Převzato z http://www.sds.cz/view.php?cisloclanku=2006111601


 
Český ideál


Budeme usilovat k tomu, abychom nuzných a chudých neměli. 
Měli jsme v Táboritech první socialisty a komunisty, usilujme, aby mezi námi žebráka nebylo. 
To je ten náš český ideál!
 

Byl jsem požádán o přednášku o klerikalismu a socialismu. Než promluvím o klerikalismu a jeho poměru k socialismu, musím pověděti několik slov o náboženství, a sice náboženství neklerikálním, necírkevním, neoficielním. Abychom nemluvili na plano, jest nejlépe se držeti základů i církevního náboženství, tedy Písma, Ježíše samého.

Ježíš bývá autoritou zakladatelům socialismu; první socialisté nové doby, někdy i Marx a Engels, dovolávají se výslovně Ježíše a Písma, nejeden sociální spisovatel a myslitel dovozoval, že láska, kterou Ježíš kázal, je vlastně socialism, že dnešní socialism je pravým křesťanstvím a tou láskou, kterou žádal Ježíš. 

Ježíš cítil s lidem. Vedl boj proti farizejům, kněžím a zákoníkům. Na tento boj zemřel. Ježíš zná bídu lidu. Stojí proti boháčům. Ví, že nelze zároveň sloužit bohu i mamonu. Říká: „ Kde jest poklad váš, tam i srdce vaše.“ „ Jak nesnadně ti, kteří statky mají, vejdou do království božího.“

Ježíš byl socialista. Avšak stál na základě náboženském a mravním a je třeba, aby socialism stál na základě právním.

Také já jsem přijímal toto učení Kristovo a přijímám je posud, ale uvědomil jsem si, že novodobý socialism je jiný a že má požadavky jiné a nové. Ježíš stál na základě náboženském a mravním, socialism, jak uvidíme, stojí na základě právním.

Středověká církev, když se stala církví státní, nepodávala učení Ježíšova a nevedla si v jeho duchu. Prvotní církev, v dobách apoštolských, máme dobře vypsánu ve skutcích apoštolských; tam na základě učení Ježíšova vznikl náboženský kommunism.

Čteme v II. a IV. kap. Skutků apoštolských toto: 

„Všickni pak věřící byli pospolu a měli všecky věcí obecné. A prodávali vladařství a statky a dělili mezi všecky, jakž tomu potřebí bylo… Toto pak množství věřících bylo jedno srdce a jedna duše. Aniž kdo co z těch věcí, kteréž měl, svým vlastním bytí pravil, ale měli všecky věci obecné… Žádný zajisté mezi nimi nebyl nuzný; nebo kteříkoli měli pole nebo domy, prodávajíce přinášeli peníze, za kteréž prodávali, a kladli před nohy apoštolské. I bylo rozdělováno jednomu každému, jakž komu potřebí bylo.“

Tomu nelze nerozumět. To je komunistické zřízení v prvotní církvi apoštolské. 

Prvotní církev v dobách apoštolských vytvořila na základě Ježíšova učení náboženský kommunism. Avšak později církev se stala zřízením společenským, politickým a opanovala stát. Středověká církev je theokracií. Ve skutečnosti byla to vláda kněží. Toto klerikální království boží přijalo otroctví i poddanství. To nebyla láska. Do roku 1848 bylo u nás poddanství podporované církví na svých ohromných statcích. Církev je institucí hospodářsko sociální a tím politickou. Je institucí velkokapitalistickou.

V programu moravské strany agrární je odstavec, kde se žádá vnitřní kolonisace, t. j. aby stát zakupoval velké statky a z nich by dělal majetky selské. Není pochyby, kdyby církev sama skutečně byla ovládána duchem Ježíšovým, že by tento agrární program pomocí státu sama prvá chtěla prakticky provádět. Neboť není toho potřeba, jak Ježíš pověděl, aby jeden měl takové ohromné statky.

Nemluvím, prosím, pro to, aby statky jednoduše se braly. Všecko má být zákonné a právně ustanoveno; agrárníci nežádají také ničeho nezákonného. Jestliže církev hlásá náboženství lásky, tedy ve jménu náboženství musí být ona prvá donucena, aby tento příkaz lásky konala. Ovšem toho nečekám.

Její mluvčí mluví o socialisaci církve, ale to je jen mluvení. V agrárním programu křesťansko-sociálním od P. Vrby naleznete všecko jiné, jen ne socialism křesťanský, ale naleznete program klerikální, nadávání obřezaným a neobřezaným kapitalistům, křivonosým banditům a t. p. – to je program náboženský a křesťanský?

S reformací náboženskou a církevní vzniká zase kommunism. Docela typicky to vidíme na naši reformaci české. 

Jakmile vystoupil Hus, hned povstal také první český socialism, a sice ve formě komunismu. Táborité, radikálnější stoupenci M. Husa, zavedli kommunism. Ten se neudržel, ale poučné jest a nutí k přemýšlení, že s náboženskou reformací hned se zjevuje kommunism. A stejně novodobý socialism 19. století je náboženský, Saint-Simon, jeden z prvých zakladatelů socialismu, chce nové křesťanství. Stejně Angličan Owen vychází z křesťanství, Němec Weitling píše „evangelium“ pro odsouzence. 

Všude a vždy a vystupuje socialism napřed ve formě náboženské (Saint Simon, Owen, Weitling). Teprve později a zejména Marxem se objevuje socialism nenáboženský. A to jest nová doba ve vývoji myšlení sociálního, že totiž socialism přestává býti náboženský.

Toto stadium vývoje nám representuje marxism a to jest jeho veliká zásluha. Pokud socialism byl jen náboženský, byl do veliké míry utopistický (t. j. hnal se za vidinami). Marx chtěl mít socialism vědecký, nikoli náboženský, nikoli mravní, chtěl jej míti čistě hospodářsko-sociálním a právním. 

Člověk náboženský pojímá svět a jeho vývoj jako zázrak. Ve své tísni modlí se o zázrak, o pomoc zázračnou. Vědecký socialism nepřijímá zázraků. Je přesvědčen, že celý svět, příroda, společnost, historie je řízena zákonem, že je tu pevný řád, který se nedá prolomiti přáním jednotlivce. Věda žádá práci, vtahování do přírody. Učí člověka spoléhati na vlastní práci.V tomto rozdílu zázraku a účelně promyšlené práce spočívá rozdíl mezi náboženstvím církevním a mezi tím, co hlásá socialism opírající se o vědu. 

Náboženství církevní žádá lásku. Ježíš chtěl dokonalou lásku, jenže historie nás naučila, že této lásky bylo v církvi poskrovnu. Na základě náboženské lásky lidé církevní dospívají k filantropii, k almužnictví. 

Církev je jen pro filantropii. Socialism však žádá spravedlnost. Socialism žádá, aby společnost svými orgány bídu a nouzi odstranila.

Ježíš jednou řekl, že chudé budeme mít vždycky. My socialisté věříme, že chudobu vykořeníme.

Další rozdíl mezi socialismem a církevně náboženským stanoviskem je mravní. Církevní mravnost je aristokratismem. Kněžstvo pokládá se za vyšší stav mravní, a proto se kněžská morálka (celibát) pokládá za něco vyššího než život manželský. Církev se na tomto základě organizuje a má proto velikou moc.

Další rozdíl: Církev své náboženství zakládá na víře, žádá víru, poslušnost, pokoru. Žádá věřit autoritě. Brzy se vyvine taková pokora a poslušnost, která se politicky zneužívá. Církve jsou státem zneužívány a církve to trpí. Proto mnozí moderní myslitelé (Macchiavelli, Hume, Rousseau, Marx, Nietzche, Machar atd.) viděli v církevním náboženství cosi slabošského, říkají, že církev vede snadno k zotročení.

Socialism a nová doba žádá demokratismus nejen hospodářsko sociální, politický, ale také mravní, náboženský a duchovní vůbec. Chceme popularizaci věd – vědy mají být přístupny lidu. Není pravda, že socialism je otázkou žaludku – také srdce a mozku stejně. Demokratismus nezná jen rovnost politickou, nýbrž také hospodářskou, sociální, mravní, náboženskou. 

Národnostní problém je také problémem pro socialism. Cíle socialismu lze dosáhnout také prací náboženskou, mravnostní, národnostní a ne tedy jenom reformami hospodářskými a výroby.

A tak chtěl bych skončiti ukázáním na to, že právě náš český národ především potřebuje politiky skutečně sociální. Na svých voličských schůzích dokazuji statisticky, že jsme národ malého člověka. Nerozhoduje nepočetnost, jsou menší počtem, ale ta zvláštnost je, že jsme hospodářsky a sociálně tak slábi proti jiným národům. Proto to hledání chleba pro český národ má obzvláště veliký význam. 

Není náhodou, že první kommunism novodobý byl český – naši Táboři jsou první novodobí socialisté.

Socialism je čistě český, není pravda, že jest vnesen z ciziny. Ti Táboři nebyli cizáci, byli žáci Husovi, pokoušeli se o komunismus a socialismus na náboženském podkladě.

Avšak takový socialism nestačil. My proto se pokoušíme o sociální reformy nejen na náboženském a mravním, nýbrž i na právním podkladě.

Celý stát se musí socializovat. To je něco nového, odchylného a také vyššího.

Slyšíme právě dnes: Vstalť jest! Ano – také my můžeme slavit vzkříšení českého člověka k té práci sociální, která z českého národa má udělat skutečné bratry.

Vstalť jest – vstalť jest ten skutečný Ježíš, na kterého se díváme v pravém světle poznání – vstalť jest ten český člověk, české svědomí se probouzí. Jestliže se v nás to české svědomí skutečně probudí, pak budeme nejen milovat bližního, nýbrž láska k bližnímu se uskuteční sociálními zákony.

Budeme usilovat k tomu, abychom nuzných a chudých neměli.

Měli jsme v Táboritech první socialisty a komunisty, usilujme, aby mezi námi žebráka nebylo. To je ten náš český ideál!

Tomáš Garrigue Masaryk - Velikonoce 1907, Valašské Meziříčí (z přednášky)