Převzato z http://www.msu.cas.cz/masaryk.htm

Blaise Pascal,
jeho život a filosofie

Předmluva

Život a myšlení člověka cizího je nám světem nepřístupným. Ptejme se jen upřímně, kolik lidí skutečně známe, a dovíme se zajisté, že nikoho! My snadno uspokojujeme se některými těmi zprávami životopisnými, studujeme řeči a spisy lidí a posuzujeme jejich jednání; ale člověka nepoznali jsme, v ten jeho svět duchový nevnikli jsme naprosto.

O tom, že poznati sebe sama je úkolem nejtěžším, mluveno a psáno již mnoho; avšak přemýšlejme jednou o tom, jak známe osoby cizí, a doznáme bez pochyby, že vlastně známe jen sebe a že není pravda, že známe sebe nejméně. Přemýšlejme jen o tom, v které míře vosobili jsme se v duši nám nejbližší, přemýšlejme o tom, jak poznali jsme pravé jádro lidí cizích, a dospějeme k podivným a netušeným pravdám psychologickým.

Toho všeho já vědom jsem sobě pouštěje se tu ve výklad o muži tak velikém, jakým Pascal je; a proto slibuju jen ty zprávy a úsudky o jeho žití a filosofii, které po zdání mém posloužiti by mohly tomu, kdo zevrubným studiem spisů jeho vnikati by chtěl v žití člověka tak nevšedního a dobrého.

I.

1. Blaise Pascal narodil se 19. června r. 1623 v Clermontě, v onom místě, kde s papežem Urbanem prvé tažení křižácké se ujednalo. Vychován byl Pascal, protože mu matka záhy zemřela, jen otcem, mužem to osvíceným a v mravech přísným; a ten zamiloval si syna pro veliké jeho schopnosti, že úplně věnoval se jemu, a Pascal neměl proto nikdy jiného učitele než otce.

Od r. 1631 byla rodina Pascalova Blaise měl ještě dvě sestry v Paříži, pak od r. 1639-48 v Normandii ve službě královské.

Zámožností svou a postavením, a ještě více známostí svou s mnohými výtečníky Pascal otec s to byl, aby syna náležitě vychoval, k čemu pobyt v hlavním městě i život na venkově příznivy byly o významné době samé, v níž Pascal vůbec žil, zatím ani nemluvě.

Zajímavo je viděti, jakými pravidly otec Pascalův řídil se při vychování a vyučování. Především toho dbal, aby hoch nikdy neučil se věcem, kterým náležitě nerozuměl; tak například latině učil ho teprve v 12. roce, vyloživ mu napřed všeobecná pravidla mluvnická, by pak konkrétnou mluvnici latinskou přibíral ne jako novost, ale více jako doklad názorů všeobecných, dříve již nabytých.

Druhým pravidlem pak bylo, že má učiti se raději málu, zato však důkladně, že má se více mysliti než věděti. Skutečně Pascal vyniká nikoliv obsažností a objemností vědění, ale hloubkou a přísností myšlének; že tedy z vychování tuto vlastnost Pascalovu dlužno vykládati z veliké části, rozumí se samo sebou, byť i od přírody obdařen byl velikou ducha bystrostí a jemností.*

Už jako dítě všech věcí příčiny chtěl poznati. Zpozorovav např. jednou, že talíř udeřením rozzvučený ruky dotknutím utišuje se, studoval zjevy zvukové, a nemaje než dvanácte let, sepsal pojednání o tónech dosti prý dobré. Nejzajímavější však důkaz své důmyslnosti podal vynalezením geometrie. Věc má se takto.

Otec, ačkoliv velikým byl matematiky milovníkem, synu z vědy této ničeho neříkal, dotčenou maje zásadu, že nemá učiti se mnohým věcem najednou; odklízel před ním úzkostlivě všecky spisy matematické a nikdy s ním o věci nemluvil, aby jen latinou se zanášel. Ale Pascal slýchával přece o matematice, i ptal se otce, jakou vlastně geometrie je vědou; otec, aby ho odbyl, řekl mu jen, že geometrie ustanovuje pravidelné figury a poměr částí jejich. To dostačilo hochu dvanáctiletému: dal se do sestrojování figur a tak dlouho pracoval o věci, až dospěl k 32. větě I. knihy Euklidovy geometrie. Otec překvapil ho jednou přemýšlejícího o tom, že úhly v trojúhelníku rovnají se dvěma pravým. Dopátralť se Pascal této pravdy pokusy a hloubáním bez všelikého návodu, neznaje arci obvyké terminologie figur svých; kruh byl mu kolem, přímka prutem apod. Tak sestavil si definice, axiomata a konečně přicházel i k demonstracím. Uznav otec neobyčejné tyto synovy schopnosti matematické, dovolil mu studium matematiky v odměnu pilnosti, a Pascal sám učil se od té doby matematice a přítomen býval schůzím, jež tehdy otec s Mersennem aj. mívali a z nichž, jak známo, pozdější akademie francouzská se vyvinula.*

Záhy pak vynikal pracemi svými matematickými a fyzikálnými; sám Descartes podivoval se práci šestnáctiletého mladíka o řezech kuželových; v 18. roce vynalezl stroj počítací.

Od té pak doby, pro přílišnou a předčasnou námahu duševnou nemocen byl Pascal po celý ostatní čas života svého; přece však úsilně pracovati nepřestával.

2. V r. 1646 matematický duch jeho zaveden byl na cestu jinou. Otec zlomil si nohu; náhodou byli lékařové jansenisté, a tak dostal se do rodiny Pascalovy jansenismus, v kterém četbou spisů Jansenových velmi utvrdili se i otec i syn. Totě takzvané prvé obrácení Pascalovo. Asi rok oddával se vlivu Port-Royalu, ale pak vymknul se ústavu tomuto a žil od roku 1647, jak se říká, světsky. V té době uveřejnil pojednání o aritmetickém trojhranu, vynalezl principy počtu věrojatnosti, zaváděl povozy za šest sous, pozdější to omnibusy, sepsal onu vzletnou rozpravu o lásce a zdělal jiné práce, matematické a fyzikálné.

Po smrti otcově (1651) jsa dosti bohat Pascal vešel v styk s mnohými lidmi vznešenými a vysoce postavenými; r. 1652 pomýšlel i na sňatek se sestrou svého přítele vévody de Roannez, ale sešlo z toho, a brzy nato 1654 odvrátil se světa naprosto, věnuje síly své a výlučně rozjímání o náboženství a připravuje v zátiší kláštera Port Royalu velikou obranu víry křesťanské.

Převratu tomuto říká se obyčejně Pascalovo druhé obrácení. Nechceme příti se o slovo obrácení , možno-li ho užíti o někom, jenž nikdy nevěřícím nebyl; nás zajímají více příčiny přeměny tak závažné. Později vykládalo se, že Pascal pohnut byl ku kroku svému následující nehodou. Splašili se mu koně u kočáru a vrhli se z mostu v Seinu; vůz na samém kraji mostu zastavil se, když naštěstí postraňky přetrženy. Neštěstí, či vlastně štěstí to rozrušilo prý duši Pascalovu tou měrou, že vídal kolem sebe po celý čas žití svého zející propast a že ustranil se všelikého života světského. Je možno, že událost tato předpokládajíc její pravdivost následek tak vážný měla; avšak jsou příčiny jiné, kterými Pascal přirozeným způsobem k mysticismu náboženskému mohl býti doveden. Čas tehdejší přízniv byl rozčilení náboženskému vůbec, obzvláště kdy spor Jansenův mysli uchvacoval všeobecně; Pascal sám vlivu tomu již dříve byl podlehl a jsa od přírody ducha jemného, dostal se tím dříve k rozjímání o posledních věcech člověka, když, jak slyšeli jsme, pro přílišnou práci onemocněl. V stavu takovém převládá subjektivita, člověk zabírá se vždy více v hloubání psychologická, a tak rozumíme Pascalovi i bez onoho násilného nervů rozechvění, proč výhost dav objektivnému studiu matematiky a fyziky, utkvěl na rozčilných záhadách náboženských, povýtce psychologických a osobných. Zvláštní psychologičnosti prací jeho pozdějších výkladem tímto úplně vyhověno: pomatenosti psychózné, jak tomu někteří chtěli, neznamenati nikde.*

Konečně i mladší jeho sestra v témže směru velmi naň působila.*

Od r. 1654 tedy Pascal věnoval se filosofování náboženskému. Studoval pilně Písmo, jež brzy znal zpaměti; i výkladů k Písmu všímal sobě, ale nejvíce čerpal jen ze živého zdroje vlastního nitra a rozumu.

S vědami přísnými po celý pak čas už se nezabýval; jen jednou, kdy strašnými byl sklíčen bolestmi, aby ducha vymanil z okovů tělesných, více maní než z úmyslu zpracoval teorii cykloidy, kterou pak k naléhání přítele svého v zimničném chvatu sepsal.

Díla svého velikého, v němž ateismus a indiferentismus náboženský vyvracoval, nedokončil; zemřel 19. srpna 1662 let dovršiv věku svého třicet a devět.1)
 
 

II.

3. Na prvém místě mluviti by bylo o pracích matematických a fyzikálných, jejichžto rozborem vědeckost a metoda Pascalovy nejlépe by vynikly. Avšak nejsa odborníkem u věcech těchto, nedovolím sobě jich rozebírati i z té příčiny, že podal nám Pascal metodiku a logiku in abstracto, a pojednáním o učení tomto sdostatek objasní se vědecká hodnota filosofa našeho.2)

Při studiu pravdy, Pascal učí, hlavně trojího dosahujeme účelu: buď chceme pravdy nalézti, hledáme-li ji, buď dokázati, když ji máme, anebo konečně rozlišiti od nepravdy, když jistotu její zkoušíme. K míněním pak a soudům svým (jež za pravdivé pokládáme) docházíme dvojím způsobem, rozumem nebo vůlí. Rozum dokazuje nám pravdy a nutí nás, co pravdivým bylo prokázáno, přijíti; vůle zato domáhá se jen toho, co nám příjemno: rozum hlava přesvědčuje, vůle srdce shoduje se, a proto dvé je základných metod, metoda to přesvědčování a metoda shodování. Pascal vypracoval jen pravidla umění přesvědčovacího l art de persuader ukazuje nám, jak dokazovati máme pravdu, v čem pak i rozlišování její od nepravdy logicky zahrnuto; jak pravd neznámých máme hledati, Pascal neukazuje, jsa s Descartem v tom zajedno, že geometrie již sdostatek umění toto všeobecně známou analýzí svou ukázala.

Avšak i při zpracování logiky čili metody přesvědčovací z geometrické metody pravidla svá všeobecná abstrahuje. Věda tato nemluví prý mnoho in abstracto o pravidlech, kterými se spravuje, zato prací svou každého skutečně poučuje, a proto, kdo v pravdě chceš býti metodickým a logickým, geometrií tomu se uč; jeť Pascalovi pojem geometrický totožný s pojmem metodický a dokonalý, najmě pak demonstrace geometrická má poskytovati metodická pravidla.

Pravá metoda, která dovedla by demonstraci k nejvyššímu stupni dokonalosti, na dvou hlavně věcech spočívala by: předně neužila by nikdy výrazu, dokud by smyslu jeho přesně nebyla vymezila, a za druhé nedovolila by žádného úsudku, kdyby ho nebyla dokázala pravdami již poznanými. Zkrátka cílem pravé metody je definovati všecky výrazy a dokázati všecky výroky a soudy.

Definicemi Pascal míní jen takzvané definice nominálné, jimiž matematik toho dosahuje, by názvy vždy jen v jednom a v témže srozumu byly užívány. Příkladem: rovné číslo neznačí než tu přirozenost jedné třídy čísel, že dvěma děliti se dají; název pak rovné číslo všude a vždy matematikům všem věc jednu označuje. Takové definice nebyly by než zkrácením řeči, znamením pojmu více neb méně složitého; a proto, obzvláště při pojmech těžších, radno je definice pojmu pořád míti v mysli, pořád je míti před očima, aby ve výraz cizí pojem se nevloudil.

Požaduje tedy pravá metodika, jak řečeno, aby všecko bylo definováno a demonstrováno. Avšak požadavek ten ve skutečnosti jest jen přáním u veliké míře nesplnitelným; jestiť nasnadě, že každý výraz vyměřován bývá výrazem jiným a že každá demonstrace na demonstraci jiné se zakládá, takže k prvým výměrům a důkazům nikdy se nepřichází. A proto důsledně probíráme se k názvům a slovům, jichž nelze více definovati, k názorům a slovům a k poznatkům tak jasným a zřejmým, jichž není jasnějších a zřejmějších. A proto není vlastně třeba všecko definovati, protože to ani možným není; i v tom geometrie učí nás, jak tu sobě vésti máme logicky. Kdo např. nevidí, že definice světlo je pohyb světelný těles světelných je pouhou tautologií? Kdo chtěl by definovati čas , pohyb a jiné podobné výrazy, jimiž všichni lidé představy mají stejné?

Tím pak, že možnost definic takto obmezena, neztrácí ani geometrie ani vědy jiné, řídící se tímto pravidlem, jistoty; neboť příčina, pro kterou definice některé a demonstrace možnými nejsou, není věcí nesrozumitelnost a skrytost, naopak jich nejvyšší zřejmost, a proto v té nemožnosti jeví se ne nedostatek, ale dokonalost lidského rozumu.

Z toho, co vyloženo, Pascal abstrahoval z geometrie tyto základné zásady dokonalého dokazování metodického: definovati výrazy, jichž užíváme, podložiti demonstracím zřejmé principy čili axiomata, a konečně při demonstracích v mysli vždycky zaměňovati výraz definovaný definicemi samými. Dají se pak tato pravidla metodická ustanoviti takto:

K definicím. 1. Každý jen poněkud nejasný nebo mnohoznačný název budiž definován.

2. V definicích neužívejme než názvů úplně známých neb už objasněných.

K axiomatům. 3. Jen věci dokonale zřejmé axiomaticky smějí býti položeny.

K demonstracím. 4. Všecky výroky buďtež dokazovány tak, aby nebrala se k důkazu než axiomata úplně zřejmá, nebo výroky, které již dokázány nebo připuštěny byly.

5. Nikdy nezneužívejme mnohoznačnosti názvů, opomínajíce nahrazovati jich v mysli své definicemi, které je zúžují a vykládají.

Vedle těchto pěti pravidel nezbytně nutných šetřme pak pokud možno ještě tří těchto:

6. Nedefinujme názoru dokonale známého;

7. nezapomínejme požadovati axiomat dokonale zřejmých a jednoduchých;

8. nedokazujme věcí dobře známých samo sebou.

4. Toť všecka metodika a logika Pascalova a běží teď o to, vymeziti hodnotu její ze stránek soustavné a historické.

Máme tu zajisté jen zlomky logiky soustavné; přece však i z toho malička jasný soud o tom, oč usiloval Pascal, zjednati sobě můžeme a naučiti se z toho mnohému, více než na prvý pohled se zdá.

Učí nás Pascal svými pravidly demonstracím, v nichž, jak řekl, rozsuzování, rozlišení pravdy od nepravdy je zahrnuto; k pravdy pak hledání v moderné době pokroku a vývoje oddíl to logiky nejvážnější a nejpotřebnější odkazuje nás k analýzi geometrické předpokládajezajisté znalost pravidel metodiky Descartovy, která psána r. 1637, vymyšlena mnohem dříve z větší části na analýzi se zakládá a která v tom čase nejlepším byla návodem metody vynalézací.

Sylogistiku předpokládá taktéž a rozumí se, že v té příčině s logikou starou, totiž Aristotelovou a scholastickou, se snáší.

Z toho tedy víme dosti určitě, jakou asi byl by zpracoval logiku a metodiku úplnou, zahrnující v sobě sylogistiku a metody analýze a demonstrace geometrické. Bylo by to asi dílo podobné k logice portroyalské, zdělané od jeho přátel, kteří vedle Descarta nejvíce Pascalem při práci své se řídili. Výtečná tato logika, abstrahovaná z panujícího tehdy názoru o světě matematicko-fyzikálném, zajisté nejlépe ukazuje, jaká byla by soustavná práce Pascalova; jenže by logika Pascalova ještě byla úsečnější a přesnější.*

Neboť úsečnost vpravdě matematická charakterizuje myšlénky Pascalovy; těm pak, kdo uvykli našim dlouhým a zdlouhavým logikám, jaké posud fabrikují se od lidí nemajících práce konkrétné, stručnost ta sotva zalíbí se, a přece právě ta stručnost a úsečnost conditio sine qua non být má všem logikům.

Kdo zná se v dějinách filosofie moderné, uznamenal zajisté a snad s podivením, že logiky, které skutečně vědám prospěly, byly kratičké: Descartes zdělal jen čtyři pravidla, Pascal náš pět, Newton ve svých principech jen čtyři apod. jiní, a tím pak několikem slov všecka logika a metodika vyčerpána. Ti pak, kdo mnoho psali o logice a veliká díla zdělali, málo nebo nic neúčinkovali na skutečný vývoj věd; tak už Baconovo dílo, pokud já stopovati s to jsem, pramálo působilo na vývoj filosofie induktivné.

Čím to?

Práce vědecká a práce vůbec jen prací pokračuje; práci naučíš se jen prací, nikoli mluvením. Metody nedopouštěti se bludů, praví Pascal, hledá celý svět: logikové slibují, že k ní dovádějí, geometrové však sami k ní dospívají. A co o geometrech, platí o věcech přesných vůbec.

Logika a metodika in abstracto není než skutečné abstrahování těch pravidel, jimiž řídíme se při práci; kdo skutečně nepracuje v nějakém oboru samostatně a úsilně, poskytne v logice jen to, co již druzí řekli jinými snad slovy, ale jinak práce jeho jen v té míře skutečně prospěje, v které sama logicky je zpracována. Vědění obohatí se takovými pracemi zajisté; ale běží o myšlení barbara a baralipton , praví náš filosof, nejsou rozumem.

Kdo, jako mužové dotčení, zakládá abstraktnou svou metodiku a logiku na znalosti některé vědy, kdo ukazuje, jak skutečně pracoval, ten zajisté spokojí sebe i nás logikou sebekratší; předpokládáť zajisté znalost věcné práce, a kdo pracovati umí, tomu postačují pak pravidla krátká, stručná, úsečná. Jaké medle požívají vážnosti logiky abstraktné u mužů věd přísných?

Ale, řekne někdo, pravidla taková, jak Pascal je vytkl, jsou tak přirozená, rozumí se všecko samo sebou, jsou tak snadná a to je logika? Jsouce pravdivými, odpovídá Pascal, právem jsou jednoduchá, prostá a přirozená; ale snadná nejsou, dodáme my, kdo je chce plniti a nikoli jen znáti zpaměti. Nic není obyčejnějšího rozumuje Pascal než dobré věci, běží jen o to, rozeznati jich; jistotně jsou přirozené, nám všem dostupné, ba i známé celému světu, ale málo lidí rozeznává jich: nejlepší knihy ty jsou, o kterých čtenář myslí, že by je byl mohl napsati.

Logika a metodika, řekněme jedním slovem, jsou uměním, nikoli vědou, a dle toho řidiž se, kdo logiku in abstracto chceš zpracovati, kdo jiné logice chceš učiti: verba docent, exempla trahunt i zde platí.

Že konečně pokus Pascalův skutečně je novým, že pravidla položil skutečně mnohoobsažná, kdo o poměru abstraktné logiky ku práci skutečné s námi shoduje se, zajisté poznal. Pak ale jisto, že Pascal patří k těm několika velikým reformátorům logiky-práce, že zbavoval nás napřed vydatnou prací odbornou a pak teprve logikou in abstracto onoho scholastického přemílání pojmového, které posud u veliké míře jméno filosofie a logiky hanobí: jako mlynář neukazoval by složení svého mlýna dávaje kamenům svým mleti naprázdno, tak logik rozumný o logických pracích ducha lidského in abstracto jen na základě prací skutečných nás poučí. Mezi těmi pak mysliteli vzornými, kteří poznali, že není logika a metodika než uvědoměním skutečné práce, Pascal stojí v popředí.
 
 

III.

5. Že tak dlouho zdrželi jsme se při logice Pascalově, nejen pro věc samu učinili jsme, ale i z té příčiny, abychom porozuměli jeho náboženské filosofii, najmě bojům jeho duševním s náboženstvím pozitivným.

Žil Pascal v době třicetileté války. Zápasil tenkráte katolicismus s protestantismem a šlo o udržení a bytné ustálení toho neb onoho názoru o světě a o důsledné provedení jich v praxi. V zemích pak katolických protireformace vedená jezovity zvláštního svého dodává celku rázu.

Vedle bojů církví a ne málem právě bojem tím upevňuje se v myslích proticírkevné a protikřesťanské smýšlení. V přísných pak vědách vedle našeho Pascala označují ruch duchový mužové jako Descartes, Galilei, Toricelli, Harvey, (něco posléze) Spinoza; pěstuje se nejvíce matematika a fyzika, kartezianismus je filosofií doby.

Ve Francii, Pascalově otčině, dlouho zápolil s Římem kalvinismus vniknuvší ze Ženevy, a právě v dobu, v kterou Pascal se narodil, kardinál Richelieu zničuje politickou moc reformovaných. Králové pak Ludvíkové XIII. a XIV. uskutečňují výbojné své a centralistické záměry, vydatně jsouce podporováni církevními hodnostáři Richelieuem a Mazarinem; odboj Frondy (1648-53), spolčení to demokracie a feudalismu, moci královské nezničil.

Ve vědě a filosofii vládne Descartes a veliké vážnosti požívá Gassendi; obzvláště v matematice pilně pracují: Mersenne, Fermat, Roberval, Carcavi, Le Pailleur, Desargues aj.; Montaignovy myšlénky právě v době té živě účinkují; v poezii povstali: Corneille, Moli re, Racine konečně salony pro osvětu francouzskou tak význačné začínají v době té působiti.

V obrazu, jehož pozadí několika črty jsem nakreslil, v popředí stojí postava Jansenova a klášter Port-Royal, o který tuhý vede se boj od jansenistů a jezovitů: vítězně odráží Pascal chmurné šiky, vítězí na celé čáře, ale přece jenom ho ukonali a Port Royal obrátili v trosky.

Cornelius Jansen (1585 1638), holandský profesor bohosloví, vyspěl studiem sv. Augustina k názorům, které Římu, hlavně pak jezovitům, se příčily; a když 1640 pohrobné jeho dílo Augustinus atd.3) vyšlo, dílo, jež ve světě teologickém i neteologickém velice působilo, odpůrcové Jansenovi jali se učení jeho u papeže osočovati a jeho stoupencům všelikou nesnáz činiti.*

Základná učení, která nelíbila se jezovitům, jsou tato:

Každý člověk ustavičně pociťuje neblahé následky hříchu prvopočátečného; přirozenost lidská naprosto je hříšná, zkažena jsouc od pádu Adamova. Jediné milost božská člověka může zachrániti věčného zatracení. Kristus krví svou nevykoupil každého jednotlivce, a proto křest pouhý k vykoupení nedostačuje. Vyvolenci předurčeni jsou: nikdo neví, je-li na milost přijat, čili nic.

Proti tomuto učení, shodující se v mnohém se zásadami Kalvínovými, povstala církev římská; papež Urban VIII. prohlásil r. 1642 spis Jansenův za kacířský; ale mnozí kněží i laikové nedoznávali viny Jansenovy, nejvíce pak odpíral jezovitům Port-Royal.

Port-Royal des Champs klášterem byl pro jeptišky poblíže Versailles z roku 1223. R. 1626 založila opatka kláštera tohoto Angelica, sestra to Arnauldova, v předměstí pařížském klášter filiálný, zvaný Port-Royal pařížský. Kláštera tohoto velice ujímal se Jean des Vergier de Hauranne známý nám už nepřítel jezovitů a přítel učení Jansenova zaváděje v něm přísnější život náboženský, poněkud mystický. Když pak r. 1640 nejčelnější stoupenci Jansenovi Nicole, Arnauld, Le Maitre, Perrault, Pascal u kláštera nového protijezovitskou školu Coll ge des Granges a pro sebe poustevnu dle dřívějšího vzoru křesťanského založili, Port-Royal proslul záhy nejen směrem svým protijezovitským, ale i přísným svým životem mravným. Četnými pak přívrženci svými v době té na osvětu francouzskou velice působil; byliť zajisté přáteli opata de Hauranna a Jansenia: bratří Arnauld, Le Maitre, Nicole, Lancelot, Fr. de la Molte le Vayer, Corneille, Moli re, La Fontaine, Boileau, Racine a Pascal.4)

Když roku 1653 papež Innocenc V. pět vět Jansenových jako kalvinistické bludy zatratil, dokazoval proslulý v teologii Arnauld a přátelé jeho, že Jansenius nemá v knize své těchto učení, papežem-jezovity mu připisovaných. Avšak Alexandr VII. r. 1656 výslovně vynesl, že Jansenius ve smyslu předchůdcem vytknutém učil, a odsoudil učení jeho o milosti. Nespomáhalo jansenistům tvrditi, že nesluší papeži rozsuzovati pravomocně, jsou-li některé věci, čili nic, a že nemá církev rozhodovati u věcech týkajících se pouhého fakta historického (question du fait du droit).

Jezovité stáli na svém a pronásledovali odpůrce své mocí královskou a papežskou a dovedli toho, aby Arnauld ze Sorbonny byl vyloučen.* Jezovité slavili veliké vítězství tu zčistajasna rozletěly se Francií a celým vzdělaným světem listy volné, jimiž jezovité v učení svém nadobro jsou poráženi. Listy ty, osvětě moderné tak velevýznačné, jsou Pascalovy Lettres provinciales.

6. Skrývaje se cizím jménem Pascal vydal od ledna r. 1656 až do března 1657 osmnáct listů, v nichž s bezpříkladnou po svou dobu ironií, satirou a zdravou logikou mravouku jezovitskou odsuzoval. Hned prvý list takového dodělal se úspěchu, že král dal tiskárny jansenistů prohlédnouti a pod pečetí zavříti; ale nic naplat: list druhý vyšel, a po něm třetí, až i osmnáctý, a tisíce a tisíce exemplářů rozrojily se Francií a Evropou.5)

Prvými třemi listy Pascal pojednává o při Arnauldově, o učení o milosti; o témže předmětu jednají dva poslední, ostatní pak obracejí se proti jezovitům. V plynném dialogu, čerpaje ze samých spisů veličin jezovitských, uvádí mravovědu jejich v posměch a nenucenou logikou zdravého smyslu a čistější mravnosti drtí a ničí.

Brojí pak proti přizpůsobivosti jezovitské, jich vlažnosti a lehkomyslnosti; ukazuje nám, jak např. v Indii a Číně, jen aby zevnějšího dodělali se úspěchu, tuzemcům modloslužby dovolují, a přesvědčuje nás, že jim ve všem o moc a vládu běží, a v ničem o pravou zbožnost a mravnost. A proto vyvrací pověstné učení o probabilismu a dokazuje zhoubnost jejich kasuistiky při takzvaném řízení úmyslu.

Probabilismus dle výměru Nicolova z dvojího skládá se učení. Předně tvrdí, že věrojatné mínění, i když je nepravdivé a když i zákonu božímu se příčí, před Bohem hříchu nezpůsobuje. Druhá pak část této náuky je ta, že ze dvou mínění věrojatných dovoleno je přidržeti se méně jistého. Věrojatnost pak toho kterého mínění určuje buď rozum vlastní, neb autorita; může tedy každý spoléhati buď na sebe, nebo na jiné, obzvláště na slovutné učitele mravovědné.**

Učení pak o řízení úmyslu v podstatě toto bylo. Zlé skutky nedají se při křehkosti lidské zameziti, a proto alespoň úmysl budiž očištěn, účelem způsobujme sobě věci dovolenými. Pověstná to zásada: účel posvěcuje prostředky, která těmito zřetelnými slovy snad od žádného jezovity nebyla pronesena, kterou však mnozí skutečně se řídili.

K jakým pak strašnostem zvrhlost lidská užívajíc sofistiky a kasuistiky dojíti může, toho příkladem jsou tato fakta Pascalem z knih jezovitských čerpaná. Dcera smí smrt otcovu přáti si, a umřel-li, smí těšiti se, těší-li se prý ze statků zděděných a nikoli ze smrti otcovy z osobného snad záští. Souboj není dovolen Písmem; ale aby neřekli lidé, že nemáš cti a srdnatosti, když ti někdo na cti ublížil, můžeš tam, kam tě k souboji vyzvali, procházeti se, a potřeba-li, cti své obhájiti procházka není věcí nedovolenou a brániti se dovoleno taktéž. Nemáš-li, snad pro obchodní záležitosti, času vyslyšeti jednu mši celou, jdi na kousek k tomu a na kousek k jinému knězi, a byls při mši celé. Evangelium velí: vaše hojnost spomoz jejich chudobě ; ty nerad dáváš? Dobrá. Řekni: distinguo, rozlišuju: hojnosti v pravém slova srozumu nikomu, ani králi se nedostává, a proto nepotřebuju chudým dávati. Komu není 21 roků, tomu neuloženo postiti se; X. stal se o jedné z půlnoci 21letým: je dnes k postu povinen? Je půst, je 21letý, měl by se postiti ale přece ne: vždyť mohl od 12 do 1, kdy ještě neměl povinného stáří, tolik jísti, že by ještě ráno syt byl.

Taková je asi ta kasuistika mravovědná, a mohly by ještě mnohé, horší ještě příklady býti předloženy, kdybychom učení mnohých otců o vraždě, pověstnou otázku, kdy jezovita smí odložiti šatu svého kněžského, aby ho neposkvrnil, apod. ze spisů těchto křesťanských sofistů vážili. Ukázka naše dostačí; a jen bych ještě rád ukázal, jaká ta Pascalova ironie, jaký ten jeho žravý sarkasmus byly, jimiž důvody jeho tak mocně působily.

Snad tento příklad. Vyzvídá Pascal ze spisu otce Caramuela, nesmí-li jezovita jansenistu zabíti; neboť po učení jiného slovutného otce smí kněz nebo mnich zavražditi každého, kdo by o něm nebo řádu jeho utrhačné věci roztrušoval: je totiž dovoleno zabíti toho, kdo nám na život sáhá, kdo však čest naši nám zničuje, život nám zničuje. Z toho tedy, myslí si Pascal, dovodí snad otec Caramuel právem, že smí jezovita jansenistu zničiti. Alevšak chyba lávky! Otec Caramuel právě naopak toho nedovoluje jansenisté prý jezovitům neškodili, naopak vyvýšili slávu jejich proti vlastní vůli, nezatemňujíce lesku společnosti více než sova slunce. Alevšak, táže se postrašený touto shovívavostí Pascal, co stane se, napadne-li nějakému tomu sv. otci, že je věrojatno, že jansenisté jezovitskému slunci překážejí? Pak arci je po nich veta: probabilismus a řízení úmyslu jsou s nimi v koncích jako nic.

Vedle těchto vážných důvodů nacházejí se mnohé lehčí, kterými odpůrce své směšnými činí, jako když např. ukazuje, že jezovité ze slov Izaiáše proroka mluvícího o andělích společnost svou za společnost andělů prohlašují apod.

7. Že Pascal porazil nepřátely své dokona, dá se mysliti.Teprve za čtyřicet let zmohli se jezovité na důkladnější odpověď6); ale rána, která jim Pascalem zasazena, nedala se nadobro zhojiti. Listy Pascalovy k odčinění jezovitismu nejspíše a snad i nejvydatněji přispěly; pozdější politická jejich porážka nebyla než nutný praktický důsled teoretických principií Pascalem hlásaných.

V dějinách pak filosofie velevýznamnými jsou listy ty tím, že ponejprve světu dávají velikolepý příklad, že laik u věcech mravovědných může rozhodovati, čímž, jak už Sainte-Beuve uznamenal pojem hodnoty osobné stal se světským.*

Žeť pak nejen proti jezovitům působily, ale i proti církvi, pokud jezovitů ujímala se, rozumí se samo sebou; a proto rozumíme, proč jich konečně proti náboženství křesťanskému vůbec bylo užito, jak nejlépe vidíme z encyklopedistů minulého století, na které listy Pascalovy veliký měly vliv. Naopak není nám s podivením, že mužové jako le Maistre Pascalovi jsou nepříznivi. My, doufám, o listech Pascalových úsudek můžeme pronésti nestrannější, protože historičtější. Nebyli bychom spravedlivými, kdybychom neřekli, že v mnohém Pascal jezovitům křivdil. Nemyslím tu na některé nesprávnosti při citování spisů jezovitských apod. poklésky, které mu byly vytýkány; ale držím, že jezovité měli svým probabilismem částečně pravdu.

Probabilismus totiž učí, že věrojatné mínění před Bohem hříchu nezpůsobuje, i když pravdě se příčí. Pokud tím řečeno, že nehřeší, kdo skutečně nezná dosahu svého jednání, a že nedoznává trestu, ovšem žádné úhany, kdo nevědomky se provinil, jezovité rozhodně pravdu mají.

Ještě jiný má probabilismus význam, a to právě pro dobu Pascalovu. Učení to, tuším, svobodě náboženské více přálo, než rigoristům jansenistům se líbilo, a tím prospělo kladně vývoji člověčenstva. Alespoň Nicole, jezovitů veliký odpůrce, mnohými příklady dokazuje, jak jsou jezovité namnoze shovívavi k jinověrcům; a jestli snad k protestantům nechovali se všude tolerantně, zajisté na druhé straně svou u víře netečností církev a víra věc je dvojí! odčinili zčásti, byť i mimoděk, v čem provinili se svou panovačností.

Arciže historické toto posuzování nezalíbí se těm, kdo na věc zírají ze stanoviska té či oné strany; o stanovisko takové tu nejde, a proto jen k tomu odkazuju, že i mezi jezovity samými, nejen teď, ale i před Pascalem, skutečná nemravnost přísně se kárala.**

Konečně dovolím si poznámku o kasuistické metodě jezovitské. Že v době naší advokátské kasuistiky není méně než u jezovitů, jsem přesvědčen; méně jsem přesvědčen, že co do mravnosti ta naše moderná je vždy a u všem lepší, a proto tu i onu odsuzoval bych jen tehdy, kdy nemravným účelům slouží. Jedno zajisté zlo veliké je při jezovitské, a které ji vlastně charakterizuje: to vymýšlení všelikých konkrétných případů nemravných, které naplnivši mysl obrazy šerednými, vůli k činům více podněcuje, než od nich odvracuje.

IV.

8. Se jménem Pascalovým obyčejně sdruženy jsou ideje náboženské a etické, jak dochovaly se nám v kusých jeho Pensées a několika menších pojednáních v listech soukromých. A právem mu ideje ty v dějinách osvěty zabezpečují slávu nehynoucí: netoliko proto, že tlumočí jimi názor světový doby své a pozdější, ale i samy v sobě cenu mají nesmírnou, projevy jsouce ducha vpravdě filosofického.

Už řečeno, že Pascal chtěl pravdu zjevného náboženství křesťanského dokázati, ateismus a indiferentismus potříti naprosto; avšak chatrné zdraví a řekněme hned i nemožnost vyhověti úkolu takovému nedaly mu myšlénky svésti v celek urovnalý. Smrt vyrvala ho z práce obrovské, a proto dostalo se nám jen myšlének porůzných, jak je v posledních svých čtyřech letech na kousky papíru sem tam byl napsal. Velezajímavé dějiny těch Myšlének vypravuje sestřenec Pascalův při prvém jich vydání; týž zachoval nám spolehlivou zprávu o celém plánu, jak ho Pascal přátelům svým příležitostně byl zjevil a kteréhož i zde k výkladu užito.

Napřed vylíčiti chtěl Pascal přirozenost lidskou psychologicky. Ukazuje nám člověka v nejskrytějších myšlénkách a tužbách, jak od přirozenosti v duši jeho neladná je směs vznešenosti a nízkosti, síly a slaboty, světla a tmy. S hrůzou poznává člověk, hovící posud naivné netečnosti, tyto protivy svojí přirozenosti, a poznáním tím veta je po lhostejnosti a indiferentismu: záhada žití lidského, záhada světová dotkla se úmornou svojí tísní duše prosté ta tam dětinská ze světa radost, ta tam rozkoš ze žití přirozená duše zírá v zející zhlubeň rozumu a z jeku rozkolocených myšlének marně vyvažuje pravdy

Co značí člověk táže se Pascal proti nekonečnu? Co je tvor ten nepatrný, přirovnáme-li jej k vesmíru? Ničím, a nicotu tu pociťuje v nitru svém každý, kdo zadíval se jednou v ten svět nekonečný, ba i v ty nejmenší částice světové. Vizme jen např. stvořeníčko tak malinké, jakým je roztoč: i v té nepatrné bytosti shledáváme nekonečné světy, a zvědavost naše v němý se obrací podiv. Baží duch po jistotě a pravdě svrchované, ale té nedostává se mu; jen zčásti víme, zmítáni jsouce mezi absolutným věděním a dokonalou nevědoucností. Člověk prostý jako dítě neví o ničem, a právě proto je spokojen; veleduchové poznavše, co člověku vůbec poznati možno, že ničeho nevědí, uznávají, vracejíce se takto k nevědoucnosti, k nevědoucnosti arci vědecké, uspokojivé. Jen ti, co opustili nevědoucnost přirozenou a vědecké nedošli, ti, co stojí uprostřed obou, znesnadňují svět, ztrpčují život sobě i jiným; a proto jest úkolem naším přesvědčiti se dokonale, že vlastně nevíme ničeho. Přece však všecka vznešenost lidské přirozenosti zakládá se na rozumu: rozumem dlužni jsme povznésti sebe, a proto vynasnažujeme se, abychom dobře myslili: toť základ mravovědy. Vznešenost člověka je to jeho poznání, že je bídným: Člověk není třtina, v přírodě nejslabší, ale je to třtina myslící. Nemusí celý vesmír vystrojiti se k jeho záhubě; trochu páry, kapka vody dostačí k jeho zabití. Ale kdyby ho vesmír zdrtil, člověk byl by přece vznešenější svého úbijce, protože ví, že umírá; vesmír pak neví o výhodě, kterou má nad ním.

Avšak nepýchejme rozumem svým nebo přece jen sláb je a mdlý! Moucha vytrhuje domýšlivého světa pána z myšlení zabij to zvířátko, abys dojíti mohl pravdy! Duch závislý je na tělu, na hmotě přírody; tři stupně zeměpisné výšky zvracují všecku naši filosofii práva; zrnko písečné, dostalo-li se v těle člověka na nepravé místo, určuje osudy států! Co vede a spravuje každého z nás? Čím řídí se člověčenstvo? Rozum? Nikoli! Zvyk, pouhý zvyk, a obrazivost, kterou obdařeni jsme od přírodyk neštěstí svému, v ustavičné nás uvádí klamy a bludy. Který člověk je filosofem takovým, aby netřásl se jsa nad propastí, byť úplně byl přesvědčen, že držán je pevně a jistě? Tak my po celý život v ustavičné jsme rozechvělosti a nejistotě, a tím právě slabost svou dosvědčujeme.

Ale nejen rozumem svým, i vůlí svou jsme slabí. K jednání všelikému neponouká nás rozum, ale vůle, naše city, chtíče a pudy, a vše, co činíme, abychom štěstí našli, podnikáme; i ten, kdo se věší, činí tak, aby se stal šťastným. A co je to štěstí lidské? Všecky ty vynálezy, jimiž si lidé od oné rozechvělosti pomáhají, to, čím se vyrážejí: konverzace s dámami, války, veliké podniky, slovem všecko děláme jen proto, abychom prázdnotu svou vyplnili. Není bytostí naší rozumnost, ale chtivost slepá; proto nedovedeme klidně poseděti ve světnici, proto ohlušujeme se honbou po štěstí vyrážíme se! Smrt, nouze a nevědomost, toť štěstí naše: odstraniti jich nemůžeme, a proto jsme se sřekli, že nebudeme na ně mysliti. V nicotě své v očích jiných chceme vynikati; ctižádostí hojíme se na bídě své a mizernosti, a nemůžeme-li bídy své ukrýti, pak honosíme se tím, že jsme ji našli. Vše, i život rádi přinášíme v oběť, jen když mluví se o tom! Je ctižádost největší naší slabostí a nízkostí chceme, aby podivovali se nám tvorové, o nichž víme, že právě tak nicotnými jsou jako my!

Při shonu tomto po vyražení každý vede si bezohledným sobectvím: pravdu a spravedlnost šlapeme nohama, jen abychom dosáhli účelů svých osobných: já , toť matné ono slovíčko, jemuž v zaslepenosti své podřizujeme vesmír.

Jak jednotlivcův, tak i povšechný život společnosti založen je na té prazvláštní dvojakosti, tom spojení vznešenosti zároveň s nízkostí.

Společnost spočívá na ctižádosti, na vespolném šálení, klamání, na lži: každý klame sebe a jiné; že však udržuje se spolčení na základě tak lichém, z té příčiny se stává, že nouze odkazuje lháře ku lháři. Co nouze nečiní, činí moc, jíž králové a úřadové všelicí společnost udržují. Zakládajíť králové moc svou dílem na moudrosti, dílem na hlouposti národů, ale více na hlouposti; moudrost však je to přesvědčení, že potřebí je principu monarchického pro slabost národů. A protože na té slabosti královstvo spočívá, je tak trvalým neboť lid sláb zůstane, tím buďme jisti. Není tedy královstvo založeno jako na nějaké zvláštní milosti boží: lid uvykl vídati krále se stráží vojenskou, strach stal se pak tou zvláštní úctou, kterou ku králům míváme. Úřadnictvo pak ostatní, lékařové atd. udržují místo své vyvýšené tím, že ošalují svět šatstvem svým a úpravou vnější vůbec, působíce takto na obrazivost lidu prostého. Jen vojsko nedělá si z jiných takové blázny, protože má moc, a kdo moc má, jednoduchý má k panování prostředek. A proto vládne světem moc, a nikoli vědění a rozum, dosti na tom, užije-li rozum moci té světovládné.

Takovými tedy a podobnými vývody Pascal hodnotu světa a žití posuzuje naprosto skepticky. Rozum člověka je slabý, zvyk a nikoli moudrost řídí lidskou společnost; pro ukojení vrozené zvědavosti své sestavilo se člověčenstvo celý system omylů a bludů a lepší ty nepravdivosti, v kteréž věříme, než neúkojná zvědavost!

Všecek náš život není než ustavičný boj se sebou a jinými, a proto celý ten život cenu má pramalou: komedie života, ať už v jednotlivých oddílech krásná jak krásná, končí krvavou dohrou; nasypou nám na hlavu drobet hlíny toť konec člověka. Jaká šalba je člověk? Jaký tvor neobyčejný, jaký patvor, jaký chaos, jaká schránka protiv, jaká to bytost prapodivná? Soudcem všech věcí, slabý červ zemský, nádoba pravdy, stoka nejistoty a omylu, sláva a vyvrhel všehomíra!

9. Jak tedy, táže se Pascal, porozuměti člověku, tvoru to z poloviny andělem, z poloviny zvířetem? Kdo vysvětlí mu člověka u protivách těch nepochopitelných? Neboť že dvojakost ta skutečně je, pociťuje každý bezprostředně, a proto byli, kteří dvě duše v člověku hledali.

Filosofie nevykládala nepopěrného tohoto fakta, míní Pascal, a víme, že odvrátiv se světského žití, odvrátil se i filosofie. Ještě listy provinciálské , ač psané po druhém jeho obrácení , psány jsou ještě oním světským duchem, jaký v literaturu tehdejší Montaigne aj. uváděli; ba právě působení Montaignovo vidíme v listech největší, vždyť Montaigne to byl, jehož Pascal z autorů neteologických nejbedlivěji byl prostudoval a jímž řídil se v prvé své době. Ještě tehdy, kdy vstupoval v klášter Port-Royal, v dochované nám rozmluvě s p. de Saci neodsuzoval filosofie naprosto a nacházel v Montaignovi, přirovnávaje ho k Epiktetu, vedle zlého, jež četba spisů jeho způsobuje, i dobré. Později však odsuzoval Montaigna rozhodně; jeho má před sebou, když proti náboženské netečnosti a lhostejnosti vystupuje, jeho to skepsis, kterou by rád přemohl. Montaigne zástupcem mu je rozumu lidského, nevedeného vírou zjevenou, a rozum takový nedochází pravdy a klidu, a proto posmívat se filosofii, toť pravým filosofováním .

Jak filosofie, tak i náboženství různá neobjasňují Pascalovi té dvojakosti lidské přirozenosti. I v nich nachází jen omyly, nicotu a tolik bludnosti, že s ošklivostí odvrací se od nich.

Jen ve svatých Písmech národa židovského nalézá, čeho marně byl hledal ve filosofii a v náboženstvích ostatních. Z Písma doznává, že svět dílem jest Boha a že Bůh stvořil člověka k obrazu svému; hypotéze ta líbí se mu, ale jak srovnati si víru v světotvůrce s tou přirozeností lidskou?

Hřích prvopočátečný vysvětluje mu tu dvojakost lidské přirozenosti. Vidí, že Písmo sv. líčí přirozenost lidskou, jakou skutečně je, rozumí teď sobě a ví, odkud v duši lidské vznešenost a nízkost se vzaly. Ví teď, proč člověk puzen je nekonečným bažením po štěstí: duše má mdlou upomínku na stav svůj rajský a na štěstí tehdejší své neviny; nekonečné toto bažení nemůže ukonejšiti věcmi konečnými pozemskými, jen nekonečnem: Bohem.

Učení pak o hříchu prvopočátečném samému Pascal nerozumí, neumí vysvětliti, jak hřích prvého člověka působí na pokolení pozdější; ale nepotřebuje rozuměti tajemství tomu. On potřebuje vysvětlení přirozenosti lidské a tajemství to potřebě té vyhovuje; v hřích prvopočátečný přes všecku jeho tajuplnost věří proto, že, poznav sebe sama, to sebepoznání své zřejmé jen tímto učením může vysvětliti.

10. Pascal tedy jako kdysi Platon, a zdá se, že docela samostatně, dospěl k učení o zpamatování (anamnézi), dav takto biblické náuce o hříchu dědičném výklad filosofický. Platon arci uče zároveň praeexistenci duše, neviděl v anamnézi své takového tajemství jako Pascal, a to i z té příčiny, že učení své ustavil z důvodů více psychologických než mravovědných, čímž nejvíce liší se anamnéze Platonova od Pascalovy.

Hřích prvopočátečný tehdy vysvětluje dokonale přirozenost lidskou, čímž hodnota a pravdivosť Písma zřejmě vysvítá. Neméně zamlouvá se mu zaslíbení Vykupitele; z toho pak, jak mluví Písmo o Bohu, a že skýtá náležitý pojem o náboženství, zakládajíc všecku bohoslužbu na lásce k Bohu, zdá se mu učení biblické být pravdivým. Víra v teismus, hřích dědičný, Krista Vykupitele a náboženství křesťanské vůbec uspokojila by skepsi a přemohla by zároveň člověka přirozeného; a proto usiloval Pascal o to, aby prokázal pravdivost zjevení křesťanského, a to způsobem následujícím.

Hlavně dokazuje, že Písmo musí býti uznáno jako kniha stará a zasluhující víry každého člověka nepodjatého. Předčí nad všecky knihy staré národů jiných učením svým, jeho pravdivostí a vznešeností nadlidskou; že pak i mnoho pochybeného v něm je, to právě to, co tam velikého, ukazuje.

Zázraky Starého zákona zasluhují víry pro pravdivost zákona samého a pro vnitřní svou pravdivost.

Všecek zákon Mojžíšův jest jen obrazem toho, co Mesiáš skutečně vyplnil; všecky dějiny národa židovského jen zobrazením jsou života Kristova. Proroctví Starého zákona vyplnila se skutečně.

Proroctví a obrazné dějstvo národa židovského pradivost Kristovu sdostatek dokazují; avšak i osoba jeho sama v sobě nejvážnějším pravdivosti je důkazem. Celé žití jeho, jeho osobnost, zázraky, učení a konečně i vnější okolnosti života jeho dosvědčují navzájem jeho božskost.

Apoštolů život, práce a působení taktéž nevývratným jsou důkazem, že zjevení náboženství křesťanského je pravdivé. Totéž viděti je z dějstva prvé doby křesťanství.

Evangelium hlásá taktéž pravdu Kristovu: sloh a osobnost evangelistů a apoštolů pravdivosti je zárukou neméně než zázraky, mučednictví a život tak mnohých svatých.

11. Dle tohoto plánu byl by Pascal, pokud ze zlomků vidno, dílo své sepsal slohem skutečně úchvatným. Logickou přesnost myšlének grandiózných pronáší slovy nejkrásnějšími; tu domlouvá rozumu, tu zase cit rozvroucňuje, vážně mluví a žertovně, pláče a směje se, bleskem drtí, aby pak ustrašeného přemlouval lahodivým ševelem slov přátelských; ironií, satirou, sarkasmem, vtipem, zkrátka všemi prostředky dovedného umělectví slovesného chtěl dosíci vznešeného svého úkolu.

Co do věcného provedení zakládal dílo své na třech hlavních důkazech.

Po prvé. Náboženství křesťanské církve katolické původ svůj od Boha dokazuje skutečným zmravňováním člověčenstva.

Křesťanství učí Boha milovati, rozumí samojediné přirozenosti lidské, běhu světovému; tím, že vysvětluje dvojakost lidské přirozenosti vírou v hřích prvopočátečný, nevývratný podává důkaz své pravdivosti. Náboženstvím křesťanským veden jsa poznává člověk sebe sama, poznává, co mu dobrem, poznává nicotu svou a hříšnost, zároveň však léky bídy své. Filosofové poznávají jen Boha, ale nepoznávají bídnosti lidské, a proto končívají nedůstojnou pýchou; avšak lid doznává přece jen té své slabosti, a neznaje pak Boha padá v bídu ateistů. Pravé poznání tkví v přesvědčení, že Bůh může býti poznán, ale že člověk nehoden je smilování jeho, že však přece Vykupitel ho spasí: kristologie podkladem je náboženství křesťanskému.

Znak pravého náboženství je, že činí člověka šťastným a lásky hodným; křesťan učením svým přes všecku přirozenou podlost svoji stává se vznešeným, a jeví se tedy božskost náboženství jeho v účincích, jichž pouhým působením přirozenosti lidské nelze vysvětliti.

Po druhé. Nepřetržitost a trvání církve zřejmým jsou důkazem božskosti. Církev vznikla mocně, ač pronásledována byla co nejvíce; dala se mučiti, ale nikdy nepoddávala se světským tyranům. Náboženství jiná a sekty z ní samé vyvstávající dokazují nejlépe vznešenost její. Nadlidskou pak mocnost její z toho viděti, že vyžaduje od přívrženců svých největší sebezapření, že učí nenáviděti sebe sama, kdežto přece víme, že člověk od přírody je největším sobcem; když tedy přece opanovala svět, tož zajisté z tohoto světa není. Konečně i to velikost její hlásá, že učení její i nevzdělaným i vzdělaným se hodí, kdežto náboženství jiná jen jistým třídám lidu vyhovují.

Po třetí. Vnější i vniterná pravdivost zázraků, o nichž nám Písmo zprávy dává, věští pravdivost učení křesťanského; náboženství bez zázraků je nemožno.

Jak vidno, nešlo Pascalovi o teismus vědecky prokázaný. Štítil se on toho teismu na papíře, ale dodělával se živé víry, a proto všecky jeho vývody k povzbuzení teistického přesvědčení více psychologickou než logickou cestou směřují. Důkazy vědecké, praví, jako např. Descartův, uspokojují rozum jen kratičký čas, skepsis vrací se brzy po jich přečtení; on však živou chce víru v Boha, a proto usiluje dokázati teismus náboženský, nikoli deismus, jenž po mínění jeho od náboženství křesťanského skoro tak vzdálený jest jako ateismus. A proto i tělo zvykal by k učení tomu a zpracoval by ústrojenstvo tak, aby patřičným myšlénkám bylo přístupno!

Přece však Pascal nemůže se zdržeti, aby příležitostně, jako úkradkem, nedával důkazy vědecké, jaké už před ním a posud mohou býti poskytnuty, důkazy to teleologický, kosmologický, důkaz z náhodnosti (ex contingentia) a důkaz psychologický. Všecko jeho přesvědčování, že křesťanství skutečně je Bohem zjeveno, založeno je na rozumném biblí a světa výkladu; přece jen ten rozum, týraný a zničovaný, soudcem je zjevení. Podivná to metoda, podivný to odpor ortodoxie náboženské: k dokázání pravd nejvyšších přece toho snižovaného rozumu je potřeba!

S teismem úzce spojeno je Pascalovo učení o nesmrtelnosti duše. Učení tohoto právě jako teismu nechce prokazovati vědecky, ačkoliv i v této příčině důkazy dává, kdykoli se nahodí, byť ne ve formě soustavné; ptá se např., čím filosofové potlačili vášně své, zdali hmotou apod.*

Celá správa životní, myslí Pascal, vírou nebo nevěrou v nesmrtelnost je řízena; jemu zajisté učení to ve způsobě křesťanské odplata po smrti! mravovědu všecku podmiňuje.

Jako důsled teismu Pascal hlásá determinismus, v čemž zajisté práv je; z křesťanského pak názoru o světě, najmě o vývoji člověčenstva dle teorie hříchu dědičného, dospěl k učení o milosti ve smyslu Augustinově a Jansenově, kterak jen milost boží činí, že důkazy náboženství jeden člověk přijímá, druhý odmítá.

12. Co konečně věrovyznání Pascalova se dotýká, tož myslil on, že věrným je katolické církve synem, maje jansenismus, jehož se pevně držel, za pravověrný. Nařknutí z kacířství, neméně jako přátelé jeho Arnauld a Nicole, se hájil, nechtě míti spolčenstva s Kalvínem aj. římské církve odpůrci zjevnými. Avšak de facto Pascal spustil se v teorii hlavní zásady církve římské, autority. Studium Písma odvádělo ho, jak odvedlo jiné, od Říma, a proto pravdu má Sainte-Beuve, že jen smrt ho uvarovala výslovného odštěpení.

Z praktické stránky Pascalova příkrost mravní taktéž s tehdejším protestantismem mravy reformujícím se shoduje, jak už z boje jeho s jezovity vysvítá; přece však vcelku názor jeho světový je katolický. Nejlépe snad označíme tu nerozhodnost jeho řkouce, že hlava byla protestantská, srdce katolické; charakter to, jejž posud nalézáme v zemích dle jména katolických napořád.*
 
 

V.

13. Stručné vylíčení naše života Pascalova a učení jeho dokončeno, i nezbývá nám, než úhrnečný o něm pronésti posudek, pokud totiž na skice této celkové posouzení můžeme zavříti.

Předně a především pozoruhodna je zvláštní skepse Pascalova. Skepse ta vznikla, myslím, pochybováním o pravdách náboženských, a posléze jaksi donucoval se pochybovati i o rozumu; v nejtajnějších však záhybech srdce jeho přece jen skrývá se přesvědčení, že vlastně jen rozum má býti soudcem veškerého vědění a poznání. Pochybujeť o náboženství (křesťanském) neméně než o filosofii: Kdybychom jen jistého měli držeti se, nemusili bychom držeti se náboženství, neboť není jisté; avšak čeho nepodnikámev nejistotě? Cesty mořem! Války! Není jisto, že náboženství je pravdivo; ale kdo odváží se říci, že se jistotně možno, aby nebylo? Je tedy Pascal zvláštním apologetikem: on sobě samému dokazuje pravdy zjevené! Znamenáme při něm zjev dnes obyčejný: přání věřiti pevně, jak věřili otcové ale přání to víry nečiní.

Co se dotýká učení jeho náboženského a mravovědného, tož nelze neznamenati, že úkolu svému, jaký stanovil si, nedostál, ovšem pak požadavkům doby naší modernější. Teismus, základní to učení náboženské, nedokázal tím logickým způsobem, jakým si přece jen přál, a snad z té příčiny, více než pro nemoc svoji, k soustavnému zpracování myšlének svých o náboženství nedospěl. Přísný jsa matematik a bystrý logik, jenž u všem zřejmosti a důkaznosti požadoval, uznamenal záhy, že v příčině této svým logickým pravidlům zadost neučiní; dokonce pak zjevený teismus s matematickou přesností chtíti dokazovati je contradictio in adjecto. A proto vidíme vznešeného ducha Pascalova zmítaného ustavičně mezi požadavkem rozumu a úctou k podání, vědeckou kritikou a vírou v autoritu; každý okamžik čekáme rozhodnutí ve prospěch rozumu, ale marně. Duše toužící po pravdě nemůže vymaniti se z okovů časových, jeho mocný duch svíjí se pod tíží úkolu svého v zoufalém svém stavu pak krví svou napíše, že nejlépe je státi se zvířetem, necitným, nevědomým, lhostejným Jako zoufalci život ukončují sebevraždou, tak Pascal střemhlav vrhá se v náboženství zjevené, modlitba jest mu, co jinému jed. Proto jednak ne rozumem, ale citem přesvědčení v nás vzbuzuje; srdce prý má důkazy, jichž rozum nezná a přece zase i rozumu chce dáti po právu, ta třtina myslící přece jen chce věděti. Rozumíme mu pak, když o jsoucnost boží hazarduje: kdo v Boha věří, může býti věčně šťastným, má-li pravdu; nemá-li jí, ničeho neztrácí; ateista však pravdou ničeho nedosahuje, ale když se zmýlil, pro věčnost činí se nešťastným.

Tato dvojakost Pascalova účinkuje prazvláštním způsobem: není spisu na světě, který by tak mluvil k duši jako Pensées , který by z netečnosti a lhostejnosti tak vyburcoval a záhadu žití lidského tak dojemně naučil ne-li poznávat, tož aspoň tušiti. A málo je spisovatelů, kteří pojmům svým tak subjektivným našli pravého výrazu, neboť slova Pascalova skutečně od srdce jdou k srdci. Indiferentismus odstranil úplně, to podařilo se mu, jak si přál; podařilo se mu však i teismu dokázati tomu, kdo vědom jest sobě, že nelze učení tohoto s jistotou matematickou prokázati, ale buď větší neb menší věrojatností, že není teismus vědě než hypotéze jako hypotéze jiné. Podařilo se mu dokázati teismus, dostačují-li u věci té důvody-život, jakých poskytli světu mužové jako Platon, Kristus aj.

Oceňování života lidského, jaké u Pascala nacházíme, odpovídá vcelku jeho skepsi. Pascal není vlastně pesimistou, ač nicotu žití lidského snad krutěji líčí než sám Schopenhauer; avšak ten, kdo žití lidské za nicotné prohlašuje, není již proto pesimistou, neboť běží o to, k jakým kdo z oceňování světa a žití dospívá důsledkům. Pascal je teistou, a teismus nikdy není pesimismem, i kdy, jako např. evangelium, života lidského necení. Ostatně dlužno připustiti, že Pascal svět viděl temnější, než skutečně je, a že upřílišil se v jeho snižování; příčiny tohoto nedostatku jsou zajisté psychologické a osobní, logicky pak věc vysvětluje skepsis jeho. Ustavičné neduhy tělesné, k tomu žití mnišské, samotářské a vliv jansenistů zavinily stav jeho duševní z velké části; nemálo pak roztrpčovalo ho, myslím, Jansenovo učení o milosti, ten prazvláštní fatalismus křesťanský. Není to determinismus samý, který tak působil, ač jisto je, že lidé přesvědčení o bezvýminečném determinismu vcelku kloní se k větší vážnosti a přísnosti než indeterministé, což dovoditi lze psychologicky i historicky; více zmátorňuje ho víra v předurčení, to s determinismem jen historicky, ne logicky spojené. Jako Kalvín a přívrženci reformovaného principu vůbec z toho učení k mravní přísnosti a často až k utlačování volnější lidskosti dospěli, tak i Pascal stal se takovým světa opovrhovatelem, a to tím přísnějším, protože jemný duch jeho důsledy z předurčení dovozoval logičtěji a neuprosněji, než činívají jiní přirozenou jsouce vedeni, abych tak řekl, nedbalostí; neboť tolik je jisto: učení o předurčení, logicky-li se probírá, učení hrozné jest a jako vír zachvacuje neodolatelně city lidské v pochmurnost neútěšnou.

Není tedy Pascalovo rozbírání života lidského docela správné; zato myšlénky jeho pravými jsou perlami psychologie konkrétné a k poznání pravé přirozenosti lidské příspěvky neocenitelnými.

Hlavní nedostatek Pascalův tkví po soudě mém v jeho nehistoričnosti. Duch jeho matematický, podobá se, zíral ve světě jen na moment statický, pro kinetický smyslu většího nemaje. Tím stalo se, že neporozuměl vývoji lidskému, že hledal příliš absolutna, kdežto my, arci že po dvoustoleté práci, víme, že mohutnostem našim svědčí lépe pojmy relativné a že alespoň na mnohé záhady nejen logicky, ale i psychologicky a historicky máme pohlížeti. Pascal nepoznal relativné oprávněnosti veškerých zřízení lidských, najmě středověkého řádu společenského, a proto nevěděl, jak počínati sobě s církví a s autoritou vůbec. V tom podlehl věku svému, a proto je nedostatek jeho nedostatkem člověčenstva. Silný duch jeho sice i na poli tomto dospěl k poznání nenáhlého vývoje člověčenstva a hlásal on mezi prvými novou ideu pokroku; avšak idea ta zůstala v soustavě jeho vědění osamocenou, a proto neužitečnou.*

Co konečně do zásluh Pascalových o matematiku, fyziku a logiku, dostačí tu odkázati k tomu, co řečeno je výše.

14. Historickému pak posuzovateli Pascal jeví se duchem, jenž mohutně zápasí s dobou svou, s dobou to, v které moderný názor světový přirozeným způsobem vyvíjí se ze středověké filosofie. Na Pascalu lépe než na kom jiném studovati můžeme vyprošťování ducha nového z autority, a konkrétněji řečeno, vývoj protestantismu z katolicismu. Co krok ten u vývoji ducha lidského znamená, my Čechové, učinivše ho dříve jiných, nejlépe měli bychom rozuměti; my měli bychom ve vzpomínce na hranice kostnické, na boje naše s Římem a úpadek svůj nejlépe rozuměti, jak závažný ten krok byl a nesnadný. Z Pascala zajisté vidíme, jak duch lidský jen s tíží vymanil se z řádu zvykem odvěkým posvěceného, a jak trudno je budovati jednotný názor o světu důsledný, který co do soustavnosti, byť umělé, rovnal se, najmě praktickými důsledky, názoru katolickému. Toho všeho pokolení naše snadno zapomíná nerozumíme svým: Husovi, Chelčickému tím méně ovšem Pascalovi.

Ten pak zvláštní boj vniterný, jejž Pascal po celý svůj život vždy znova podstupoval, psychologicky porozumíme považujíce, jaký vliv tenkráte církev měla ve Francii, když podařilo se jí protestantismus až na malé zbytky vyhladiti. Přísný pak a spravedlivý Pascal jen krok za krokem od církve se odvracoval. Jaký rozdíl v té příčině mezi Pascalem a Newtonem: i Newton byl matematikem a fyzikem, co do schopností sotva Pascala větším, a jak docela jiné jsou práce k teologii hledící Angličana protestanta sotva o čtvrt století staršího. Jaký to rozdíl mezi Pascalem, jenž nemůže odpustiti Descartovi, teistovi, mechanické vykládání vývoje světového, a Newtonem, jenž výkladu tomu pevný položil základ! Tam žalostný pokus zabezpečiti zjevené náboženství ve formě středověké, tu klidné již přesvědčení teisty, kteréhož Channing právem čítá k chloubám unitarianismu.7) Takový rozdíl nevysvětluje se pouze osobnostmi různými toť pokrok časů a přirozený vývoj ducha lidského.

Skepse Pascalova mocně působila na potomstvo, nejvydatněji arci v 18. st. v negativné škole francouzských encyklopedistů. Základné pak učení jeho skepse, že ne rozum, ale zvyk řídí lidstvo, má od Montaigna: učení to u Montaigna i Pascala čelí proti řádu společenskému a zakládá se u obou ne tak na logických vývodech, jako na citu rozrušeném nesrovnalostmi doby tehdejší. Teprve Hume týž princip přenesl na pole pouze teoretické rozborem svým pojmu příčinnosti. Působení Pascalovo na Huma zdá se mi býti zjevným. Jako Pascal uznává i Hume filosofický význam matematiky jako jediného jistého vědění, vše ostatní pak poznatky jen zvykem podpírá; nedomáhá se zajisté víry v zjevení toť veliký rozdíl a pokrok skotského skeptika protestanta o století staršího.* V jakém tedy historickém světle Pascal se jeví, působiv na Huma, netřeba doličovati obšírněji, neboť význam Humův pro filosofii nejnovější znám je sdostatek.

Jak Pascal účinkoval v etice, již řekl jsem dříve; zde jen dokládám, že působily jeho názory v Pensées roztroušené na téhož Huma. I z této stránky vliv Pascalův sáhá až do doby naší; nebo nejznamenitější filosof našeho věku, Comte, sociologii svou na Humově etice založil. Hume zajisté od Pascala naučil se považovati rozum za podřízený vůli; rozveda pak učení to k důsledům logickým, zbudoval skutečnou filosofii praktickou, založenou na důkladné znalosti lidské přirozenosti, ku které Pascal nemálem mu přispěl.

Vliv Pascalův na vývoj moderního pesimismu jest značný. Že pesimistou Pascal nebyl, už ukázáno; že však Pensées jeho přesto pesimistické hnutí sílily direktně, ví každý, kdo zná literaturu pesimistickou, o tom ani nemluvě, jak a proč ve spisu tom jistá třída čtenářstva vyhledává pikanterií filosofických, pesimistických. Na Schopenhauera samého Pascal působil direktně a indirektně (Humem a Voltairem).

V logice konečně shoduje se Pascal a Descartem, jenž vůbec na ducha jeho mocně působil, tak sice, že sobě celkový soud svůj o filosofii Pascalově jen se zřením k filosofii Descartově můžeme utvořiti.

Ve století 17. po přirozeném zákonu vývoje lidského matematika a fyzika podkladem byla vědeckému názoru o světě, a proto zavládla filosofie Descartova. Avšak nasnadě je, že filosofie taková nemůže býti uspokojivou, založena jsouc na úzkém oboru vědeckém; neboť vědecký názor o světě jednotný filosofický jen všemi vědami může býti zbudován. Matematika, mechanika, astronomie a části fyziky staly se v době Pascalově vědeckými, obory pak ostatní, najmě psychologie a sociologie, nevymanily se ještě z metody středověké. Přirozeným však způsobem odporují si věda moderná a středověká, a neméně je pochopitelno, že každá filosofie na ten čas u veliké míře byla kusá a nejednotná. Anebo mluvíc terminologií obvyklejší: filosofie tehdy nutně byla kompromisem vědy a teologie, a v praktické části těch kterých církví a náboženství. Descartes to věděl, ale jemu to nevadilo, spokojoval se výkladem světa matematicko-fyzikálným; ale Pascal trapněji pociťoval ten nedostatek, uznávaje, že tyto abstraktné vědy, jak sám řekl, člověka cele neuspokojují. On tušil, že touže vědeckou metodou, kterou brala se matematika a přírodověda, lze zbudovati úplný názor o světě jednotný, a on pokusil se o to, pokus ten však nezdařil se mu. Nezdarem tím historicky posuzovaným jest jeho skepse v oboru vědění nematematického: Pensées Pascalovy jsou osvědčením proti filosofii Descartově, jsou pokusem úplnější filosofie.

15. Dojednal jsem o filosofii Pascalově; budiž závěrkem dovoleno několik slov říci o tom, co ze studia života jeho a filosofie můžeme čerpati k poučení a vzdělání.

Rozum jeho a geniálnost uznává se všeobecně i od nepřátel filosofie jeho; stěžují si však mnozí na přílišnou jeho přísnost mravní, na jeho asketismus, jeho horoucnost a nedostatek filosofického poklidu. Zčásti výtky ty oprávněny jsou zajisté. Avšak život tak přísný vynucuje naši úctu a snad i pochybnost vzbuzuje, není-li národům trochu toho puritanismu nebo českého bratrství lepší než ta mravní shovívavost, kterou dnes hlásají tak mnozí? Zajisté viděti můžeme z příkladu jeho, jak člověk dovede býti silným vůlí neoblomnou: když člověk, nemocný od 18. roku věku svého, nedbaje slabosti své tělesné s největší trpělivostí bídu svou snáší, kde jen může pracuje, na sebe ani nepamatuje, chudým pomáhá od úst lék sobě ukrádaje atd. máme člověku takovému vytýkati, že nešetře zdraví svého nemravně jednal? Můžeme nad ním útrpně rameny krčiti, že v zaslepenosti své pás nosil kajicný apod.? Duch tak mocný vymyká se obyčejné chvále nebo haně, ovšem pak filosofie jeho nebude předmětem školáckého mudrování. Horoucnost Pascalova, zdá se alespoň mně, není nesnesitelná, a připouštím, že lze o týchže věcech mysliti i psáti chladněji, než činil on.

Coleridge, nemýlím-li se, řekl, že lidé od přírody mívají jedni přirozenost Platonovu, druzí Aristotelovu; zajisté pak dějiny filosofie vykazují dvé těchto letor filosofických: jedni k básníkům jsou podobnější, platonovci; druzí typem jsou vědců, aristotelovci. Zdá se pak, že protivy ty doplňují se navzájem; jak k Platonovi družil se Aristoteles, tak v době naší ku Comtovi odnášel se Mill, Pascalovým pak soutěžím byl asi Hume. Koho pak máme, můžeme milovati více, Platona či Aristotela, Pascala či Huma?

Já, když otázku tu na sebe vznášívám, jednou tohoto, podruhé onoho si volívám. Je život lidský takový, že rozohňuje se někdy duše naše a v dobách těch hledá poklidu v končinách nadzemských; jindy zase těší se z toho všedního žití pozemského a v něm nachází svého ukojení neskýtala by filosofie polou Pascalovým, polou Humovým duchem osnovaná oné nálady duševní, která skutečně vyhověla by i citu, i rozumu?
 
 

Poznámky

1) Starší sestra Pascalova, Mme. Perier, krátký a dobrý životopis, který nacházívá se ve vydáních Myšlének , nám zůstavila. Dále: Recueil de plusieurs Pi ces pour servir l Histoire de Port-Royal 1740, dle zápisků Pascalovy neteře. Konečně v životopisu mladší jeho sestry (Vies intéressantes et édificantes des Religieuses de Port-Royal 1751, II. sv.) a v pamětech, které táže sestra sama sepsala (Mémoires pour servir l Histoire de Port-Royal, et la Vie de la M re Angélique 1742, III. sv.). Na pramenech těchto založil Sainte-Beuve vypravování své o Pascalu ve svých dějinách kláštera Port-Royalu. Spisy Pascalovy. 1. Pensées. Rukopisy po smrti Pascalově zůstaly v rodině a teprve po mnohých poradách r. 1670 od jansenistů prvé vydání pořízeno pozměněné, v němž mnohé učení Pascalovo zmírněno co možná a uhlazeno. Potom mnohdy a na mnohých místech vydávány. Condorcet, Eloge et pensées de P. 1776; vydání toto úplnější je než jansenistů, ale nečerpáno ještě z rukopisů důkladně. R. 1778 Voltaire vydání to se svými poznámkami otiskl znova. Prvý text úplnější a spolehlivější vyšel r. 1779 od Bossuta: Oeuvres compl tes, 5 sv.; Pensées samy tu roztříděny na filosoficko-literárné a náboženské. Frantin pokusil se prvý o sestrojení plánu Pascalova r. 1853 (opravené vyd.); Cousin pak r. 1842 potřebu nového vydání kritického dovozoval, jež dostalo se nám Prosp. Faug rem r. 1844: Pensées, fragm. et lettres, v němž i plán původní proveden. E. Havet, úplný a dobrý zdělal výklad: Pensées de P. avec un commentaire et une étude littéraire 1852 (2. vydání r. 1866). Konečně r. 1877-79 Aug. Molinier výtečné pořídil vydání textu původního, v němž obsaženo vše, co k důkladnějšímu studiu potřebno: Les P. de B. P., texte revu sur le manuscrit autographe avec une Préface et des Notes, 2 sv. 2. Lettres provinciales. Listy tyto r. 1656-57 psané slují vlastně: Lettres écrites par Louis Montalte un provinciale de ses amis, et aux rr. pp. Jésuites sur la morale et la politique de ces p res. Vyšly ponejprv souborně r. 1657; r. 1684 vydal je přítel Pascalův Nicole (pseudonymem Wendrock) s latinským, španělským a vlašským překladem; od té doby často vydávány a na jazyky všeliké překládány. Kritické vydání nejlepší je od de Sacyho: les Provinciales (texte de 1656-57) publiées avec Notes et Variantes et précédées d une Préface, 1877 3. Spisy ostatní pojednání matematická, fyzikálná, skici psychologické, listy apod. ve vydáních souborných nalézají se: pohodlné takové vydání je z r. 1873, vyšlé (u Hachetta) v 3 sv., kde prof. Drion matematickou a fyzikálnou část upravil. 4. Literatura. Literatura o Pascalovi je tak veliká a mně z větší části neznámá, že jen ty uvádím spisy, kterými, kdo přál by si, poučiti může se podrobněji. Voltaire, Remarques sur les P. d. P.; Cousin, Blaise Pascal 1849, Jacqueline P. 1849; Sainte-Beuve, Port-Royal 1842-43, v 2. a 3. sv., Vinet, Étude sur B. P. (3. vyd.) 1876; Maynard, P., sa vie et son caract re, ses écrits et son génie 1850; Reuchlin, Pasc. Leben und der Geist s. Schriften 1840; Weingarten, P. als Apologet 1863; Dreydorff, P., sein Leben und seine Kämpfe 1870. J. Frič, B. P. v Muzejníku roku 1873, kde ponejprv mnohé pensées přeloženy česky. O matematických a fyzikálných pracích Pascalových odkazuju k dějinám věd těchto: Bossut (on zároveň prvý vydal spisy tyto ve svém vydání dotčeném), Chasles, Gerhardt, Whewell atd.; Cantorova článku v Preuss. Jahrb. 1863, p. 212, neznám. 2) Ve dvou zlomcích: De l esprit géométrique; De l art de persuader. 3) Massilienses, 3. sv. (Massilienští=Semipelagiani.) Augustinus, sive doctrina S. Augustini de humanae naturae sanitate, aegritudine, medicina, adversus Pelagianos et.

4) Dějin o Port-Royalu máme aspoň 15: jmenuju pouze: Grégoire, Les ruines de P.-R. 1809 (2. vyd.); Reuchlin, Geschichte v. P.-R. 1839-1844; Sainte-Beuve, Port-Royal 1840-59.

5) Prvé listy vyšly bez jména, poslednější s cizím jménem, jak už vyloženo (v pozn. 1). Dějiny listů provinciálských viz v Nicolově lat. jich vydání z r. 1684.

6) Jezovita G. Daniel vydal r. 1696 Réponse aux L. P.

7) Channing, Works, p. 325.
 
 

Ediční poznámka

Blaise Pascal, jeho život a filosofie.

Napsal Dr. Tomáš Garrigue Masaryk, při vysokém učení pražském filosofie profesor. (Předneseno akademikům spolku Jungmann dne 15. listopadu 1882) V Praze, nakladatel J. Otto knihkupec, 1883. 40 stran. Sbírka přednášek a rozprav. Pořádají Jaroslav Goll a Otakar Hostinský. Série II (Praha 1883), č. 8, s. 279-318.

Rukopis je nezvěstný, přestože ještě Zd. Nejedlý ve své biografii (T. G. Masaryk, IV, Praha 1937, za s. 264) publikoval faksimilia prvých dvou jeho stránek (titulní list a předmluvu).

Původní výtisk je opatřen obsahem.

Obsah:

Předmluva

I. § 1. Život Pascalův do r. 1646.

§2. Ostatní život Pascalův

II. § 3. Logika a metodika Pascalova. 4. Posouzení jeho logiky a metodiky

III. § 5. Stav osvěty evropské vůbec a francouzské zvlášť. Cornelius Jansen. Port-Royal

§ 6. Boj Pascalův s jezovity. Lettres provinciales.

§ 7. Historické posouzení toho boje

IV. § 8. Pascalova apologie náboženství křesťanského. Skeptické náhledy

o mohutnostech lidských

§ 9. Písmo vykládá přirozenost lidskou nejlépe

§ 10. Plán Pascalovy apologie

§ 11. Sloh jeho Pensées a hlavní myšlénky

§ 12. Věrovyznání Pascalovo

V. § 13. Úhrnečný soud o Pascalově filosofii ze stanoviska soustavného

§ 14. ze stanoviska historického

§ 15. Závěrečná úvaha

Poznámky

Úprava (podle smyslu) byla provedena na s. 85 ř. 22: jeho < svého, dále na s. 92, ř. 9: Chasle < Chasles

Vysvětlivky

s. 67 u prvé tažení křižácké - první křížová výprava, vyhlášená r. 1095 v Clermontu, trvala v l. 1096-1099

s. 69 u (pozn.) L'an de grČce

Léta Páně 1654

Pondělí 23. listopadu, den sv. Klementa papeže

a mučedníka a ostatních v martyrologiu,

Předvečer sv. Chrysogona mučedníka a ostatních

Od asi půl jedenácté večer až

asi do půl jedné

Oheň.

Bůh Abrahamův, Bůh Izákův, Bůh Jákobův,

Ne filosofů a vědců.

Jistota, jistota. Cit, radost, mír.

Bůh Ježíše Krista

Boha mého a Boha vašeho.

Tvůj Bůh bude mým Bohem.

Zapomnění světa a všeho vyjma Boha.

Neobjeví se než cestami ukázanými

v evangeliu.

Velikost lidské duše.

Otče cesto, svět tě nepoznal,

ale já jsem tě poznal.

Radost, radost, radost, slzy radosti.

Odloučil jsem se od něho.

Opustili mě, pramen vody živé.

Můj Bože, opustíš mě

Kéž nejsem odloučen navěky,

toto je život věčný. Kéž tě poznají,

jediného pravého Boha, a toho, jehož jsi poslal, J[ežíše] K[rista]

Ježíše Krista,

Ježíše Krista.

Odloučil jsem se, uprchl mu, zapřel ho, ukřižoval.

Kéž nikdy nejsem od něho odloučen.

On se uchovává pouze cestami ukázanými

v evangeliu.

Odevzdání naprosté a sladké.

Úplné podrobení Ježíši Kristu a mému vůdci.

Věčně v radosti za jeden den duchovního cvičení na zemi

Nezapomenu tvá slova. Amen.

s. 72 u (pozn.) La Logique ou l'art de penser Logika neboli umění myslet

s. 73 u barbara a baralipton mnemotechnické termíny, které ve scholastické logice určují modus sylogismu

s. 73 u verba docent, exempla trahunt slova poučují, příklady táhnou

s. 74 u odboj Frondy občanská válka mezi stranou královského dvora a stranou parlamentu, vyvolaná především finanční politikou Mazarinovou

s. 74 u ale přece jenom Port-Royal obrátili v trosky klášter P.-R. byl nařízením Ludvíka XIV. r. 1709 uzavřen a 1712 zbořen

s. 75 u (pozn.) Somme des vérités . Summa základních pravd křesťanského náboženství

s. 75 u (pozn.) La Somme des Fautes Summa hlavních chyb a lží obsažených v Teologické Summě P. Garrasse

s. 75 u (pozn.) Théologie morale Morální teologie jezuitů věrně vypsaná z jejich knih

s. 75 u question du fait du droit otázka faktu práva

s. 76 u Lettres provinciales - Listy venkovanovi (dosl. Listy venkovské)

s. 76 u vyvrací učení probabilismu a dokazuje zhoubnost jejich kasuistiky probabilismus = názor, že při poznávání nedospíváme k jistotě, nýbrž jen k pravděpodobnosti; kasuistika = část morálky, jež vybírá určité případy (casus), v nichž nastává spor s povinností

s. 77 u pozdější politická jejich porážka jezuitský řád byl zrušen r. 1773

s. 78 u [pozn.] Les Provinciales Listy venkovanovi zničily scholastiku v morálce jako Descartes v metafyzice; učinily mnoho pro sekularizaci ducha a poznání cti jako Descartes pro filosofického ducha

s. 82 u učení o zpamatování (anamnézi) (u Platona:) poznání vzpomínkou na ideje poznané duší za její praeexistence

s. 88 u k chloubám unitarianismu (zde:) křesťanský směr nesdílející dogma o trojici božských osob a pokládající Ježíše za pouhého člověka

s. 88 u [pozn.] the mind readilly mysl bezprostředně, sama od sebe, ve všech případech dosazuje definici za definovaný termín