajíce téhož Schillera Hektor s Abschied s tím, jak o téže věci Homér a Shakespeare mluví.

Jest lítý, rozzuřený boj, Hektor chtěje se ho zúčastniti, loučí se s Andromachou, která jej od bitvy zdržuje. U Schillera: Hektor horoucími slovy manželku svou zapřísahá, že, padne-li v bitvě, láska jeho v Lethe nikterak neumře. Považme, že loučí se zde na život a na smrt rozvážný muž a žena (s dítětem), nikoliv mladiství milenci: může rek tak chvastavě mluviti v tak vážném okamžiku?

Srovnejme líčení Homérovo. Homér, ze kterého Schiller i Shakespeare čerpali, líčí věc docela jinak. U něho (v 6. zp. Iliady) loučí se Hektor napřed s Helenou, že půjde do bitvy a že by se rád ještě s manželkou a s celou rodinou rozloučil; kvapí do paláce, nenalézá však ženy, která mezitím s dítětem a chůvou hledati ho odešla. Spěchá tedy za nimi, u brány se potkají. Stopujme nyní pochod věcí. Otec, zahlédnuv svou rodinu, usmívá se na dítě. Andromacha arci pláče a naříká a ten moment hlavně vytýká, že bude vdovou, že nikoho nebude míti záštitou, ježto jí všichni ve válce zabiti byli, dítě že osiří. Hektor, ačkoli to všechno dobře uvážil, ví, že jako muž nesmí váhati, i kdyby jisté smrti šel vstříc. A nyní (toť moment zajisté velmi pěkný) sám vyličuje, co se s Andromachou, bude-li vdovou, stane; on sám přemýšlel o tom, co se stane, ví dobře, že bude Andromacha od Řeků chycena a s dítětem do otroctví zavlečena. Neříká mu toho jen Andromacha, jak u Schillera, on sám to praví a to zajisté zcela přirozeně, nebo každý muž v takové situaci přemýšlel o tom, co se stane s těmi, o které nejvíce má se starati. Ale ani to otroctví, jež přece pro reka, pro syna královského nejhorší je věcí, nikterak od bitvy ho neodlučuje. Chce tedy jíti. Napřed, aby se rozžehnal, chce pocelovati malého svého hocha, ten však bojí se ho pro veliký chochol na přílbici, otec usměje se i matka, sejme z hlavy přílbici, položí ji na zemi a dítě v náruči poceluje. Třímaje pak dítě své v rukou, modlí se k bohům, aby zachránili dítě, by slavnějším rekem učinili je, než otec byl, k radosti matčině, a pak (jak něžný opět moment!) nevrací dítě chůvě, která je posud nesla, nýbrž matce je odevzdává, ta pak jediný poklad svůj k hrudi tiskne a usměje se v oku majíc slzy. Hektor v něžném bolu rukou svou hladí skráně ženy své, těší ji, aby nevzpírala se proti nutnosti osudu; Andromacha poslechne, odchází a plačíc často se ohlídá za manželem.

Shakespeare zpracoval v Troilu a Kressidě v pátém jednání, ve třetí scéně tentýž výjev. I tam loučí se Hektor a Andromachou a zase jinak je věc pojata. Andromacha arci ho zdržuje, ale neplýtvá slovy, nýbrž praví, že zlý měla sen, jenž neštěstí věští, aby tedy doma zůstal. Hektor odpírá, ona pak, znajíc zajisté velmi dobře svého muže, posílá Kassandru, sestru Hektorovu, pro otce manželova, Priama, aby na něho působil. Každý z těchto lidí a především Andromacha ví zajisté, že Hektor do boje jíti musí, že není zbytí, že to jinak býti nemůže, ale ten je v tom psychologicky zajímavý moment, že přece každý o zdržení jeho usiluje a zůstaň doma prosí; Andromacha i Priamos i Kassandra styděli by se snad, kdyby zůstal. Všichni mu domlouvají napřed, jak už řečeno, Andromacha, pak Kassandra jakožto věštkyně; přichází Troilus, mladší bratr Hektorův, a tomu Hektor sám domlouvá, aby nechodil do boje tak nebezpečného, přichází konečně i stařičký otec s touže prosbou. Ale Hektor přece do bitvy jde. Andromacha v celé scéně jen jednou ho prosí, aby nešel. Hektor však rozhorleně praví: Jdi domů! načež ona klidně odchází. Tím celé rozloučení je dokončeno.

Srovnáváním tím nechtěl jsem říci, než že Schiller, jak se mi zdá, teatrálně si počíná. Uvedená báseň jeho je dělána pro první drama Die Räuber a Schiller sám považoval ji za jednu z nejlepších svých prvotin, ale má do sebe tu velikou vadu, že nevystihla ten pravý a přirozený moment v loučení milujícího manžela-otce. Tak, jak Schiller pojal věc, loučil by se od své lásky sentimentálný mladík, ne mužný rek.

15. Jasnost poetická spojena býti musí s dokonalou jednotností celého obrazu. Ukážu příkladem, co myslím. Vzpomeňme si na básničku Goethovu Ein Gleiches:

Über allen Gipfeln

ist Ruh,

in allen Wipfeln

spürest du

kaum einem Hauch;

die (Vögel? Vögelein?) schweigen im Walde.

Warte nur, balde

ruhest du auch.

V některých vydáních totiž stojí: die Vögelein , v jiných: die Vögel schweigen im Walde. Bylo by rozhodnouti, co jest přípustnější v této situaci, co jesti přiměřenější celé náladě. Netřeba dlouhých výkladů k tomu, že naznačen tu velkolepý klid, který Goethe v přírodě pociťuje, kdy na celý život a na smrt myslí; velmi vážná tedy to situace a v málo slovech všechno řečeno, co v té věci vůbec říci se dá a má. A přitom arci není lhostejno, stojí-li die Vögelein aneb die Vögel . Neznám komentárů k místu tomu, ale příležitostně podíval jsem se sám na rukopis, vystavený na Gickelhaně, ve kterém, jak jsem očekával, stojí Vögel . I nevím, zda Goethe sám ve vydáních pozdějších text měnil; zajisté docela jiný obraz máme, řekneme-li deminitivum ptáčata , aneb ptactvo . Vzhledem k velikolepému, grandióznému klidu, který z básně vyciťuju, řekl bych raději die Vögel . Mně se zdá, že slovo ptáčata nehodí se tak dobře k celkovému obrazu; zdá se mi, že slůvkem ptáčata (vlastně ptačátka ) ruší se jednotnost obrazu.

Veliký básník, kdyby fantazii svou sebevíce vynalézal, při tvorbě své celkové jednotnosti se nechybuje. Tak slaví se Moore pro svou geniálnost, kterou vmyslil se ve svět asijský; básník, který neznal než zeleň Erinu, jak dosvědčují znalci východu, vykouzlil v Lalla Rookh všecku krásu a omamující jas poesie Hafisa a Džamiho.

Konečně sem patří poznámka, že v básních, najmě v románech, osoby z nižších tříd společenských užívají nářečí, ne řeči spisovné; rozumí se pak, že řeč lidí takových souhlasiti musí se vším jednáním a názorem o světě vůbec.

16. Poezie, řekli jsme, výtvarným jest uměním neméně než malířství, a proto pravý básník v užívání slov ukazuje své mistrovství: slova vždycky přiměřená býti musí k věci. Srovnejme v té příčině Schillera s Goethem, a to dotčenou již báseň Die Bürgschaft s básní Der Sänger.

Zu Dionys, dem Tyrannen, schlich

Damon, den Dolch im Gewande:

ihn schlugen die Häscher in Bande.

Was wolltest du mit dem Dolche, sprich!

Entgegnet ihm finster der Wüterich.

Die Stadt vom Tyrannen befreien!

Das sollst du am Kreuze bereuen.

Pravím, že není zde viděti mistrnosti slovesné. Představme si situaci: Tyran na svém trůně obstoupený žoldnéřstvem, vrah prodírá se kupředu, způsobuje veliký hluk, přirozeným způsobem hned je chycen, dvůr pak celý, jak si můžeme mysliti, tím pobouřen. Žádali bychom tedy po básníku, aby ten ruch ukázal i ve slovech; musíť on tak mistrovati řeč, aby v ní samé bylo vidno, co se děje. Ale Schiller užívá takových slov, jež nikterak živosti této scény neukazují.

Pohledněme za to na Goetheho, který v té příčině je nedostižný. V básničce jeho Der Sänger poněkud podobná je situace.

Was hör ich draussen vor dem Tor,

was auf der Brücke schallen?

Lass den Gesang vor unserem Ohr

im Saale wiederhallen.

Der König sprach s, der Page lief;

Der Page kam, der König rief:

Lass mir herein den Alten.

Jaká tu onomatopoezie v celém slohu, jaká živost; vidíme-slyšíme, jak ani zpěváku není snadno dojíti ku králi; jak teprve znázorněno býti musí vhodnými slovy, že prodírá se k tyranovi obklopenému žoldnéřstvem úkladník!

O této zvláštní onomatopoezii (ve smyslu slova nejširším) dalo by se mnoho zajímavého povídati; zvláště mnoho dalo by se říci o básnických obrazích. Dante v té příčině, jak i Vrchlický upozorňuje, je mistr, pravou orgii slov u něho nalézáme, obrazy zvláštní, jako když dí: světlo mlčí , směje se slovem na mne , sladký zrak , úsměv všehomíra ap. Kdo nevtipkoval o Goetheově: ewig grün des Lebens goldner Baum? Nemohu posouditi, jsou-li všecky obrazy ty dobré nebo ne, toť věc jiných; ale vidno, jak pozornost tím utkví, když básník něco tak smělého, jako např. že světlo mlčí, propoví. Jsou to prostředky, jimiž básník nejvíce působívá.

Jak velikolepě smyslná je řeč Shakespearova, jak působivé jeho antiteze (Láska např. je mu nebem, vedoucím k peklu atd.), hry ve slovech ( Love s reason without reason ), jak grandiózné jeho obrazy atd.! Kdo by nežasnul nad popisem lásky v jeho As you like it?

Phebe:

Good shepherd, tell this youth what tis to love.

Sylvius:

It is to be all made of sighs and tears;

It is to be all made of faith and service;

It is to be all made of fantasy,

all made of passion, and all made of wishes;

all adoration, duty, and abservance,

all humbleness, all patience, and impatience,

all purity, all trial, all observance.

Jak učiti se můžeme z téhož Shakespeara užívání mocných výrazů, a jak slabě naproti tomu působí Schiller ve svých mladších dramatech, anebo dokonce Grabbe svým třeštěním a takzvaní geniálníci svou titěrnou nehorázností!

Jakých bychom asi skutečným studiem děl básnických dosahovali poučení, co zvláštního užívání slov se týká, ještě aspoň jedním zajímavým příkladem naznačím.

Miklosich ukazuje, že bezpodmětá rčení větší mají smyslnou sílu než podmětá, a že tedy básník s velikým prospěchem užije vět takových. Tak Schiller ve svém Taucher upotřebil věci takto:

1. Und es wallet und siedet und brauset und zischt.

2. Und schwarz aus dem weissen Schaum klafft hinunter ein

gähnender Spalt, grundlos, als ging s in den Höllenraum.

3. Und stille wird s über dem Wasserschlund, in der Tiefe nur brauset es hohl.

4. Mich gelüstete nicht nach dem teuren Lohn.

5. Und sich! aus dem Finster flutenden Schoss, da hebet sich s schwanenweiss.

6. Es riss mich hinunter blitzesschnell.

7. Und wie einen Kreisel, mit schwindelndem Drehen trieb mich s um,

ich konnte nicht widerstehen.

8. Denn unter mir lag s noch bergtief in purpurner Finsterniss da,

und ob s hier dem Ohre gleich ewig schlief, das Auge mit Schaudern

hinunter sah, wie s von Salamandern und Molchen

und Drachen sich s regtin dem furchtbaren Höllenrachen.

9. Und schaudend dacht ich s, da kroch s heran.

10. Da ergreift s ihn mit Himmelsgewalt, Und es blitzt aus den Augen ihm kühn.

11. Da treibt s ihn den köstlichen Preis zu erwerben.

12. Da bückt sich s hinunter mit liebendem Blick.

V českém překladě (V. A. Svoboda, Výbor básní Schillera) jen v č. 8 přeloženo je bezpodmětně, polsky (Pienie lyriczne Fr. Szyllera A. Bielowského) jen v č. 1 a 10, ačkoliv právě slovanské jazyky bohaty jsou na rčení bezpodmětá; francouzsky (A. Regnier, Poésie de Sch.) všecky věty podány jsou podmětně.

Čím dosáhnul básník užíváním těch mnohých bezpodmětných vět? Zdá se mi toto: v básni líčiti se má jednak prohlubeň mořská s neznámým nám životem a jednak popisují se představy a city člověka, jenž puzen okamžitou ctižádostí a smělostí vrhá se v tůni divě rozživotněnou, aby přinesl pohár z utrob mořských. Představme si myšlénky a představy takového člověka: celý výkon je mechanickým pochodem vyluzeným vodící představou, o jasném a chladném představování a myšlení řeči býti nemůže; a tento stav duševní, ve kterém se nic nebo málo určitého postřehuje a představuje, kde více obrazivost než chladné zírání je činno, Schiller geniálně znázornil těmi bezpodnětnými větami. Neboť právě, že to jsou rčení bezpodmětá, hrůzyplná nejasnost a nehorázná neurčitost toho x, co na duši působí, velmi dobře se postihuje. Dante, kde tajeplné hrůzy pekelné popisuje, vynalézá nestvůry svou obrazivostí a určitě popisuje, protože předvádí peklo navštěvovateli klidně pozorujícímu (o historických časových důvodech takového popisování nemluvíc); Schiller v krátké baladě vystihuje pocity a představy, které tajeplné peklo mořské vnucuje. V jednotlivostech pak dalo by se o způsobu toho popisování mnoho vyanalyzovati, proč např. ku konci ještě řečeno je bezpodmětně: Und da bückt sich s hinunter mit liebendem Blick totiž dcera královská (česky: tu kloní se milostný k hlubině hled ) atp.

Shakespeare podobně v Macbethu ptá se čarodějnice: What are you? označuje takto středním rodem neurčitost své představy. Český překladatel položiv: Kdo jste obvyklý pojem strašidla, jehož Shakespeare právem se přidržel, valně pozměnil.

Jak bohatá je mluva prostonárodní na obrazy velepůsobivé a mocné, byť snad ne vždy dosti estetické! Jak např. opisuje lid náš slůvko nic různými pozitivními obrazy! Vody ani kapka, mléka ani trochet, smetany ani lžíci, vína ani oblíznutí, soli ani štipec, mouky ani prášku neb omeliny atd.; jak pěkně dalo by se ukázati, že ve všech těch úslovích šetřeno je přirozenosti věci! Jak nevýslovně jemně počíná si lid slovanský svými deminutivy! Ruský básník 23 deminutiv může učiniti ze slova: milá dá se tu ještě říci, jaký logický důvod a jasný cit při volbě toho neb onoho tu rozhoduje?

17. Konečně chceme ještě upozorniti, že básník neplýtvá rád mnoho slovy, vystihne jeden moment hlavní, charakteristikon, a ostatní ponechává naší fantasii. Co a kolik bychom např. ve vědeckém rozjímání říci musili, než bychom pověděli všecko to, co v té básničce Goetheově Ein Gleiches je pověděno-naznačeno! Vědec pro metodičnost a logičnost píše paragraf za paragrafem, vše co se dovoditi má, do podrobna vykládá; básník naproti tomu naznačí věc a ponechává obrazivosti naší, abychom docelili, co vynechal. V té příčině je známo, jak zachází Homér s epithetis ornantibus; osob jednotlivých mnoho nevyličuje, nýbrž jedním slovem toliko označuje. Moderný románopisec velmi dlouho by vypisoval a líčil krásu Heleninu, Homér jedním slovem věc odbaví názvem, kterým se vždy opakuje, tak že vždy týž typus, táž figura beze všelikého vypisování před námi vyvstane. Podobně malíř krajinu charakterizovati může způsobem Mařákovým neb Havránkovým. I rozumí se samo sebou, že co sluší epice staré, nehodí se docela tak lyrikovi aj.; přece však říci můžeme, že pochybují mnozí realisté, když např. jako Zola myslí, že musí všechno vypsati i ty nepěknosti, které si v představě docelí každý sám ač stojí-li o to. Dílo umělecké obrazivostí jsouc tvořeno, obrazivost zároveň podněcujíc v pozorovateli nejvíce působí.

Takového úsečného vystihování charakteru vidíme u velikých básníků mnoho. Tak např. Lermontov, aby Pečorina charakterizoval, praví o něm, že při chůzi neklátí rukama a pěsti že má zaťaty. Lichtenberg, tuším, poznamenal, že lidé, kteří mají něco v hlavě, klobouky nosívají vtisknuty do tváří. Werther ve své sentimentálnosti se těší, že při hře dostal od Charlotty silnější políček než jiní. Ofélie zazpěvuje necudnou poněkud píseň: pěkně bylo pověděno, že zračí se v tom její psychóza; neboť na dvoře takovém, při kterém žila, písní takových zajisté slýchala chtíc nechtíc, a když tedy duch její zeslábnul a vůle neřídila reju představ, potrhaná paměť nebránila mechanické výbavě představ. Druhdy charakterizuje umělec osobu nějakým úslovím, které vhodně opakuje, jako např. Kraszewski svého Jermolu apod.

Ediční poznámka

O studiu děl básnických.

Napsal T. G. Masaryk. Zvláštní otisk z Lumíra rozmnožený. Praha, nákladem vlastním, tiskem J. Otty, 1884. 36 s. Vydání druhé. Doslov a poznámky M. Hýsek. Knihy zkušeností a úvah Okna, pořádá V. Mathesius. Praha Královské Vinohrady, Gustav Voleský, 1926. 56 s.

Přednášku Jak studovati máme básníky psychologicky a logicky, kterou Masaryk dne 2. března 1884 přednesl u Náprstků pro členy Amerického klubu dam, stenografoval Fr. Drtina. Upravenou ji autor otiskl ve Sládkově Lumíru (ročník 12, 1884, č. 17 z 10. 6., s. 266-268; č. 18 z 20. 6., s. 280-182; č. 19 z 1. 7., s. 298-301). Oproti časopiseckému otisku knižní vydání autor rozšířil o Předmluvu o empirické estetice. Podstatnější než drobné úpravy gramatické a stilistické jsou autorovy zásahy, jimiž časopisecký text redukoval, rozšířil a upravil.

Redukce textu:

s. 154 často se vyskytuje; hnus Časopisecké znění: často se vyskytuje. Kdo by věc takto pojímal, zajísté velmi špatné o umění mínění by měl. Hnus

s. 155 je-li práce umělecká poznáváním, poznání nemůže míti Časopisecké znění: je-li práce umělecká poznáváním, umělec vystihnouti musí tu pravou přírodu a ten pravý život lidský; také pak poznání nemůže míti

s. 160 umělec-génius jako každý Časopisecké znění: umělec-génius přírody nenapodobuje, ale jak on ji poznává, nám představuje ve vidinách svých a ty jsou mu přece ideálem, jako že každý

s. 160 sdostatek víme; snad našly by se důvody Časopisecké znění: sdostatek víme můžeť umělec říci: Bych jazyky lidskými mluvil i andělskými a lásky kdybych neměl, učiněn jsem (jako) měď zvučící aneb zvonec znějící a říci tak může nejen ve smyslu slova užším, ale širším. Neboť našly by se toho důvody

s. 160 uměleckými jsou pojmy; a mnohá básnická díla Časopisecké znění: uměleckými jsou pojmy. Z toho co řekli jsme již dříve, že umělec všecko co tvoří, tvoří se stejnou láskou a něžností, jde, že v této příčině dílo poetické valně lišiti se musí od filosofického a vědeckého; arci, že mnohá básnická díla

Na několika místech byl v knižním vydání text rozšířen:

s. 154 Autor doplnil větu: Tak zajisté již Leonardo da Vinci nedokonalosti umělecké . A text: Tak např. pochybujeme tím ještě není řečeno, že je

s. 156 Autor doplnil větu: Protože, jak krásně byli dogmatiky.

s. 161 Autor doplnil větu: Co musil Balzac pracovati a zažíti pro svou Comédii Humaine!

s. 162 Pasáž, začínající slovy Co především se obsahu týká měla v časopise toto znění: Co především se obsahu týká, empirická estetika čítala slova jednotlivých básníků

s. 162 Autor doplnil část věty: Carlyle v jediném Sartor Resartus jich má 7500.

Z větších úprav textu uvádíme:

s. 154 Původní časopisecké znění: Dnes arci mnozí hlásají, že realism je ta pravá esence umění, ale zdá se to býti často jen slovem, obsahujícím právě tolik pravdy jako kdyby kdo opak hlásal, že idealism podstatou je umění.

s. 156 Původní časopisecké znění: ale nechtěj prospívati, jen umělcem buď co možná velikým! Jednomu

s. 163 Původní časopisecké znění: tak vážném okamžiku? Neodpovídám k otázce své, ale srovnejme líčení Homérovo. Homér, ze kterého

Obě vydání obsahovala též autorem formulovaný obsah:

Předmluva o empirické estetice

I. 1. Charakteristikon díla uměleckého: je výronem zvláštního názoru o světě

2. Poznání vědecké

3. Poznání umělecké

4. Tvořivost umělecká

5. Umění není napodobením přírody. Modelování. Realism a idealism v umění.

Naturalism

6. Obrazotvornost geniálná. Jednotnost díla uměleckého. Posuzování díla

uměleckého

7. Hodnota poznávání uměleckého

8. Umění je všelidské. Který umělec je vpravdě národní

9. Umění nemá účelu baviti. Pravé pohnutky tvoření uměleckého

II. 10. Umění ve styku s vědou

III. 11. Umělcův život citový. V čem liší se umělec z této stránky od neumělce.

Melancholie (psychóza) a geniálnost. Opravdovost umělecká. Jak umění

blaží. Láska v umění

IV. 12. O poezii a předně o poměru poetického poznání k vědeckému. Filosofie

a poezie

13. Dokonalost řeči jako prostředku výrazového: poesie je výtvarným uměním

V. 14. Příklady pro vytčená pravidla estetická. Obsažnost děl poetických a jejich

jasnost. Kytice. Schillerova Bürgschaft. Schillerův: Hektor s Abschied srovnaný s Homérovým a Shakespearovým zpracováním téhož předmětu

15. Jednotnost díla básnického. Goethovo Ein Gleiches Mooreova Lalla Rookh.

Kdy užívati v románě dialektu

16. Krása mluvy básnické. Srovnání Schillerovy Die Bürgschaft s Goethovým Der Sänger. Dante, Goethe, Shakespeare. Poetický dosah bezpodmětných

rčení: Schillerův Taucher. Shakespeare. Mluva prostonárodní

17. Úsečnost básnické charakteristiky. Epitheta ornantia. Vystihování

charakteristických momentů

Vysvětlivky

s. 154 u Leonardo da Vinci nás poučuje Masaryk se opírá o německou edici (Wien 1882); srov. český překlad Úvah o malířství (1941), kapitolu Proč malovaná věc se nikdy nemůže jeviti jakoby v prostoru vyloupnutá, tak jako věci přirozené

s. 154 u La Joie de vie Zolův román Radost ze života (1884)

s. 155 u Next to being Být velkým básníkem k tomu patří schopnost chápat druhého

s. 156 u Jednomu z našich největších básníků týká se kritik a pamfletů zastánců tzv. národní školy (E. Krásnohorská, R. Pokorný aj.), kteří vytýkali zejména Jaroslavu Vrchlickému kosmopolitismus a absenci národních látek. Knížku O studiu děl básnických autor poslal Vrchlickému s tímto věnováním: Slovutný pane, prosím, přijměte tento projev nebásníka o tom, co my dělat neumíme. S ú[ctou] d[okonalou] T. G. Masaryk

s. 156 u Ein garstig Lied! Šeredná píseň! Politická, fuj! Ohavná (Faust, překlad O. Fischer)

s. 156 u All that is best Vše, co je nejlepší u velkých básníků všech zemí, není to, co je v nich národní, ale to, co je obecné

s. 157 u a parte debiliore z horší stránky

s. 158 u Vita nuova Nový život

s. 158 u Glücklich der Künstler Šťastný je umělec, který má vzdělání! Leč s jednou výhradou: Dojde-li k tvůrčímu činu, musí na své vzdělání zapomenout

s. 159 u Begeisterung Nadšení samo nestačí; je třeba nadšení vzdělaného ducha

s. 160 u Ernst ist das Leben Vážný je život, radostné je umění

s. 160 u Aristoteles učil Masaryk parafrázuje partii z Aristotelovy Poetiky (překlad A. Kříže, 1948, s. 38)

s. 161 u La Comédie Humaine cyklus románů Honoré de Balzaca Lidská komedie

s. 161 u poihth z básník

s. 161 u The heart of man Srdce člověka je územím poezie, a to výlučně poezie. Malíř, sochař a herec dovedou vystihnouti jen malou část lidské vášně a lidské povahy, jež se jeví v tváři a pohybech, což často bývá jen nedostatečným klíčem k tomu, co se v člověku skrývá. Hlubší a složitější části lidské povahy lze vystihnouti pouze slovy

s. 162 u Scribendi recte Počátkem a pramenem správného psaní je moudrost (Horatius, De arte poetica)

s. 162 u Kytice báseň tzv. Rukopisu Královédvorského

s. 162 u Die Bürgschaft Rukojmí

s. 162 u eo ipso právě proto

s. 163 u spisovatele Hygina spis Fabulae (Báje) byl H. přisuzován neprávem

s. 163 u Hector's Abschied báseň Hektorovo loučení je včleněna do dramatu Loupežníci. Masaryk připomíná dvě strofy: Hektore, proč od mé věrné hrudi / touha po boji tě v bitvu pudí, / Achilles kde za druha se mstí? / Vyslyš mne! Kdo syna vycvičí ti, / jak vlást oštěpem, jak bohy ctíti, / tebe-li nám urve podsvětí? Vše, co srdce touží, po čem prahne, / černá řeka Lethe v proud svůj vtáhne, / ale lásku moji ne! / Slyš, jak řádí! do hradeb už buší! / Opásej mne mečem! Rozzař duši! / Moje láska v Lethe nezhyne! (Překlad Ot. Fischera)

s. 164 u Über allen Gipfeln Poutníkova noční píseň. Druhá. "Nad vrcholky strání / a výš / ticho je, ni vání / necítíš / v korunách vát; / už ptáčkové došvitořili. / Počkej, jen chvíli, / též budeš spát." (Překlad Ot. Fischera)

s. 164 u ale příležitostně podíval jsem se sám na rukopis stalo se tak 18. srpna 1877: v dochovaném Masarykově deníku je totiž k tomuto dni záznam o návštěvě Gickelhany, s opsanou strofou, již zde Masaryk cituje; v dotyčném verši si Masaryk výrazně podtrhl slovo "Vögel"; ve studii Básník a státník (Goethův sborník, 1932) komentuje tuto pasáž K. Polák: Masaryk dovolává se i originálního textu , což byl omyl, neboť text byl po požáru restaurován

s. 165 u Lalla Rookh orientální romance z r. 1817

s. 165 u Die Bürgschaft Zu Dionys Rukojmí Před stolec Dionysiův / kradl se Damon s nožem, / však biřici k zemi byl složen. / Cos obmýšlel s ukrytou dýkou, mluv! / udeřil naň hněv tyranův. / Své město zbaviti vládce! / To odpykáš na kříži, zrádce. (Překlad L. Kubišty)

s. 165 u Der Sänger Was hör ich draussen Pěvec. Co slyším venku před branou, / co na mostě to zní tam? / Aj, píseň pěkně zpívanou / i ve svém sále vítám! / Tak pravil král a páže spěl, / hoch vrátil se a vladař děl: / Nuž, přiveď toho starce! (Překlad J. Kamenáře)

s. 166 u ewig grün des Lebens věčně zelený zlatý strom života

s. 166 u Love's reason nerozumná příčina lásky

s. 166 u As you like it? Phebe Jak se vám líbí? Phebe: Rci, dobrý pastýři, zde tomu jinochu, co láska jest. Sylvius: Být všecek složen z povzdechů a slz; být všecek složen z věrnosti a snahy; být všecek z blouznivosti utvořen, vše vášeň být, vše přání, zbožňování, vše služba, oddanost a pokora, vše trpělivost, netrpělivost, vše čistota a stálost ve zkouškách. (Překlad J. V. Sládka)

s. 166 u Miklosich ukazuje ve spise Subjektlose Sätze (Wien 1883)

s. 166 u Taucher Und es wallet. Potápěč 1. A vlní a vře to a hlučí a střík! 2. A černá z pěnivých vod / se rozevírá propast jak zející noc / a bezedná, jak byl by to do pekel vchod; 3. Nad vodní tůň klid příšerný leh, / jen v hlubinách dutě to zní. 4. i takovou odměnou pohrdl bych! 5. A hle! kdos v temném se příboji zved, / jak bělostná labuť se mih! 6. Jak blesk mě to najednou srazilo v hloub. 7. Jak vlk, jenž točí se v závratný spirál. / Já bezmocný byl a marně se vzpíral. 8. Jak hora propast pode mnou / v hloub zeje bezmezná, / sluch nachází hlušinu tajemnou, / však oko tam s hrůzou rozezná, / jak hýbou se příšerní draci a mloci / v té pekelné tlamě, v té purpurné noci. 9. V tom pode mnou zvedá se v temnotách 10. Tu z očí mu šlehne jakoby blesk, / moc nebes ho zachvátí; 11. a rázem se rozhodnuv cenu tu vzíti, 12. Kdos nad moře naklání toužebný hled. (Překlad J. Kamenáře)

s. 168 u Lermontov, aby Pečorina charakterizoval román Hrdina naší doby (1840)

s. 168 u svého Jermolu povídka z r. 1855