Převzato z http://www.msu.cas.cz/masaryk.htm

Česká otázka



Masarykův stěžejní spis Česká otázka. Snahy a tužby národního obrození byl nejprve z větší části publikován v prvních dvou ročnících revue Naše doba (1893–1895); knižně vyšel poprvé v únoru 1895 a v následujícím století postupně v dalších sedmi vydáních – naposledy roku 2000. Představuje výchozí spis volného cyklu Masarykových děl, vytvořených v 90. letech 19. století a zaměřených na problematiku filosofie českých dějin: Česká otázka. (1895), Naše nynější krize (1895), Jan Hus (1896), Karel Havlíček (1896). Tyto práce reagují na palčivé problémy dobového českého národního života, které se snaží posuzovat a řešit v souladu s duchem českých dějin; zároveň svědčí o autorově obecném přístupu k historii, odmítajícím její empirický popis a požadujícím její hodnotící výklad.

Jádrem České otázky je zamyšlení nad českou historií a dějinnou filosofií z hlediska přítomné potřeby nového politického a kulturního programu národa. Kniha podává přehled českého politického a kulturního vývoje od počátků národního obrození po 90. léta 19. století, zvláště podrobně se zastavuje u výkladu jednotného národního programu Františka Palackého, objasňuje, jak se jednotlivé myšlenky tohoto programu utvářely ve všech oblastech českého života a posléze rozebírá české společenské a politické poměry na počátku 90. let, všímaje si zvláště úpadku staročeské strany a nehotovosti a ideologické nejasnosti nových politických stran a směrů, především mladočechů a pokrokářů. Masaryk se vyslovuje pro pokračování v programu Palackého a Havlíčkově, odmítá liberalismus jako mravní indiferentismus, kritizuje zahleděnost do národní minulosti a realisticky zdůrazňuje přítomné úkoly. Ve svém konceptu filozofie českých dějin považuje náboženský moment za dominantní, kontinuální faktor v duchovním vývoji českého národa. Pokrok v dějinách, zejména v historii malého národa českého, závisí dle něho na neustálém rozvoji humanity, jež je mu syntézou mravní autenticity, lásky k člověku, demokratismu, náboženskému posvěcení světské práce a víry v moc ducha:

Tento náš český ideál humanitní není romantickým blouzněním. Ovšem humanita bez důsledné úsilnosti a účinnosti je mrtvá. Humanitní ideál vyžaduje, abychom soustavně, všude, ve všem a vždy odpírali zlému, vlastní a cizí nehumanitě společnosti a jejím orgánům osvětným, církevním, politickým, národním – všem. Humanita není sentimentalita, ale práce a opět práce.

Tento praktický dosah humanitního úsilí dobře pochopil Palacký, zakládaje na humanitním ideálu naši národní a politickou rovnoprávnost. Jakým jiným než tímto ”přirozeným právem” hájit mohl a měl Palacký naší národnosti proti přesile sousedů?”



(c) PhDr. Josef Tomeš