Převzato z http://www.msu.cas.cz/masaryk.htm

Naše nynější krize
pád strany staročeské a počátkové směrů nových



Kapitola čtvrtá

reformace, či revoluce?

31

Páně Hajnova kritika realismu v Rozhledech příležitostí k této diskusi

Pan redaktor Antonín Hajn napsal o České otázce v Rozhledech (číslo 4-7) obšírnou rozpravu; k rozpravě té připojím tu několik úvah. Lituji ovšem, že pan Hajn není na svobodě, aby se popřípadě další diskuse účastnil sám; neběží mně sice o nic osobního, nýbrž o politické názory strany pokrokové, a vlastně o to, aby v některých fundamentálních otázkách bylo jasněji než posud, přece však musím tu i tam ukázat na způsob páně Hajnovy argumentace, protože po soudu mém patří k věci i to. Pan Hajn totiž postavil své názory proti názorům mým, postavil pokrokářství proti realismu chtěj nechtěj musím tedy ohledat jeho kritiku mých názorů. Hledě k jeho nepřítomnosti zdržím se vší polemiky, ačkoli úvahy páně Hajnovy nepodporují úvahy klidné. Pozoruji totiž i na panu Hajnovi, že vůči realismu nedovede být dosti objektivní a spravedlivý nechci tu pátrat po příčinách toho, spokojím se pouhým důkazem.

Pan Hajn v úvodě k svému článku správně vykládá, že jsem ve svých studiích o české otázce nepodal obyčejného programu, ale že jsem podal duch programu, duch realismu, nikoli pouhou jeho literu a suchý výčet požadavků. Obyčejná forma programu směru nebo stran tuto teoretickou část, výklad osnovných základů životního názoru, zamlčuje a přichází hned k praktickým důsledkům a konkrétním požadavkům, u prof. Masaryka naopak tato druhá část vyšla neúplná a probrána byla, jak sám praví, aforisticky, zato prvá část probrána byla podrobněji .

Po tomto úvodě očekával jsem diskusi o tom duchu realismu , očekával jsem rozhovor o osnovných základech životního názoru ; avšak pan Hajn názorů těch dotýká se dosti běžně, prodlévaje více při otázkách podružných. Alespoň mně se zdá, že právě pro pokrokáře, chtějí-li skutečně být svou stranou, především je třeba pevných a určitých základů osnovných, a tedy i pečlivého rozboru toho, co naši velicí mužové: Dobrovský, Kollár, Šafařík, Palacký, Havlíček nám zanechali. Pro pokrokáře jako pro všecku mladší generaci je nezbytná filozofická kritika našeho platného národního programu, pokrokářům je nezbytné filozofické uvědomění, to jest filozofický účet z těch osnovných základů životního názoru . A této práci, jak vidím, pokrokáři se vyhýbají. I pan Hajn užil mé České otázky (vlastně její části: Časových směrů a tužeb, v Naší době uveřejněných), aby hlavně vytkl, čím pokrokářství od realismu se liší a různí. Já jsem více pro pozitivnější stanovení a byl bych si přál, aby pan Hajn o některých velmi důležitých bodech byl pojednal určitěji a pozitivněji; než musím vzít, co se mi podává. Ostatně i v této formě úvahy v Rozhledech jsou pokusy o vážnou diskusi politickou, která v našich jiných listech je nemožná, a proto užívám příležitosti, aby se sporné punkty vyjasnily, anebo alespoň náležitě vymezily.

32

Princip humanitní je princip český; odsud úkol všech našich stran a směrů:
zaujmout k němu určité stanovisko. Týž úkol má strana pokroková vyslovit se

totiž jasně a určitě o principu humanitním

Započneme základním pojmem, o nějž běží, totiž: humanitou.

Pan Hajn, vyloživ dosti dobře, jak jsem pojem humanity určil, pokračuje a konstatuje (strana 251), že prý některé ze základních názorů realismu mají i jiné strany: Tvrdíme, že právě onen nejzákladnější a nejobecnější názor realismu (humanitu) mají i ostatní strany naše tvrdíme a tak dále; pan Hajn dále tvrzení své dokazuje a končí: Konečně sám prof. M. to doznává, pravě, že Kollárovu ideu humanity přejali všichni naši vedoucí myslitelé, přejali ji politikové, a tak naše nejlepší usilování posud je mimoděk pokračováním ve velikých idejích doby reformní .

Ve skutečnosti já nedoznávám toho, co pan Hajn z mé práce uvádí; pan Hajn právě vůči mně nemá pražádné příčiny tvrdit, že totiž humanitní program je společný všem našim stranám. Nemohu to doznávat a nesmí to tvrdit pan Hajn, protože celá Česká otázka je jedním důkazem, že humanitní idea je netoliko základní idea všech našich vedoucích myslitelů a politiků, ale že je to osnovní idea česká, že v ní, jedním slovem, tají se smysl vší naší historie.

Je-li to správné (a myslím, že je), pak ovšem humanitní princip pro každou českou stranu, a zejména také pro strany a směry politické, má obzvláštní a přední důležitost; pokud se strany pokrokové týká, musí se právě k problému humanitnímu určitě postavit.

A proto i pan Hajn podle mých studií měl tvrdit docela něco jiného: měl ukázat, jak tuto osnovní ideu našeho obrození z českých dějin a z jednotlivých vedoucích myslitelů a politiků vystihuju, jak ukazuju, co humanita znamenala Kollárovi, co znamenala Palackému, co znamenala Havlíčkovi, co znamená naší literatuře a filozofii a co konečně znamená realismu. Čtenářové Rozhledů byli by se pak dověděli, že se pojímání této základní ideje vývojem doby pozměňovalo a jak, a mohli se snad i dovědět, jaký smysl a obsah ideji této určuju já. Avšak o tom všem čtenářové Rozhledů nedovídají se nic, anebo jen velmi málo, a přece pan Hajn proti mému pojímání humanity polemizuje na více místech. Pochopuji, že právě zde je pro radikálnější směr kámen úrazu, neboť právě o to běží: je-li humanitní princip principem skutečně českým, pak se vůči němu každý radikalismus musí postavit, zde musí soustředit všecku svou filozofii a program svůj s ohledem na humanitní princip objasnit, popřípadě prohloubit. Není pochybnosti, že i na humanitním principu možné jsou směry různé, radikálnější a méně radikální pro pokrokáře je tedy hlavním problémem, jak se postavit k humanitnímu principu vůbec a uznávají-li, že je to princip český, jak tvrdím já. Vedlejší, ač velmi důležitá, je otázka čistě kritická, podal-li jsem učení Kollárovo, Palackého, Havlíčkovo správně.

K tomu pan Hajn přímo a výslovně nijak se nepostavil, avšak v Radikálních listech již bylo doznáno, že moje Česká otázka vyžadovala by České otázky pokrokářské není o tom pochybnosti, jestliže pokrokářství od realismu skutečně se liší základními pojmy a metodou.

33

Humanita absolutní a relativní. Relativní humanita není humanita

Pan Hajn vykládá můj humanitní princip takto: Že prý se sice držím humanity absolutní, ale že připouštím porušení absolutního příkazu humanitního ideálu tím, že jsem si vědom, že ve skutečnosti, v životě samém panuje zásada oko za oko a že i proti smýšlení svému býváme nehumánní, jsouce provokováni cizím nehumánním jednáním a životem . V tomto vědomí pan Hajn vykládá připouštím prý taktiku, že může každému člověku nastati doba, že proti násilí musí se bránit železem, netoliko prací a rozumem . Tedy z mých vlastních vývodů a z té koncese vyplývá prý formule poněkud jiná; pan Hajn ji doslova uvádí takto: Co nejvíce humanní taktika ustavičně, a i při této relativnosti, když to musí býti, vzíti někdy železo všeobecně tedy: nejen ideál humanitní, nýbrž i ideál humánní taktiky! Naprosto humánní taktika nemůže býti nejen neustále, ale vůbec ne (již proto ne, že jsme nedokonalí lidé), ale musí býti aspoň snaha po taktice co nejvíce humánní!

Panu Hajnovi se zdá, že připouštím relativnost, jako ji formuloval on; uvedu jeho vlastní slova, protože tu právě běží o hlavní pojem a ovšem o hlavní rozdíl mezi mnou a mým kritikem. Zdá se (pan Hajn píše), že prof. Masaryk i tuto relativnost připouští, chápeme-li ovšem dobře smysl citování Kristovy rady: buďte opatrní jako hadové a sprostní jako holubice a přidané výstrahy k němu ze strany prof. M., abychom my Slované dali si pozor, aby v nás had nezadávil holubici. (205) Humanitní ideál dle prof. Masaryka je nám odkázán naší historií. Ale i tato (a historie to je opětně skutečnost!) nutila prof. Masaryka říci, že i v Žižkovi a táborech vůbec ( a není prý o tom pochybnosti) máme český typ Žižka, toť prý krev z krve naší, kost z kosti naší, ale zase že i Hus, Komenský a bratří jsou českým typem. Jsme tedy národ Žižkův a Prokopův, nebo Husův a Komenského? ptá se prof. Masaryk a odpovídá: Sami cítíme, že nelze býti obojím, a proto činíváme pokus obě tyto protivy v sobě usmířiti. Nikoli však chtíti z toho nějakou prostřední cestu, nýbrž souladně spojiti obě vlastnosti ve vyšší jednotě duchovní a vzniknou prý karakterové hořící tou pravou účinnou láskou. Rozumíme-li dobře, tedy býti prodchnut ideálem humanitním, a v duchu jeho nejen žíti a pro věc nejen pracovati, nýbrž, je-li potřebí, i bojovati! Býti člověkem, ale nebýti zbabělcem!

Tu tedy běží o poslední, o hlavní pravidlo vší životní, tedy i politické taktiky; proto uvádím mínění páně Hajnovo celé v jeho smyslu a jeho vlastními slovy, neboť musím právě ukázat, že on netoliko názoru mého nepodal správně, nýbrž že (a to je mně hlavní věcí) názor jeho je neoprávněný a z gruntu pochybený.

Pan Hajn nesprávně podal můj názor hlavně jednoduchým podškrtnutím jednoho slovíčka: uvádí totiž z mého článku větu, že se člověk někdy může, ba musí bránit železem, a ve větě té podškrtl právě slovo železo. A na tomto nesprávném podškrtnutí zbudována je celá argumentace páně Hajnova; jistě v tomto podškrtnutí vidět celou etiku a politiku.

Já ovšem toho slova železo nepodškrtl, protože na něm neleží tíže myšlenky mé; chtěl-li pan Hajn podškrtovat, aby vynikl smysl učení mého (a o to šlo), pak musil podškrtnout slovo bránit jen tak byl by podal mínění mé a ne své a byl by se donutil problém tak důležitý, nejdůležitější, probrat jinak, než učinil.

Tedy: bránit ano! Relativnost humanity a tak dále ne! Relativní humanita není žádná humanita. Pan Hajn se táže: Je odpor mezi ideálem a skutečností (naším jednáním, životem), či není? Rozumí se, že ten odpor vždy byl a bude, ale z toho nijak nevyplývá omluva nehumánního jednání. Nehumánní jednání nevychází často z vnitřka člověka, nýbrž je provokováno cizím nehumánním jednáním a životem i proti smýšlení člověka. Tomu pan Hajn říká relativní humanita ; ve skutečnosti je to teorie oko za oko a nic víc. Vždyť neběží o to, je-li odpor mezi naším jednáním a životem (rozumí se samo sebou, že je, a jak říkám, i bude), než o to jde: je-li odpor ten správný a oprávněný; neběží o to, co v životě je, nýbrž co být má, neběží o to, co dělají jiní, neběží o cizí nehumánní jednání , nýbrž o to běží, co mám a co chci dělat já, ten vnitřní člověk o to běží, mám-li a smím-li jednat proti vlastnímu smýšlení, či ne.

Kdyby pan Hajn prostě řekl: Neuznávám imperativní etiky, neuznávám humanitního příkazu, uznávám oprávněnosti boje, třebaže bych připouštěl, že bychom rádi byli bez něho, kdyby to bylo možné pak by mluvil v duchu své polemiky; avšak dovolávat se humanity, relativní humanity, provokace a tak dále je nesprávné. Pan Hajn mně dovolí myslit, že o věci nemá ještě jasného a ustáleného mínění a že si problém všestranně a v jeho dosahu politickém náležitě neujasnil avšak na tom právě záleží, aby pokrokáři konečně k těm problémům zaujali stanovisko principiální. V těchto pak otázkách posledních a životních přestává všecka hra tu si navzájem nemůžeme být dost určitými a urputnými kritiky.

34

Konflikt humanitního ideálu se skutečností. Konflikt ten existuje, existoval a bude existovat,
ale nejde z toho teorie o skutečném svědomí . Pan Hajn hlásá de facto darwinistický boj o život.
Jeho příklady o tabulkách v Prazea o sněmovním železe ze dne 17. května 1893

Že panu Hajnovi nekřivdím a že názory jeho o relativní humanitě podávám správně, čtenář přesvědčí se z dalších jeho vývodů, jimiž mínění své objasňuje a na příkladech demonstruje. Podám zase jeho vlastní slova, vynechám z kontextu jen to, co bez porušení smyslu lze vynechat a co k záhadě o humanitě nepatří. Uvádím tedy, co pan Hajn napsal na straně 289 a 290; podškrtuji ta slova a místa, na kterých v argumentaci nejvíce záleží:

O konfliktech mezi humanitním ideálem (a tím především mezi humánní taktikou) a skutečností, k nimž příležitosti tato podává co chvíli, dalo by se mnohé ještě říci. Např., což když menším zlem bylo by lze zabrániti většímu zlu? Příkazem humánní taktiky je zla vůbec nepáchati dobře; ale je také příkazem jejím zlu všude a hned v zárodcích odpírati je-li správno tudíž neodpírati většímu zlu jen proto, že bych musil spáchati zlo menší? V takových situacích musí humanita sestoupiti ze své výše a podrobiti se nálezu citu a rozumu, nálezu svědomí skutečného, živého člověka. Člověk si např. dovolí docela i nepravdu, aby zabránil neštěstí bližního, a při této nepravdě má přece jen blahé vědomí, že jednal správně, humánně, lidsky! Opravdu hlavním je tu, aby byl člověk duchem humanitního ideálu, humánnosti prodchnut vše ostatní bude tím samým dáno: duch ten provede jej bezpečně každou situací tak, že svědomí své ani v nejkritičtějším postavení, jaké jsme byli právě výše uvedli, neobtíží a že teplo humánnosti bude jej stejně zahřívati jak před krizí, tak po ní a po této, protože po vykonaném činu, ještě více. Absolutní nějaká zásada, pravidlo, byť mělo sebešlechetnější obsah, vede přece někdy, kdyby mělo býti opravdu vždycky absolutně prováděno, k necitelnosti, ke krutosti. Aby toho nebylo, záleží ne na zásadě, nýbrž již právě na lidech,* kteří ji mají uskutečňovati.

Prof. Masaryk přenáší humanitní taktiku i do politiky** chce zde rozumnou a poctivou taktiku, stejně poctivou k nám samým i k cizím. Přijímám. Ale prof. Masaryk musí zase přijmouti ode mne, že nikde jinde nebude té intenzivnosti shora řečených důvodů k odporům mezi ní jako zásadním pravidlem a mezi skutečností jako na tomto poli zde i člověk dnešní sám svým vnitřkem je nejvíce hnán k tomu, zde i nejvíce je všeliké nehumánnosti, všelikého násilí ze strany protivné, kteréž provokují odvetu, zde nejvíce je výminek, kdy na místě humanity člověk chtěj nechtěj musí podstoupiti boj. Jsme pro rovnoprávnost obou národností v našich zemích a přece jsme shodili v Praze německé tabulky z domů, a svědomí dává rozumu i citu absolutorium jest nutný takovýto boj z naší strany naproti brutalitě na straně druhé. A bylo-li by se zamezilo 17. května 1893 v českém sněmě přijetí známé předlohy bez užití železa ? A přece, jak jsme při tom všem humánní národ opravdu holubičí národ od přírody. Němci zakládají zřejmě germanizační ústavy a české děti do nich přijímají a lákají my zakládáme matiční školy jen pro dítky české a německých do nich nepřijímáme; Němci usilují o státní řeč německou, a my nabízíme jim rovnoprávnost. Němci užívajíce svého postavení v mechanizmu státním nás obmezují, a my jim dokazujeme, že bychom jim v českém státě naprosto neukřivdili! Opravdu nesamostatní, obmezovaní národové, vyspěli-li na jistý stupeň vzdělanosti, jsou vždy humánnější!

A není to u nich jen z taktických příčin, jak se myslí zejména na straně těch, kdož je ovládají, nýbrž i z přesvědčení ten, kdo cítí útisk a tlak nehumanity, touží vědomě po humanitě, protože na sobě vidí neblahé a zhoubné účinky nehumanity a násilí a nezná možnosti klidného soužití jak mezi jednotlivci, tak i mezi národy jinak nežli na základě humanity: dáti a nechati každému, což jeho jest a čeho k řádnému fyzickému i duchovnímu životu potřebuje, a nedělati mu, co by sám nechtěl, aby se mu dělalo. Tuto stránku záštity malého národa však (jak praví prof. M.) dovede oceniti teprve soud budoucnosti na stránku druhou humanity (osvětovou) se řečené ovšem již plně nehodí. Větší humánnost nesamostatných národů nevadí ovšem těmto v přítomnosti a v boji se svými vládci užívati i železa , aniž proto jejich humánnost stává se méně humánní.

Říci: naším ideálem musí být humanita, čistá člověckost, všeobecné bratrství je říci mnoho a zase na druhé straně velmi málo. Člověk chce i musí věděti, jakými prostředky by tohoto ideálu docházel nebo došel; chce určité, konkrétní poukazy; jeho hlava a jeho ruce hlásí se o nějakou určitou práci pro ten ideál, když jeho srdce nadšením z něho a touhou pro něj je již naplněno. Na to neodpověděl prof. Masaryk ve svých statích sice úplně, ale odpověděl přece tak, že poznáváme některé ony prostředky, čímž zároveň osvětluje se nám i ráz jeho humanitního ideálu. Konečně, opravujeme se, ze svého* stanoviska prof. Masaryk odpověděl i úplně.

Pozorný čtenář vidí, že jsem smysl páně Hajnovy relativní humanity správně postihl. Opravdu nesamostatní, obmezovaní národové, vyspěli-li na jistý stupeň vzdělanosti, jsou vždy humánnější! A to je humanita? To není již ani relativní humanita, to je hrubé pojímání darwinistického boje o život, to je politická filozofie Nietzschova nadčlověka a pražádná humanita. Nietzsche ovšem byl si plného dosahu svých zásad vědom, jsou si ho vědomi darwinisté, ale pan Hajn patrně nemá tušení o tom, co z cizích filozofií přejal. K čemu to hlásání humanity, třeba relativní humanity? S podivnou lehkostí pan Hajn tu mluví o problémech etických, o kterých se již tisíce a tisíce let myslilo a pracovalo jako by to nic neznamenalo, čteme hotové teorie o vybírání menšího zla, čteme o blahém vědomí lži ve jménu humanity! A prosím, všimněte si té báječné psychologie a etiky o svědomí skutečném , o prodchnutí duchem humanitního ideálu a o tom, že tento duch nás provede bezpečně každou situací a tak dále. Pan Hajn, jedním slovem, hlavních zásad etických ani nepostihl, a odsud ty nemožné formule, jejichž smysl prostě je: co děláme a co jsme dělali, musili jsme dělat.

Možná, že některý čtenář nepochopí, proč takový důraz kladu na tyto věci nedivil bych se při té úžasné mělkosti v pojímání a v posuzování veřejného snažení. Ti tedy, jež principiální záhady nezajímají, ať si alespoň všimnou příkladů páně Hajnových, mohou se na nich in concreto přesvědčit, jak pan Hajn filozofuje o posledních věcech člověka, a tedy i politiky. Shození německých tabulek bylo humánní, rozum a cit prý shazovačům dal absolutorium. Shazování tabulek, to tuším dává rozum a cit velmi prostý, byla malichernost a hloupost více nic. Byla to jedna z těch radikálních efemér, které sotva se vylíhly, také šťastně zhynuly. Rovnoprávnost žádá v Praze tabulky české a německé to dává rozum a cit. Ovšem ale co dělají v Liberci? Odpovím otázkou: co, shazujíce tabulky v Praze dělali jsme v Brně?

Věc je tak prostá a jednoduchá: rozumný člověk nedá se nerozumností jiného provokovat k nerozumnosti. Celá tabulková aféra byla však nerozum, více nic. Stojíme-li na rovnoprávnosti ve smyslu dvojjazyčnosti (to je tu hlavní věcí), pak musíme být pro dvojjazyčné tabulky; a máme-li zásady (a to je druhá věc, o kterou běží), musíme být pro dvojjazyčné tabulky nejen v Brně, v Opavě a v Liberci, nýbrž i v Praze. Jsme-li pro rovnoprávnost ve smyslu jednojazyčnosti, pak podle principu majoritního můžeme mít v Praze tabulky jen české, ale musí nám být právě tak vhod, jsou-li v Brně, v Opavě, v Liberci, v Českých Budějovicích tabulky jen německé.

To, po soudu mém, dává rozum a cit každého, kdo o věci skutečně myslil. Čeho by dokonce humanitní taktika vyžadovala, o tom nemůže být pochybnosti. Avšak tu neběží o nějakou hlubokou filozofii humanitní, když celou tu otázku naši kupci, domácí pánové a tak dále, i když jsou pro provokační etiku páně Hajnovu, už dávno a velmi radikálně a důsledně rozřešují tabulkami a návěštími dvojjazyčnými.

A konečně máme teď tabulky jen české? Prospěla shazovací taktika?

A nejinak se má věc se sněmovním železem ze dne 17. května 1893. Co to železo de facto zamezilo? Pro mne takové železo je sláma 17. května o svatojanské pouti byly tisíce netoliko pražského, ale i přespolního lidu na nohou a ty tisíce a tisíce se dověděly o historicky památném železe docela klidně druhý den v novinách. Anebo jinými slovy: železná taktika neodpovídá skutečné politické náladě našeho lidu a je nesprávná a neúčinná, jak hned chci vyložit, zatím však zůstaňme ještě při humanitě.

35

Reformace, ne revoluce! Zásady humanitní taktiky: 1. Je dovoleno se bránit.

2. Revoluce násilná kazí revoluci, totiž revoluci názorů a mravů, a jen tato revoluce zabezpečuje skutečný pokrok a politickou a sociální svobodu. Důkaz z revoluce francouzské. Co znamená humanita proti násilí. Socialisté právem proti násilné taktice: Plechanov, Engels. Problém Raskolnikův: otázka je, ne co dělal Napoleon, ale co mám a smím dělat já. 3. Násilná revoluce je šosáctví. Revoluce je taktika aristokratická, nedemokratická, nelidová. 4. Revoluce je dnes nesmyslná. 5. Havlíček, Bourget, Dostojevskij pro práci. Národ potřebuje nové oběti oběti práce. 6. Český národ nemá důvodu k násilné revoluci

Nemluvme oklikou a uvozovkově o železe , spor je o to: buď reformace, nebo revoluce násilím. Já jsem pro reformu prací, jsem pro ustavičné reformování (žádná reformace nemůže být navždy hotová) a jsem proti všeliké revoluci násilím naprosto a za každou cenu. To jsem ve své České otázce vyložil jasně; zde chci věc stručně formulovat ještě jednou.

1. Humanitní ideál po mém soudu dovoluje, abychom se železem bránili; ale jen bránili!

2. Historie a tedy zkušenost a život každého poučuje nás sdostatek, že násilná revoluce branná nebrání politické svobody, naopak, že ji poškozuje.

Veliký toho doklad podává francouzská revoluce. To dnes ví každý, kdo zná historii. Abych to ukázal, napsal jsem loni své články o této revoluci.* Revoluce skutečná provedla se v názorech a v mravech, a jen revoluce názorů a mravů je revolucí, násilí však revoluci kazí a zdržuje. Násilná revoluce je vždy reakcí a nikdy neposloužila právě svobodě. Napsal jsem o tom v Dělnickém kalendáři na rok 1895 a opakuji zde: Minula se revoluce se svým cílem proto, že se zpronevěřila svým vlastním zásadám. Vznikla proti násilí starého režimu absolutistického, vznikla ve jménu svobody, rovnosti a bratrství, ale záhy stala se právě tak absolutistickou jako stará monarchie Ludvíka XIV., francouzská revoluce se zkazila, protože užívala násilí. Dovoleno jest a má jí býti dovoleno brániti se proti násilí i mocí; ale násilí za násilí a opět nové kazí revoluci, společnost nedomůže se svých dílů humanitních, pokud ve jménu lidskosti užívat se bude nelidskosti.

To je všecko tajemství sociální reformy. Plechanov, ruský socialista, nedávno velmi pěkně a případně ukazoval, že násilí není totožné s revolucí; naopak, násilí zdržuje sociální revoluci, rozumíme-li revolucí základní přeměnu starého nespravedlivého řádu sociálního. Tak jak Plechanovu dnešní anarchismus je revoluční, a proto zhoubný a zpátečnický, tak i násilí francouzské revoluce poškodilo revoluci a způsobilo smutné poměry, pod nimiž francouzská republika dnes trpí. Kdo ďábla vyhání belzebubem, tím samým šíji svou sklání před belzebubem čert jak ďábel platí pak v takovém případě.

Proto dnes jako Plechanov všichni rozvážní vůdcové sociální demokracie zavrhují násilnou revoluci. Právě teď Engels vydal Marxovu stať z roku 1850 O třídních bojích ve Francii 1848-1850, a tam v předmluvě velmi důrazně a srozumitelně vystupuje proti násilné revoluci. Já si nemohu pomoci a musím koneckonců vždy dojít k tomuto závěru: Jestliže bych směl znásilňovat já, proč by nesměl znásilňovat Čingischán, Napoleon, policajt, x, y, lump a nepracující zákeřník? Raskolnikov v Zločinu a trestu filozofuje ovšem opačně: Napoleon zabíjel, proč by nemohl zabít Raskolnikov? Avšak tu právě je osudný klam a omyl neběží o to, co Napoleon dělal a co dělají Napoleonové teď, nýbrž o to běží, co mám a smím dělat já! Jestliže já, Raskolnikov, smím znásilnit, dokonce zabít proč by nesměl znásilnit Napoleon tak zní problém můj, tvůj a každého. To jest: jednání cizí nemůže být samo sebou ospravedlněním jednání nesprávného.

Násilí může plodit jen násilí. Násilníkům v Paříži nešlo o svobodu, sic by ji nebyli pochovali v cézarismu svobody bylo dobyto revolucí smýšlení, která se generacemi a generacemi připravovala. Podobně u nás násilí a revoluce zašlapala svobodu reformační. Svoboda jen svobodou se utužuje, ne železem a krví.

3. Řekl jsem také a opakuji: revoluce, revoluce násilná je šosáctví. Revoluční taktika je nemoderní, zastaralá, zpátečnická, tak jak jiné názory a počínání doby starší je zastaralé. Buď se chceme stát lidmi, nebo zůstat zvířaty zvířata se smějí i pojídat. Politická revoluce byla aristokratický sport, dělali ji vždy velicí páni, z dlouhé chvíle se bili jako z dlouhé chvíle pili a milkovali nerozumné a nevzdělané masy lidu jim robotily, dávaly jim své dcery a ženy a stavěly jim i barikády, jatky Dnes však chceme žít, a proto ten, pro koho má život vážný a důležitý obsah, ten se nedá za nic pro nic učinit neškodným. Nám dnes, jak Ibsen hlásá, běží o zrevolucionování duchů; to je smysl všeho moderního hnutí filozofického, literárního, uměleckého, a tedy koneckonců i politiky skutečně moderní a pokrokové. To je smysl toho, co sociálním demokratům proti anarchismu hlásají Plechanov, Engels, a jak jsem to četl podle Engelse v Rozhledech (1894, strana 574): Jakmile čistá nauka Kristova (= humanita, připojuji tu v závorce já) pronikne dnes začíná se výborně chápati a chutnati nic nezachrání instituce násilí před tím, aby nebyly od křesťanů ignorovány a tím, užijeme-li výrazu Engelsova, uloženy do muzea starožitností, vedle kolovratu a bronzového toporu! Ano, násilná revoluce je dnes šosáctví, je dnes taktika nedemokratická, taktika nelidová. Lid to již dobře poznal a poznává, lid chce dnes žít, ta kanálie , kterou Bedřich hnal do ohně slovy: Copak chcete věčně žít ta kanálie chce skutečně žít, a chce dokonce i život vezdejší, netoliko věčný a tu by se nalezli politikové skutečně pokrokoví, kteří by hlásali smrt?

Dnes v době průmyslu a práce revoluce nemůže být taktickým prostředkem tem, kdo jako například pokroková strana jsou proti militarismu. Militarismus, říkají odpůrci, je instituce násilí: co je revoluce? Nepostihujete spojitosti obojího, spojitosti násilí s násilím?

Engels proto velmi správně ukazuje na to, že nepřátelé lidu by si revoluce přímo přáli vždyť takto by se nejlaciněji zbavili svých odpůrců. Řekne se snad: nuzný lid nemá co ztratit! Má co ztratit svou humanitu, a hledíte-li na věc čistě prakticky , tedy přinejmenším své vůdce, a ti, mají-li svědomí, nepostaví se před manlicherovky. A co nesmějí udělat vůdcové lidu, nesmí dělat lid jistě lid svým falešným vůdcům kaštany z ohně již tahat nebude.

4. Dnes násilná revoluce je však, nehledíc k zásadě humanitní, prostě nesmyslná. Na to Engels velmi správně ukazuje. Doplním jeho vývody touto prostou úvahou.

Ještě roku 1848 vojsko mělo takové pušky a taková děla, že mohlo do odbojníků střelit jednou, dvakrát, ale ne vícekrát než nabili znova, masy lidí se k nim dohrnuly a nastal boj ruční. Vítězství bylo na té straně, která byla silnější a hbitější. Dnes při rychlopalbě, při mnohosti vojska, při rychlosti, s jakou se může komunikačními prostředky dopravit z místa na místa, je revoluce v městech nemožná; nová města k tomu mají prostranné, široké a rovné ulice zkrátka dnes revoluce a barikády existují jen v hlavě zpátečnických fantastů. Na venkově tu i tam mohlo by vzplanout násilnické vzbouření ale trvalo by jen potud, pokud nedojede vojsko, a pak ovšem je po revoluci.

5. A tak tedy podle humanity a podle skutečných poměrů nezbývá nežli politická a všenárodní taktika práce. Humanita, říkám v České otázce, není sentimentálnost, ale práce a zase práce, práce klidná, neústupná. Povím prostými slovy Havlíčkovými, co chci říci: Jindy umírali mužové pro čest, pro blaho svého národu: my však z tétéž příčiny budeme žíti a pracovati (Pražské noviny 18. ledna 1846). V pokrokové Vzdělávací bibliotéce máme Bourgetova Žáka, a tam čteme toto memento, adresované francouzské akademické mládeži: Nestačí dovésti umírati. Jsi rozhodnut uměti žíti? A nejinak Dostojevskij v Bratrech Karamazových domlouvá mládeži ruské, že úplně věří v její odhodlanost položit za národ život, Dostojevskij věří, že mnohý to míní doopravdy, čestně, ale zaklíná tu mládež, aby konečně tomu svému národu obětovali svého zdravého, mladého života pět, šest let na trudné, těžké učení, na vědu, slovem na práci. Je možné, aby česká mládež této radě nerozuměla, aby nepochopovala, že národ náš potřebuje této oběti nezápalné, nehmotné, této oběti nové a skutečně pokrokové?

6. V souvislosti s těmito vývody v České otázce jsem konečně také řekl a opakuji to zde, že národ náš nemá příčiny k násilné taktice. Kdo dnes očekávat dovede politickou revoluci, je politický fantasta.

36

Která politická taktika je reálnější, taktika humanitní či revoluční? Humanitní taktika je netoliko ideální, ale i praktická, nejpraktičtější. Poučení dějin. Pokrok lidské společnosti stal se ne proléváním krve, ale přes to prolévání a proti němu. Malý národ nemůže prospívat násilím. Naše humanitní taktika pro přítomné poměry. Kdy se smíme bránit železem? Hra o život a práce

Která politická taktika je tedy reálnější, taktika humanitní, či revoluční? Otázku tu si kladu, protože pan Hajn tak důrazně proti humanitě (absolutní) odkazuje na skutečnost a na dané poměry politické, jako bych v České otázce hlásal sice pěkné zásady ideální , ale život, skutečná praxe

Nikoliv! Humanitní ideál je buď praktický, anebo ne není-li, nestojí za nic. Etika, a tedy i politika, musí se hodit pro nás lidi, anebo se vůbec nehodí; já alespoň žádné taktiky pro anděle nevymýšlím a vymýšlet nechci. A proto tvrdím, že humanitní taktika všude, a tedy i v politice, hodí se pro nás lidi velmi dobře a tak, že je i praktická, to jest užitečná a výhodná. Tvrdím proto zároveň, že taktika opačná, v daném případě taktika revoluční, je nepraktická a fantastická.

Nepouštěl jsem se v České otázce do filozofického dokazování, že humanitní princip je jedině oprávněný. Akceptuji tu prostě učení Ježíšovo. (Pozornější a vzdělanější čtenář vidí ostatně z mých vývodů, jak si představuju filozofický průkaz humanitního principu.) A učení to není pouze ideálně správné, ale je venkoncem praktické. Ježíš nebyl fantasta, a nebyli fantastové ti naši velicí mužové všichni, kteří hlásali humanitu.

A neběží při humanitě o hlubokomyslné důkazy a průkazy. Plechanov a Engels nefilozofují, nýbrž odkazují k historii, a z ní se poučili, že revoluční násilí je nepraktické a nesmyslné. Reformace, či revoluce? tato otázka se nerozhoduje pouze filozofií ( abstraktně , všeobecně a jak se o tom mluvívá), nýbrž prakticky podle výsledků je to quaestio facti, netoliko quid juris, běží tu o trochu klidné a rozumné uvažování.

Já vím velmi dobře, jak se pořád a pořád o věci soudívá. Je dávno locus communis, že vývoj člověčenstva bez krve by byl nemožný, že společnost zbudována je krví a železem, ne láskou a tak dále.

Připouštím, že o věci může být spor. Ale přece myslím, že netěžko lze pochopit následující:

Že se prolévala a prolévá krev, to je fakt; ale o to běží, jestli pokrok k lepšímu byl učiněn tím, že se krev prolévala, a ne tím, že se prolévala méně a méně? Že se krev prolévala a prolévá, je fakt; ale o to běží, má-li se prolévat i dále?

Kdo o těchto otázkách počíná uvažovat, trvám, netěžko pochopí, že vývoj k lepšímu nestal se tím proléváním krve, nýbrž přes ně, proti němu, že jsme se jedním slovem stali lidštějšími. A proto, že jsme lidskosti dávno ještě neučinili dost, je náš úkol učinit jí konečně dost vzdát se násilí.

Čistě empirické vyšetření dějin, zejména každé revoluce, dokazuje, že revoluční násilí pokrok stavělo, a že mu neprospívalo. K tomu poznání dospěl například Engels. Je Engels za to fantasta-idealista?

A jestliže se tedy jedná o věc velmi praktickou, my Čechové konečně si také položíme otázku, můžeme-li jakožto národ malý, ze všech stran obklopení národy cizími, spoléhat na meč a k otázce té všichni naši buditelé odpověděli svorně a stejně přesvědčivě.

To všecko jsem řekl v České otázce.

Hledíme-li tedy docela prakticky k našim poměrům nynějším, nebudeme v nesnázi formulovat si na základě humanitního principu svou taktiku národní. Formulace ta také nevyžaduje hlubokých úvah, nýbrž podává se téměř sama sebou každému rozumnému člověku.

Kdo nevěří v násilí, kdo nevěří v násilnou revoluci, ten tedy nebude mluvit a jednat tak, aby provokoval násilí státní, aby se pak před světem a před svým svědomím mohl dovolovat humanitního principu, že se smí bránit železem . Náš poslanec například nebude tedy lidu házet fráze o nutnosti politických mrtvol, náš deník nebude mládež (staří, jak figura ukázala, se nedali) podněcovat k činům , aby si pak vyžebral řád podvázaného křídla III. třídy, naše mládež konečně nebude po ulicích pohazovat demonstrační cedulky, aby svou nerozvážnost odpykala v žalářích, ale bude se učit, bude pracovat, bude se i politicky připravovat důkladným politickým vzděláním, aby ve svém mužném věku svými vědomostmi a svou zkušeností mohla sloužit lidu a vlasti v tom postavení, ve které se osudem dostane.

Tedy bránit se, ale ne provokovat sám, a jen proti zřejmému, neprovokovanému násilí třeba i železo, avšak železo teprve tehdy, když není žádné zbraně neželezné! Kdy to je, o tom také nerozhoduje nějaká hluboká filozofie, nýbrž zkušenost velmi prostá, ovšem zkušenost lidí soudných a rozumných. Socialisté například bez té hluboké filozofie pochopili, že v konstitučním státě, zejména tam, kde je všeobecné právo hlasovací, jsou mnohem účinnější zbraně než železo. A právě tak jsem řekl já v České otázce, že národ český k násilné taktice nemá již příčiny netajil jsem si a netajím si, že užívání železné taktiky vždy bylo prostředkem nejlehčím, nejlehčím i tyranům, i jejich odpůrcům. Práce, práce vytrvalá, práce mozolná nám nechutná raději se rozčilujeme hrou o životy.

37

Toto mínění o revoluci potvrzují svým učením všichni naši buditelé, zejména Kollár, Palacký a Havlíček

To jsem vykládal v České otázce. Ukázal jsem tam, že toto je smysl těžkého poučení z naší reformace, jehož se nám dostalo pro násilí, kterého jsme se dopouštěli, hlásajíce svobodu a lásku; ukázal jsem v České otázce, že toto je nezbytný postulát správné politické taktiky. Ukázal jsem, co ta humanita, hlásaná od Kollára, Šafaříka, Palackého, Havlíčka, Máchy, Nerudy, Machara, tedy ode všech, skutečně znamená.

Všecko to jsem vyložil ovšem také s ohledem na politickou taktiku národa malého, s ohledem na naše světové postavení. Zmínil jsem se již v České otázce, jak jsem při své práci postupoval. Mně to, co tu vykládám, dávno je docela jasné; když jsem běhy života byl hozen do našeho veřejného života, jal jsem se u těch, kdo o věci přemýšleli dříve, hledat poučení, i nabyl jsem hlavně studiem Havlíčka dosvědčení svých národních a politických tužeb a úsilí často téměř do slova potvrzujících, co jsem usoudil, pozoruje a studuje naše poměry. Mně nic není proto správné, že to řekl Havlíček nebo jiný, ale je mi to svědectví milé, a proto jsem je ve své České otázce sehledal.

O problémě revolučním také jsem nalezl u našich buditelů plná potvrzení svých názorů. O věci míním ještě jednat v dalších českých studiích; vybírám tu z nich zatím, co o věci soudili naši političtí vůdcové Palacký a Havlíček.

Kollár totiž postavil kulturu a literární problém malého národa, Palacký s Havlíčkem rozřešovali politický problém malého národa, malého státu; jim proto nešlo pouze o to, postavit ideální a veliké cíle sahající do daleké budoucnosti, ale rozhodnout se o cílech v přítomnosti, to jest udat prostředky, jakými cíle ty nevylučující, ba naopak předpokládající cíle vzdálenější uskutečnit. Otázka taktiky politické a taktiky vůbec stala se naléhavou. Kollár udával prostředky pro utužení literární a kulturní, Palacký a Havlíček udali prostředky politické.

Palacký i Havlíček pro svůj politický postup úplně se přidržují Kollárova učení: prací rozumovou a mravní pevností beze všeho násilí toť heslo stejně Kollárovo, Palackého, Havlíčkovo.

Kollárovy názory jsem vyložil již jinde. Palacký i Havlíček měli zkušenosti z roku 1848, dobře věci pozorovali, a proto názory jejich zasluhují tím většího povšimnutí.

Palacký na sklonku života, přehlížeje kritickým okem běh událostí politických, s velkou rozhodností praví, že neví o žádné události za naší paměti, kteráž by byla měla následky osudnější a škodnější pro národ nežli bouře o svatodušních svátcích roku 1848. Opakuje důrazně: Vím, co pravím, a stojím přece na slovu svém, nabyv známosti dosti spolehlivé o smýšlení kruhů té doby rozhodujících. I radí jako radil v rozbouřené době: abychom neopouštěli mravního svého postavení a varovali se každé apelace k násilí .* A na jiném místě Palacký dodává důvod čerpaný z malosti: každý to uzná, že násilím nedodělali bychom se ničeho dobrého. Jest nás 5 milionů, obklíčených nepřáteli téměř odevšad; kdyby nás bylo 50 milionů, a to svorných, nesměl bych ovšem tak mluviti. **

Zatracuje násilí, Palacký doporučuje národu taktiku pozitivního nenásilí takto: Proto já i přátelé moji starali jsme se byli hned od počátku jen o skutečné vzdělání národa svého v duchu národním vůbec, a zvláště co do nauk pověcných čili reálných, i varovali se přitom každého přídechu revolučního neb konspiračního. Znali a vážili jsme i slabé postavení své, i sílu mocností protivných, a věděli jsme dobře, že nadejde-li kdy doba příznivější, národ náš, bude--li jen prvé duchovně vzdělán, dovtípí se potom i uhodí nejlépe sám na pravé cesty k dalším svým prospěchům. ***

Havlíček to, co také soudil Palacký, vyjadřoval pořád, a způsobem rozmanitým. U Havlíčka zasluhuje obzvláštního ocenění to, že stejně mluvil i před revolucí, za revoluce i po revoluci, právem sám říkaje o tom: Že se my, kde toho zapotřebí jest, ovšem ne z podlízavosti, mírnit umíme, dokázali jsme roku 1848 u všeobecné přepjatosti. *

Havlíček určoval taktický směr své liberální národní slovanské strany jakožto uprostřed mezi stranou radikální a stranou konzervativní . A hledě k událostem, jež Palacký za tak škodlivé prohlásil, táže se přísně hned roku 1849 (30. března): Jak se to ale stalo, že svoboda naše tak patrnou pohromu a škodu utrpěla? Vinu toho nesou hlavně dvě strany předně reakcionáři a za druhé přepjatci a bláznové političtí. Havlíček proto žádá rozumnou a poctivou politiku (21. ledna 1849) a hledě právě ku přepjatostem a fantasteriím, často velmi nepoctivým, spravujícím se ošklivým pravidlem: účel světí prostředky, volá: pryč se vším idealismem a hleďme raději ke skutečnosti (17. května 1849).

Jako Palacký i Havlíček radí k zákonnému odporu a vyslovuje se proti revoluci; jen v krajním případě revoluci připouští jako obranu. Vzorem zákonného odporu je mu Angličan Hampden, o němž Havlíček přináší v Slovanu ve výtahu článek Carla Welckera; tam se praví:

Pokudž by bránění se proti zjevnému urážení a proti neústavnímu násilí dokonale neospravedlňovalo odbojné násilí z druhé strany má se hájení toto díti zákonnou cestou a pokojnými prostředky. Tajná spolčení a spiknutí, zvolná revoluční násilí, otrávení a zavraždění tedy mají se vymiňovati. Zjevný tento odpor svobodného slova, tento neobaleně pronášený náhled všeobecenstva tvoří živel, v jakém tyranství nemůže vydržeti. Toliko národ, který se nechá přinutiti k mlčení, jest zralý pro porobu; avšak národ, který neváhá své mínění zřejmě pronášeti, jest nepřemožitelný i naproti nejmocnějšímu násilníku. Pravá, trvalá svoboda co do vnitřní své bytosti spočívá na mravnosti, co do své zevnější povahy na svobodném souhlasení svobodných mužů svobodného národu. Zákonný odpor vyhoví oběma těm základním silám svobody; tajné samovolné revoluční podnikání jim je navzdor a na škodu. Tajná tovaryšstva rovně jako absolutní knížata, dvořany a dvorské ministry potkává brzy tentýž osud, jaký potkal Karla I. anglického a Ludvíka XVI. francouzského. Zákonnou mravní opozicí odzbrojí se i mravní síla utiskující moci, kdyžto protizákonným, tajným, oukladným válčením ještě vybízí a jaksi ospravedlňují se její tyranské utlačující prostředky. **

Hlavní pravidlo při všech činech politických musí býti chladná, vší náruživosti prázdná rozvaha. Rozčilení jest dobrý pomocník, nástroj k provedení každé důležitější věci, ale vždy skoro jest neštěstí tam, kde říditi chce Já vůbec jsem veliký nepřítel revoluc se zbraní a držím hlavně na revoluce ve hlavách a v srdcích. Jenom národ zachovalý (= mravní) a vzdělaný může míti svobodu a spojenou s ní dobrou vládu národ nevzdělaný, kdyby se celý zkrvácel samými revolucemi, nedocílí přece svobody a práva, nýbrž bude vždy zase brzy ošizen a do libovlády nazpět vtlačen. *

Havlíček dobře pochopil, jak násilí plodí násilí, a proto dává vládě toto taktické memento: Zavříti, ukončiti revoluci! pěkně řečeno a dobrá věc, kdyby se jen revoluce dala zavřít jako drůbež do kurníka. Revoluce se nezavírá lstí, násilím, reakcí, libovládou; tím se jen revoluce zarazí, jako voda hrází, aby se jí tam tím více za hrází nashromáždilo. Revoluce se platně uzavírá jen moudrou a právní vládou, poctivým vyplněním spravedlivých a rozumných žádostí většiny. **

Hledě pak k faktu, že revoluce byla a doutnala, obrací se proti Vídeňskému deníku, jenž ho za jeho názory o revoluci velmi chválil. (Slyšte, Havlíček chválen od vládního orgánu!) Odpovídá vládnímu listu, a přitom dává další naučení: Já totiž (praví) jen myslím, že revoluce sama sebou nepostačuje k dosažení a udržení svobody, nýbrž že ještě jiné věci jsou k tomu potřebné, a že bez těchto jiných v mém článku neuvedených věcí jest revoluce marná a škodlivá. Havlíček uvádí příkladem revoluci severní a jižní Ameriky, ukazuje, jak v severní Americe revolucí pojistila se svoboda, v jižní nikoli: Kdo tedy chce dělati revoluce, musí dvě věci napřed povážit: předně má-li pevnou naději vyhrát, za druhé má-li pevnou naději po výhře zavésti lepší svobodu a lepší vládu než byla ta, proti které revoluci způsobil. Když tedy jest národ utišen, buď pod vládou cizího národa, buď pod vládou libovolně jednající s osobami a s jměním občanů, nemá ještě zásluhy ten, kdo národ takový k povstání přivede, neboť není nic snadnějšího než způsobiti revoluci u národa utlačovaného; ale ten má zásluhu, kdo přivede onen národ do takového stavu, ve kterém schopen jest cizí libovůle se sprostiti a svobodu pravou si zaříditi. Jakým způsobem se pak toto osvobození stane, to je věc lhostejná, nejlépe a nejzáslužněji ovšem, když to jde beze všeho boje a beze krve. ***

Jak vidno, Havlíček se dívá na věc velmi střízlivě a přímo prakticky, dělá tu i tam koncese tehdejším názorům, avšak koneckonců má o revoluci přece jen už názor docela moderní, že totiž, abych to stručně řekl, na místo násilné revoluce branné dostoupla revoluce názorů a mravů. Proto jest dle mého mínění jenom všeobecné vzdělání národu jediný pravý a hlavní prostředek, kterýmžto se jistě dojde ke svobodě trvanlivé a k právu: všechny ostatní nevedou platně k cíli. Revoluce, vzbouření mohou sice též sprostiti národ od utlačovatelů avšak jen na čas, neboť není-li celý národ vzdělaný, brzy se zase vyskytnou chytráci, kteří na jiné cestě starou despocii a útisk národu na šíji uvaliti dovedou. Tomu nás učí historie nových i starých časů. Neboť lid nevzdělaný, nerozuměje všemu tak, aby z vlastního rozumu mohl soudit, musí někomu věřit a podle jeho rady se zachovat: jak lehce se ale v této své důvěře zklame, a teprva tehdy k pravému náhledu přijde, když již pozdě jest? Vzdělaný muž ale nepotřebuje nikomu na pouhé slovo věřit, on rozváživ všechno řečené, přidrží se toho, co za nejspravedlivější a nejužitečnější uznává. Proto se také poctivost každé politické strany nejlépe podle toho pozná, jak upřímně se o pravé vzdělání lidu stará: poctivá politická strana jest přesvědčena, že tím silnější bude, čím vzdělanější bude národ, protože každý vzdělaný maje svůj vlastní úsudek, rozeznávaje pravdu ode lži, právo od nespravedlnosti, jistě se k takové straně přidá a nenechá se od jiných falešnými praktikami podváděti. *

38

Revoluce stará a nová: zrevolucionování lidského ducha

Co tedy chceme: revoluci? Ano musíme zrevolucionovat ducha lidského .

Násilí? Ne, ani literární (tedy například žádné literární uhlasování, žádné žurnalistické klamání a podezřívání a tak dále), ale proto přece s Ibsenem musíme zabíti chorou, pokryteckou společnost i s jejím pojmem o státě .

A nečtete, neslyšíte, nevidíte, jak násilnictvo celého světa se třese a ve své málomoci do boje proti myšlence marně a marně vysílá své vlastenčící, svatoušské a pořádkové pochopy?

Jen hrubý politický materialismus dovede pojímat stát a společnost podle teorie násilí násilí je víra v hmotu. Ale nový člověk věří v ducha a chce mít netoliko svobodu těla, ale i ducha. Především ducha volný duch je všecek volný. A proto jen zpátečnictví politického a filozofického romantismu, vzniknuvšího v době absolutistické, revoluční a reakční nedovede náležitě pochopit a ocenit revoluční úsilí moderní, nepochopuje námahy, velikosti a oběti tohoto boje duchovního, nepociťuje toho mučednictví duchů a ve své neuvědomělosti a nevzdělanosti cení jen to zastaralé haraburdí rezavých mečů, trouchnivých cepů, vlajících praporů, hmotných a citelných odměn a trestů slovem, hmotu a hmotu!

Kde v tom všem už Havlíček byl, a my dnes po půlstoleté zkušenosti měli bychom si libovat v staré a zastaralé romantice? Žel, že právě ta strana, která se hlásívá k Havlíčkovi, tak se zvrhla, a že pod jejím mrtvým, zastaralým vedením dospívající generace je bez věcného, čestného, moderního vzdělání politického. Naše svobodomyslné orgány staly se namnoze pelechy zpátečnické fantastiky, pod jejímiž prapory politická, sociální a kulturní svoboda trpí. Pryč s tou politickou veteší chceme Havlíčkovu politiku rozumnou a poctivou!

Nevěřte, že ta revoluce duchů není tak zajímavá, napínavá, tragická naopak, to drama života duchovního má zajímavější, napínavější a tragičtější peripetie nežli boje na bojištích, jen se jednou rozhodněte povznést se z říše hmoty v říši duchovní

Staneme na rozhraní dvou světů, a nemysliž nikdo, že to nejsou otázky praktické ne, jsou to otázky jen praktické, otázky nejpraktičtější, otázky přímo životní a našeho života vlastního a přítomného.

39

Proč posud je nadšení pro násilí? Kollár volá po meči; vzor Poláků a našich táborů, hlavně Žižky. Nadšení z násilí, či z práce?

Nejsem ovšem tak jednostranný a krátkozraký, abych nechápal, proč posud mládež všude raději se vrhá v nebezpečí, než by klidně pracovala nadšení pro práci, nadšení pro práci drobnou je posud a ještě dlouho bude ideálem . Nebezpečí života, nebezpečí akutní, o němž víme, má zvláštní přitažlivou moc záliba v nebezpečí, záliba ve válčení a vojenství, úcta k hrdinům válečnickým, osobní chrabrost čelící nepříteli a tak dále, a naproti tomu nezáliba, ba přímo pohrdání prací drobnou, obyčejnou, denní to všecko jsou síly velmi reální, dávající celým třídám společenským a celým dobám svou mravní a kulturní tvářnost. Já tu ovšem nebudu síly ty analyzovat psychologicky a sociologicky, pravím jen, že si obtíží svého požadavku plně jsem vědom.

A nebyl bych spravedliv k naší mládeži, kdybych jí jednostranně vytýkal, co vidíme všude, a kdybych si nebyl vědom těch vlivů, které právě na mládež naši působí příkladů dávaných staršími.

Jako bych už slyšel hlasy našich mladých nadšenců volajících, že právě Kollár před více než půl stoletím na nás zahromoval:

Mlčtež už raději, pro Boha! křiklouni daremní,

Jenž z učených vlast! vlast! skuhřete kradmo chyžek.

Nic tu chabé lkání, nic řeč neprospěje prázdná,

Národu jen zmužilé srdce pomůže a čin.

A nezní vám v uších, jak Kollár už tehdy z té slovanské půdy vydupával Telly a Žižky?

Skutkem udatný Tell sebe sám, syna svého i vlast svou

Zvěčnil, jimž svobody, trýzniče potra, dobyl.

Pryč tedy křik, meč sem do pravé, do levé mi korouhev

Dejte novou, ať též umru za národ a vlast.

My chceme vlast a obec: tať-li se žebrati má?

Žebrati? Ha, pronikej studený pot mé těla kosti!

Lid-li je vám čili vy, knížata, dána lidu?

O smutný člověčenstva osud! kéž přece to uzná

Svět: že člověk mrtvá leckoho koupě není.

Hlas komu náš do němého milý darmo zněje srdce,

Hlas mateřin! jaký ten svých bude dítek otec?

Však budiž i zmařilému tomu kleto národu věčně

Jenž živě své cítí rány a léčiti dlí.

----------

Vlast dary vám, aby jí svobody jste vy dar dali, dává,

Vy však pod jařmem lkáti volíte cizím?

Zdaž kovu rovně jiných nenosí, by se rámě slavjanské

Též cvičilo vlastní kouti si berlu i meč?

----------

Jestliže pak co chybí, velikou nahraďte to myslí,

Smrt samu hle předčil z Žižkovy kůže buben.

Nestřete mi šklebiví k těše tu mravohromci: poslušnost!

Ej, co ta? je mrzký plášť zženštilosti vaší.

Věčně-li děcko budem? veliký bez národa národ?

Vlastenec an co Cikán, an co Žid obce nemá?

----------

Kéž mi deset z každé pěsti vynikne mečů!

Sám za těch bych v prudkém bojuje směle ohni mladosti

Otčino! roztřískal pouta, jež upně nosíš,

Nestana, až bych jsem lilium, zde měsíce i orly

Vetknul, Slávo na tvé týmě, Vyšehradu zeď!

(Vlastenec, roku 1821)

A kdo by nechápal nadšení roku 1848, kdo by nechápal vliv, jaký na naši mladší generaci měla obě povstání Poláků, a kdo z nás by konečně nebyl četl o Žižkovi se sršícími z očí jiskrami? Nerozohnili jsme se všichni a nejednou líčením slavných bojů husitských a táborských, tedy líčením téhož Palackého, jenž tak důrazně volá po osvětné práci?

Chci říci: jsem si plně vědom vlivů všeobecných a speciálně českých, které zejména na naši mládež působí, jsem si toho plně vědom, že mám před sebou zvláštní kulturu a speciálně český stav mravnosti a politické nálady. Nezapomínám ovšem na vlivy nejspeciálnější, na to radikální smýšlení, které se v posledních letech vyvíjelo, a na působení některých veřejných osobností, jejichž útěk po vyhlášení výjimečného stavu zůstane skvrnou politického charakteru. Jistě tedy nemůže být mým úkolem mládeži napsat mravokárné naučení věc se netýká jen mládeže, týká se především a více nemládeže.

Tvrdím tedy (maje všecko uvedené v paměti), že pravý pokrok a vývoj kulturní záleží v zesílení humanity, a že tedy člověk pokroku skutečně chtivý musí se zhostit ideálů , které z něho dělaly ne-li zvíře, tedy jistě člověka nedokonalého, méně dokonalého. Ideály násilí musejí konečně přináležet minulosti o to běží. Naše mládež (mluvím k mládeži, protože v naše staré nemám již valné důvěry) musí si postavit otázku, proč s ní souhlasí mužové la Bismarck, když proslovil své známé rčení: Řečmi a usnesením většiny veliké otázky časové se nerozhodují, ale železem a krví ? Uvažujte jen jednou doopravdy o tom železe a té krvi, a snad vás zarazí ta podivná společnost, do které se se svým nadšením pro pokrok dostáváte!

Ten Kollár, jehož se dovoláváte, brzy změnil své názory, a Palacký a Havlíček jistě nemluvili k nám tak pouze ze strachu před cenzurou! A naše historie? Žižka? Právě naše historie může poučit, kam vede násilí může, ale nemusí, připouštím, avšak historická empirie, ten nemyslivý historismus nepoučuje o smyslu historie, a proto tento historismus překonán být musí realismem, mám-li tímto slovem označit názor světa nový, na zdůvodněných myšlenkách založený. Proto jsem ukázal v České otázce, že naše historie nám klade otázku, chceme-li se rozhodnout pro Žižku, Komenského nebo Chelčického, a že nám otázku tu naši buditelé rozhodli v ten smysl, že volit máme mírnou práci osvětnou, ne meč. Jestliže Mickiewicz našemu obrození vyčítá nedostatek nadšení a nadbytek rozumu, nečiní tak správně: Nás nadchnout musí vzpomínka na práci, ne na meč! V tom chceme konečně být důslednými a poctivými demokraty kdo třímá meč, demokratem nebyl, být nemůže, být nechce. Jsem pro rovnost a bratrství, a proto pro práci.

40

Mickiewicz o potřebě nadšení proti učení Kollárovu a našich buditelů. Nadšení a rozum

Mluvím-li již o Mickiewiczovi, napadá mě v souvislosti s věcí, o niž jde, jak některé orgány pokrokářské přímo si nepřály politické rozumnosti; alespoň v Neodvislosti, v uvedených článcích o radikalismu a realismu čteme, že kritickost dusí živost, vznět, temperament, mnohovidnost a dalekovidnost prý překáží radikálnímu smýšlení, počítat s danými poměry je prý oportunistické a tak podobně. Jiné listy politické nadšení přímo rozvážejí v bednách do zásoby naložené a nasolené.

Pravím, že mě tu napadají názory Mickiewiczovy o nadšení a jeho kritika našeho obrození podám je tedy, třebaže tím své odpůrce upozorním, jak se o nadšení dá mluvit nadšeně a pěkně.

Mickiewicz (ve svých Čteních) totiž nevěří, že český lid vědou a pilnou prací se dá zesílit: Čechové se stali učenci a profesory, píší mnoho, přikládají řečňování velikou váhu, jsou učení a pilní, jsou vzorem budoucích učenců, učenců skromných, chudých a pilných, upomínajících na pracovitost a oddanost otců církevních, ale tím nedosáhnou toho, aby se stali samostatnými, aby si vydobyli nezávislosti a tím ideu českou uskutečnili. Čechové se příliš oddávají studiu minulosti, ale z minulosti nevyváží sílu potřebnou k pozdvižení národa; zato právem spoléhají na Slovany ale neprávem na Rusko: polskou myšlenkou jim jediné kyne vítězství. Důvěra v Rakousko také je zklame Rakousko je Mickiewiczovi společenství asi dvou set aristokratických rodin, ovládajících svými správci, byrokraty a žoldnéři 32 milionů lidí po způsobu anglické východoindické kompanie v tom všem, v učenosti, v profesorství, v Rusku, v Rakousku není Čechům pomoci.

Mickiewicz nečeká spásy od rozumu. Bůh se neztělesňuje ve školách, v knihách, v systémech, jen v duchu a jen mohutným životem a velikými činy ducha lidstvo se udržovalo a spasí.

Nečekejte proto spásy od učenců, Mickiewicz volá, ale od reka Napoleon, ecce homo! Ne rozum, jednostranný rozum, ale exaltace, ohnivé nadšení, ponořené úplně v nazírání přítomnosti a nehledící ani vzad ani vpřed toť ona duchovní mohutnost, jež Poláky a Slovany spasí.

Rozum toť chladné, malé já, ale kdo národu chce pomoci, musí zničit to své já musí se obětovat. Bez oběti není činu ani plodné práce duchovní krev svou, život svůj dejte za vlast, a bude spasena a s ní Slovanstvo a svět.

Nebudu zde rozbírat této polské myšlenky o nadšení v celé plnosti a v souvislosti s jinými záhadami od Mickiewicze a od jiných polských myslitelů formulovanými. To se stane jinde, zatím však smím proti Mickiewiczovi konstatovat, že dnes ani bratři Poláci již jeho ideje neuznávají, jistě uvažují pilně, neměl-li Krasi ski více pravdy než jeho veliký přítel.

Proti Mickiewiczovi hned bychom mohli uvést argument ad hominem. Nestal se Mickiewicz sám profesorem? Nadšení nevtisklo mu péra v ruku namísto meče proč otálel a nechopil se zbraně, sám nezúčastniv se povstání svých přátel? V takových jistě nenahodilých projevech odkrývá se duše právě tak jako v těch verších a knihách a soustavách myšlenek svým jednáním Mickiewicz korigoval svou filozofii, a nám jistě je dovoleno učit se netoliko z těch knih, ale od člověka, od ducha

Domnívám se, že duch tak veliký a vznešený jak Mickiewicz dobře by dnes pochopil, proč Platon, vzor nadšenosti a horoucnosti, přece jen ideami a filozofií chtěl spravovat svět; kdyby to byl pochopil již v době své, byl by také lépe porozuměl rčení, že na počátku byl Lo goz , že na počátku byla idea--slovo.

Člověčenstvo a národové nikdy nečekali spásy od reka výbojce, člověčenstvo a národové nikdy nebyli tak pohříženi v hmotu, že by krveprolévání byli prohlásili za pravdu. Člověčenstvo a národové vždy věřili v hloubi duše své v moc ducha a pravdy a věřili, že duch a pravda zvítězí nad hmotou a krví. Člověčenstvo a národové, to je ovšem pravda, kořili se v prachu před mocnými tohoto světa, zdobili skráně svých utlačovatelů, ochotně prolévali svou krev a konali služby pochopské. Člověčenstvo a národy křižovaly své proroky a ukřižovaly i své spasitele ale člověčenstvo a národové doufalo a doufá, že nalezne upokojení duši své duchem pravdy a lásky, doufá a věří v spasitele, jichž království není z tohoto světa

Varovného hlasu Mickiewiczova přesto chceme slyšet: varoval docela správně a právem, abychom jednostranně nepěstili rozumu; byla by to chyba skutečně osudná. Každý z nás souladně musí vyvíjet všecky své schopnosti a mohutnosti. Připustím ochotně, že mnozí z nás chybovali a chybují; avšak nevidím, že by se naše rozumová činnost tak výlučně vyvíjela, jak Mickiewicz myslil. Sám přece musil zařadit Kollára mezi typy jen polou učenecké, polou však básnické, a právě na racionalistickém, skutečně jednostranně racionalistickém Kollárovi Mickiewicz mohl vidět, jak příroda téměř sama si pomáhá, nutíc právě i Kollára básnit.* Tuším, že by psychologická analýze i v Mickiewiczovi, jistě v Krasi ském i v S owackém našla dosti značný racionalistický prvek tedy v představitelích revoluční Polsky samé. Tak jak Kollár pracoval vědecky a zároveň básnil, tak činil Jungmann, Čelakovský a vůbec první doba našeho znovuzrození, zřejmý důkaz, že se nevyvíjel pouze náš rozum.

A nejen učence a básníky jsme měli, měli jsme brzy a máme i své hudebníky a výtvarné umělce opět a pořád důkaz, že práce duchovní nevylučuje nadšení. Bez nadšení ani tato práce není možná v tom problém netkví.

Mickiewicz chybil, a dokonce naši političtí radikálové chybují v tom, že nesprávně určují obsah a cenu života. Podlehl i mohutný duch Mickiewiczův zlobě svých nešťastných dnů a zaměnil čisté nadšení s rozčilením smyslů, a to proto, že učení lásky zaměnil učením násilí. Francouzská bojovnost je syn ducha rytířského a vnuk Ježíše Krista ,** vykládá Mickiewicz smysl křesťanství, vidí ve francouzské výbojnosti ducha křesťanského a v Napoleonovi spasitele: Na tomto vojenském duchu mohou se zakládat všecky naděje velkodušných mužů Ruska, Polsky a Čech Mickiewicz nevěří v Krista, ale ve Velikého inkvizitora v tom tkví jeho osudný omyl. Od Krista se dostal k Towia skému.

41

Rozum nevylučuje nadšení. Proč Kollár, Palacký a Havlíček kladou takový důraz na rozum a vzdělání? Slovanská měkkost potřebuje rozumového vzdělání. Bez tohoto vzdělání není možný ani charakter. Naše politické kolísání, fantastika a úryvkovitá taktika demonstrační. Argumentum ulice . Potřeba politické disciplíny. Opozice vzdělaná a uvědomělá. Odkud pochází naše politická rozervanost? Naše čtyřstaletá rozervanost politická a sociální. Písněotroka jako symptom doby a naší politické povahy

Opakuji, nerozebírám tu Mickiewiczovy teorie o potřebě nadšení podrobněji, dokonce pak nemusím opakovat, že nadšení musí každému být vítáno, neboť bez nadšení skutečně nic velikého se nestalo a nestane, ale to veliké, ty veliké cíle musí stanovit rozum a musí jich s nadšením dosahovat; a že rozčilení a citová hysterie není tím nadšením, jehož si přejeme, rozumí se snad také samo sebou. Jsem proto zajedno s Havlíčkem, Palackým a Kollárem jsem pro rozum, aby nám určoval prostředky vedoucí k našemu konečnému cíli.

Avšak nestojí za přemýšlení, proč naši buditelé takovou váhu kladli na rozum? Obzvláště mne v té příčině nabádal k přemýšlení Kollár: od něho, od měkkého Slováka čekal bys předem, že nám bude doporučovat cit, avšak on je pro rozum, on, jenž sám na počátku své literární dráhy nám zapěl Vlastence, tak brzy se utíkal ke vzdělanosti.

Věc stojí skutečně za přemýšlení.

Mohlo by se říci, že Kollár a podobně Palacký a Havlíček, znajíce právě tu zvláštní měkkost slovanskou, doporučovali nám rozum jakožto nutný doplněk citovosti . V tom je jistě kus pravdy, ale nechtěl bych teď psychologickou a sociologickou analýzí pravdu tu vyhledávat. A jen tak mluvit o citu, rozumu, nadšení je tomu, kdo při slovech a heslech chce myslit, věc nemilá. Problémů těch jsem se dotkl v České otázce několikrát, nebudu jich tedy opakovat a zejména nebudu opakovat, jak nám Havlíček správně doporučoval politickou vzdělanost jako nezbytnou podmínku politického charakteru. Upozornil jsem právě na tento punkt obšírněji proto, že se tu tají hlavní zřídlo naší mdloby. Nejasnost, neurčitost tíží všecky naše směry a naše strany politické. V té příčině i program směru a strany pokrokové neobstojí, jak jsem upozornil.

Při nedostatku určitosti a určenosti programové je pochopitelné to neblahé kolísání, které vidíme (viz Českou otázku) již při Kollárovi a zejména také při Palackém; Havlíček v té příčině, zdá se mi, byl nejustálenější. Palacký velmi podstatně změnil svůj původní program, a dokonce pak Sladkovský. Odsud nynější, nejen politická, krize.

S kolísáním a neustáleností souvisí ta zvláštní fantastika, fantastika netoliko politická. Co se našemu lidu nedoporučuje jako samospasitelný všelék! A ty politické a kulturní plány přímo divoké, potírající ovšem jeden druhý cyrilometodějství (katolické pravoslavné) velkomoravské státní právo husitství, táborství (Žižka) bratrství (Komenský) národnostní politika hned česká, hned všeslovanská státní právo demokratismus azbuka anebo alespoň opravený pravopis slovanský a tak dále a tak dále, to všecko se hlásá v témž listě (rozumí se svobodomyslném )!

V politice taková neujasněnost přirozeně vede k nesamostatnosti, jakou prokázala strana staročeská a již i mladočeská, anebo k demonstrační taktice a nota bene: k demonstrační taktice úryvkovité.

Čtu právě v Radikálních listech (21. května 1895) fejeton, v němž se píše o argumentech ulice . Co bylo na nás hubováno pro ty argumenty ulice, a hle, tu časopis (totiž Zeit), kam také pan prof. Masaryk píše, souhlasí v otázce té s námi a ne s Časem. Pisatel mohl psát bez okliky já to hubování snesu a hlásím se k němu beze rdění. Proti ulicovým argumentům, o jakých Zeit psala, jsem však nehuboval; běží o to, jaká ta argumenta jsou a co znamenají. Ulicové demonstrace 1. máje, tábory a shromáždění lidu, projevujícího svou vůli na ulici, protože nespravedlivý řád politický a společenský mu zabraňuje přístup do parlamentu a jinam, takové a podobné demonstrace demonstracemi prostě nejsou. Také nejsem tak zarputilým profesorem, že bych snad každý projev lidu chtěl mít v hladké a úhledné brožuře pěkně slohově vypracovaný. Nikoli! Rozumím velmi dobře, proč se například horníci, když se v dolech stane neštěstí, na ulicích shromažďují, a nenapadlo by mně v takovém případě hubovat na demonstrace .

Avšak docela něco jiného jsou demonstrace, jaké se udály před výjimečným stavem v Praze. V tom nevidím a nedovedu vidět projev nespravedlivě utlačovaných tříd, nevidím v nich správného prostředku lidí, jimž přece k dispozici jsou vlastní a cizí žurnály, a hlavně nevidím v nich přiměřeného prostředku, nevidím v nich žádného plánu, vidím v nich pouze tu fantastickou úryvkovitost, o které právě mluvím.

Proti této fantastice musí se hubovat, a ovšem nehuboval bych ani tak proti mládeži, nýbrž proti té výchově a proti těm vlivům, které takovou politickou vzdělanost vypěstovaly.

Prosím, aby si pisatel zmíněného fejetonu ještě jednou přečetl uvedené nahoře myšlenky Havlíčkovy o revoluci, a pak porozumí mně, pravím-li tu konečně, že především také potřebujeme politické disciplíny, to jest, že vším svým jednáním musíme dokázat, že si dovedem vážit pevného řádu společenského. Nedovede vládnout, kdo nedovede šetřit řádu a pořádku.

Nemíním tím nějaký čelední řád policejní. Míním toto: Každý nesamostatný národ, je-li jen poněkud uvědomělý, bude se a musí se domáhat své samostatnosti. To se rozumí samo sebou, a pokud se nás týká, není na světě toho argumentu a není té moci, která by nás dovedla udržet v nesamostatnosti, budeme-li v pravdě uvědomělí. Otázka může tedy jen být, jakými prostředky domáhat se své samostatnosti, a ovšem, jak upravit naši samostatnost v té světové centralizaci ?

Tu je mnoho otázek, o kterých chci promluvit ve zvláštní studii; avšak tolik smím už říci a nemusím se bát, že se mi neporozumí, že potřebujeme především skutečné politické uvědomělosti a politické vzdělanosti. I tvrdím pak v souhlase s Kollárem, Palackým, Havlíčkem, že uvědomělý a vzdělaný národ dosáhne v každém ohledu své samostatnosti a dosáhne jí dnes bez železa a železa .

To je mé přesvědčení, a pro to své přesvědčení mám uváděné důvody. Zmíněný fejetonista chtěj nechtěj sám mé vývody potvrzuje. Ačkoli hájí demonstrace ulice , sám uvádí, že podle jeho zdání vídeňská Zeit nejvíce podrývá nynější vládě půdu ostrým vtipem jenjen sršící politické noticky . Co tedy je účinnější: vtip, anebo demonstrace (v uvozovkách podle daného výkladu!)?

Představme si jen na okamžik, že by naše žurnalistika byla politicky vzdělaná a vzdělaná vůbec, že by naši poslancové ve Vídni a v Praze všichni, že by naši voličové byli politicky hloub vzdělaní; představme si konečně, že bychom až do té poslední naší chýše byli uvědomělí domohli bychom se v konstitučním státě i při nedokonalé svobodě samostatnosti, či ne? Proti věcné opozici, proti spravedlivým požadavkům uvědomělého a vzdělaného národa opakuji, dnes není argumentů a není moci žádné.

Kde tedy a jak politicky pracovat, nikomu, kdo se sám politicky vzdělává, nemůže být nejasné. Inteligentní politik český pochopí, že se musíme zhostit všech těch vlastností naší dávné nesamostatnosti. To není maličkost pro národ, nebýt dvě stě let samostatným. Avšak to není všecek a nejhorší náš osud: Bílá hora byla výsledkem opět dvousetletých bojů a zlořádů my tedy de facto celých čtyři sta let jsme odchováni v nesamostatnosti, v státní a společenské rozervanosti, a tu chtěli bychom se domoci samostatnosti, samostatnosti nejen dle jména, ale v duchu a vpravdě demonstracemi ulice ?

V těch demonstracích vidím jen projevy té naší politické rozháranosti a rozervanosti, to jsou ty neurčité, rozčilené a neurčitě rozčilující Písně otroka, vždyť právě zase samy ty Čechovy Písně otroka jako Kollárův Vlastenec a podobné projevy jsou pro lidi politicky myslící doklady toho našeho kolísání, naší nevěcnosti, fantastiky a rozháranosti. Kollár to poznal a snažil se to překonat; Čechovy Písně mohou mít smysl a význam pro dělníky (mohou!), ale nemají ho pro celek národní a náš program národní proto byly tak brzy překonány písněmi neznámého básníka Na postupu, v nichž problém politický a sociální postižen pravdivěji a určitěji.

42

Anarchismus. Podivné nepochopení rozdílu mezi úkladným zavražděním a mezi zkracováním života nemravností a nevědomostí. Cizí vlivy, zejména německé moderní filozofie. Diletantský eklekticismus
v politice. Vzdělání pouze beletristické nestačí

Mluvíme-li již o naší politické rozervanosti, promluvíme ještě slovo o anarchismu, který se u nás právě tak nalézá jako všude jinde.

Že se v národě nesamostatném anebo utlačovaném anarchismus vyvíjí, toho dokladů netřeba ani podávat. Dnes anarchistické smýšlení skutečně ve všech zemích a státech se jeví. Pokud se týká našich poměrů, tedy anarchismus český je vedle anarchistického smýšlení v zemích jiných přímo dítě.

V poslední době k nám literaturou přechází anarchistická filozofie, zejména z Německa Nietzsche, Stirner a jiní stali se části naší mládeže učiteli. K tomu, ač v míře menší, působí také některé vzory ze slovanských zemí.

Také v pokrokové straně tento filozofický anarchismus se projevuje, nikoli však pouze ve straně této, hlásá se i jinými zastanci některých moderních směrů, a to v různé formě literárního aristokratismu, etického nihilismu a tak dále. Tout comme chez vous.

Tak například čteme teď v Moderní revui v případě Oscara Wilda, že akt jako akt .* Podobnou filozofii číst občas v Radikálních listech a jinde. Zaznamenal jsem si obzvláště jeden doklad.

Bylo po vraždě ubožáka Mrvy. V Nezávislých listech (13. ledna 1894) objevil se fejeton ve formě volnější rozpravy.

Po úvodě o povinnostech žurnalistiky, jak by měla referovat o takových událostech jako zavraždění Mrvy, pisatel přechází k vraždě samé a filozofuje takto:

Jestliže krádež v sousedství děsí mysl lidí, tím více ji pobuřuje vražda, násilné ukončení lidského života. K tomu dáváme mravní právo jen osudu. Avšak mravní uvědomění člověka je nedokonalé, naše morálka je vratká, neboť se ukazuje, že se děsíme při vraždě více nezvyklostí než skutkem samým. Kdyby násilné ničení a ukracování lidského života bylo příčinou jeho úžasu, nelekal by se pouze otrav a vražd úkladných, děsil by se měrou ještě daleko větší soustavného ukracování a utracování životů, jež způsobuje společnost lidská členům svým i těm, kteří jsou mravně neúhonní. Bída (autor postupuje), zištné využitkování síly životní v továrnách, hromadné vraždění nemluvňátek, jež matka z bídy nedovede vyživit, války toto a jiné hromadné předčasné zkracování a ničení životů musí v nás budit tisíc-tisíckrát větší úžas nežli zahynutí člověka jednoho, vždyť životy všecky jsou rovnocenné. Jaké různé stanovisko může míti morálka! Neodvažuje-li se žurnalistika s otevřeným hledím bojovati proti onomu továrnímu vraždění lidí, v němž není stopy po lidských citech, proč zasedá tak odhodlaně na soudnou stolici proti slabým v případě, pro nějž znatel duše lidské našel by snadno vysvětlení? Vypadá to jako energie a zatím je to slabost.

Vypadá to jako nevratká morálka, a zatím je to zkažení pojmů a čirá anarchie, říkám já. Či je možné, aby člověk klidně a čestně myslící nepochopil rozdílu úkladného vraždění a zabíjení, řekněme, chronického, jež na sobě a jiných lidé všichni páší z nevědomosti a z nemravnosti? Znatel duše lidské nalézající vysvětlení pro slabé , nenalézal by téhož vysvětlení pro to tovární a jiné zabíjení (ne vraždění, prosím!)? Tedy vysvětlení ! Takovým způsobem se dá vysvětlit všecko, nejen slabost vrahů Mrvových, nýbrž sláva velikého Napoleona, krvavý fanatismus Robespierrův, příšerná krvelačnot Ivana Hrozného, všecko, všecinko podle této formule je vysvětleno provždy a na věčné časy! A tím pak jsme zbaveni všech starostí a bojů duševních, všeho přemýšlení o tom, co je pravdivé, krásné a mravní všecko je vysvětleno , všecko je jasné a průhledné, a všichni ti, kdo si životními záhadami lámou hlavy, byli a jsou blouznivci, zpozdilci je jasno, jen jezte z tohoto stromu vysvětlení

A zatím to není ani poznání, ba ani vysvětlení, je to prostě anarchismus, jehož konečné censeo vždy bylo násilí. Pravda i tento anarchismus je moderní . Rozevřete si novou knihu pana Brandesa (narazil jsem na to již v Zeit) Menschen und Werke (1894, stránka 319). Pan Brandes tam jedná o filozofii Raskolnikově i srovnává podobně, jako pisatel citovaného fejetonu, zakládání fabrik, zkracující dělníkům život, s faktem, že táž společnost, zakládající ty fabriky, odsuzuje matku, zavraždivší své nemluvně: společnost prý nedbá toho, že ta matka z bázně před hanbou anebo bídou sobě samé způsobuje mnohem větší ztrátu a bolest nežli společnosti; společnost ta tresce matku, třebaže chtěla dítě zbavit bídy a hanby

Pan Brandes nesoudí docela tak nesprávně, jako pisatel fejetonu, ale téměř tak; smysl jeho argumentace je právě tak zvrácený. Nevím, zdali pisatel fejetonu poučení vzal z Brandesa či ne: v každém případě je vidět, odkud se i u nás bere ta zvláštní etika a filozofie. Nietzsche a podobní myslitelé jsou mnohým z našich mladších neomylnými učiteli, a notabene Nietzsche neúplně přejatý a nedosti pochopený.

To, co se ukázalo na Rusku a jinde, jeví se i u nás, že nestrávené, nezpracované moderní myšlenky cizí způsobují mravní anarchii. Neboť to, co hlásá Brandes a náš fejetonista, je vyložená anarchie a žádná modernost a žádný pokrok.

Tento filozofický základ je proto také nečeský, neorganicky přejatý z časové sice, ale jistě v mnohých a hlavních punktech chybné filozofie germánské. Nemluvím ovšem proti přejímání cizích idejí, ale musejí se přejímat kriticky, musejí se vlastní myšlenkovou prací zpracovat. Nestráveny, nezpracovány nemohou působit prospěšně a organicky.

Tohoto diletantického eklekticismu nemáme pouze v literatuře, v umění a ve vědě. Tento eklekticismus je u nás obecný, a není se tedy divit, že se zjevuje i v oboru politickém. Mladší generace musí se tohoto svůdného zla vystříhat co nejpozorněji. Upozornil jsem na to v Zeit i pokrokáře. Nebudu to rozvádět, zde upozorním jen na jednu věc.

Jako posavadní strany tak i pokrokáři se vzdělali více beletrií a běžnou literaturou žurnalistickou, jak možno soudit podle spisů jimi vydávaných a jak je zjevno z celého způsobu myšlení. Proto opět a znova volám po dobré a zdravé stravě vědecké.

Vzdělání jen beletristické, a k tomu tak různorodé a nejednotné není zdravé; dnes každý člověk, jenž politicky chce zdárně působit, vedle zkušeností a vlastního pozorování musí mít přesnější vzdělání sociologické a politické. Pokrokáři právě zde musejí rázněji pokračovat v tom, co svými vědeckými sbírkami započali, ač nepochopí-li ty naše copaté akademie a copatí nakladatelé a jiné společnosti, jaké povinnosti mají vůči dospívající generaci.

43

Pojem státu. Způsob politické polemiky pana Hajna. Rakušanství realistické a rakušanství pokrokářské

Snad po všech těchto výkladech bude jasno, co mně znamená humanitní taktika politická, a proto se vracím k názorům pana Hajna. S růzností, jevící se mezi panem Hajnem a mezi mnou v pojímání humanity, souvisí další také důležitá různost v pojímání státu. To je hlavní věc, o kterou mezi námi vedle humanitního principu běží, a jen v této různosti mají některé jeho menší výtky smysl. Ukážu však, že pan Hajn i zde neúplně a nesprávně podává mé myšlenky, a že jeho pojímání státu je nesprávné.

Pan Hajn především nesouhlasí s tím, co jsem proslovil o nedostatku naší samočinnosti; sám cituje z mého spisu tyto věty: Kde vadí vláda a policie našim učitelům, našim kněžím, našim advokátům, našim lékařům a jiným všem, aby nepracovali a o pokrok lidu se nestarali? Kdo nám vadí provádět v našich obcích takovou správu, správu tak vzornou, že by ji musil obdivovat celý svět? Dá se v rámci platné ústavy pro zvelebení národního života tolik a tolik učinit vlastní prací, že to ustavičné volání po pomoci státu je až smutné.

Pan Hajn sice uznává, že tyto výtky jsou oprávněné, ale praví, že mají platnost jen jako nejvšeobecnější generalizace, při analýzi prý neobstojí.

Obstojí, ale při analýzi správné.

Poslechněme.

Já pravím: Dá se v rámci platné ústavy pro zvelebení národního života tolik a tolik učinit vlastní prací, že to ustavičné volání po pomoci státní je až smutné. Pan Hajn proti tomu mně: Je však otázka, lze-li práci osvětnou v rámci platné ústavy úplně prováděti v celém rozsahu jejím tak, jak bychom si přáli a jak by zajisté přál i prof. M., a konečně lze-li ji prováděti všem, kdož by chtěli nebo kdož by měli; lze-li vyplniti pokyn prof. M., že máme pracovati soustavně, všude, ve všem a vždy proti vlastní a cizí nehumanitě společnosti a jejím orgánům osvětným, církevním, politickým, národním. A nato pan Hajn ukazuje na konfiskaci výňatků z Chelčického, dotýká se pánů Brožíka, Myslbeka, Hynaise, že je chtějí strany nám nepříznivé dostat do svých služeb a tak dále.

Čtenář vidí: Já jsem neřekl, že v rámci platné ústavy můžeme provést všecky své ideály úplně a v celém rozsahu , já jsem jen řekl, a to ovšem opakuji, že se dá udělat tolik a tolik , ale že toho neděláme, volajíce při každé příležitosti o pomoc toho státu, který v teorii neuznáváme. To jsem řekl, a opakuju to třeba ještě jednou, a opakuju právě tak, že žádná platná ústava nezabezpečí nám práci osvětnou v celém rozsahu tak, jak i pan Hajn si to přeje. O to běží.

Pan Hajn pokračuje, že prý proti mé výtce nebere do ochrany našich učitelů, nebo dokonce i lékařů a advokátů a tak dále, ale chce ukázat, jak mé výtky neobstojí zcela věcně a proto, že jsou uvedeny o sobě v neúplnosti, bez současného poukázání na stinné stránky našich ústavních svobod . Proto, pan Hajn dokládá, výtky ty nejsou ani politické ani pedagogické a vyvolávají u jedněch překvapení, u druhých nelibost, a jinde zase rozpaky.

Kde všude mé výtky vyvolaly překvapení, nelibost a rozpaky, nevím, za to vím, že výtky pana Hajna vyvolaly překvapení ve mně. Pan Hajn doplňuje a opravuje mou stylisaci; měl jsem prý napsat: Ústavní práva a svobody jsou dnes skrovné u nás, ale ani těchto skrovných neužíváme plně zejména ne, co se týče práce osvětné, co se týče práce a života v obcích. Využívejme všeho toho, kde se nám nebrání a ovšem hajme se, kde se nám brání, a pracujme, aby se nám nebránilo nikde!

Tak tedy zní páně Hajnova formule a hlavní výtka, že jsem současně neukázal na stinné stránky našich ústavních svobod . Avšak co jsem vlastně řekl já? Já jsem de facto řekl: To není učení, že se zlému nemá odpírat, naopak, má se mu odpírat pořád a všude, ale důsledně a hned od samých jeho zárodků. Kdyby lidé, takzvaní hodní a dobří, nebyli vlastně lenoši, zlých by již nebylo. Může každému člověku nastati doba, že proti násilí musí se bránit železem, netoliko prací a rozumem. I národ český by tak učinil, kdyby se mu sahalo na život. Ale tomu tak není mluvení o hrobu a tak dále je směšnou a ponižující frází. Národ náš, jako každý, má v konstitucionalismu třeba nedokonalém tolik svobody, že příčin k násilné taktice nemá. Proto dnes volání po práci, po práci drobné je tak oprávněné přičiňme se sami a nečekejme, že pro nás a za nás pracovat bude vláda vídeňská a jiní. Kde vadí vláda a policie našim učitelům, našim kněžím a tak dále.

Nebude tedy každý čtenář mé studie překvapen a v nelibosti a v rozpacích, tím více, když nakonec pan Hajn sám vyznává, že rozumím dobře podobným výtkám prof. M. a mohu s nimi i souhlasiti, protože si pro sebe doplním při nich to, čeho prof. M. vynechal, ale co se musí doplniti a tak dále. Ve skutečnosti, zdá se mi, nevynechal jsem toho tak mnoho; pan Hajn ovšem ze svého radikálního stanoviska mé vývody může vyvracet, proti tomu bych neříkal nic, ale nesmí jich podávat neúplně a nesprávně.

Pan Hajn činí to druhdy až křiklavě. Uvedu mu příklad z téhož kontextu. V poznámce na straně 292 čteme: Prof. M. citoval také Palackého přiznání, že s přáteli svými v době císaře Františka I. staral se o vzdělání národa zvláště naukami poučnými či reálnými , již proto prý, že studia politická uvodila podezření neloajálního smýšlení, i varovali se tedy při svém vzdělání národa dotčenými vědami reálními každého přídechu revolučního O prvém citátu praví prof. Masaryk, že je to místo pozoruhodné. Vidíme v tom opětný pokyn ze strany prof. Masaryka, že a jak je možno dnes pracovati. Ale zároveň z toho vidíme, měla-li by býti slova Palackého v plnosti i dnes ještě v platnosti, jak skrovné jsou posud svobody občanské u nás, když i pro vyvarování podezření podvratnosti měli bychom se věnovati intenzivně tiché osvětové práci. V tom, že by stát některý nepřekážel takovéto osvětné práci, která by neměla přídechu podvratného, nespatřuji ovšem naprosto známku přílišné pokročilosti onoho státu. Opak by byl již vrcholem vší smutnoty a zbídačelosti státní moci. V Rusku, ve státě zcela nekonstitučním a nesvobodném, se také konečně nepřekáží takovéto osvětové práci a my četli jsme v ruských revuich mnohokráte věci, kteréž by byly dle naší zkušenosti v Rakousku zcela jistě konfiskovány.

To je místo zlé, zde se mi přímo dává do péra, čeho tam nebylo. Já totiž, citovav uvedené panem Hajnem místo z Palackého, pravím doslova: Místo to je velmi pozoruhodné: právě policejní krátkozrakost starorakouského režimu, zakazujíc studium věd politických, studiem věd přírodních a praktických snad ještě vydatněji kopala si hrob. Máť právě studium věd přírodních, jak nejednou bylo dokazováno, v sobě značný prvek demokratický. Já ukazuji, jak se krátkozraká despocie sama ubíjela a čím pan Hajn však mi přičítá pokyn, abychom se i po vyvarování podezření podvratnosti věnovali intenzivně tiché osvětové práci . Neběží tu ovšem o polemiku, ale protože podle mého soudu literatura a život, literatura a politika není tak nezávislá jedna na druhé, jak se obyčejně myslívá, ukazuju, jakou politická polemika (a to je část politické taktiky) být nesmí. To se příčí taktice humanitní.

Nerad bych se dopustil toho. co sám vytýkám panu Hajnovi, a proto odstavec, v němž mluví o politickém programě státoprávním, podám doslova a celý (podtrhuju místa důležitější):

V politice vnější realismus je pro program státoprávní v rámci říše rakouské a pro federaci Rakouska tedy pro starý program Palackého. Prof. Masaryk je tu téhož názoru s Palackým, jejž tento ukryl do známého výroku: Kdyby nebylo Rakouska, musili bychom si je utvořiti ; odtud názor prof. M., že naše politika nemůže být úspěšná, nebude-li nesena opravdovým a silným zájmem o osud Rakouska . Tento zájem si prof. M. představuje jako kulturní a politické úsilí v souhlase s potřebami našeho lidu pracovati ku povznesení celého Rakouska a jeho politické správy .

Stanovisko radikálního pokrokového směru je v té příčině známo, i netřeba mně výslovně vytýkati spor mezi ním a realismem. Jest se tu možno po prvé ptáti všech těch, kdož jsou nejen pro požadavek federativního Rakouska, ale kdož dokonce tak mluví a píší o zájmu a pro zájem říše, jako například prof. M., jsou-li pro požadavek onen kvůli zájmům a zdaru Rakouska, či kvůli zájmům a zdaru svého národa, své země? My nedovedeme si představiti, že po prvé a odtud náš údiv z podobných slov, jaká napsal prof. Masaryk. Můžeme se dále ptáti, zdali zájem ten má se jeviti již o říši v dnešní její vnější podobě i v dnešním jejím vnitřním uspořádání? Můžeme se také ptáti, co je to vlastně ona říše zda jen jedna (tato) polovice, či obě? Můžeme se ptáti, zdali jsme se, zvláště my Čechové, dosti nestarali o osud říše a s jakým výsledkem pro nás, aby bylo potřeba dnes zase zájem ten tak výslovně stavěti před nás na prvé místo?

Prof. Masaryk vedle historicky daných skutečností dovolává se pro svůj názor o Rakousku a poměru nás k němu i humanitního programu asi proto, že opačný názor dal by se uskutečniti dle prof. M. jen asi nehumánními prostředky. My nesdílíme ovšem toho názoru a odtud ovšem nepokládáme názor prof. M. za jediný názor, jenž může z humánního programu vyplynouti. My naprosto nevíme důvodu, proč by se naše stanovisko, stanovisko radikálněpokrokové, příčilo humánnímu ideálu (my chceme jen svůj život pro sebe, ničí cizí, chceme se sousedy-Němci žíti také v pokoji, chceme dáti jim autonomii, chceme podporovati také ostatní lidové strany v této říši v jejich snahách atd.) ale dejme tomu, že by bylo nehumánní i jednání naše i taktika. Což není-li tady právě nutna ona výjimka prof. Masaryka, která káže naproti humánní taktice nutnost železa ? Abychom mluvili určitěji: V době, kdy se soustavně hledí setříti rozdíly mezi pojmem český a pojmem rakouský (ve směru dotyčném již školství u nás od nejnižšího stupně je upraveno; mluví se nejednou o užší a o širší vlasti, čehož dříve nebývalo atd.), již proto není nám možno nežli státi na svém stanovisku a býti proti stanovisku realismu (a loajálně přidávám, posud ještě i stanovisku skoro všeho mladočešství), byť se to opravdu příčilo i humanitnímu ideálu. Stíráním rozdílu mezi českým a rakouským ničí se důležitý základ našich snah po samostatnosti cítění totiž nesamostatného, nesvéprávného, výjimečného postavení našeho národa v tomto státním útvaru, i nastává pomalé spokojování se s ním. A proti tomu se musíme co nejrozhodněji brániti.

Máme tu jistě kompetentní výklad čistě politického programu pokrokářského, proto si jej blíže prohlédněme. Pan Hajn se přesvědčí, že údiv , o kterém zase mluví, je neoprávněn, dokonce jestliže by doopravdy, jak napsal, loajálně přidával , že v otázce státoprávní s realismem je zajedno skoro všecko mladočešství . Ptám se tedy: proč tedy ten údiv? A proč pokrokáři právě tu stavěli se a staví proti realismu tak stranicky?

Uvedu napřed úplně, co jsem o věci řekl, neboť pan Hajn všelicos přehlédl a tím i zbarvil, vnucuje mi například Palackého výrok: Kdyby nebylo Rakouska a tak dále. Já prostě vykládal, co Palacký učil pan Hajn vypichl, řeknu nejokatější větu a praví, že jsem téhož názoru . Avšak já uvádím přece výslovně také jinou známou větu téhož Palackého, proč pan Hajn necitoval i tu? Napsal jsem přece: Vždy však Palacký velmi rozhodně a určitě stál na půdě české věda, že pomoci si koneckonců nemůžeme než sami; odtud jeho mužné a sebevědomé slovo: Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm! Již touto větou učení Palackého dostává poněkud jiný smysl, než mu dává pan Hajn; a kdybych naléhal na přesnost, musil bych upozornit, že právě v České otázce politické učení Palackého vyloženo bylo poněkud v jiném (myslím správném) světle, nežli se obyčejně podává pan Hajn toho všeho nedbal, a tím ovšem také mého názoru plně a správně nepodal.

O politickém programu realistickém řekl jsem v České otázce doslova toto:

Odsud i politický program realistický především vydatné sociální reformy, práce kulturní, politika vnitřní. Socializace české politiky je důsledným pokračováním obrozenských idejí: humanita dnes pojímat se musí méně abstraktně a extenzivně, humanita dnes znamená pracovat pro ty, které jsme posud z kulturní práce vylučovali; dát jim pouze některá práva je málo myslit, pracovat musíme s nimi a pro ně. Uslyšíme v pozdějších výkladech, že sociální otázka je povýtce také otázka česká národ, jenž vypracoval svou národní církev bratrskou, národ, jenž ústy vyznává tyto ideály velikých předků, má v řešení sociální otázky veliký a nejnárodnější úkol.

V politice vnější přirozený a nutný je program Palackého, program státoprávní. Podle humanitního programu a podle historicky daných skutečností znamená program ten v dohodě s našimi německými krajany usilovat o samostatnost v rámci říše rakouské. Prakticky dohodnutí s Němci provádět se dá autonomií ve smyslu selfgouvernementu co největší, aby každý národ rozhodoval ve vnitřní politice sám o sobě; to také leží v pojmu lidovosti, které se dovoláváme.

Co se týče poměru českých zemí k soustátí rakouskému, tedy pokládám Ideu státu Rakouského přes různé ústavní přeměny posud za bezpečné vodítko; je litovat, že Palacký, jak jsme slyšeli, sám do jisté míry své Ideje se vzdával, doporučuje program více slovanský národní tím, nechtě, posílil politické fantasty. Vyslovil jsem se o věci jako poslanec několikrát, zejména v řeči strakonické; pro řeč tuto z různých stran, radikálních i radikálních na oko, byl jsem podezříván z rakušanství . Mám-li mluvit o politice politicky, tedy na výtku tak dětinskou nebudu odpovídat rakušanství je přece v programě svobodomyslné strany, jednal jsem a jednám tedy i podle toho programu, když své politické zkušenosti vyslovuji slovy, že naše politika nemůže být úspěšná, nebude-li nesena opravdovým a silným zájmem o osud Rakouska, kterýžto zájem si ovšem nepředstavuji jako neuvědomělou předbřeznovskou pasivní loajalitu la: Es gibt nur eine Kaiserstadt, a podobně, nýbrž jako kulturní a politické úsilí, v souhlase s potřebami našeho lidu, pracovat k povznesení celého Rakouska a jeho politické správy. Slýchat u nás, že nám je lhostejno, co se děje v ostatních zemích rakouských to není pravda, není lhostejno pro nás, jak se utvařují poměry v cizích státech, natož, jak se vyvíjejí v zemích, s nimiž tak úzce jsme svázáni a na jejichž bližší součinnost jsme odkázáni.

I při povrchním čtení každý loajální čtenář musí vidět, že pan Hajn nepodal smyslu mého názoru správně a že přehlédl věty pro tento smysl důležité. Já zejména říkám, co si nemyslím rakušanstvím , já uvádím důvod, proč musíme mít zájem pro země rakouské ve vlastním prospěchu, pan Hajn to vynechává a filozofuje přímo scholasticky, míním-li Rakousko celé nebo bez Uher, ba dokonce napsal, že neví, jsem-li pro Rakousko kvůli zájmům a zdaru Rakouska, nebo kvůli zájmům a zdaru svého národa, své země. To je nepěkné podezřívání. Pan Hajn sám se dovolává (ve zvláštním článku) sympatií Evropy, a tu najednou nepochopuje, proč musíme my mít skutečný interes o zdar zemí, s nimiž žijeme! U mne ty sympatie Evropy počínají u našich Němců a jdou pak dále za hranice, protože ve všem rád počínám s bližším, dokonce je-li to nutné a dobrým zájmům prospěšné. A co si představuje pan Hajn řka sám, že chceme podporovati také ostatní lidové strany v této říši v jejich snahách ? Zdá se mi tedy, že pan Hajn velmi dobře by mohl pochopit můj důvod pro interes o Rakousko, že totiž nebude mít interes o nás nikdo, pro koho interesu nemáme my.

Nejvíce však mne překvapila insinuace páně Hajnova, že jsem zájem pro Rakousko tak výslovně stavěl před nás na prvé místo to je prostě nepravda podle celého smyslu uvedeného místa a celé České otázky, mimoto jsem výslovně napsal, že žádám především a na místě prvém politiku vnitřní.

Avšak nač se tu namáhat důvody, když se celá věc jednoduše dá odbýt poukázáním na to, že pokrokáři sami mají rakušanství v programě!

1. Pokrokáři rakouský program sami také mají v programu; personální unie je přece také rakušanství. Na sjezdě pokrokového studentstva z Rakousko--Uherska (1891) ujednána reorganizace Rakousko-Uherska a v programě z roku 1892 prvý odstavec jedná o organizaci Rakousko-Uherska.

2. V přelíčení omladinovém (cituji podle oficiálního procesu omladinového, strana 248) politický vůdce strany nebo frakce pokrokářské svým obhájcem byl tázán: Pane doktore, řekněte mně, zdali by vaše hnutí bylo dotýkalo se svým programem také osoby panovníkovy?

Dr. Rašín odpověděl: Ne.

Dr. Stránský dále: Nebo že by i bylo mělo v programu násilnou změnu formy vládní?

Dr. Rašín: Ne.

Buď tento projev byl umluvený, anebo byl spontánní v každém případě je to výslovné odvolání všeho toho narážkového mluvení pana Hajna a obvyklých u nás politických radikalismů . Aut-aut!

Nechci proto ke všemu ještě citovat článek páně Hořínkův v Rozhledech, kde byla z pokrokářského stanoviska zdělána celá černožlutá mapa nečetl jsem nikde, že by pan Hořínek byl vzbudil údiv proč tedy údiv tam, když realista hlásá totéž, ba de facto mnohem méně.*

44

Moderní pojímání státu a jeho významu. Lidové stanovisko politické, co znamená. Státoprávní program
a jeho význam. Co jsou domy bez schodů? Kolektivismusa státní právo

Tu staneme právě před otázkou, jak pojímat stát a jeho význam pro národ. Pokrokáři stojí tu ve skutečnosti na názorech zastaralých, třeba slovy hájili socializování politiky, a tedy i státu.

Dnes sociologie, státověda a konečně i politika sama na význam státu se dívá docela jinak, nežli se dívala za dob absolutistických. Stručně řečeno nám moderně myslícím je stát jedním z kulturních činitelů společenských, a nikoli nejvyšším; proto člověk myslící moderně, a v tomto případě správně, nevidí ve státě fetiše, nevidí v něm zosobněné všemohoucnosti. Moderní člověk vidí v náboženství, ve vzdělání, v umění, v literatuře, v průmyslu, vidí slovem v celé organizaci národa hybatele pokroku a regulátory národního osudu, a proto se nemůže rozehřát ani pro stát, pouze jednoho činitele, ani proti němu tak, jak jsou toho schopni ti, kdo po starém a zastaralém způsobu sobě ten spletitý organizmus společenský nedovedou analyzovat a určitěji a učlánkovaně představit. Těm proto je stát tak mocný. K těm stranám patrně patří také strana pokroková, a odsud ten zvláštní a jednostranný ruch politický.

Nepodceňuji státu a jeho moci, avšak stojím podle svého přesvědčení především o politiku vnitřní.

V souhlase s tímto pojímáním dívám se nejen na národní, ale i na státní organizaci z lidového stanoviska, a toto lidové stanovisko musí se právě jevit v náležitém oceňování státní organizace. Vyslovil jsem se nejednou beze vší rezervy pro naši samostatnost; míra této samostatnosti ovšem nezávisí jen na radikálním nebo radikálnějším programě. Nevěřím ve všemohoucnost státní, a tedy nevěřím ani ve všemohoucnost státu českého. Měli jsme stát svůj a ztratili jsme ho, protože jsme se zpronevěřili pravdě a svobodě, stát neudrží nás a nespasí, my udržet bychom musili jej. V pouhém státním právu spása naše není. Rozumí se (a řekl jsem to), že nemám ničeho proti státoprávnímu úsilí politickému, tvrdím jen, že primum necessarium je vzdělání a mravnost.

Jak dosáhnout samostatnosti politické, do které míry byla by možná již teď (i tu přece bude přirozený vývoj o tom přece politicky myslící lidé se klamat nemohou!), je otázka jiná. Pokrokáři mají v programu personální unii spánembohem, já ne; ne proto, že bych nerozuměl přání po této formě úplné samostatnosti, ale proto, že si nemohu dát do programu skutečně politického, o čem jsem přesvědčen, že se toho nedožiju.

Já jsem na těžký problém malého státu ve své České otázce již dost ukázal. Upozornil jsem, jak právě o tom napřemýšleli se naši největší mužové v jejich idejích a plánech chci pokračovat podle nových poměrů světových co nejorganičtěji, avšak nemám pražádné chuti klamat sebe a jiné přáním a vidinami. Nezazlívám nikomu, jestliže si chce vystavit třeba jen ze dřeva dům desítipatrový, ale nechci v tom domě bydlet ani v patře prvém, když páni stavitelé zapomněli schody. Jsem zvyklý chodit dveřmi a po schodech, oknem vlízat nechci. A co teprve ti chudáci, kteří mají bydlet v patrech vyšších?

Pan Hajn byl by, trvám, čtenářům svým prokázal službu, kdyby jim předložil, jak Palacký pochopoval ohromnou obtíž politické samostatnosti českých zemí právě při naší zvláštní zeměpisné poloze a při našich zvláštních národopisných poměrech; pan Hajn měl své čtenáře upozornit na to, co Palacký zval světovou centralizací , a jak poznání této světové centralizace působilo na jeho politické úsilí snad bychom se pak i od pokrokářů něco dověděli o nějakém státoprávním programě aktuálním.

Snad ne! Napadá mi právě, že pokrokáři jsou také pro kolektivismus. Co je jim tedy po českém, co je jim po rakouském, co je jim po česko-rakouském nebo rakousko-českém státě? Co jim po tom všem je? Pokrokáři nejsou pouze pro kolektivismus, jsou přece také pro státní právo (česko-rakouské!). Difficile est

45

Omladina. Tajné spolkařství politickou zbraní minulosti. Politika ještě augurstvím. Tajnůstkářství naší politiky. Intrikáni. Augurství takzvaného veřejného mínění: není veřejné politické diskuse. Tajné demonstrace a tajný výjimečný stav

O politice pokrokářů nelze ovšem soudit pouze podle programu, nýbrž také podle jejich konání.

Tu v přední řadě bylo by mluvit o takzvané Omladině a o jejím osudu. Řekl jsem v Zeit, že nevím, byl-li tajný spolek či ne; posud nevím, v jakém poměru byla pokroková strana (ne celé pokrokové hnutí) k té takzvané Omladině. O tom a o ostatním nevím nic bezpečného, svých dohadů a dojmů z omladinového procesu a tak dále nechci však vykládat, kde běží o formulované zásady a fakty.

Povím tedy jen tolik, kolik je třeba k dorozumění. Já se tajným spolkům u nás pranic nedivím v zajímavých črtách o Sabinovi pan Arbes k tomu poskytuje poučný historický a psychologický materiál. Tajné spolky byly všude rozdíl však je v tom, že posavadní tajné spolky u nás byly více romantickou hrou než politickým zákeřnictvím. Vždyť proti italským a jiným spolkům tajné spolky naše jsou přímo neviňátkem. Pro sociologa a myslivého politika jsou však ty naše spolky, jak jsou, poučením velmi cenným.

Nuže ať ty spolky jsou jakékoli mé stanovisko je, že tajné spolky jsou politickou zbraní minulosti. Tajný spolek je povýtce institucí aristokratickou je pravým opakem a popřením demokratismu a lidovosti tajné spolky jsou právě tak překonány jako tajná diplomacie, tajná policie a všeliké augurium vůbec. Že ti různí tajní pořád a ještě dlouho se budou domnívat, že na jejich tajném vědění spočívá blaho státu, církve nebo společnosti vůbec, je pochopitelné; tibetský láma, když se oblékne do své kněžské masky, věří, že je bůh, věřili ve své božství a nadlidství různé ty Pýthie, ti žreci a auguři všickni. Augurium náboženské, augurium politické, augurium vědecké a tak dále to byl začátek vší civilizace, posud se ve svých výběžcích udržuje všude, a odsud tedy i v politice různé ty tajnosti . Úpadek toho tajemnůstkářství byl, rozumí se, povlovný. Není ještě ukončen, avšak dnes již žádný rozumný a vzdělaný člověk nevěří v tajné síly a vlastnosti tajných lidí jakýchkoli. Osudy národů a státu nejsou závislé na vůli několika osob sebe mocnějších a tajnějších, politika dnes tak jako věda, jako umění, jako náboženství je světová a zároveň je zdemokratizována, zlidověna. To postřehl již Kollár, a proto jeho touha po světovosti našeho národního vzdělání, to postřehl Palacký a Havlíček, a odsud jejich vystupování proti zastaralé romantice. V uvedených výše slovech Havlíček docela správně odsuzuje politické tajemnůstkářství a zákeřnictví.

Co nesnese světla božího, nestojí za nic to platí o všem ve všech oborech myšlení a konání. Jsem jist, že dnes žádný člověk vážný, dělný a skutečně pracující nebude si libovat v tajnostech, ať už zednářských nebo jiných jakýchkoli. Nátury blouznivé a mystické vždy se budou nějak tajnostně skrývat rozumí se samo sebou, a to také již nikomu neškodí. Králové pruští a jiní potentáti dávno jsou již členy zednářů jen u nás v Čechách a v Rakousku šlechta a klerikálové vidí v zednářství bůhvíco hrozného. Jsou právě augurství zvyklí, a proto se bojí konkurence.

U nás, připouštím, pro naši politickou a filozofickou nevyspělost augurství a tajemnůstkářství ještě dosti kvete. Spiknutí větří se za každým projevem, kde dva tři lidé stejně cítí a myslí. Umluvili se je stereotypní fráze i v literárních bojích a diskusích. Toto augurství, jak to stručně chci zvát, je i v politice naší dosti silné. Jen prosím pozorujte, jak se lid náš dívá na svého poslance, jak se dívá na člověka dnes, když byl zvolen, a jak se naň díval včera, když se o poslanectví ještě ucházel. A zase v jednotlivých stranách podívejte se na to zvláštní postavení výkonných a jiných výborů! Celá stupnice augurů. Tak ve straně staročeské a nejinak ve straně mladočeské neprovozuje se politika lidová, neprovozuje se politika lidově, nýbrž jednotlivci augurové rozhodují hromadného, uvědomělého, veřejného politického konsenzu ještě mnoho nemáme.

Odsud pak v naší politice a ve veřejném životě ti typičtí intrikáni lidé malicherní a prázdní, ale chytří (chytrost je vždy malicherná) hrají u nás velkou veřejnou roli. Ne že by měli veliký skutečný vliv, ale hrají právě roli. Netvrdím, že by tohoto zpátečnictva nebylo také jinde, ale je ho méně.

Se vším tím souvisí také neodkrytost našeho takzvaného veřejného mínění. Naše noviny jsou prostě orgány toho politického augurství. Odkryté diskuse politické v našich novinách není, rozhodují i v důležitých otázkách politických a vedou čtenářstvo anonymní jednotlivci a anonymní družstva. Naše veřejné mínění je ve skutečnosti mínění tajné.

A právě tak se staly konečně tajné demonstrace, demonstrace anonymní!

Máme výjimečný stav, který velmi tíží pokrokáře a který velmi škodí dělníkům; avšak nikdo se k otcovství výjimečného stavu nehlásí politické unikum. Dříve se k perzekucím hlásili odkrytě jednotlivci a strany dnes nikdo neví a nechce vědět, proč vlastně byl prohlášen výjimečný stav. Tajný výjimečný stav, to je více než mnoho! Ovšem v té věci jsou pokrokáři mnohem méně vinni než ti tajní politikové, kteří demonstrace svými nerozumnými řečmi podnítili a pak rozumně utekli. Zdá se mi, že věc je vážná dost, abychom o ní uvažovali všichni. Neběží o vinníka, ale o to, abychom se konečně vymanili z toho křečovitého radikalismu, dělajícího revoluci ve fantazii. To je dědictví politické výchovy stran starších, nejen mladočeské, ale i staročeské. Staročeská politika od roku 1879 nebyla správným překonáním, nebyla vůbec překonáním toho neduhu, neboť byla opět tajnou politikou politického klubu, v němž opět tajní vůdcové si vedli svou voličstvo, národ, lid nedostal však politického vzdělání žádného, z něhož by se byli vyvinuli političtí charakterové, jak je již žádal Havlíček. A tak je pořád mezi národem a vedoucími politiky propast, ať jsme už jednou překvapeni tajností radikální nebo oportunistickou. Po tajných punktacích přišly tajné demonstrace, po nich tajné podvázání křídla a to že by nevybízelo k přemýšlení? Že by to nevybízelo k přemýšlení nynější vedoucí stranu, aby se konečně v této kardinální věci odhodlala k mužné odkrytosti? Ty růže sypané nesvědomitým řečníkům radikálním jsou mně hroznější politický symbol než ty Bory kdy konečně zavládne ve straně mladočeské pořádek a odkryté vyznávání programu skutečného? Kdy konečně přestane nemužná hra na schovávku a budou se odpovědní politikové i veřejně hlásit ke své odpovědnosti, aby přestala ta propast, již politická výchova staročeská vykopala mezi politické vůdce a mezi národem?

Než dosti moje výslední otázka, hledíc na stranu pokrokovou a její program, je: Není si strana pokroková těchto poměrů vědoma, nepoznala tyto domácí překážky našeho národního a politického vývoje? Jestliže je poznala nevyplývají jí z toho taktické povinnosti a zásady jiné nežli které strana staví v popředí?

46

Filozofický a teoretický podklad strany pokrokové. Její noetický materialismus a tedy liberalismus mladočeský v duchu Národních listů. Potřeba protiliberálního základu pro náš národní program. O úpadku strany staročeské a strany mladočeské nepokročivým liberalismem. Význam nynější krize

V další své úvaze pan Hajn se vrací k filozofickému podkladu programu pokrokářského. Pochopitelno poznává a cítí, že strana opravdu pokroková své základy musí mít položeny pevně. Učinil jsem totiž v Zeit i v uvedeném tu posudku Nových proudů pokrokářům výtku z materialistismu.

Hajn uvádí proti mé výtce, že prý jsou mezi pokrokáři mnozí protimaterialisté, že mají ideál všeobecného bratrství, že hlásají rovnost před zákonem a tak dále. ( Slovem je tu skoro všecko, co prof. M. hlásá! ) životní názor pokrokový nedá se naprosto směstnati do pojmu: materialismus .

Přesto opakuji tu výtku ještě teď.

Ukázal jsem ve své kritice Nových proudů, že jejich filozofický základ byl materialistický. Neběží jen o několik článků, jak se pan Hajn hájí; ukázal jsem přece, že materialismus je v programě a že je základem. Týž materialismus se vidí ve všech důležitých projevech strany pokrokové.

Pravím-li materialismus , neříkám tím přece (i to jsem už vyložil!), že pokrokáři jsou nemravní, že nejsou obětiví a tak dále. To jsem ve zmíněné kritice Nových proudů vytkl velmi jasně a zřetelně. Mluvím o materialismu jakožto filozofickém podkladu pokrokového programu, o materialismu noetickém a o tom pravím, že je to stanovisko zastaralé a naprosto pochybené. Materialismus, to pravím, je dnes filozofická pohodlnost a neopravdovost. Socialisté němečtí tu nedokazují ničeho. Neboť jednak materialismu již tak určitě nehlásají, o tom ani nemluvíc, že filozofie Feuerbachova, na které socialisté nynější budovali, nebyla tak jednoduše materialistická. Dnes němečtí socialisté drží se sice toho, co zovou historickým materialismem , v otázkách filozofických a dokonce náboženských určitého programu nepředpisují. Alespoň ve své vědecké revui Die Neue Zeit němečtí socialisté dospívají pořád více a více filozofického stanoviska nematerialistického. A socialisté francouzští, angličtí, američtí málo hlásali materialismus, naopak nejlepší hlavy se držely proti materialismu.

Materialistická filozofie se svou tendencí proticírkevní ( ateistickou ) byla zbraní v době reakce po roku 1848 tak i u nás pronikla německá filozofie tohoto druhu a v letech šedesátých, ještě sedmdesátých, zejména v počátcích konstitucionalismu byl to i u nás běžný filozofický podklad liberálnímu programu. Materialismus dnes není vlastně než liberalismus, jak jej dnes kdekdo prozíravější zavrhuje. Havlíček tím liberálem nebyl, teprve novější generace svobodomyslná. Tenkrát psal například Alfons Šťastný, nemýlím-li se, s panem Edvardem Grégrem, své ateistické brožurky, tenkrát vycházela různá Světla, Volnosti a tak podobně.

Na to všecko (ovšem stručně) v České otázce jsem upozornil a zejména na fakt, že strana mladočeská tímto liberalismem upadala a upadla. V teorii se ve straně mladočeské proti liberalismu píše, ale ve skutečnosti i ti, kdo tak píší, jsou liberálové. Že se píše proti lžiliberalismu , německému nebo židovskému lžiliberalismu , mnoho neznamená. Filozofický podklad mladočešství, jak se zejména prezentuje Národními listy, je posud liberalismus. To je skutečný duch protiliberální záchvaty, jako například klerikální cyrilometodějství a podobné pokusy, jsou víceméně komická intermezza, hodící se docela dobře k základnímu liberalismu k pohodlnosti a k povrchnosti myšlenkové.

Pokroková strana, pokud se vyvinula z mladočešství a zejména z mladočešství Národních listů, je tedy přirozeným způsobem také liberální. To se dá velmi prostě vyložit. Udělejte statistiku toho, co naše mládež čte, a uvidíte hned velmi jasně, co na ni nejvíce působí. Literatury knižní máme málo čtou se tedy verše a romány a čtou se noviny a čtou se nejvíce Národní listy. Noviny se čtou denně, vliveček po vlivečku časem dává vliv tu máte tedy tu statistiku. O tom všem jsem již psal častěji a již dávno, jak naší mládeži je třeba lepší a silnější stravy vědecké a filozofické marně a marně. Staročeské listy brojí sice proti Národním listům, ale to nemá významu nejen proto, že jejich vzdělání politické a všeobecné nestačí, ale proto, že jsou v jádru právě tak liberalistické; naše vědecké korporace, v nichž mají staročeši vliv, mají cop a bělmo, a proto se rozhazují peníze na věci nepotřebné a méně potřebné. A tak tedy šťastně naše mládež mimo školu je odkázána na cizí literatury a hlavně na denní noviny.

Pokrokové hnutí znamená však pokus vymanit se z područí této oficiální nevědomosti a lhostejnosti žurnalistické, a proto si právem zakládá své vzdělávací knihovny a své časopisectvo. Pokrokové hnutí znamená rozšíření úzkého obzoru filozofického a sociálně-politického. Avšak to jsou právě jen pokusy a prvé náběhy. Tím pak, že se pokrokáři vrhli také do politiky (aktivní), po soudu mém roztříštili své síly a zastavili svůj vývoj a tak se spolčením mladočeského radikalismu Národních listů zůstal v nich také mladočeský liberalismus, a ten liberalismus znamená filozofickou pohodlnost a povrchnost.

Pan Hajn ukazuje mně na pokrokovou žurnalistiku, na revui Rozhledy, na pokrokové bibliotéky a tak podobně a soudí z toho, že směr pokrokový má dostatečný filozofický a teoretický základ. Na to všecko jsem přece v Zeit a v Času sám ukázal a význam toho pro naše poměry plně uznal. Avšak naznačil jsem také, že jsou to jen počátkové.

Pan Hajn zároveň dokazuje, že literární a filozofická příprava pokrokářů dostačuje, aby byli samostatnou stranou. Zejména odkazuje mne na to, co jsem sám řekl o Havlíčkovi a o jeho filozofii takzvaného zdravého rozumu ta prý pro stranu pokrokovou také dostačí. Nedostačí a nedostačila ani Havlíčkovi. Pan Hajn neúplně vykládá, co jsem napsal o Havlíčkovi. Ukázal jsem totiž, jak náš národní, jak i náš politický program, založen je na filozofických ideách Dobrovského, Kollára, Palackého a Havlíčka; ukázal jsem, odkud tito mužové čerpali své filozofické ideje. Dále jsem ukázal, jak náš národní program spočívá v poslední řadě na filozofické ideji humanitní, ukázal jsem konečně, jak náš nynější program (například ve formulaci Havlíčkově) je pozvolná syntéze téměř stoleté perné práce myšlenkové a literární.

To všecko pan Hajn mohl v České otázce nalézt, ale nenalezl toho, sice by mi nenamítal, že Vzdělávací bibliotéka, pokroková revue a tak dále je dostatečný podklad pro politickou stranu. To by některý čilý nakladatel, například pan Otto nebo pan Bačkovský mohl také zakládat novou stranu. Ne, tak snadno se teď u nás skutečně nová politická strana jistě nezorganizuje.

Domnívám se, že již dosti dlouho vím a také dosti dobře, jak a čím vznikají strany.* Dr. Lueger například nevydává žádné bibliotéky a žádné revue a má velmi čilou stranu; jistě tedy mohou vzniknout a vyniknout také u nás strany i beze všeho literárního základu. Tedy o to přece mezi realismem a pokrokářstvím vážně jít ani nemůže. Oč tedy jde? O to:

V našem národě jsme posud měli jen jednu vedoucí politickou stranu, stranu staročeskou. Na její organizaci a na jejím programě pracovali všichni naši křisitelé, staročeská strana byla výsledek dlouholeté národní organizace a práce kulturní. To právě jsem vyložil v České otázce. V téže České otázce jsem vyložil, jak mladočeská strana nebyla než frakcí a levým křídlem strany staročeské. Ukázal jsem, jak zejména Havlíček pevně stál při Palackém, přestože byl radikálnější. Ukázal jsem, jak a proč po smrti Palackého klesala strana staročeská nedostatkem kulturního snažení vnitřního a jak strana mladočeská stůně zlem stejným. Ukázal jsem, že tento úpadek našich stran je zaviněn právě tím nepokročivým liberalismem. Ukázal jsem, slovem, že úpadek strany staročeské je vážná národní krize a že ta krize vybízí k důkladné revizi našeho národního programu a k organickému pokračování a vyniknutí nad staročešství a mladočešství ukazuji, které jsou naše kulturní síly a prvky, kterými se toho úkolu můžeme podejmout, ukazuji, jak a do které míry mezi těmi prvky vedle posavadních starších směrů jsou směry mladší (mezi nimi i pokrokářství) a tu najednou mám se snad spokojit tím, že ten nebo onen člen strany pokrokové a k tomu ještě poněkud podivným způsobem stane se radikálním poslancem? Ne já bych nebyl spokojen, kdyby celá mladočeská strana ustoupila pánům z tábora pokrokového. To všecko by pro mne vážnějšího významu nemělo, pokud mně strana pokroková nepředloží jednotný a skutečně český program a pokud mně nepodá garancii, že program ten důsledně bude provádět. A tu jsme opět při hlavní věci.

Takového programu, jaký žádám (a musí jej dnes žádat každý), strana pokroková nemá a také nepodala garancie, že by jej dovedla provádět důsledně. Věc je sice ze všeho toho, co jsem už uvedl, jasná, ale pro důležitost její chci ji ještě, třeba stručně, výslovněji formulovat.

47

Program a směr pokrokářský. Lišíme pokrokovou stranu (“pokrokáře”) od celkového pokrokového směru (“pokrokovců”). Vývoj pokrokového hnutí a jeho organická diferenciace v jednotlivé směry. Pokroková strana nepokračovala organicky. Důkaz z programu a z politiky pokrokářské. Program pokrokářský ne- organickou syntézí různých programů starších a nových. Pokrokářství jako eklekticismus a diletantismus. Odsud jeho nečeskost. Politika pokrokářská de facto zpátečnictví. Historie pokrokářů: hnutí pokrokové, čelící staročešství a mladočešství, pokrokáři opuštěno přičleněním Národních listů k mladočešství. Národní listy a realismus. Národní listy orgánem nynějšího úpadku starších směrů

Klade-li se váha na teoretickou a myšlenkovou průpravu pokrokové strany a tvrdí-li se, že příprava ta za dnešní krize stačí k utvoření nové strany nebo alespoň k reformaci strany mladočeské, tedy toto tvrzení nepokládám za oprávněné.

Nejsem zasvěcen do organizace pokrokové strany a nemohu tedy o věci soudit, je-li stranou již určitě organizovanou a tak dále. Přesto dovedu docela jasně rozpoznat, co pokrokové straně chybí.

Předně nelze stranu pokrokovou ztotožňovat s pokrokovým hnutím celým. To jsem vyložil v České otázce, uhodil jsem na to v Zeit. Dekadenti, symbolisté, realisté a jiní spisovatelé, píšící například v Rozhledech, nejsou pokrokáři ve smyslu strany politické; program strany pokrokové nejlepší péra Rozhledů nemohla by akceptovat. Jak se již z toho celého hnutí vydělila Moderní revue, tak by se důsledně vydělit mohly i směry jiné že se ti spisovatelé sešli v Rozhledech, to je jistě více otázka literárních poměrů než zásad.

V tom ovšem není slabá stránka pokrokového hnutí, nýbrž naopak jeho síla a zásluha, že v jeden celek zorganizovalo směrů více. Je také docela vývoj přirozený, že se takový celek diferencuje je to právě přirozený vývoj. Že ten vývoj je rychlý, při nynější krizi a mladší generaci je pochopitelné.

Právě tak a přirozeně z pokrokového hnutí vydělila se a vyděluje strana pokroková, pokrokáři (ominózní název!), a tedy běží o poměr této strany k jednotlivým směrům pokrokovým a k celku hnutí pokrokového. A otázka tedy zní: je politický program, teorie a práce pokrokářská v organickém souhlase a v souvislosti s celkovým směrem a směry pokrokovými?

Na to stručně odpovídám není; a v tom tedy je neorganický rozpor mezi pokrokářskou stranou a politikou a mezi pokrokovým hnutím. Neboť pokrokářská politika, na tu jsem ukázal už sdostatek, je de facto zpátečnictví.

Dohodneme se velmi snadno: ať Radikální listy, které nedávno prohlašovaly teoretickou superioritu strany pokrokové velmi sebevědomě, jmenují alespoň jednoho, pravím jednoho pokrokáře (ne pokrokovce!), který by v naší literatuře vědecké, popřípadě filozofické a politické již měl nějaký význam a který by byl v souhlase se směrem pokrokovým. Ať mně Radikální listy ukážou alespoň jedinou stať, neřku-li spis, kde by pokrokář nějaký filozofický, literární, národní nebo sociální problém byl jen poněkud přesněji řešil, a ovšem v souhlase se směrem pokrokovým. Každá odpověď k těmto otázkám bude znít, že pokrokářství odbočilo od původního směru pokrokového, nepokračovalo jako směry ostatní.

To jasně vysvítá z programu a politiky pokrokářské, vysvítá z historie strany pokrokářské.

Pokrokářský program? Je příliš mechanická syntéze programů: národnostního a státoprávního podle starších formulí, realistického a socialistického. Jistě je v programě pokrokovém všelico dobrého, to jsem již uznal; uznal jsem a uznávám, že je v něm jistý pokrok proti starším oficiálním programům strany staročeské a mladočeské ale není to celek jednotně promyšlený a zpracovaný. V tom se jeví nedostatek teoretického základu pro stranu skutečně pokrokovou a pro stranu skutečně českou, která by organicky pokračovala, kde strany starší přestaly. Pokrokáři, jak posud jsou, jeví se jako eklektikové a diletanti v tom slova smyslu, jak jsem to nedávno ukazoval na eklekticismu a diletantismu literárním; souvisí jedno s druhým, jak ani jinak být nemůže. Proto tu i tam stejně hrozící neurčitost, polovičatost, neschopnost vlastní organické práce tvůrčí. To eo ipso značí zároveň nepoměrně veliká závislost na cizích myšlenkách a s tím souvisící i nečeskost.

Vím ovšem velmi dobře, že to v našich poměrech jinak být mohlo nesnadno, uznávám, jak jen mohu, všecko, co se dovede držet. Ale netajil jsem nikdy ani soukromě ani veřejně své přesvědčení, že mladší generace pokrokářská, a do jisté míry i pokroková, z toho počátečního stadia vývoje musí vykročit.

To, co ukazuje čistě věcné a logické posouzení programu pokrokářského, ukazuje nám také vývoj strany pokrokářské.

Hnutí pokrokové, zachvátivší zejména mládež akademickou, bylo reformní pokus o to, vybřednout z indiferentismu upadajícího staročešství a mladočešství; avšak pokrokáři odbočili k mladočešství, a to k mladočešství Národních listů, a tím opustili svůj základ. Pokrokáři, namnoze nechtíce a o tom ani nevědouce, vstoupili, stručně řečeno, do služby Národních listů. Nic jiného nebyla hned Neodvislost a následující tomu agitace politická. Zmíněné Radikální listy říkají, že pokrokáři pracovali proti realismu a píší to tak, jako by si na tom zakládaly. Je pravda, že pokrokáři byli od založení Neodvislosti (částečně již dříve) proti realistům. Pokud by měli k tomu důvody, realisté jim za kritiku mohou být povděčni. Avšak právě toto vystupování proti realismu dálo se v cizích službách, bez důvodů oprávněných a často s vědomím neoprávněnosti. Domnívám se, že věci ty dost dobře znám. Avšak stačí vzpomenout všeho toho, co se od založení Neodvislosti psalo a dálo, a každý, kdo vidět si troufá, pochopí, že pokrokáři svou politikou a svým neujasněným poměrem k radikalismu podle srdce Národních listů zřekli se původního a základního směru reformního.

Bude se mi snad namítat, že jsem se i já a jiní realisté přidal k mladočešství. Nevyhýbám se té námitce a odpovím k ní docela odkrytě.

My realisté jsme se připojili docela loajálně a odkrytě, po poctivém jednání o programě, k politické straně mladočeské; to bylo veřejně před celým světem ujednáno. Na tom základě stojím i já ještě dnes. Jak a proč počaly brzy rozmíšky a boje, nebudu tu vykládat, protože mně teď neběží o záležitosti čistě politické, nýbrž o naše časové směry a tužby vůbec; ale to každému i pokrokářům může a musí být známo, že ve sporech těch obzvláště Národní listy hrály roli neloajální a proti naší úmluvě. Že se ty spory staly rozpory i ve straně, je pochopitelné, protože Národní listy jsou oficiální orgán strany. Pokrokáři však se zároveň spojili s Národními listy a výslovně proti realismu, odsud přirozeně i spory s pokrokáři; že ty spory nebyly akutnější, je prostě z toho, že pokrokáři přece byli v některých otázkách loajálnější, a proto, že hlavní zřídlo i polemiky a taktiky pokrokářské bylo v Národních listech.

Povím tedy slovo o svém poměru k tomuto listu.

Ze svého realistického programu proti programu nynějších Národních listů neslevil jsem a nemohu slevit nikdy, protože tento jejich program pokládám za pokračování toho duchovního a politického úpadku, který nastal ve straně staročeské. Program Národních listů, jak se teď v listě už delší dobu jeví, je v odporu s tradicemi a s programem buditelským, je zejména v odporu s prograem Havlíčkovým a v tom, co podává na místě toho, v oboru kulturním i politickém nijak nevyhovuje, aby Národní listy platně a zdárně mohly s námi realisty a se všemi ostatními směry pokrokovými pracovat k odstranění nynější krize.

Obzvláště pak vůči liberalismu a literárnímu zpátečnictví Národních listů jsem intransigeant. Po desítiletém neloajálním boji tohoto listu proti realismu a proti všemu novému hnutí, toužícímu upřímně po nutné opravě, v těchto zásadních a životních otázkách nelze slevovat nikomu, kdo postřehuje, v jaké krizi jsme a oč jde.

Připouštím, že po desítiletém, jak pravím, neloajálním, naprosto neloajálním boji proti snahám mým jsem snad poněkud roztrpčen. Ale nechci být nespravedlivý. A úmysl celé té studie je vymezit si pozice, abychom se všichni dostali ze sporů starých dále, popřípadě ke sporům novým, sice by se mohlo skutečně říci: Staročeši vidí všecko zlo v Národních listech, Národní listy v realistech a realisté zase v Národních listech hotový symbol pro nekonečnost! Avšak v našich malých poměrech veliký list, list největší má význam nejen tím, že je orgánem veliké strany, ale již tím, že právě nemáme pro širší masy, ba ani pro inteligenci dostatek jiných pomůcek pro všeobecné a politické vzdělání. U nás veliký list má tedy úkoly větší nežli listy jinde. Nám mladším všem Národní listy jsou něco více, ovšem Národní listy Nerudovy, Kořínkovy a jiných! A tu máme klidně vidět a snášet, jak Národní listy, orgán strany svým základem pokrokové, téměř šmahem podporuje zpátečnictví strany staročeské a nečelí duchovnímu úpadku, který touto stranou ve všech oborech byl způsoben? Národní listy se staly přímo orgánem našeho národního úpadku, který po odchodu Palackého krok za krokem, ale jistě zachvátil stranu staročeskou a jí i stranu mladočeskou. A proti tomu úpadku čelit musejí a de facto také čelí všecky snahy směrů nových; snahy ty mohou být, a jistě v tom onom i jsou, mlhavé, pochybené, ale byly nutné a celkem jsou oprávněné proti staročeskému marasmu strany staročeské a již i strany mladočeské. Na tomto úsudku o Národních listech nezměním nic, i když připustím, že některé listy křesťanské jsou ještě pokleslejší, a když připustím, že tažení a hlasování proti vědecké práci započalo se v bojích rukopisných ošklivým příkladem učenců a politiků staročeských.

48

Poměr realismu a pokrokářství. Proč realismus nechce být stranou politickou. Potřeba organizace práce kulturní. Je realismus abstraktní a pokrokářství konkrétní? Shody a neshody programu realistického a pokrokářského. Potřeba další diskuse pro všecky směry pokrokové. Diskuse pokrokářů pokrokem proti

starovlastenecké nehybnosti a neomylnosti

V tom se tedy liší také realismus od pokrokářství a liší se tím pokrokářství ode všech směrů pokrokových a právě tím, že (političtí) pokrokáři se dostali do područí Národních listů; a to znamená pro stranu, která chce být pokrokovou, počátek konce nebo, hledíc k její mladosti, konec počátku.

I pan Hajn píše o poměru pokrokářů a realistů. Povím o tom ještě několik slov.

V pokrokových orgánech se proti realismu podle Národních listů, ba již i podle listů staročeských občas tvrdívá, že je nepozitivní, že je pouze kritický, a tomu podobné výtky neoprávněné. Pan Hajn výtky té ve svém referátě o České otázce tak neformuloval, ale vytýká realismu přílišnou abstraktnost, a v jistém směru i neurčitost; proto pan Hajn myslí, že stranou ani být nemůže. Formuluje své mínění o této věci takto: Viděli jsme zajímavý zjev: Při společenství mnohých základních zásad mezi realismem a pokrokářstvím objevuje se skoro vždy různost, jakmile se jedná o něco konkrétnějšího příklad co směr nebo metodu teprve učiní odlišnou stranou, v čem je životnost strany. Realismus, jakož velká část jeho kréda (pokud ovšem nedotýká se konkrétnosti), měl by býti (a více méně i jest) vlastní každé naší straně, mohl by býti dobrým doplňkem jistých jiných stran, hledě k zásadě dělby práce.

Nemám nic proti této formulaci, že realismus mohl by být doplňkem jiných stran sám jsem se na jeho poměr k straně mladočeské díval takto: Já jsem si přál, aby strana mladočeská spojením s realisty přijala do sebe nejen realismus, ale všecky pokrokové směry, pokud se shodují s naším programem národním, protože jsem poznal, co poznávám pořád více a více, v čem tkví náš úpadek. Proto také naše jednání se staročechy, prvými šiřiteli úpadku.

Jak vidím, pan Hajn s jakousi ochotou vykládá, že realismus nemůže být stranou; ale vyslovuje přání, aby se realismus stranou stal, a tou by se prý stal, kdyby přikročil k otázkám dne . Pan Hajn očekává dokonce, že v dalších studiích podám takový konkrétní program pro vlastní stranu.

Já nepochybuji, že by realismus politickou stranou být mohl, ale pokud se mne týká, já skutečně nechci. Mám pro to důvody, a důvody ty jsem dost jasně vyložil těm, kdo jim chtí rozumět. Copak u nás jen politická činnost má význam, a notabene jen politická činnost poslanecká? To je ten nešťastný politický materialismus, to nepochopení, že zdárná práce politická a dokonce poslanecká předpokládá politické vzdělání, politickou teorii proč by se této činnosti nesměl věnovat, kdo chce? A mám mluvit o tom, co je důležitější? Nebudu tu paušálně odhadovat: po mém soudu dnes potřebujeme intenzivnější politiky vnitřní, kterou jsme v posledních letech zanedbali, a zanedbali jsme ji v neprospěch politiky aktivní. Tak upadla strana staročeská a padá strana mladočeská. Tu je třeba nápravy pro mne a za mne ať každý dělá co chce, ale ať se přestane s tím vychvalováním politické činnosti. A jaká politická činnost? Politickou akci ano; politické agitování ne!

Pro mne všecka politická činnost netkví ani v poslancování, nadtož, jak říkám, v politické agitaci. Rozumí se, že je potřeba i takové agitační činnosti, i agitace může být velmi záslužná, a je jí potřeba i u nás a velmi. Ale o to běží, v jakém úmyslu a kdo ji má dělat.

Já se na politickou činnost dívám velmi vážně. Nijak ji nezlehčuju; nepojímám vědy a filozofie scholasticky, ba mohu říci, že jsem nikdy nenapsal řádky, když jsem k tomu neměl silných podnětů životních. Že přesto stojím i v politice o přesnost a o vzdělání co největší, rozumí se moderním lidem samo sebou. My chceme právě politiku skutečně pokrokovou, a té bez náležitého vzdělání není. Naše politika musí být dovršením a pokračováním osvětných snah buditelských, kterými jsme se obrodili jiné politiky nedovedu uznat, ať se jmenuje názvy sebehlučnějšími.

Po soudu mém pokrokové zásady pokrokářů utrpěly tou přílišnou snahou za každou cenu hrát už už veřejnou roli bez náležité přípravy. Úspěšná činnost politická bez náležitého fondu politické vzdělanosti není možná.

Já však pochopuji i toto vzrušení a dovedu vidět i v něm stránku dobrou. Sám přece vím, jak mne a nás starší všecky pálil úpadek strany staročeské až do duše a s jakým nadšením jsme se vrhli roku 1891 do politiky. To budou nám všem, starším i mladším, vždy upomínky milé a pro celý život cenné. Já o takových citových stránkách nerad mluvívám, ale musím vyznat, že na mne teď jako mráz nejvíce působí ten fakt, že to nadšení z roku 1891 již se ztrácí to, po době tak nedlouhé, je mně symptom vážný a musí být memento všem politicky myslícím, ovšem hlavně těm, kdo tím skutečným nadšením měli a mají hospodařit. Já v tom obecném rozruchu dovedu lišit nadšení od rozčilení to bylo vzplanutí nejlepších politických citů, vyvolaných pochopením té kritické situace, do které jsme upadli a upadali. Proto, pravím, nedívám se na politickou chtivost pokrokářů mrzoutsky opakuji jen a opakuji, že k tomu, abychom unikli a vynikli z nynější krize, především je potřeba uvědomění a organizace našich úsilí kulturních a všenárodních. To se však týká všech stran a směrů ať politické strany, a zejména strana mladočeská změní se tak nebo onak, ať se spojí se staročechy nebo ne, tím vším se nevrátí k národnímu programu obrodnímu; žádnou pouze mechanickou změnou, organizací a reorganizací nebude odstraněno zlo, které nás ohrožuje. Svornost válčících posud stran politických mohla by načas prospět našim politickým požadavkům, to se rozumí samo sebou, ale tím vším se neodstraní úpadek vnitřní, který měl v zápětí úpadek politický. Ani úplný úpadek strany mladočeské nebude myslícím lidem než memento, obrátit se konečně k politice vnitřní a odstranit příčiny, které přivodily úpadek strany staročeské a tím i mladočeské.

Ach, vnitřní život život sám,

jen v něm je volná hlava,

a mimo něj již klopýtáš

přes sousedů svých práva.

A strkán sem a strkán tam

jsi brzy zmámen celý

a v bujném moři lidstva jsi

co kámen osamělý.

Jen vnitřní život svatý klid,

jen v něm jsi beze sporu,

v něm na obrovskou vyrůstáš

úžasnou, pyšnou horu.

Však přijde pak ten lid již sám

a bude se ti klonit

a stříbrnými zvuky pak

tvou slávu světem zvonit.

Zevnitřní svět má pestrý háv

a sirenin hlas zrádný,

již mnohý vyšel za ním ven

a nevrátil se žádný.

Kdo vyšel, stržen v divý rej,

po reji v těžké spaní,

a vnitřní prázdno samo pak

již další reje shání.

Že by realismus byl abstraktní, abstraktnější než pokrokářství, není pravda. Ale já se ani té výtky nehrozím. Vím, v čem člověk i v politice může být abstraktní a v čem nemá; vždyť přece právě na to kladu váhu, aby se podle realistického programu pracovalo o filozofičtějším uvědomění našeho národního programu vůbec. I zdá se mi, že realisté podávali dosti určitý program ke všem otázkám dne , realisté podali v různých svých projevech úplný a jednotný program netoliko politický, ale všenárodní. Tak je věc. Ještě určitěji řečeno: zatím z nové doby vůbec je jen realistický program mluvíme-li o programě národním a českém a o programě nejen abstraktně formulovaném, ale i v jednotlivých odborech literární a také politické činnosti prováděném.

Já bych panu Hajnovi velmi ochotně připustil, že i ten program realistický není evangeliem; avšak právě proto nikdo více než já nestojí o diskusi. Já připustím každému, že realismus také se vyvíjel a že ten vývoj má různé fáze, připustím, že realisté dělali chyby (já se k nim sám znám beze vší rezervy) a tak dále chci však důkazy toho všeho, ne autoritářské zrádcování anebo nadávání la Národní listy. (O Hlase národa škoda již každého slova!)

Jestliže by bylo správné, co pan Hajn naznačuje, že totiž program pokrokářský je zkonkrétněním programu realistického, pak by z toho vyplývalo, že poměr realismu a pokrokářství je jeden z nejpřirozenějších, a přímo ideálně logický. Realisté by pracovali abstraktně, pokrokáři konkrétně. Poměr ten takový není.

Pokrokáři na straně druhé sami uznávají, že s námi mají mnoho shodného. Pan Hajn na konci svého referátu uvádí několik velmi vážných shod, že prý souhlasí a přejímá protihistorismus, souhlasí s požadavkem po reálnějším vzdělání, souhlasí s požadavky po větší samočinnosti, souhlasí s požadavky a plány pro organizaci práce vědecké a popularizaci vědy, přijímá výtky, že nemáme vydání spisů Husových a tak dále, souhlasí s požadavkem přesné a kritické revize naší posavadní kulturní práce, přijímá mé názory o potřebě organického přejímání cizích vlivů, souhlasí také s přejímáním cizích myšlenek vůbec a konečně pan Hajn souhlasí i s hlásáním potřeby práce osvětné. Jak vidět, je podle pana Hajna těch shod mezi námi hodně. Nebudu tu ovšem opakovat, co jsem řekl o rozdílu strany pokrokářské a směru pokrokového, k němuž se hlásíme všichni.

Ba bylo by těch shod ještě více, kdyby pokrokáři na svém porušeném základě nehledali rozdílů, kde jich není. Té výtky nemohu ušetřit ani pana Hajna. Dal jsem tomu již důkazů více. Pan Hajn přechází například také k otázce studentské. Zastavuje se při otázce po hmotné podpoře studentstva a činí mně výtku, že jsem tuto otázku nazval podružnou. Že prý z humanitního ideálu tato otázka za podružnou se pokládat nesmí.

Nedám se páně Hajnovým materialismem mýlit a opakuji docela klidně, že otázka po hmotné podpoře je jen podružná. Vždyť jsem právě (i v Zeit) na ten moment ukázal, že český student je namnoze chudý, a že tedy pro nás otázka studentská je do značné míry i otázka sociální k čemu tedy vůči mně tak důrazné poučování o tom, jak je důležité, aby student byl zaopatřen hmotně? Kdo o tom pochybuje? V tom přece nejsou pražádné nesnáze a nemůže o tom mezi myslícími lidmi vůbec být sporu pokud je to něco specificky českého, to jsem, trvám, správně vytkl; že a jak se má chudé studentstvo podporovat, jak se studentstvo má organizovat a tak podobně, to jsou pro nás přece otázky skutečně podružné. A takových podružných, ač vážných otázek máme mnoho.

Právě tak zbytečně pan Hajn mi říká, že v sociální otázce nevidí pouze mravního momentu, ale i fyzickou práci a strádání samo o sobě (tomu dosti nerozumím) pochybuji o tom já, že nespravedlnost proti dělníkům zaviňuje jejich strádání a tak dále? Panu Hajnovi velmi neprávem se zdá, že mne můj protimaterialismus i na úkor humanity žene v jednostrannost; já jsem, pravda, na hospodářskou organizaci v České otázce mnoho neukazoval, leda pokud to patří k výkladu o vedoucích zásadách (viz zvláštní odstavec o technologii, kupectví a tak dále v 69), ale nezapomínám pro ducha na tělo, vždyť právě výslovně žádám proti vzdělání humanisticko-historickému vzdělání více přírodovědecké a praktické, a tvrdím přímo, že naše národní taktika má být důsledným využitkováním i těchto přírodovědeckých a technologických vymožeností a tak podobně.

Zde tedy a podobně o některých jiných výtkách pana Hajna (například že jsem nedosti přesně stylizoval své mínění o úkolu nynějšího studentstva) nebudu se zastavovat. Jsou to nepatrnosti a mimoto nepatrnosti, nelze jinak říci než neloajální. Ať si čtenář ještě přečte, jak vykládá o mém názoru o mučednictví.

Já totiž v České otázce ukazuji na naši zvláštní pasivitu, která se jeví v našem kultě tak mnohých, pravých i nepravých mučedníků. Rozumí se, že proti pravému mučednictví neříkám slova. Ale pan Hajn obšírně a vážně vykládá, že je přece rozdíl, mluví-li kdo o svém domnělém mučednictví a je vystavuje anebo trpí-li kdo doopravdy a jako pravý mučedník. My ovšem také jsme proti tomu, abychom chtěli býti falešnými mučedníky a končí se pak: Avšak s jedním bychom nesouhlasili: Aby řečené šlo tak daleko, aby se nemohly u nás ani opravdové křivdy, opravdová násilí ze strany uzákoněné moci prohlašovati bez obavy a výtky, že dotyční hlasatelé chtějí býti mučedníky zlému se máme brániti; a prohlašovati ony křivdy a násilí je jedním prostředkem obrany. Kdybychom tu mlčeli, právě bychom ukazovali svou pasivnost. To je právě ta podivná taktika pana Hajna: nesouhlasili bychom, aby řečené šlo tak daleko a tak dále : k čemu to, když to řečené tak daleko nejde? A tak silná je ta sklonnost k pasivitě, že věříme a světíme mučednictví falešné a tak dále pravím já, a tedy je patrné, že mluvím o mučednictví falešném a o přílišnosti, a proti té přece my ovšem také jsme abychom chtěli býti falešnými mučedníky . Copak jsem sám neukázal na mučednictví Havlíčkovo? Avšak vážnější je, že i zde se projevuje páně Hajnovo jednostranné politické nazírání na náš svět copak jsou jen mučedníci násilí ze strany uzákoněné moci ? Já vidím dnes mnohem horší násilí ze strany oficiálního vlastenectví, a ovšem už zase a pořád jsme tam, v čem se s nynějším pokrokářstvím rozcházím zásadně.

Jiná je dále otázka, jak silný byl na pokrokáře vliv realismu. V listě z nejnovější historie vnitřního našeho politického života praví se o vlivu realismu na směr pokrokový sumárně, že mu ovšem mnoho poskytl , ale opakuje se tam nejapná výtka, že realismus spokojoval se stále jen více s negativní činností a kritikou . Po soudu mém má pokrokářství z realismu skutečně velmi mnoho, ne-li všecko, s čím souhlasíme, avšak realismus pokrokářů byl ve svém vývoji zadržen radikalismem Národních listů. Tomu Radikální listy říkají, že se postavily proti realismu; je to pravda, ale to ve stručnosti znamená, že se pokrokářství postavilo také proti svému pokrokovému základu a že tedy je ve svém fundamentě necelé a rozpolcené. My realisté říkáme stručně, že pokrokáři jsou pokažení mladočeši, mladočeši říkají, že jsou pokažení realisté. Máme pravdu oba.

Co se konečně významu realismu a pokrokového hnutí i pokrokové strany týká, vyložil jsem věc už v České otázce tak objektivně, jak jen dovedu. Tato diskuse s panem Hajnem, co jistě bylo nejasné, snad i v tomto směru podává žádoucí světlo.

S tím však už končím svou diskusi s panem Hajnem. Jsem teď na konci své práce sám rád, že mně dal příležitost a příčinu povědět všelico výslovněji. Za to jsem mu povděčen, to v našich nynějších poměrech znamená skutečný pokrok.

S našimi starými odpůrci je diskuse nemožná, ti dovedou jen hlasovat, kaceřovat anebo nadávat, neboť nemají ponětí, že by lidem doopravdy mohlo běžet o zásady. Oni sice zásady také mají, ale jen k tomu, aby je ubíjeli. Proto nezbývá nám mladším všem, nežli dohodnout se jednou a konečně o nynější české otázce diskusí čestnou a věcnou, pojmy si hodně vyjasnit a chutě pracovat k dalšímu pokroku.
 
 




Kapitola pátá

o úkolech českého studentstva

Blažen, kdo v mládí byl mlád.

Puškin

49

Vzdělání a příprava pro život. Studium odborné, všeobecné a filozofické

Přečetl jsem první číslo Časopisu českého studentstva, i podávám tu některé myšlenky, které se mi četbou vnutily. Tak vyhovím snad přání ctěné redakce vyslovit se o otázce studentské, jejíž řešení Časopis českého studentstva se podjímá.*

Vzdělat a připravit se pro život, totě hlavním úkolem mládeže studující. V té příčině úkol českého studentstva není nijak zvláštní a výlučný; zvláštními jsou leda poměry, za kterých český student tomu svému úkolu má dostát.

Vzdělání a příprava pro život!

Vzděláním zde rozumím předně studium odborné. Myslím, a rozumí se inteligentnímu mladíku samo sebou, že v odboru, který si zvolil, má co nejpilněji studovat.

Avšak vedle svého speciálního odboru každý snaživý mladík se postará, aby si osvojil vzdělání všeobecné. Tím chci říci, že například právník, medik nebo technik mohl by se zabývat dějinami literatury, nejen české, ale i cizí, literatury světové vůbec.

Každému odborníku a vzdělanci konečně je třeba pečlivějšího studia filozofického, aby samostatně posoudit dovedl hýbající ideje dnešní společnosti a aby si zjednal zdůvodněné přesvědčení životní.

50

Potřeba cizích jazyků a literatur proti naší literární malosti. Kterým cizím jazykům se učit?
O němčině. O literatuře anglické a francouzské. O jazycích

slovanských: polština, srbština, ruština. (Maďarština)

K tomu konci zase znalost cizích řečí je potřebná. Právě u nás pro veliké nedostatky nejen literatury přesně vědecké, ale vší vzdělávací literatury vůbec je studium cizích řečí, zejména ovšem světových, nadmíru potřebné. V té příčině nikdo, komu běží o náležité vzdělání sebe samého a jiných, nemůže nevědět, že posud u nás bez znalosti cizích řečí nikdo ani odborně ani všeobecně vzdělat se nemůže.

Český student (rozumím studentem posluchače všech vyšších škol) musí si být právě v této věci jasný. Nebýt si v tom jasným, neznat pravého stavu věci značí spokojovat se s poměry, jaké jsou, a to značí spokojenost s nedostatečností. Český student přece sám musí brzy poznat, že nemá (až na skrovné výjimky) učebnic, že nemá příručních knih! Český student tedy buď musí velmi pilně chodit do přednášek nebo studovat stenografované přednášky, jinak se nemůže česky odborně vzdělat a ke zkouškám připravit, o tom ani nemluvíc, že mnohé odbory na našich vysokých školách nejsou ještě zastoupeny. Avšak sebepilnější poslouchání a psaní přednášek nedostačuje; bez knihy se neobejde, kdo jen poněkud chce vniknout ve svůj odbor a poznat literaturu předmětu. O tom nemusím s těmi, kdo běh studií na vysokých školách znají, šíře mluvit. I ptám se tedy: co dělá český student, aby vyhověl požadavkům svého odborného a všeobecně vzdělávacího studia, jaké knihy a spisy studuje, nemaje potřebných knih a spisů českých?*

Tento nedostatek naší vzdělávací literatury musí však i žákům středních škol jen poněkud snaživějším být citelný. Jsem přesvědčen, že mnohý žák vyššího gymnázia rád by si přečetl nějaké pěkně psané dějiny řecké nebo římské literatury, dějiny filozofie, populární spisy přírodozpytné, dějiny a tak podobně: českých spisů takových skoro není jak tedy je o vzdělání již na středních školách postaráno?

Bez znalosti cizích řečí, jedné nebo více, ani student, ani žák se neobejde. Přesvědčil jsem se, že žák, vyškolený na středních školách českých a odchovaný pouze českou literaturou, nemá toho myšlenkového rozhledu, jaký má ten, kdo už na střední škole čerpal z nějaké literatury světové. Nemůže to jinak být: mladík, jenž může číst Dostojevského nebo Tolstého, Schillera nebo Goetha, mládež, jež může číst Dickense a mnohé jiné a jiné světové spisovatele, mladík, jenž může v tom, co ho zajímá, čerpat z velikého světa cizího, nutně má mnohem vyšší horizont: zásoba větších idejí nutí ku přemýšlení. I zdá se mi tedy, že je jedním z hlavních úkolů studujícího na vysokých školách, aby si co nejdříve osvojil nějaký světový jazyk.

Věc je nadmíru důležitá. Veliká většina, snad všichni starší čeští spisovatelé, umělečtí i vědečtí, odchováni jsou na školách německých nebo poloněmeckých. Vadilo jim to? Nikoliv. Nejenže i národní vědomí přirozeným antagonismem se tužilo, ale zároveň se dostal každému znalostí němčiny živý pramen světových myšlenek. Tím se povznesli. A tak každá chvála našich starších křisitelů národních je zároveň chvála za to, že čerpali z bohaté studnice světové osvěty. Proč se právem vychloubáme svými umělci? Ptejte se, jak se ti umělci vychovali, a kde! Naproti tomu podívejte se na spisovatele neznajícího než česky a posuďte obsah a hloubku jeho vědění. Znám spisovatelstvo české dosti dobře a studoval jsem je i po této stránce pečlivě. Všímal jsem si cizích vlivů, všímal jsem si, jak působí různé vlivy, německý, francouzský a jiné, vůbec smím říci, že jsem si věc, seč jsem, promyslil, i přiznávám se, že spisovatelé (je jich ovšem málo) odchovaní pouze naší literaturou jsou přímo žalostní, tak chudí na obsah a tak nemysliví. A co platí o spisovatelstvu, nutně platit musí o každém vzdělanci, i když mu osud do rukou nevtiskl péra a kalamáře; proto smím opět a opět upozorňovat, že jedním hlavním úkolem českého studentstva je osvojovat si cizí jazyky, čerpat z velikých literatur a takto doplňovat své všeobecné i odbornické vzdělání.

Nevyhnu se otázce, které cizí jazyky se u nás mají pěstovat.

Cizí řeči se učíme z příčin praktických a kvůli vzdělání. Z praktických příčin u nás potřebná je mnohým němčina a ještě dlouho bude potřebná. Není ovšem třeba, aby se jí na národních a měšťanských školách učilo, ale potřebují jí na ten čas úředníci státní, většina obchodníků a většina vzdělanců. Bylo řečeno, že každý vzdělanec musí umět německy. Nelze namítat nic, má-li tím být řečeno, že dnes každý vzdělanec německy umí. To je prostý fakt tak všeobecný, že se sotva nalezne značnější počet vzdělanců německy úplně neznajících. Avšak, co jest, nemusí být vůbec a nemusí být v budoucnosti; naopak, hledíme-li k budoucnosti, musíme formulovat požadavek, aby český vzdělanec německy umět nemusil. To jest: česká literatura, české školy, česká společnost vůbec musí dospět tam, že dovede svými vlastními prostředky vychovat a vzdělat své členy tak, že český vychovanec a vzdělanec se ctí obstojí před každým vzdělancem jiným. Toho však nedosáhneme hromováním proti němčině, nýbrž tím, že si pořídíme potřebné vzdělávací prostředky. Proto musíme upřímně poznat svou chudobu, musíme ji poctivě cítit, pak se všemožně vynasnažíme, abychom co nejdříve měli, čeho se nám v míře tak veliké nedostává.* Kdo však od němčiny zrazuje, nepodávaje zároveň přiměřených prostředků, snižuje nivó vzdělanosti. Na ten čas čerpají téměř všickni vzdělanci čeští poučení z literatury německé. Myslím, že není v literatuře, vědecké i krásné, ani 5 lidí pravím pět! kteří by se byli vzdělali literaturou neněmeckou tak, že by v jejich vzdělávání německý vliv kulturní nebyl převládal; těch, kteří by se byli vzdělali docela bez němčiny, myslím že mezi námi vůbec není.

To je prostě fakt. Z toho musíme vyvozovat dvojí požadavek. Předně, abychom si pořídili zpočátku, hlavně překladovou literaturu takovou, která by k vzdělání odbornému a všeobecnému úplně stačila; zejména potřebny jsou studujícím učebné knihy. Druhé, musíme si přát, aby naše inteligence a především studentstvo učilo se i jiným cizím jazykům, netoliko němčině.

Z příčin praktických i ideálních budeme se učit jazykům světovým a zejména anglickému, francouzskému, ruskému.

V jazycích těch vedle německého jsou uloženy nejbohatší literatury. Říci, která literatura je nejbohatší, je nesnadno: každý, kdo poněkud vědečtěji pracuje, potřebuje snad mimo ruskou, všech. Myslím, že si i obyčejný vzdělanec bez obtíží dva i tři cizí jazyky může osvojit. V Dánsku například v každé společnosti najdeš dost lidí mluvících dobře německy, anglicky, francouzsky; v Rusku znají dobře francouzsky, dosti dobře německy. U nás však znalost cizích řečí, mimo německou, je pranepatrná. Nezdá se mi tedy být požadavkem neslýchaným, aby český student vedle němčiny aspoň jednomu cizímu jazyku dokonale se naučil. Z důvodů, kterých tu široko nemohu vykládat, dal bych vždy přednost anglickému. (Říká se, že gymnazistům frančina je snadnější; ale i angličtině latina pomáhá, ovšem i němčina.) Anglický jazyk je netoliko nejrozšířenější, ale má velmi bohatou a zdravou poezii, vědecká literatura je dokonalá a bohatá. Praktický a empirický duch Angličanů nám Slovanům, zdá se mi, je velmi užitečný. Vliv anglické literatury na nás vždy byl prospěšný. (Hus, Komenský Mácha!)

Český student však se naučí snadno druhému slovanskému jazyku, nejen, aby se vzdělával, ale aby se upevnil v tom, čemu se říká duch slovanský. Již v polské literatuře je mnohem více vzdělávacích pomůcek než v naší. Poláci si pořizují mnohé a dobré překlady, sami mají mnoho dobrého a pěkného ve vědě i v poezii. Český student tedy s prospěchem pěstovat bude polštinu; znaje polsky podívá se také na semestr, dva na polské univerzity a školy vůbec. Kdo zase naučí se srbsky, půjdeš snad do Záhřebu na univerzitu. Takovouto ideální vzájemnost pěstovat zajisté je úkolem především našeho studentstva.

Vedle polštiny ruština poskytuje mnoho poučení. Rusové nemají sice ještě v mnohých odborech vynikající literatury samostatné, ale mají velmi mnoho překladů; o věcech slovanských však mají hojnost pramenů a spisů, a zejména je krásná literatura dnes literaturou par exellence, jak uznává celý svět vzdělaný. Je žádoucno, aby české studentstvo i ruštinu pěstovalo v ideální snaze poučit se a zušlechtit.*

51

Studium historie

Vedle studia řeči dále se doporučuje právě českému studentstvu studium historie. Poznání minulosti nás pomáhalo vzkřísit. Co nás vzkřísilo, to nás i udržuje. Studium historie zároveň je vydatnou přípravou pro politickou činnost, o níž chci promluvit hned několik slov.

52

Jak se má student zabývat politikou

Má se studující mládež zabývat politikou? Že prý se jí to často zakazuje. Zakazovat něco, co se zakázat nedá, bylo by pošetilé. Studující mládež politikou se zabývá a zabývat se bude. A proč by například právník, studující ekonomické a státní vědy, neměl mít interes v takových otázkách, přetřásaných na sněmě nebo v parlamentě? Právník čtvrtého ročníku studující v Praze neměl by se zabývat politikou, ač týž právník, až odbude zkoušky a přijde po roce do veřejné nějaké služby, smí a má se zabývat politikou? Takové absurdní supozici rovná se nejvýše směšný způsob těch žurnálů, dle nichž student na vysokých školách je sice květem národa , ale nezralým hochem, stojí-li veřejně v jiném táboře politickém.

Studující mládež zabývej se politikou, ale zabývej se jí tak, jak inteligenci sluší věcně. Studuj historické a politické problémy, přemýšlej a nevěř, co se podává nazdařbůh. K tomu však je právě zase potřeba, aby studující co nejlépe pracoval ve svém oboru a aby se mimo to vzdělával politicky. Politika je dnes práce, není mluvením; kdo dnes chceš být politikem, osvoj si patřičně vzdělání studiem těch oborů a spisů, jež jsou potřebny. Připravuje se naše mládež takto na budoucí svou politickou činnost? Čte například Aristotelovu Politiku, již dobře znát v Anglii je dobrým tónem parlamentárním? Studují se takzvané státní vědy, národní hospodářství a statistika? Čtou se spisy novějších vynikajících politických spisovatelů, Milla, Spencera, Maina? Čte se Tocqueville? Studuje se filozofie historie? Čtou se ruští slavjanofilové, polští mesianisté? Ba čte se z domácí literatury Havlíček a Palacký? Čte naše studentstvo vedle domácích politických listů hlavní listy a časopisy cizí, aby mohlo samostatněji posuzovat, co se děje mimo nás a u nás?

Ačkoliv bych tedy mládež před politikou varovat nechtěl, nesmlčím svého přesvědčení, že politická činnost není nejvydatnější činností pro národ a člověčenstvo. Politika nerozhoduje o osudech národů, ale rozhodují city a ideje, jež nevznikají v parlamentech, nýbrž v srdcích a hlavách charakterů, charakterů nejen světem slavených, ale i těch, již tráví život v neúhledných chatách v mozolné práci. City a ideje se rozšiřují rodíce city a ideje nové, čerstvé city a nové ideje vychovávají nová a nová pokolení, někdy pak těmto citům a ideám vynikající praktikové dávají výraz politický. Proto dbejme toho, abychom každý měli živé přesvědčení, dbejme toho, aby naše vzdělání sloužilo vznešeným ideálům mravním naleznou se pak i politikové, kteří takovým přesvědčením dají praktický výraz. Avšak politikové sami takového přesvědčení nikdy nebo velmi zřídka vdechli národům. Mnozí ovšem se dají mýlit časovým úspěchem, mnohým imponuje moc, postavení ale ani ten Napoleon nebyl by možný bez filozofie 18. století, Bismarck nebyl by možný bez těch Schillerů, Lessingů, Kantů, Hegelů! A je to, co vykonali takovíto mužové činu, skutečně tak velikolepé, aby každý spravoval svůj život jejich příkladem? Neměl by právě český student lépe pochopit historii, neměl by právě český student lépe ocenit onen ideální svět, z něhož se rodívají skutky vpravdě veliké?

Dokonce pak nebažiž už dnes nikdo po vavřínech politických poznáš brzy, že starý Oxenstierna měl pravdu! Všude v každém postavení vydatně můžeš pracovat pro svůj lid, lépe než na tribuně řečnické. Chceš-li pak přese všecko pomáhat na historii, již pochlebníci do památníků národů pořád ještě zapisují velikými literami, buď alespoň pevný

53

Národní práce studentstva. Národnost se musí pojímat v širším

a v plnějším smyslu

Kdo nevěří ve všemohoucnost politiky, představuje si i národní práci našeho studentstva jinak, než se obyčejně žádává.

Student nejlépe pracuje pro národ, připravuje-li se svědomitě pro budoucí své povolání. Netřeba si lámat hlavu, čím prospějeme národu; jestliže studuješ medicínu, nejlépe mu prospěješ, budeš-li dobrým a svědomitým lékařem, ty zase prospěješ nejlépe, budeš-li dobrým a svědomitým učitelem jak jinak máme každý pracovat pro národ?

Mládež má mnoho síly, mládež se nerada uzamyká specialitou, má zájem o všecko. Šťastná léta tím šťastnější, využitkuje-li se jich všemožně. Avšak, obávám se, u nás pojem národní práce je mnohým nejasný. U nás národnost stala se pojmem čistě abstraktním, scholastickým, tak abstraktním, že se v něm nehledá určitého obsahu; dobrý Čech , vlastenec a tak podobně stali se entitami, nepomýšlí se, že pouze Čech je fikce, protože každý Čech eo ipso je také otcem, dítětem, přítelem, je úředníkem, advokátem, učitelem zkrátka dobrý Čech je, kdo mravně a rozumně pracuje. Ne každý, kdož mi říká Pane, Pane , vejde do království nebeského, ale ten, kdož činí vůli otce mého, kterýž v nebesích jest.

Velká hesla zevšedňují. Proto tak často bývá nejlepším vlastencem, kdo nejvíce křičí a největšímu počtu se zalibuje. Zevšednělo heslo svobody, zevšedněly nejkrásnější ideje V době takové není jiné pomoci než držet se pevně starých uznaných pravd mravních a dle nich spravovat všecky své kroky. Vlastenectví, jak se hlásá, nedává teď pro život těch pevných pravidel, na kterých bychom žili a umírali. Prosté staré pravidlo nelži! poučuje tisíctisíckrát více než všecky bombastické řeči o vlasti a národu! Kdo nelže, kdo nezapírá pro prospěch své přesvědčení, kdo nepochlebuje ani jednotlivcům ani masám, kdo se nepřetvařuje to jsou mužové zlatí, ti prospějí národu. Plňme toto jediné přikázání, a farizejství a scholastika vlastenecká vymizí a nebudeme jméno národa brát nadarmo.

Národ národ není abstraktum, jež si každý z přirozeného egoismu vytvořuje sub specie sui, ale ty, on, já, my všichni jsme národ, a milovat ten národ značí milovat hned tebe, tebe, jehož znám, o němž vím, co tě tíží nedovedu-li milovat tebe, nemiluji národ, nanejvýše pranepatrnou národu část sebe. Vidím-li však v národě své bližní, pak vím vždycky docela určitě, jak a co mám jednat; pak moje láska k národu je živá; kde není takové lásky, tam to slovo je fikce, egoismus. Český student zajisté přestane společenský život posuzovat z takového mrtvého stanoviska, zato se bude zajímat o sociální otázky, nejen ekonomické, ale i mravní, a vůbec o všechny. Náprava českému životu nebude z vídeňského parlamentu napravit se musí vnitřní náš život, a to značí, že napravit se musíme já, ty, my všichni.

54

Působení na venkově

Mnohdy slýchat otázku, jak má český student působit na venkově? K otázce je snadná odpověď; jednej každý dle toho, jak jsi jednal v neprázdninách! Kdo ví, jak má studovat v Praze, ten ví, co má dělat o prázdninách. Bude si na venkově především odpočívat (potřebuje-li odpočinku) a pak sám od sebe bude šířit své ideje. Tak se dálo vždy, a tedy jen o to běží, jaké kdo má ideje.

Dejme tomu, že by naše studentstvo mělo živý zájem o budoucí akademii, že by se zajímalo o existující již spolky vědecké a literární; dejme tomu, že by naše studentstvo hloub cítilo a vědělo, co by pro nás všecky znamenala druhá univerzita (na Moravě); dejme tomu, že by naše studentstvo mělo živý zájem o naše umění nešířil by se ten zájem jako plamen, nenadchly by se kruhy širší pro takové tužby? Proč by naše mládež neměla mít veliký interes o chystanou reorganizaci univerzit a o podobné časové otázky? A jak by takový interes nutně působil navenek? Kdo co chce a ví, není dlouho na rozpacích, jak a komu se sdělit.

55

Společné hry, sporty a jiné

Mládež má však také právo být skutečně mláda a má privilej ideálního přátelství.

Vedle opravdovější práce je péče o ušlechtilou zábavu a o zdraví nemenší povinností mládeže. Proč by 3000 mladíků tolik je v Praze studentů na vysokých školách a akademiích nemělo například znamenitý pěvecký sbor akademický? Nebylo by milé a pěkné, kdyby takový akademický sbor několikrát do roka pozval své příznivce, aby se občerstvili zpěvem? Řekněme, že by studující vždy na příchod po prázdninách a na odchodnou před prázdninami někde v nějakém sadě pořádali pěvecký koncert? Staří, mladí by se na to těšili, mluvilo by se o studentech, čekali by se studenti

A proč by se nemohl studentstvem pěstovat tělocvik? Nemohlo by být ne-li 1000, tedy alespoň několik set sokolů-akademiků? A zase by naše obecenstvo vídalo studenty a tím by interes o ně rostl. A tak by mohlo studentstvo pěstovat šerm (počátek již učiněn) a jiné sporty, například veslaření.

Tím vším by se udržovala svěžest, mládí a přátelství, utužovala by se mezi mládeží ušlechtilá pospolitost blažen, kdo v mládí je mlád!

56

Organizace studentských spolků

K tomu všemu jsou potřebny spolky. Otázka spolková je prý naléhavá, palčivá a běží prý o to, zreformovat život spolkový. Bezpochyby; ale spolkem se život studentský nepolepší, protože tělem duch nežije. Proto, jak dobře bylo podotknuto, ani akademický dům neodpomůže neduhu, je-li těžký. Každý spolek prospívá, kde členové mají nějaké horoucí tužby a ideje; tam sám od sebe vzniká spolek, zle však je spolku bez nutící vniterné potřeby. Také spolky, v nichž není určitých tradicí, jež by z generace členstva přecházely na generace, chřadnou a zanikají. Má-li tedy prospívat spolek studentský, musí být v studentstvu živých tužeb, musejí být tradice. Jak rád bude každý otec věda, že jeho synek v Praze, vstoupiv ve spolek akademický, vstoupil v kruh opravdových, snaživých a čestných kamarádů, kteří příkladem a radou nezkušeného kolegu povedou po cestách pravých.*

Nesnadno bude však rozřešit otázku, jak se mají vedle všeobecného spolku akademického zorganizovat spolky menší, krajinské a jiné. I studentstvo tu podléhá duchu času, požadujícímu specializaci, autonomii a samosprávu. Jsme všichni odpůrci přílišného centralismu. Všeobecný spolek, který by spravoval všecku činnost akademiků, je asi nemožný, protože je úkolů mnoho a rozmanitých, z nichž za našich poměrů obzvláště rozmanité snahy podpůrné mají velikou důležitost. Z menších spolků musí být všeobecný organicky složen jak o tom poučí podrobné studium spolků, vedoucí k rozdělení funkcí založenému na reální znalosti.

Končím. Podrobný rozbor českých poměrů studentských je úkolem studentstva samého. Každý sebe zná nejlépe, inteligentní člověk nebude hledat příčiny svého nezdaru a svých vad v jiných. Stůně-li české studentstvo neduhem, zpytuj si své vlastní svědomí, napravuj. České studentstvo skutečně stůně, ale nestůně více než my všichni, než národ celý. Nedělejme mu více výtek, než si dělá samo. Sebepoznání však, vždy jsem věřil, nemáme se bát, nemá se ho bát český student, sebepoznání vede pevné charaktery ku práci a pokroku.

57

Opět o politické činnosti studentstva

K tomu, co jsem napsal před lety a na počátku toho reformního hnutí, z něhož se vyvíjela politická strana pokroková, dnes (1895) nemám, co bych připojil nového. Řekl jsem všecko. Ale že se právě dnes bude mnoho mluvit o politické a národní činnosti našeho studentstva, rozvedu některé své myšlenky, které jsem o úkolech studentstva již vyložil.

Má student, akademik být politicky činným? O to se svádějí horké boje těch, kteří k otázce odpovídají, že akademik může a má se také věnovat činnosti politické, a těch, kteří tvrdí opak.

Nemiluju takových bezplodných hádek, jež se vedou o pojmy nejasné a neplné. Ať si strany napřed řeknou, o jakou činnost jim běží. Poslancovat student nemůže; tedy co může dělat, co může dělat za okolností našich, neboť o studenta vůbec neběží, nýbrž o studenta českého. Představme si věc určitěji: nejsou tu rozdíly mezi právníkem a filozofem, mezi právníkem a medikem? Nejsou rozdíly mezi studentem mladším (I. ročníku) a starším (IV. ročníku)? Co tedy může ta ona třída nebo vrstva studentů politicky dělat? Co může dělat v Praze na studiích, co může dělat doma nebo venku? Již takové otázky dávají sporu směr jiný, neboť musí se právě vymezit, co se za daných poměrů dělat může.

A nehloubejme o tom, co by dělat mohl podívejme se, co skutečně český student dělal a dělá, a ptejme se zejména těch, kteří jsou pro tu politickou činnost, aby určitě řekli, co jejich kolega může dělat, jak, kde a v kterém politickém oboru činným být může.

Když se věc tak rozebere (a je dost divné, že se to nestalo), pak se strany válčící snadno dohodnou, alespoň si vymezí obsah svých sporů. Zdá se mi, že se politickou činností velmi často rozumívá politické smýšlení radikální a činnost ve službách určité strany politické. V tom případě si dovedeme jasněji představit, jaká ta činnost být může: novinaření, přednášení ve spolcích a na schůzích, agitace volební a tak dále. Vedle toho jsou činnosti politické více nepřímé, jako zakládání knihoven v místech národně ohrožených a podobně. Avšak to se dělalo již dříve, takže koneckonců vidím hlavní spor o to, má-li akademik mít účast v činnosti politické (eo ipso stran existujících nebo se tvořících) a má-li být smýšlení radikálního.

K otázkám těm dá se nalézt odpověď dosti prostá.

Nebudu zatím ukazovat k výsledkům takové činnosti politické, zato podle svých zkušeností řekl bych toto. Taková činnost (hlavně novinaření, agitace) zabírá člověka celého, chce-li skutečně pracovat. Student takový pak při nejlepší vůli studovat ani nemůže; je sice zapsán na té oné vysoké škole, ale to je formalita, je student dle jména, ve skutečnosti jím není. A tím je praxí dána odpověď velice jasná, určitá a pádná, může-li student, to jest student studující svůj předmět svědomitě, zároveň být činným politicky a jak.

A teď si představme skutečnost zase docela konkrétně. Jako všude i ve spolcích a ve stranách studentských, kde běží o práci, o skutečnou práci, pracuje a dře se malinký počet, často dva, tři, ba jeden ostatní se rozčilují mluvením, dávají se pořád do práce, ale skutečně nic nedělají, stejně však nestudují jako ti, kteří poctivě plní úkoly, které si položili. Takový je stav věci skutečný, vždy byl a bude. Tedy kladu si otázku: je tato a taková politická činnost dnes pro náš národ potřebná, potřebnější než jiná? Odpovídám docela určitě: není. Po tom, co jsem v této studii a v České otázce již řekl, formuluju si věc takto:

Právník, medik, technik, filozof a tak dále, ten onen byl politicky činný. Jezdil po zemi a agitoval. Podařilo se mu v Zlámané, v Křivé a v Malé Lhotě pro svou ideu získat 100 lidí, voličů nevoličů stojí to za to? Jsou ti lidé skutečně získáni té jeho ideji trvale, netoliko na chvilku? Pochybuju. Ale nepochybuju, že by týž akademik všecky ty tři Lhoty a celé byl té své ideji získal úplně a trvale, kdyby napřed byl pilně studoval a při tom všeobecně a politicky se byl vzdělával, zkoušky dobře odbyl a v té oné Lhotě se usadil jako lékař a tam příkladem a slovem jako svědomitý lékař a uvědomělý občan působil. A teď ještě počítejme: Náš akademik při své činnosti ztratil rok, dva, tři, čtyři poznává nakonec, že musí složit zkoušky musí počít znova a znova, ale to jde těžko, velmi těžko jeho přítel a kolega, který s ním tak neagitoval, ale pilně studoval, je dnes v té Lhotě již koncipistou nebo lékařem a pracuje pro své a jeho ideje

Na tyto otázky jako na všechny otázky životní, skutečně praktické, dá se dost prostě odpovědět, jestliže se nedáme polapit v předivo fantastiky a scholastiky a rozčilenost citová (říkají tomu nadšení) má hroznou scholastiku!

Ať věc zpřevracím naruby a kolkolem, vždycky v poměrech našich přicházím k těm závěrům, které jsem už v Časopise českého studentstva formuloval a formuloval jsem je v poznání, že nejsme již tam, kde byly generace starší, že jsme co do počtu větší a že tedy je již možná organičtější dělba práce, a to znamená v otázce studentské: že český student především a hlavně se již může a musí věnovat svým studiím odborným a všeobecným, pro politiku praktickou na školách musí si sbírat potřebné vzdělání.

Každá činnost, každá praxe musí být založena na znalostech a na vědomostech, a tedy i politická činnost akademikova počíná se studiem problémů politických. Z gymnázia si nepřináší takových vědomostí, nezbývá mu tedy než hledat je na vysokých školách a v našich poměrech vlastním studiem.

Tedy prvý požadavek studenta, jenž chce být politicky činným, je: politické studium! To znamená přesné studium vědecké, netoliko zběžné a úryvkovité čtení několika deníků a venkovských lístků.

Vedle této prvé a základní činnosti podávají naše poměry i studentovi příležitost pracovat také politicky, ať už psaním do novin nebo přednáškami v různých spolcích (nezapomínat na studentské!), zakládáním knihoven a tak dále. Hospodářské postavení (nouze) mnohého studenta nutí i k politickým agitacím, toho onoho vede k tomu záliba a přesvědčení to všecko bylo (mnozí páni, kteří teď jsou proti tomu, sami to fedrovali a de facto pro stranu svou fedrují posud), je a bude. Běží však o to, aby akademická mládež dostala lepší politické vzdělání, než kterého se jí posud dostávalo, a toho nedostane zakazováním a trestáním, nýbrž tím, že se jí místo špatné a zkažené politické stravy dá politická strava lepší a zdravější. Naše Akademie například má také obor pro studia historická, státovědecká, ekonomická tedy politická; otázka: kolik spisů a brožurek vydali pánové, kteří se o studentstvo tak náramně starají?

Co tedy náš student má studovat, jak se má politicky vzdělávat? Kde se má učit politicky pracovat?

O tom promluvím podrobněji jinde, zatím nemohu než odkázat k tomu, co jsem o věci řekl jako poslanec (v parlamentě při jednání o reformě studií právnických) a co jsem tu i tam napsal.*

Politické vzdělání musí se řídit podle politiky. Nebudu tu široce opakovat, že se politika socializuje a co to znamená. Proto i studia na vysokých školách, zejména studia právnická, musejí se reformovat, socializovat socializace práva a politiky to důsledně požaduje.

V dotčených svých řečech a statích ukázal jsem, že právníkovi modernímu nestačí již scholastika a formalistika, nýbrž že musí mít i pro svá studia zákoníků a právních institucí širší základ filozofický a sociologický. Nestačí ani jediné studium národního hospodářství, i toto musí být doplněno filozofií a sociologií, jak nejlépe ukazuje vývoj této vědy v Anglii, kde národní hospodářství je úzce spojeno s filozofií (Adam Smith, Mill, Jevons, Sidgwick a tak dále). Podobně i vědy státní a jiné, zkrátka všecka studia, zabývající se tou nebo onou institucí společenskou, nezbytně vyžadují podkladu filozofického a sociologického.

Nynější univerzity jsou v té příčině dosti nedokonalé, není pochybnosti; reforma právnických studií, jež se u nás uzákonila, je nedostatečná a nestojí vlastně za nic, ale přesto dbalý student na každé univerzitě, i na naší, shledá si poučení pro své tužby politické dost. V starších kruzích politických v poslední době pilně se psalo proti naší univerzitě. Staročeské a mladočeské listy svorně, jako ve všech otázkách duchovních, větřily hrozné novotářství a ve své lásce k vlasti neštítily se vlastenčícího udavačství. Ten boj proti mladším je de facto boj proti univerzitě a svobodě myšlení a bádání, pod vlastenčícími hesly vedl se boj upadající žurnalistiky proti vědě, neboť mnohým našim žurnalistům je věda a svoboda myšlení nepohodlná a zejména také nepohodlná svobodomyslným Národním listům. Vyložil jsem v České otázce, co tento boj žurnalistiky svobodomyslné proti univerzitě znamená. Zde připojuju jen přání, aby naše akademická mládež nedala se mást takovým počínáním, ale abychom se všichni, jimž jde o pokroky vzdělání a o svobodu bádání a učení opírali nejen reakčním choutkám vlády (proti těm máme alespoň v základních státních zákonech 17, 13), nýbrž také a jak věci dnes stojí, především horším reakčním choutkám našich upadajících politických stran. Hajme svobody slova a vysokého učení také proti všem těm, kteří v otázkách svědomí a vědy zavádějí politické hlasování a zrádcování.

Že by tedy české studentstvo nepochopovalo, jaké má plnit úkoly, chce-li být politicky činným? Že by nadšení mládeže české nenalezlo svého pravého předmětu? Vyslovil jsem slovo nadšení. Ano bez nadšení pro ty své nesnadné úkoly studentstvo by nepořídilo nic. Ostatně k čemu mládeži kázat nadšení jí třeba je rady, kam má nadšeně směřovat.

Naše mládež musí mít pevné přesvědčení, ale nikoli přesvědčení náhodou nabyté, nýbrž přesvědčení zdůvodněné. Proto náš student přirozeně bude straníkem mezi studenty strany vždy byly a budou. Vědecká příprava pro život a tedy i pro politickou činnost nevylučuje stranictví náš student nemůže svá léta na univerzitě trávit v olympickém klidu ztraceného pro svět učence podle střihu z doby rokokové věda pravá je život, učíme se pro život a ne pro školu, věda pravá nedusí nadšení, ale řídí je a spravuje.

Tolik však způsobí věda politická a vědecké vzdělání vůbec, že straník neutone ve straně nehybné a mrtvé, nýbrž že bude pracovat k zdokonalování své strany, protože pracuje ke zdokonalování svému. Vzdělaný a čestný straník neutone však ani v mechanickém stranictví vůči živým stranám jiným zdůvodněné přesvědčení je nadšené i vášnivé, ale není slepé, není slepé proti důvodům přesvědčení jiného. A tak strany ve studentstvu tím, že se vzdělávají všecky, upraví svůj poměr k sobě jinak, než jak jim ukazují slepé boje a štvanice stranické, kterými jsme otráveni všichni a které charakterizují nynější krizi, pocházejíce z toho úžasného úpadku všeobecného a politického vzdělání našich starých stran.

58

O národním uvědomění v nynější krizi: zrevolucionovat náš Kocourkov! O lásce k vlasti

Naše studentstvo proto také pochopí, jakou v této krizi má povinnost národní.

Povznesením politického vzdělání program národní se obživí, dostane plnější obsah. Láska k vlasti a k rodnému jazyku bude uvědomělejší uvědomělá je pravá láska .

Vzdělání politické, vzdělání vědecké nutně musí být světové a čerpané z literatury světové. Tím se vrátíme k úsilí našich buditelů sami sebou, chtějme nechtějme. Naši buditelé chtěli ven z malosti, chtěli nám dát obzor světový. Přečtěte si Kollára, jak po celý svůj život píše a káže proti šosáctví nezávislosti malé, slabé, ať politické nebo literární republiky . Čím menší je kruh, čím osamocenější je společnost, v níž žijeme, od jiných, tím menší, nechutnější a nesnášenlivější jsou naše pojmy, knihy, jež píšeme a díla umělecká, jež vydáváme, protože nám mimo ně nic není známo, co by nás vedlo k blahodárnému srovnání a co by nás nabádalo Kdo mezi vrabci je prvý, není proto prvý v ptactvu. Žádný národ nesmí se vydati prospěchu konkurence kde není aemulace, není pokroků. I o národech a vzdělanosti platí zajisté to přísloví: Z malé vody malé ryby. Vzdělanost maličkých národů národků a národečků sama bývá malicherná a neduživá: její slabé literní, umělecké neb občanské přípravy a společnosti, sotvaže vznikly, opět tu nedostatkem povětří a prostranství zanikají a hynou, ona nežije, ale jen živoří, neroste ani kvete, ale jen vegetuje, nevyvodí stromy, ale jen chrastiny; ona chtějíc se rozprostraniti a zveličiti, dopouští se násilí, křivdy a loupeže naproti jiným sousedním národům, zbavujíc tyto těch nejdražších klenotů lidských, totiž samostatnosti, řeči a národnosti: čímž potom i sama vzdělanost takových národů zcizoložená, krví zbrocená, a proto nelidská bývá. Naproti tomu ve velikém národu, není-li tento roztrhán a sobě samému odcizen, vzdělanost velikánské pokroky činí; tu tisíce hlav, tisíce ruk pracuje na chrámu vzdělanosti; tisíce jazyků, per a mečů brání ji proti nepřátelům. Plodové vzdělanosti jsou tím lacinější a každému, i tomu nejchudšímu, přístupnější, čím hodnější jejich odbyt. Malí nárůdkové myslí a cítí takořka jen napolo, jejich myšlenky a city mají krátká křídla, anebo konečně vykrvácejí v ohromné námaze, potlačujíce násilně národy jiné všecka jejich kulturní práce má v sobě něco nepřirozeného, nuceného; zato národové velicí, když k žití ducha se jednou probudili, vyšinou se až k nebi a objímají celé člověčenstvo, a to všecko stává se lehce, přirozeně, bez tlaku a násilí proti jiným. V malých národech lidskost projevuje se obmezeně, zmrzačeně, alespoň slabě, ve velikých všestranně a plně. Malí národové, malá odpovědnost; velicí národové, veliká odpovědnost před soudem světovým. Izolované, stojaté bahno smrdí: nárazem ocele a kamene jiskry se rodí a světlo vybízí Kollár zejména své nejbližší krajany na světové kolbiště kulturní. Kárá Hněvkovského pro verš:

že je malý národ český,

pro něj také malý zpěv jen hezký .

Nejinak Šafařík mluvil proti pražskému Kocourkovu (citoval jsem místo), Marek mluvil proti samožilectví naši buditelé, jedním slovem, zrevolucionovali ducha svých netečných bratří to je moderní výraz pro buzení a křísení . O to jim šlo to je vedlo a pudilo k práci buditelské, křísitelské.

To byl Kollárovi důvod a pohnutky pro vzájemnost slovanskou literární vzájemností chtěl uniknout malosti. Proto česky pracoval, kdežto nynější zvrhlí potomci jeho o vzájemnosti slovanské mluví, a mluví bez znalosti nejen Slovanstva, ale i těch našich buditelů, jejichž jména den co den berou nadarmo.

Proti těmto Slovanům zahromoval Neruda: Ano nám jest stálé žvanění o národnosti a vlastenectví už přemoženým stanoviskem . Nenávidíme od srdce každého, kdo myslí, že je to už nejvyšším cílem být národovcem, že dosti na tom a že mu netřeba, aby také něco pro národ konal. Jsme už na takovém stupni vzdělání, že to už pražádnou zásluhou není, když je někdo vlastencem; k národnosti své se znát a ji ctít první jest povinností každého vzdělance, zároveň ale i povinností nejlehčí, poněvadž nám nyní už povinnost nastává, abychom národ svůj na výši světového uvědomění a vzdělání postavili a jemu takto nejen k uznání dopomohli, ale i život pojistili. To je ten náš kosmopolitismus Učme se u národů jiných, poznejme stupeň jejich vývinu, spřátelme se s jejich světem myšlenkovým a zpracujme pak v sobě vše v celek nový s tím, co jsme s mateřským mlékem už obdrželi a ve vlastech svých seznali. Bude to pak zajisté slovanské, poněvadž co Slované jinak tvořiti nedovedeme.

A tu nám dnes chtí dávat vysvědčení vlasteneckého očkování lidé, kteří vůbec nic neznají a kteří právě ani těch našich buditelů a velikých mužů neznají? A to máme klidně snášet? Ne! Vari nevědomci a vlastenečtí farizejové!

Kdo má skutečné snahy po světovosti vzdělání a kdo pracovat chce k tomu, aby celý náš národ unikl malosti, ten se nemůže postavit na celý svět, protože na světě se stát nemůže. Kdo vypáčit chce svět, musí mít ten pevný bod, jehož si Archimédes přál, a ten pevný bod je rodina a národ. Bez zdravé, plné rodiny není zdravého a plného národa, bez národa nejsme nikdo ničím.

Světovými nejsme, těkáme-li světem, ale když jsme v sobě zpracovali, co svět nám podává. Když Kollár a Šafařík, když Palacký a Havlíček, Mácha a Neruda, slovem všichni hlásali světoobčanství , čisté člověčenství , svrchovanou ideu člověčenství , světové uvědomění a vzdělání (a úvahy našich buditelů jsou plny těchto výrazů slovně z nich uvedených), nehlásali tím, jak i Neruda se musil hájit, kosmopolitismus politický a beznárodní. Vlast může se obejít bez každého z nás, ale nikdo z nás nemůže se obejít bez vlasti. Běda tomu, kdo to myslí. Dvakrát běda tomu, kdo se vskutku bez ní obchází! Kosmopolitismus je nesmysl, kosmopolita je nula, méně než nula. V nenárodnosti není ani umění, ani pravdy, ani života, není ničeho. Tak přece cítil západnický Turgeněv k čemu tedy ty vlastenecké tirády pánů, kteří o tom, co západnické je a není, nemají ani zdání?

A o nic lepší než kosmopolité nejsou právě ti naši patentovaní Slované , kteří právě proto slovanským světem jen v prázdné fantazii těkají, protože v něm nestojí. Tyto apoštoly slovanství Havlíček, jenž Rusko, Polsko a české země skutečně znal a jenž netoliko vřele, ale i plně cítil slovansky, zakřičel: Patriotismus slovanský jest jenom o něco méně horší než kosmopolitismus ; a protože v sobě nepociťoval ani trochu kosmopolitismu, praví: Zkrátka: s hrdostí národní řeknu: Já jsem Čech, ale nikdy já jsem Slovan. Proto také zavrhuje všecko blouznění o jednotném písmě a o přijetí ruštiny jako spisovného jazyka: dobrovolně jazyka se nevzdáme nikdy odbývá ty, kdo by k tomu radili.

A skutečně všecko to plané blouznění a mluvení o slovanství, o azbuce a tak dále nic není než slovanský kosmopolitismus nepevnost a neurčitost národního vědomí českého.

Náš národní program český je program humanitní: Co Čech, to člověk A vždy, voláš-li Slavjan: nechť se ti ozve člověk! To je program český, to je program slovanský. Nebuďme však ve fantazii bratry všem a ve skutečnosti nikomu. Bratrem nám musí být ten bratr, jehož jsme posud ve svém egoismu a shonu kosmopolitickém odstrkovali a k národní práci kulturní nepřipouštěli. My musíme i svou národní politiku socializovat.

Jen tak budeme pokračovat v činnosti obrodní podle našeho programu národního. Pak přestane u nás ta modloslužba slova a litery, ubíjející ducha. Pro samé vlastenčení naši vlastenčící dozorcové vychovávají prázdné hlavy. Vari slovíčkářský Kocourkove my držíme s Komenským, že pojmy jsou před slovy a nad slovy a že slova jen s věcmi mají být podávána!

Kdo není ani všeobecným ani slovanským kosmopolitou, ten i svůj cit národní živě bude mít zakotvený ve své rodné vísce, ba v své rodné chaloupce, to bude pro jeho cit ten bod, z něhož vypáčí ten náš svět český. Láska k vlasti musí být uvědomělá, musí mít docela určitý předmět, cit bez určitého předmětu se rozplývá a chtění nemá, čeho by se chytalo. Nerudovi tím místečkem byla Malá Strana; Lermontov ve své známé básni Rodina opsal tento určitý, pevný, konkrétní cit, právě tak jak jej opsal Burns (My heart s in the Highlands, wherever I go), a tento silný, pravý cit k vlasti má každý, kdo o vlasti a o citech svých mnoho nemluví!



připravili: PhDr. J. Tomeš, Dr. Daniel Toth a Filip Tomáš
16/8/2001