Převzato z http://www.msu.cas.cz/masaryk.htm

Vybraná místa z Masarykova spisu
Pokus o konkrétní logiku
(Třídění a soustava věd)

ÚVOD



§ 1. V čem je třeba hledat vlastní podstatu člověka, zda v práci, ve vědě, v umění, v mravnosti nebo zbožnosti?§ § 2. Člověk není rozumovou, ale pouze rozumnou bytostí. § 3. Zevrubnější rozvedení této myšlenky. Empirismus a racionalismus. § 4. Realismus a idealismus. § 5. Rozum je podroben slepým hybným silám, citům a snahám

§ 1. Nedá se snadno říci, v čem tkví vlastní podstata lidské povahy.

Jedni prohlašují člověka za tvora, jehož hlavním úkolem je v potu tváře činit zadost potřebám života, jako by jeho vzácnější schopnosti měly všechny sloužit jenom k uspokojování každodenních potřeb; nezřídka se pak z tohoto stanoviska více či méně pesimisticky líčí slabost a malost lidského ducha.

Naproti tomu jiní obdivují výkony ducha a v člověku spatřují rozumového tvora. S nemalým sebevědomím poukazují na to, co skvělého jsme již vykonali, ba dokonce někdy zní z těchto chvalozpěvů hrdý vzdor§ nebo hlásáme svou velikost proto tak hlasitě, že vlastně o ní pochybujeme? Jistě jsou v tomto ohledu právě velcí duchové skromnější. Z tohoto stanoviska nacházejí jedni podstatnou sílu ducha v praktické vynalézavosti, jiní ve vědeckém nebo filozofickém hloubání, naproti tomu ještě jiní staví nade vše jiné umělecká díla.

Oproti těm, kteří pravou podstatu člověka kladou do rozumu, pokládají jiní§ a těch je snad více§ člověka za citového a volního tvora. Rozum slouží různým citům a snahám a pravá podstata člověka netkví v činnosti rozumu, nýbrž v citově založené mravnosti a religiozitě.

A tak je tedy člověk prohlašován za bytost povýtce praktickou nebo teoretickou, za uměleckou, nebo konečně za mravní nebo religiózní a tyto různé názory jsou vyjádřeny v různých definicích: člověk je animal instrumentale, rationale, metaphysicum, perfectibile, disciplinabile atd.

§ 2. Nuže myslím, že ve všech těchto a podobných definicích je lidská povaha přibližně správně charakterizována a že dává-li se přednost jedné nebo druhé, má se to často spíše přisuzovat náladě než přesnému psychologickému poznání. Zdá se mi ostatně vcelku dosti jisté, že člověk není rozumovou, nýbrž pouze rozumnou bytostí.

Posuzujeme-li průběh vlastního života a vývoj jiných, vnucuje se nám neustále přesvědčení, že sami řídíme své osudy jenom ve velmi nepatrné míře, že jsouce vsazeni do světa, po celý život takříkajíc tápeme neplánovitě drahou určenou osudem. V životních otázkách, které mají pro nás největší důležitost, necháváme se jenom málo ovládat důvody a spíše se rozhodujeme nazdařbůh a ve zcela zvláštní důvěře v budoucnost řídíme své kroky směrem k cíli, který neznáme. Nejusilovnějším přemítáním nepronikáváme do tajemství světa: poznáváme jenom povrch věcí, nikoli jejich jádro; ba vlastní srdce poznáváme jenom v nepatrné míře, a jak je vlastně poznáváme, o tom nemáme žádné tušení. Proto se rádi utěšujeme krásným Lessingovým slovem, že člověku není na prospěch vlastnictví pravdy, ale pouze bažení po ní,§ děláme právě z naší nouze ctnost. Ostatně právě tato formulace charakterizuje naši povahu: že totiž, jak to již vyslovil Aristotelés, toužíme od přirozenosti po vědění, čímž se právě říká, že základní motiv naší rozumové činnosti je třeba hledat v jiném principu naší povahy.

§ 3. Opravdu dokonalým rozumem je pouze tvořivý duch, jehož myšlení, jestliže chce, vytváří světy. Pouze takový duch poznává svět, jaký je, pouze takový duch je na vnějšku nezávislý. Takovým duchem nejsme. Nám se vnucuje svět, který jsme nestvořili, a naše nejvnitřnější city a snahy jsou rovněž závislé na okolnostech, v nichž jsme se octli bez vlastního určení.

Nezřídka se říká, že lidský duch je prázdná tabule, na kterou svět píše svůj obsah. To je pravda, ale jenom částečně; neboť vnitřní zkušenost nás poučuje, že při vší závislosti nejsme takovými pasivními bytostmi, za něž by nás chtěl rád vydávat krajní empirismus. Hned mezi prvními důkazy pro nesmrtelnost uvedl Platón samočinnost ducha. Vedle nepopiratelné pasivity byla také právem vyzvednuta aktivita ducha. Od Platónovy doby filozofové zpracovávali a prohlubovali základní noetický problém z obou stran; obzvláště Hume upřesnil v novější době hlavní noetickou otázku, a pokud se týká pojmu příčiny, provedl to znamenitě; ale jeho odpověď se nezdařila, protože dostatečně neocenil právě samočinnost ducha, ačkoliv mu zcela neušla.1)

Náš duch zpracovává smyslovou látku rozmanitým způsobem podle rozličných logických a metodických pravidel: celá budova lidského vědění a jeho soustava není nám určitě vnucena vnějším světem, je nanejvýše vnuknuta. Krajní a důsledný empirik, aby vyložil logický řád a metodiku poznání, by se musel utéci k nějaké předurčené harmonii a takto by se vzdálil od svého vlastního principu.

K látce, kterou nám skýtají smysly a paměť, skýtá náš duch ze sebe sama část, ovšem značně nepatrnou část. Skládáme dohromady smyslovou látku a rozkládáme ji, vytváříme si obecné a abstraktní pojmy, naše obrazotvornost a tvorba pojmů nemají žádné meze; je ovšem správné, že látku ke každému zpracování získáváme zvnějška. Namítá-li se, že se právě v této činnosti projevuje naše empirická pasivita, že naše tvorba pojmů je nanejvýše nepřímá a není ničím více než pouhým skládáním, přestavováním a seskupováním toho, co je nám dáno zkušeností§ tažme se, zda nám zkušenost dává i tuto schopnost zpracovávat? Ve smyslové percepci samé se projevuje samočinnost a v žádném případě nám zkušenost nedává činného ducha.

Můžeme však také vykazovat činnost, kterou nám zkušenost rozhodně nedává, kde tedy můžeme hovořit o samočinnosti a tvorbě pojmů v pravém smyslu slova. Odkud máme, abychom se tázali s Platónem, například pojmy totožnosti a různosti? Která empirie umožňuje můj soud, že tato věc je větší než ona? Nemohu dále v jistých případech vytvořit ze sebe sama pojem, jestliže například v duchu doplníme tón přeskočený ve stupnici nebo odstín nějaké barvy?

Myslím proto, že rozumovou činnost lidského ducha může lépe ocenit ten, kdo se přiklonil k racionalismu, ovšem k umírněnému racionalismu, který se neodříká psychologické analýzy. Takový racionalismus je značně vzdálen Spinozova krajního racionalismu, který ztotožňuje důvod a příčinu, a také nevěří v Kantův apriorismus, nýbrž nás odkazuje na studium tvořivé činnosti ducha asi tak, jak toto studium zahájil Locke.2) Ze stanoviska nějakého Locka 19. století, abych tak řekl, řeší se pak logická otázka kritérií evidence a pravdy a ukazuje se, jak dalece smíme zcela nebo částečně důvěřovat smyslům a pojmům vytvořeným duchem.

§ 4. Tyto problémy vedou důsledně k otázce po existenci vnějšího světa. Neboť jedná-li se o to, zda vědecká soustava vzniká pozorováním daných skutečností a jejich poměrů a vazeb nebo také samočinnou tvorbou pojmů, rozumným souzením, vyvozováním a spojováním našich pojmů, tam má otázka po existenci vnějšího světa svůj velký význam.

Podat důkaz existence vnějšího světa nadobro se zatím nikomu nepodařilo a sotva se také podaří; můžeme však dokázat, že existence objektivních věcí má o sobě větší pravděpodobnost než Berkeleyova teorie nebo Kantovo učení a všechno to, co vymyslely pozdější idealistické soustavy. Jsme-li tudíž vždy zavázáni Descartovým cogito ergo sum, neříkáme tím nic více, než že poznání našich vnitřních duševních pochodů je to nejjistější poznání, ale tím neupadáme do subjektivismu, a proto také neztotožňujeme náš racionalismus s idealismem.

§ 5. Omezenost lidského rozumu se projevuje také v tom, že podléháme citům, snahám a rozličným slepým silám tou měrou, že se musíme připojit k mínění, že cit a vůle dodávají člověku jeho pravý charakter. Zdá se, že intenzita a kvantita činnosti rozumu je menší než intenzita a kvantita různých citů a snah; a naše city a instinkty jsou také rozličnější než činnosti rozumu, a konečně rozum je mnohem více podřízen citům a snahám než city a snahy rozumu.

Nedá se pochybovat, že slepé síly víc a účinněji řídí člověka než cílevědomá činnost rozumu. Různé instinkty podněcují nás nejenom k fyzické, ale také k duševní práci; abychom učinili zadost svým přirozeným potřebám, pracujeme, myslíme, vynalézáme. Jen málo filozofů mohlo zatím podat vysvětlení, co vlastně vedle hladu a lásky udržuje dohromady lidstvo. Nejenom instinkty, také jiné slepé síly vládnou člověku. Na prvním místě je třeba jmenovat reflexní činnost; uskutečňujeme v životě mnohem více reflexních úkonů než svévolného jednání. Dále můžeme vysvětlit větší část svých jednání z určitého přebytku životní síly; nastřádaná energie se bez našeho přičinění přeměňuje v různé úkony. Ke všem těmto hybným silám přistupuje zvyk: vzpomeňme si jenom na to, co o něm učili Pascal a Hume! Kolik jednání se konečně nedá zcela nebo částečně vyložit napodobováním a kdo může vysvětlit účinek takzvaných utkvělých idejí?

Avšak ani naše svévolné úkony a jednání nenacházejí svůj poslední motiv v rozumu, nýbrž v citu, a to platí takřka o veškerém našem jednání. Rozum by nás nevedl k jednání a k práci, kdyby neexistovaly žádné city, které nás přiklánějí k věcem a činům. Rozum poznává poslední účely jednání a představuje nám je, ale naše city a náklonnosti k nim vedou (srov.§ 98).

Také pouhé rozumné uvažování nás ovšem může přimět k činnosti. Člověk může také poslouchat rozum, ale poslouchá ho zřídka a v nepatrných záležitostech. Řídit se vždy a ve všem rozumnými úvahami, stalo se snad pouze údělem největších mudrců, předpokládá-li se, že tací lidé vůbec existují.

Avšak otázka, co vlastně udržuje náš rozum v činnosti, zda Schopenhauerova mystick᧠vůle , nebo nějaká jin᧠síla , se dá těžko řešit. Máme rozumu připisovat samočinnost, a jenom snad rozumu? A jakou měrou? Vcelku asi nelze popřít, že rozum slouží různým slepým silám, citům a snahám, že naše přání jsou obvykle otci myšlenek a život jednotlivců a celých národů je více určen city než idejemi. Kdyby člověk byl opravdu rozumnou bytostí, zachovávaly by se samo sebou vymoženosti jeho ducha a lidstvo by nekráčelo křížovou cestou vášní a bludů. Náš rozum se podobá svítilničkám světlušky: skrovná záře světla bez tepla osvětluje místečko, na které se tvor usazuje§ že se tam usadil, nezpůsobila svítilnička.
 
 
 
 

PRVní KNIHA

Klasifikace VĚD

§ 11. Stanovení nejvyšších kategorií věcí (J. St. Mill). Těchto pět kategorií se rozpadá v sedm velkých vědních oborů (matematiku, přírodozpyt, životozpyt, duchozpyt, jazykozpyt, estetiku, logiku); další třídění dává deset abstraktních věd: matematiku, mechaniku, fyziku, chemii, biologii, psychologii, sociologii, estetiku a logiku. (Zda existuje nějaký mezivědní obor?)

8. Potřeba klasifikace věd. Proč každá klasifikace věd je umělá. Zřejmost a jistota poznatků není náležitým klasifikačním principem ani metodou.§ 9. Vědy se dají nejlépe členit podle svých předmětů. Rozlišení teoretických a praktických věd.§ 10. Důležitý rozdíl abstraktních a konkrétních věd.§ 11. Stanovení nejvyšších kategorií věcí (J. St. Mill). Těchto pět kategorií se rozpadá v sedm velkých vědních oborů (matematiku, přírodozpyt, životozpyt, duchozpyt, jazykozpyt, estetiku, logiku); další třídění dává deset abstraktních věd: matematiku, mechaniku, fyziku, chemii, biologii, psychologii, sociologii, estetiku a logiku. (Zda existuje nějaký mezivědní obor?)
 
 
 
 

§ 8. Při nynějším rozsahu lidských poznatků, při množství již vyvinutých a stále se vyvíjejících věd a konečně při vzájemnosti věd, které vždy dohromady tvoří jednotný celek, je klasifikace věd nutným, ovšem také velmi obtížným problémem doby.2)

Každá klasifikace věd je více či méně vyumělkovaná a nepřirozená. To tkví v povaze věci samé a hlavně v okolnosti, že vědy spolu tak úzce souvisejí, že si velmi těžko můžeme představit vzájemný poměr všech, každé jednotlivé ke každé a ke všem; v každém případě se logika těmito poměry dosud málo systematicky zabývala. K tomu ostatně přichází v úvahu ještě okolnost, že nikdo z těch, kdož se zabývají klasifikací věd, sám neovládá všechny vědy, čímž se nutně v klasifikaci projevuje jistá nejednotnost, jednostrannost a omezenost, neboť hlavním pravidlem dobré klasifikace je, že ten, kdo klasifikuje, zná pokud možno dobře předměty, které mají být klasifikovány. Každý odborník se kromě toho svébytným způsobem propracovává z nevědění a logické zmatenosti k vědeckosti a jednotnosti, a to nejenom logicky, nýbrž namnoze psychologicky a historicky, takže i proto není snadné nalézt pro tak mnoho věd dobré dělidlo. Konečně nesmíme zapomenout, že se na každou vědu můžeme dívat z objektivního a subjektivního hlediska, že ji totiž můžeme posuzovat podle jejího předmětu a podle našeho pojetí předmětu, čímž není nikterak usnadněna žádoucí jednotnost.

Proto se doporučuje srovnávací studium hlavních klasifikačních pokusů, které chceme dále předložit jako dodatek.

Nezřídka se brala jako dělidlo evidence a jistota poznatků. Tento princip se však nedá důsledně uplatňovat, hodí se spíše pro hodnocení jednotlivých věd (ze stanoviska logiky) a může to být využito jenom jako podřízený princip. Kdybychom jej chtěli důsledně uplatňovat, byla by nakonec uznávána jenom jedna věda, totiž ta, která skýtá největší jistotu, a ostatní by pak snadno byly zanedbávány a jevily by se jako bezcenné.

Vědy nebudeme klasifikovat ani podle metody. Každá věda má sice svou zvláštní metodu, ale tato zvláštnost se řídí předmětem vědy, a proto se můžeme obrátit ihned na něj; rovněž rozdíl v metodě není u všech věd stejně patrný, protože vědecká metoda je přece v podstatě jenom jedna, neboť je v různých vědách pouze modifikována, nejméně ovšem v těch, které se vztahují na podobný předmět. S rozvojem vědy se také metoda zdokonaluje a mění, takže se nehodí za spolehlivé dělidlo.

§ 9. Nejlépe je, klasifikujeme-li vědy podle jejich předmětu. Již Platón tak postupoval a nedá se popřít, že toto dělidlo je objektivnější a určitější než všechna ostatní.

Je tudíž jasné, že k rozčlenění věd potřebujeme přiměřené rozčlenění předmětů vědění. Dříve však, než se odvážíme této klasifikace, musíme nejprve pohovořit o oněch rozdílech věd, které nejsou ani tak dány povahou vědních předmětů jako spíš povahou vědění samého.

Především existuje důležitý rozdíl mezi teoretickými a praktickými vědami, rozdíl, který platně stanovil již Aristotelés.3)

Teoretické vědy, jak se říkává, hledají pravdu samu o sobě bez ohledu na její upotřebení; praktické vědy jsou naproti tomu uspořádány pro zvláštní účel; zatímco teoretické vědy mají svůj organizující princip ve svém předmětu, mají jej praktické vědy v účelu ležícím mimo jednotlivé vědní obory. Podle složitosti účelu, kterého se snaží dosáhnout, praktické vědy čerpají poučení vždy tam a tak, jak jim je nabízí teorie. Kdo chce např. stavět dům, aby náležitě dosáhl svého cíle, účelu, snáší dohromady poznatky z matematiky, fyziky, mineralogie atd.4)

§ 10. V teoretické oblasti rozlišujeme abstraktní a konkrétní vědy.

Sám o sobě je svět ve skutečnosti složen z jednotlivin, ze samostatných, i když navzájem více nebo méně podobných věcí, a proto jsou vlastním a posledním předmětem našeho poznání tyto jednotliviny: tento pohybující se šíp, tento průsvitný kov, toto zvíře, tato skutečná danost. Náš omezený, na empirické poznání v čase odkázaný duch nechápe toto všechno najednou, nýbrž kus po kuse; avšak dříve než náležitě pozná jednotliviny, uvědomuje si shody věci a jejich odlišnosti: abstrahujeme a generalizujeme zprvu a takto dospíváme k poznání oněch vlastností, které jsou společné nejrůznějším jednotlivinám. Tak například vnímáme na jednotlivinách formu a pohyb a činíme je předmětem našeho bádání; právě tak vnímáme na jednotlivinách fyzikální a chemické vlastnosti a studujeme je například na nerostu, rostlině, zvířeti. Je však zřejmé, že takové poznatky nejsou úplným a dokonalým věděním o jednotlivinách, respektive o kategoriích jednotlivin. Proto se dnes obecně rozlišují dva druhy věd, takzvané abstraktní a konkrétní vědy. Abstraktní vědou je například mechanika, konkrétní astronomie, abstraktní vědou je chemie, konkrétní mineralogie atd.

Rozdíl obou těchto vědních řad je základní, platí pro všechny hlavní vědní obory a je logicky a historicky velmi důležitý. V abstraktních vědách poznáváme zákony, které ovládají jednotliviny, v konkrétních se učíme poznávat skutečné jednotliviny samy. Například biologie pojednává o hlavních zákonech života a poučuje nás nikoli o tom či onom zvířeti, nýbrž pouze o životě, jak se projevuje ve všech nám známých živých tvorech; naproti tomu zoologie jako konkrétní věda pojednává o živých tvorech, nikoli o životě obecně, nýbrž o zvířatech, o různých třídách a individuích živých tvorů.

Co se nyní logicky a historicky týče poměru obou těchto řad věd, tak abstraktní vědy, jak se obvykle vyjadřujeme, slouží konkrétním za podklad; neboť znalost jednotlivin závisí na předcházející znalosti obecných vlastností a zákonů, které se projevují na skutečných jednotlivinách. Tento významný poměr obou řad poznatků nás bude během naší práce obzvláště zajímat. Při pojednání o jednotlivých vědách budeme se o tom nejdříve empiricky přesvědčovat;5) potom, jakmile totiž budeme zkoumat ve zvláštním oddíle poměr abstraktních a konkrétních věd (§ 89an.), pokusíme se o racionální vysvětlení a objasníme sociologický význam této diferenciace (§ 134).

Zde se ještě chceme dohodnout o technických výrazech, neboť názvosloví v tomto ohledu není ještě stanoveno obecně platným způsobem. Abstraktní vědy se totiž často také nazývají obecnými, fundamentálními, hlavními, základními, přednostními, primárními, vlastními, vědami v pravém smyslu slova. Konkrétní vědy se často nazývají individuálními nebo speciálními, partikulárními, sekundárními, podřízenými, odvozenými vědami. Obě řady se také často určují podle svých metod; abstraktní jsou pak nazývány analytickými vědami, konkrétní syntetickými, také popisnými, klasifikujícími oproti§ vysvětlujícím§ abstraktním vědám.

Poznání skutečných jednotlivin je většinou jejich popisem, popisem jejich vzniku a vývoje. Ve světě, v němž se všechno neustále mění, tvoří vývoj jednotlivin vedle poznání jejich bytí druhou hlavní část vědeckého úkolu. Proto se ve všech vyspělých jazycích ustálil zvyk nazývat konkrétní vědy§ popisem nebo§ dějinami, a tak se tedy hovoří o přírodopisu nebo o přírodních dějinách (Histoire naturelle).6) Obdobně bychom mohli mluvit o životopisu a duchopisu. Naproti tomu se hovoří o abstraktních vědách ve smyslu jejich vztahu ke konkrétním jako o přírodovědě (tedy také analogicky o životovědě a duchovědě). (Anglicky: Natural Sciences nebo Philosophy; francouzsky: sciences physiques et naturelles, kdežto sciences naturelles se užívá i pro přírodopis.)7)

§ 11. Přistoupíme-li nyní ke klasifikaci možných předmětů vědění, tak ovšem není třeba zvlášť zdůrazňovat, že tato klasifikace musí být v souladu s našimi noetickými zásadami vyslovenými v úvodě. Ještě zřetelněji se toto naše stanovisko projeví v organizaci věd (§ 19an).Mill zná jenom čtyři velké kategorie věcí: stavy vědomí, ducha, věci a relace věcí (vlastně našich počitků).8) Z našeho realistického stanoviska měníme tuto řadu a říkáme, že jsme si jisti především našimi psychickými jevy, různými stavy našeho vědomí. Od nich přecházíme k prostoru a času (nesubjektivnímu, subjektivní patří do první kategorie), a konečně k věcem. Věci rozlišujeme v látku a ducha, případného nositele našich niterných jevů, a připouštíme také možnost jiných duchů; ovšem právě tato kategorie se vymyká našemu vědění více než kterákoliv jiná. Duch, vlastní a ještě více cizí, je nám předmětem vědy v jiném smyslu než materiální věci. Dále máme nejen různé subjektivní relace, jak uznává Mill ze svého fenomenalistického stanoviska, nýbrž také objektivní relace, tedy relace psychických stavů, relace věcí a konečně relace mezi psychickými jevy a věcmi.

Tyto kategorie jsou jako summa genera vesmíru příliš obecné, než aby se náš omezený duch mohl jimi úspěšně zabývat, a proto je ještě dále a dále rozkládáme; neboť slabost našeho rozumu je od přírody odkázána na co nejvíce možnou dělbu a specializaci práce.

Členíme:

§ § relace věci

§ § neústrojné§ § ústrojné

§ § život § duch

Musíme mít přitom na paměti, že se nám prostřednictvím kategorií prostoru a času všechny věci jeví rozprostraněně a v klidu nebo v pohybu a změně, přičemž vznikají nové vědní kategorie, totiž pohyb, respektive klid, popřípadě vývoj.

Konečně musíme ještě pomyslet na jazyk, estetickou zálibu a poznání coby poznání samé. Neboť jazyk je zvláštním, částečně přírodním a částečně psychických jevem, který si tudíž podle našeho principu vyžaduje zvláštní vědu. A právě tak tvoří estetická záliba, jak uslyšíme, předmět samostatné vědy. Konečně tím, že vůbec vědy jsou, vznikla věda o vědecké práci, totiž logika jako formální věda, jak se říkává.

Takto se rozpadá shora uvedených pět nejvyšších kategorií v sedm velkých vědních oborů, které zahrnují všechno lidské vědění. Matematika (I) studuje nejobecnější vlastnosti věcí, kvantitu; přírodozpyt (II) se zabývá anorganickými podstatami, životozpyt (III) organickými; duchozpyt (IV) má poznat podstatu a činnost ducha; konečně máme ještě jazykozpyt (V), estetiku (VI) a logiku (VII).9)

echny tyto obory mohou být v zájmu teorie a praxe přesně zpracovány, a proto máme§ viz tabulku, s. 35§ vždy jednu řadu teoretických a jednu řadu praktických věd. Hlavním teoretickým oborům musí přirozeně odpovídat nějaký hlavní praktický obor: úmysly člověka mohou být zaměřeny pouze na to, co jest, co poznává; vyjádřeno logicky: praktické vědy jsou vybudovány na teoretických.

V teoretických vědách rozlišujeme vědy abstraktní a konkrétní a obě skupiny se rozkládají v sedm hlavních oborů, každý podle svého způsobu poznání v další speciální předměty.

Konkrétní vědy se zabývají jednotlivinami, jak se tyto nacházejí v přírodě; proto se klasifikují podle soustavy jednotlivin, které se vyskytují v různých hlavních vědních oborech.

Abstraktní vědy studují obecné vlastnosti a zákony konkrétních jednotlivin. Za tímto účelem musíme lišit v přírodozpytu pohyb jako nejobecnější pochod v přírodě od fyzikálních a chemických jevů, v duchozpytu musíme dělit z lidského stanoviska§ jedná se přece o klasifikaci právě našeho vědění§ psychické jevy v individuální a společenské, přičemž společenské jakožto v čase probíhající jevy představují dějinný vývoj. Ostatní hlavní obory nepřipouštějí žádné další členění.

Takto dostávám deset abstraktních speciálních věd: matematiku, mechaniku, fyziku, chemii, biologii, psychologii, sociologii, jazykovědu (=filozofii jazyka), estetiku a logiku.10)

Nám se přednostně jedná o abstraktní vědy, které pokročily v přítomném stadiu vývoje vědy již tak daleko, že se logik smí odvážit o nich pojednávat in abstracto; přirozené třídění a organizace méně přesných konkrétních a praktických věd musíme přenechat jiným.
 
 
 
 
 
 
 
 

KNIHA DRUHÁ

Organizace věd

I. oddíl

POJEM SOUSTAVY VĚD

§ 13. Pojem soustavy věd. Jednota a jednotnost vědění v jednotnosti předmětu. Jednotnost metody. § 14. Organizující princip: vědy se pořádají podle poměru, v němž jedna slouží druhé za základ, ať již svým učením, nebo svou metodou. § 15. Poměr závislosti dvou věd s ohledem na učení. Závislost je vzájemná. Nepřímá závislost. § 16. O metodologickém poměru dvou věd.

§13. Naší klasifikací jsme poznali jednotlivé větší i menší vědní obory; nyní nastává nový a důležitější úkol§ uvést velký počet různých věd v nějaký přirozený řád, logicky organizovat logickou dělbu práce.

Věda je pouze jedna a jako věda, kterou člověk vlastní, je o sobě jednotná; zajisté si můžeme představit, že by jednotlivý člověk obsáhl všechno vědění. Proto se právem hovoří o jednotném světovém názoru. Avšak ve skutečnosti vědění není obsaženo v jedné hlavě, nýbrž v mnohých, ve všech; vědecká práce je rozdělena a specializována; a protože se skutečná dělba práce, respektive dělba vědění, příliš neorganizovala podle logických, ale spíše podle historických principů, spočívá pravá jednota našeho vědění ve veškerých logicky utříděných vědách.

Vědy jsme klasifikovali podle předmětů, musíme proto hledat jednotu a jednotnost vědění především v jednotě a jednotnosti předmětů, pokud je poměr určen skutečným poměrem věcí. Toto naše poznání je ovšem dnes ještě nepostačující; smíme však doufat, že budoucí pokolení nahlédnou hlouběji a jasněji do řádu vesmíru, že lépe poznáme speciálně lidský mikrokosmos, v jehož jednotném členění máme také věcný vůdčí princip pro přirozený řád věd.

Abychom vědy jednotně organizovali, není však postačující držet se pevně tohoto objektivního hlediska; to znamená, že logická soustava věd nemůže ve všem odpovídat objektivní soustavě věcí, neboť nám jde právě o naše poznání věcí. O tom se musíme brzo (§19) dále dozvědět; zde nás předběžně zajímají obecná hlediska, kterých se musíme držet při organizaci věd a za tímto účelem stanovit zcela obecný požadavek pojímat všechny své poznatky, jak se říkává, v jednom a témže logickém duchu. Takové jednotnosti se nedostává např. tomu, kdo je v přírodovědě deterministou, kdo ve svém malém oboru přesně vědecky myslí, kdežto v jiných se nechává vést populárními názory, atd.1)

Pouze ten může mít jednotnou soustavu veškerého vědění, kdo právě lpí na této logické stejnorodosti všech vědních oborů, a pouze v tomto smyslu nám může jít o jednotný světový názor, pokud právě tuto jednotnost nehledáme jenom v jednotě světa, nýbrž v jednotnosti názoru.

Abychom se takto pevně drželi jednoty a jednotnosti vědění, nesmíme si představovat, že by předměty našeho vědění byly svou povahou zcela stejnorodé; řád spočívá v ideji, nikoli ve věcech. Můžeme se například pevně držet názoru, že mezi duchem a hmotou existuje velký věcný rozdíl, že zde máme dva vědní předměty, které se brání celou svou podstatou tomu, aby se s nimi stejně násilně nakládalo. Přesto mohou vědy, které odpovídají těmto nesourodým předmětům (duchozpytu a přírodozpytu), tvořit logický celek. Když se tedy někdy říká, že gravitace nebo zákon zachování a přeměny energie nám zabezpečuje jako nejvyšší abstrakce vědění jednotný světový názor, tak to také není nutné pro naše účely. Ovšem podle nynějšího stavu vědění nelze ze zmíněných a jiných principů odvodit ani jednost vesmíru, ani jednotnost vědy. Náš duch snad co nejvíce baží po zjednodušení vědeckých problémů a po co možno malém počtu základních principů; avšak své vědění nesmíme násilně sjednocovat a zjednodušovat. Proto nám pro naše účely neposlouží ani teismus, z něhož se často odvozuje věcná a logická jednotnost. Neboť naše vědění se hlavně vztahuje na sekundární příčiny, a proto se ani teismus nedá použít pro opravdové sjednocení věd.2)

§ 14. Pojímáme-li všechny vědy v jednom a témže logickém duchu, pak si můžeme klást úkol zdůvodnit jednotnou soustavu věd. Přitom se nejedná o pouhé sestavení a nějaké více či méně úplné a přehledné seskupení věd, nýbrž o skutečně organickou a přirozenou soustavu, a k tomu vede pouze jedna cesta.

Zajisté by nejlépe poznal žádoucí soustavu ten, kdo by dokonale ovládal veškeré vědy, neboť by mohl nahlédnout, jak jedna věda souvisí s druhou a jak jedna druhou podmiňuje.

Představme si nějakého člověka majícího takové všezahrnující vědění. Ihned se vynoří otázka, jak dospěl ke svému vědění, neboť člověk si nemůže osvojit sám ze sebe a najednou takové vševědění, jelikož je ve své omezenosti odkázán na empirické poznání a učení v čase.

Takové postupné osvojování si veškerých poznatků se může vcelku dít dvojím způsobem. Jednou nahodilým učením, jako když by třeba někdo chtěl dosáhnout svého vzdělání z konverzačního slovníku§ a postupoval od A prostě až k Z. Tohoto postupu však z pochopitelných důvodů brzo zanechá a bude se ohlížet po nějakém logickém řádu studia, který sám vyplývá ze vzájemného poměru věd. A takovým řádem může být jenom to, že začne s onou vědou, která nejméně předpokládá vědy ostatní, pak přechází k té, pro niž ona nezávislá předchozí byla předpokladem; pak pokračuje k vědě ještě závislejší a tak postupuje po řadě k poslední a nejzávislejší vědě. Obecně řečeno: didaktický postup od vědy k vědě je určen stupněm složitosti a závislosti vědního předmětu; také zde jako všude, kde postupujeme přiměřeně povaze našeho ducha, jdeme kupředu od jednoduššího k složitějšímu a spletitějšímu.§ Nepřistupuj k žádnému vědnímu oboru,§ říká Komenský,§ když ses nenaučil, co se má vědět předtím.

Že se takový pořádající princip hodí pro vědu, jež se musí podle její podstaty vyučovat a jíž je třeba se učit, a že tento princip se také zároveň shoduje s objektivním poměrem samotných věcí, vyplyne z následujících podrobnějších dílčích úvah o poměru vědy k vědě.

§ 15. Tento poměr, v němž jedna věda může přistoupit k druhé, můžeme stanovit apriorně a zároveň empiricky podle skutečného poměru, v němž se vědy k sobě nacházejí; i pohled na historický vývoj věd nám může pomoci k indukci a verifikaci.

Věda může vědě posloužit buď věcně, nebo metodicky; jiný poměr než užitečnost nás zde vůbec nemůže zajímat.

Nejdříve chceme pohovořit o tom, jak může věda vědě posloužit věcně.

Představme si za tímto účelem poměr, v němž se např. nacházejí psychické jevy k historickým (§ 68) nebo chemické k biologickým (§ 55): vidíme, že historické jevy jsou zároveň psychickými, a proto je zřejmé, že se při takovém věcném poměru dotyčných vědních předmětů musejí nacházet v obdobném poměru i jim odpovídající vědy. Zjistíme-li tedy, které jevy jsou jednodušší a které spletitější, zda psychické či historické, pak bude zřejmé, že věda, jejíž látka je jednodušší, poslouží oné vědě, jejímž předmětem jsou věci složitější povahy. Speciálně v našem případě snadno nahlédneme, že si historické jevy vyžadují psychologického vysvětlení. Obdobně se to má s chemií v poměru k biologii a vůbec se všemi vědami: poměr vědních předmětů určuje závislostní poměr věd a zvláště podmiňuje, že jedna věda slouží druhé jako podklad a opora.

Tento poměr přirozeně není pouze jednostranný, nýbrž je vzájemný; netážeme se tedy jenom, jak chemie slouží biologii, ale naopak, jak biologie může sloužit chemii, a obdobně u všech ostatních poměrů (srov.§ 22).

Vedle tohoto přímého poměru se věda k vědě může nacházet v nepřímém věcném vztahu. Slouží-li např. chemie přímo biologii a fyzika chemii, pak slouží také fyzika biologii prostřednictvím chemie; může jí přirozeně sloužit také přímo.

§ 16. Věda vědě může sloužit dále s ohledem na metodu. Každý, kdo je vyškolen v nějaké speciální vědě, si předně osvojuje, jak se říkává,§ ducha§ své vědy. Bylo by vděčným úkolem konkrétní psychologie ukázat, jak jednotlivé vědy působí na rozumové a charakterové založení svých představitelů; tím by se konkrétní logice prokázala velká služba. Z tohoto hlediska je také pochopitelné, že každý odborník, dá-li se do studia jiné vědy, přináší již hotovou pracovní zručnost, která má pro něho při dalším postupu velkou výhodu; je ovšem velkou chybou, když se metoda a duch jedné vědy vnáší do jiné bez ohledu na to, do jaké míry je to dovoleno. Tak by např. mnozí chtěli nedovoleným způsobem zpracovávat psychologii podle vzoru přírodovědy a podobně. Je sice pravda, že existuje jenom jedna přesná vědecká metoda; ale tato metoda se modifikuje podle povahy různých vědních předmětů, a proto se nesmí bez patřičné opatrnosti žádná věda zpracovávat podle metody nějaké jiné vědy.

Speciálněji se mohou z jedné vědy do druhé vnášet dedukce a analogie; ale i zde je třeba opatrnosti, zda a do jaké míry to připouští podobnost vědních předmětů. Velmi pochybené je například počínání těch, kteří pokládají společnost za organismus a prostě per analogiam přenášejí všechny biologické poznatky do sociologie (§ 55). Vůbec zde platí pravidlo, že metoda musí odpovídat pravé přirozenosti vědního předmětu.

Také metodologický poměr dvou věd, právě tak jako věcný, je samozřejmě vzájemný.

VI. Psychologie

§ 58. Stupnice duchověd. Členění duchověd není ještě tak dobře provedeno jako členění přírodních věd. Příčina toho. Nutnost patřičného třídění duchozpytu. § 59. Psychologie jako věda o psychických jevech a o duši. Problém duše nepatří do § metafyziky . Zákony koexistence a posloupnosti psychických jevů.

§ 58. Dospíváme nyní k stupnici duchověd, a to k základním vědám všeho duchozpytu, k psychologii a sociologii.

Ve srovnání s matematickými a přírodními vědami jsou duchovědy až dosud málo rozčleněné a jejich logická soustava zatím příliš nevyniká. Hlavní příčinu toho je třeba hledat v samotné povaze psychických jevů: tyto jevy nejsou tak jako přírodní jevy objektivně názorně představitelné a natrvalo postižitelné. K tomu ještě přistupuje okolnost, že psychické jevy při své nestálosti snadno navzájem splývají.

Proto je právě třídění duchozpytu naléhavou potřebou doby: mnohé pojmy se tím objasní nebo se stanou alespoň určitějšími, a zvláště bude možno přesněji pochopit pojem filozofie.

§ 59. Není tomu dávno, co Mill musel proti Comtovi dokazovat a také dokázal možnost a oprávněnost psychologie jako samostatné vědy; mnozí a zvláště přírodovědci se často ještě stále domnívají, že psychologie je příliš nejasná a nepřesná, než aby mohla být vědou v pravém smyslu; nanejvýše se připouští, že psychologie by se mohla stát přesnou coby§ přírodověda , speciálně jako část biologie.

Proti tomu můžeme připustit, že psychologie ve srovnání s přírodními vědami§ zvláště s některými z nich§ je méně přesná, přesto je však zcela samostatnou vědou právě tak jako méně přesná biologie vedle mechaniky, či dokonce matematiky je stále ještě přesnou vědou. Vědomí je jevem sui generis a je nám§ Descartes: cogito ergo sum§ o sobě zajištěno. Psychologie je hlavně vědou o vědomí. Jakožto taková má nás poučovat především o zákonech, které řídí psychické jevy, a teprve v druhé řadě jí přísluší zkoumat podstatu duše, rozumíme-litotiž duší substancionální substrát psychických jevů. Nedomníváme se, že se psycholog chce vyhnout problému duše a že by měl odkazovat toho, kdo se chce o tomto předmětu vědecky poučit, k jakési§ vybájené§ metafyzice. To je nyní pohodlné východisko tak mnoha§ moderních§ vědců: fyzik a chemik vykazují problém hmoty do této§ metafyziky , biolog jí nechává podávat informaci o životním principu a psycholog doporučuje§ metafyzice§ duši.1) Avšak kdo pak nám má něco říci o hmotě, když ne fyzik a chemik? A kdo jinak je oprávněn v otázce o pravých příčinách života rozhodnout než biolog, a kdo konečně má něco vědět o duchu, když ne psycholog?

Psychologické zákony, pokud se jedná o psychické jevy, se vztahují na koexistenci a posloupnost těchto jevů. A protože jejich posloupnost je patrnější, ví psychologie o ní až dodnes více než o jejich koexistenci; asociační zákony tvoří tak řečeno veškerou exaktní psychologii, jak se přece§ asociační psychologií§ obvykle rozumí celá anglická empirická psychologie. O koexistenci psychických jevů se obyčejně pojednává při otázkách o poměru jednotlivých jevů (představ k citům, u relací atd.); všestrannější zkoumání předmětu se až dodnes nezkoušelo.

§ 62. Postavení psychologie v soustavě věd: patří psychologie vůbec do stupnice? O poměru psychologie a biologie § (fyziologická psychologie) § nebo o poměru stupnice matematicko-přírodovědných disciplín k stupnici duchověd.

§ 62. V stupnici duchověd je psychologie základní vědou. Mnozí se domnívali, že psychologie slouží vůbec všem vědám za základ. Totiž z toho, že psychické jevy jsou nám dány bezprostředně, že každá představa a každý soud jsou eo ipso psychickou činností, se často vyvozuje, že psychologie je v řadě věd první.6)

To je v jistém smyslu správné, jakož je také jisté, že moderní věda učinila svým východiskem Descartovo cogito ergo sum; z toho však nevyplývá, že psychologie slouží věcně a logicky za základ veškerým vědám. Ostatní vědy se zabývají obsahem představ, soudů, citů a snahami, psychologie se zabývá těmito stavy jako takovými a jak nás poučuje historický vývoj vědeckého ducha, nebyla proto matematika a přírodní vědy závislé na psychologii.7)

Když jsme takto patřičně redukovali neurčité názory o postavení psychologie k ostatním vědám, objevuje se další a důležitější otázka, zda a jak se dá psychologie vůbec zařadit do stupnice věd.

Co se zprvu týče věcného a logického poměru psychologie k ostatním vědám, tak nemůže, jak se domnívám, po všem, co o tomto předmětu řekli filozofové a psychologové, existovat žádná pochybnost o tom, že psychologie slouží jako základ všem duchovým vědám.

Dále asi musíme připustit, že se psychologie a sociologie řadí navzájem hierarchicky, jak během našeho zkoumání ještě přesněji ukážeme, a že jsme správně určili poměr ostatních věd nacházejících se mimo stupnici (jazykozpytu, estetiky, logiky) k psychologii. (§ 71 an)

Jsou-li tyto tři body v našem smyslu vyřízeny, vyvstává nám teprve úkol ukázat, že se duchovědná stupnice věd připojuje logicky k přírodovědné a že toto připojení je skutečně takovou logickou posloupností, jak ji požaduje pojem stupnice.

Je jasno, že se při zodpovězení této otázky jedná o poměr psychologie k biologii, a že se proto musíme blíže zaměřit na tento poměr, pokud se zde o něm dá hovořit po formálnělogické stránce.

Je značně rozšířena moderní idea, že vědecká psychologie má být založena na biologii a prostřednictvím biologie na ostatních přírodních vědách.

Není snadné jasně vyložit pravý smysl tohoto často slýchaného tvrzení.

Řekli jsme již (§ 20), že vlastně sestavujeme dvě stupnice věd, matematicko-

-přírodovědnou a duchovědnou, a také jsme zdůraznili, že přírodní vědy jsou k duchovým vědám v jiném vzájemném poměru než jednotlivé vědy v obou těchto velkých skupinách věd, a nedomníváme se, že se vědomí dá vyložit přírodovědně. To nyní uznávají i vědečtí materialisté, např. Du Bois-Reymond; a ti, kdo jako např. Bain nebo Spencer, vyslovili svou§ dvouaspektovou teorii,§ uznávají, že duch a tělo jsou protiklady, respektive že se jedno druhým nedá konstruovat. To nikterak nevylučujetěsný poměr obou kategorií, neboť bylo vždy jasno, že náš duch je nějak vázán na tělo a že mezi oběma existuje těsný poměr, a psychologové všech dob§ tak např. také již Platón§ proto horlivě studovali povahu tohoto poměru. Čím více se jednotlivé vědy rozvinuly, tím určitějšími a jasnějšími se staly názory o spojení ducha s tělem a namísto mnohoobsažných pojmů o tělu a duchu nastoupily časem určitější pochody v těle a vědomí. Když se pak vyvinula fyziologie a především studium smyslových orgánů a jejich činností, studoval se přirozeně mozek a celá nervová soustava také s ohledem na psychické pohody. Velké pokroky biologie objasňují, že mnozí a také význační filozofové, jako např. Comte, chtěli prostě učinit psychologii částí biologie.

Na druhé straně jiní, počtem a významem nikoli bezvýznamní filozofové poznali, že objektivní studium nervových dějů nečiní zbytečným vnitřní vnímání, a proto obhajovali samostatnost psychologie založené na vnitřním vnímání. Vědomí a hmota jsou dvě zvláštní a zásadně odlišné kategorie; mezi duševními a určitými fyzikálními nervovými pochody existuje ovšem paralelismus a snad také kauzální závislost. Zkušenost však učí, že se právě nejjemnější a nejspletitější duševní procesy, o něž se vědy nejvíce zajímají, nedají fyziologicky demonstrovat. A i kdyby se mělo podařit formulovat složité psychologické pochody matematicky, mechanicky atd., neporozuměli bychom těmto formulím bez vnitřního vnímání; co by nám prospěla taková matematicko-přírodovědná formulace Goethova§ Fausta , kdybychom sami ve svém nitru nepromysleli a neprocítili, co asi Goethe v tomto§ Faustu§ mohl prožít, a kdybychom nemohli porozumět jeho citům a myšlenkám z historického vývoje lidského ducha? Domnívám se, že všechny ty formulky by mohly mít jenom ten účel, aby fixovaly neuchopitelné duševní pochody a pokud možno ono mimosmyslové přetvořily ve smyslové znaky: interpretaci, porozumění těmto znakům nás nemůže učit žádná přírodověda a žádná matematika.

Přesto nemůže být pochybností o tom, že psychologii prospívá stanovení funkcionálních vztahů mezi duchem a tělem, nebo vyjádřeno určitěji: mezi psychickým a nervovým pochodem. Tak např. není pro psychologa snadné s určitostí říci, zda vedle smyslu hmatu máme zvláštní smysly pro teplotu a tlak: vnímáme ovšem tři různé počitky, avšak sotva si troufáme tvrdit, že tyto počitky jsou tak různé nebo alespoň přibližně tak různé jako počitky zraku a sluchu. U těchto počitků vidíme zřetelně oba odlišné smyslové orgány, a proto požadujeme, aby nám byly objeveny také u druhých tří počitků odpovídající orgány§ jak to nedávno učinil Goldscheider§ , pak teprve se psycholog odváží konstatovat, že smysly pro teplotu a tlak jsou vedle smyslu hmatu dva smysly sui generis. Domnívám se, že tento příklad je pro naši otázku typický a že se na něm dá dosti jasně stanovit poměr biologie a psychologie. Zdá se mi totiž, že se psychologové vždy a ihned od samého počátku snažili pro psychické pochody nalézt tam, kde je to možné, odpovídající jim nervové (a svalové) pochody. Tak bylo shledáno pět smyslů, tak byla myšlenková činnost vůbec přeložena do mozku, tak vznikla fyziognomika, kranioskopie atd. Tato lokalizace jednotlivých duševních činností byla zpočátku nadmíru hrubá. Psychologové se spokojili s povrchní§ v doslovném smyslu slova!§ znalostí těla a teprve pokrok anatomie a fyziologie přinesl více a více přesnějších poznatků o tělu a jeho údech. V tomto smyslu, jak se mi zdá, potřebuje rozvinutější psychologie vyvinutější biologii; a sice zdá se mi, že mezi spekulacemi takového Platóna v Timaeuovia Wundtovou fyziologickou psychologií není žádný kvalitativní rozdíl, nýbrž jenom rozdíl stupně. Ovšem pokud je oběma badatelům možné stanovit funkcionální vztah mezi duchem a tělem; a že tento funkcionální vztah platí i dnes navzdory pokrokům biologie jenom pro nejjednodušší psychické děje, jenom pro jednotlivé prvky vnímání, připouštějí jak známo všichni střízliví badatelé jako Fechner, Wundt atd.

Má-li být mezi nervovými a psychickými ději stanoven přesný funkcionální vztah, tak musejí oba děje připouštět především a hlavně jednu a tutéž metodu měření. Je však přirozené, že chceme srovnávat psychické pochody s fyzickými a měřit je; je však velmi obtížné nalézt pro míru odpovídající jednotku. Jednotka měření je sama o sobě subjektivní, průběh měřených dějů podléhá nejrůznějším rušivým momentům (pozornost, splývání s jinými psychickými stavy atd.), obzvláště není jisté, zda psychické stavy jsou vůbec kvantitami, které se dají matematicky sčítat (a odčítat), jak o tom pochyboval Gauss. Připusťme však, že budeme psychické intenzity pokládat za kvanta (jistým právem), tím dosáhneme předběžně jenom v oblasti představ několika přesných formulací, ale celá a velká oblast citů a chtění se předem vymkne měření.1)

To přirozeně pro obě vědy není žádnou výčitkou, neboť jsme právě na počátku výzkumu; biologie a psychologie učiní ovšem ještě velké pokroky, a za druhé budou ve všech vědách přesně zjištěny nejprve nejjednodušší skutečnosti, nikoli složitější a nejsložitější.

Právě jsem řekl, že psycholog, má-li biologické znalosti, lokalizuje psychické pochody v těle. Tento výraz,§ lokalizace psychických pochodů , není snad zvolen zcela vhodně. Chci pouze říci, že každý duchovní pochod je vázán na nějaký fyzický a že v mnoha případech můžeme jasně vyložit paralelismus obou; ovšem nic více. Neboť o výkladu duše tělem nemůže být řeči; smyslové je nám obrazem mimosmyslového, mimosmyslové klademe do smyslového (srov.§§ 60, 134). Biologie nemůže tudíž být pro psychologii tím, čím je např. chemie pro biologii nebo psychologie pro sociologii. Poměr obou těchto věd je spíše zcela zvláštní a dá se upřesnit jenom potud, že obě vědy mohou studovat jeden a týž předmět, každá z jiné strany: biolog studuje nervový proces, biologický, chemický, fyzikální, mechanický pochod, psycholog studuje to, co mu z tohoto pochodu skýtá vnitřní vnímání. Spojení biologie a psychologie k společnému studiu jednoho a téhož předmětu se však zatím může uskutečnit jenom v nejojedinělejších případech, a to jenom tam, kde se jedná o jednoduché psychické děje.

Říkám spojení biologie a psychologie ke společnému studiu: jak musí být toto spojení upřesněno podle principů konkrétní logiky?

Víme, že vědy povýtce pro rozdílnost svého předmětu nejsou všechny stejnorodé (§ 13), že podle toho např. matematika má výlučné postavení v soustavě věd a že v ní vůbec existují různé poměry. Není tedy samo o sobě nic pozoruhodného, že také poměr biologie a psychologie je zcela zvláštní. Třebaže biologie není s to vyložit psychický jev, třebaže tedy, jak jsme řekli, psychologie nemůže věcně znamenat to, čím je třeba chemie jí samé, přesto máme právo řadit biologii a psychologii hierarchicky.

To, že mohou vůbec stát vedle sebe, podmiňuje skutečné spojení těla a ducha, že se však psychologie má také vědecky studovat po biologii, to má své dobré důvody. Za prvé jsou psychologické jevy složitější, a proto musí biologie při obecném studiu předcházet psychologii; v biologii se psycholog pro svůj obor školí metodicky a paralelismus jevů toho i onoho druhu umožňuje psychologovi velmi výhodně uplatňovat analogii z biologie. Za druhé jsme se obeznámili (§ 23, 134) s filozofickým (metafyzickým) faktem, že totiž duch pozorováním hmoty dospívá k uvědomění, že také biologii jako nejvyšší v řadě přírodních věd je třeba zařadit vedle a před psychologii. Konečně za třetí opravdu empirická a exaktní psychologie chce, pokud je jí to kdy umožněno, zobrazovat prchavé psychické pochody co možná smyslově. Tento postup bych nejraději nazval biologickou substitucí; vždyť ani matematická formulace nevysvětluje materiální pochod, ale přesto exaktní přírodověda se snaží materiální pochody pokud možno dokládat mechanicky a matematicky; obdobně hledí psycholog upínat duchové pochody na smyslové obrazy, neboť duch nemůže postrádat látkového nositele.

Doufám, že jsem svůj názor o poměru biologie a psychologie zřetelně přednesl; ale protože věc je tak nesnadná, chci setrvat ještě okamžik; a to, co zde bylo řečeno, můžeme srovnat s názory známých badatelů. Vlastní názory vyniknou jasněji jako historický reliéf.

Badatelé, kteří neodporují spojení psychologie s biologií, budou logický a praktický poměr obou disciplín uvádět poněkud jiným způsobem, než jak se to zde stalo. Tak např. H. Spencer se domnívá, že spojením psychologie a biologie vzniká svérázná disciplína§ aesto-fyziologie, která zaujímá v soustavě poznatků zcela svérázné místo. Patří, jak Spencer říká, právě tak k přírodním vědám jako k duchovědám, tvoří pojítko mezi oběma. Obdobně to pojímá Wundt.2) Podle Wundta existuje okruh životních pochodů, které jsou zároveň přístupny vnějšímu vnímání (biologie) i vnímání vnitřnímu (psychologie); tato hraniční oblast je účelně přidělena zvláštní vědě§ fyziologické psychologii , která se nachází mezi nimi. Úkolem fyziologické psychologie je§ za prvé prozkoumat ony životní pochody, které se nacházejí uprostřed mezi vnější a vnitřní zkušeností a vyžadují současné uplatnění obou metod pozorování, vnějšího a vnitřního, a za druhé osvětlit celek životních pochodů z hledisek získaných při zkoumání této oblasti a tímto způsobem, pokud možno, zprostředkovat celkové pojetí lidského bytí .

Ze stanoviska konkrétní logiky mám jisté pochyby vůči tomuto pojetí. Postrádám především určitý a samostatný předmět fyziologické psychologie, pokud má být samostatnou vědou. Podle našeho klasifikačního principu neexistuje žádná mezivěda (§ 9), jelikož neexistuje žádná mezivěc. Platón sice tam, kde v Timaeuovi hovoří o smíšení duševní substance s hmotou, spojil dvě krajní podstaty, duši a hmotu, smíšením skládajícím se z duše a hmoty, ale toto vysvětlení je zřejmě jenom hrubou materializací aritmetické proporce a každopádně zcela neužitečným pokusem o ozřejmění nepředstavitelného poměru. Bude to lepší, když si představím, že tělo a duše jsou harmonicky spojeny, že mezi obě vložím smíšení těla a duše a pak si představím tyto tři substance harmonicky spojené?3)

Obdobně nepochopitelná jsou pro mne určení, která Spencer a Wundt uvádějí o fyziologické psychologii. Co znamenají výrazy:§ hraniční oblast ,§ hraniční otázky ,§ stát uprostřed mezi vnější a vnitřní zkušeností ,§ nepatří ani k objektivnímu, ani k subjektivnímu světu§ apod.? Zřejmě nemůže existovat žádný předmět vědění, který nepatří ani k objektivnímu, ani k subjektivnímu světu, jak se Spencer nešťastně vyjadřuje. Všechny tyto výrazy nemohou označovat nic jiného než skutečnost, že psychologie potřebuje biologii, ale poměr mezi oběma disciplínami musíme uvést podle našich obecných pravidel (§ 12 25). Z toho je nám však jasno, že§ fyziologická psychologie§ označuje obdobný poměr jako matematická fyzika, fyziologická chemie apod., tj. biologie a psychologie jsou navzájem hierarchicky podřazené, respektive nadřazené, a tak jako mezi matematikou a mechanikou neexistuje žádná hraniční oblast a něco podobného, právě tak neexistuje žádná hraniční oblast mezi biologií a psychologií.

O logickém poměru psychologie a biologie Wundt rovněž říká, že se jedná o určení poměru dvou abstraktních věd.4) Wundt dále říká, že fyziologické psychologii jde vlastně o psychologii, neboť ta, jak slyšíme, je§ vlastním předmětem§ fyziologické psychologie. Proto je fyziologická psychologie v protikladu k§ běžnému učení o duši založenému pouze na sebepozorování ,§ experimentální psychologií , jak jsme také shora slyšeli, že totiž prvním úkolem fyziologické psychologie je současné užití metod pozorování vnější a vnitřní zkušenosti.

Ponecháme stranou to, že se poslední určení zcela dobře nehodí ke zprvu uvedenému určení; zajímá nás pouze, že fyziologická psychologie je vlastně, jak bychom řekli, jenom exaktnější experimentální psychologií; neboť Wundt přece nebude chtít tvrdit, že psychologie (před ním) metodicky využívala jenom vnitřní pozorování (sebepozorování): všichni psychologové více či méně studovali cizí duševní život a činili na sobě a jiných také biologická pozorování. Jistě má velký význam okolnost, že Descartes, Locke a jiní filozofové byli mediky a ti používali metodu vnějšího pozorování určitě tak, jak jen možno. Avšak ani biologie ani psychologie nenalezly v soustavě věd své místo, a proto jsou údaje o poměru obou disciplín tak neurčité. Nadto sama biologie se stává čistě teoretickou vědou, a proto teprve v nejnovější době je přesněji vyjádřen její poměr k psychologii v metodickém i věcném ohledu. Jako zástupci tohoto směru se nám jeví školení badatelé jako Fechner, Lotze, Wundt aj.

Zdá se tudíž být zřejmým, že fyziologická psychologie, nebo jak se má právě tento druh výzkumu nazývat, není samostatnou vědou, proto v soustavě vědění nemůže vytvářet nějaké zprostředkování mezi duchem a hmotou, nýbrž je právě jenom výrazem logické skutečnosti, že psychologie musí věcně a metodicky využívat biologii jako nástroj.5)

Ostatní přírodní vědy přímo využívají psychologii méně, nepřímo prostřednictvím biologie, ale metoda těchto věd může posloužit psychologii za vzor.6)

Matematika může být z již známých důvodů základem zkoumání psychologie jen ve velmi nepatrné míře.7)

O poměru psychologie k sociologii a k vědám stojícím mimo stupnici pojednám následovně.

§ 64. Filozofická hodnota psychologie.

VII. Sociologie

§ 65. Pojem sociologie. Sociologická statika a dynamika (terminologie). Samostatnost sociologie a její oprávněnost. § 66. Metoda sociologie je převážně srovnávací. Statické srovnávání. Dynamické srovnávání: historická filiace. Historická metoda či naopak deduktivní metoda. Metoda statistického odstupňování. Přežitky. Sociální jevy se musejí dát vysvětlit psychologicky. Sociologie se obrací se zálibou k pozorování a zkoumání přítomnosti. Sociologická experimentace. Sociologické hypotézy. Nutnost dělby práce v sociologii a potřeba monografické práce. § 67. O soustavě sociologických poznatků. Sociologická statika a dynamika. Části sociologie podle Milla (národní hospodářství a politická etnologie) jsou nesprávně ustaveny. Praktická sociologie neboli politika. Soustava praktických duchověd vůbec a zvláště o poměru etiky, politiky, pedagogiky (a didaktiky). Pojem konkrétní sociologie a důkaz, že sociologie je abstraktní vědou, že jí tedy odpovídá konkrétní sociologie. Konkrétní sociologie: etnologie (etnografie), (antropologie), národní hospodářství, státní právo, § církevní nauka , učení o intelektuální organizaci společnosti, (statistika, demografie), historie. Pojem opravdu vědecké historie. Obecné a speciální dějiny. Kulturní dějiny. Jak se má historik vědecky připravovat. Také historie je odborným studiem. § 68. Postavení sociologie v soustavě věd.

§ 64. Pomocí psychologie zdokonalujeme své poznání světa tím, že se učíme chápat jeho druhý velký faktor§ ducha a jeho život. Toto poznání je snad zásadně pro nás lidi důležitější než poznání přírody. Psychologie nám skýtá, posuzováno z čistě teoretického stanoviska, jediná ze všech věd absolutní poznání; posuzováno z praktického hlediska, jevilo se poznání sebe sama vždy jako největší moudrost: filozofie je od doby Platónovy hlavně duchozpytem. Jednostrannost přírodovědného vzdělání vede k materialismu, jak již Platón z psychologického hlediska právem vyčítal svým protivníkům;11) matematika nás poučuje jenom o abstraktních relacích věcí a teprve prostřednictvím psychologie se učíme poznávat plnost života a práci ducha, bez níž by se svět stal temným a pustým. Poznáním pravé lidské povahy poskytuje psychologie praktickým duchovědám podklad tím, že nás učí, jak máme vzdělávat budoucí pokolení a sebe sama, co máme činit a jak máme usilovat o dosaženíopravdu lidského účelu.

Slabina psychologie spočívá v tom, že jednostranným studiem vlastního nitra svádí k mysticismu a neplodnému hloubání a při prchavosti a vzájemné splývavosti svých předmětů snadno vede k fantastické nepřesnosti a neurčitosti. Proto je pro psychologa studium přírodovědy a matematiky velmi potřebné, aby byl jednak pro své obtížné studium metodicky připraven, pak však také pro ten účel, aby jako filozof věcně a metodicky zachovával harmonický zájem o svět a ducha.

VII. Sociologie

Comte, 1. c. zvláště IV. VI.§ Spencer, Principles of Sociology, 1877 an.§ Mill, 1. c. VI. kniha.§ de Roberty, 1. c.§ Bain, 1. c. kap. 8. Wundt, 1. c. 518n.§ Dilthey, 1. c.§ Morpurgo, Die Statistik und die Socialwissenschaften, 1877.§ Droysen, Grundriss der Historik, 1868.§ Masaryk, Teorie dějin dle zásad Buckleových, 1884.§ Rocholl, Die Philosophie der Geschichte, 1878.§ Janet, Histoire de la science politique das ses rapports avec la morale, 1872.§ Flint, The Philosophy of History in France and Germany, 1874.§ De Gubernatis, Storia [universale] della Storia [letteratura] (IV. sv. Všeobecných dějin literatury), 1882, 1884.

§ 65. Poslední místo v obou stupnicích věd zaujímá sociologie, věda o společenských jevech.

Z lidského stanoviska je předmětem této vědy hlavně a předběžně téměř výlučně jen lidská společnost. Společenská organizace a její vývoj se staly podstatně údělem lidského rodu: u zvířat a ještě více u rostlin nebo dokonce u neživých věcí lze hovořit o§ společnosti§ jenom v přeneseném smyslu slova. Obdobně jak je psychologie hlavně vědou o lidské duši a jejich činnostech, tak je sociologie vědou o lidské společnosti a dějinách. Sociologie není obecnou vědou v kosmickém smyslu slova.

Sociologie nás poučuje o podmínkách existence lidské společnosti; snaží se probádat, v čem tkví podstata lidské organizace a jak a proč se společnost pohybuje, roste, vyvíjí. Tento dvojí hlavní úkol přísluší podle Comtovy sociální, respektive sociologické terminologie statice a dynamice, pokud (podle§ 36) musíme každý jev, a obzvláště společenskohistorický, také studovat ze statického a dynamického hlediska.

Společnost se neustále vyvíjí, v životě společnosti neexistuje klid. Proto může být sociální statika pojímána jenom in abstracto a to je podle našeho mínění hlavním úkolem sociologického bádání; v neustálém pokroku a vývoji, který se nikdy nezastaví, setrvává společnost přes všechen pohyb ve své zvláštní organizaci a je právě úkolem sociální statiky chápat pravou podstatu sociálního řádu v neustálé změně a vývoji všech sociálních faktorů a sil.

Abychom správně pochopili důležitý poměr sociální statiky a dynamiky, představme si, že by lidstvo dospělo k cíli svého vývoje a sociolog by měl před sebou ve vší úplnosti historický průběh tohoto vývoje: poznal by pravidelnosti a zákony vývoje, a zároveň by se právě v těchto zákonech a pravidelnostech ukázala podstata společenského řádu, neboť historická látka by mu byla zároveň empirickou látkou pro jeho statické generalizace. Obdobně postupujeme ve vědě vůbec, tím že to, co si až do tohoto okamžiku myslili různí badatelé, se snažíme uvést v logický řád, zároveň ale studujeme vývoj veškerých pojmů: historie je nám látkou jak pro dogmatické, tak pro historické studium samé. A právě tak ze statického a dynamického hlediska studujeme historický průběh. Příklad: společnost vykazuje vždy a všude instituci manželství, avšak v různých formách; neboť známe monogamii, polygamii, polyandrii, promiskuitu, známe také nepravidelné formy pohlavního života v monogamických a jiných společnostech, známe druhé, třetí atd. manželství: ze všech těchto forem abstrahuje sociolog obecná pravidla pohlavního a rodinného života. Zároveň vidí, že se tyto instituce v toku času změnily podle nějakého pravidla, že třeba společnost dospěla až po delším vývoji k monogamii, jak je dnes vyvinuta u evropských národů; pojme ovšem myšlenku, že tento vývoj není ještě ukončen, že se tudíž také soudobý stav může přeměnit, a bude přemýšlet, jak tato přeměna bude probíhat podle dosavadního vývoje. Takto sociologie bude hledět určit statické a dynamické zákony, které řídí podstatu a vývoj manželství. Obdobně postupuje také u jiných společenských jevů.

Kdyby se nám zdařilo vyjasnit, že statika má studovat podstatu lidské společnosti, dynamika její vývoj, mohli bychom pak vytknout úlohu sociologie přesněji. Sociologie nás musí zprvu ve formálním ohledu poučit o své logice a metodice; musí nám vyložit své vlastní dějiny. Po dogmatické stránce sociální statika především vysvětluje, jaké síly udržují společnost. Pojednává o vlivu přírody na společnost, studuje individuum jako společenský faktor, zkoumá podstatu pohlavních a rodinných poměrů a konečně analyzuje organizaci společnosti samé. K tomuto účelu rozčleňuje pojem společnosti, analyzuje intelektuální, mravní, filozofickou, politickou, hospodářskou organizaci a konečně pojednává také o jazyku a písmu, pokud slouží společenskému konsenzu. Jedním slovem: sociální statika se snaží porozumět celkovému stavu společnosti, který v sobě zahrnuje všechny jednotlivé stavy a sociálnísíly. Přitom jí nejde o nějaký určitý, třeba současný celkový stav, nýbrž chce pochopit pravou podstatu společnosti, jak se projevuje ve veškerých konkrétních modifikacích v jednotlivých vývojových stadiích.

Sociální dynamika nás poučuje o pojmu pokroku, usiluje o obecnou vývojovou teorii a zkoumá hybné síly vývoje lidského ducha v náboženství, mravnosti, vědě, umění, politice atd. Nepouští přitom nikdy ze zřetele vzájemnou závislost historických daností právě tím, že se neustále snaží pochopit, jak stav v jedné určité oblasti lidského života odpovídá celkovému stavu.

O vědeckosti, oprávněnosti a potřebě sociologie nemají dnes nepředpojatí mužové již žádné pochybnosti; je však stále ještě mnoho teoretiků a zvláště praktiků a politiků, jimž je sociologie nepohodlná; u nás jsou dokonce mnozí, jimž už slovo§ sociologie§ není příjemné, protože připomíná, jak se domnívám,§ socialismus .1)

Ovšemže nedopatření sociologů, zvláště povrchní generalizace, vybízejí, ne-li k nedůvěře, tak přece alespoň k opatrnosti; avšak i v jiných vědách se nedostatky a chyby ve způsobu jejich pěstování netýkají vědy samé.

§ 66. Při mnohosti příčin a účinků a při takřka nekonečném počtu sociálních jevů používá sociologie obdobně jako biologie a částečně také psychologie s velkým prospěchem srovnávací metodu.

Srovnáváním studujeme buď koexistence sociálních jevů, nebo jejich posloupnost, ze statického hlediska dospíváme k pravidlům o koexistenci, poznáváme vzájemnou závislost a vzájemné působení společenských sil a pronikáme tak k obsažným pojmům společenského konsenzu, podle něhož každému stavu v určité oblasti společenského života odpovídá určitý stav v druhé oblasti. Jak si biolog z jednotlivého kusu kostry konstruuje celé zvíře, tak sociolog posuzuje každý jev jako symptom celkového společenského stavu a podle symptomu posuzuje celkový stav, podle celkového stavu jednotlivé jevy.

Srovnáváním po sobě jdoucích jevů různých oblastí celkového společenského stavu hledá sociolog červenou nit příčinné historické filiace: sociologická dynamika hledí totiž ukázat, že se každý společenský stav vyvinul přirozeně z předcházejícího, jak se i z něho samého právě tak vyvine budoucí, jak z včerejška vzniklo dnes a z dnes přirozeně vznikne zítra. Historický vývoj není však proto žádným jednoduchým procesem, minulost není logickou premisou budoucnosti (srov.§ 24).

Z obecných pravidel získaných indukcí jsou dedukována pravidla pro speciálnější jevy; ovšem při konsenzu společenských jevů, při toku historické látky, a protože historické jevy jsou zároveň i psychickými jevy, je indukovaná látka, která by měla ověřit dedukci, často sama vysvětlována neustálými dedukcemi. Proto Mill pojmenoval tuto historickou metodu, která je podmíněna zvláštností předmětu, obrácenou deduktivní metodou. Nejlépe se naučíme této metodě

studiem Comtovy dynamiky; Comte o ní výstižně pojednal také in abstracto,

po něm Mill přizpůsobil své názory formě a terminologii školské induktivní logiky.2)

Historické pozorování a filiace§ to se snad rozumí samo sebou§ musí být řízeny nějakou obecnou vývojovou teorií, neboť jen tak bude historická metoda vůbec možná. Ve všech oblastech bádání platí obecné pravidlo, že každé pozorování musí být řízeno nějakou teorií; ovšem teprve zase pozorováním si vytváříme tuto teorii§ v tomto zdánlivém kruhu se pohybují právě všechny empirické vědy.

Z povahy předmětu vyplývá pro sociologii plodná stupňovací metoda. Různá odstupňování, která nám vedle sebe prokazuje srovnávání celkového stavu společnosti a ještě více srovnávání různých celkových stavů společností, které se vyvíjejí navzájem pokud možno nezávisle, dají se v každé době sestavit v sociální posloupnost, která nám přibližně zpřítomňuje historický vývoj.3) Ve společnosti se nic nevyvíjí, co by již neexistovalo v zárodku§ vývoj neznamená stvoření něčeho nového§ , některé faktory se vyvíjejí rychleji než jiné stejnorodé, takže každý stav společnosti obsahuje v sobě mnohé, ne-li všechny prvky, z nichž se po sobě řadí členy nepřerušovaného řetězce historického vývoje. Tak se např. obyvatel města nemálo podivuje nad jednoduchými poměry na venkově, ještě více žasne cestující nad primitivním stavem obyvatelstva odlehlých horských krajů atd. Abychom např. studovali vývojové stupně intelektuálního vzdělání, konstruujeme si škálu různých vzdělávacích stupňů, jak je nacházíme uskutečněné v nějaké společnosti. Vycházíme přitom z dané kvantity a kvality vzdělání a sestupujeme takříkajíc infinitesimálními přechody od nejvyššího stupně až k nejnižšímu, jak jej nacházíme v nějakém zapomenutém koutě. Tak srovnáváme různé národy, respektive jejich vzdělanostní centra, a řadíme po pokročilých národech Evropy méně vzdělané, až konečně dospějeme k nynějším divochům. Zda však taková stupnice představuje opravdový historický vývoj, musí se sociologie snažit vyzkoumat historicky; neboť vlastní historická metoda je historickou filiací, nikterak touto odstupňovací metodou, která bez nezbytného historického ověření nemůže definitivně rozhodnout žádnou historickou otázku.4)

Protože vlastním historickým a společenským faktorem je člověk, musí být každé empirické pravidlo sociologie vyloženo zákony, které jsou čerpány ze studia lidské povahy. Proto se sociologické studium zakládá především na psychologickém pozorování a zkoumání přítomných poměrů: z přítomnosti proniká sociologie do minulosti a budoucnosti. Kdo nerozumí současnému společenskému životu, ten nerozumí starším a starým společnostem, neboť§ lidé jsou to, čím vždy byli§ (Seume). Proto sociologie zavrhuje učení těch filozofů, kteří hledají poznání lidské povahy a společnosti prostřednictvím studia nejstarších projevů lidského ducha. Tak tvrdí např. jedni, že se o vzniku a podstatě náboženství můžeme nejlépe poučit studiem starých indických svatých knih, kdežto jiní se domnívají, že toho můžeme dosáhnout pouze studiem bible aj. Kdo nedovede studovat náboženství na sobě a jiných, kteří kolem něho žijí a tyjí, kdo nevidí a necítí, v čem sám žije, nerozluští ani stará písmena a nebude vědět, jak se vlastně mají interpretovat. V tomto ohledu je sociologie proti školské historii prodchnuta moderním duchem pokroku.5)

Co se týče experimentování, tak sociologie může zřídka používat přímého experimentu; místo toho si může ze spousty jevů vybírat ad libitum jevy, dělat myšlenkové experimenty a pak hledat ve skutečnosti ověření. Zvlášť se doporučuje, abych to tak pojmenoval, historické vaticinatio ex eventu: protože nejlepší měřítko historického vědění je předvídání a předpovídání budoucích událostí§ ovšem je možné v nepatrné míře§ tak se může vědecký historik pokoušet a cvičit v historickém materiálu minulosti na filiaci a předvídání.

Hypotéz má sociologie mnoho.

Z povahy věci vyplývá, že v sociologii velmi často můžeme a také musíme dělat apriorní konstrukce; musíme ovšem právě v tomto oboru dbát toho, abychom krotili svou fantazii a podřídili své sklony, přání a naděje studiu empirických faktů.

Zvláště o užití analogie srov.§ 68.

Z nynějšího stavu sociologie konečně vyplývá velmi pozoruhodné pravidlo, aby každý, kdo se oddává tomuto studiu, pracoval vedle obecného studia pokud možno monograficky a co možná přesně propracoval určité společenské jevy staticky a dynamicky. Protože v sociálním konsenzu je každý sociální a historický jev symptomatický pro celý stav a pro celkový vývoj, vnikáme při vší specializaci velmi dobře právě v sociální oblasti do celého a velkého oboru vědy.

§ 67. Podle Comtova postupu se sociologie v právě vyloženém smyslu obyčejně dělí na statiku a dynamiku, a to, jak to již název ukazuje, analogicky podle mechaniky.

Toto rozdělení se přirozeně netýká sociologické látky (srov.§ 42); a proto se v novější době činily různé pokusy organizovat speciální sociologické podobory, tak jako je třeba fyzika rozdělena do určitých oborů. Tyto pokusy se však nesetkaly s velkým zdarem, protože sociologie nebyla v té době dostatečně konstituována ani co do svého předmětu, ani co se týče její metody. Mezi jinými se o třídění sociologie pokusil také Mill,6) který se v hlavních věcech připojuje ke Comtovi. Uznává, že při hlubinném konsenzu společenských jevů je obtížné vyčlenit samostatné části, domnívá se však, že můžeme z obecné sociologie ustanovit alespoň dvě sociologické vědy: za prvé národní hospodářství a pak vědu, kterou nazýv᧠politickou etologií . Národní hospodářství jako věda o nabývání majetku má za předmět tytéž jevy, které závisí na jedné zvláštní příčině, totiž na touze po majetku; politická etologie studuje příčiny, které podmiňují odlišnosti národních charakterů.

Ačkoliv si vážíme Milla kvůli jeho logické střízlivosti a opatrnosti, přece nemůžeme souhlasit s tímto jeho tříděním; zapomněl totiž na rozdíl abstraktních a konkrétních věd, který sám přijímá, a proto přehlédl, že třídění sociálních poznatků nemá potud cenu, dokud není co možná přesně stanoven rozdíl abstraktní a konkrétní sociologie. Podle našeho mínění nemůže být pochybností o tom, že národní hospodářství je konkrétní vědou. Podle našich vlastních principů ovšem připouštíme, že některé hlavní zákony hospodářské organizace a hospodářského vývoje patří do abstraktní sociologie právě tak jako abstraktní zákony právní, vojenské organizace atd.; neboť konkrétní vědy jsou přece vůbec vybudovány na abstraktních a oba druhy poznatků se historicky vyvíjejí vedle sebe a navzájem. Co se týče politické etologie, je spíše pochybné, jak ihned uslyšíme, zda tak, jak ji Mill chápe, je abstraktní, či konkrétní vědou.

Právě tak se nám nezamlouvají ani klasifikační pokusy de Robertyho a jiných.

Usilujeme však především o to, abychom zjistili hlavní principy naší vědy, a k tomu patří toho času, jak se domníváme, především velmi pečlivé odlišení teorie od praxe a abstraktních poznatků od konkrétních. Chceme proto nejdříve hovořit o poměru praktické a teoretické sociologie a pokud možno přesně stanovit podstatu praktické sociologie.

Praktickou sociologií je politika, vědecké zpracování těch norem, které jsou nezbytné pro cílevědomé a co možná jednotné a důsledné řízení společnosti. Právě tak jako (teoretické) biologii odpovídá (praktické) lékařství, odpovídá obdobně (teoretické) sociologii (praktická) politika. Rozdíl teoretických a praktických učení se v sociální oblasti zřídkakdy přesně dodržuje. Na jedné straně jsou na tom vinny samy předměty, neboť právě v sociální oblasti teorie úzce souvisí s praxí; pak však nebývá vůbec teorie, také v jiných oborech, od praxe vždy přesně odloučena a konečně, jak jsme slyšeli (§ 58), nelze snadno udržovat odděleně právě psychické jevy. Zajisté až dosud nemá také ani vědecká politika patřičné místo v soustavě věd a škol; dokonce na našich právnických fakultách se málo poučujeme o vědecké politice, ačkoli právě z nich se rekrutuje většina praktických politiků. Ale takový je již vývoj lidského ducha (§ 102): praktická potřeba vytvořila parlamenty, tento požadavek vyžadoval vždy obecnější hlasovací právo a kladl na každého politické povinnosti, které den ode dne rostou, ale přesto se málo staráme o to, zda máme pro své povinnosti a úřady patřičné předběžné vzdělání. To však byla cesta vývoje ve všech obdobných oborech; tak se odborný lékař prosadil proti praktickým mastičkářům (vlastně se také ještě neprosadil!) a snad se právě tak časem prosadí také odborný politik proti

politickým diletantům a provizorním samoukům. Konstituování opravdu vědecké politiky potřebuje však mnohem více času než konstituování jiných praktických věd.

Potud by byl snad pojem politiky jasný; vyvstává však otázka, jak se tato disciplína chová k některým jiným praktickým disciplínám. Rozlišili jsme totiž (tabulka s. [35] a§ 61) tyto praktické disciplíny: pedagogiku, didaktiku, etiku a politiku, a chceme zkoumat, jak se tyto disciplíny chovají navzájem.

Poměr těchto věd se řídí podle poměru, který se vůbec přijímá mezi individuem a společností. Jak již Aristotelés správně řekl, je člověk svou přirozeností společenským tvorem a podle toho můžeme na sociologii pohlížet v jistém smyslu jako na vlastní vědu o člověku; na druhé straně se však individuum jako individuum ve společnosti neztrácí, společnost není organismem složeným z nestejnorodých orgánů, nýbrž je spojením sui generis stejnorodých individuí, je převážně psychologickým, nikoliv biologickým či chemickým spojením. Tak uvažováno, individuum se nám ve společnosti neztrácí a podle toho klademe vedle sociologie, vědy o společnosti, psychologii, vědu o individuu.

V praktické oblasti je tento poměr obdobný; na jedné straně máme etiku, na druhé politiku v právě vyloženém smyslu. Poměr obou disciplín se však reguluje podle poměru individua ke společnosti. Pro nás speciálně je etika vědou o správě života a samozřejmě o správě života člověka jako družné bytosti; etika, která toho nedbá, není pro nás žádnou opravdovou praktickou etikou, jakmile totiž s ohledem na tuto správu života neuznáváme žádný rozdíl mezi etikou a politikou v širokém smyslu, v jakém to ráda činí naše anarchická doba. Řekl-li např. Cavour:§ Kdybychom učinili pro sebe to, co jsme podnikli pro Itálii, byli bychom jistě velcí ničemové§ , říkáme my, že pro nás ničemnost jednání je a zůstává táž, ať je podniknuto pro nás, pro vlast, nebo pro jakýkoliv účel. Jezuitská morálka mnoha despotů může vyvěrat jenom ze světového názoru, který znamená morální chaos. Etika stanoví obecná, závazná pravidla, která platí pro každého; politika poučuje o vedení společnosti a přirozeně se skládá z mnoha samostatných disciplín, jimž všem je etika předřazena, pokud každé (praktické) jednání je buď mravné, nemravné, nebo eticky indiferentní.7)

Je však úkolem sociologů a politiků přesně ohraničit mocenskou sféru vlády a zvláště zjistit, zda etická správa života přísluší individuu, nebo nějaké obecně uznávané autoritě, jinými slovy: musí se stanovit podstata a úloha světské a duchovní moci.

Vedle etiky jsme ještě uvedli jako praktické disciplíny pedagogiku a didaktiku, které podle našeho třídění odpovídají jako praktické disciplíny teoretické psychologii, a vynořuje se proto další otázka, jak se tyto vědy mají k sobě navzájem a jak se pedagogika a didaktika mají k politice.

Shrneme-li pedagogiku a didaktiku v celek jako vědu o vzdělání a výchově vůle, citu a intelektu individua, je patrno, že takové obecné umění výchovy je možné jenom s využitím abstraktních a zvláště konkrétních psychologických učení. Pedagogika§ v nejširším pojetí§ je tedy vlastní praktickou psychologií.

Také etika se zakládá, jak se obecně uznává, na psychologii, ale zcela odlišným způsobem a kvůli zcela jiným praktickým účelům než pedagogika. Etika nás poučuje o druhu a způsobu, jak máme spravovat svůj život, pedagogika nám ukazuje, jak a jakými prostředky musíme sami sebe a jiné vzdělávat, abychom mohli dosáhnout etického životního cíle. Etika vzniká tím, že se pojímáme jako cílevědomý subjekt ve vlastní a vnitřní zkušenosti; pedagogika se vyznačuje tím, že také se sami objektivně poznáváme jako část velkého celku. V této rozdvojenosti našeho vědomí spočívá také poslední důvod pro konstituování etiky vedle pedagogiky.

Na druhé straně navazuje pedagogika na politiku právě tak, jak se psychologie přičleňuje k sociologii a etika k politice v souladu se začleněním individua do společnosti. Vědecká výchova individua musí odpovídat obecným cílům, které určitá společnost sleduje; výchova je vlastním a nejúčinnějším, i když nepřímým a do budoucnosti působícím řízením společnosti. Proto je patrno, že pedagogika a didaktika jsou ve službách politiky. Tak v novější době prožíváme boj státu a církve o školu, spor, zda nejvyšší řízení školy přísluší státu (jako světské moci), nebo církvi (jako duchovní moci), a jak se má upravit poměr školy k církvi a státu. V teorii se tato skutečnost obráží tím, že se pedagogika nejnověji uvádí do úzkého vztahu k sociologii; tento vztah není ovšem ještě zcelajasně stanoven.8)

Ještě mnohem neurčitějším a nejistějším než vzájemný poměr jednotlivých teoretických a praktických poznatků je poměr abstraktních a konkrétních sociologických poznatků. Sám o sobě není tento poměr ještě vůbec jasně formulován, ale obzvláště v duchovědné oblasti a zvláště v sociologii, obdobně jako v psychologii, nejsou obory abstraktních a konkrétních poznatků přesně odloučeny a logicky konstituovány. Má-li se do současné spleti sociologických poznatků uvést pořádek, musíme především pokud možno oddělit abstraktní a konkrétní obory.

Nejdříve se však musíme vůbec dorozumět o tom, zda chceme považovat sociologii za abstraktní nebo konkrétní disciplínu; neboť i o tom existují různé názory.9)

Spolu s Vicem a Comtem považujeme sociologii za abstraktní vědu a odlišujeme od ní konkrétní sociologické disciplíny. Zajisté jsou společenské a historické jevy zvláštní a tvoří právě tak důležitou vědní kategorii jako např. jevy psychické aj., které všechny jsou předmětem příslušných abstraktních a konkrétních věd; proto nelze očekávat, že tak důležitý obor našeho vědění, jakým je obor společenskohistorický, by neměl podléhat týmž logickým pravidlům. Dále jsme také v psychologii odlišili abstraktní a konkrétní oblast; a protože společenské a historické jevy jsou v úzkém vztahu s psychickými (§ 68), musí se třídění abstraktních a konkrétních poznatků nutně provést nejenom v psychologii, ale také v sociologii založené na psychologii.

Také z podstaty věci samé máme důvody pro toto třídění. O tom, že sociologická statika je abstraktní, není snad pochybností; podává obecné základní zákony společenského života a není nikterak popisem toho nebo onoho konkrétního státu, tohoto nebo onoho konkrétního národa atd. Proto byla statika, i když pod jiným jménem, vždy odlišována od konkrétních disciplín jako samostatný obor. A co se týče dynamiky, musíme ji prohlásit za abstraktní podle právě vyloženého poměru ke statice. Historické jevy se musejí rovněž studovat abstraktně, má-li vůbec studium skutečných konkrétních historických dějů pobíhat vědecky a soustavně. Jak jinak bychom mohli vědecky zpracovávat spoustu jednotlivých společenských a historických faktů, kdybychom pro to neměli žádný abstraktní podklad jak pro všechny ostatní vědy? Proto také byla skutečně uznávána§ filozofie dějin§ a tou je právě abstraktní sociologická dynamika§ vedle konkrétních§ dějin§ za samostatnou vědu, i když ovšem nebyl patřičně stanoven věcný a logický poměr obou věd. Konkrétní dějiny jsou vylíčením skutečné konkrétní společenské organizace (ras, národů, států, církví atd.), popisují a vysvětlují vývoj těchto skutečných společenských organizací, kdežto filozofie dějin se táže po obecných zákonech, podle nichž probíhá vývoj lidské společnosti. Platí-li např. zákon, kterým vysvětlujeme vývoj vědeckého ducha (§ 134), máme tu obecný sociologický zákon, který se v konkrétních dějinách toho či onoho národa projevuje více či méně modifikovaně podle veškerých zvláštních časových, národních atd. poměrů.

Abstraktní sociologické zákony jsou tedy, jak krásně ukázal Vico, ideální, věčnou historií, která se, jak Comte příležitostně poznamenal, dala zjistit bez jmen národů a osob. Když např. lidský duch, jak ukazuje Comte, započal svůj vývoj fetišismem a pak nutně postoupil přes polyteismus k monoteismu, máme zde takový ideální věčný zákon ve smyslu Vicově. Konkrétní sociologie má naproti tomu za úkol vylíčit jsoucí a bývalé společenské organizace, jak tu jsou: státy, církve, národnosti (rasy) atd. v jejich zvláštní podstatě a v jejich vývoji. Tato obrovská vědní oblast se přirozeně skládá z různých dílčích disciplín a ty se pak dají podle dnešního stavu bádání rozlišovat jako samostatné konkrétní vědy.

Ze statického hlediska se v naší době utváří etnologie (etnografie neboli národopis). Tento obor není ovšem fixován ani věcně, ani metodicky. Moderní etnologie obsahuje totiž na jedné straně pestrou směs abstraktních a konkrétních učení, na straně druhé není ještě patřičně odloučena od antropologie.10) Antropologie je však částí zoologie, pokud je totiž člověk jako genus Homo předmětem obecné zoologie.11)

Posuzováno z logického hlediska je etnologie, jak uslyšíme, v dějinách sociologie zpracovávána jednou z přírodovědného stanoviska, jednou z filologického a jazykozpytného, řidčeji ze sociologického stanoviska.

Druhým oborem konkrétního sociologického bádání je národní hospodářství; neboť hospodaření je samostatným a konkrétním jevem, který se dá vyložit z rozličných abstraktních sociologických zákonů.12)

Za třetí by se mohla konstituovat jako samostatná konkrétní sociologická disciplína to, co se u nás nazývá státním právem, a sice museli bychom odloučit obecné státní právo od speciálního. Toto obecné státní právo, nazvané také§ filozofické§ nebo§ přirozené , pojednává o podstatě a účelu státu, o formách státních útvarů, o politických institucích a funkcích atd.13)

Analogicky podle státovědy mohla by se dále konstituovat (obecná a zvláštní)§ věda o církvi . O této disciplíně pojednávají nyní teologové, náboženští filozofové a částečně také učitelé církevního práva; avšak co do své podstaty je to konkrétní sociologická disciplína, která nás poučuje o podstatě a formách náboženských a etických vazeb.

Konečně by se také měla konstituovat disciplína, která by nás poučovala o intelektuální§ vědecké a umělecké§ vzdělávací soustavě, které by také pojednávala in concreto o intelektuální organizaci společnosti§ škole, písemnictví, žurnalistice atd.14)

(Do určité míry mohli bychom pokládat také statistiku za konkrétní sociologickou disciplínu, alespoň pod tímto titulem nebo pod novějším názvem§ demografie§ se obvykle uvádí numerické ohodnocení mnoha skutečných stavů společnosti. Samostatnost této vědy se ovšem podrývá tím, že se má vztahovat na numerické výpočty neurčeného a nestejnorodého předmětu; proto je statistika spíše provizorním zpracováním sociologického materiálu či takzvanou statistickou numerickou metodou než samostatnou vědou.15)

Zda by bylo třeba konstituovat ze statického stanoviska ještě jiné samostatné konkrétní sociologické disciplíny a které, nemohu říci; posuzováno z dynamického hlediska je historie konkrétní sociologií.

Studium historie je tak rozšířeno a má u všech národů tolik přátel, že se zdá být takřka nemožným uvést o tak obecně známém předmětu nové, respektive odchylné názory. A přesto spíše nežli o studiu dějin má konkrétní logika své vlastní mínění o pojetí dějin, které nyní chceme ve vší stručnosti vyložit. Doufejme, že se nám logickou formulací stavu věcí podaří interpretovat úsilí novověku o opravdu vědeckou historii a uvést na pravou míru nepřátelství k dějinám (např. takového Buckla).

Právě jsme vyslovili velké slovo:§ vědecké dějiny . Nechápeme tím jenom sběr materiálu a kritické vydávání překladů, biografie, dopisy, atd., ani paleograficko--diplomatické třídění historického materiálu, nýbrž přesný popis a vysvětlení společenskodějinných událostí, přibližně podle Tocquevillova principu:§ Mluvím o dějinách, nevypravuji je.§ Tím nechceme říci, že sběr materiálu není nezbytným předpokladem vlastní historické myšlenkové práce; samozřejmě se tím neříká, že tento sběr materiálu nevyžaduje velmi významné výkony rozumu; zajisté se domníváme, že inventarizace látky, která má být zpracována (podle§ 7), je nutným předpokladem každé exaktní vědecké práce, tedy také historické. V oboru sociologie je však tato látka tak složitá a je jí tolik, že právě proto její vědecký sběr trvá dlouho a abstrahuje mnoho sil. A již proto musí být zřejmé, že historie ještě nemůže být tak přesná jako několik málo přírodovědných oborů. Neboť spravedlivě musíme uznat, že nejen mnozí historikové, nýbrž i přírodovědci jsou vlastně jenom sběrateli materiálu; jistě by se mohlo vše, co Buckle vyčítá historikům, vyčítat také zoologům, mineralogům, metereologům aj. Rozhodně však řekneme, že opravdu vědeckou historii lze nalézt jenom tam, kde jsou fakta vyložena podle pravidel logiky, kde jsou nám tedy, jak se říkává, dány zákony, a to zákony sociální koexistence a posloupnosti. Abych mluvil konkrétněji: Tocqueville, Grote, Ranke, Palacký jsou opravdovými vědeckými historiky, kteří se dají srovnávat s matematikem Gausem, s fyziologem Müllerem aj.

Tolik o vědecké exaktnosti historie obecně; zvláště požadujeme od (exaktního) historika, aby nestudoval konkrétní předmět, jehož dějiny studuje, jenom z dynamického, nýbrž také ze statického hlediska. Kdo chce např. vědecky zpracovat dějiny nějakého národa, musí znát skutečný celkový stav a celkový charakter národa. Neboť historie má nám právě ukázat, jak se vyvinul určitý stav, kdo však tento stav nezná, může nám sice dát mnohé a velmi zajímavé informace, ale nikdy nám neukáže, jak se nějaký národ opravdu vyvíjel a proč se vyvinul tak, a nikoli jinak. Že tento požadavek, který klademe na opravdového vědeckého historika, není pouhou logickou konstrukcí, toho důkazem jsou nám všichni velcí historikové. Podívejme se např. na Palackého; Palacký znal jako žádný jiný skutečný stav svého národa, a právě proto nám zanechal dobré dějiny českého národa.

Na našich univerzitách není v tomto ohledu vzdělávání historiků na té výši, na které by mohlo být. Paleografická apod. průprava nevzdělává historika. Každý historik musí znát podstatu předmětu, jehož dějiny píše, neboť historie je přece historií něčeho, vývoj není nic prázdného. Proto musí historik při studiu dějin svého předmětu znát povahu a podstatu tohoto předmětu. Musí tedy znát podstatu té či oné vědy, jejíž dějiny studuje, podstatu umění, podstatu politických institucí atd. V nynější době se historik zřídkakdy takto připravuje: osvojuje si§ pomocné vědy§ a pak se snaží studiem historie dospět k poznání předmětu samého. Že např. dějiny matematiky by mohl napsat jenom matematik, pochopí snad každý: a čemu rozumí§ historik ? Jsou-li dějiny matematiky výkladem vývoje matematiky, výkladem jakého vývoje jsou dějiny? Veškerého společenského života nebo některých jeho faktorů! Leč proto musí historik studovat tento obor nejenom historicky, nýbrž také staticky, historik musí být jedním slovem odborníkem v sociologii.

Podle našeho názoru (§ 36) tvoří v každém oboru statické a dynamické studium logický celek; to pro nás platí také o sociologii, o abstraktní právě tak jak o konkrétní. Sociologická látka může být ovšem přidělována mnohým speciálním bádáním a de facto se stává, že se jak ze statického, tak také z dynamického stanoviska rozlišují nejrůznější jednotlivé vědy; avšak statické a dynamické hledisko se nedá logicky odloučit, protože právě každá určitá věc, respektive vědní kategorie, je plně pochopena jenom spojeným studiem její podstaty a jejího vývoje. Proto se ve všech oborech prosazují oba způsoby zvažování jedné a téže vědy a není tu žádný logický důvod, proč by to v sociologii mělo být jinak. Proto neuznáváme žádné samostatné historické pojetí vedle dogmatického, respektive statického, a domníváme se, že nyní běžné odloučení od ryze historických disciplín neníoprávněné.16)

Velká složitost celkové společenskohistorické látky nás ovšem nutí k tomu, abychom prostřednictvím chronologicky uspořádaného studia vnikli do podstaty onoho oboru, jehož dějiny právě studujeme. Toto studium však právě není vědeckým zvažováním dějin, nýbrž předběžným sbíráním materiálu, vyprávěním a výčtem, ale ne vysvětlením. Abychom řekli spolu s Aristotelem:§ § § § § §§

§ § je dynamický způsob nahlížení,§ §§ statický: racionálním konečným cílem všech věd je pochopení statického momentu světa.

Na vědeckou historii musíme klást ještě další požadavek, totiž požadavek, aby historik byl předem vzdělán v abstraktní sociologii. Neboť naše pravidlo, že konkrétní vědy jsou založeny na abstraktních, platí obecně v přírodovědních i duchovědních oborech. Víme ovšem, že abstraktní sociologie sama není ještě dostatečně přesná a že je obtížné dosáhnout v tomto oboru spolehlivého vzdělání; tím však nemůže být dotčen principiální požadavek, aby vědecký historik založil svou vědu na sociologii. Požadujeme tedy, aby historik, dříve než přistoupí ke svým konkrétním dějinám, byl zpraven o existenčních podmínkách společnosti a o zákonech jejího vývoje. Nejde přirozeně o to, aby prostudoval to či ono množství sociologických knih, nýbrž o to, aby měl opravdu abstraktní sociologické poznatky, ať již je získal svým vlastním přemýšlením nebo předběžným, přiměřeným školním sociologickým vzděláním. Kdo chce např. psát dějiny českého národa, musí nutně přemýšlet o podstatě a vývoji náboženství a mít o tom pokud možno jasné pojmy; neboť jenom tak nám může vědecky vysvětlit konkrétní jevy husitství, jednoty bratrské atd.17)

Pohlížíme-li konečně na konkrétní sociologii jako na celek, pak platí pro dělení tohoto velkého oboru a speciálně také pro historii pravidlo, že můžeme oddělovat obecné a speciální, nejobecnější a nejspeciálnější konkrétní disciplíny (§ 94).

Z nejobecnějšího stanoviska se v historii můžeme vyšinout až k pojmu skutečných světových dějin, v nichž by ovšem dějiny lidstva tvořily podstatnou část. Dokonalého kosmického stanoviska je ovšem náš slabý duch schopný jenom v nepatrné míře, a proto se také konkrétní světové dějiny rozpadávají na hlavní část přírodozpytnou (kosmologickou a biologickou) a duchozpytnou (sociologickou).18)

Logice je od doby Aristotelovy jasno, že věda musí být pokud možno obecná (§ 7), že tedy dokonalé dějiny by nemusely být jenom politickými dějinami, nýbrž dějinami všech sociálních událostí. Abych hovořil konkrétně, pokus o kulturní dějiny, v novější době tak často konaný, mohl by se stát pokusem o obecné konkrétní dějiny. Je ovšem známo, že historikové si od těchto snah mnoho neslibují, a zajisté jsou ve svých invektivách proti kulturním historikům logicky asi stejně oprávněni, jako naopak tito vůči nim.

Avšak podle nynějšího stavu věcí, domnívám se, nemůže už politická historie platit za historii par excellence. To prostě ukazuje velké množství historických prací z jiných oblastí historických událostí; neboť nikdo přece nebude chtít říci, že četná obecná a speciálně významná historická díla o různých vědách, filozofii a náboženství, umění atd. nejsou dějinami, protože historické bádání v těchto oborech vyžaduje jinou (technickou) přípravu sbírání materiálu? Sotva lze již pochybovat o tom, že také dnes jsou již politické dějiny jenom dílčími pracemi nesnadného, a proto také až budoucího výkladu celého sociálního vývoje.19)

§ 68. Chceme-li nyní pojednat o postavení abstraktní sociologie v soustavě věd, musíme především poukázat na její těsný poměr k psychologii. Individuální lidé jsou základními společenskými faktory, a proto psychologie slouží sociologii jako přímý podklad; naopak psychologie je zase neustále podněcována sociologií k analýze a konstrukci rozmanitých společenských a historických jevů. Tento úzký styk obou věd byl pro mnohé badatele důvodem k domněnce, že sociologie není vůbec samostatnou vědou, nýbrž pouze aplikovanou psychologií. Tak např. Spencer sám prohlašuje sociologii za speciální psychologii. Avšak podle předcházejícího výkladu musíme prohlásit sociologii za samostatnou vědu, a to samostatnou v tom smyslu, jak analogicky pokládáme za samostatnou vědu mechaniku, ač se v ní hojně§ užív᧠matematiky; z tohoto důvodu byla často pokládána za část matematiky. Sociologické jevy jsou ovšem samy o sobě zároveň psychickými jevy, ale sociologie studuje na nich to, co je činí společenskými a historickými. Tak např. psychologii zajímá náboženský cit o sobě, sociolog studuje, jak tento cit vede k organizaci církví, jak se postupem času náboženství vyvíjí atd.

Z jiného hlediska mohli bychom naopak nechat psychologii rozplynout v sociologii, Comte to tak činí tím, že pojímá sociologii jako část biologie; míní, že sociologie je vlastní vědou o člověku, pokud je člověk svou nejvlastnější povahou společenskou bytostí: pouze in abstracto se psychologicky studujeme jako jednotlivé bytosti. Zajisté je člověk svou nejvlastnější přirozeností§§ , ale naše vědomí, které je nám bezprostředně dáno, nás opravňuje, jak myslím, k domněnce, že poznání individua je vůči poznání kolektivu§ společnosti§ stejně hodnotné, a proto poznání individua musíme dávat přednost a z psychologie činíme samostatnou vědu vedle sociologie a před ní (srov.§ 127).

S biologií souvisí sociologie přímo a nepřímo (prostřednictvím psychologie). Sociolog musí totiž být schopen říci, do jaké míry je zachování a vývoj společnosti podmíněn zachováním a vývojem těla (populacionistika). Sociolog, aby poznal, do jaké míry závisí duchovní organizace a vývoj společnosti na působení vnějšího světa, musí nejenom studovat vliv přírody na tělo, nýbrž také na ducha. Proto se takzvaná sociální§ mesologie§ věda o působení přírody a prostředí vůbec na společnost§ pokládá za zvláštní část sociologie.20)

Biologická analogie je účinným, ale záludným metodickým prostředkem sociologického bádání. Naproti tomu se zase také biologie učí tak mnohému věcně a metodicky z biologie (§ 55).

S chemií a fyzikou je sociologie přímo v menším styku, nepřímo prostřednictvím biologie; v tomto ohledu shromáždil Quételet ve svém díle Physique sociale velmi mnoho látky a speciálně vymezil metodu těchto studií (srov.§ 43). Z mechaniky může sociolog per analogiam upotřebit pojmy a zákony pohybu, jak to také učinil Comte tím, že přijal z mechaniky své nejdůležitější názvy; týž Comte ukazuje naopak, jak by sociologické pojmy vývoje, pokroku a společenského členění mohly ozřejmit základní pojmy mechaniky, a speciálně v sociologickém smyslu modifikoval a zobecnil d Alembertův princip.21)

Chladně rozumová matematika poskytuje sociologii, která se tak mnoho zabývá světem citu, nejméně věcného poučení; zato právě v metodickém ohledu je matematická exaktnost dobrou školou pro dosud nepřesnou a nedostatečně systematizovanou sociologii. Jak psychickým, tak i historickým a společenským jevům se matematika nedá dobře klást za základ; jenom potud, pokud se fakta dají numericky čítat, může matematická kombinatorika a speciálně pravděpodobnostní kalkul exaktně formulovat mnohé domněnky.22)

Z ostatních abstraktních věd mimo stupnici je sociologie v nejrozšířenějším styku s jazykozpytem, který není ve svých nejabstraktnějších částech takříkajíc ničím jiným než částí sociologie (§ 72 an).

Sociologie konečně souvisí se všemi vědami zvláštním způsobem, totiž tím, že každý opravdu vědecky vzdělaný odborník chce znát dějiny své speciální vědy. K tomu však nepotřebuje jenom konkrétní historické vědomosti, nýbrž musí jako historik svého oboru znát také filozofii dějin, aby pochopil vznik a vývoj své vědy a aby mohl opravdu vědecky zpracovat dějiny svého oboru. Sociologie je zvláště dobrou průpravou pro ty vědy, které nejsouce ještě rozvinuty, nedosáhly přesnosti a nemohou svůj předmět precizně dogmaticky podávat, pročež jsou odkázány na historické zpracování svého předmětu. Protože by však z veškerých věd jediná matematika mohla toho času podávat svůj předmět čistě dogmaticky, je sociologie v tomto metodickém ohledu nanejvýše užitečná všem ostatním vědám (srov.§ 88). Takto přivádí sociologie, která je ve stupnici abstraktních věd poslední, veškeré vědy nepřímo do styku s ostatními vědami.
 
 
 
 
 
 

B. Vědy mimo stupnici

§ 71. Proč jazykozpyt, estetika a logika mají být mimo stupnici.

§ 71. Mimo stupnici máme ještě tři abstraktní vědy, totiž jazykozpyt, estetiku a logiku.

Jazyk jako výrazový prostředek našeho niterného života je ve srovnání s materiálním životním obsahem, s chtěním, cítěním a myšlením, ne-li druhotným, tak alespoň průvodním jevem. Proto nachází jazykozpyt a zvláště jazykověda (= filozofie jazyka) své místo vedle psychologie a sociologie.

Krásno studujeme hlavně na lidských uměleckých dílech, méně na přírodninách. Umělecká díla stojí však na roveň přírodním dílům, o nichž vyčerpávajícím způsobem pojednávají hierarchicky uspořádané vědy, a proto musí také estetika nacházet své místo mimo stupnici. A protože se umělecká tvorba projevuje v dílech, která se podobají přírodním dílům, musí být estetika logicky podřízena vědám o přírodninách. Estetika se má k uměleckému a přírodnímu krásnu obdobným způsobem jak se logika má k vědecké činnosti samé, a proto se vztahuje nejenom na krásné předměty, nýbrž také na uměleckou tvorbu.

Konečně ani logika nepatří, jak se brzo ukáže, do stupnice, a tato věda má vůbec zcela zvláštní postavení v soustavě lidského vědění.1)

Že však vůbec mohou existovat vědy mimo stupnici, aniž by se tím narušila soustava věd, je dáno tím, že si soustavu věd nelze plně představit v prostorových schématech (srov.§ 20).

§ 85. Postavení logiky v soustavě věd. § 86. Vývoj abstraktní logiky

§ 85. Postavení logiky v soustavě věd, jak lze očekávat, má zcela zvláštní povahu.

Logika vůbec je sebeuvědomováním skutečného, správného vědeckého myšlení a poznání; proto je k veškerým vědám ve zvláštním poměru.5)

Tento poměr se obvykle charakterizuje tím, že se logika v protikladu k odbornému nebo věcnému vědění nazýv᧠formální§ nebo§ abstraktní§ vědou. Nehodláme posuzovat přípustnost, respektive nepřípustnost těchto termínů, ale chceme mít jasno o tom, jak se vlastně logika má k ostatním vědám.6)

To lze prostě říci asi takto: logika nemůže sloužit žádné vědě ani za věcný, ani za metodický základ; přesto nebo proto, že všechny vědy a logika sama musejí být logicky zpracovány. Každá věda musí být logická, ale logika neslouží žádné vědě tak jako např. matematika mechanice, psychologie sociologii atd. Logika proto nenachází v soustavě věd vůbec žádné místo, protože právě nemůže sloužit žádné vědě za vysvětlující základ.7)

Otázka, kdy a s jakou přípravou se má přistoupit ke studiu logiky, má přesto pro didaktiku velký význam. Zřejmě skýtají všechny vědy poučení nikoli jenom o svém předmětu, nýbrž také o logickém způsobu jeho zpracování; in abstracto se doporučuje studium logiky potom, když je duch vycvičen v nejhlavnějších odborných studiích.8)

Logika má být abstrahována z veškerého myšlení, z praktického, abstraktního a konkrétního, neboť jenom tímto způsobem může být obecná a úplná. Protože však neexistují takoví lidé, kteří by opravdu odborně zvládli veškeré vědy, pěstovali logiku většinou filozofové a pojímali ji za převážně filozofickou disciplínu, respektive za část filozofie. Tím však, že různí odborníci každý ze svého stanoviska zpracovávají logiku, stávala se a stává se soustava logiky obecnější a dokonalejší.9)

§ 86. Vývoj logiky se řídí podle vývoje odborných věd a filozofie, z nichž je abstrahována. Jako samostatná věda je podrobena týmž vývojovým zákonům jako všechny ostatní vědy.

Praktické logické pokusy vznikají vědeckou prací samou; a jako vědy vůbec se zprvu pěstovaly spíše v praktickém než teoretickém zájmu, tak logika byla také v nejranější době pojímána jako praktické umění. Jakmile se začaly pěstovat abstraktní vědy, vzniká zároveň abstraktní logika; abstrahování logických pravidel je přece vedle materiální stránky každé vědy druhou, a to neméně důležitou stránkou vědecké práce. Proto u řeckých badatelů a filozofů nacházíme záhy logické spekulace. A protože logická spekulace nepotřebuje jiné vědy za základ, stává se logika poměrně dříve než ostatní vědy exaktní vědou, snad s výjimkou matematiky, s n힧 jak jsme v této knize častěji viděli§ přichází věcně a metodicky do blízkého styku. Tak si můžeme vyložit, proč tak záhy nacházíme v řecké filozofii nejstarší doby dosti dobré logické poznatky, praktické i teoretické. Již u eleatů, sofistů, rétorů a právě tak u Sókrata se ukazuje energická logická spekulace; Platón prohlubuje noetické a metodické problémy, zvláště však stanoví metodu invence (prostřednictvím matematické analýzy). Konečně Aristotelés organizuje logiku v tak dokonalou soustavu, že ještě Kant se mohl domnívat, že se výkon tohoto veleducha nedá již více zdokonalit. Měřeno vývojem věd byla aristotelská logika již abstrahována z veškerých praktických, abstraktních a částečně také konkrétních věd, a proto se vyznačuje velkým stupněm obecnosti a úplnosti.

Aristotelova logika je především praktickou a abstraktní logikou. Těžiště tkví v řešení noetických problémů z realistického stanoviska a jeho nejvlastnějším dílem je sylogistika.

Konkrétní logika nepostupuje tak rychle vpřed jako abstraktní. Metodický poměr věd se sám ovšem vnucoval vědomí, ale vědění bylo ještě málo rozčleněno a různé vědy nebyly tak vyvinuty, aby jejich logická vzájemnost již byla dostatečně patrná. Platón např. požadoval pro filozofii matematiku coby propedeutiku, ale jeho pojem filozofie je dosud málo vyčleněn; teprve Aristotelovy názory jsou také v této věci jasnější.10)

Po Aristotelovi vývoj logiky u Řeků (a Římanů) málo pokročil. Pěstovala se teorie poznání a zkoumalo se kritérium pravdy, jak je to v době rostoucí skepse a mezinárodního synkretismu ovšem pochopitelné. Studium filozofie a zvláště gramatiky vybízelo ke srovnávání gramatických pravidel s logickými. Pozdější doba, které se převážně zabývala praktickými (etickými a náboženskými) problémy, nebyla pro zdokonalování logiky příznivá.

Ve středověku logika pokročila málo nad Aristotela. Ustálenému světovému názoru stačila sylogistika, neboť nešlo příliš o rozmnožení a nalezení nových poznatků, ale spíše o dokazování a systematizaci toho, co bylo vlastně známo; proto se logika ve školách pěstovala takřka výlučně jako praktické umění. A když velkolepé dílo středověku bylo dokonáno a jednotná pojmová soustava všestranně uskutečněna, zabředli filozofové a logikové částečně ze zvyku a částečně proto, aby vyplnili myšlenkovou prázdnotu, v logickou hašteřivost a vyumělkovanou systematizaci. To však znamenalo úpadek scholastiky.

Teprve tehdy, když nastal nový vědecký a filozofický ruch, dochází také ve studiu logiky k novému oživení a také v této vědě se pomýšlí na pokrok a zdokonalení; ti, kdo sami pracují vědecky a filozoficky, pěstují také logiku in abstracto. Tak zprvu z matematicko-přírodovědného stanoviska Descartes, Mariotte, Pascal, Arnauld, Kepler, Galileo, později Newton a Leibniz; duchovědy jsou zastoupeny Baconem, Hobbesem (jehož logika je ostatně abstrahována z matematiky), Lockem a Vicem. Že se nyní nový logický duch rozšiřuje a upevňuje opravdovou vědeckou prací více než logikou in abstracto, je samozřejmé; hlavně matematika ze známých důvodů a příčin poučovala o logických pravidlech. Po matematice se na logické práci podílela přírodověda; z duchovědného stanoviska zastupoval v logice Locke psychologické stanovisko, Vico proti Descartovi historické; zvláště Vico učinil zdravý, recte obecný a historický lidský rozum měřítkem pravdy.

Oproti staré sylogistice potřeboval novověk více teorii indukce a zvláště pravidla, jak hledat a nacházet nové pravdy; proto Bacon záhy zpracoval induktivní logiku a Leibniz je první, kdo má zcela jasné ponětí o logice objevování a jak jí může a má sloužit počet pravděpodobnosti.

Lockem byl inaugurován noetický směr logiky a jeho následovatelé v tom pokračovali. Vycházeje z Locka dospěl Hume ke své teorii indukce, podle níž nelze kauzální nexus věci ani vnímat, ani vyvodit. Zkušenost nás podle Huma poučuje pouze o časové následnosti, nikterak o kauzálním spojení; tento pojem má pouze psychologickou, nikterak logickou platnost; relace kauzality je empirická, nikterak apriorní jako matematické relace (viz§ 28).

Jak tato psychologicky a ovšem také logicky neudržitelná Humova teorie indukce (viz§ 28) působila, je dostatečně známo. Obzvláště však byl závažný Kantův protihumovský pokus. Kantovi přísluší především velká zásluha o to, že ve své§ kritice§ zjednal vážnost racionalismu. Kant se však dostal na scestí pro nedostatek spolehlivé psychologické analýzy samočinných duševních sil a z racionalismu upadl v poněkud konfuzní subjektivismus.

Němečtí stoupenci a pokračovatelé Kantovi málo podporovali logiku a chybovali zvláště v tom, že§ Hegel§ z logiky učinili vlastně metafyziku. Teprve potom, co se Schleiermacher vrátil k realistickému stanovisku, vyvíjela se logika úspěšněji, jak o tom svědčí práce Benekovy, Bolzanovy, Ueberwegovy aj.

Jiným způsobem než Kant odvolávali se matematikové a někteří logikové proti Humovu empirismu na apriorní principy, totiž na ony, které se uplatňují v počtu pravděpodobnosti; nepodali však žádnou psychologickou analýzu pojmu a priori a spokojili se s faktem, že nás při usuzování nevede k novým pravdám (pouze) zvyk, nýbrž také logické přemýšlení.11)

V Anglii byl Hume potírán Skoty; v novější době Mill, který byl ve významné míře pod vlivem Comtovým, akceptoval vcelku Humovu teorii indukce; naproti tomu je jeho velkou zásluhou, že se pokusil abstrahovat logiku z moderních věd. Na stejném stanovisku stojí Bain. Vedle těchto empiristů si zasluhují být jmenováni racionalisté jako Hamilton, Whewell aj. Hamilton rozšířil sylogistiku kvantifikací predikátu v soudu (a úsudku) a na tomto základě chtějí někteří matematikové a logici jako de Morgan, Jevons aj. učinit z abstraktní logiky logickou algebru.

Ve Francii vytvořil po Humovi Comte nejoriginálnější logickou soustavu; o něm však budeme ještě hovořit v následujících dějinách konkrétní logiky.
 
 
 
 

II. oddíl

NĚKTERÉ IDEJE

O SOUSTAVĚ konkrétních věd

§ 89. Pojem konkrétních a abstraktních věd.

§ 89. K úplné klasifikaci a organizaci konkrétních a praktických věd nepostačuje moje vědění, jak jsem již na počátku své práce prohlásil. Proto zde o tomto předmětu uvedeme jenom některé ideje, jimiž se snad doplní klasifikace a organizace abstraktních věd.

Při různých příležitostech jsme pojednali o podstatě různých abstraktních věd a jejich poměru ke konkrétním. Řekli jsme, že ve světě existují jenom jednotliviny a jednotlivá fakta, z nichž abstrahujeme zákony a pravidla, o nichž nás poučují abstraktní vědy; ale pravý cíl našeho poznání tvoří právě tyto jednotliviny, tato skutečná světová soustava.

Tyto jednotlivé konkrétní skutečnosti můžeme však poznat jedině tehdy, když jsme zprvu poznali jejich abstraktní zákony a prvky. To je hluboce zdůvodněno podstatou lidského ducha. Omezený lidský rozum může pochopit věci jenom tím, že si je myslí v jejich vztazích k jiným věcem. Tyto vztahy jsou však tak rozmanité a tak početné, že se nám soustava skutečných věcí a skutečného dění jeví tak spletitě a zmateně, že se náš duch nutně nejdříve snaží poznat jednoduché prvky a pravidelnosti, a pak opřen o jejich poznání může se odvážit vlastního zvažování a výkladu skutečných věcí samých. Slabý lidský duch se musí spolehnout především na paměť, protože nemůže najednou a naráz věci přehlédnout a pochopit; generalizujeme a abstrahujeme tím, že se necháváme vést podobností a následností věcí; jednotliviny samy můžeme pochopit jenom sub specie universalis et abstracti. Již Aristotelés zdůraznil, že vědění spočívá v poznání obecného.

Proto jsou tedy abstraktní vědy nutnou bází konkrétních. Pro lidského ducha, který skrze ně získává vodítko pro poznání opravdových předmětů poznání, totiž skutečných jednotlivin, existují jenom in abstracto. Bůh nepoznává věci abstraktně, to činí jenom člověk se svým slabým duchem, který se se svým úzkým vědomím více spoléhá na paměť než na obsáhlý rozum, a pouze v uměleckém postižení věcí se člověk podílí v nepatrné míře na vlastním, bezprostředním poznání věcí samých.

§ 92. Konkrétní vědy se historicky vyvíjejí po abstraktních. § 93. Vzájemný poměr konkrétních věd. Věcná a metodická závislost. § . 94. Třídění konkrétních věd. Počet konkrétních věd. Zda každé abstraktní vědě odpovídá nějaká konkrétní věda? Obecné a speciální vědy. Smysl tohoto rozlišení.

§ 92. Z logického poměru abstraktních a konkrétních věd vyplývá důležitá vědecká pravda, že se konkrétní vědy vcelku vyvíjejí po abstraktních a na jejich základě, jak jsme dostatečně prokázali, když jsme pojednávali o vývoji jednotlivých věd. Tento pro sociologii závažný zákon není ovšem hlavním předmětem tohoto zkoumání, nás zajímá jenom potud, pokud může posloužit k porozumění logickému poměru obou druhů věd.

Dějiny věd nepochybně učí, že se lidský duch zatím převážně vzdělával v abstraktních vědách. Konkrétních věd máme skutečně až dodnes velmi málo. Přírodopis se vzmáhá teprve v nejnovější době, co se životopisu a ještě více duchopisu týče, jsou tu jenom nepatrné počátky. Říkám: konkrétních věd máme málo, tj. soustavných vědeckých zpracování skutečných konkrétních jevů; to však nevylučuje, že jsme již shromáždili mnoho látky a že již bylo vykonáno mnoho předběžných prací, jichž je třeba k výslednému ustavení konkrétních věd. Jak neurčitý a nejasný je např. předmět a metoda zeměpisu! Srovnáváme-li vědeckost abstraktních soustav s konkrétními, musíme uznat, že abstraktní vědy předčí konkrétní věcně i metodicky: fyzika a chemie jsou např. v každém ohledu přesnější než odpovídající obory přírodopisu, a tak je tomu u veškerých ostatních věd.

Máme-li lpět na stanovení opravdového poměru abstraktních a konkrétních věd, že totiž konkrétní nejsou naprosto závislé na abstraktních, a že se tudíž jejich historický vývoj nemůže plně řídit podle příslušného stavu abstraktních věd a když dále uvážíme, že samy konkrétní vědy navzájem podmiňují svůj vývoj a že konečně také praktické vědy mají na ně částečně vliv, pak musíme své historické pravidlo formulovat asi takto: skutečně logické a přesné organizování konkrétních věd je možné až poté, když byly přesně organizovány odpovídající abstraktní vědy. Předtím se shromažďuje a třídí materiál, srovnávají se jednotliviny a (namnoze jenom uměle) klasifikují; avšak skutečný vědecký výklad se stává možným teprve tehdy, jsou-li soustavně zpracovány příslušné abstraktní poznatky. Proto se teprve v našem století stávají přesně vědeckými některé konkrétní obory, a sice (podle§ 23) se stává vědecky přesnými nejdříve přírodopis, po něm životopis a nakonec duchopis.4)

§ 93. Vzájemný poměr konkrétních věd se věcně a logicky odlišuje od poměru, v němž vůči sobě stojí jiné skupiny věd a vědy v těchto skupinách.

Každá jednotlivina má totiž ve vesmíru určité místo, je sama svou samostatnou osobností a jako určitá ohraničená část velké světové soustavy je v určitém poměru k ostatním jednotlivinám a k celku. Podle toho se řídí také věcný a logický poměr konkrétních věd. Konkrétní vědy jsou věcně závislé jedna na druhé podle stupně, v němž si jsou jednotliviny navzájem podobné; tak si jsou např. zvíře a rostlina velmi podobné a částečně totožné, a proto jsou také jim odpovídající vědy, zoologie a botanika, navzájem závislé.

Metodická vzájemnost konkrétních věd se řídí podle podobnosti předmětů.

§ 94. Klasifikace konkrétních věd je toho času pro logika sotva splnitelným úkolem, protože jednotlivé vědy samy nejsou ještě dostatečně vyvinuty.

Vlastně každá jednotlivina má svou vlastní vědu a závisí na nás, zda studujeme jenom jednu nebo více věcí; můžeme si dosti libovolně volit konkrétní celky a stanovit jejich zákony. Tak např. Whewell mluví o tidologii, vědě o přílivu a odlivu, a Faraday napsal Lectures on the Chemical History of a Candle atd. Konkrétní vědy nejsou tak rozhraničeny jedna od druhé jako abstraktní, protože věci vytvářejí takřka nepřerušovanou posloupnost, a proto nemůžeme alespoň nyní určit jejich počet. V naší tabulce k§ 14 jsme uvedli pouze hlavní obory.

Comte a Bain mluví tak, jako by každé abstraktní vědě opovídala nějaká konkrétní. Zajisté odpovíd᧠viz naši tabulku§ v sedmi velkých kategoriích poznatelných věcí každému abstraktnímu oboru nějaký konkrétní (a praktický) obor, jak to podle naší klasifikace hlavních vědních kategorií ani jinak být nemůže. Avšak v jednotlivých hlavních konkrétních oborech musíme rozlišovat více jednotlivých disciplín, a proto je počet speciálních konkrétních věd mnohem větší než počet abstraktních věd. Mluvíme např. také v abstraktní oblasti o přírodovědě (mechanice, fyzice a chemii), ale tím není vědě pomoženo; a právě tak jí není pomoženo, mluvíme-li o přírodopisu a chápeme-li tímto slovem vědění o všech neživých a možná také o živých bytostech; vědecká práce musí nutně odlišovat mineralogii, zoologii, botaniku atd. Proto např. abstraktní biologii odpovídají dvě konkrétní vědy§ zoologie a botanika§ a obdobně je tomu také v jiných oborech.

Jednotliviny v důsledku jejich mnohosti se mohou shrnout ve větší nebo menší soustavy a podle toho rozlišujeme obecné a speciální konkrétní vědy. Tak mohu např. studovat jednotlivé nerosty, rostliny nebo zvířata o sobě, mohu však také studovat přirozené soustavy těchto jednotlivin, např. živočišnou říši; tak mohu dále učinit předmětem konkrétního výzkumu naši sluneční soustavu, naši Zemi nebo alespoň jeden světadíl, moře atd., mohu si pro své studium zvolit celý svět jakožto přirozenou soustavu všech jednotlivin, nebo jenom jedinou věc (srov.§ 42, 67).

Logický a věcný poměr obecných a speciálních věd je zcela jiný než poměr abstraktních a konkrétních věd, jak se z našeho stanoviska samo sebou rozumí, ačkoliv se oba poměry nezřídka zaměňují. Obecná věda není věcným podkladem věd speciálnějších; tak se např. kosmologií nevysvětluje speciálnější geologie a ještě speciálnější mineralogie. Tak jak jsou jednotliviny uspořádány v přirozené soustavy, tak se obecné vědy utvářejí spojením speciálních věd. Proto je dělba práce právě v konkrétní oblasti tak velká a sběr materiálu má právě zde svůj velký význam. Právě tak neslouží obecné dějiny speciálním. A když přesto mnozí historikové prohlašují obecné dějiny za podklad speciálních§ jak to např. činí Buckle§ pak to nemá žádný jiný smysl, než že předchozí obecné a obecnější studium může speciálnějšímu sloužit metodicky (podle§ 16).5)

Budiž konečně ještě vzpomenuto, že také v konkrétní oblasti uvažujeme statisticky a dynamicky o témže předmětu jedné vědy. Domníváme se také (srov.§ 42), že geografie a geologie (v našem smyslu) logicky tvoří jeden obor. To ovšem nevylučuje, že týž obor připadne dvěma odborníkům, z nichž jeden studuje zvláště statický moment, druhý dynamický, vždyť např. ve fyzice dochází dokonce k rozluce experimentální a vysvětlovací práce.

Rozlišení obecných a speciálních disciplín platí přirozeně ze statického a dynamického stanoviska. Máme např. obecné a speciální dějiny, obecnou a speciální etnografii atd.
 
 
 
 

III. oddíl

NĚKTERÉ IDEJE

O SOUSTAVĚ praktických věd

§ 98. Pojem praktických věd. Jejich poměr k teoretickým, konkrétním a abstraktním vědám.

§ 98. Praktické vědy, jak jsme řekli, se organizují podle účelu, jemuž mohou sloužit různé prostředky, jež jsou navzájem velmi často nepodobné. Předmětem praktických věd jsou tedy tyto praktické prostředky a účely samotné. O účelích však rozhoduje, jak mezi jiným Hume ve své etice výstižně prokázal, nikoli rozum, ale cit (srov.§ 5). Tím se předměty praktických věd podstatně odlišují od předmětů teoretických.

Z pojmu praktických věd vyplývá, že musí být založeny na příslušných

vědách teoretických, jak to již požadoval Leonardo da Vinci, neboť člověk může chtít jenom to, co je a co poznává. Praktické vědy čerpají proto, jak jsme právě slyšeli, nezbytná poučení přímo z konkrétních a nepřímo z abstraktních věd.1)

§ 100. O dokonalém a harmonickém způsobu života poučuje praktická věda o životních účelech, etika. Postavení etiky v soustavě praktických věd.

§ 100. O životních účelech samých nás poučuje zvláštní praktická věda, etika, kterou Mill velmi charakteristicky nazval teleologií. Taková dokonalá, úplná a ve skutečnosti praktická etika stanoví pro člověka veškeré a zejména nejvyšší účely.

Postavení etiky v soustavě praktických věd je zcela zvláštní a tato zvláštnost je podmíněna tím, že člověk jako bytost, která si sebe sama uvědomuje, pociťuje svou osobnost a svou hodnotu vůči světu; má své účely a plány, jichž si je vědoma a kterých se nezříká proto, že je článkem a částí vesmíru. Tak jako jsme museli psychologii vykázat její správné místo vedle ostatních věd, musíme z téhož důvodu přidělit etice její zcela zvláštní a samostatné místo v soustavě praktických věd.3)

Vskutku praktická etika nás musí poučovat o tom, jak s ohledem na vesmír a vůči němu máme utvrzovat svou osobnost, a má nás informovat o tom, jak má žít člověk s člověkem. Etika nás poučuje o citech a představách, které určují člověka v jeho činném poměru ke světu a k člověku a ustanovují pravidla, podle nichž máme spravovat svou vůli.

Taková etika musí čerpat z veškerých teoretických a praktických věd. Důsledná a harmonická správa života nesmí spočívat na rozkouskovaných a nedostatečných speciálních poznatcích, nýbrž na harmonicky sladěném vědění, na filozofii.4)
 
 
 
 

§ § The character of the true philosopher is

§ § to hope all things not unreasonable.

§ § J. Herschel

POJEM FILOZOFIE (= METAFYZIKY)

I. FILOZOFIE A VĚDY

A.

§ 109. Potíže věcně určit, jakou vědou je filozofie vedle speciálních věd; nominální definice jsou neuspokojivé. Při velké dělbě vědecké práce se přesné určení pojmu filozofie stává naléhavým úkolem doby. Duchovědy netvoří filozofii. Pod § filozofií § rozumíme to, co se obyčejně nazývá metafyzikou.

§ 109. Tím, že jsme pro vědecké bádání stanovili pravidlo, že o každém zvláštním vědním oboru může vědecky spolurozhodovat pouze odborník, konstituovali jsme, jak doufám, přirozenou soustavu věd. Specialistům jsme přiřadili jednotlivé větší nebo menší obory, totiž celé vědy nebo jejich části; nyní se hlásí filozofie o své místo v soustavě věd.

Co je filozofie vedle speciálních věd? Čím filozofie vůbec může být?

To bylo pro filozofy, kteří se nemohli spokojit s nominální definicí nebo s nějakým více či méně zdařilým obratem, vždy choulostivou otázkou a dnes hluboce znepokojuje mnohého upřímného přítele filozofie. Minuly doby, kdy§ královna věd§ předpisovala odborníkům, co mají a smějí učit. Nyní naopak shlížejí odborníci s pohrdáním a nedůvěrou na filozofy a začátečníci, kteří klopýtli o nějaký neznámý kámen nebo narazili na ještě neznámého brouka, mluví odmítavě s velkým sebevědomím o mužích, kteří§ i když také chybovali§ přece jenom vykonali pro vývoj lidského ducha ty největší služby. Filozofové sami naříkají nad úpadkem své vědy, den ode dne formulují své požadavky skromněji a pilně zaznamenávají, když se nějaký přírodozpytec pochvalně zmiňuje o filozofii, nebo dokonce zdůrazňuje nutnost filozofického studia.

Co k tomu říci?

Jistě není snadné jasně určit, co je filozofie, jinak by, co se jí týče, nebylo tolik kolísání a tolik nejistoty. Pokud jde o matematiku, mechaniku atd., nikdo nepochybuje o tom, co jsou, a každopádně připustí, že to jsou zcela určitě vědy; co se týče filozofie se však mínění rozcházejí takřka ve všem; neví se, co filozofie je, a pochybuje se dokonce, zda vůbec je. Dějiny věd nás ovšem poučují, že se pochybovalo také o vědách, jež jsou dnes samostatné a jasně konstituované, o tom, jaké postavení se jim má přiřknout v oblasti veškerého vědění; tak je tomu dosud např. s psychologií a ještě více se sociologií. Avšak takové a obdobné pochybnosti mizí snadněji a podobně, jako se kdysi vyvracely Zénónovy paradoxy skutečnou chůzí, tak psychologie a sociologie prostě předvádějí své práce a neurčitost mizí. Jinak je tomu s filozofií. Dejte mi filozofii tak, jak byste mi např. mohli dát Comtovu soustavu sociologie. Co je mi platné, když mi řeknete, že týž Comte nebo Descartes atd. byli filozofy? Studuji Descarta, učím se poznávat jeho matematické, přírodozpytné, biologické, psychologické, etické, logické atd. názory§ samé odborné vědění, ale kde je nyní vedle toho filozofie? Poprosím filozofa, aby mi doporučil kompendium svého oboru; pokrčí rameny§ Příteli , to je právě to neštěstí, že ještě stále nemáme žádné příručky, jako je má přírodověda§ prostuduj ostatně toto, ono dílo.§ Studuji tedy a abych nepřehlédl, studuji takzvané filozofy chronologicky, studuji některá díla z dějin filozofie, ale nakonec vím toho tolik, co jsem věděl na počátku. Rozebírám množství definic filozofie§ smutná to práce! Rozebírám obsah toho, co se prohlašuje za filozofii, a ani tak nepřicházím k cíli. Neboť všude vidím zvláštní odborné vědění, jako pak také na našich vysokých školách, na nichž se vzdělávám, je filozofická fakulta mixtum compositum veškerých věd, ale co je filozofie jasně a zřetelně nevidím a neslyším, třebaže cítím, že je a že musí být, neboť pociťuji asi určitý rozdíl mezi různými odborníky§ Studuji své filozofy opět a opět a pouštím se takříkajíc ze zoufalství do odborného studia samého§ Napadá mě, co mě ovšem mělo hned napadnout, abych takzvané filozofické disciplíny patřičně odloučil od takzvaných odborných věd a klasifikoval a právě na nich samých viděl, co je§ filozofické , co§ vědecké .

Vidím nyní, že se v protikladu k matematice a přírodním vědám duchovědy obvykle označují jako filozofické disciplíny. Avšak to také není zcela správné; neboť nikdo nepokládá např. studium práva za filozofické studium. Jsem opět na rozpacích, až konečně díky bohu mám šťastný nápad klasifikovat nejenom duchové vědy, nýbrž veškeré vědy; tato myšlenka vede ke konkrétní logice a prostřednictvím konkrétní logiky konečně poznávám, co filozofie není a co je, nebo lépe řečeno, co by mohla být.

A tak za prvé vidím, že vědy, které se obvykle pokládají za filozofické, jsou buď samostatnými vědami, které mají v soustavě věd své zvláštní a oprávněné místo, jako např. psychologie, jazykověda, estetika, nebo že se neprávem pokládají za samostatné, jako teorie poznání nebo právní filozofie. Vyloučíme-li takto všechny samostatné speciální vědy, tak nám jako filozofie zbývá jenom metafyzika, o jejíž podstatě a umístění v soustavě věd jsme ještě nenalezli žádné poučení.

§ 110. Tím bychom si však vyjasnili jenom jméno; nyní se jedná o to, co to jméno označuje.

V konkrétní logice jsme si navykli přesně určit podstatu každé vědy, její předmět a její metodu, a tím každé vědě přidělit patřičné místo v soustavě veškerého vědění; podle téže metody budeme postupovat při určení pojmu filozofie.1)

Musíme si přitom klást vážný požadavek, že se nespokojíme s nějakou neurčitou, i když duchaplnou definicí; neboť pojem metafyziky neboli filozofie je velmi často určován krajně nepřesně, a pak se o jejím poměru k ostatním vědám hovoří jenom obrazně, nikoliv přesně.2)

Každou vědu můžeme posuzovat z různých hledisek. Na prvním místě přichází zvláště v úvahu její předmět, podle něhož se konstituuje jako samostatný vědní obor; dále můžeme zohlednit metodu, kromě toho kvalitu a posléze užitek každé vědy.

Nuže, již jsme se obeznámili s celou soustavou hlavních věd, a proto vzniká otázka: je filozofie vůbec vědou, a jak se má k samostatným vědám, které se konstituovaly podle našich klasifikačních principů?

Má-li být filozofie pevně určenou a samostatnou vědou, pak je buď totožná s jednou z již poznaných věd, nebo je tu vedle těchto věd samostatně. V prvním případě by šlo pouze o jméno; tento případ jsme již vyřídili, má-li naproti tomu svůj samostatný předmět, pak je samostatnou vědou vedle ostatních.

Byl by také možný případ, že se filozofie nějak konstituovala z více již uznaných věd a pak by se přirozeně jednalo o sestavení nějakého logického celku z vícero speciálních oborů. Filozofie by konečně mohla být totožná také s jednou nebo více částmi jednoho nebo více již poznaných vědních oborů. Ve všech těchto případech by filozofie měla týž předmět, jaký mají některé speciální vědy.

Konečně bychom mohli pro konstituování filozofie jakožto samostatné vědy v protikladu k speciálním vědám uplatnit zvláštnost metody nebo kvalitu a užitek filozofického vědění.

V průběhu času se vskutku uplatnily tyto principy, jednotlivě a spojitě.

§ 125. Do jaké míry přispívají různé skupiny věd a speciálních věd k tvorbě jednotného vědeckého světového názoru. Teoretické a praktické, abstraktní a konkrétní vědy posuzované z tohoto hlediska.

§ 125. Při velkém množství a různosti věd se nám samo sebou vnucuje otázka, zda je tedy filozofický výhled po celku možný stejným způsobem od všech věd. Neboť jestliže filozof musí být pro nás zároveň odborníkem v nějakém užším oboru, bude každý pohlížet na svět právě ze svého stanoviska, nehledě na to, že tu spolupůsobí historické a čistě osobní okolnosti.

Hleděli jsme určit filozofickou hodnotu jednotlivých věd a skupin věd; shrňme zde to, co jsme řekli, tak, jako že se nyní nejedná o hodnotu jednotlivých vědních oborů, nýbrž o to, jak jsou způsobilé k logické konstituci jednotného světového názoru.

Chceme nejdříve promluvit o třech velkých skupinách věd, totiž nejdříve o praktických a pak uvnitř teoretických o abstraktních a konkrétních.12)

Praktické vědy předpokládají teoretické, a proto se teoretický výklad zakládá především na teoretických. Praktické vědy mohou nás učit filozoficky žít, život a vědění se však u dokonalých lidí nevylučují; je rozhodně naším ideálem, že se nevylučují.

Také konkrétní vědy logicky předpokládají abstraktní. Proto se jeví právě abstraktní vědy jako vlastně filozofické; rozhodně je ve většině dosavadních soustav filozofie kladena zdaleka největší váha na abstraktní poznatky. Tak také Comte abstrahoval svou pozitivní filozofii z šesti abstraktních věd své stupnice.

Abstraktní vědy jistě připouštějí větší sjednocení než konkrétní a praktické. V abstraktních vědách poznáváme, řekl bych, jednotnou kostru světa, zatímco náš duch nemůže pochopit plnost konkrétních bytostí. Proto se tříštíme právě v praktických a konkrétních oborech a právě v těchto oborech je možná krajní a tak škodlivá specializace.

Na druhé straně svět ovšem není kostrou abstrakcí, nýbrž plností života a jednotlivin. Právě proto člověk kolísá mezi abstraktním a konkrétním poznáním: z lidsky subjektivního stanoviska tlačí nás to k abstraktním vědám, z mimolidsky objektivního stanoviska usilujeme o poznání věcí.

Tato přirozená protiva mezi abstraktním a konkrétním poznáním se mění s vývojem ducha. Jistě se rozšiřuje v přítomné době naše poznání také v konkrétních oborech, a proto se také mění náš celý světový názor v protikladu k dřívější filozofii organizované více na abstraktních než na konkrétních poznatcích. Po této stránce jdou naše názory vstříc hluboké transformaci.

Podle zákona můžeme náš názor formulovat asi takto.

Jednotný světový názor (=filozofie) vyžaduje, přesně vzato, aby měl za základ všechny skupiny věd; rozřešení tohoto úkolu je však úkolem budoucnosti, neboť doposud byla filozofie, částečně v důsledku nepostačující organizace práce, hlavně však podle zákona vývoje vědeckého ducha, vybudována především na abstraktních vědách.

Pokud konečně různí lidé podle své přirozené povahy myslí více prakticky, abstraktně nebo konkrétně, je přirozeně i jejich filozofie především praktická, abstraktní nebo konkrétní.13)

§ 128. Resumé. Podstata a části vědecké filozofie.

§ 128. Shrňme konečně co možná stručně svůj názor o podstatě filozofie.

Filozofie je vedle speciálních věd obecnou vědou, je lidským vševěděním. Filozofie je obecným vědeckým vzděláním. Filozofie je jednotným světovým názorem.

Filozofie není povýšena nad speciální vědy; neboť jakékoliv přesné poznání musí být odborným věděním, filozofie je ve všech vědách, všechny vědy jsou filozofické.

Vědecký filozof je odborníkem v jedné nebo ve více vědách, v ostatních vědách se podrobuje vědeckému duchu autority, která je vždy a ve všem podřízena vědecké kritice. Každá filozofie je tudíž ovlivněna osobním odbornickým stanoviskem. Dějiny jasně ukazují, že vynikající odborníci byli vždy velkými filozofy: Aristotelés byl díky svému velkému vědění po tisíce let učitelem filozofů a velcí moderní filozofové až po naše dny byli význačnými odborníky: Descartes, Leibniz, Locke, Hume, Comte, Spencer, Fechner, Lotze, Helmholtz atd. Čím větší filozof, tím význačnější jako odborník.

Ve filozofii se nejvíce projevuje naše osobnost.

Vrozená slabost lidského rozumu a nedostatek správného vědeckého školení namnoze způsobený vlastní vinou vede téměř všechny lidi k více či méně oprávněnému diletantismu.

Filozofie je jako věda vždy nedostačující, nedokonalá, neúplná. Proto se filozofie zdokonaluje ještě více než speciální vědy společnou prací všech národů a dob. Filozofie sjednocuje říší rozumu celé lidstvo a spíná přítomnost s minulostí. Proto má studium dějin filozofie metodicky tak velký význam, takže někteří dokonce vyslovili§ ovšem pochybený§ názor, že filozofií jsou dějiny filozofie.

Co se týče metody, poučuje nás konkrétní logika o tom, jak se různé vědy mají logicky sjednotit v organický celek. Proto logika byla vždy pokládána za filozofickou disciplínu, a zvláště konkrétní logika je vlastním organonem filozofie. Leč příliš často se člověk spokojuje logickými úvahami namísto věcného poznání.

Ze stanoviska učení upevňuje jednotu vědění psychologie, která nás nejlépe poučuje o našem lidském stanovisku. Jen psychologicky lze obecně posoudit jakoukoliv lidskou činnost a jednotně ji pochopit v různých projevech.

Logika a metafyzika, obě jsou tedy filozofické disciplíny. Logika je, jak se říkává, formální vědou, metafyzika je reálnou vědou.

Pokud filozofie chce být všeobecným vědeckým vzděláním, připojují se k logice a metafyzice postupně speciální vědy tak, jak slouží ke konstituování jednotného světového názoru, nejprve psychologie.

Obecného vědeckého vzdělání bude sotva kdy dosaženo, rozhodně však velmi těžko. V nejširším smylu byl by filozofií právě logicky organizovaný soubor všech věd. To je však nedosažitelný ideál. V užším smyslu pak prohlašují různí filozofové jednou ty, podruhé ony vědy za filozofii, např. duchovědy. V nejužším a nejvlastnějším smyslu je filozofií metafyzika, philosophia prima.

Jak by moderní filozofie nebo metafyzika musela být vlastně organizována, aby skutečně odpovídala moderním vědám, o tom zde nemůže a nemá být pojednáno, neboť o tom nás poučuje čin, logika jen praví, jak by to bylo třeba provést. Ovšem mluvení je snazší než konání.

II. Mýtus a věda

§ 130. Poměr filozofie k náboženství a teologii obecně. Význam předmětu pro určení pojmu filozofie. § 131. Antagonismus mezi vědou a teologií. Noetické určení tohoto protikladu. § 132. Mýtus a věda. Podstata mýtu (antropomorfismus v nejširším smyslu). § 133. Stadia mytického vývoje: a) jednotlivé konkrétní mýty, b) fetišismus, (animismus), c) polyteismus, (a zvláště antropomorfismus v užším smyslu), d) monoteismus. § 134. Vývoj vědeckého ducha. Sociologické vysvětlení průběhu vývoje věd, zvláště význam abstraktních a konkrétních věd. § 135. Poměr filozofie k teologii: filozofie je nástrojem vědeckého ducha, teologie je nástrojem mytického ducha. Celkový intelektuální stav současnosti.

§ 130. Chceme-li mít zcela jasno o pojmu filozofie, musíme něco říci o jejím poměru k náboženství a teologii přítomnosti. Rozhodně se dnes o tomto poměru hodně pojednává a již z toho lze nahlédnout, že diskuse o tomto tématu přispěje k objasnění pojmu.

Každý z nás neustále prožívá, jak mezi vědou a filozofií na straně jedné a náboženstvím a teologií na straně druhé trvá zvláštní antagonismus, nebo řekněme raději hned boj. Tento boj je tak starý jako věda. Z toho musíme vyvozovat, že se bojuje o důležitý statek a že proti sobě stojí protivníci, kteří si od přírody nemohou být tak docela cizí, jinak by jejich boj nemohl tak dlouho trvat.

§ 131. Obyčejně se hovoří o antagonismu vědy a náboženství a v těchto obou se spatřuje přirozený protivník.

Nevidím mezi náboženstvím a vědou žádný nutný antagonismus. Když se totiž podle Schleiermacherova správného postupu prohlásí zbožnost§ náboženství v subjektivním smyslu§ za cit, který navazuje na každý světový názor, a když se pod teologií chápe světový názor, který nám nabízejí stoupenci pozitivního náboženství, pak je zřejmé, že se vlastně jedná o to, zda chceme svůj život zařídit podle teologických, nebo filozofických názorů. Nikdo snad nebude chtít se vší vážnosti prohlašovat, že muži jako Locke, Newton, Pascal, Leibniz, Kant a mn. j. neměli žádné náboženství, je-li pravda, že právě náboženský cit člověka nejvíce šlechtí a vyzvedá nad zvíře. A právě tak jako v době, kdy inkvizitoři upálili Husa kvůli jeho mylným učením, je i dnešní intelektuální rozháranost společnosti protikladem idejí, i když připouštíme, že tyto ideje jsou výrazem nových snah a citů.

Tento protiklad idejí a metody je však nepopiratelně větší.

Zatímco teologie pokládá za hlavní zdroj poznání zjevení, důvěřuje věda zkušenosti a rozumovému vysvětlení. Proto má teologie tajemství, věda hádanky a problémy; teologie je neomylná, věda uznává jen v nepatrném rozsahu evidentní věty a spokojuje se s více či méně pravděpodobnými učeními.

Teologie nalézá svou sílu v subjektivnosti vnitřního bezprostředního prožitku; věda vychází sice také z nitra, ale pečlivě je ověřuje a snaží se být co možná objektivní tím, že studuje se stejným zájmem nejenom člověka, nýbrž také přírodu.

Teologie se s oblibou opírá o autoritu, obyčejně o starší a staré tradice, věda je stoupencem svobodného bádání a kritiky. Teologie je v podstatě konzervativní, filozofie progresivní;§ kdo filozofuje, je s představami svých předchůdců a vrstevníků v nesouladu§ (Goethe).

Posuzováno ze sociálního hlediska, je teologie populárním kolektivním světovým názorem, vědecké ideje jsou omezeny na užší okruh:§§ § ...

§ §§ § (Platón)

Teologické názory jsou především zaměřeny na praktický způsob života, kdežto vědecké směřují v prvé řadě k teoretickému výkladu života. Proto první více než druhé přispěly ke svého času existující organizaci společnosti.

Posuzováno historicky vyvíjel se moderní antagonismus teologie a filozofie od doby renesance a reformace.1)

§ 132. Naše vědecké pojmy, nyní pro nás tak běžné, jsou plodem a dědictvím tisíciletého vývoje a logického školení: a protože se v žádné době neshodují se způsobem nazírání velké většiny lidstva, dochází v důsledku logické odlišnosti k antagonismu, jehož intenzita, druh a způsob jsou vždy různé podle stupně vzdělání lidí, kteří se potýkají.Obyčejně se nyní myslí, že tento antagonismus je prostě podmíněn tím, že věda nutně musí potírat nepravdivou starší vědu, leč toto vysvětlení nestačí. Jistě se má každá pravdivá myšlenka poměřovat mnohými dnes nepravdivými, to ani jinak být nemůže; avšak věda má ještě jiného pozitivního protivníka, o jehož existenci nás poučuje moderní sociologie. Míníme mýtus, který se vyvinul právě tak jako věda z povahy člověka samého, jenž vedle vědeckého poznání se sám od sebe dostavuje u každého člověka, a právě tím mu prokazuje nejdůležitější služby.

Podstata mýtu je ve vší stručnosti následující.

Připomeňme si, že se člověk k soudobé myšlenkové výši vyvinul z nízkých počátků; připomeňme si dále, že tento vývoj postupoval kupředu velmi pomalu krok za krokem a pokusme se představit si člověka na jeho prvním stupni myšlení. První člověk jistě musel řešit stejné životní otázky jako my, musel právě tak, jako my musíme, odpovídat na mnohé otázky, a zvláště jako nás ho zajímaly relace příčin a účinku. Vidíme ještě neškoleného člověka vůči přemocné přírodě, vidíme ho obklopeného četnými nepřáteli z jeho vlastního středu a světa zvířat a vidíme ho zcela bezmocného proti nemocem, neustále ohroženého smrtí a zápolícího o denní chléb; jak se prvotní člověk zorientuje v této nouzové situaci?

Zajisté měl člověk v tomto stavu nějakou obecnou teorii věcí; tato teorie se však musela nabízet sama sebou, musela být nanejvýše jednoduchá, ale při vší jednoduchosti postačující pro všechny případy. Neboť jednou si musel umět nějak vysvětlit svět, podruhé se společnost musela nějak zorganizovat a k tomu bylo také právě třeba nějaké teorie. Prvotní člověk musel prostě mít nějakou filozofii, tak dobrou, jak je nám zapotřebí pro žití a umírání.

Nuže, tato primitivní filozofie, tento původně jednotný světový názor je dán ve spontánním sklonu člověka personifikovat všechny jevy. Že tento sklon skutečně existuje, to již časně učili psychologové a sociologové, ale jeho velký dosah byl poznán teprve v nejnovější době.

Tento sklon k personifikaci je skutečně zcela přirozený, a zvláště pro prvotního člověka zcela nutný. Nesmíme totiž zapomenout, že primitivní člověk nenashromáždil skoro vůbec žádné zkušenosti; zná jenom jednu skutečnost, totiž tu, že sám existuje, neboť těch několik málo procesů svého nitra vnímá bezprostředně. Ne že by toto své nitro studoval, nikoli, nepozoruje se, naopak se zcela ztrácí ve smyslovém nazírání vnějšího světa. A právě proto je zřejmé, proč člověk na tomto stupni logické vyspělosti vysvětluje všechno dění analogicky podle svých vlastních vnitřních procesů. Je také pochopitelné, proč využívá k tomuto vysvětlení zvláště analogii své vůle; protože se sám přednostně vnímá jako volní a jednající bytost, přenáší právě tyto vlastnosti na vnější věci, aby si takto vysvětlil jejich příčinou souvislost.

Přírodní člověk vnímá sebe bezprostředně jako jednotnou bytost; tuto jednotu, kterou mu bezprostředně poskytuje jeho vlastní vědomí, předpokládá spontánně beze všeho uvažování ve všem, co se mu jeví, a protože se zvláště pojímá jako volní a jednající bytost, objektivizuje svou vůli a ve spontánním předpokladu, že všechny věci jsou takové nebo podobné a jednají jako on, nachází přirozené vysvětlení všech procesů a nejpřirozenější vodítko pro své chování vůči světu. Neboť tak, jak člověk promítá navenek své nitro pro teoretický výklad světa, právě tak je jeho praktické chování regulováno týmž principem a celá primitivní technika není ničím jiným než spontánní projekcí jeho tělesných orgánů.

V tom tkví prvotní mytická filozofie. Nyní se ovšem můžeme těžko vmyslet do tohoto duševního rozpoložení, a přesto si může každý z nás připomenout ze svých prvních dnů původní mytický druh představ; studium zvířat a dnešních divochů nám dává plně klíč k tomu, abychom správně interpretovali první stadia civilizace. A musíme si představit tuto svéráznou náklonnost k personifikaci jako velmi silnou a trvalou. Neboť pračlověk skutečně personifikuje jakýkoliv jen trochu neobvyklý jev, tedy nejenom smyslové jevy, nýbrž také své pojmy, svá citová a volní hnutí, personifikuje svá slova§ zkrátka logicky neškolený člověk personifikuje skoro všechny své vjemy.

Člověk se teprve pozvolna s rostoucí zkušeností učí pozorovat, a tím je učiněn první krok k vědeckému světovému názoru. Totiž v té míře, v jaké se člověk seznamuje s věcmi a událostmi, přesvědčuje se o jejich neosobnosti a o své nadřazenosti. K tomuto neosobnímu ho zpočátku vede těch několik málo zkušeností, které přirozeně musel velmi často učinit; již např. Adam Smith správně zdůraznil, že žádný národ neměl boha tíže, protože právě vlastnost tíže byla tak obecně zakoušena. Obdobně musely být velmi často učiněny i jiné zkušenosti, aby byly právě rozpoznány jako jednoduchá fakta; ovšem okruh těchto zkušeností se rozšiřoval velmi zvolna. Pozornost sílila, klidné pozorování vedlo ke srovnávání, srovnávání k měření. Zatímco mýtus pojímá každou věc jako jednotný celek, vede srovnávací pozorování k analýze a ke studiu částí. Vedle srovnávání sílí zároveň schopnost abstrahovat, vytvářejí se abstraktní a obecné ideje, s těmito idejemi je však, jak již Aristotelés řekl, dáno vědění. Postupuje-li roztěkaná fantazie místo soustředěnému pozorování, pak člověk začíná studovat jevy samé; zatímco dříve chtěl v nich vidět jenom sebe sama a dbal pouze o mocné a neobvyklé věci, tak se nyní učí pozorovat také věci nepatrné a běžné. Na místo obávaných bytostí nastupují věci, které člověk může využívat jako experimentální prostředek k ověřování svých úsudků,§ původní úžas, matka mýtu, ustupuje pozornosti, matce vědy.

Tak tedy člověk dospěl tím, že si časem přivykl na věci, ke klidnému, jasnému vědeckému pojetí a vysvětlení, které v protikladu k personifikujícímu mýtu tkví v tom, že se každý jev studuje o sobě a vysvětluje ze sebe, tj. že se odosobňuje. Každý jev je myšlen ve spojitosti s ostatními jevy, a proto je převeden na obecné zákony; táže-li se pak věda po příčinách jevů, dospívá od sekundárních příčin k primárním a konečně k poslední příčině, kterou si ovšem můžeme představit jenom antropomorficky, neboť při všem sebelogičtějšímmyšlení nemůže člověk překročit sebe sama, je prostě měrou věcí. Tak se věda zdánlivě vrací zpět k původnímu mýtu; avšak jenom zdánlivě: logicky školený rozum krotí původní mytický sklon a nahrazuje spontánní impulzivní zvyk uváženými úsudky. Tak jak vnímáme velký rozdíl mezi běžným člověkem, který se ve svých úsudcích v teorii a praxi řídí příčinným poměrem zvyku, zatímco si filozof vytváří o relaci příčiny a účinku svou teorii, tak také existuje velký rozdíl mezi mytickým teismem davu a teistickými názory takového Leibnize.

§ 133. Vývoj lidského ducha od původního mýtu k vědecké přesnosti probíhal pomalu a pozvolna, snad v tomto odstupňování.2)

Původní formu mýtu na nejprvotnějším stupni lidského myšlení můžeme studovat na myšlenkové schopnosti dítěte v prvních letech. Člověk se zcela ztrácí ve smyslovém zření, takže sotva vnímá rozdíl mezi aktuálními a fantazijními představami, jak nám etnologové ještě nyní vyprávějí. V tomto stavu logické prázdnoty a slaboduchosti ho neustále děsily smyslové obrazy; neboť každý jev vnějšího a vnitřního vnímání se pojímá jako osobní, účinná bytost a tento proces probíhá zcela spontánně a přímo: vlastní bližní žije na tomto prvotním stupni pro člověka proto, že člověk si ho sám předběžně představuje jako živého, nikoli protože to ví ze zkušenosti; právě tak pro něho žije také zvíře, rostlina, kámen a konečně všechno, co je představováno. V tomto stadiu člověk žije vůbec zcela v jednotlivých konkrétních, nesouvisejících mýtech.

Se vzrůstající zkušeností nejsou jevy již tak přímo personifikovány, nýbrž věci se pokládají za sídla cizích mocí§ duchů nebo duší. Tento způsob nazírání můžeme nazvat fetišismem nebo animismem. Předpokládá totiž, že se člověk sám poznal jako dvojí bytost skládající se z těla a duše; podle toho vidí nyní také věci jako sídla duchů. Že však tak silně věří v duchy, vysvětluje strach před smrtí a obava o život.

Sekundární tvorbu mýtu můžeme v tomto stadiu vidět v personifikaci slova.

Další§ třetí§ hlavní stadium nastává, když srovnávání, abstrahování a generalizování učinily větší pokroky. Toto stadium můžeme nazvat světovým názorem polyteismu. Mýty jsou již abstraktní, už ne konkrétní; duchové a bohové jsou sice ještě vždy početní, ale jedno božstvo vždy ovládá celou skupinu, třídu jednotlivých jevů. Poznenáhlu se polyteismus stává vlastním antropomorfismem: lepší poznání lidského těla a ducha vede k představě božstev podobných člověku; začíná doba, v níž se umělci stávají vlastními dogmatiky.

Polyteismus má v sobě tendenci k monoteismu. Dostavuje se symbolizující vysvětlení mýtů, abstrakce pokračuje vpřed, a tak se z polyteismu logickou cestou stává monoteismus. Svérázné mytické pojetí se takto soustřeďuje na jedinou nadsvětskou bytost, a tím je učiněn nejrozhodnější krok pro vlastní vědecké nazírání věcí samých.

Avšak sklon k mýtu tím nemizí. Dříve než si člověk zvykl na zcela přesné názory, vidí jevy polomyticky, polovědecky; samy vědecké abstrakce jsou ještě personifikovány. Platónova nauka o idejích ukazuje nám toto stadium, na němž si člověk vytváří fyzické, morální, intelektuální entity, které mu mají posloužit k vysvětlení dění.

Konečně se člověk učí přesně posuzovat věci samé a vysvětlovat je z nich samých, to však znamená zbavovat věci personifikace a pohlížet na ně opravdu vědecky.

Tento nastíněný vývoj lidského ducha z původního mýtu k exaktní vědeckosti pochopitelně postupuje velmi pomalu a zdaleka není dovršen. Sklon tvořit mýty vůbec nikdy zcela nepřestane. Sám o sobě každý z nás prodělává od svého dětství až do zralého věku tato stadia a na každém ulpívá více či méně tento sklon; jenom největší logická kázeň nás může naučit přesně myslet ve všech oborech. A dokonce pak rádi upadáme zpět do mytické nálady dětství a naivního přírodního člověka; co jiného je nám na nynějším stupni kultury umění a zejména poezie než§ řekl bych§ hledané polyteistické cítění a myšlení? Co před věky reálně žilo v obrazotvornosti, poznáváme nyní jako zdání, ale přesto se jím s plným vědomím kocháme. Zajisté bude ten vědět, jak oceňovat podstatu a význam mýtu, kdo jednou učinil psychologický pokus uvážit, proč mnohem více lidí nalezlo zalíbení v básnících než ve vědeckém myšlení. Říkáme si také, co si vlastně myslíme o výtvorech takového Goetha, jak soudíme o realitě jeho postav, respektive bychom soudili§ kdybychom právě soudit chtěli!

Mýtus a věda se všude a neustále prolínají. Probouzející se exaktní myšlení využívá zpočátku mýty, které nachází, a snaží se je uspořádat; nezdar tohoto pokusu vede k symbolizaci a konečně k odmítnutí. Lessingovy myšlenky o výchově lidského rodu prozřetelností představují nám velmi pěkně postupné mizení mýtu a navíc nás poučují, jak prozřetelnost člověka opravdu nepozorovaně přivádí od dětského fabulování k prvotnímu myšlení.

§ 134. Chápeme-li vědu takto v jejím přirozeném protikladu k mýtu a myslíme--li speciálně na to, že každý pokrok vědy znamená odpovídající ústup mýtu a vice versa, tak se nám vývoj věd a jeho historická a logická závislost projevuje v novém světle.

Řekli jsme již (§ 23) a zde opakujeme, že člověk jako časná bytost poznává nejdříve přírodu a teprve později skrze ní přichází k sobě samému. Proto se také přírodní vědy vyvíjejí dříve než duchovědy.

První exaktní vědou však byla matematika. Neboť apriorní kvantitativní relace byly pro svou obecnost a abstraktnost méně dotčeny mýtotvornou fantazií než věci samé a empirické (kauzální) relace. Ovšem i v matematické oblasti je mýtus činný, ale vcelku přece jenom ve značně menší míře; tak se dosti často vyskytují posvátná čísla, tu a tam nacházíme dokonce, i když vzácněji, hypostazovaní čísel (pythagoreismus). Proto byla matematika vždy strážcem a ideálem vědecké přesnosti, proto má matematizace přírodních věd a věd vůbec tak velký význam.

Co platí o matematice, platí o apriorních poznatcích ve všech vědách. Kantův pokus konstituovat filozofii jako vědu o apriorních poznatcích dospěl naším výkladem do zcela nového světla.

Po matematice se podle historických nám známých zákonů začaly po řadě upřesňovat jednotlivé vědy, tj. původní mytické představy byly zaměňovány přísně vědeckými. Neboť vědecký názor nezačal převládat ve všech oborech zároveň, každá doba jako každé individuum má částečně mytické a částečně vědecké představy. Sami žijeme v době, v níž začínají být přesnými psychologie a sociologie a na nich založená jazykověda a estetika.

Samostatnému empirickému vývojovému zákonu věd se nyní dostává dalšího sociologického zdůvodnění. Nyní nám bude pochopitelnější, proč vědecký vývoj začíná abstraktními vědami a proč teprve od nich postupuje ke konkrétním. Vývoj lidského ducha začíná nutně mýtem a rozum může postoupit vpřed k vědeckému poznání teprve pozornějším srovnáváním a analýzou jevů, proto začíná vědecké poznání světa s formulací abstraktních poznatků, které jsou získávány srovnáváním a analýzou. Právě abstraktní poznatky jsou metodickým protikladem mytického způsobu výkladu, rozklad personifikace se uskutečňuje právě skrze abstraktní vědy a v nich. Teprve když duch byl připraven abstraktními vědami, může vědecky studovat jednotliviny jako celek, aniž by upadl do původního mýtu. Proto snad přestane zápas vědy a mýtu, jakmile duch školený v abstraktních vědách dospěje k vědecké konkrétnosti, neboť pak se snad dají šťastně sjednotit obě základní síly poznání, obrazotvornost a fantazie.

Velký sociologický význam právě vylíčeného historického poměru mytického a vědeckého názoru je snad patrný; máme v něm hlavní zákon vývoje lidského ducha. Vidíme totiž, jak se věda vyvíjí nejenom v boji s negativní, pochybenou nevědeckostí, ale že má spíše pozitivního protivníka. V člověku samém je od přírody vedle sklonu pro vědu sklon k mýtu a právě tak přirozený antagonismus obou je nejmocnějším podnětem intelektuálního pokroku.§ ...Vlastním, jediným a nejhlubším tématem světových a lidských dějin, jemuž je vše ostatní podřízeno, zůstává konflikt nevíry a víry§ (Goethe). Je úkolem sociologie ukázat, jak se tím celý vývoj ducha stává vskutku pochopitelnějším, jak zvláště nejenom vývoj vědy, ale také umění, jazyka, techniky a vůbec celý vývoj společnosti byl podmíněn antagonismem mýtu a racionalismu.3)

§ 135. Po tomto výkladu poměru mýtu a vědy se vracíme zpět ke své otázce po poměru teologie k filozofii.

Potom, co bylo řečeno, je snad antagonismus obou pochopitelnější; uplatňuje se v něm protiklad mýtu a vědy. Neboť teologie je orgánem mýtu, filozofie je orgánem vědy.4)

V tom nacházíme definitivní vysvětlení všech rozdílností teologie a filozofie a můžeme zvláště pochopit, proč jejich antagonismus je tak trvalý.

Evropská společnost se zorganizovala na základě názorů, které středověká církev uvedla v obecnou platnost s tak velkou důsledností. Tyto názory jsou z větší části systémy Platóna a Aristotela, které církev recipovala,5) i tyto systémy jsou, zvláště první, ještě silně mytické; neboť čím starší filozofie, tím je koneckonců mytičtější. Jakmile se s takzvanou renesancí staly vědy přesnějšími, došlo mezi starší filozofií a novější vědou nutně k protikladu, který existuje vůbec mezi mýtem a vědou. Na základě jednotlivých speciálních věd se však také činily pokusy vybudovat exaktní filozofii jako jednotnýsvětový názor. Tyto pokusy zůstaly však zatím jenom pokusy; neboť logicky konstituovat obecné vědecké vzdělání a obecně je uplatnit je právě velký úkol. Proto zůstala filozofie novější doby v mnoha směrech mytickou, neboť vlastním protikladem mýtu je speciální věda. Tak se pak náš celkový intelektuální stav projevuje jako svérázné míšení mýtu a vědy: napravo středověká filozofie, nalevo moderní vědy, ve středu pokusy moderní filozofie§ na obou koncích zprostředkující strany: pravice a střed mají většinu, ale pluk již de facto vede levice.



8/8/2001