Převzato z http://www.msu.cas.cz/masaryk.htm


Kapitola pátá

NAŠEHO OBROZENÍ SMYSL NÁRODNÍ A HISTORICKÝ

HUMANITA

78

Humanitní ideál ideálem národním, historickým, českým: české bratrství. Humanita není romantismus a sentimentálnost, nýbrž úsilná práce. Praktický dosah humanitního ideálu

Humanitní ideál hlásaný Dobrovským a Kollárem, náš ideál obrodní má pro nás Čechy hluboký smysl národní a historický - humanitou, plně a opravdově pojatou, navážeme na nejlepší svou dobu v minulosti, humanitou překleneme duchovní mravní spánek několika století, humanitou kráčet máme v hlavě lidského pokroku. Humanita znamená nám náš národní úkol vypracovaný a odkázaný nán naším bratrstvím: humanitní ideál je všecek smysl našeho národního života.

Tento náš český ideál humanitní není romantickým blouzněním. Ovšem humanita bez důsledné úsilnosti a účinnosti je mrtvá. Humanitní ideál vyžaduje, abychom soustavně, všude, ve všem a vždy odpírali zlému, vlastní a cizí nehumanitě společnosti a jejím orgánům osvětným, církevním, politickým, národním - všem. Humanita není sentimentalita, ale práce a opět práce.

Tento praktický dosah humanitního úsilí dobře pochopil Palacký, zakládaje na humanitním ideálu naši národí a politickou rovnoprávnost. jakým jiným než tímto přirozeným právem hájit mohl a měl Palacký naší národnosti proti přesile sousedů? Jaké jiné záštity je slabšímu a menšímu národu proti národům silnějším a větším?

79

Jsme národ Žizkův a Prokopův, či Husův a Komenského? Naše osudná nestálost a kolísavost mezi krajností táboritskou a bratrskou

Není pochybnosti, že romantismu doby toto volání po stálé a důsledné práci nepostačí: copak nejsme národ Žižkův a Prokopův? Jsme, ale i Husův a - Komenského. Je dobře, díváme-li se zpět do naší slvané minulosti, ale musíme jí také rozumět, musíme z ní čerpat netoliko nadšení, ale i poučení.

V Žižkovi a v táborech vůbec není pochybnosti, máme český typ, Žižka toť krev z krve naší, kost z kosti naší - ano, Žižka, to jsme my. Není to polská exaltace, jakou Mickiewicz velebí - je to nadšení zvláštní, neztrácející ani na okamžik vědomí své sleposti, je to fatalistické ryc nebo nic , je to srdnatost nezlomná, hrozná sokovi, ale i hrozná všedrtícímu vítězi, hrozná tomuto proto, že v hloubi duše hárá jistá pochybnost a vědomí viny.

A jak by ne - vždyť práve i Hus, Komenský a bratří jsou typem českým a jak historie učí, typem trvalejším a rozšířenějším. Jsme tedy národ Žižkův a Prokopův, či Husův a Komenského? Sami cítíváme, že elze být obojím, a proto činíváme pokus obě tyto protivy v sobě usmířit. Avšak nedaří se nám to ještě, odsud ti zvláštní charakterové necelí, ani táborité, ani bratří. I v nynější naší pokleslosti vidíme to ustavičné kolísání mezi těma dvěma charaktery a krajnostmi - politika posledních let je přímo kopií, ale nezdravou, špatnou a malichernou našich velkých otců...

80

Modlitba Rokycanova. Nesprávné pravidlo o zlaté prostřednosti. Syntéze obou typů v typ vyšší, jednotný: Chelčický lepší vzor člověka českého

Krajnosti, táboritskou a bratrskou, postřehl již Rokycana, i dal charakteristický výraz tomuto svému poznání, modlívaje se: Dejž nám, milý Bože, v prostředek uhoditi!

Kdo neslýchal by napořád pravidlo o zlaté prostřední cestě, které prý právě nám Čechům je tak potřebno? Je to však smutné pravidlo a zle nám, jestliže se jím budeme spravovat; neboť znamená koneckonců, že kláíce se mezi těmi krajnostmi, nemilou zkušeností poučeni, hledáme nakonec ve své nejistotě a neurčitosti prostřednost. Nikoli zlaté prostředí - ale souladně spojit máme obě vlastnosti ve vyšší jednotě duchovní, a vzniknou charakterové hořící tou pravou účinnou láskou. To pak nebude láska sentimentální a romantická, ale láska mužná, pevná, zlatá a jakožto zlato měkká, a přece z kovu a z kovu ryzího, jednoduchého...

Rokycanou, bohudíky, české úsilí a myšlení nebylo vyčerpáo. V okamžiku, kdy byla ujednána kompaktáta (1436), jimiž se husitství s chytráckým Římem nemužně dohodlo, povstal v Chelčickém lepší vzor muže českého - jasný, důsledný, neohrožený myslitel a pracovník, a přece nepřítel násilí, Hus a Žižka v jedné duši. Člověk cele český, netknutý latinskou učenou scholastikou, ale nikoli nepřítel pokroku, neopak vřelý jeho zastance a šiřitel. Chelčický se stal zakladatelem bratrství.

Z neurčitého, ejasného husitství vzkypělo táborství, důsledné v činech podle okamžitého vnuknutí, nikoli z rozvahy; bylo nepřirozené - již za dvě desetiletí po smrti Husově bylo zničeno (Lipany 1434). Avšak zároveň padá i husitství. Neboť kompaktáty bylo husitství mravně pochováno - že tak dlouho živořilo, je jen důkaz síly reformační ideje a českého národa. A v této osudové chvíli hlas svůj pozvedá Chelčický, překonávající husitismus rozumem, táborství láskou. Z Chelčického povstala církev česká, udrževší se až podnes, nepohlcena německým protestanstvím jako hisitismus, Komenský se stal učitelem všech národů.

81

Naše charakterová neucelenost netkví pouze v nestálosti a v nedůlsednosti vůle, ale i rozumu. Nedostatek husitství. Hřích proti Duchu svatému: utrakvismus

Tato nepevnost a neucelenost našeho charakteru netkví pouze v nedostatku pevné vůle a nestálosti citů, ale i ve zvláštní nepevnosti a nedůslednosti názorů. Již naši otcové se prohřešili proti Duchu svatému: zastavili se na půl cestě a ty své bratry, kteří usilovali o důsledné provedení reformy, potlačovali; zato v trest sami byli potlačeni a potlačen celý národ.

Hus a jeho předchůdcové počínali kázat opravdu mravní a náboženskou, učení se ve větší míře nedotýkali. O obnovu mravů a svobodu svědomí mravního a náboženského stál celý národ český. Z tohoto mravního a náboženského požadavku Hus a národ celý dostali se do sporu s Římem, s nejvyšší autoritou ve věcech životní správy.

Jakkoli bylo správné klást důraz na život, přece husitismus pochybil, nepochopiv, že nový život vyžaduje i nového učení; budiž učení to podřízeno životu, ale musí být tak jak ten život, určité, důsledné. V tom však byla slabá stránka již Husova a jeho následníků; nedůsledný a neurčitý byl Rokycana, takový byl celý utrakvismus - nomen omen. Kde není důslednosti a určitosti, tam se mysl stává těkavou, společnost se rozpadá na strany a frakce a konečně nastává i úpadek mravní, neboť není mravnost bez pevného přesvědčení. Tak i husitismus, započavší mravní reformou, končil mravním chaosem. Novověký franckouzský historik pěkně jej charakterizuje slovy: Zmatek programů a nejasnost idejí vzápětí měly zlehčení povah, výlučnou péči o prospěchy hmotné, zápasy prudké i malicherné, oslabení citu národního. *

-

*Ernest Denis: Konec samostatnosti české (překlad Vančurův, 1893), 131.

-

82

Naše pasivita: náš kult mučednictví. Naše záliba ve falešném mučednictví. Lžiradikalismus a žebrota politická

Denis i jinak dobře vycítil z ší minulosti tuto slabou stránku našeho charakteru. Jednaje o Rokycanovitiž řekl, že je z těch, kteří majíce více smělosti v srdci nežli v duchu, dovedou umříti za své zásady, ale nikoli přijmouti nutné důsledky jejich .** Podobně o Husovi samém a prvém hnutí husitském Denis napsal psychologicky právě tak správně: Čechové od první chvíle pozbyvše svého vůdce, který spíše stkvěl se ctnostmi mučedníka nežli duchem zakladatele náboženství, nepoznali ani nepřijali nikdy logických důsledků své smělosti.***

-

**Denis: Konec samostatnosti české, 14.

***Denis: Konec samostatnosti české, 8, 9.

-

Ano - Denis tu správně uhodil na náš zvlástní kult přímo náklonost a mučednictví; v tom se jeví zvláštní pasivita našeho charakteru. Je přece významné, že se nejskvělejší historie naše počíná a končí mučednictvím - svatý Václav a Hus. Tak i naše národní církev - jednotka - jak praví týž historik, měla prý přímo posláí mučednické, ačkoli zplodila i některé hrdiny. Opravdu je záhadou - proč musil Hus podstoupit smrt, kdežto Wycliff nikoli? Vždyť učením svým Hus dleko nebyl tam, kde Wycliff, jeho duchovní rádce - byla smrt ta skutečně nutná a neodvratná? Proč Luther dovedl žít? Vím ovšem, jací jsou tu rozdílové v době a v poměrech místních - ale tu nevysvětlují všecko jen ty poměry a okolí, tu přece také rozhodovaly i duše a rozum.

-

Denis: Konec samostatnosti české, 379.

-

A tak silná je ta sklonnost k pasivitě, že věříme a světíme i mučednictví flešné - zavedení a znárodnění kultu Jana Nepomuckého právě v době našeho úpadku je výstražným tomu symbolem historickým. A nepřestali jsme mít zálibu ve falešném mučednictví - kdekdo ukazuje své malé ráy a žádá obdiv... Naši lžiradikálové političtí chtějí dokonce i cizině a svému politickému odpůrci imponovat svými obnaženými boulemi a jizvičkami, jako žebráci o poutích... Jen pomyšlení na to, že by se Čech musil svého dožebrávat, je mně hrozné...

83

Lze se malému národu obejít bez politické intriky? Machiavelismus a práce. Pravidlo Ježíšovo

Kdo se dívá pozorněji na náš život veřejný, neuvidí pouze to slabošské žebráctví, ale potká se s zvláštním typem intrikánů. Intrikánství toto otravuje však všecek náš pospolitý život - protože nedovedou být lvové, stávají se liškami, chytráctvím. Politika je ideál těchto četných a četných lidí.

Slýchat i důvody této bezcharakternosti: malý, slabý národ si prý jinak nemůže pomoci - buď žebrat, nebo intrikovat.

Je to pravda? Je to skutečně nutné, aby malý národ, aby člověk v poměrech malého národa pomáhal si intrikou, má lež v různých svých podobách stát se přímo národní zbraní? Může člověk jen ve velikém národu být pravdivým, naprosto pravdivým, nerodí se mužové bez bázně také v národech malých? Je machiavelismus a lokajství nezbytná zbraň potlačených, malých a slabých?

Není - i slabý a malý může dosíci svého cíle bez intriky, ba jen tak ho vůbec dosáhne, jak skutečnost poučuje. Kdo chce a umí pracovat, nepotřebuje intriky.

Život je boj a ten boj je právě malým a slabším těžký, vždyť právě v tom je všecek smysl toho boje - o spravedlnost vždycky jen slabší stáli a jí se domáhali. Je však možné obstát v boji tom čestně, ačkoli nesnadno. Ježíš dal pravidlo: Aj, já posílám vás jako ovce mezi vlky; protož buďte opatrni jako hadové a sprostní jako holubice. My Slované od přírody jsme prý národem holubičím - pozor, aby had v nás nezadávil holubici...

84

Mravní úkol našeho obrození: účinná humanita. Kolísání Kollárovo mezi humanitou a násilím. Palackého ideál bratrský. Havlíček jako národní vychovatel obrodní: jeho poučení a poctivosti, stálosti, vytrvalosti a o pravé neohroženosti

Dotkl jsem se jen hlavních problémů naší národní pedagogiky, aby se vidělo, v čem je mravní úkol našeho obrození. Bude snad jasno, co rozumím účinnou humanitou. Bude snad jasno, proč a jak jsme našli v Kollárovi neucelenost, vidouce, jak kolísá mezi násilím a humanitou; bude jasno, co znamená Palackého program a jaký má a musí mít smysl jeho ideál bratrský, a konečně snad bude také postižen pravý charakter Havlíčkovy národní taktiky.

Havlíček docela jasně postihl slabé stránky českého člověka. Havlíček poznal to naše kolísání mezi hrdinstvím, vedoucím až k slepé násilnosti, a mezi ústupností až slabošskou; Havlíček poznal, jak tato naše vada netkví pouze v nepevnosti charakteru, ale i v té zvláštní slabosti našeho rozumu; Havlíček postřehl nepoctivost toho žebráckého machiavelismu.

Odsud jeho boj proti sentimentálnímu vlastenčení a radikalismu. A jak už řečeno, právě v tom veliký byl Havlíček, že jsa tak jasný, určitý a netoliko srdcem, ale i hlavou poctivý, zůstal si důsledný v dobách všech, byl týž před revolucí, byl týž v revoluci, byl týž po revoluci. Psychologickou podstatu této poctivosti Havlíček velmi případně vyložil v článku, v němž jedná o stálosti, vytrvalosti a neohroženosti politické, klada si otázku, proč se i poctiví lidé stávají nestálými a koneckonců slabými? Příčina toho jest neurčitost a nejasnost jejich politického smýšlení. Puzeni jsouce jenom okamžitým citem a neurčitým nadšením, nedovedli si ještě utvořiti v hlavě pevný systém politických zásad, a proto kolikráte jim v nadšení přeskočí několik koleček a hodiny jejich politického smýšlení hrozně hřmotí, najednou ale zase bez pohnutí státi zůstnou. Právě proto, že se jejich smýšlení politické nezakládá na dobře promyšlených a ustálených zásadách, lehce se zaleknou a netroufají si to, co skutečně smýšlejí, vždycky také činem vyznati... Mužové ale, kteří dle pevných zásad smýšlejí, kteří si utvořili pevná, nezrušitelná pravidla v politice, přes která nikdy ani nepřeskočí, ani nepodlezou: takoví dovedou v čas přílišné politické bujnosti odporovat přemrštěncům, a nedbajíce na žádné jejich, že při tom často utrží nezaslouženě nadávky, umějí ochladiti jejich přílišnou zapálenost a uchrání tím kolikráte vlast od velikého neštěstí, zato ale se také nebojí v zarmoucených dobách politické sklíčenosti povznésti neohroženě hlasu svého proti škůdcům a nepřátelům svobody.

Jsme pořád ještě ve stadiu husitství: bez pevnosti rozumu nedovedeme zabránit zmatkům a koneckonců mravnímu poklesnutí a poklesli jsme již tak daleko, že počínáme již spor o tom, jsou-li nám prý potřební charakterové nebo jasné hlavy...

85

Příčina naše národního úpadku: zpronevěřili jsme se ideálům reformačním. Na místě bratrství zotročení lidu zákonem roku 1487. Další úpadek, až na Bílé hoře padla dvoustoletá nestálost a kolísavost. Všehrd o příčině našeho úpadku

U Lipan padlo násilí násilím, padla demokracie česká, poražená již svou vlastní rozháraností - Prokop sám napřed s Pražskými se smlouval - a spojenou silou šlechty husitské a katolické a části měst. Avšak nebylo šlechtě dosti vyrzit lidu meč Žižkův a palcáty, lid český všecek musil být podroben a právně zotročen. Tak bylo usneseno v památném roce 1487. Tak tedy se končila reformace, povstavší pro svobodu ducha, zotročením ducha i těla. Většina sněmu ovšem již několik let byla katolická, ale husitská šlechta s ní v tom byla zajedno - jak brzy se stala nevěrnou zásadám Husovým! Tak v době, kdy se v Čechách ustavovala jednota bratří, vznikl a ustálil se zároveň nevolnický stát šlechtické oligarchie. Šlechta se tu postavila zřejmě proti lidu všemu, s nímž se i města cítila zajedno, pro zákon poroby na sněmě nehlasující. A podivno - stát se tak musilo za krále z Polsky...

Šlechta si také vedla podobně jako polská. Autorita královská byla podlomena, moc měst upadala, lid byl ujařmen; šlechta a páni zatím krok za krokem poddávali se panovníkům cizím, i páni pod obojí, až konečně došlo k bitvě na Bílé hoře. již v srdci české země stáli cizinci proti cizincům, neboť Čechové již nebyli pány své země, ani katoličtí ai protestanští, tito dokonce již i víru svou byli zaměnili za cizí. Bitva, jež katolíkům vydala Čechy a jež málem by jim byla vydala svět, stála císařské dvě stě padesát mužů. * Mohli Čechové být Prozřetelností krutěji poníženi nežli takovýmto konečným úpadkem, zpečetivším dvousetletou kolísavost?

-

*Ernest Denis: Konec samostatnosti české (překlad Vančurův, 1893), 736.

-

Tak se mstila neurčitost a nedostatek pevných zásad, tak se mstila i neláska k bližnímu, podrobivši roku 1487 vlastní lid. Působením zajisté a z něho plynoucím mravním i intelektuálním ponížením prostého lidu stalo se, že tento ztratil živé a činné účastenství ve velikých zájmech celého národa - a když nastal boj o samostatnost, o nejvyšší zájmy celého národa, tu již nepodstoupil boj ten celý národ, ale toliko hlavně jen jedna třída - kteráž nemohla o sobě najít tolik síly, co celek stejně uvědomělý, stejným nadšením horoucí. ** Tak doznává sám Palacký politický dosah osudného roku 1487, kdy se česká šlechta stala nevěrnou zásadám humanity, zradivši duchovní a mravní svobodu. Roku 1487 zvítězila v Čechách láska k moci a bohatství nad českým srdcem rozumem. Toto království - věštil Všehrd na konci reformačního století - o něž se rozbilo všecko usilování nepřátel, zkázu vezme nespravedlností. A nespravedlnost ta se dála Čechům od Čechů. Opět týž Všehrd žaluje: Země česká... převyšuje okolní země... mužností lidí z ní pošlých, kdyby mužnosti té proti nepřátelům svým, ne sami proti sobě užívali, i spravedlností práv, kdyby je v své pevnosti nepohnutě držeti chtěli...

-

**Palacký v článku: Otázka polská za naší doby, 1864 (Radhost III, 1873, 155, 156).

-

86

Obrození se může stát jen odčiněním příčiny, pro niž jsme upadli: odčinit rok 1487. Co to znamená

Máme-li se tedy skutečně obrodit, musíme odčinit příčiny našeho úpadku: odčinit rok 1487 - toť náš praktický národní úkol obrodní.

odčinit rok 1487 - to znamená v českých zemích všem občanům dát naprostou rovnost před zákonem, to znamená úplnou svobodu svědomí, to znamená stát se pevnými a mravními, to znamená plnit ideály naší reformace, to znamená důsledně pracovat za ideály humanitní.

87

Kollárova idea humanity a úkol z roku 1487. Idea humanity úkolem všelidským, slovanským a českým. Humanita a bratrství. Idea humanity netoliko národnostní ale především sociální. Otázka sociální a rok 1487

Kollár, když nám ukazoval na dráhu osvěty, pokroku a člověckosti, ukázal nám tím zároveň na úkol, jajž jsme v 15. století opustili. Kollárova idea humanity - toť zároveň historický úkol odčinit rok 1487.

Kollárova idea humanity byla základem a cílem - vzájemnost má loužit za prostředek, Slované a tedy i my Čechové vzájemností slovanskou dovršit máme ideál člověckosti.

Kollárovu ideu humanity přejali všichni naši vedoucí myslitelé, přejali ji politikové, a tak naše nejlepší usilování posud je mimoděk pokračováním ve velikých ideách doby reformní.

Kollár ideou humanity spojoval netoliko nás Slovany mezi sebou, ale spojoval nás i k národům ostatním a spojil nás také s minulostí. Humanita, čistá člověckost skutečně není než ideál všeobecného bratrství, ideál naší jednoty, ideál vpravdě český.

Ukázal jsem, jak přirozeným vývojem od kollárovy humanity, pojímané jednostranněji ve smyslu národnostním, pokročili jsme k humanitě ve smyslu sociálním. Ukázal jsem, jak ve všech oborech našeho snažení a myšlení projevuje se problém sociální - v politice, v literatuře a v umění, ve vědě a ve filozofii. Vývoj ten byl docela přirozený, i stojí dnes otázka sociální v popředí otázky české vůbec.Sociální otázka odkazuje nás opět a přirozeně do století 15., neboť už tehdy jsme počali tu otázku řešit a rozřešili jsme ji špatně. Rozřešením otázky sociální odčiníme rok 1487; nerozřešíme-li ji v duchu našich ideálů historických a národních, v duchu ideálů všelidských, odvrátíme-li se od světla ke tmě, od lásky k násilí - pak se vrátíme do svého hrobu, z něhož už nebude žádného zmrtvýchvstání.

88

Otázka sociální není pouze otázkou dělnickou, nýbrž otázkou mravní

Otázka sociálí není pouze otázkou dělnickou, jako roku 1487 nebyla pouze otázkou selského lidu. Otázka sociální není otázka jedné pouze třídy a kasty, je otázkou všech. Povolit nátlaku dělníků poskytnutím všeobecného práva hlasovacího je rozřešení otázky jen částečné a negativní; otázka musí být rozřešena celá a pozitivně, a to znamená osvětlit a oteplit hlavy a srdce všech, znamená duchu dát moc nad hmotou, znamená potlačit sebelásku.

Otázka sociální je otázka mravnosti-nemravnosti, je otázka násilí a účinné humanity.

89

Problém sociální je podstatou vší národní taktiky. Úkol tříd sociálně silnějších a hlavně také české inteligence. Pokrokové hnutí a dělnictvo. Rudolf Mayer a Josef Barák předchůdci pokrokářů. Úkol vůči dělnictvu není národní a politický, ale mravní

i v popředí naší politiky i našich stranických sporů stojí sociální otázka v konkrétní a úžší politické formulaci všeobecného práva hlasovacího. již Havlíček žádal všeobecné právo hlasovací, Palacký tomu neprávem odporoval. To jsme již objasnili.

Strana mladočeská správně si do programu postavila již dávno týž požadavek demokratický . Sladkovský dokonce byl pro všeobecné zastoupení poměrné; avšak neběží pouze o tento požadavek, nýbrž o celý a důsledný sociální směr vší naší národní taktiky. Mladší generace chápe úkol tříd sociálně silnějších, české studentstvo po příkladě svých kolegů v jiných zemích počalo dokonce působit mezi dělnictvem. Český student a český dělník jsou si hospodářsky a sociálně blízcí - již Rudolf Mayer, typ českého studenta, zapěl vřelé verše dělnické.* Později Barák byl živým prostředkovatelem mezi studentstvem a dělnictvem. Pravda, v těchto starších pokusech běželo ještě více o program národnostní a politický než o sociální, lae tkový byl přírozený vývoj a netoliko u nás. Dnes beží především o program sociální. Avšak český student a český inteligent vůbec nesmí se domnívat, že je rozeným učitelem rolníka a dělníka - v mnohém může a musí být i jejich žákem, sám maje se teprv učit, jen v míře skrovnější může jiným již být učitelem. Dělnictvo a třídy hospodářsky a politicky slabší nesmějí nám být prostředkem; chybovali bychom, pojímajíce svůj úkol vůči dělnictvu jen národostně a politicky; úkol je mravní, a především mravní: neběží o to, získat dělníky, jak se říkává, myšlence národní, ale o to, zjednávat v celé společnosti naší cit pro spravedlnost - všecko ostatní bude nám přidáno.

-

*Josef Durdík (Básně Rudolfa Mayera, 1873, 16) charakterizuje pěvce básně V poledne takto: Mayer sešel se světa právě v onom rozvoji sil a trvá nám v paměti co student. Ano studentem ho mohu zváti... Jakožto zvláštnost mohu ještě přidati český student; co českým studentem vře a hýbe, vřelo a hýbalo jeho duchem v nejčistším smyslu.

-

90

Sociální demokracie. Chování strany staročeské a mladočeské v otázkách sociálních. Dělnická strana takzvaná národní. Smysl mezinárodní organizace české sociální demokracie. Její závislost na německých vzorech nejiná než naší starší literatury vůbec. herder a Marx. Literatura a žurnalistika. Shoda s literaturou a žurnalitikou vlasteneckou. Shoda politické organizace: české dělnictvo je organizováno federativně a autonomisticky. Dělnictvo není protinárodní a beznárodní. Naše literatura dělnictvu a chudým nepřístupna. Sociální demokracie se liší od národního programu svým filozofickým základem. Nedostatečnost takzvaného historického materialismu a materialistického názoru na svět vůbec. Rozdíl mezi spravedlivými požadavky tříd potlačených a jejich filozofií. Klerikalismus a šlechta vůči dělnictvu. Otázka česká a otázka sociální

Organizování sociální demokracie přímo vybízí nás všecky a netoliko politické strany, abychom to lidovostí vzali doopravdy. Strana staročeská, stavíc se proti všeobecnému právu hlasovacímu, následuje sice Palackého, ale v tomto punktu neprávem. Mladočeská strana neuspěla ještě, aby si dosah politických a sociálních reforem, sociální demokracií hlásaných, náležitě vyjasnila - je v otázce sociální bez rady; někteří vůdcové se patrně domnívali, že činí požadavkům zadost, podporujíce vznik zvláštní dělnické strany národní. Dělnictvu se činí totiž výtka mezinárodosti a beznárodnosti. Avšak dělnictvo, vstoupivší do mezinárodní organizace sociální demokracie, nešlo jinou cestou než kterou de facto šli a posud jdou literáti, kterou se vyvíjela nše literatura, o tom ani nevluvíc, že i kapitál je organizován mezinárodně. A ještě jiná je analogie s vývojem našeho probuzení.

Naši dělníci tak jsou závislí na německých sociálně domokratických ideách, jak naši budeitelé byli závislí na německé filozofii osvícenské, a z týchž kulturních a zeměpisných příčin. Co Hečrder byl prvým buditelům, našim dělnickým vůdcům je Marx.

Dělnická žurnalistika a literatura vyvíjí se pod vlivem vzorů německých a domácích. Ráz tohoto dělnického písemnictví shoduje se netoliko po stránce formové s literárními vzory staršími, ale i v uměleckém pojímání. Tak například básně a povídky Krapkovy jsou psány a pojaty starším způsobem takzvaným romantickým, do starších forem spisovných vtěsnány jsou nové myšlenky a plány sociální. Jeví se v tom částečné působení starších vzorů - dělnictvo čte Pflegera a jiné starší spisovatele sociální; hlavně však je tu obdobný vývoj vůbec, proces obrodní se rozšířil na široké kruhy lidové.

Tyto shody v ori našeho dělnictva a buržoazie dají se i v politickém oboru. Naproti dělnictvu německému naše dělnictvo je organizováno více federativně a autonomisticky než centralizované dělnictvo německé. I v tom se tají charakter národní, jak ani jinak být nemůže - jsme synové téže země, téhož času a týchž rodičů, o to jde, abychom se všichni bratry také cítili. To je dnes hlavní smysl Kollárovy humanity.

Přesvědčil jsem se - co se výtky beznárodnosti týká - nejednou, že naše buržoazní společnost o nic není národnější než dělnictvo, není-li dokonce méně národní. Proto výtky beznárodnosti jsou plané. Pokud naše literatura a žurnalistika o duchovní stravu dělnictva se nestará, potud nemá práva k takové obžalobě. Chudák, který si v potu tváře sotva vydělá na chléb, duchovní hlad svůj nemůže utišovat deníkem za 25 zlatých, knihami a verši za zlatky - nemluvíc ani o obsahu, jenž ne vždycky ten duchovní hlad dovede upokojit.

Pokud se však hlavních zásad sociální demokracie týká, vyslovil jsem se již nejednou, že filozofický a sociologický základ sociálnědemokratického programu nepřijímám. Socialistická filozorie se vyvinula z klasické filozofie; z této filozofie 18. a 19. století sociální demokraté čerpali názor materialistický, jenž materialismus takzvaný historický pokládal za teoretický základ socialistické politiky a filozofie vůbec. V otázkách celkového názoru na svět, v otázkách o posledních věcech člověka není ovšem a nemůže být kompromisů. Není zvykem mým o věcech těch mnoho mluvit a víru svou házet napospas našeho liberalismu a klerikalismu, a proto jen prostě opakuji, že jsem rozhodný odpůrce materialistického názoru na svět. Přesto jsem se naučil být tolerantním a neprohlašovat každého materialistu za člověka špatného a protimaterialistu za člověka hodného a dobrého. Přesvědčil jsem se příliš často, že filozofičtí a teologičtí odpůrcové materialismu nejsou o nic lepší lidé, ba velmi často horší, hledí-li se na skutky a život a ne pouze na krédo a slova. Kdybychom my protimaterialisté skutečně žili nematerialisticky, dělnictvo a sociální demokracie materialismu by se nechytaly.

Činím proto rozdíl mezi požadavky a jednotlivými programovými punkty sociální demokracie a mezi jejími filozofickými zásadami; činím rozdíl mezi spravedlivými požadavky našeho uhněteného dělnictva a mezi jeho cizí filozofií, kterou mu vnucuje společenská nespravedlnost a naše netečnost. Pokud se týká jednotlivých požadavků politických a sociálních, mám je většinou za spravedlivé, a proto jsem vždy cítil svou mravní závaznost požadavky ty všemožně podporovat; v otázkách národohospodářských nejsem odborník a nedovoluj si rozhodného slova, ale tolik dovedu posoudit, že kritika Marxova a jiných socialistických teoretiků je orpávněná a vcelku správná, že však jejich pozitivní teorie nemají větší hodnoty než upřímné a promyšlené teorie jiné. Jestliže sociální demokracie činí z Marxe nedotknutelnou autoritu, pochopuji to, ale nedovedu se z toho těšit. Proto však, to cítím a vím velmi dobře, nemám pražádného důvodu a práva stavět se proti požadavkům spravedlnosti a rovného práva, ať se ty požadavky pronášejí od kohokoliv a ve jménu zásad jakýchkoli. Který z vás je člověk, jehož kdyby prosil syn jeho za chléb, dal by jemu kámen? a my zatím dělnictvu našemu dáváme kameny - literární, filozofické, teologické, politické...

Vida hlavní problém otázky sociální v obraze mravním, nesdílím proto názorů, jaké v otázce zaujímá klerikalismus, ačkoli připouštím, že vyniká nad liberalismus v pojímání otázky sociální. I naši klerikální vůdcové pochopují význam sociální otázky - a předčí v tom netoliko staročechy, ale i mladočechy. K čemu biskup ketteler vedl katolíky německé, k čemu katolíky nyní ve Francii vede hrabě de Mun, to počínají chápat i klerikální vůdcové čeští, byvše k tomu vybídnuti prozíravým politikem na trůně papežském.

Tu mohou a musejí závodit různé strany, jestliže budou v duchu pravdy plnit ideál předků a buditelů - ideál humanitní pojímaný z toho širokého světového hlediska, jež kollár tak neúmorně vštěpoval. Že zejména také naší šlechtě právě tu je řšeit velký úkol, že právě naše šlechta především odčinit musí rok 1487, to netřeba výslovně podotýkat a opakovat.* Nesmíme ovšem čekat na šlechtu - každý tu máme své povinnosti a úkoly mnohé a stré, úkoly dnem ode dne rostoucí, každý tu můžeme a máme začínat a hned, neboť v tom je jádro a jediné rozřešení otázky české, a řešit tuto otázku českou musíme jeden každý a všichni a ustavičně.

-

*To, co posud čeští stavové u věci podnikli, pokládám ovšem za docela nedostatečné; mezi jiným nepřesvědčilo mne vylíčení dr. Bohuslava Riegra, že by stavové ti v 18. století, v počátcích našeho obrození, jen zdaleka byli jednali podle ideálů humanitních. (Dr. B. Rieger: O poměru českých stavů k reformám poddanským za Marie Terezie, 1892)

-

DOSLOV

Opakuji především, co jsem řekl v předmluvě: nemluvil jsem tu pouze o programě politickém, a proto se nedotýkám mnohých časových podrobností - řeč je o celkovém programě národním. Politiku pokládám za velmi důležitou, ale nikoli pro národ za hlavní a přední: hlavní přední péče naše musí být o politiku vnitřní, o mravní a osvětový pokrok společnosti. Naše politika jen na tomto širším základě kulturního programu může být úspěšná.

Při vlastní své činnosti politické a parlamentární spravoval jsem se názory zde vyloženými; mohou tedy tyto studie tké sloužit za veřejné účty z této mé činnosti. Šlo mně proto také o to, pochopit všecky ty spory a boje, jimiž náš život od posledních let je přeplněn, ale právě proto, že těch bojů a sporů čistě osobních bylo tuším již dost, hleďme jim porozumět, ač nechceme-li říci, že všecko to bouření, rozčilování, sváření, žalování a tak dále nestojí ani za přemýšlení. Já aspoň nedovedu tak soudit ani o řádění svých odpůrců nejméně spravedlivých a věcných.

Máme všichni pocit, že prožíváme krizi, a je tomu skutečně tak. Krize je vážná, vážnější, než dovedou posoudit ti, jimž se všecek život národní, anebo aspoň veřejný, vyčerpává denní politikou.

Vidíme podstatu krize v tom, že asi od let sedmdesátých, tedy od nejnovější doby konstitucionální, naše národní činnost uvědoměle obrozovací jaksi vázne; sklízejí se plody práce a úsilí dob dřívějších, ale nepokračuje se sdostatek a v pravém poměru k potřebám časovým a k vlastnímu zmohutnění. Je nás teď přece téměř dvakrát tolik než v počátcích doby Dobrovského, svět od té doby má tvářnost docela jinou: stačí náš pracovní program, jak jmenovitě od Dobrovského, kollára, Jungmanna, Havlíčka, Palackého nám byl vypracován v době starší a rozdílné a pro tu dobu? Nepotřebuje doplnění? Tu i tam opravy?

Program ten potřebuje revize. V nesouhlasu jeho formulace a skutečného konání a žití vidím hlavní a stálé zřídlo nejistoty, a to nejistoty netoliko v oboru politickém. Náš národní program potřebuje v mnohých i základních bodech formulace, duchu a pokroku času přiměřenější.

Mluví-li se u nás o národním programě, obyčejně a právem se přitom pamatuje na program Palackého, jehož v oprávněné vděčnosti nazýváme Otcem národa.

Vyložil jsem program Palackého - tedy náš program národní. Ukázal jsem, jak je v podstatě téměř logickým dovršením obrodního programu Dobrovského kollárova a jak a v čem je shodný s názory Havlíčkovými, které vedle Palackého na náš vývoj měly vliv největší. Ukázal jsem na různé osnovné části tohoto programu a zejména na to, jak na filozofickém a nábožensko-etickém podkladě humnity Kollár zbudoval program národnostní, jejž Palacký a Havlíček rozšířil na program politický, sociální a kulturní vůbec. Ukázal jsem, že ideou humanitní navázali jsme docela správně na svou minulost a že program humanitní všemu našemu snažení národnímu dává smysl a sankci. humanita je náš poslední cíl národní a historický, humanita je program český.

Není snadné nalézt správnou a náležitou formulaci všenárodního programu, v němž by všecky ty hlavní prvky - humanita, národnost, státoprávnost, sociální reformy, osvětovost - soustavně v duchu pravém byly sloučeny. Povážíme-li, že nemáme tak dlouhé a nepřetržité tradice jako národové jiní, snadno pochopíme, jak se mohlo stát, že časem jednotlivé stránky programu na úkol jednotnosti a souladu celku mohly jednostranně řídit naši národní taktiku. A skutečně byla ztracena v řečené již době jednotnost, a tím i určitost a působivost našeho usilování. stalo se a stává se pořád, že zejména politické strany jinak jednají, než programově hlásají, a že vůbec o národním programě není určitých, pevných a tedy činorodých názorů. nevím, kde by nicotná a falešná fráze o rozdílu teorie a praxe tak byla běžná jak u nás. Nynější mladočeská strana například hlásá program státoprávní, ve skutečnosti však pracuje více podle programu nacionálního, nemajíc také pro nepochopení humanitního cíle určitého a jednotného plánu sociálního. Podobně však i v literatuře vidíme, že školy a směry, které se samy prohlašují za jediné české a oprávněné, ve skutečnosti sice mají různé a jistě poctivé snahy vlastenecké, ale že skutky neodpovídají teorii. Snažil jsem se, aby touto prací tento konsenzus jednotlivých a hlavních oborů naší činnosti národní, a to ve všech obdobích, náležitě vynikl. V menším národě těsná souvislost praktických a teoretických směrů myšlenkových a zejména také politiky a literatury přirozeně více bijo do očí.

Počátek této neustálenosti dlužno hledat v době už starší; projevil se již docela určitě ve straně a směru staročeském, a to v názorech samého - Palackého. Nesmíme se o tom klamat, že tvůrce a poslední - vlastně první - náš národní zákonodárce do svého díla snesl símě té nejednotnosti, která se postupem času rozvinula v nynější rozháranost. Ukázal jsem, jak Palacký sám svůj program pozměňoval a co to znamená (viz shora && 31, 33, 48, 57, 71, 75). Politický program státoprávní, opírající se o Rakousko a o šlechtu a čelící pangermanismu a panrusismu, byl po pouti na Rus pozměněn programem národnostním a slovanským, ačkoli předtím zároveň Palacký pořád hlásal také důležitost a přímo samospasitelnost osvětného programu moderního, odpovídajícího našemu světovému postavení neboli světové centralizaci , jak se vyjadřoval. Z této nerozhodnosti, jevící se tedy vnější a nitrřní, končivší úpadkem až neuvěřitelným. Že staročeští vůdcové posud příčinu toho úpadku hledají v postupování mladočeské strany, v agitaci a podobných diagnozách, svědčí jen o té osudné povrchnosti, do které strana zabředla. Příčiny toho úpadku jsou arci hloub, jsou právě v chybách a vadách samého základu. Dnes strana staročeská, zanemnajíc některé ty nedostatky, opustila program Palackého, a to ve věcech správných a přímo základních. místo revize dopustila se strana staročeská na programě svého zakladatele reakční resekce.

Vedle strany a směru staročeského a proti nim jsou všecky ostatní strany opozici proti vadám národní politiky staročeské a programu Palackého samého a skutečně pozitivního, určitého, celkového programu národního nepodala. Strana mladočeská ještě pořád se kryje programem Palackého, jakožto domnělým jednotným a obecně uznaným programem národním. To je však fikce.

Vnitřní úpadek strany staročeské měl vliv i na vývoj strany mladočeské. Jak strana staročeská, a sám Palacký, pozměnila a znejednotila svůj a národní program, tak zase straně mladočeské Sladkovský porušil program ještě více, buduje radikálnější a nacionálnější směr mladočeský na filozofickém a přímo náboženském základě docela nečeském. Avšak právě Palacký poslední svou pozměnou svého programu v program národnostní (spojení ruskočeské) ukázal Sladkovskému na pochybenou dráhu. Sladkovský ve své poctivosti dobře pochopil, že nám program úzce národnostní nestačí, a odsud jeho osudné přijetí základu hlubšího sice a širokého, ale nenárodního. Náš národnostní program byl od samého počátku slovnský a rusofilský; vyložil jsem to náležitě odůvodnil; avšak právě tak jsem neváhal povědět, že naše rusofilství nesmí být pojímáno podle programu takzvaného cyrilometodějského. Hlásání ideje cyrilometodějské se strany mladočeské, nehledíc k její neurčitosti, je vzdání našeho programu svobodomylsného a českého.

Odsud tedy nynější krize a krize netoliko politická. Z této krize není východu než návratem k našemu národnímu a historickému programu humanitnímu, jehož dnešní smysl kulturní, sociální, politický a literární snažil jsem se postihnout.

Spory a boje posledních let, hledím-li k jejich živosti (mohly by ovšem se strany starších proti mladším být vedeny s větší čestností), jsou mně důkazem, že se vážnost krize obecně pociťuje. Naše situace národní právě v novější době se ztížila a ztěžuje ustavičně. To Palacký velmi dobře postřehl, když ukazoval na význam, jejž pro naše bytí má dotčená světová centralizace . Moderní komunikace, moderní pokroky větších a velikých národů ve všech oborech, promyšlené a pořád promyšlenější jejich postupování vůči národům ostatním, relativní volnost zabezpečená konstitucionalismem a rozpoutání obecné konkurence netoliko průmyslové, nýbrž vůbec kulturní, pokroky školství a intelektuální organizace vůbec, utužení, rozmnožení a zdokonalení státní správy, to všecko jsou faktory tak mocné a právě nové, že vůči nim nestačí nám přestávat na formulacích našeho národního programu, půl století a v některých punktech i století starých. Opakuji, Palacký, jak jsem důrazně upozornil, dobře to postřehl, ale neuspěl toto své poznání náležitě a všestranně rozvést a důlsedně svým starším názorům přivtělit. Nikdo se nedej klamat a ukonejšit našimi úspěch. Úspěchy ty jsou, ale nezapomínejme, že nejsou absolutní, nýbrž relativní, právě tou měrou, ktekrou ostatní národové, zejména Němci, pokročili. Dnes na nás cizí svět a jeho kultura nedoráží méně než v době Kollárově a Dobrovského, naopak více a intenzivněji; stačilo-li našim otcům české slovo, my musíme pracovat, aby slovo to učiněno bylo českým duchem. Není to paradoxon, ale poznání čerpné z pilného srovnání naší nynější literatury se starší, pravím-li, že od roku 1848 a od doby konstitucionalismu germanizace nás ohrožuje, řekl bych, více vniterněji než v dobách dřívějších, snad více, než v dobách císaře Josefa.

Já se situace té nijak nebojím, ale ovšem pokládám za svou povinnost, na ni ukazovat. Vidím, že se úkoly, které doba naše má, poznávají; mladší pokolení, každý směr způsobem svým, čelí upřílišenosti starovlasteneckého historismu pokročilejším a správnějším realismem, pokud názvy historismus a realismus lze označit rozdíly snah a tužeb starších a novějších.

Přeju si, aby tyto studie naši situaci ze všech stran objasnily a aby těm, kdo s částí nebo s celkem souhlasí, byly pohnutkou k dalšímu přemýšlení a pracování. Nečekám spásy od žádné strany; ale budeme nepřemožitelni, jestliže ve všech stranách a třídách bude větší počet mužů opravdových a myslících, kteří beze všeho umlouvání a viditelnéování, každy v kruhu svém, pracovat budou za stejným cílem. Jako viditelná církev žije církví neviditelnou, tak i my jsko národ budeme žít bezupečně, jestliže nás zančný poet spojeni budeme tím tichým souhlasem, jenž vzniká ze správného posouzení našeho postavení světového a ze správného vysouzení toho, co a jak kde kdo máme pracovat. Pokud se nerozšíří tato neviditelná strana lidí opravdových a myslících, kteří se nebojí, když toho potřeba, pravdě dát svědectví i veřejně, všecka viditelná organizace nám nepostačí.

Studie tyto, jak už oznámeno, jsou jen úvodem, a vlastně vybídnutím k možnému programu a ustálení takovéto strany - snad časem promluvím alespoň o některých jeho bodech základních podrobněji a plněji.

Kapitola čtvrtá

NAŠEHO OBROZENÍ DOBA ČTVRTÁ

ČASOVÉ SMĚRY A TUŽBY

59

Poslední (čtvrté) údobí od počátku let osmdesátých. Charakterizuje se zahájením aktivní politiky a ustavením vysokých škol českých. Univerzita dovršením osvícenského a humanitního ideálu. Význam univerzity pro národ v minulosti a nyní. Úkol českých škol vysokých

Poslední údobí procesu obrodného - dny naše - projevuje se zahájením aktivní politiky ve Vídni a dokončením vědecko-školského vývoje organizací českých vysokých škol: české vysoké školy již jednou přivodily národu dobu novou, přivodily a musí ji přivodit i teď za nynější nehotovější organizace národní: vysoké školy jako střediště a orgán osvětné práce jsou dovršením osvícenských ideálů Dobrovského a Kollára, jsou uskutečněním humanitního ideálu po stránce teoretické a doufáme i mravní, humanitní. Vysoké školy skutečně české mohou mít jediný národní cíl: pokračovat v práci Dobrovského, Kollára, Palackého, Havlíčka - důsledně a organicky pokračovat v nedokončeném díle obrodním.

60

Spor o Rukopisy královédvorský a zelenohorský: jeho vědecký a národní význam. Odstranění podvržených Rukopisů mravní a vědecký úkol nové univerzity. Revize starovlasteneckých názorů o minulosti. Pokračování ve vědecké činnosti Dobrovského. Proč žurnalistika hájila Rukopisy? Žurnalistika a nová škola vědecká. Spor se rozšiřuje a nastává kritická revize vší národní organizace duchovní, konečně i politické. Dva tábory: starovlastenecký a kriticko-vědecký

Jestliže po těchto stručných poznámkách o našem vysokém učení přikročujeme ke skicování směrů a snah nynějších, nemusíme se výslovně šířit o tom, že podáváme skutečně jen skicy - obsah nynějšího kulturního snažení našeho je příliš složitý, aby se dal stručně vyčerpat. Avška kdo pozorně sledoval analýzi dob dřívějších, i v těchto aforsmech nalezne dostatečné osvětlení.

Osvícenské a obrodní snahy vysokého učení velmi brzy se projevily ve sporu o takzvané rukopisy Královédvorský a Zelenohorský. Spory se vlekly od časů Dobrovského, tedy právě od samých počátků obrození - musily být přirozeně ohledány literární základy, jež při obrození hrály roli tak význačnou, jakmile se o jejich pravosti pochybovalo i doma. Byl to čestný úkol nové univerzity, a úkol národní. Obsahem podvržených Rukopisů konstruována byla domnělá minulost slovanská a česká - obraz té minulosti musil být opraven. Byl požadavek netoliko národní mravnosti, nýbrž i prospěchu, odstranit pozlátko a ukázat minulost pravou a takto odčinit poblouzení některých křisitelů, kteří se v závodě s kulturní prací ostatních národů spokojovali zdáním. Význam rukopisného sporu a vížcích se k němu bojů dalších leží pro mne v tomto úsilí mravním.

Zavrhováním hankových podvrhů nastal ovšem nové generaci i nový vědecký úkol, nahradit falešnou minulost minulostí pravou a neméně skvělou, ba skvělejší, než se starovědecká škola vlastenecká domnívala.

Spory a boje o Rukopisy dostaly takto široký rozsah z dvojích příčin. Přirozeně i mládež, a mládež školní, do víru sporů byla vtažena, protože Rukopisy byly předmětem vyučování a na nich se budovalo alespoň slavnostní nadšení vlastenecké. Předtím bylo pochybování o Rukopisech vždy v kruhu užším potlačeno, ale nyní se to již nepodařilo; naopak spor se stal všenárodním, jak se ho chopila žurnalistika, stavíc se proti nezastrrašené kritice vědecké. Spor se stal bojem dvou osvětných orgánů, vědy a žurnalistiky.

Pokud jsme měli univerzitu jen německou, žurnalistika byla vůdcem akademické mládeže ve všech otázkách národních; tím, že někteří profesoři nám nepřátelští v mnohém stavěli se proti našim osvětným tužbám - byly čestné a nikoli tak ojedinělé výjimky, jak se u nás říkáválo - naše žurnalistika byla obhájcem mladších pokolení, akademicky vzdělaných.

Poměry se změnily, jakmile jsme měli univerzitu svou a profesorstvo přirozeně přišlo v intimnější poměr k akademické mládeži. Žurnalistika - zejména mocné ještě Národní listy - postavila se proti mladší generaci vědecké, a spor byl pak netoliko o obsah Rukopisů, nýbrž o svobodu mylšení. Žurnalistika svobodomyslná, sloužící pokroku, stala se zpátečnickou; na omluvu její budiž ovšem připomenuto, že proti mladší generaci vědecké stála i generace vědecká starší, alespoň spisovatelská a učitelská. Mužové jako Tomek a jiní neštítili se v otázce vědecké hlasovat. Vůbec starovlastenecké zpátečnictví vyžadovalo nejedno socrifizio del l intelletto, a je smutné a nepěkné vzpomínat, jaké se v tom směru oběti přinášely a přijímaly.

Už proto spor o Rukopisy se šířil a prohluboval: brzy nešlo jen o národní rozum, než o národní mravnost; přirozeně a docela logicky vedla kritika takto zahájená k revizi celé duchovní organizace národní, až konečně i politické. Ustavily se dva tábory, starovlastenecký a pokrokový.

61

Podstata realismu. Realismus protest proti upřílišenému hitorismu. Literární revoluce: revize obrodního programu. Kritika a sebeobžaloba. Prohloubení a doplnění literárního, vědeckého a filozofického vzdělání. Realismus pro přírodní a hlavně sociální vědy. Znárodnění vědy a filozofie; socializace vědeckého a filozofického vzdělání

Novému kritickému a vědeckému směru bylo dáno jméno: realismus.

povím stručně, co rozumím realismem, pokud by to z posavadních úvah nevysvítalo. Řekl jsem už nejednou i veřejně, že realismus neí a nechce být stranou, pouze stranou, je směrem a metodou.

Realismus má čelit historismu, historismu upřílišenému. Věci, ne historie, věci, ne vývoj, je heslo realismu, jak mu rozumím. V tom je netoliko národní, je v tom ovšem filozofický názor a filozofická metoda: pokud mne se týče, snažil jsem se ve své Konkrétní logice a předtím už ve studii o Bucklovi tento názor vědecký vyložit a z něho vyvodit hlavní důsledky vědecké i sociální.

Právě zase učenečtí a žurnalističtí zastancové Rukopisů byly zastanci toho u nás až nezřízeného hisotrismu, hledajícího základy našeho bytu a národní taktiky v minulosti, co možná nejméně známé. Naši starší politikové dovedou například s nadšením deklamovt, že jsme měli právě ty Rukopisy v době, kdy sousedé Němci používali žaludy, a ani jim na um nepřijde, proč jsme nyní proti těm žaludářům tak nepoměrně slabší právě v těch oborech, které si do minulosti přisuzujeme. Zároveň tito nekritičtí velebitelé nejstarší doby ztrácejí smysl pro skutečnou naši minulost a její velikost, jak nejlépe se jeví na hlasatelích ideje cyrilometodějské, kteří velikou naši reformaci, ačkoli ji příležitostně také podle Palackého dovedou velebit, ochotně dávají za falešnou čočovici slovanského obřadu. Samá to staroromantická rekopocta - a přece cena života i našich předků tkví v tom, že lili, třeba mylně, chybně a často i nepěkně; my však, jejich prázdní potomkové, těšíme se cetkami pohádkových velikánů.

Spory s žurnalistikou samy od sebe přivedly realismus i na pole politické, takže dohromady postupem času krok za krokem zabíral pro svou kritickou činnost vždy širší pole.

Hledíme-li k obsahu novému směru, běží hlavně o toto:

Nová generace musí provést literární revoluci, podobně jako předtím Halvíček a vlastně již i Dobrovský. Touto kritickou revolucí musí se proti starším názorům způsobit důkladná revize celého národního programu a konání, programu tedy obrodního.

Odsud zvláštní ráz této kritiky - její charakter obličitelný , chceme-li užít toho ruského slova, jímž docela obdobně i na Rusi mladší kritická generace vystoupila: realismus je slovanská sebeobžaloba společné viny a nedostatků, protest proti falešnosti mrtvé i živé.

V první řadě běží o prohloubení a doplnění literárního, vědeckého a filozofického vzdělání. Zde je hlavní úkol všem myslícím hlavám. Souvísí s protihistorismem, že realismus pro doplnění našeho vědeckého a filozofického vzdělání dbá více než doba předchozí přírodních věd, a obzvláště věd sociálních. Posud právě mimo historii, mluvnictví a krásnou literaturu vědecké vzdělání neznárodnělo. Ve filozofii se realismus opírá, a právě z týchž důvodů, netoliko o filozofii německou jako posud, ale také o filozofii národů ostatních, francouzskou, anglickou, ruskou.

Realismus je pokus znárodnit všecku vědu a filozofii: nezadávaje vědecké přesnosti, realismus chce vědu učinit přístupnou všem vrstvám národa. Realismus je protest proti monopolu vzdělání, realismus chce vědecké a filozofické vzdělání socializovat.

62

Hlavní politické zásady realismu. Humanita jako požadavek sociálních reforem. Sociální otázka otázkou povýtce českou. V politice vnější program. Palackého: ve shodě s Němci usilovat o státoprávní samostatnost českých zemí. Dohodnutí s Němci samosprávou co největší. Politická taktika: důsledné využitkování všech moderních pokroků. Havlíčkovo slovo o postavení mezi stranou radikální a konzervativní. Proti politické pasivitě a násilí: odpírat zlu důsledně všude a pořád. Takzvaní lidé hodní a dobří. Pronásilnou taktiku není důvodů. Konstitucionalismus zabezpečuje relativní svobodu - potřeba práce, práce takzvané drobné. Politika vnitřní důležitější než vnější: samočinnost a víra v policii. Osudný omyl i Palackého a Havlíčka, že všecek náš život se určuje odporem proti náporu německému a vlády. Nejsme tak malí - život náš má positivní obsah, vyvíjí se positivně, podle toho budiž i politika naprosto aktivní. Poměr realismu ke stranám: co znamená metoda v politice. Realismus uvědomělým pokračováním Havlíčka a Dobrovského

Odsud i politický program realistický - především vydatné sociální reformy, práce kulturní, politika vnitřní. Socializace české politiky je důsledným pokračováním obrozenských idejí: humanita se dnes musí pojímat méně abstraktně a extenzivně, humanita dnes znamená pracovat pro ty, které jsme posud z kulturní práce vylučovati; dát jim pouze některá práva je málo - myslit, pracovat musíme s nimi a pro ně. Uslyšíme v pozdějších výkladech, že sociální otázka je povýtce také otázka česká - národ, jenž vypracoval svou národní církev bratrskou, národ, jenž ústy vznává tyto ideály velikých předků, má v řešení sociální otázky veliký a nejnárodnější úkol.

V politice vnější je přirozený a nutný program Palackého, program státoprávní. Podle humanitího programu a podle historicky daných skutečností znamená program ten v dohodě s našimi německými krajany usilovat o samostatnost v rámci říše rakouské. Prakticky se dá dohodnutí s Němci provádět autonomií ve smyslu selfgovernementu co největší, aby každý národ rozhodoval ve vnitřní politice sám o sobě; to také leží v pojmu lidovosti, které se dovoláváme.

Co se týče poměru českých zemí k soustátí rakouskému, tedy pokládám Palackého Ideu státu Rakouského přes různé ústavní přeměny posud za bezpečné vodítko; je litovat, že se Palacký, jak jsme slyšeli, sám do jisté míry své Ideje vzdával, doporučuje program více slovanský národní - tím, nechtě, posílil politické fantasty. Vyslovil jsem se o věci jako poslanec několikrát, zejména v řeči strakonické; pro řeč tuto z různých stran, radikálních i radikálních na oko, byl jsem podezříván z rakušnství . Mám-li mluvit o politice politicky, tedy na výtku tak dětinskou nebudu odpovídat - rakušanství je přece v programě svobodomyslné strany, jednal jsem a jednám tedy i podle toho programu, když své politické zkušenosti vyslovuji slovy, že naše politika nemůže být úspěšná, nebude-li nesena opravdovým a silným zájmem o osud Rakouska, kdterýžto zájem si ovšem nepředstavuji jako neuvědomělou předbřeznovskou pasivní loajalitu `a la: Es gibt nur eine Kaiserstadt a podobně, nýbrž jako kulturní a politické úsilí, v souhlase s potřebami našeho lidu, pracovat ku povznesení celého Rakouska a jeho politické správy. Slýchat u nás, že je nám lhostejno, co se děje v ostatních zemích rakouských - to není pravda, není lhostejno, co se děje v ostatních zemích rakouských - to není pravda, není lhostejno pro nás, jak se utvařují poměry v cizích státech, nadtož, jak se vyvíjejí v zemích, s nimiž jsme tak úzce svázáni a na jejichž bližší součinnost jsme odkázáni.

Politická taktika musí odpovídat ideji humanitní: tedy důsledné využitkování všech moderních pokroků ve všech oborech společenské správy. konzervatismus je obrácen k minulosti, historismus a zejména historismus upřílišený je jeho podstatou; radikalismus si nehledí minulosti, logikou a to logikou často velmi falešnu upravuje přítomnost - realismus se nevzdává minulosti, ale podřizuje ji poznávání věcí, respective přítomnosti, a odsud tedy postavení realismu mezi konzervatismem a rakikalismem. Naše postavení, pravím podle Havlíčka, je uprostřed mezi stranou radikální a stranou konzervativní... Od radikálů se dělíme ne tak v teorii, ale v praxi: radikálové dělají skoky, my jdeme krok za krokem. S konzervtivní stranou nemáme žádných osnovních zásad společných, poněvadž jsme pro pokrok, v praxi pak se s ní jen tak dalece srovnáváme, pokud i my chceme zachovat to, co bez velikého nebezpečenství zrušit k sobě samým i k cizím. Česká politika musí přestat být politikou . Žádné podlízavosti, protože nebude žádné přepjatosti!

To není učení, že zlému se nemá odpírat, naopak, má se mu odpírat pořád a všude, ale důsledně a hned od samých jeho zárodků. Kdyby lidé takzvaní hodní a dobří nebyli vlastně lenoši, zlých by již nebylo. Může každému člověku nastat doba, že proti násilí musíme se bránit železem, netoliko prací a rozumem. I národ český by tak učinil, kdyby se mu sahalo na život. Ale tomu tak není - mluvení o hrobu a tak dále je směšnou a ponižující frází. Národ náš, jako každý, má v konstitucionalismu třeba nedokonalém tolik svobody, že příčin k násilné taktice nemá. Proto dnes volání po práci drobné je tak oprávněné - přičiňme se sami a nečekejme, že pro nás pracovat bude vláda vídeňská a jiní. Kde vadí vláda a policie našim učitelům, našim kněžím, našim advokátům, našim lékařům a jiným všem, aby nepracovali a o pokrok lidu se nestarali?

Je holým neštěstím, že si zvykáme očekávat tolik od vlády, samočinnosti se vzdávajíce. To je ten krajní liberalismus politický, ta nešťastná víra v - policii. Přispěti k tomu naši buditelé a zejména Palacký svou historií. je totiž osudný klam myslit, že všecka naše historie není než ustavičný boj proti Němcům a proti vládě - tak malí jsme nebyli a nejsme. Vyvíjeli jsme se i pozitivně, vývoj náš má obsah svůj a vlastní, v němž antagonismus proti Němcům hrá roli velikou, ale přece jen podřízenou. V tom se realismus, a to v otázce nad jiné důležité, liší od Palackého i od Havlíčka a ovšem od běžného teď politizování. Je to požadavek politiky absolutně aktivní a positivní; troufejme si konečně sami být většími - nejsme tak malí jak naši vlastenečtí fňukalové nám, a tzedy i jiným, namlouvají. Kollár řekl hluboké slovo: Man nimmt in der Welt, sowie jeden Menschen, so auch, jede Nation, wofür sie sich gibt, aber sie muss sich auch für etwas geben.

K oběma politickým stranám byl realismus v přirozené protivě, ačkoli sám stranou být nechtěl a nechce. Nejednou jsem sám k různým otázkám odpovídal, že realismus i politicky se od obou stran liší hlavně metodou - i ve věcech světských téměř každá otázka není než otázka metody , řekl už starý La Bruy`ere, a má pravdu. Jen úzkoprsost a malost veřejného života nedovede se povznést nad formalistickou a téměř hmotnou organizaci strany a nedovede pochopit, že i zdravější život politický, nadtož literární a sociálí, nedá se vtěsnat do zpuchřelých přihrádek Staro-Mlado.

Netřeba ani připomínat výslovně, že realismus, jak je tu formulován, vyvíjel se postupně a namnoze v neklidném boji, myslím však, že jsem smysl nynějšího hnutí a pravý cíl mladší generace vyložil správně. V historickém vývoji je realismus uvědomělých pokračováním dob dřívějších, zejména pokračuje v šlépějích Havlíčkových, v kritické činnosti a v nazírání na cizí, halvně německou kulturu je mu vzorem Dobrovský.

63

Jiné směry literárního dorostu. Počátkové literatury kritické a její význam pro literární revoluci

Vedle realismu, s ním a jeho vlivem, ujímají se v mladším pokolení literárním i směry jiné. Literárně důležitý je směr kritický, jevící se jako počátek literatury kritické. Literární revoluce se dobývá do uzavřeného tábora starovlasteneckého - kam předtím Neruda, chvíli i Durdík, první však Havlíček už byl vrhl pochodeň. Je to celá četa smělých průkopníků, bojujících pro různé ideje, ale spojených proti akreditované zastaralosti. Jmenuji tu nebožtíka H. G. Schauera, F. X. Šaldu, F. V. Krejčího, Viléma Mrštíka (jako kritika a literáta), Arnošta Procházku, Jiřího Karáska - není divu, že staří pánové lomí rukama nad tou čirou prý negací a kritikou; boj starých a mladých, starých a nových je zahájen už na celé čáře podle starých pravidel starovlastenecké defenzivy a pokročivé ofenzivy. Že však kritika vystupuje tak četně a přímo hromadně, vykládá se přirozeně téměř soustavným potlačováním kritiky a literární diskuse starší generací.

64

Vystoupení Macharovo a jeho význam. Vrchlický jako eklektik. Směry starší a nové. České básnictví lidové. (Svatopluk Čech, M. A. Šimáček.) Vlivy cizí

Nový ruch je projevem toho velikého duševního hladu, o němž Palacký řekl tak pěkné slovo a jenž nutil Kollára k slovanské vzájemnosti literární.

Jak přirozeně se vyvinul z daných, neutěšených a úzkých poměrů oficiálního národního snažení, toho je dokladem souběžné a současné vystoupení Macharovo v krásné literatuře. Svým Confiteor jasně ozářl nivy národní. Zpověď jeho je živý protest proti výchovným vlivům starovlasteneckým. V části veršů, jimž dal název Harmonie, básník se se světem rozpadá, v Disonanci se nalézá k novému žití - nalezne i českou duši svou, jen kdo ji ztratí.

Machar postupuje a pokračuje na dráze Nerudově, a to v duchu jeho tvorby české, realistické. Vrchlický je nádherný a vpravdě básnický představitel našeho eklekticismu - kdo z nás je již málo závislý na světě cizím? Svým zvláštním klasicismem, zakotveným v Hugovi - klasicismus a Victor Hugo a romantismus vůbec nevylučují se tak absolutně - dal výraz staršímu historismu.

Představitelů starovlasteneckého romantismu je posud nejvíce a dost - moderní a módní nesmí ovšem posuzovatele mýlit; co bylo řečeno o Rusech, platí o mnohých z mladšího dorostu: škrábněte, a zjeví se vám starovlatenec.

Budoucnost krásné literatury a umění vůbec je na dráze těch, kteří v dílech svých dovedou prohloubit a ztělesnit národní tužby v tom smyslu, v jakém Havlíček a v nejlepších svých výkonech Neruda usilovali. na této dráze někteří, jako Svatopluk Čech, salutovali i Hrdinu budoucnosti , mladší, zejména M. A. Šimáček, vniká již do jeho fyzické i duševní dílny; jiní s ním počínají zkoumat ledví naší městské i venskovské společnosti.

O nejnovější literatuře dělnické několik slov níže.

Posud i v krásné literatuře nejvydatnější sjou snad vlivy a vzory německé - přestože někteří z mladších, jak bylo lze číst nedávno, německé krásné literatury prý již neznají. není tomu tak: celé ovzduší literární je ještě povýtce německé, neměcká literatura ukazovala nám i vzory neněmecké, dokonce i ruské. Jsou však již vlivy francouzské, norské a ruské silnější než v době předchozí; působí však, zejména vliv francouzský, rušivě, snad rušivěji než starší vlivy německé - ani ruské vzory nenahradí nám vystižení duše vpravdě české.

65

Výtvarné umění a hudba. Potřeba filozofie umění a hudby české. Pokrokové směry v hudbě

I výtvarné umění se národní, více než v době předchozí; vytčené již nepříznivé okolnosti a vlivy ovšem posud trvají.

Bylo by záslužné obšírněji srovnávat různá odvětví umění a zkoumat jejich národovost; srovnávat například, jakým způsobem výtvarník může být eklektikem, jaké jsou hlavní vlivy, a podobné otázky, kterých naše nová škola kritická jistě si bude všímat. (Nějaká filozofie českého umění .)

Hudba po Smetanovi pořád je pravým uměním českým a jistě jej její vliv i národně, ač na to nepamatujeme, právě pro nás velmi důležitý. Opět od mladších kritiků hudebních, ale národních vůbec ( filozofie české hudby ), to tím spíše, že Wagnerova hudba si zjednala občanské právo - v jeho spisech i v jeho filozofických estetických učitelích je k tomu popudů dosti. Stačila by však filozofie tónů Smetanových.

Co do umělecké produkce hudební hlásí se v duchu Smetanových požadavků pokrokových i zde generace nová proti staršímu formalismu, jak jasně dokazuje Kovařovic svou ouverturou c moll.

66

Umění a krásná literatura posud hlavním učitelem národním. Náš vývoj vědecký. jazykozpyt a historie. Studium jazyka žijícího. Historismus v historii. Doplnění a opravení Palackého. Pokračování Palackého jako historie protireformace. Důležitost toho úkolu. Potřeba dějin kulturních: dějiny literatury, umění a věd. Naše pokroky v přírodních vědách a v matematice. Česká filozofie

V té filozofii našeho umění zajisté by bylo upozorněno, že u nás umění, zejména krásná literatura a hudba - zpěv! - posud je čelným učitelem národním. Literatury filozofické a vědecké je skrovně, naše myšlení se obráží hlavně v krásné literatuře. Je v tom jistá podoba s prývmi dobami řeckými - se zlatým věkem, kdy pěvci-básníci byli národu učiteli, zákonodárci, filozofy, teology... Arci zlatý věk ten divně je spojen s papírovým - s věkem žurnalismu, a nelze říci, že by toto spojení ve všem bylo šťastné; básníci se tu snadno stávají žurnalisty a žurnalisté básníky - a to neprospívá ani literatuře, ani politice.

Vědecký náš vývoj - jak jsme již ukazovali - začal se studiem jazyka a historie, tyto dva obory jsou povýtce národí. Avšak i v těchto naukách po Dobrovském a po Palackém dělali jsme pokroky nevalné; nikoli že by se nebylo pilně a mnoho pracovalo, al nejeví se pokrok v propracování idejí. V jazykozpytě kritické hlavy musejí se vracet k Dobrovskému, a historikové taktéž z Palackého mají své východiště.

V jazykozpytě spor o rukopisy Královédvorský a Zelenohorský stal se invetarizováním filologických vědomostí a zdá se, že spějeme tu k zakončení směru povýtce historického, totiž studia jazyka staročeského; po veliké práci Gebauerově čeká mladší generaci úkol, vědecky analyzovat jazyk živý, psaný a mluvený.

V historii se jeví historismus nejvíce - nemáme pokračování Palackého, nemáme dějin nových, dějin obrození. Avšak i dílo Palackého vyžaduje doplnění. Nejstarší doba Palackého je vylíčena podle analogie jinoslovanských národů a dle nesprávných ponětí o staré době; nedostává se nám vylíčení té doby podle skutečnosti a chybí podrobnější rozbor kulrního života vůbec, jako například nevíme, jaké byly poměry zemědělské a vyplývající z nich poměry společenské, jaké bylo české vojenství a tak dále. Zkrátka jest úkolem českých historiků vylíčit nám všecku plnost naší minulosti nedávné i dávné.

Náboženský vývoj, a hlavně naše reformace, byl od Palackého v základech dobře pojat a osvětlen; avšak i tu podle vymožeností náboženské vědy, nyní tak pilně a všestranně pěstěné, v některých punktech je potřeba opravy. Dějiny církevního vývoje jsou nám nad jiné důležité, a právě z té stránky čekáme již tak dlouho na pokračování a doplnění dějin Palackého. Národ Husův, Chelčického, Komenského nemá ještě dějin svého církevního vývoje!

Obzvláště také doba protireformační čeká ještě svého Palackého. Historikové se tomuto velikému problému české historie patrně vyhýbají - podobně si historikové Říma nevědí rady s pokřesťaněním Říma, pro jehož starší dobu jsou plni romantické chvály; v historii naší Palacký ukázal význam české reformace a správně jí určil význam - co to znamená, když se národ vrací v opuštěnou církev? A o tomto úhelném problémě naší nové doby čeští historikové neměli by co povědět?

Po stránce kulturní se nám nedostává dále dějin literatury a umění, a zejména literatury a umění nového; s tím souvisí nedostatek jiný; že totiž nemáme historického ocenění úsilí vědeckého. Jsou tomu všemu začátky položeny a je se nadít, že mladší generace provede tuto všeobecnou vědeckou revizi našeho kulturního úsilí, aby dalším pracím a pokrokům bylo kritické vodítko.

Ve vědě přírodní a v matematice v duchu doby a pokroku četné české hlavy vynikly nepoměrně nad obor duchovědný - Weyrové, Seydler a jiní: viděl jsem v tom vždy ukázáí, že v oboru duchovědném příliš jsme hověli a posud hovíme hisotrismu. S tím souvisí ovšem i to, že v oboru duchovědném počínají se teprve v novější době pěstit vdy společenské, zejména také studium našeho nynějšího bytu národního. Lidový směr i ve vědě přirozeně pronikl.

O úkolech filozofie české již Augustin Smetana měl dobré myšlenky, tím pozoruhodnější, že sám ještě žil ve filozofii starší. U nás měla filozofie hlavně ráz estetický, pokud právě krásná literatura byla naší literaturou povýtce.

67

Potřeba organizovat vědeckou práci. O úkolech České akademie: Překlady, popularizace věd, vydávání cenných starých památek a podobně

Naše vědecká práce vyžaduje ovšem, jako každá složitá práce, náležité organizace. Potřebovali bychom Akademie vpravdě české, která by podle stavu vědy a našich zvláštních potřeb řídila alespoň některé druhy veděcké a literární práce. Potřebujeme například mnohých překladů, a to netoliko překladů děl knih - co tu čeká práce promyšlené a organické!

Popularizace vědy nad jiné je žádoucí - kdy o tyto a souvisící s tím potřeby bude postaráno?

Národ husův, Chelčického, komenského nemá vlastního vydání těchto velkých svých mužů - co řekl Palacký o Matějovi z Janova? Že by se mu, a proto i nám, Evropa podivila - a my zatím maříme síly na tretky a z domnělé lásky k historii vyhýbáme se naší pravé a veliké historii...

68

Samostatnost kulturní: Eklekticismus. Co znamená dívat se na náš kulturní život pozitivně? Historie česká se nevyčerpvává antagonismem proti Němcům

Učinit těmto potřebám zadost předpokládá ovšem přesné srovnáváí naší kultury s pokroky a s prací národů ostatních.

Protože přirozeně musíme přejímat od národů jiných a velmi mnoho, je úkol všeobecný přejímat organicky, vystříhat se vad eklekticismu a nesamostatnosti, šířící se velmi často, kde jiní již nás prací a plody předešli. Je to úkol nesnadný, ale do značné míry možný.

Ne všecko, co se hodí a snad i nehodí jiným, hodí se nám; jediné tu je pravidlo - sebepoznání, poznání skutečných potřeb vlastních, sic jinak se budeme ztrácet v eklektickém napodobování, třebaže budeme žít v iluzi, že jsme samostatni.

Přitom běží také o moment mravní, o to, abych to tak stručně řekl, dívat se na duchovní život vlastní a národa pozitivně, to jest nedělat nenechávat ničeho proto, že ten nebo onen jednotlivec, respektive národ to dělá. Je málo lidí, kteří si troufají žít po svém - kdekdo žijeme, abychom se zachovali jiným uznání a mínění jiých váží nám více než svědomí a vědomí vlastní. Obzvláště nás tíží kulturní poměr k němcům. Velmi často prohlašujeme za nečeské, co je u Němců, a nevadí nám například francouzské, ač se nám to často hodí nedobře a špatněji: máme toho příklad na naší mladší literatuře, která se téměř už utápí v Paříži, a ovšem v Paříži umělé, dělané.

V té příčině jsem už vytkl zejména, že musíme i na celý náš historický vývoj pohlížet pozitivně. Palacký pochybil, že naši historii pokládal za boj proti němectví: boj ten jistě je důležitá část našeho života, ale nikoli hlavní ani co do rozsahu, ani co do hodnoty. Dnes politický žutnalismus tento názor zesiluje. Musíme se mu opírat co nejrozhodněji: již přehled doby obrodní zjevuje nám vývoj positivní, řízený zákony svými, právě tak minulost ukazuje nám vývoj a poslání vlastní, neurčené a neurčované národem jiným.

69

Úkoly národní praxe. Národní technika, průmysl a obchod. (Herrmann o českém kupectví.) Národní hygienika a tak podobně. Vzorná správa našich obcí: opět v politice vnitřní

Využitkovat všech pokroků a vymožeností vědy a poznání - musí být heslem naší národní praxe. Tak si vlastně už Palacký představoval praktické úsilí národní. To znamená využít všech praktických vědomostí, přírodovědných i duchovědných, tedy netoliko snad pouze techniky, hygieny, nýbrž právě tak pedagogiky a didaktiky - školství - a konečně politiky v nejširším smyslu.

Nemohu tu jednat o všech těchto problémech, jen slovem se zmíním o pokrocích české techniky, průmyslu a obchodu. Rozbor věcný tohoto oboru nespadá do této rozpravy - jednáme pouze o jeho významu národním. Právě zde do značné míry rozhoduje světová centralizace (Palacký); tu vedle závilosti na světě cizím jeví se s ním přímo viditelná souvislost - co v tomto oboru skutečně je národní, snad ještě ani nebylo přesněji formulováno. Jak se jeví český duch a čím v technické invenci a dovednosti, čím v podnikavosti a tak dále? Posud téměř zpravidla klade se tu důraz na stránku jazykovou. I zde naši lepší básníci odhalují nám nové a nové stránky našeho národního života (Herrmann).

O organizaci národní hygieny a tak dále - o tom všem se posud málo uvažovalo; v myslích našich zahrnuje se to všecko pod nejasným pojmem politiky - a přece: kdo nám vadí, provádět v našich obcích takovou správu, správu tak vzornou, že by se jí musel obdivovat celý svět? Proč neukazujeme centrální vládě příkladem, co by měla dělat? I v těchto oborech politika vnitřní je naším vlastním a předním úkolem; my však příliš obraacíme zraků svých navenek a čekáme od vlády, co bychom mohli dělat sami. Naše politika stůně neobsažností.

70

Úkol politiky a pojem národnosti se musí rozšířit a prohloubit. Slovanská idea. Slovanská idea v krásné literatuře: Čech a Zeyer. Žurnalistika a literáti pro a proti. lier proti slavjanofilství. Dobrý vliv rukopisných sporů. Politický program slovanský: austroslavismus. Dr. Rieger proti Lamanskému. Dr. Mattuš se vrací k národní federaci rakouské ve jménu politické rovnováhy

Politika národní musí tedy dostat plnější obsah, pojem národosti samé musí se především rozšířit a prohloubit podle zásad zde vyložených. Pojem národnosti nesmíme určovat pouze jazykem, ale vedle toho kulturním obsahem národu našemu osudem uloženým.

Není pochybnosti, že se i tu jeví pokroky, třebaže nevalné, jak vidět na pojímání slovanské ideje i v tomto období.

Slovanská idea, poučením a vlivem Havlíčkovým a po něm Nerudovým, pojímala se v krásné literatuře již méně abstraktně a řekl bych méně ostentativně než u starších vlasteneckých básníků směru kollárovského. Avšak i v době této směr Kollárův je ještě zastoupen Svatoplukem Čechem a vlastně i - Vrchlickým; není tedy divu, že druhý básník, Zeyer (Zeyerova Poezie vyšla jako Čechova Slavie v roce 1884) vidí pod škraboškou (pouze) hlavu umrlčí Slavie - ne Slavie, nýbrž té lžislavie, které havlíček již dávno hlavu srazil, ovšem narůstá jí vždy hlava nová.

Vědeckého prohloubení slovanské ideje je i v době nové poskrovnu - ideu pěstovala dlouho jen žurnalistika, a to málo věcně a s malou znalostí světa slovanského. již jsme viděli, jak a jakým právem se slovanská idea shrnuje v heslo slovanské bohoslužby. Lidí znajících skutečný a celý duchovní život slovaských národů je u nás velmi málo, přestože slovanské vlastenectví se již odříkává jako na asijských modlitebních mlýncích.

Právem tedy se staví proti takovémuto slovanskému směru někteří literáti, avšak namnoze s touže a s ještě větší neznalostí věcí slovanských, a proto neúspěšně. Uvádím zde Liera a jeho Slovanská rozjímání, v nichž se proti vypínavosti našich slavjanofilů neuvádí více, než čeho se lze dočíst u Pypina (v Kotíkově českém překladě jeho Historie literatur slovanských).

i v tomto oboru a právě tu spory rukopisné vytříbily názory a donutily k opravdovějšímu a přesnějšímu pojímání, a především také ke studiu slovanského světa kulturního.

politickou stránku slovanské ideje vůdcové političtí formulují ve smyslu staršího austroslavismu. Dr. Reiger* dával výraz slovanským tužbám v souhlase s Palackého Ideou státu Rakouského - opíraje se zejména proti maďarským nařknutím politického panslavismu rusofilského. Tyto politické polemiky z naší strany nebývají propracovanější, protože obžaloby našich národních protivníků a názory naší byrokracie o podstatě slovanské ideje jsou přepjaté a málo věcné.**

-

*Vzpomínám například řeči na říšské radě o novém berním zákoně dne 7. prosince 1888. Dr. Rieger tu výslovně polemizuje proti Lamanskému, dovolávaje se článků Jeřábkových v Osvětě. (Mimochodem řečeno v tehdejších polemikách s Lamanským podstatné názory jeho zůstaly stranou, psalo se jen o návrhu postoupit část čistě německého území Německu.)

**Pro paměť klademe sem úřední defiici panslavismu, jak ji formuloval státní zástupce vídeňský v obžalobě dr. Živného roku 1888 (únor): Literární panslavismus chce připravit neruské Slovany pro velikou říši budoucnosti tím, že jim namlouvá, aby se naučili ruské řeči, která je prý k tomu nejvhodnější řečí vědeckou a kulturní. Těmito snahami panslavistických agitátorů, jež se projevují stále směleji a otevřeněji, pracuje se přímo k tomu, aby byl stát ohrožen zvenčí nebezpečím zvlášť velikým v přítomné chvíli a v dnešní mezinárodní konstelaci, jak se v jejich zahraničních orgánech vykládá pro nás nejvýš poučným způsobem s otevřeností, která je nevývratným důkazem, že panslavismus uvnitř našich hranic je ve všech svých formách a snahách velezrada.

-

Nový moment politický snažil se k obvyklé formulaci austroslavistické přivést dr. Mattuš se vrací totiž k původní ideji Palackého a Havlíčka o federaci národů, a to na základě politického učení o evropské rovnováze. Nepokládáme úplnou samostatnost národa za nezbytnou pro povšechný vývoj jeho - i v jednom říšském spolku s národy jinými lze co stát prospívat. Rakousko se tedy má přetvořit: Jihoslované v jeden státní celek, Českoslovanské praktickým provedením císařského reskriptu z 12. září 1871 také v jeden celek, Slovinci v jednu prý autonomní zemi, Poláci a Rusové rozšířením samosprávy haličské také mají tvořit celek svůj. Vedle a vlastně proti mocnému státu ruskému mají být utvořeny menší státy slovanské, alespoň čtyři; dr. Mattuš tím hodlá dosíci politické rovnováhy, neboť rovnováze překáží to, že je jen jedna slovanská velmoc, kdežto Románi a Germáni mají po dvou (Francie, Itálie - Německo, Anglie).*

-

*Dr. Karel Mattuš: Slovanská otázka (Osvěta, 1877).

-

Pokud při otázce slovanské a národní běží o náš poměr k Slovákům, promluvíme o věci ve zvláštní části, právě tak, jak jednáme zvláště o ideji cyrilometodějské.

71

Úpadek starších směrů, staročeského a mladočeského. Neblahý vliv pasivní politiky a jí následující přeceňování politiky aktivní. Politika nás nespasí. Politice naší se nedostává náležitě teoretického podkladu. Nedostatek vzdělání a zejména vzdělání sociálního a politického. Naše dědičná nepevnost intelektuální. Nepevnost programu je zaviněna i tím, že Palacký se vzdal svého programu a Sladkovský svého

Co se týče starších hlavních směrů oficiálních, kulturních a politických, slyšeli jsme již, v čem Palacký správně rozpoznal podstatné rozdíly strany takzvané staročeské a mladočeské. Ty strany a hlavně směry by se byly vyvinuly lépe a určitěji, kdyby nebyla zahájena pasivní politika. V pasivitě se sblížily - dr. Rieger a Sladkovský ještě roku 1878 dohodli se o stanovách společného klubu státoprávního, ačkoli zásadní rozpory byly formulovány již mnohem dříve. Již v památné sněmovní debatě o opravu volebního řádu roku 1863 mluvil vedle Palackého Sladkovský směrem mladočeským, další půtky novinářské a polemiky vůdčích osob, jako apříklad Sladkovského s Palackým, různost názorů prohlubovaly. Zahájením politiky aktivní musily se rozdíly tlumené a latentní objevovat pořád víc a víc, a tak se také stalo.

Avšak politika aktivní po dlouholeté pasivitě přivodila i úpadek stran, napřed ovšem strany staročeské.

Jestliže za pasivní doby strany nedosti pracovaly a neprohlubovaly národního programu, podle zvyku nedovedly toho ani v aktivnitě. K tomu zahájením aktivní politiky parlamentární činnost politická a politické cíle tou měrou se přeceňovly, jakou se předtím nedoceňovaly. Všecka pozornost našich národních vůdců a žurnalistiky byla obrácena k Vídni - od politiky se čekala všecka spása. Takové očekávání musí být zklamáno - bylo zklamáno a ještě bude. Dá se v rámci platné ústavy pro zvelebení života tolik a tolik učinit vlastní prací, že to ustavičné volání po pomoci státu je až smutné.

I naše politika, jako všude jinde, musí být založena na hlubší a všetrannější práci kkulturní, musí být praktickým užitím politického a obecného vzdělání vůbec. A toho vzdělání nebylo a ještě není. Čeští politikové musí, jak Palacký správně žádal, to dovést, aby pro věc svého národa užili všech vymožeností vědy moderní, pokračující ustavičně. Není pravda, že naše politická nedostatečnost tkví jen v charakterech - tkví; ale neméně v nedostatku vzdělání, v nedostatku určitých a pevných názorů. Dnes každá úspěšná politika musí být sociální a k tomu je třeba více, než posud dovedeme. Rozháranost a nepevnost osnovaných pojmů - o tom ještě promluvíme - je dědictví z doby reformační: již v reformaci jsme trpěli tímto neduhem, jimž trpíme posud a dnes.

Avšak tím vším nebyl by nedostatek naší české politiky charakterizován dostatečně. Nedostatek určitého programu do jisté míry způsobili vynikající vůdcové stran lidových. Palacký přece, jak jsme četli, vzdal se vlastně své Ideje státu Rakouského, jak doznává v Doslovu k Radhostu. Viděli jsme také, jak se pokoušel vtělit národnímu životu vzdělání, jak řekl, reální, ale nepodařilo se mu to cele. Odsud ve vůdčích kruzích staročeských kolísání v zásadních punktech programu Palackého, ba neodůvodněné vzdávání se toho programu. Příklad s debatou o Husovi na sněmě českém je křiklavý doklad toho vnitřního úpadku staročeského.

A právě tak se mají věci na straně mladočeské, ba hůře. Nikdo jiný než Sladkovský sám nepřivedl na sklonku svého života do svobodomyslnějšího a lidovějšího programu hvlíčkova prvek tak neorganický a nečeský, že tím byly porušeny základní pojmy svobodomyslného programu a taktiky. Odsud nejednotnost a rozháranost strany mladočeské.

Že se páové dr. Rieger a dr. Julius Grégr po Sladkovském také chytali cyrilometodějství a že právě ve straně svobodomyslné idea ta se propaguje, je jen další důkaz programové rozháranosti a nepevnosti.

72

Nedostatek politického vzdělání na mladočeské straně. Odsud spojení s realisty a vznik hnutí takzvaného pokrokového. Budoucnost mladočeské strany v reformě a v pokračování na dráze Havlíčkově, to jest v přijetí realismu

Tento nedostatek jednotného a propracovaného programu zaráží teď v kolísavém postupování strany svobodomyslné. Straně se nedostává idejí skutečně vypracovaných, idejí, které by byly přešly, jak se říká, v krev. Abstraktní program sebelepší neplodí programových činů. Je například vidět, jak v záležitostech dosti nepatrnýůch poslanci a co možná všichni straníci by se rádi scházeli, aby si společný postup usjednotili; strach před autoritářstvím - strach velmi oprávněný - jeví se zároveň jako nedůvěra k samému sobě. Je to význačný rys nynější mladočeské strany. Do jisté míry to vyplývá z demokratismu a z lidovosti, ale tají se v tom také nedostatek samoděčného souhlasu, bez něhož žádná větší strana nemůže obstát a kterýžto souhlas zase není možný bez důkladnějšího politického vzdělání jednotlivých členů strany. Mimo poslance Eima, jenž v pozoruhodných článcích O nás a pro nás (1885) snažil se pochopit neúspěchy české politiky, ve straně mladočeské po léta a léta nikdo se nepodjal promyšlenější práce politické. I ve zmíněných článcích O nás a pro nás hledí se pouze vnějším, parlamentárním stránkám politiky, takže vlastně od Havlíčka ve straně svobodomyslné o úkolech a cílech českého národa přesněji a všestranněji se neuvažovalo, a to znamená, že se neučinil pokus celkový národní program formulovat podle světových a kulturních pokroků celého půlstoletí. Není třeba, aby se vyslovovaly nové základní ideje - takových idejí každý národ má velmi málo; ale ty ideje se pozměňují a vyslovují podle časových potřeb a poměrů - u nás, a právě i ve straně svobodomyslné, strnuli jsme na formulacích starších, a dnes proto málo živých a činorodých.

Přesně vzato, Havlíček, třebaže je duchovním otcem svobodomyslného směru, nebyl faktickým zakladatelem nynější svobodomyslné nepodal o úkolech českého národa programu takového, který by se rovnal pracím Palackého. O knihu, o spis ovšem neběží, ale o to, aby strana svobodomyslná měla o úkolech národa své vlastní filozofické krédo.

Sám jsem doufal od spojení realistů a mladočechů, že se tato vada napraví a že se novější ideje, směry a tužby organicky vtělí straně svobodomyslné a že zejména nastane rozumná dělba práce, aby totiž realisté i v politice pracovali více teoreticky - naděje moje se nesplnila cele.

Mladší generace slabou stránku posavadního mladočešství vycítila. Tímto poznáním a vlivem realismu vyrůstá ve straně mladočeské směr takzvaný pokrokový, kteréhož názvu realisté často užívali namístě obvyklého slova liberální. Poznavše nedostatky mladočešství, Národními listy oficiálně reprezentovaného a vedeného, mladší se správně chopili přesnější práce literární, počali opravdověji uvažovat o problémech politických a sociálních; poznali, musí být založena na předchozím základě teoretickém. Avšak dříve, než základ ten poližili, sami byli strženi do činné politiky a to do politiky právě toho směru, proti kterému se v teorii stavěli. I bez mechanického vsahování policie bylo by pokrokové hnutí bývalo postaveno před rozhodnutí: buď napřed a mnohem důkladněji propracovat podle časových požadavků mladočeský a národní program vůbec, nebo předčasná a tedy i neúspěšná činnost politická. Pokud dovedu posoudit, nestačí, nebo předčasná a tedy i neúspěšná činnost politická. Pokud dovedu posoudit, nestačí pokrokářům k ustavení zvláštní a samostatné strany politické teoretický, filozofický základ; odsud se vysvětluje fakt, že se pokrokáři v teorii stali závislými na filozofii socialistické - není právě žádné praxe bez teorie, ani praxe politická, a k teoretickému prohloubení národního programu pokrokáři sami ještě nevyspěli. k politické činnosti neopravňovala pokrokáře ještě ani zkušenost, ani dostatečné politické vzdělání, předčasná praxe ubila teorii a ovšem i lepší praxi. Náprava i našeho politického života kyne od zcela jiné politické práce než nyní obvyklé.

Mladočeská strana byla výrazem a oprávněným vůdcem smýšlení českého lidu jistě jen pokračováním na dráze Havlíčkově, tedy pronikavou reformou. To znamená in concreto: přijmout realismus v celém dosahu.

73

Otázka studentská. kulturní a politický význam studentstva v dobách před rokem 1848 a příčiny toho. V době nové je tento význam jiný, student není již havním šiřitelem pokrokových idejí. Studentstvo všude přechází od politických otázek k otázkám sociálním. Hnutí takzvané pokrokové. Krize v studentstvu. Nedostatek vzdělávacích prostředků a neblahý vliv toho. Mravní život našeho studentstva. Student v malém národě: sebezvdělání a sebevýchova

Když už mluvím o mladším pokolení, povím ještě několik slov o našem studentovi. Otázka studentská má pro nás důležitost velikou.

Studentstvo české, jako všude, vždy stálo v čele pokroku a nových idejí - již za Husa to dokazovalo a pořád v dobách pozdějších; v době znovuzrození taktéž bylo hlasatelem a šiřitelem národní ideje. O tom se může v dějinách českého studentstva každý přesvědčit - ostatně rozumí se samo sebou, že v mládeži naší nové směry dílem klíčily, dílem nejvroucněji se ujímaly.*

-

*Pěkně o tom píše František Augustin Slavík: Dějiny českého studentstva, 1874.

-

V dobách starších mělo studentstvo důležitost i vojenskou, jak dosvědčuje zřizování studentských legií, a důležitost tu sama správa vojenská a vlády uznávaly a sní počítaly. Ještě v roce 1848 studentstvo hrálo roli vynikající.

Význam a vliv studentstva v době starší až po roce 1848 je pochopitelný, uvážíme-li, jaká tenkrát byla intelektuální organizace společnosti: v dobách bez železnic a tak dále, v dobách bez novin a bez všeobecného vzdělání školského a tak dále, studentstvo bylo hlavním šiřitelem pokroku. Studentstvo české v době obrození a pořád bylo apoštolem národní ideje.

V době naší poslání studentstva je poněkud jiné, aspoň musí poslání svému hovět za podmínek docela nových. Vědomosti a nové ideje rozšiřují se všemi moderními prostředky rozvětvené komunikace, různé školy, literatura a žurnalistika, přednášky, knihovny, spolky rozmanité a tak dále pomáhají vzdělání šiřit a upevňovat. Proto moderní student nemá již toho poslání osvětného jako v dobách dřívějších. Zároveň rozšířením politických práv na vrstvy pořád širší a širší, studentstvo ztrácí i svou důležitost politickou. Tuto přeměnu nejlépe lze znamenat na studentstvu v Německu, které se v dobách absolutismu před rokem 1848 tak účinně politiky účastnilo. Dnes stojí v popředí dělnictvo, studentstvo i svým počtem je vedle něho méně vidno.

U nás byl týž vývoj. K tomu přišlo roku 1882 zřízení samostatné české univerzity, čím jak už vzpomenuto, odpadl národnostní antagonismus proti německému profesorstvu; vůbec pak mladší generace nemá již těch starostí o pouhé zachování jazyka a národnosti jak generace starší, a proto i u nás jako jinde politický interes studentstva doplňuje se hlubším úsilím osvícenským a sociálním. Sociální problémy všude stojí v popředí a student se přirozeně těmi problémy zabývá. V Anglii, ve Francii, již i v Německu je k tomu vysokým učením přímo veden. Dokonce již i ve Vídni univerzita se chápe soustavného popularizování věd. Tak se stalo, že i student český, podobně jako jinde jeho kolegové akademičtí, v našich dnech hledal sblížení s dělnictvem. Zmínili jsme se již o hnutí takzvaném pokrokovém; zde jen ještě výslovněji může být dodáno, že tyto prvé pokusy, podle starších tradicí, nebyly čistě sociální, nýbrž i národnostní, a tím i politické. Byly to pokusy patrně přechodní, pokud lze soudit z programů studentstvem a částí dělnictva uveřejňovaných. Politické převraty našich stran nazůstaly v mládeži bez živějšího ohlasu, a tím bylo opět studentstvo přes míru strhováno do denních otázek politických.

Studentstvo samo prožívá takto krizi ve svém vlastním lůně a je si té krize vědomo. Napsal jsem o věci své míněí již před několika lety a nemám, co bych opravoval.* I z toho, co říkám v těchto studiích, otázka českého studentstva musí být jasná.

-

*Několik myšlének o úkolech českého studentstva (Časopis českého studentstva, I, číslo 2, ze dne 2, června 1899).

-

Není pro nás maličkotí, jak se vzdělává naše akademická mládež, budoucí představitelé a do značné míry vůdcové lidu; není lhostejno, jaké názory a směry mládež ta o prázdninách zanáší na venkov k mladším druhům škol středních a do ostatní společnosti.

Rozumí se samo, že český student se snaží vniknout do všech hlavních časových otázek vědy, umění, literatury a života sociálního a že se především také snaží postihnout smysl našich národních snah a tužeb. Český student si má osvojit důkladné vzdělání odborné a všeobecné, otázky politické a sociální musí především a předně studovat, a důkladně studovat.

A tu jsme při věci vážně a neutěšené. Český student nemá dosti vzdělávacích prostředků, a proto v míře menší, než si je přát, stačí na svůj nesnadnější národní úkol. Nemá vzdělávacích prostředků dost, protože nemáme proň dostatečně odborně a všeobecně vzdělávací literatury a protože nezná cizích jazyků tolik, aby si nastřádal z cizích literatur, čeho se ve vlastní nedostává. Český student na české univerzitě nemá ani dostatečných a potřebných učebnic (českých) - kdo nemá ponětí o akademickém životě nynějším, domyslí si, co to znamená. Vezměte k tomu, že ten český student nemá dost (českých) knih o otázkách jej dnes zajímajících, že nemá ani vědeckých ani pouplárnějších spisů z odborů, jichž nestuduje, ale kterých by ke všeobecnému vzdělání nutně potřeboval, rozvažte tedy, že je hlavně odkázán na naše deníky, slovem, rozvažte si situaci, že mladík, jenž se má vzdělávat, nemá k tomu nutných duchovních prostředků, a pochopíte, v čem tkví naše studentská otázka a v jakém směru by se o ní vážně mělo myslit a pracovat. Tu je jedna stránka problému a s ním souvisí druhá - mravní, jak totiž naše studentstvo prospívá mravně. V sitech studentských samých byly o tom občas zprávy a vlastně jen narážky dosti smutné.

O otázkách podružných - o hmotné podpoře studentstva, jak se má organizovat, zdali ve velkém spolku jednotném nebo ve spolcích menších a tak dále - není tu místa uvažovat; hlavním úkolem otců našich synů jest postarat se o zdravou, silnou a hojou stravu duchovní. V té příčině naše Akademie, muzejní společost, naše deníky a my všichni máme před sebou mnoho milé a záslužné práce. Zatím však mládež akademická sama má povinnost pěstěním cizích jazyků, zejména také slovanských, doplňovat ty značné mezery naší literatury a našich vzdělávacích ústavů; v malém národě i dorost akademický má úkoly jiné a poměrně těžší než v národech jiných - musí být samostatnější, a proto je úlohou i českého studentstva sebevzdělávání a sebevýchova. Opakovat však nemusím, že mu politická činnost nemůže a nemá být hlavní - český student, trvám, nejlépe by měl chápat a plnit humanitní a osvícenské ideály obrodní.

74

Úpadek strany šlechtické. nenárodnost a nelidovost české šlechty. Nyní je pod vedením klerikalismu. Proto se staví proti základním požadavkům českého programu kulturního. Odtud slabost jejího politického programu, třebaže státoprávního. Feudální výlučnost rakouské a zejména české šlechty. Palacký o národním úkole šlechty. Její úkol sociální

Pokleslost, kterou vidíme ve stranách lidových, jeví se i v české šlechtě. Po Martinicovi ani v této straně - a šlechta byla i v staročeské straně stranou svou - není mužů schopnějších. Politický úpadek strany staročeské je přece úpadek politického vedení šlechty.

Zarážet musí po stránce národní a kulturní, že není mezi šlechtou ani jediného českého spisovatele - mecenášství výtvarného umění nemá značnějšího významu. Šlechta podle svých tradicí drží se svého nelidového programu a způsobuje takto značnou sociální roztrpčenost, proti které přijímáním klerikálního vůdcovství nijak není chraněna. V té příčině se staly se šlechtou změny: dříve byla spojena se stranou staročeskou v podstatě liberální, to jest šlechta sama byla alespoň pololiberální, nyní se poddává pořád víc a více duchovnímu vedení výbojného klerikalismu, a tím opět přichází v rozpor se svobodomyslnými zásadami českého lidu.

Na programě nenárodním, nelidovém a klerikálním česká šlechta nemůže být úspěšným politickým vůdcem českého lidu, neboť žádný politický program nemůže být v zásadním rozporu s programem kulturním. Ani program státoprávní tu nestačí, konečný politický cíl a prostředky nemohou být v naprostém nesouhlasu, a cíl prostředků neposvěcuje.

Heslo Thunovo, jež jsme již uvedli, je neplatné. Je mylný názor, jejž tak často od šlechty slýchat, že chce být nad národními stranami a prostředkovat mezi oběma národnostmi. Takového prostředkování není - právě tak jako my Čechové neprostředkujeme mezi Východem a Západem. Kulsturní a politické protivy a boje nás Čechů a Němců dají se usmířit jen dohodnutím obou národů; šlechta však, která se plně neúčastní ani politického, ani kulturního snažení, stojí sice nad stranami, ale také mimo strany, mimo lid. Všude, kde šlechta má skutečný vliv, jako v Anglii, v Německu, v Rusku, v Polsku, u Maďarů, lze především konstatovat, že se pilněji účastní i kulturního snažení národního - v Rakousku, jak už například Motley správně poznal, šlechta je nejvýlučnější, je nad národy a tedy i mimo lid a jeho snahy. Má zděděnou politickou moc, ale nemá skutečného politického vlivu na lid. Česká šlechta si ve své výlučnosti žije pořád tradicemi předosmačtyřicátými, feudálními - fruges consumere natiladší pokolení nepostaví v řady národních a lidových dělníků.

Palacký v programě Národních listů řekl: Nechceme šlechtě odnímati titulů a práv čestných, ale privilegií politických na základě pouhého rodu přiznati jí nikdy nemůžeme. S radostí uvítáme ji, když nedbajíc pouze na interesy své materiální použije nejvznešenějšího práva svého k tomu, aby činnost svou, neztíženou materiálními nedostatky a výdělkovou prací, věnovala zcela a právě po šlechticku ke zvelebení národa svého a k opatrování politických jeho interesů. Pak zajisté s potěšením poznáme v pánech našich přední syny národa s ochotnou radostí svěříme se jejich vedení, kdekoli budou v čele kráčti politickým věhlasem a obětavým vlastenectvím. My ovšem, ať se šlechtou, nebo bez ní, budeme pokračovati neodvratně na cestě ke zvelebení duševnímu i hmotnému národu svého.*

-

*František Palacký: Odemokracii, 1864 (Radhost III, 1873, 142).

-

Palacký se k tomuto programu hlásil i později - nám dnes nelze mluvit vůči šlechtě jinak, ledaže jí ještě musíme výslovně dodat, že zejména ji čeká v řešení otázky sociální značný úkol, a to praktický důkaz, že skutečně zavrhuje materialistickou filozofii sociální demokracie. Jsme ovšem také dále než Palacký v pojímání politickém a národnostním: i když bývalí pánové naši budou plnit svou národní povinnost, neuznáme v nich předních synů národa, právě proto, že žádných privilegií na základě pouhého rodu nikomu nepřiznáváme. To se ostatně rozumí samo sebou z našeho stanoviska sociálního.

75

Úpadek všech posavadních stran a směrů upřílišených historismem. Co znamená Palackého výrok, že je životní otázkou národa našeho účast v moderní, myšlenkové a technologické práci. Abstraktnost a neplodnost běžného programu politického a národnostního. Politický program musí být založen na programu kulturním. Politická samostatnost je také jen prostředkem, ne posledním cílem. Malý národ dovede být i politicky samostatný pouze prováděním svého kulturního a mravního programu. Úpadek politických stran se jeví v zapomínání obrodních ideálů. Kollár, Palacký, Havlíček neznání

Všecky strany - chceme-li to, co o jejich úpadku vytčeno, svést na jednu formuli - upadly a upadají svým upřílišeným historismem, to jest odvrácením od života přítomného a od jeho požadavků a nekritickým hledáním ideálů minulosti zastaralých a namnoze jen domnělých.

Palacký, jak jsme viděli, po roce 1848 dobře postřehl, jak pro sebe musíme využívat všech vymoženotí moderního pokroku reálního, avšak strana jeho ani strana mladočeská toho dosti nedovedly. Přestává se téměř jedině na hlásání státoprávního posledního cíle; nehledíc k tomu, že program tento jinak byl formulován roku 1861, zase jinak v deklaraci, opět jinak ve fundamentálkách, musíme vytknout právě to, že nestačí ustavičně vlastenecké kázání, o to běží, aby programu vlasteneckému vtělen byl plnější obsah moderní práce pokrokové. Či pověděl Palacký pouhou frázi, řka, že zakrsá a zhyne každý národ a tedy i náš neúchranně, jestliže si v době parostrojů a parochodů neosvojí všecky pokroky národu našeho , jestliže budeme pokračovat v moderní vzdělanosti?

Náš program politický, a dokonce i program národnostní je proto tak málo účinný, že je příliš abstraktní, nevystihuje plnost novodobých potřeb kulturních. Program národní nejsou pouze hesla - ovšem také potřebná - ale je poznáním všech těch prostředků, jimiž se dá dosíci za daných poměrů posledních cílů národního bažení.

Rozumí se samo sebou, že strany politické musí za svůj konečný cíl prohlašovat státní právo, rozuměj politickou samostatnost. Avšak o to běží, aby si hlasatelé byli vědomi prostředků vedoucích k tomu cíli a aby, hlásajíce tento cíl, nepřestávali na hlásání, nýbrž neúmorně kdekdo v oboru svém pracovali o své a jiných vzdělanosti, jak Pdl. Samostatnost neurží a nespasí žádného národa, národ si musí udržet samostatnost - spasí nás mravnost a vzdělanost; i politická samostatnost je jen prostředkem pravého života národního - pozbyli jsme ji, když jsme přestali jako národ mravně žít. U nás i politická strana vedle svého užšího programu politického musí stát na pevném základě širokého programu kulturního. To u národa menšího, i kdyby byl politicky samostatný, ani jinak být emůže, nemá-li ta politická samostatnost být jen pro forma a politický prostředek mocnějšího souseda.

Úpadek politických stran našich nejeví se pouze v této politické abstraktnosti, ale i v tom, že se ztratilo a ztrácí vědomí našich obrodních ideálů. Kollár, Palacký, Havlíček budovali jej na základech humanití filozofie - potomkové ztráceli a ztratili ten základ, a odsud pak ona všednost, která se více než třeba zjevuje v našem národním konání. Nemluvím pro politický a národní indiferentismus. Vím, že řekl Havlíček: Chceme-li svobodni být jako národ, musíme dříve - národnost míti. To však neznamená napřed národnost a pak svobodu, Havlíček sám řekl, co míní: My chceme opravdovou svobodu, která nám i národnost naši pojišťuje a kvůli prospěchu jiných neodřekneme se vlastního. Mezi ideály, pro něž nejlepší naši a všech národů mužové žili, pracovali a trpěli, a mezi naším národnostním úsilím nesmím být časového rozdílu, národnost bez těchto ideálů je nemyslitelnánaše obrození ním dokazuje, neudržitelná. Palacký to v citované řeči svatoborské docela dobře řekl - byli jsme velicí, když jsme se nesli za svými velikými cíly a ideály, kdlsli jsme, když jsme se těch ideálů vzdali.

76

Organizace směru a strany klerikální. Cíl hnutí katolického: vyvrátit filozofické základy Palackého historie. Realismus je v tom nejostřejší odpůrce klerikalismu. Uskutečnění reformních ideálů v dané formě církevní. historie se neopakuje. Náboženství a lidovost. nedostatky nynějšího liberalismu

Tento úpadek stran lidových - i šlechty - vidět nejlépe v tom, jak nabývá vlivu klerikalismus.

V době probuzení kněží kráčeli v popředí našich tužeb obrozujících - byli to kněží směru josefinského. i kněžstvo naše se účastnilo hnutí humanitního a osvícenského.

Nastal obrat, jak jsme již ukázali. Kněžstvo se organizovalo ve zvláštní tábor literární a nyní již i ve vlastní stranu politickou, byť by se navenek opíralo o šlechtu a o frakci strany staročeské.

Dnes je katolické hnutí literárně již velmi dobře vedeno a postavilo si také docela určitý cíl: vyvrátit v národě filozofické základy Palackého historie, odstranit jeho ideál reformační. Všecek náš národní život má být důsledně spravován ideou protireformační.

Zde se utkává klerikalismus nejostřeji a v samých základech s realismem, hájícím právě tak důsledně Palackého výklad české historie. Zde ovšem běží o samý smysl naší historie, naší vlastní bytosti. Zde není kompromis možný. Neběží však o to a nemůže běžet, aby se národ vrátil k církevní formě reformační - historie se neopakuje - ale o to běží, ideály našich předků, jež me, v životě uskutečňovat. Ani strana staročeská ani mladočeská nedovede proti výbojnému klerikalismu hájit národního stanoviska svobodomyslného.

I jniným národům ve své ohromné většině katolickým třeba konat týž nesnadný úkol a třeba jej konat i národům nekatolickým, neproživším protireformaci jako národ český. Zde staneme před velikým problémem všeho kulturního vývoje - naše historie je nám ukázáním, že tento úkol opravdově máme řešit neúmornou prací pro nejvyšší a nejdražší cíle člověčenstva. Národ český pro svou miulost naprosto nemůže přijmout klerikalismu; nebude ovšem proti náboženství lásky, ale vždy bude a musí být proti klerikální panovačnosti.

Klerikalismus je tu ve velké výhodě proti indiferentnímu liberalismu obou našich lidových stran. Náboženství jistě je povýtce lidovým, a proto má klerikalismus mocného spojence proti liberalismu, nedovedoucího lišit náboženství od teologie a klerikální politiky. V té příčině je potřebí netoliko hlubšího vzdělání, ale především té opravdovosti, které se našemu nynějšímu liberalismu naprosto nedostává.

77

Idea takzvaná cyrilometodějská jakožto otázka náboženská. Nestačí národní program obrozovací - obrodíme se uskutečněním ideje cyrilometodějské? Hlásá se ideou cyrilometodějskou katolicismus nebo pravoslaví? Otázka bohoslužebného obřadu. Naše reformace není pokračováním moravské církve metodějské. Hus o svém poměru k církvi římské. Proč starší teologové husitští a bratrští hledali svou matku v církvi pravoslavné a ve kterém smyslu. Historie ideje cyrilometodějské: V době starší až po Dobrovského; Dobrovský a následníci; Kollár; Palacký; novější historikové čeští a ruští; Havlíček. Idea cyrilometodějská a strana svobodomyslná: Sladkovský. Idea cyrilometodějská katolická. Co znamená liberalistická propaganda této ideje: fiasko vlastenčícího liberalismu

Otázka náboženská pro národ proživší reforrmaci má důležitost největší, třebaže se za panství dnešního liberálního indiferentismu většina lidí těm otázkám vyhýbá. Marně - české svědomí ani liberalismem se nedá umlčet a tak vidíme, že se i v kruzích liberálních otázka náboženská, ovšem ve způsobě velmi podivném, přetřásá. Hlásá se totiž takzvaná idea cyrilometodějská.

Co si ideou tou její hlasatelé představují, čtenář pozná z toho, co Národní listy (například 28. července 1894) o tom přinesly, hlásajíce v souhlase s jinými cyrilometodějci, že teprve uskutečněním tužeb cyrilometodějských národ náš se obrodí.

Jak už naznačeno, vidíme v snahách cyrilometodějských temné vědomí, že v historii našeho národ náboženský vývoj měl největší důležitost. Kdyby zastanci ideje byli jen trochu jasnější, kdyby ve svých vývodech jen trochu prozrazoou berou doopravdy, kdybychom jen zdaleka viděli, že idea ta především na své vyznavače působí obrodně, uznali bychom plně a bez rezervy ideální stránku sažení a přímo bychom ji vítali, přestože ji pokládáme za pochybení. Avšak nedovedeme snést, píše-li se o otázkách náboženských liberálním inkoustem a horuje-li se pro náboženství při národní medovině.

Hlasatelé ideje cyrilometodějské si namlouvají, že jejím uskutečněním budeme navráceni Slovanstvu, že prý se vrátíme k zásadám naší reformace a tím samým k tradicím církve Metodějovy. To prý byl program Sladkovského, program prý - svobodomyslný.

hlavní otázka, o kterou při takzvané ideji cyrilometodějské běží, je tedy tato: Máme doopravdy teprve tou ideou provést své obrození, jak hlásají Národní listy? Jsou tedy ideály našeho obrození, jak jsme se jich posud drželi, nedostatečného?

Pro toho, kdo netoliko slovy, ale skutečně stojí na stanovisku náboženském, kdo dokonce přijímá křesťanskou morálku, jak říkají Národní listy, pro toho je otázka prostě ta: jak a v které křesťanské církvi nejúčiněji mohu žít nábožensky a křesťansky? Pro toho, kdo stojí na stanovisku náboženském, otázka národnosti je podřízená. Kdo však hlubšího náboženského citu nemá, kdo je nábožensky indiferentní, liberál, snad ateista, ten může i náboženství pokládat za prostředek k zesílení národnosti, ale konec konců neučiní nic. Tak například i u nás v Čechách tu i tim mezi našimi Němci ozývají se hlasové, kázající přestoupení k protestantismu prý německému, avšak z toho volání nic nebylo a nebude. Hlasové takoví umlkají, neboť hlasatelé sami nedovedou se zachovat podle svých přání. A tak je i u nás s voláním po pravoslaví a slovanském obřadu.

Dokonce pak pasivní musí být indiferentismus těch, kteří si žádají jen obřad. Nemyslím, že je obřad jen hokus pokus, jak napsaly Radikální listy,*, avšak to věřím, že je podřízený dogmatu a že cenu a váhu má jen pro toho, kdo přijímá dogma, kdo přijímá celého ducha toho nebo onoho náboženství. Kdo je katolíkem z přesvědčení, tomu, je-li vychovaný jako katolík latinský, slovanský obřad je věcí podřízenou; kdo není katolíkem z přesvědčení, nemaje žádného náboženského přesvědčení vůbec, tomu ve skutečnosti obřad je také lhostejný, protože je mu lhostejné náboženství, třeba by je pokládal za politický a nacionální prostředek. Kdo překáží hlasatelům cyrilometodějské ideje podle přesvědčení žít a církev svou si zřídit?

-

*Radikální listy, 1894, číslo 13. Srovnej Naše doba II, 1894, 47, v partii článku Idea cyrilometodějská, sem nepojatého.

-

Ani Hus ani čeští bratří nemají s pravoslavím více společného, než nimi má společného každé křesťanské vyznání. Kdo srovná dogma církve pravoslavné a učení Husovo a dokonce českých bratří, pozná ihned ten ohromný rozdíl. Stejný rozdíl je v zřízení a v celé správě církevní.

Hus a celá česká reformace po něm je těsně svázána s vývojem západní církve, je reakcí proti církevnímu životu katolickému. Hus z Wycliffa přejímal do svých spisů celé pasusy, takže byl dokonce vině z plagiátu: kde je jen přibližně příklad takový, že by na Husa a na ostatní reformátory byla působila teologie východní?

Mně je naprosto nepochopitelno, jak se může mluvit o shodě a historické kontinuitě naší reformace s církví Metodějovu na Moravě. Cyril a Metoděj byli prostě katolíci ve smyslu své doby, v níž východní a západní církve nebyli ještě zjevně rozpolceny; Hus však a dokonce Chelčický stáli proti katolicismu a byli by stáli proti pravoslavné církvi. Našim reformátorům šlo o dogma, o mravnost, o církev, ne o jazyk. Jakmile se odklonili od latinské církve, přijali eo ipso jazyk český za jazyk církevní - lidové hnutí náboženské samo sebou všude vedlo k jazyku národnímu. Jazyk a národnost česká prospívala, protože Čechové měli hluboké náboženské přesvědčení.

Hus ve svých spisech je si docela jasný o svém poměru k církvi katolické. Napsal přece o církvi sůvj hlavní spis. Zná i církev východní, ale velmi rozhodně se drží církve katolické. Papež a kardinálové ejsou mu sice katolickou apoštolskou církví, Kristus je hlava církve; avšak papež má autoritu Petrovu, pokud se neodklonil od zákona Kristova, pravé hlavy církve. Římská církev má dokonce primát, ale není církev všeobecná. Římská církev Husovi je nejčistští: římská církev je svatá matka, církev katolická - , Řím se může prokázat největším počtem mučedníků a tak dále.

Již z toho stručného náčrtku Husova učení o církvi je patrno, že učení to nečelilo pouze papeži, ale i hierarchii církve východní - dokonce pak všecko reformační úsilí Husovo nemá s bývalou církví Metodějovou spojitosti žádné, a naprosto nic společného nemá Hus a jeho následníci s teologií svobodomyslných cyrilometodějců. Důvody, jež se pro cyrilometodějsou ideu uvádějí, nemají pro Husa a české bratry smyslu - český reformátor a moderní český liberál jsou dvě bytosti a dva pojmy se vylučující. Naši reformátoři, rozumí se, dovolávali se práva učit v jazyku národním, překládali proto pro svůj lid Písmo - avšak tu byl jazyk přirozeným prostředkem náboženství a mravního úsilí, kdežto naši liberální věštcové chtěli by náboženství užít pro jazyk a spojení národní.

Pravda je, že například bratr Kabátník hledal na východě historické předchůdce své církve, avšak to znamená jen, že bratří naši, vedení tehdejšími předsudky a názory o původní apoštolské církvi, na východě hledali viditelnou pásku své církve s církví Kristovou, apoštolskou. Avšak bratr Kabátník té církve nenašel a nenašel jí žádný po něm.

Ani pobyt Jeronýmův na západní Rusi ani jeho výrok na koncilu, že Čechové pocházejí církevně od Řeků, nelze vykládat tak, že by naň a na Husa bylo působilo vědomí o bývalém pravoslaví aneb alespoň o východním obřadě říše velkomoravské. Byv Wycliffem odveden od papežství a od své církve, hledal oporu v církvi řecké, papeži nepoddané; do jaké míry ji našel, určit nelze - ale s naprostou jistotou lze říci, že se zásady Wycliffovy neshodovaly s pravoslavím v hlavních punktech. Luther dokonce vydal listy Husovy, znal se k vlivu husitismu, a ten vliv byl skutečně značný, a přece nikdo by nechtěl tvrdit, že protestantismus německý vznikl působením husitismu. Jako naši čeští bratří i němečtí luteráni chodili na východ, do Cařihradu - ale nikdo z toho nebude dělat vývody o historické kontinuitě církve východní a protestantismu. Slovanský obřad u nás, pokud dovedeme soudit z historických památek literárních, brzy vymizel; ten onen slovanský klášter i z dob pozdějších nic nedokazuje - i v Krakově byl podle vzoru Karla IV. založen slovanský klášter: tenkrát slovanský klášter národnostního významu neměl.

I Komenský odvozoval křesťanství v Čechách od církve východní, ale patrně jen v tom smysle, v jakém před ním bratr Kabátník hledal na východě církev apoštolskou. Komenský a jiní starší historikové bratrští - například Historie o těžkých protivenstvích církve české - v tom, že neužívali latiny, že se kněží ženili, že večeři Páně přijímali pod obojí, viděli souvislost s církví řeckou a moravskou, avšak všecky tyto řády vznikly přirozeně z principu reformačního u nás právě tak jako u Valdenských, u luteránů a u jiných církví. Kdo však se drží hlavních učení a celé správy církevní, kdo nevidí historickou kontinuitu v takových negativních shodách, ten výroky Komenského a Jeronýmovy nemůže vykládat tak, jak je vykládají zastanci ideje cyrilometodějské.

K Ivanu Hroznému přišel roku 1570 v poselství polského krále Zikmunda Augusta i český bratr Jan Rokyta. Car se s ním přel i o náboženství; vytýkal protestantismu, že je nižší než katolictví, o Rokytovi řekl: Ty nejsi pouze kacíř - ale i sluha antikristův a rádce ďábelský.

Kdo ovšem jako Komenský stojí na půdě pozitivního křesťanství a určité církve, může se pokoušet o církevní sjednocení, pokud právě všichni křesťané společně uznávají alespoň evangelium a Starý zákon za psaný pramen svého zjeveného náboženství. Pokusy o sjednocení všech církví dály se vlastně od samého počátku křesťanství. Pokud o sjednocení všech církví dály se vlastně od samého počátku křesťanství. Pokud běží o spojení církve východní a západní, známo je přece ujednání na synodě lyonské roku 1274, na níž Řekové uznali prvenství papeže, kteréžto však uznání bylo zrušeno na koncilu cařihradském roku 1285; podobně se nepodařilo jednání koncilu florentského a jiných.

Naši liberální věrověštcové, zdá se, neznají průběhu jednání o církevní sjednocení mezi německými starokatolíky, pravoslavnými (ruskými) a některými anglikánskými duchovními, jež působením nebožtíka Döllingra a jiných vedlo roku 1875 k bonnským konferencím. Nebudu tu vykládat, co se tam ujednalo, například o dogmatě o svatém Duchu a co jiného, zajímavé je pro nás to, že Němci a podobně Angličané s Rusy dohodovali a dohodli se mnohem intimněji a určitěji než naši moderní blahověstové, s nimiž ovšem ani jeden opravdový Rus by jednat ani nemohl a nechtěl. O tom všem je dosti četná a zajímavá ruská literatura - avšak darmo mluvit o náboženství, kde se přestává na planém novinářském demonstrování, a proto také neodkazuji na pravoslavnou propagandu v Paříži a podobná fakta, o kterých by se dalo uvažovat, kdyby se vůbec jednalo o vážnou věc vážně.

Všecky důvody uváděné pro užitečnost staroslovanského jazyka nemají pro nás ceny žádné. Dejme tomu, že církevní jazyk slovanský prospěl ruštině a jiným jazykům: co to znamená pro nás? Jestli pravoslaví pomohlo pravoslavným Slovanům, pomohlo jim i národně jako náboženství a církev, avšak nikoli pouze církevním jazykem, jazyk ten pomohl hluboce věřícím Slovanům - lidem indiferentním by nemohl. Naši liberálové by si poslechli několikrát staroslovanskou mši, a bylo by po staroslovanštině. Lid však, pokud ještě věří, o staroslovanštinu nestojí, ba nestojí o ni ani nevěřící a málo věřící, jak dokazuje historie českých kolonistů volyňských. Ti jen po dlouhém domlouvání a konečně i donucení přijali pravoslaví, ale nemají všichni jazyka staroslovanského, nýbrž synod a vláda povolila jim jazyk český (jako přechodní). Proč tedy naši liberálové nežádají od papeže hned jazyk český? Či ten by tolik nepůsobil jako staroslovanský?

Tak jako liberální a polovičaté starokatolictví nevyvolalo německou mší v německém lidu katolickém žádného silnějšího hnutí, tak by i staroslovanství a česká bohoslužba v národě našem zůstala bez toho vlivu, který si naši cyrilometodějci ve své vlastenecké rozervanosti doufají. Náboženství je buď náboženství, a pak je otázka jazyku bohoslužebného podřízená, anebo není nic a nic nepůsobí.

______

Historie ideje cyrilometodějské je stručně tato:

V době starší podobně jako Jeroným i jiní viděli mezi husitstvím a církví východní shodu; ti se také domnívali, že byla kontinuita mezi husitismem a církví Metodějovou. Husité, jak známo, v 15. století vyjednávali s Cařihradem o spojení, k němuž ovšem nepřišlo a přijít nemohlo; v téže době i příslušníci východní církve, jako uváděný často ruský chronograf 15. století, psali, že například Vojtěch potlačil pravoslaví na Moravě, v Čechách, v Polsku (!). Při nekritickosti tehdejšího nazírání historického nelze se takovým názorům divit. Bylo také přirozené, že ti, kdo od papeže a církve římské odpadli, vedeni byli k církvi východní taktéž protipapežské; avšak nad tyto negativní shody k nějakému pozitivnímu dohodnutí nepřišlo a přijít nemohlo. Co Ivan řekl našemu bratru Rokytovi, to, třeba v teologičtější formě, řekli by si pravoslavní teologové a bratří posud.

Utrakvistický chronikář Bílejovský (1537) viděl shodu a kontinuitu své církve s Metodějovou v tom, že prý se večeře pod obojí udržela od Metoděje; zato Stránský již přijímá netoliko kontinuitu, nýbrž tvrdí, že církev moravská byla pravoslavná.

Ze Stránského řpijímali toto nesprávné mínění němečtí protestantští spisovatelé, jimž podobně v odporu proti papežství východní církev byla vítanou pomocnicí; němečtí luteráni, jak vzpomenuto, sami také s Cařihradem vyjdenávali jak naši utrakvisté, ovšem se stejným výsledkem.

Stránský a hlavně němečtí spisovatelé v 18. století donutili české spisovatele věcí se zabývat; psal o ní zejména Dobner, a ten se snažil obhájit slovanský řad s katolickou pravověrností Cyrila a Metoděje.

Dobrovský jako vždy držel se v historické otázce především pramenů a nedal se mást nejasnými pojmy. V pojednání Řecký obřad v slovanském jazyce opsavšího roku 1789, jak Dobrovský správně ukazuje, bajku Stránského, která mu není ničím než vyšperkováním zprávy Bílejovského.* Co naši nynější domněle pravoslovanští zastanci ideje cyrilometodějské s takovým hlomozem hlásají jako spásu národa a Slovanstva, to již před sto lety hlásali - němečtí pastorové. Dobrovský sám, jak víme, byl nadšený ctitel staroslovanského písma a literatury české byl velmi nepatrný, vlastně žádaný, protože právě naše staroslovanská literatura byla velmi skrovná, na jeden dva kláštery obmezená. Připouští, že by i český jazyk a české písemnictví bylo získalo a že by vývoj jeho býval byl urychlen, kdyby Čechové byli přijali slovanské písmo, bohoslužbu, překlady písma a knihy liturgické: avšak takové veliké účinné staroslovanské literatury u nás nebylo. Že by ovšem církev Metodějova byla bývala pravoslavná, Dobrovskému právem se zdá být absurdní.

-

*Dobrovský ve Slavíně, 1806, 434.

-

Tou měrou, kterou se pak upevňovalo působením Dobrovského a ostatních prvních buditelů slovanské vědomí, jak víme, rozhodně rusofilské, počalo se také pomýšlet na slovanský obřad podle vzoru ruského. Protože však buditelé naši vesměs byli svobodomyslní, otázka náboženská se při tom nestavěla přesně a s plným vědomím, nikdo na veliké rozdíly církevní epomýšlel. Rozdíly církve římské a východní nezdály se být značné. V tom duchu věc pojímal například Marek. Ruská církev zdála se být například Jungmannovi právě tak slovanská, jako se mu líbilo ruské samodržaví - abstraktní nadšení stačilo vědomí, že jedno i druhé je slovanské.

Kollárovi význam náboženství a církví byl podřízený, budoval celý svůj názor národnostní na filozofické ideji humanitní. Uznával historickou oprávněnost všech církví, ale neviděl v nich samých žádného jednotícího principu, a proto budoval sjednocení Slovanů literární vzájemností.

Srovnávaje jednotlivé církve snažil se posuzovat všecky slravedlivě, přesto protestantismu přiřkl nejvyšší kulturní hodnotu.

Palacký se musil problémem zabývat hloub. Jednak náboženství pokládal za základ všeho kulturního snažení, zakládaje na božnosti, jak se vyjadřoval, i princip humanitní, s Kollárem z německé filozofie přejímaný; hlavně však svou historií vystihoval a charakterizoval reformaci českou, a tím byl veden k pečlivějšímu srovnání jednotlivých církví. Pojímaje reformaci naši za předchůdce západního protestantismu, byl si ovšem úplně vědom dogmatického, mravního a kulturního rozdílu církve východní a české, a proto se nijak nepřipojil k hlasům těch, kdož volali po slovanském obřadě s tou nebo onou formou církevní. Palackému dieál náboženství křesťanského a křesťanské církve bylo české bratrství, otázka bohoslužebného jazyka byla mu vedlejší.

Neslučitelnost pravoslavné správy životní a české po stránce náboženské a církevní Palacký po své ruské cestě v Doslovu k Radhostu vyslovil a odůvodňoval, ačkoli nikterak důvody hlubšími a dosti přesvědčujícími - uznávaje, že v ruském rozkolu a v našich husitech a bratřích 15. až 18. století vidět přímo totožnost ducha českého a ruského, že by však Čechové nemohli přilnout k pravoslaví, třeba prý jejich oddanost k stolici římské, zejména pro koncil roku 1870, není nikterak nepřemožitelná. Palacký míní, že nám Čechům nevyhovuje pravoslavný obřad, mluvící jednostranně k citu a ne k rozumu, a za druhé, přísnost ruských postů byla by nám prý protimyslná a podobně jiné zvyky a obřady.

V čistě historické otázce: do které míry působily na Husa a ostatní reformátory vzpomínky a zvěsti řeckoslovanské církve, vlastně řeckoslovanského obřadu, Palacký původně byl zajedno s Dobrovským. Později, soudě podle pozdějšího vydání své historie, koncedoval ruským historikům, že vlivy ty byly a že byly značnější. Avšak i tu velmi určitě liší obřad od učení a výslovně praví, že články víry, od latinských odchylné, nedošly u nás zvláštní nějaké obliby; výslovně odporuje mínění, že by se obyčej přijímat pod obojí od věku Metodějova potkají byl udržel, dokládaje, že mnichové sázavští a podobně svatý Prokop byli římskokatoličtí. Konec konců pokládá za jisté jen tolik, že u nás po věky byli lidé, kteří se nedávali vodit pouhou autoritou stolice římské.*

-

*Palacký: Dějiny národu českého v Čechách i na Moravě, díl III, svazek 1, strana 15 (3. vydání).

-

Novější čeští historikové kontinuity naší reformace s církví Metodějovou právě tak a právem nepřipouštějí. Ruští historikové někteří počínají si velmi nekriticky, když všemožně dokazují, že církev Metodějova byla pravoslavná a že upomínky na tuto církev způsobily naši reformaci; prohlašovat Husa a dokonce české bratry za pravoslavné dovede jen nekritickost a neznalost. To poznával Hilferding, a proto kritičtěji než Novikov a jiní vidí souvislost Husa s Metodějem v opozici proti římské církvi, která u nás byla od 12. - 14. století.

Havlíček, jak lze očekávat, u věci viděl jasně. Byl důsledně svobodomyslný, ale nikoli indiferentní; v náboženství viděl především dogma a vliv mravní a podle toho cenil jednotlivé církve. Vždy velmi rozhodně stál proti zneužívání náboženství k účelům státním a politickým a z toho stanoviska posuzoval a odsuzoval zejména také ruskou církev státní.

Náboženství a církev pojímal v duchu Husově. Důsledně a pořád požadoval reformu katolické církve, nikoli dogmat, nýbrž správy církevní; žádal hlavně zrušení celibátu a některé změny církevní organizace jako zrušení patronátu, zrušení štoly a tak podobně. Co do obřadu požadoval zavedení národního (tedy českého) jazyka.*

-

*Národní noviny 1848, 5. června.

-

Přál si církevní jednotu, a proto radí k uvedeným reformám doufaje, že by se tím evangelíci vrátili do církve katolické; myslil - 8. června 1849 - že nestanou-li se nápravy, asi polovice lidu přestoupí k evangelíkům, a pak bude země zmítána věčně nehodami náboženské roztržky. Sjedocenost ve víře jest skutečně největší blaho pro národ a zkušenost učí, že roztržky ve víře hubí všechnu i politickou sílu národů. Dixi et salvavi animam!

Pokud běží o Slovany všechny a jejich církevní rozrůzněnost, Havlíček otázku náboženskou a církevní má za velmi důležitou.** Myslí, že u Slovanů více než u národů jiých náboženství sahá do života, a právě proti i pro nás Čechy náboženská otázka má velikou důležitost. Pokládaje jednotu církevní za žádoucí v národě českém, přeje si i náboženskou jednotu všech Slovanů, aby stejnou myslí, stejným srdcem všickni věřili a jedněmi ústy slovanskými víru jednu vyznávali . Avšak takové sjednocení musilo by být především sjednocení myslí a srdcí, jak praví; jeho nutná podmínka je vyvinutí rozumu, aby Slované poznali, kde nejbohatší schránka pokladů duchovních se nalézá; tam se pak mysl nakloní.

-

*Srovnej Národní noviny, 14. února 1849.

-

Že tomuto ideálu státní církev ruská nevyhovuje, právě tak jako církve ostatní, rozumí se Havlíčkovi samo sebou - alespoň jeho Křest svatého Vladimíra o tom poučit může každého, kdo nezná jeho Kutnohorských epištol.

Havlíček - jak článek o Rusích dosvědčuje - činí rozdíl mezi ruskou státní církví a pověrami od zištných aneb nevzdělaných kněží přitrousených a mezi skutečným náboženstvím, řekli bychom ideou pravoslavné církve. V té příčině si váží filozofických názorů slavjanofilských, a to těch slavjanofilů, kteří přijaaté z ciziny vzdělání skutečně strávili a na prospěch Ruska obrátili . To mu nevadilo, aby pokud byl v ruské vsi, v neděli chodil do kostela a slovanskou liturgii s velikým zalíbením společně konal ,* jsa si přitom vědom, jak praví ve svých Moskevských zápiscích, že by v ruském chrámě ten, kdo nerozumí rusky, myslil, že se pánbůh po rusky jmenuje - Nikolaj Pavlovič. A v týchž Zápiscích moskevských čteme: Nade mnou nebe pověry, pode mnou moře zvyků a já mezi nimi na slabé loďce zdravého rozumu - kterýmžto aforismem charakterizoval své ruské ovzduší, formuluje zároveň všecek svůj svobodomyslný názor.

-

*Kutnohorské epištoly, 2. vydání, 56. Srovnej jeho milý popis svátku pravoslavnosti.

-

Po Havlíčkovi a Palackém ideje svobodomyslné pořád víc a více slábly v indiferentní liberalismus, a tou měrou se nerozumělo otázce náboženské a její důležitosti pro věc historii českou. Tak jak se pojímala povrchně idea slovanská, tak povrchně se horovalo o slovanské bohoslužbě a církvi.

V této době úpadku Sladkovský se nespokojil abstraktním a planým horováním, ale skutečně přestoupil k církvi pravoslavné, dávaje takto činem nepochybný výklad tomu, co v části kruhů liberálních ideou cyrilometodějskou se myslí. Že muž tak přímý jako Sladkovský, člověk, jenž pro věc svobody tak mnoho trpěl, nespokojil se neupřímnou hrou v slovích teologicky zbarvených, i protivník jeho kroku musí uznat; avšak musíme si být vědomi, že právě u Sladkovského pravoslaví mělo být prostředkem a programem politickým, a že právě tím nebylo a nestalo se prostředkem nijakým.* Sladkovského přestoupení je zjevným doznáním nedostatečnosti tehdejšího politického a národního programu svobodomyslného. Úpadek ten po Sladkovském je ještě větší. Diskusí o ideji cyrilometodějské v místnostech kulbu strany svobodomyslné byla ta idea jaksi oficiálně přijata do národního programu, ale v neurčité a neupřímné formulaci, kolísající mezi obřadem a církví a v poslední příčině mezi katolictvím, pravoslavím, husitismem a bratrstvím. V té vodnatosti hlásá se teď v kruzích svobodomyslných náboženská otázka, stěžejní to otázka našeho znovuzrození, protože celé naší historie.

-

*Přestoupení Sladkovského bylo skutečně politické salto mortale. Jak vidět z článků a řečí (dr. Karla Sladkovského: Slavnostní řeči, 1878) Sladkovský byl v otázkách víry a církve téměr docela indiferentní; například v řeči na pětistoletou památku narozenin Husových (roku 1869) Hus je mu pouhý, ovšem nejvznešenější, bojovník za všeobecnou svobodu lidskou. S tímto nesprávným oceněním Husa a tedy celé naší minulosti souhlasí - ač není-li to omyl tiskový - neznalost té minulosti, jevící se například ve vzývání Jana Chelčického. V citované řeči čteme mezi jiným: rcete, co jest víra? Nevíte, že víra počíná tam, kde přestává všeliké vědění lidské, i má kdo právo kaceřovati, zatracovati a upáliti jiného pro to, co on sám neví? Kdož rozumný staral neb dokonce hádal by se dnes ještě o to, je-li či není-li nutno přijímati pod obojí, anebo zmizel či nezmizel-li chléb ve večeři Páně?... A přece s touto vírou-nevěrou Sladkovský, jemuž, jak potvrzovali mně evangličtí duchovní, katechismus reformovaný a bratrský byl příliš ortodoxní, přijal katechismus vyznání, jež nejvíce se liší od jeho názorů - osud přímo tragický a vážné memento naší svobodomyslnosti.

-

Po Sladkovském ve straně svobodomyslné idea cyrilometodějjská hájí se čelnými stoupenci a hlavně také orgánem strany Národní listy. V klubu strany svobodomyslné (18. května 1887) pan dr. Julium Grégr se pronesl, že domáhati se bohoslužeb slovanských budiž jedním z hlavních odstavců programu, jejž sleduje strana naše. Když Němci staví hráze proti nám, musí býti také nám dovoleno obehnati se pevnou hrází v tomto boji na život a na smrt a hrází tou buď národu našemu slovanský jazyk v bohoslužbě... chceme-li pojistiti národní existenci svou, nuže pak všemi prostředky o to zasaďme se, aby slovanská bohoslužba stala se skutkem. Dr Julius Grégr čeká, aby Řím provedl pro nás tento spasný skutek, viděl by v tom přímo usmíření českého národa s papežstvím. Tím hlavě sobě poslouží a poměr náš k němu a k římskému kněžstvu hned jiným se stane. Dosud staré naše historické tradice tvoří prohlubeň mezi národem a římským kněžstvem: nechť ji Řím překlene uvedením slovanské liturgie. Kněz potom zcela jiné bude míti u nás postavení, lid spatřovati v něm bude ne nepřítele, nýbrž strážce národnosti své!

Jiní stoupenci svobodomyslné strany, pokud se vyslovují, neočekávají té národní spásy od Říma, ale mají na mysli obrácení národa ku pravoslaví, které si předstvují jakožto církev povýtce slovanskou a ruskou. Tak například pan Kalaš svůj spisek Jaká jest dějinná půda hnutí husitského věnoval Památce Karla Sladkovského, kterýž první mezi námi vydal svědectví pravdě . Klub strany svobodomyslné, jak už řečeno, vyslovil se v některých svých jednáních o věci ve prospěch slovanského obřadu, přizvukuje řečníkům s názory v hlavní věci docela opačnými.

I ze strany staročeské hlásala se v téže době idea cyrilometodějská. Pan dr. Rieger se vyslovil roku 1887 dopisovateli ruského listu pro řeckovýchodní obřad a staroslovanský církevní jazyk; jako pan dr. Grégr zůstává však v církvi katolické, třebaže si také z důvodů sociálních a národnostních přeje zrušení celibátu kněžského. Podle dr. Riegra národ český k Římu měl by se dostat do poměru, v jakém k němu nyní jsou ruští uniati.

_______

Ve světle docela jiném se zato jeví idea cyrilometodějká, jak ji hlásají její přívrženci uvědoměle katoličtí. Mužové stojící určitě při církvi katolické mají historické právo i všecky věcné důvody hlásat tuto ideu; stejně se má věc s církevníky pravoslavnými, pokud totiž lze připustit, že v době Metodějově rozdíly církve východní a západní byly již vyvinuté, třebaže církve nebyjy ještě definitivní roztržkou samostatně organizované. Ujasnění tehdejšího poměru obou církví vyžadovalo by dosti nesnadného historického výkladu o vývoji dogmatu a správy církevní na východě a na západě; pro nás v Čechách však stačí jistý fakt, že církev Metodějova byla poslušna papeže a že papežové slovanský obřad v zemích našich zaváděli a zrušovali. Jinými slovy: i církev takzvaná Metodějova se slovanskou bohoslužbou byla katolická, římská, ne východní, obřad byl východní, ačkoli nevíme do které míry.

Mají tedy katolíci a jejich klerikální vůdcové plné historické právo hlásat ideu cyrilometodějskou. Avšak oni mají právo věcné: kdo stojí na půdě církevní, kdo skutečně stojí na stanovisku náboženském, ten má právo domáhat se přeměny bohoslužební formy, pro toho i obřad má smysl a význam. Ovšem nebude uvědomělý církevník v obřadu vidět takový národní všelék jako naši liberálové, a proto klidně snese, jestliže hierarchie jeho církve obřadu toho mu nepovolí a jestliže dokonce na Velehrad k utlačení té ideje pošle jezuity, jak se skutečně stalo.

Pochopíme nyní, jak zejména na Moravě idea cyrilometodějská byla šířena částí kléru; pochopíme také, že katoličtí vůdcové snaží se ideje cyrilometodějské užít proti církvi východní hlásáním sjednocení obou církví. V této poslední příčině byla ještě v posledních letech zorganizována agitace velmi čilá a dovedená, ale nepodařila se, protože právě ani kněží ani heirarchie koneckonců nemůže dnes náboženství platněji užít k cílům výbojným a politickým.

Katolická propaganda cyrilometodějská ideje roku 1863 velmi účinně se projevila; v letech následujících idea byla prohlubována i literárně. Střediskem tohoto slovanského klerikálního ruchu bylo Brno s Matějem Procházkou a Sušilem v čele; Sušilův slovanštící překlad Písma je zajímavým dokladem cyrilometodějského snažení.*

-

*Bližští zprávy o katolické propagandě cyrilometodějské nalezne čtenář již v starších ročnících Časopisu katolického duchovenstva, ve Sborníku velehradském od roku 1880. Srovenj v Athenaeu (III, 1885, 15. října) Kalouskův referát: O kontroverzách cyrilometodějských a referát Polívkův: Naše nejnovější literatura cyrilometodějská.

-

Politický a národní dosah cyrilometodějské ideje ovšem i naši národní protivníci postřehli; poučný a charakteristický projev pro i proti je z té doby vystoupení Höflerovo proti cyrilometodějské ideji a odpověď, které se mu dostalo od - Clam-Martinice.

_______

Nemůže být pochybnosti, jak máme ze stanoviska skutečně pokrokového a českého posuzovat tužby našich liberálních klerikálů a klerikálních liberálů cyrilometodějských.

Po stránce metodické je to poblouzení našeho upřílišněného historismu: navazování na minulost co možná nejvzdálenější. Skutečně nedávno Slovač obsah ideje cyrilometodějské formuloval takto: 1. politická samostatnost a svérpávnost Velké Moravy, 2. slovanská demokracie, 3. největší rozkvět církve slovanské na Velké Moravě... Směšný nebo smutný to politický nihilismus - jak chcete.

Po stránce věcné tají se aspoň lepším liberálůpm v ideji cyrilometodějské temné zdání o důležitosti náboženské otázky pro naše obrození a pro celou naši historii. Není to nic jiného než dekadentství a symbolismus specificky český se všemi nejasnostmi a se vším citlivůstkářstvím pařížských dekadentů, líbajících teď nohy svatého Františka. Nejasnost: nešetření velikých rozdílů církevních a dogmatických, historicky ustálených, a proto kolísání mezi katolicismem, pravoslavím a naší reformací s patřičnou dozí skepse a nevěry; sentimentálnost: záliba v starých tajemných symbolech obřadních, vlastenecké upokojení slovem staroslovanským, nadšení estetické krásným církevním zpěvem slovanským. A právě z této stránky - to spravedlivě budiž doznáno - idea cyrilometodějská na čas chytit může právě lidi hlubší a lepší, jimž duchovní fiasko vlastenčícího liberalismu již není tajemstvím; potud idea cyrilometodějská je protestem proti všednosti našeho svobodomyslnictví, ač zároveň jejím výrostkem.

NAŠE NYNĚJŠÍ KRIZE

Pád strany staročeské a počátkové směrů nových

(Česká otázka - Naše nynější krize - Jan Hus, Spisy T. G. Masaryka, svazek 6, Ústav T. G. Masaryka - Masarykův ústav AV ČR, Praha 2000)

 

Kapitola čtvrtá

REFORMACE, ČI REVOLUCE?

31

Páně Hajnova kritika realismu v Rozhledech příležitostí k této diskusi

Pan redaktor Antonín Hajn napsal o České otázce v Rozhledech (číslo 4-7) obšírnou rozpravu; k rouzpravě té připojím tu několik úvah. Lituji ovšem, že pan Hajn není na svobodě, aby se popřípadě další diskuse účastnil sám; neběží mně sice o nic osobního, nýbrž o politické názory strany pokrokové, a vlastně o to, aby v některých fundamentálních otázkách byla jasněji než posud, přece však musím tu i tam ukázat na způsob páně Hajnovy argumentace, protože po soudu mém patří k věci i to. Pan Hajn totiž postavil své názory proti názorům mým, postavil pokrokářství proti realismu - chtěj nechtěj musím tedy ohledat jeho kritiku mým názorům. Hledě k jeho nepřítomnosti zdržím se vší polemiky, ačkoli úvahy páně Hajnovy nepodporují úvahy klidné. Pozoruji totiž i na panu Hajnovi, že vůči realismu nedovede být dosti objektivní a spravedlivý - nechci tu pátrat po příčinách toho, spokojím se pouhým důkazem.

Pan Hajn v úvodě k svému článku správně vykládá, že jsem ve svých studiích o české otázce nepodal obyčejného programu, ale že jsem podal duch programu, duch realismu, nikoli pouhou jeho literu a suchý výčet požadavků. Obyčejná forma programu směru nebo stran tuto teoretickou část, výklad osnovných základů životního názoru, zamčluje a přichází hned k praktickým důsledkům a konkrétním požadavkům, u prof. Masaryka naopak tato druhá část vyšla neúplná a probrána byla, jak sám praví, aforisticky, zato prvá část problána byla podrobněji .

Po tomto úvodě očekával jsem diskusi o tom duchu realismu . očekával jsem rozhovor o osnovných základech životního názoru ; avšak pan Hajn názorů těch dotýká se dosti běžně, prodlévaje více při otázkách podružných. Alespoň mně se zdá, že právě pro pokrokáře, chtějí-li skutečně být svou stranou, především je třeba pevných a určitých základů osnovných, a tedy i pečlivého rozboru toho, co naši velicí mužové: Dobrovský, Kollár, Šafařík, Palacký, Havlíček nám zanechali. Pro pokrokáře jako pro všecku mladší generaci je nezbytné filozofické uvědomění, to jest filozofický účet z těch osnovných základů životního názoru . A této práci, jak vidím, pokrokáři se vyhýbají. I pan Hajn užil mé České otázky (vlastně její části: Časových směrů a tužeb, v Naší době uvěřejněných), aby hlavně vytkl, čím pokrokářství od realismu se liší a různí. Já jsem více pro pozitivnější stanovení a byl bych si přál, aby pan Hajn o některých velmi důležitých bodech byl pojednal určitěji a pozitivněji; než musím vzít, co se mi podává. Ostatně i v této formě úvahy v Rozhledech jsou pokusy o vážnou diskusi politickou, která v našich jiných listech je nemožná, a proto užívám příležitosti, aby se sporné punkty vyjadnily, anebo alespoň náležitě vymezily.

32

Princip humanitní je princip český; odsud úkol všech našich stran a směrů: zaujmout k němu určité stanovisko. Týž úkol má strana pokroková - vylovit se totiž janě a určitě a principu humanitním

Započneme základním pojmem, o nějž běží, totiž: humanitou.

Pan Hajn, vyloživ dosti dobře, jak jsem pojem humanity určil, pokračuje a konstatuje (strana 251), že prý některé ze základních názorů realismu mají i jiné strany: Tvrdíme, že právě onen nejzákladnější a nejobecnější názor realismu (humanitu) mají i ostatní strany naše - tvrdíme a tak dle; pan Hajn dále tvrzení své dokazuje a končí: Konečně sám prof. M. to doznává, právě, že Kollárovu ideu humanity přejali všichni naši vedoucí myslitelé, přejali ji politikové, a tak naše nejlepší usilování posud je mimoděk pokračováním ve velikých idejích doby reformní.

Ve skutečnosti já nedoznávám toho, co pan Hajn z mé práce uvádí; pan Hajn právě vůči mně nemá pražádné příčiny tvrdit, že totiž humanitní program je společný všem našim stranám. Nemohu to doznávat a nesmí to tvrdit, že totiž humanitní program je společný všem našim tranám. Nemohu to doznávat a nesmí to tvrdit pan Hajn, protože celá Česká otázka je jedním důkazem, že humanitní idea je netoliko základní idea všech našich vedoucích myslitelů a politiků, ale že je to osnovní idea česká, že v ní, jedním slovem, tají se smysl vší naší historie.