Převzato z http://eldar.cz/legie/




JEDNOTA ČS. OBCE LEGIONÁŘSKÉ

při Českém svazu bojovníků za svobodu v Nymburce
 
 

ČESKOSLOVENŠTÍ LEGIONÁŘI

I. ODBOJE v okrese Nymburk

1914 - 1920




K tisku připravili a sestavili:

VLADIMÍR RUML a ing. RUDOLF SEVERIN KRZÁK

předseda historicko dokumentační generál v.v.

komise a jednatel Jednoty Čs. OL předseda Jednoty Čs. OL

Nymburk v Nymburce

a

Mgr. JAROMÍR NOVÁK

zástupce starosty města Poděbrad
 
 
 
 
 
 
 
 

POUŽITÁ LITERATURA A PRAMENY:
 
 
 
 

Použity byly výpisky z literatury legionářské a prameny z naučného slovníku vydaného v Praze v roce 1932 nakladatelstvím Nebeský a Beznoska Praha
 
 

5 dílů "POVSTALCI" od Karla Fibicha
 
 

6 dílů "VOJÁCI CÍSAŘOVI A VOJÁCI REVOLUCE" od R. Vlasáka
 
 

Pamětní kniha od Františka Syřiště "ZBOROV-TARNOPOL"

historická úvaha
 
 

Sborník Boleslavan: "PAMĚTI NAŠICH LEGIONAŘů"
 
 

František Langr "ŽELEZNÝ VLK"
 
 

N. Karžansky /Kačanov/: "RUSKO A ČESKOSLOVENSKÉ LEGIE"
 
 

Ministerstvo obrany České republiky: "ZBOROV 1917-1997"
 
 

Československá obec legionářská: "LEGIONÁŘSKÁ TRADICE"
 
 

Ing. Gustav Svoboda genmjr. "ČESKOSLOVENSKÉ VÁLEČNÉ HROBY

V ZAHRANIČÍ"
 
 

Metoděj Pleský "BRATR GENERÁL"
 
 

Vladimír Ruml "OBĚTI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY V OKRESE NYMBURK 1939 - 1945"
 
 
 
 
 
 

PODĚKOVÁNÍ

Naše poděkování patří všem těm obcím, které projevily zájem o své slavné předky - občany, legionáře I. odboje, kteří nám vybojovali samostatnost a svobodu. Dále naše poděkování patří Vojenskému historickému archivu v Praze v Karlíně s jehož pomocí generál ing. Krzák upřesnil na 400 legionářů a u některých zapsal i jejich bojovou cestu. Ministerstvu vnitra, kde jsme na jejich ústředním počítači zjistili data úmrtí legionářů našeho okresu a oddělení matriky patří náš dík za námahu zjišťování dat úmrtí u některých legionářů a také dík Okresnímu úřadu a jeho přednostovi za možnost okopírování "Seznamu sibiřské armády". Okresnímu archivu okresu Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem a jeho ředitelce ing. Blance Řehákové za poskytnuté písemnosti. Dále náš dík patří PhDr. Janě Hrabětové z Polabského muzea v Poděbradech za poskytnuté seznamy legionářů z Poděbrad a okolí. Slečně Pavlínce Brzákové z Oseka u Městce Králové za práci, kterou věnovala pamětem legionářů z některých obcí Králového Městecka.

Panu Dr. Havelkovi z personálního oddělení Železničních opraven a strojíren ČSD v Nymburce za poskytnuté seznamy legionářů, pracovníků Dílen ČSD v Nymburce. Všem kronikářům okresu Nymburk, kteří odpověděli na naši výzvu, zvláště pak panu Jaroslavu Novotnému z Poděbrad Na Skupici za darování 17 knih s legionářskou tématikou, ze kterých byly pořizovány výpisky do našeho sborníku a panu Václavu Sobotovi, kronikáři z Dymokur, za zapůjčení vzácných knih o francouzských legionářích.

Všem muzeím, které se nám nějakým způsobem snažily pomoci. Panu Zdenkovi Marečkovi, kronikáři z Loučeně, za poskytnuté informace a za zapůjčení fototabla Jednoty legionářské z Loučeně. Panu ing. Milanu Grusovi za otištění výzev v "Národním osvobození". Panu MVDr. Křížkovi, kronikáři z Bobnic, za zapůjčení pamětní knihy obce Bobnice. Státnímu ústřednímu archivu v Praze v Karmelitské 2 za bohatou informaci o legionářích padlých v II. odboji.

A všem pozůstalým, kteří reagovali na výzvu otištěnou v týdeníku "Nymbursko" jeho redaktorem panem Řehounkem, a to: paní Dudkové z Budiměřic, paní Krejlové z Lysé nad Labem, paní Šubrtové z Litole, panu Hladáčkovi ze Mcel a dalším, kteří nám zapůjčili fotografie a různé písemnosti o svých slavných otcích a dovolili nám je vystavit na výstavce k 8O. výročí vzniku republiky.
 
 
 
 

"Naše vojsko,bojující na třech frontách, vybojovalo nám naši svobodu. Historie naší zahraniční akce a zejména našeho vojska, jeho bojů a hrdinství, historie sibiřské anabáze - to všechno bude bohatou výchovnou epopejí pro naše budoucí generace."
 
 

Slova, jež pronesl T. G. Masaryk v prosinci 1918, se stala mottem sborníku: Legionáři I. odboje okresu Nymburk 1914 - 1920.
 
 

Žili, byli mezi námi: českoslovenští legionáři, účastníci první světové války. Bydleli ve stejné ulici, byli našimi sousedy nebo bydleli ve stejné čtvrti. Za protektorátu byli německými okupanty diskriminováni, za vlády komunistů v posledních čtyřiceti letech to neměli lehčí, naopak mnozí byli označeni za kulaky, za nepřátele lidově demokratického zřízení a byli zbavováni majetku, ba i bytů, kráceni na důchodech a podobně. Jejich bohatá legionářská literatura zmizela z knihoven i jakékoliv informace z učebnic a oni jako osoby z veřejného života. Je nejvyšší čas tuto křivdu napravit.

To byl náš jediný důvod, proč jsme se rozhodli tento sborník sestavit a seznámit naši veřejnost a hlavně mládež s boji československých legionářů na všech frontách první světové války.

Splatit tak dluh, který k těmto našim spoluobčanům máme. Nutno ocenit, že se většinou rozhodli pro odboj v době, kdy byl výsledek války ještě na vážkách. Těžko si dnes dovedeme představit, jak mnoho riskovali. Tento sborník si nečiní nárok na označení vědecká publikace. K vytvoření vědecké publikace jsou zajisté oprávněni historici ...
 
 

P O S E L S T V Í
 
 

"Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí Tvých k Tobě zase se navrátí, ó lide český, a pro tuto naději Tebe dědicem činím všeho toho, co jsem koli po předcích svých zdědila a přes těžké a současné časy přechovala nýbrž i v čemkoliv dobrém skrze práci synů mých a požehnání boží rozhojnění jsem přijala, to všechno Tobě odkazuji."

Těmito slovy nesmrtelného učitele národů J.A. Komenského

zahájil president Masaryk svoje první poselství, v jehož úvodě poukázal na neuvěřitelný přímý výsledek čtyřletého zápolení všech národů světa, při němž zvítězil duch nad hmotou, právo nad násilím, pravda nad chytráctvím.

"Přední cíl pangermánských politiků, označený heslem: Berlín - Bagdad a směřující k podmanění západu a celého starého světa, ztroskotal. Proti prušáctví, rakušáctví a džingistánství, těmto třem přežitkům středověké theokracie, seskupily se demokracie moderní, demokracie nemilitaristické, hájící zájmy a ideály humanity a pruský militarismus poražen vojskem lidovým, teprve za války organisovaným. Promyšlená příprava Německa a jeho vypočtený útok neobstály. Proti čtyřem ústředním mocnostem spojilo se celé lidstvo, pruský militarismus a jeho spojenci byli a jsou mravně osamoceni. A protože osud národa našeho přímo logicky spjat je se západem a jeho moderní demokracií, postavili jsme se správně a ke svému štěstí od počátku války na stranu spojenců."

Výňatek z prvého poselství presidenta Masaryka otištěný v úterý 8. dubna 1919 v "Československém deníku" v ročníku II. číslo 82/349 v ceně 20 kopějek v Irkutsku.
 
 

ÚVOD

Tento sborník, který se dostal do Vašich rukou, začal se seznamem asi 100 legionářů, který byl podchycen v kartotéce okresního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu a později rozšířen až na 1 460 legionářů našeho okresu.

Legie na počátku

Legie československé byly dobrovolnické vojenské útvary složené z Čechoslováků, kteří za světové války bojovali buď ve svazku armád dohodových, nebo samostatně proti centrálním mocnostem a proti bolševikům. Dělíme je na armádu francouzskou, italskou, ruskou a srbskou. Nejstarší z nich byly francouzská a ruská, jejíž první dobrovolníci, přihlásivší se již v srpnu 1914, se nazývají starodružiníky. Útvary jejich se pak staly základem legionářských vojenských organizací.

I. legie francouzská vznikla 22. srpna 1914, kdy se svolením francouzské vlády bylo do francouzského vojska přijato na 300 dobrovolníků, většinou členů pařížské čsl. kolonie, jež hned při vypovědění války demonstrovala proti Rakousku-Uhersku. Tito soustředěni v rotě "NAZDAR" byli vtěleni do Cizinecké legie francouzské, později do Marocké divize, s níž se zúčastnili důležitých bojů na západní frontě, zejména u Remeše, Arrasu, Mylhús, Suippes, Soissonsu, Lassigny, Péronne, Ressons-sur-Matz, Roye, Craonne, Verdunu, ve Voeuvre a u Amiensu.

Měli vlastní korouhvičku od 12. 10. 1914 a od 30. 6. 1918, kdy různými doplňky vzrostli na samostatnou čsl. brigádu, vlastní prapor - dar města Paříže. Ježto rota "NAZDAR" byla téměř úplně potřena při průlomu u Arrasu 9. 5. 1915, bylo nutno organizovat nové oddíly, což se dálo hlavně roku 1917 v městě Cognacu. Dekretem presidenta Poincaré ze 16. 12. 1917 byla tato malá armáda, skládající se z česko- slovenských dobrovolníků i z jiných zemí, prohlášena samo- statným vojskem československým, což mělo velký vliv na utvoření budoucího samostatného československého státu.

Organizaci hlavně převzal gen. Štefánik a vytvořil do června 1918 brigádu, skládající se ze 2 pluků, jejíž velení obdržel francouzský generál Philippe. Brigáda se zúčastnila v rámci 53. francouzské divize armády Gouraudovy urputných bojů u Michelbachu, Jonchéry-sur-Vesle a hlavně u Terronu a Vouziers. Na rozhraní 1918-1919 odjela brigáda zesílená zatím novým plukem na divizi do vlasti, kde zakročila hned na jaře ve válce česko-polské a česko-maďarské. Vůdcem prvního transportu byl potomní generál - rodák města Nymburka ing. Otakar Husák.

II. legie ruská vznikla podobně jako francouzská z čsl. usedlíků na Rusi, jejím jádrem byla Česká družina formovaná v srpnu 1914 v Kyjevě. Její význam vedle výzvědné služby v ruské armádě /čeští rozvědčíci/ byl zejména v tom, že působila na jednotlivce i celé jednotky, aby přešli k Rusům. Tak se jí podařilo 3. 4. 1915 převést 28. pěší pluk /Pražské děti/ do ruského zajetí. Její činnost se projevila v různých ruských armádách, zejména u Brusilova a u Radkadmitrijeva. Jako celek nebojovala, ač měla od 11. 10. 1914 vlastní prapor. Jejími veliteli byli Rusové.

Ježto počet zajatců československé národnosti stále rostl, žádáno za formování samostatných jednotek po způsobu francouzském, ale carská i prozatimní revoluční vlády tomu odpíraly. Přijímáním zajatců, jež bylo povoleno, vzrostla Družina počátkem roku 1916 na pluk, v květnu 1916 na brigádu /od 15. 3. 1917 o 3 plucích/, dne 2. 4. 1917 schváleno konečně utvoření samostatného vojska, ale organizace jeho z ruské strany nepodporována.

Teprve slavné vítězství čsl. brigády u Zborova /2. 7. 1917/ a její vynikající účast v ústupních bojích poté přesvědčily ruské úřady o oprávněnosti vytvořit samostatné vojsko, nepodléhající fluktuaci kázně a nálad ruských vojsk. Tak čsl. brigáda doplněna na divizi, utvořenou generálem Červinkou v Poltavsku, sloučeny všechny čsl. oddíly v armádní sbor, jemuž dána sankce 9. 10. 1917 vrchním velitelem ruské armády generálem Brusilovem. Jeho velitelem byl ruský generál Šokorov. Politické velení převzala po dosavadní Správě svazu čsl. spolků na Rusi od května 1917 Odbočka čsl. národní rady pro Rus. Tato se utvořila pod vedením a předsednictvím profesora Masaryka v Kyjevě.

Po uzavření míru v Brzešči Litewském bylo nutno čsl. vojsko na Rusi vyprostit ze závazků uložených mírem ruské armádě, což se stalo tím, že prohlášeno za část čsl. armády ve Francii, kam také mělo být po 7. 2. 1918 převezeno. K tomu konci se dalo Ukrajinou na pochod do Sibiře, s úmyslem vyhnout se srážkám s Rudou armádou. Bylo však nuceno u Bachmače bojovat proti Němcům, kteří mu 9. - 13. 3. zastupovali cestu. Učinili úmluvu se Sověty, že dobrovolně odzbrojí a beze zbraní se odeberou do Vladivostoku /penzenská úmluva z 26. 3. 1918/. Tato úmluva loyálně učiněná a schválená zástupci Národní rady /profesor Maxa/ nemohla však být dodržena, ježto bolševici provozovali tajně činnost v řadách legií a zjevně se stavěli v různých případech na odpor evakuaci, zadržujíce vlaky s čsl. vojskem /25. 5. u Marinovky a j./. A tak vojenští vůdcové legií vydali rozkaz "neodzbrojit" a bolševické útoky na ešelony odraženy v krvavých bojích v Irkutsku, u Zlatoustu, Mariinsku, Nivonikolajevsku, Čeljabinsku a v Penze /vesměs v květnu 1918/. Další vítězství 1. 6. u Mariinska, 5. 6. u Bezenčuku, 6. 6. u Marianovky, 8. 6. u Samary, 16. 6. znovu u Mariinska, 23. 6. u Buzuluku, 4. - 5. 7. u Ussurijského Nikolsku a j.

zabezpečila spojení různých ešelonů na sibiřské magistrále. Tyto úspěchy vzbudily u Dohody naději užíti čsl. vojsk jako tmelu, jímž by spojila různé ruské a dobrovolnické formace na Rusi k bojům proti bolševikům a upoutání německé armády na východní frontě /tehdy právě hrozila poslední veliká německá ofensiva ve Francii/. Vojenské velení čsl. vydalo tudíž rozkaz obrátit se na západ a po mnohých bojích zřízena nová fronta na Volze /od Volska až ke Kazani/, jiná na Urale /Jekatěrinburk 25. 7./, jiná pak na Sibiři, kde bylo nutno znovu obtížně pronikat k Vladivostoku. /Boje u Kultuku, Murina, Posolské , u Spaského, Kaulu, Krajevské v červenci a srpnu/. Obě sibiřské skupiny spojeny v Olovjané 31. 8., porady v Čeljabinsku 20. 5. a sněm v Omsku 23. 7. - 3. 8. reorganizovaly správu i velitelství. Ježto ruští generálové odešli, stal se vrchním velitelem čsl. sboru generál Syrový, nejvyšším politickým orgánem Sněm, obsazený plnomocníky a delegáty z pluků, výkonným orgánem Odbočka národní rady. To byl vrchol úspěchu čsl. legií v Rusku.

V září však se situace zhoršila, zesílený odpor bolševiků, znovu se organizujících, přinutil volžskou skupinu ustoupit. 8. 10. opuštěna Samara a pověsti o skončení války a chystaném převratu ve vlasti vzbudily v mnohých naději a touhu, co nejrychleji se navrátit. Psychologicky i morálně se tento obrat jevil vypověděním poslušnosti vůdcům, což vedlo k hrdinské sebevraždě plukovníka Ševce 25. 10., jež na chvíli obnovila kázeň. Ježto však i na Sibiři nastal převrat utvořením diktatury Kolčakovy 18. 11., rozmohl se znovu chaos, jenž přiměl člena nové čsl. vlády generála Štefánika, aby přijel na Sibiř, zrušil různá revoluční ustanovení Sněmu, zavedl úřady podřízené čsl. vládě a jmenoval francouzského generála Janina vrchním velitelem.

Úkol čsl. vojska na Rusi byl vymezen tak, že má hlídat trať Novonikolajevska do Irkutska. Nicméně po odjezdu Štefánikově propukly znovu nepokoje, živené jednak ruskými komunisty, jednak komunistickými členy bývalého sněmu, kteří se pokusili dokonce 13. 6. 1919 o revoluci, jež však byla rychle vojensky zdolána. V srpnu 1919 se dostavila z vlasti delegace složená z poslanců různých politických stran, která provedla pacifikaci a dohlédla na to, aby vojsko co nejrychleji bylo evakuováno z míst zamořených bolševictvím.

Veliké transporty začaly odjíždět z Vladivostoku v prosinci 1919, do roka byly všechny oddíly ve vlasti. Čsl. vojsko na Rusi se do té doby rozmnožilo na 3 divize, úhrnem transportováno 56 000 vojáků, 6 700 zajatců, 1 900 cizinců a 2 400 žen a dětí. Vedle toho množství útvarů a ústavů s velkým materiálem. Za dlouhého pobytu v Rusku se čsl.armáda vyvinula v samostatnou obec legionářskou po způsobu bratrství husitských, měla svoje vlastní školy, učiliště, tiskárny, hospodářská a osvětová střediska, žurnalistiku, peněžnictví apod. Byla tudíž nejen armádou, nýbrž zárodkem samostatného státu ještě před převratem z 28. října 1918. Mezi jejími vůdci se vyznamenali Čeček, Gajda, Husák, Klecanda, Syrový,

Švec, Vašátko, Voženílek a jiní.

III. legie italská - tak jako v Rusku i v Itálii záhy vznikla myšlenka organizovat rakousko-uherské zajatce čsl. národnosti ve vojsko bojující za osvobození své vlasti. První organizací toho druhu byl sbor slučující čsl. dobrovolníky vzniklý 17. ledna 1917 v koncentračním táboře zajateckém v Santa Maria Capua Vetere v Padule u Neapole. Jeho organizátorem byl hlavně Sokol J. Čapek. Čsl. kancelář v Římě /ing. Veselý/ se stala ještě roku 1917 kanceláří Národní rady /ředitel Hlaváček/. Italská vláda dlouho nechtěla povolit ani pracovní oddíly, teprve 21. 4. 1918 po římském sjezdu utlačovaných národností bylo dosaženo povolení utvořit 6 pracovních praporů. Dané v únoru 1918, přeměněno v povolení zřídit samostatné čsl. vojsko v Itálii.

Úseky bojišť ve Francii, kde bojovali čsl. dobrovolníci:

1. 1914 - 1918 Champagne : úsek u Remeše

2. 1915 ofensiva v Artois

3. 1916 bitva na Sommě

4. 1917 bitva u Verdunu

5. 1918 Alsasko : úsek Sentheim-Aspach

6. 1918 Ardennes : boje Vouziers-Terron s/Aisne
 
 
 
 
 
 

BITVA NA MARNĚ V ZÁŔÍ 1914

Podle Schlieffenova plánu se mezi Trevírem a Cáchami soustředilo 5 německých armád a na francouzsko-německých hranicích 2 armády. Nejsilnější bylo pravé křídlo /1. - 3. armáda/ útočící ve směru Lutych-Brusel a Namur-Maubeuge. Pro Dohodu to bylo strategické překvapení, německý průlom očekávala spíše přes jižní Belgii a Lucembursko. Němci obsadili do 26. srpna větší část Belgie a v pohraničních bitvách mezi Šeldou a Vogézami /20. - 25. srpna/ zatlačili i slabé levé křídlo francouzsko-anglické.

Ofensiva 1. a 2. francouzské armády v Lotrinsku /18. - 22. srpna/ byla chybou. Francouzské vrchní velení rychle zformovalo novou /6./ armádu u Amiensu a vyhnulo se obchvatu celé armády tím, že s ohroženým levým křídlem ustupovalo na jih a jihozápad. Při jeho pronásledování překročila 1. - 3. německá armáda 3. - 4. září Marnu, měníc tím původní strategický záměr vést obchvatný manévr - půlkruh kolem francouzské armády až západně od Paříže. To umožnilo Francouzům přeskupit síly na levé křídlo, změnit poměr sil ve svůj prospěch a připravit protiúder do otevřeného, protaženého boku protivníka, už beztak oslabených dlouhým pochodem, váznoucím zásobováním, nedostatečným spojením, bojovými ztrátami a nedostatkem rezerv a nadto odvelením dvou sborů do východního Pruska, ohroženého od 17. srpna předčasnou ofensivou Rusů.

Ze spojenecké ofensivy mezi Paříží a Verdunem se vyvinula bitva na Marně /5. - 12. září/, v níž se střetly 2 miliony mužů a 6 300 děl. Porážka a ústup Němců v této operaci znamenaly jeden z nejdůležitějších obratů v historii první světové války: zmar německého strategického plánu porazit v šesti týdnech Francii a tím přechod k zdlouhavé a vyčerpávající válce poziční a ekonomické.

ČESKOSLOVENŠTÍ DOBROVOLNÍCI FRANCOUZSKÉ ARMÁDY

PŘÍSLUŠNÍCI BÝVALÉ ROTY "NAZDAR" z roku 1914-1915

I. PLUK FRANCOUZSKÉ CIZINECKÉ LEGIE

SEZNAM PADLÝCH příslušníků roty "NAZDAR"

1. DOSTÁL Václav, nadporučík, padl v boji u Berthonval-Pas de Calais dne 9. května 1915 - pohřben tamtéž. Bratr Dostál se narodil 5. 7. 1888 v Poděbradech, příslušný tamtéž.

2. HEJNO Karel, padl jako střelec dne 9. května 1915 u Berthonval - Pas de Calais. Narozen 29. ledna 1897 v Norimberku, příslušný do Benátecké Vrutice.

3. KORDAČ Ladislav, zemřel po zranění v ACQ, Pas de Calais dne 16. 6. 1915. Narozen v Oskořínku 21. října 1880, příslušný tamtéž.

4. ŽIVNůSTKA Josef, nezvěstný u Souchez, Pas de Calais dne 16. 6. 1915. Narozen 10. prosince 1875 v Pístech, příslušný Písty.

SEZNAM PADLÝCH příslušníků 21., 22. a 23. československých pluků:

DOBROVOLNÍCI Čs. střelecké brigády ve Francii:

1. ADAMEC František, střelec, padl v boji na kotě 153 u Chestres dne 23. října 1918. Sloužil: 22. pluk, 3. kulometná rota. Rodák z Nové Vsi.

2. BÁRTA Antonín, střelec, podlehl zranění v záložní nemocnici Pantheon v Paříži dne 31. října 1918, pohřben tamtéž. Narozen 8. září 1897 v Lysé nad Labem, příslušný tamtéž. Sloužil: 22. pluk, 6. rota.

3. DATTEL Václav, střelec, podlehl nemoci v záložní nemocnici ze St. Maixent do Vrizy, Ardennes dne 30. října 1918, pohřben tamtéž. Narozen 23. května 1891 v Poděbradech, příslušný Hrdlořezy, okr. Žižkov. Sloužil: 23. pluk, 9. rota.

4. HORČIČKA Václav, desátník, padl v boji u cesty z Vandy do Vrizy, Ardennes dne 30. října 1918, pohřben na sever silnice vedoucí z Vrizy do Vandy. Narozen v Milčicích, okres Poděbrady, příslušný Běchary, okr. Jičín. Sloužil: 21. pluk, 6. rota.

5. HRUŠKA Adolf, střelec, padl v boji v Michelbachu Hte Alsace dne 19. srpna 1918, pohřben tamtéž. Narozen dne 12. února 1892 ve Slibovicích, okr. Poděbrady, příslušný Mokrovousy, okr. Hradec Králové. Sloužil: 21. pluk, 6. rota.

6. HYNČÍK Václav, četař, padl v boji u Terrlonu s/Aisne dne 21. října 1918, pohřben tamtéž. Narozen Selip, příslušný Lysá nad Labem. Sloužil: 21. pluk, 1. rota.

7. KALČIČ Ladislav, střelec, padl v boji na kotě 153, obec Chestres u Vouziers-Ardennes dne 23. října 1918, pohřben tamtéž. Narozen dne 27. června 1884 v Poděbradech, příslušný tamtéž. Sloužil: 22. pluk, 11. rota.

8. LOŠAN Andrej /Rudolf/, střelec, padl v boji u Vouziers, Ardennes dne 27. října 1918, pohřben tamtéž. Narozen 24. března 1887 v Městci Králové, příslušný Radotín, okr. Smíchov. Sloužil: 22. pluk, 1. rota.

9. ŘEHÁČEK Josef, střelec, padl v boji na kotě 153, obec Chestres u Vouziers - Ardennes dne 23. října 1918, pohřben tamtéž. Narozen dne 14. prosince 1895 v Nouzově, okr. Poděbrady, příslušný tamtéž. Sloužil: 22. pluk, 2. rota.

10. VELEBA Eduard, desátník, podlehl nemoci ve vojenské nemocnici Tappadova, Itálie dne 20. prosince 1918, pohřben tamtéž. Narozen v Karlových Varech, příslušný Mcely, okr. Nymburk. Sloužil: 22. pluk, 5. rota.

ITALSKÉ VÁLČIŠTĚ 1915 _ 1918

Až do října 1917 neměly události na italské frontě v Alpách a na Soči /Isonzo/ kromě poutání části rakouských sil podstatný vliv na chod války. Po otevření této fronty /květen 1915/ byli zde Rakušané vzhledem k situaci na východě v defensivě, kterou se italská armáda /na začátku 850 000 mužů/ snažila zdolat sérií jedenácti ofensiv na Soči /4 v r. 1915 a 5 v r. 1916, 3 do srpna 1917/. Postupujíce vpřed za velkých obětí jen po kilometrech, Italové nikdy nedosáhli cíle ofensiv - Terstu. Teprve po ukončení balkánského tažení zde provedli Rakušané v jižním Tyrolsku ofensivu /květen 1916/, ale museli ji přerušit, aby na východě zastavili Brusilova.

V roce 1917 byly už jejich síly slabé na samostatnou akci. Průlom u Caporetta v Julských Alpách /24. října/ do týlu hlavních italských sil na Soči byl proveden s posilou 7 německých divizí. Proměnil se v panický ústup Italů o 70 - 110 km zpět za řeku Piavu, kde se fronta v listopadu stabilizovala za přispění 11 anglo-francouzských divizí. Italská armáda ztratila 135 000 mrtvých a raněných, 300 000 zajatých a velké množství zbraní a zásob. Aby odlehčilo německé armádě útočící na západě, podniklo AOK na Piavě 15. června 1918 novou ofensivu. Ale poměr sil na italském válčišti se mezitím změnil ve prospěch Dohody.

Spolu s 50 anglo-francouzskými divizemi čelila útoku také 1. divize čs. legií. Ztroskotání ofensivy a vysoké ztráty otřásly morálkou c.k. armády a urychlily její rozklad. Italská protiofensiva /24. října/ zastihla již monarchii v rozpadu na její národní součásti a dokonala spolu s katastrofou na makedonské frontě /15. září/ a podepsáním příměří s Bulharskem v Soluni /29. října/ a s Tureckem v Mudrosu na ostrově Lemnos /30. října/ její vojenské zhroucení. AOK požádalo 29. října o příměří a podepsalo je 3. listopadu ve Villa Giusti u Padovy.

Z našeho okresu byli rakušáky popraveni v roce 1918 italští legionáři bratři Hojsák Josef jako 21 letý rodák z Rožďalovic a Řípa Václav z Kostomlat n. Labem jako 23 letý.
 
 

DOBROVOLNÍCI V SRBSKÉ ARMÁDĚ

Od jara 1915 byl v carském Rusku z jihoslovanských rakousko-uherských zajatců formován v Oděse dobrovolnický sbor Srbský. Vzhledem k tomu, že přijetí do tohoto sboru nebylo spojeno s tolika obtížemi jako do České družiny a důstojníci byli přijímáni v původních rakousko-uherských hodnostech, přihlásilo se do něj na 1 000 Čechů a Slováků a téměř polovinu z nich tvořili důstojníci. Byli zařazeni do srbské divize plk. Š. Hadžiče, která jako součást 47. ruského sboru bojovala po vstupu Rumunska do války v srpnu 1916 v Dobrudži. Divize postoupila úporné ústupové boje a její zbytky byly staženy do Ruska. Část našich krajanů přešla do 1. čs. brigády, ostatní se srbskou divizí se zúčastnili v roce 1917 ještě bojů na soluňské frontě, odkud byli na zákrok Čs.národní rady v Paříži přesunuti do Francie a Itálie.
 
 

Legie Srbská:

Vznikla z usedlých Čechoslováků v Srbsku, zesílených dobrovolníky ze zajatců rakousko-uherské armády. Bojovali zprvu v srbských jednotkách, po reorganizaci srbského vojska na Korfu se odebrali do Ruska a utvořili divizi, která bojovala proti Němcům a Bulharům v Dobrudži /1916/ pod vedením srbského generála Hadžiče.

GAJDA Rudolf, narozen 14. 2. 1892, bývalý generál čsl. Přeběhl jako rakousko-uherský vojín k srbské armádě, později k černohorské, účastnil se konečných bojů v Srbsku 1915 a ústupu v Albánii na Korfu, 1916 vstoupil do divize srbské Hadžičovy. Od roku 1917 v čs. legiích na Rusi u 2. střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad jako velitel roty, později praporu a pluku ve všech bojích té doby, zejména v bitvě u Zborova. Roku 1918 přeložen k 7. tatranskému pluku, od června plukovník. Prodělal ústup z Ukrajiny na Sibiř, kde se stal velitelem východní fronty proti bolševikům. V září 1918 již byl generálplukovníkem.

ZBOROVSKÁ BITVA a její vojenský význam

Zborove, rodiště mladé slávy našeho zas vojska,

tys první mohutný akord velkolepé epopeje,

která pak hřměla z širé Ukrajiny

přes Urál až k velkému oceánu.

S úctou pozdravujeme Tvé živé bojovníky,

vděčně a s láskou vzpomínáme Tvých padlých

hrdinů.

Alois Jirásek
 
 

Dělostřelecká příprava ze strany ruské počala z rána na Petra a Pavla dne 29. června po celé haličské frontě od Brodů až po Delatýna /na svahu Karpat/. První obětí se stal velitel 6. roty 1. pluku podporučík I. Vilímek, zabit šrapnelem 23. června. Den před vlastním útokem čsl. brigády, to jest 1. července, stály její pluky v tomto postavení: v severní polovině českého úseku stojí v zákopech 1. pluk o dvou praporech /velitel kapitán Ivšín, štáb pluku v Cecové/ dotýkaje se 1. praporem /velitel por. Čeček/ ruských částí. Na jih od 1. praporu jsou v zákopech příslušníci 2. praporu 1. pluku /velitel poručík Husák/. Jeho sedmé rotě velí podpor. Syrový a osmé rotě velí podpor. Švec. Velitelem 2. praporu 3. pluku je škpt. Gajda. Počtem svým představovala brigáda jednotku poměrně slabou. Pouze 1. pluk měl 3 prapory /1 600 mužů/, 2. pluk jen dva slabší prapory asi 800 mužů a nejmladší 3. pluk také jen 2 prapory /900 mužů/. Celkem tedy bylo v bojové linii asi 3 600 vojáků.

Rakouská opevnění skládala se ze tří až čtyř řad okopů s četnými hnízdy kulometnými, hlubokými kavernami. Drátěných překážek bylo až 7 řad za sebou. Naši zaútočili na prvém křídle v 9. hodinu ranní. Nepřátelská artilerie zuřivě bije do našich, praporčík Syrový ztrácí oko, raněn je i velitel 2. praporu Husák. Útok tedy zahajují slavní granátníci 1. praporu pod vedením důstoj. zástupce Musílka a dobývají první nepřátelské zákopy. Za nimi těsně následuje 2. rota 1. pluku pod vedením hrdinou Vašátkem /těžce raněn na hlavě/, 6. rota pod praporč. Podmolem a 8. rota pod prapor. Švecem. Vyznamenává se zvláště oddíl 11. roty 2. pluku vedený ppor. Krejčiříkem, tento oddíl proniká nejhlouběji do nepřátelských pozic. Na levé křídlo 75. rakouského pluku útočeno jak ze předu, tak i zezadu, a protože pluk sestává většinou z Čechů, nebrání se příliš a je zajímán po celých partyjích /75. pluk byl plukem jindřichohradeckým/. Společnými akcemi /ataky/ Čechoslováků a Finů se podařilo uchvátiti Mogilu, obsazením Koršilova a Presovců asi ve 14.15 hodin ocitá se pravá pevnost , hotová spleť betonových krytů, v našich rukou. Na naší straně bylo hojně ztrát, ale pohled na ztráty Maďarů je hrozný. Teprve dobytím Mogily naše vítězství u Zborova bylo plně zabezpečeno. Ukořistěno bylo 62 zajatých důstojníků, 3 150 vojáků, 15 těžkých a lehkých děl a velké množství strojních pušek.

Publikace "Památce Zborova" 1917-1927 od prof. Františka Syřiště: Zborov-Tarnopol. Vydalo nakladatelství "Za svobodu".

První pomník padlým u Zborova postavil 2. pluk svým příslušníkům ještě za svého pobytu na Volyni v Nové Čartoriji. Pomník odhalen ve dnech: 6. - 7. října 1917. Jest to štíhlý jehlan, ozdobený husitskou hvězdou, kalichem a palmou, na bocích pak jsou jména padlých 2. pluku.

Čím bylo pro Srby Kumanovo, tím by měl být Zborov, sibiřská anabáze, Doss Alto a Terron pro naši mladou armádu.

Utvoření tak zvané roty smrti, příslušníci Kornilova pluku:

Zatímco se naše čs. brigáda bila u Zborova, šířila slávu československá jména zase na jiném úseku ruské fronty. Tento malý hlouček asi 100 nadšenců bil se tak statečně, že si zasloužil plného uznání generála Kornilova /generálporučík - velitel VIII. armády Lávra Georgievič Kornilov/. 10. června 1916 byli dobrovolníci zařazeni v "I. udarnij otrjad VIII. armii iměni generál lietnanta Kornilova" - I. úderný oddíl VIII. armády generála Kornilova. Velitelem byl ruský kapitán Nežencev, důstojník velmi inteligentní a statečný, který si Čechoslováky brzy oblíbil, velitelem našich rozvědčíků se stal štábní kapitán Mejtřík.

Slavným dnem pro naše Kornilovce byl 8. červenec 1917, kdy se účastnili útoku armády generála Kornilova /Jamnice asi 20 verst od Stanislavova/, úsek Tismenice na záp. břehu Zlaté Bystřice. Úderníci v čele se svým hrdinným velitelem kapitánem Nežencevem se tehdy prodrali do rakouských zákopů a dobyli tří pásem nepřátelského opevnění v hloubce asi 6 verst. Zajali celý pluk pěchoty, odrazivše několik nepřátelských protiútoků.

Dne 23. září 1917 navštívil generála Kornilova profesor Masaryk, když stran československého vojska přijel vyjednávat do hlavního stanu. Profesor Masaryk tehdy vyjednal s generálem Kornilovem, že pluk dostane nové jméno "Slovanský", že bude z části doplněn Čechy a že se přemístí do rajonu 1. střelecké divize, jíž bude i takticky podřízen. A tak odešli čeští Kornilovci k našemu 4. pluku Prokopa Velikého.

Kornilov Lavr Georgevič /1870 - 1918/, ruský generál, sloužil u kozáků. 1907 - 1911 vojenským atašé v Číně, za světové války 1915 velitelem 48. divize v armádě Radaka Dimitrijeva, zajat při ústupu po bitvě u Gorlice, uprchl však za pomoci českého poddůstojníka /saniťáka/, roku 1916 stal se velitelem XX. sboru, pak roku 1917 celé 8. armády s níž se zúčastnil poslední ruské ofensivy do Haliče /bitva u Zborova/. Po Brusilovu jmenován generalissimem, ale pro neshody s Kerenským stran vojenské kázně uvězněn. Po pádu Kerenského uprchl do jižního Ruska a účastnil se s Alexejevem revoluce donských kozáků proti bolševikům. Padl však v bojích u Jekatěrinidaru.

Až do bitvy u Zborova nenašli jsme pro své ozbrojené národní hnutí plného porozumění ani u jedné z ruských vlád. Do revoluce byli někteří germanofilští ministři, kteří všemožně brzdili naši organizační práci. Ale po svržení carské vlády nebylo lépe, předpoklady našeho vedení, že za nového režimu bude možno uskutečnit dávné přání všech upřimných Čechoslováků - postavit velkou armádu - se neuskutečnily. "Zatimní vláda" také nepochopila plně našich národních tužeb a neprojevila zvláštního zájmu o vybudování čs. armády, třebaže o ní rozhodla kladně již v dubnu 1917. O to měl smutnou zásluhu zejména tehdejší ministr vojenství A. F. Kerenskij, v jeho očích Čechoslováci nebyli revolucionáři, on v nich viděl jenom nacionalisty - šovinisty. Ozbrojené hnutí nebylo ministru vojenství sympatickým, to jsme mohli vycítit z jeho projevů a skutků. Kerenskému bylo by bývalo milejším, kdyby Čechoslováky viděl v zajateckých táborech ...

Teprve po zborovském boji změnil Kerenskij svůj názor o Čechoslovácích. Teprve v době, kdy ruské pluky jeden za druhým vypovídaly mu poslušnost, kdy takřka celá jeho armáda ho zradila a Čechoslováci kromě ojedinělých ruských útvarů jediní plnili jeho rozkazy a účastnili se ofensivy, nařízené jím na jihozápadní frontě, teprve tehdy ministr svolil, abychom mohli organizovat vojenské formace ve větším rozsahu. Toto svolení dal Kerenskij několik dní po slavné bitvě u Zborova a nebude nezajímavým poznamenat, za jakých podmínek se to stalo. Kerenskij meškající tehdy na frontě, aby osobně povzbuzoval, správněji řečeno přemlouval ruské vojáky k ofensivě, povolal k sobě krátce po boji zástupce všech vojenských útvarů, rozložených tehdy v prostoru Zborov-Jezerná. Na "mitingu" /veřejné schůzi/ byli přítomni i delegáti československé brigády s por. Čečkem v čele.

Po řeči Kerenského, která z velké části byla chválou "tovaryščů" Čechoslováků, vyznamenavších se v bitvě u Zborova, požádal o slovo poručík Čeček a oslovil Kerenského jménem československých vojáků asi takto: "Pane ministře! Vaše slova nás československé dobrovolníky velmi potěšila, neboť dostalo se nám dnes velkého zadostiučinění. Trpce jsme nesli, že naše vojenská akce nebyla dosud žádnou ruskou vládou pochopena tak, jak by si toho zasloužila. Vaše slova, pane ministře, nás uspokojila, máme však k vám ještě jedno přání. Dovolte, abychom si mohli organisovati velkou armádu, dejte nám možnost, abychom mohli zařaditi do svého vojska dobrovolně se přihlásivší zajatce Čechoslováky, hned zde na frontě. Nařiďte velitelům zajateckých táborů, aby okamžitě odeslali do naší záložní jednotky zajatce, přihlášené do československého vojska. My zase Vám slibujeme, že bojem budem pomáhat ruskému národu tak, jak jsme dosud činili."

Co jiného zbývalo Kerenskému odpovědět na přímá slova pohotového poručíka, než "svoluji!" Takto se nám konečně podařilo prolomit ruské ledy a získat pro náš odboj i Kerenského. Pak již nebylo těch obtíží a překážek, s kterými muselo naše vedení do té doby neustále bojovat. Bylo to ovšem také zásluhou profesora T. G. Masaryka, který již od května 1917 burcoval svědomí rozhodujících ruských činitelů. A brzo nám bylo možno pozorovat obrat k lepšímu.

Do Kyjeva k záložnímu praporu čs. brigády se sjížděly potom denně nové a nové transporty zajatců - dobrovolníků, takže za krátkou dobu vzrostlo čs. vojsko o 30 tisíc nových bojovníků, toužících doplnit řady čs. střelecké brigády. Poté mohlo již naše vedení počítat s doplněním dosavadních a s organizací nových pluků. V době, kdy jižjiž se hroutila nedávno ještě tak mocná a zdatná ruská armáda, naše vojsko rostlo, ba k němu se upíraly zraky mnohých slavných ruských vojevůdců. Nikdy nechyběla organizační práce ve vojsku tak jako tehdy. Dosavadní čs. brigáda o třech plucích byla přeměněna na 1. husitskou střeleckou divisi, k plukům Jana Husi, Jiřího z Poděbrad, Jana Žižky z Trocnova přistupuje nový 4. pluk Prokopa Velikého a tvoří se dělostřelecké jednotky, v Poltavské gubernii generál Červinka organizuje druhou divisi, a tak především zásluhou "Zborova" máme v krátké době armádní sbor.

List Masarykův ministru války Kerenskému:

Pane ministře!

Přibyv nedávno do Ruska, chtěl jsem osobně projeviti Vám svoji úctu a obrátiti Vaši pozornost k organisování českoslováckého vojska i k jeho politickému významu. Jelikož jste však vážně zaměstnán nyní prohlídkou fronty, dovoluji si Vám předložiti tento list.

Organisování českoslováckého vojska bylo dovoleno válečnou radou, jí také byla potvrzena 24. března 1917 "Pravidla o organisování českoslováckých oddílů z dobrovolců z řad zajatých Čechů a Slováků". Tato pravidla svěřují organisování vojenských oddílů zvláštním komisím /předseda její jest jmenován štábem vrchního velitelství/, které již přikročily k pracem. Ale nyní - o čemž píší již i denní listy - bylo organisování zastaveno. Nemám autentických dokladů o tom, co vedlo k takovému opatření. Z důvodů toho se omezuji na prosté vysvětlení politického významu českoslováckého vojska v Rusku.

Českoslovácký národ od samého začátku války stál proti Rakousku-Uhersku a Německu, což jasně dokazují i nynější názory českých poslanců ve vídeňském "Reichstagu", pozdravujících ústy poslance Kaliny svobodnou Rus i jasná Deklarace Svazu českých poslanců o pevné vůli národa dobýti samostatnosti veškerého českoslováckého obyvatelstva jak českých zemí, tak i uherské Slovače. České pluky se vzdávaly dobrovolně Rusům, Srbům a nyní i Italům. Nemohly přece brániti vraha čtyřdohodových spojenců! Za trest každý desátý v českých plucích byl zastřelen, vůdci českých poslanců vsazeni do pevnostních vězení, někteří odsouzeni i k smrti. Věšeni a stříleni byli v českoslováckých krajích lidé, u nichž byly nalezeny letáky Nikolaje Nikolajeviče plukům a národům rakousko-uherským.

Nebudu se rozepisovati o dalších pronásledováních českoslováckého národa německo-maďarskými ukrutníky Rakousko- Uherska. Výše uvedené sdostatek dokazuje, že náš národ provádí proti Rakousku-Uhersku revoluci nového rázu, protože je odzbrojen tím, že jeho mužové od 20. do 50. roku jsou od počátku války násilím vřazeni do rakouské armády. Rakousko- Uhersko zahájilo tuto válku, dalo k ní podnět svou nenávistí

k ruskému národu, ne však ke starému režimu, protože starý režim podporoval jak Rakousko, tak i Německo. Důkazy toho jsou nabíledni.

Již v roce 1848 Rusko starého režimu zachránilo Rakousko před revolucí jeho národů. Bylo by možno, aby v úmyslech svobodné Rusi v roce 1917 byla pohana starého režimu rakousko-uherského? Obávám se, že na zákaz organisování českoslováckého vojska v Rusku bude v tomto smyslu hleděno v Rakousku-Uhersku i Německu a že tím bude posílen vrah, nám i Rusi společný. Českoslovácký národ byl a jest rusofilský ne z důvodů nacionálního šovinismu nebo imperialismu, ale z ryze národní povinnosti pracovati na osvobození všeho Slovanstva. Pramenem tohoto národního cítění jest lidskost, nemající nic společného se šovinismem, jak se domnívá část ruských socialistů a liberálů. Toť omyl. Národnost má v sobě hodně socialismu - řešení národnostního problému je řešením socialismu.

Národ politicky uhnětený bývá vždycky svou vládou utlačován, vyssáván, jak hospodářsky, tak i sociálně. Proto národy, politicky utlačované, bojují nejen za svou svobodu politickou, ale zároveň také za sociální a hospodářskou nezávislost. Z toho důvodu čeští socialisté i polští uznávají národní program všeho českoslováckého národa. Čeští socialisté domácí i zahraniční protestovali právě v tomto smyslu na konferenci ve Stockholmu.

Pane ministře! Svobodná Rus se osvobodila již politicky, sociální a hospodářské osvobození, jež bude teprve následovat, bude výsledkem rozumných administračních reforem. Ale politické osvobození Ruska závisí také od vítězství demokratických zásad v Evropě. Celá historie Ruska od Petra Velikého potvrzuje vliv ideí a institucí evropských na Rusko. Proto nemůže býti ani v zájmu demokratické Rusi, aby byl snad posilován imperialismus Rakouska-Uherska a Německa horší než ruský carismus, neboť ten užívá při svých plánech nejen násilí, ale i umění /nauky/.

Rusko v souhlase se spojenci přijalo za svůj program obsažený v odpovědní notě Wilsonovi "osvobození čechoslováckého národa od cizozemského jha", tj. od německo-maďarské vlády. Jsem přesvědčen, že Rusko svůj program splní a uskuteční tak svůj slib. Uskuteční jej Rusko také ve svém zájmu, neboť bez vítězství nad rakousko-uhersko-

německým imperialismem nebude v Evropě, nebude v Rusku, nebude v Čechách, v Polsku, v Jugoslávii pravé svobody a pravé demokracie.

Pane ministře! Vyzýváte ruského vojáka k novému nástupu na frontě, přejeme Vám a tím i Rusku od srdce plný úspěch, neboť je to jediné správné rozřešení z politického i strategického stanoviska, a právě proto Vás prosíme o zrušení zákazu organisování českoslováckého vojska. Jsme přesvědčeni, že ministr revoluční Rusi neodřekne pomoci v revoluci českoslováckého národa. Českoslováckému vojsku by nastal při vítězném pochodu vážný úkol: ustavit lidovou správu na českoslováckém území, jež by již byl semenem samostatného českoslováckého státu. Otázka českoslováckého vojska mezitím doznala některých změn tím, že francouzská vláda podala ruské vládě žádost za převoz části českoslováckých oddílů, sestavených ze zajatců českých a slováckých, do Francie. Hlavní velitelství generálního štábu 14. května t.r. souhlasilo s předloženou žádostí, souhlasí s ní i Českoslovácká Národní rada, vyslechnuvší dříve mínění zástupců českoslováckých vojenských oddílů, válečných zajatců a generála Červinky, předsedy komise pro organisování českoslováckého vojska.

Generál Červinka doručil hlavnímu velitelství generálního štábu na jeho žádost příslušné objasnění. Zároveň pak bylo řečeno, že Vám, pane ministře, budou předloženy nové, doplňující doklady. Svoje poslání končím prosbou: Dovolte, pane ministře, další organisování českoslováckého vojska pro ruskou frontu v tom smyslu, jak bylo dovoleno válečnou radou a svolte k převozu českoslováckých zajatců válečných do Francie, jak ke vstupu do armády pod francouzským velením, tak i do dílen.

22. května 1917 Předseda T. G. Masaryk
 
 

Druhý list Masarykův:

Události na Rusi a otřesy, následující jeden za druhým, málo pomáhaly rychlému řešení otázky převozu Čechoslováků do Francie. A k tomu bylo již cítiti mír. Proto byli Češi nuceni obnovit všechna vyjednávání, hlavně s francouzskou vládou. V září 1917 se profesor Masaryk znovu obrátil k ruské vládě o rychlejší vypravení českoslováckých formací z území Ruska. Ministr zahraničních věcí i velitel štábu vrchního velitelství Duchonin projevili velký plný souhlas k nejrychlejší dopravě českoslováckých oddílů přes Archandělsk tak, že první skupiny přibudou do Archandělska 30. září. Při tom omezil souhlas dvěma podmínkami: 1. Jsou odesílány pouze ty oddíly, které dobrovolně projevily souhlas s dopravou na francouzskou frontu a 2. Doprava ta nesmí způsobit škody našim českoslováckým formacím.

Přísně důvěrné!

Velitelství oddělení evakuačního a zajateckého při hlavním velitelství generálního štábu, generálmajor Kališevskij, projevuje svoji nejhlubší úctu panu generálu Nieseselovi /člen francouzské mise, známý dobře tím nám Čechům jako vůdce mise, vyslané mírovou konferencí do Varšavy, který projevil svou "náklonost" k nám svým rozhodnutím o Těšínsku/, má čest oznámiti, že dle zprávy ministerstva zahraničních věcí předseda Českoslovácké Národní rady, profesor Masaryk, prosí za urychlené rozřešení otázky převozu českoslováckých dobrovolných formací, nalézajících se v Rusku, do Francie. Při tom poukazuje profesor Masaryk k tomu, že je záhodno zahájiti dopravu prvých oddílů z Archandělska ihned, totiž v posledních dnech měsíce září. Štáb vrchního velitelství i ministerstvo zahraničních věcí nestaví žádných překážek dopravě českoslováckých formací do Francie pod podmínkou, že části určené k dopravě do Francie projeví naprostý svůj souhlas a zároveň, že doprava ta nepoškodí zřejmě české organisace na naší frontě. V tomto smyslu byly dány hlavním velitelstvím generálního štábu rozkazy náčelníku kyjevského sborového velitelství o provádění výslechu českých dobrovolců a o dopravě souhlasejících do Archandělska na místo 30. září t.r. Výše uvedené má generálmajor Kališevskij čest oznámiti vzhledem k seznámení rozkazů a prosí, aby nebylo opomenuto, podati laskavě zprávy o chodu celé záležitosti.

22. září 1917

Telegram vztahující se ke zprávě generála Kališevského generálu Červinkovi 22. září:

Předseda Českoslovácké Národní rady, profesor Masaryk, žádá za urychlené rozřešení žádosti o převozu českých formací, nalézajících se v Rusku, do Francie. Myšlenka tato vznikla z popudu francouzské vlády a jest jí také silně podporována. Ministerstvo zahraničních věcí a velitel štábu vrchního velitelství nekladou překážek, budou-li splněny podmínky: 1. Projevením dobrovolného souhlasu všech, kdož mají být převezeni a 2. že doprava ta nezpůsobí újmy českých formací na naší frontě. Výše uvedené bylo oznámeno vrchnímu velitelství kyjevského sborového velitelství s prosbou, aby společně s Vámi organisoval výslech členů českých pluků za výše uvedených podmínek a urychleným způsobem dopravil souhlasící do Archandělska s rozpočtem, že přibudou tam do 30. září t. r. O celkové situaci celého díla i o počtu dopravovaných mne račte uvědomiti.
 
 

Čechoslováci na cestě.

Koncem září Čechoslováci do Archandělska nepřibyli. První jejich oddíl, počtem 592 muži /133 důstojníků a 369 vojáků/, vybraní z 1. českoslováckého pluku záložního, vypravili ze Žitomíru teprve 18. listopadu a vzhledem k zastavené již plavbě z archandělského přístavu /zamrznutí přístavu/ byl zastaven transport v městě Čerepovce v Novgorodské gubernii. V únoru 1918 ukázala se možnost dopravy vojska přes Murmaňsk nebo Archandělsk a tu požádala Českoslovácká Národní rada ruskou vládu o příslušné povolení.

Celá řada českoslováckých oddílů byla na cestě na sever s nadějí dopravy do Francie přes Murmaňsk nebo Archandělsk na jaře téhož roku, jakmile bude paroplavba zahájena. Ale ruská vláda neočekávaně změnila směr jízdy dopravovaných oddílů, jímž dán směr nový - Vladivostok. V té chvíli, kdy byl dán Čechoslovákům rozkaz odzbrojit, byly jejich oddíly rozptýleny po celé Rusi i Sibiři. Když dostali Čechoslováci tento rozkaz, vyplnili jej sice, ale zároveň si vymohli u vlády, aby byly zbraně ponechány pro službu a strážím k ochraně materiálu. Vláda jim povolila, že si mohli nechat nejen dostatečný počet pušek a nábojů, ale i děla. Od té chvíle nebylo o Čechoslovácích ničeho slyšet. Ti zatím shromažďovali své síly a připravovali se k válečné pohotovosti. Jak je již dnes známo, obrátily za tímto cílem mnohé oddíly směr své jízdy a místo směrem na Vladivostok obrátily se směrem k Uralu. Plán jejich byl jasný, kol největších měst, jako Omsk, Tomsk, Čita a Irkutsk, byly staženy jejich síly. Na dané znamení přešli k činům, odzbrojování rudých gardistů.
 
 

Vypsáno z knihy: N. Karžanskij /Kačanov/: Rusko a Československé legie, neznámé a důvěrné oficielní dokumenty.

VPÁD NĚMECKÝCH, RAKOUSKO-UHERSKÝCH A TURECKÝCH VOJSK DO SOVĚTSKÉHO RUSKA ROKU 1918

Po podpisu příměří mezi ústředními mocnostmi a sovětským Ruskem /22. 12. 1917/ následovala v Brestu Litevském mírová jednání. V jejich průběhu uzavřely ústřední mocnosti separátní mír s ústřední radou nacionalistické Ukrajiny /9. února 1918/ a sovětskému Rusku předložily ultimativní požadavky týkající se odtržení Polska, Litvy, části Estonska, Lotyšska a Běloruska a uznání nezávislosti Ukrajiny. Odmítnutí těchto požadavků poskytlo německo-rakouské armádě záminku k obnovení boje /18. února/ a k rychlému postupu až na čáru Narva-Pskov-Orša-Kyjev. Stará ruská armáda se nacházela v demobilisaci, jedině nově zformovaným oddílům Rudé armády se podařilo zastavit nápor Němců na Petrohrad. Sovětské Rusko muselo podepsat brestlitevský diktát /3. března/, jímž ústřední mocnosti realizovaly značnou část svých imperialistických cílů na východě.

To je povzbudilo k dalším výbojům, jen do května bylo na západní, balkánskou a italskou frontu přesunuto na 80 divizí /z toho 53. německých/, aby rozhodly tažení na západě. Ale současně byly ponechány značné síly i na východě, především cca 40 německých divizí, aby okupovaly dobytá území, potlačovaly revoluci a pod záminkou pomoci Finsku a Ukrajině pokračovaly v expanzi. Tak byly do konce května obsazeny Finsko, Ukrajina, Donbas a Krym a v červnu za podpory Turků naftonosná oblast Baku. Sovětské Rusko muselo 27. srpna podepsat s Německem dodatkovou smlouvu. Německá nadvláda se posunula do léta 1918 až na čáru Narva-Pskov-Orša-Bělgorod, Millerovo-Rostov-Kerč-Zakavkazsko. Ve Finsku dosadili Němci

k moci protisovětskou vládu, na jihu zapojili do protisovětské intervence Rumunsko, jež obsadilo ruskou Besarábii. Současně začala na jaře 1918 i dohodová intervence.

25. května 1918 vypověděl bolševický vojenský velitel komisař Trocký Čechoslovákům válku a vydal rozkaz číslo 1847R 193 o bezodkladném odzbrojení čsl. vojska, kdo zbraní nevydá, budiž ihned zastřelen.

Čeljabinsk, město na jižním Uralu, stanice Samaro-Zlatoústské železnice asi 300 km na východ od Zlatoustu. 15. května 1918 konána v Čeljabinsku schůze sjezdových zástupců I. čs. divize. Na pořadu byly dva hlavní body - vojenský sjezd v Čeljabinsku a otázka transportu I. čsl. divize na Archandělsk /gub. město na Ledovém moři v evropském Rusku/ na základě telegramu sovětské vlády. Změna transportu na Archandělsk místo do Vladivostoku jednomyslně zamítnuta. 18. května konány zde porady delegátů obou čsl. divizí, kteří opět zaujali vůči Archandělsku zamítavé stanovisko.

V předvečer vojenského sjezdu došlo v Čeljabinsku k vážnému incidentu s bolševiky. Čeljabinským nádražím, kde stál čsl. 3. pluk a část 6. čsl. pluku, projížděl ešalon domů se vracejících německých a maďarských zajatců, z nichž jeden hodil těžkým železným předmětem po čsl. dobrovolnících, přitom byl vojín František Ducháček vážně zraněn. V zápětí vrhli se čsl. vojíni na ešalon a viníka lynčovali. Čeljabinský sovět vyžádal si vyslání svědků této příhody za účelem jeho vyšetření, svědkové byli však uvězněni. K sovětu vyslána dvakrát delegace žádající o propuštění nevinně uvězněných, avšak i tato delegace byla uvězněna. Jelikož vyjednávání se sovětem nemělo úspěchu, bylo město Čeljabinsk na rozkaz plukovníka Vojcechovského rychlým náběhem obsazeno a uvěznění Čechoslováci osvobozeni, sovětští komisaři se většinou rozutekli, ostatní zajati. Při tom ukořistěno 2 800 pušek s dělostřeleckou baterií.

20. května zahájen v Čeljabinsku vojenský sjezd čsl., jehož se zúčastnilo 123 delegátů. Na sjezd dostavili se 2 vojenští delegáti místního sovětu, kteří žádali vrácení zbraní, čsl. dobrovolníky ukořistěných. Překážky v dopravě vysvětlovali technickými nedostatky a sabotáží inteligence. Delegáti se zároveň zavazovali, že sověty se všemožně přičiní o nejrychlejší dopravu čsl. vojska do Vladivostoku, Ihned po odchodu sovětských delegátů byl zachycen telegram čeljabinského sovětu k soudruhům v Jekatěrinburku a Tjumeni o pomoc vzbouřených Čechoslováků. Zároveň došla zpráva o telegramu náčelníka operativního oddělení vojenského komisariátu Aralova, nařizující okamžité odzbrojení čsl. vlaků, kdo by se postavil na odpor, měl být na místě zastřelen. Na návrh zástupce Odbočky ČSNR Bohdana Pavlů zvolil sjezd Prozatimní výkonný výbor čsl. vojska, jehož úkolem bylo zabezpečit postavení vojska v Čeljabinsku a pracovat všemi prostředky pro uvolnění další cesty na východ. Výbor skládal se ze zástupců vojska a 4 členů Odbočky ČSNR. Sjezdu došla také zpráva, že místopředsedové Odbočky ČSNR Prokop Maxa a B. Čermák, odjíždějící na sjezd, byli v Moskvě zatčeni jako rukojmí, dokud nebudou likvidovány 2 body: čeljabinský incident a úplné odzbrojení čsl. vojska.

Vojenskému komisaři Trockému podařilo se přiměti Maxu a Čermáka k tomu, že 21. května vydali rozkaz o odevzdání veškerých zbraní místním sovětům. Vojenský sjezd přijal 23. května 1918 v den 300. letého výročí pražské defenestrace resoluci, v níž usneseno neodevzdávat dalších zbraní do té doby, dokud nebude zaručen volný odjezd a bezpečnost čsl. vojska. Resoluce byla sovětské vládě telegrafována. Téhož dne na návrh praporčíka Holečka, zbavena Odbočka ČSNR kompetence ve vedení a transportu vojska. Otázky tyto předány zvolenému a k tomu účelu zplnomocněnému Prozatimnímu výkonnému výboru vojska. Dne 23. května vojenský komisař Trocký vypověděl Čechoslovákům válku a vydal rozkaz číslo 1847-R 193 o bezodkladném odzbrojení čsl. vojska, kdo zbraní nevydá, budiž ihned zastřelen. Zároveň se železničářům oznamuje, že ani jeden čsl. vůz se nesmí pohybovat na východ. Téhož dne došla sjezdu zpráva o zákeřném přepadení čsl. ešalonu v Marijanovce. V odpověď na to byla 27. května bolševická posádka v Čeljabinsku odzbrojena, vláda sovětům zatím ponechána, smírná jednání však končila nezdarem. V noci na 1. června 1918 vzal pluk Jana Žižky z Trocnova Čeljabinsk do své moci a tím vlastně začalo vystoupení čsl. vojska na Rusi proti bolševikům.

Marijanovka, stanice na sibiřské magistrále 43 km vzdálena od Omska. Tam se postavil 6. pluk čsl. legií proti ruské sovětské vládě a v bojích ve dnech 25. května až 6. června 1918 dobyl si cesty do Omska, jenž obsadil. Tím byly spojeny skupina středosibiřská s čeljabinskou.

Vystoupení proti bolševikům a utvoření nové protiněmecké fronty na Volze

Boj proti bolševikům byl právě tak bojem technickým, jako bojem zbraní. Stavěli-li se bolševici na každých 50 verst na branný odpor, kladli na každé verstě všemožné překážky, vytrhávali koleje, ničili a spalovali mosty i propustky, kupili barikády z vagonů a lokomotiv, pokládali miny, ničili stanice, lámali výhybky, rušili telegrafní spojení, odnášeli telegrafní a staniční aparáty a bourali vodárny, činíce jejich stroje nezpůsobilými. Z tohoto důvodu v čele každé skupiny musela být technická část, která by dovedla rychle odstraňovat překážky, opravovat rozrušenou trať i mosty a uvádět železnici do stavu, umožňujícího další postup i přesunování částí, nutných k vyplnění operativních úkolů. Úspěch při osvobození Sibiře závisel na rychlosti postupu a postup skoro výhradně od rychlosti provádění staveb i hbitosti odstraňování překážek. Nedostatek schopnosti v boji snažila se bolševická armáda vynahradit neomaleností a surovostí v ničení svého vlastního majetku - železnice. Ústup bolševiků děl se často v panice, přesto však jejich ariergardní obrněný vlak nešetřil na množství výbušných látek na ničení železničních staveb. Rozrušování železnice bylo skutečně nejúčinnější bolševickou zbraní.

Penzensko-simbirská skupina v čele s obrněným vlakem "Orlík" během necelých dvou měsíců od 30. května do 27. června 1918 očistila od bolševiků 1 300 km trati. Od Syzraně do Miňar 720 km, od Čišmy do Simbirska 580 km. Této skupině se podařilo překonat na své cestě 140 různých poškození a překážek, z toho 16 vyžadujících 12ti až 72 hodinové práce. Celá doba, počítaje dne i noci, obsahuje asi 1 400 hodin, z nichž asi 900 vyplněno stavbou a opravami. Úplně zničených otevřených propustků bylo 11, mostů od 16 do 60 metrů rozpětí se spálenými mostovkami 8, mostů od 16 do 24 metrů rozpětí 7, otevřených propustí s rozrušenými pilíři 8, se spálenou mostovkou 14, zabarikádované velké mosty 3, s poškozenou konstrukcí 4, všech porušených mostů a otevřených propustků 55. Hlubokých jam v trati bylo 26, odstraněno z trati trosek 95 vagonů, 3 vyšinuté železné obrněné vagony a 5 lokomotiv s tendry, sedících v mostních konstrukcích. K volnému projezdu trati bylo nutno položit 67 výhybek a vytrhané většinou i s pražci 480 článků, tj. okolo 5 km. Práce vykonána vlastními silami.

Ve skupině generála Vojcechovského, dobyvší dráhu Miassy-Zlatoust-Vjazovka-Berdauš-Kuzino-Jekatěrinburk /450 km/ v době od 30. května do 26. června 1918, zákopnický oddíl 2. pluku vykonal následující práce: vystavěno 5 větších mostů, očištěna trať od trosek vagonů a barikád, rozebrané části trati při tom položeno v celkové délce na 6 km. U stanice Unkurdy 25 sáhový most postaven za 3 dny. Stanice Njaze-Petrovsk umělou srážkou vlaků /4/ zatarasená a explozí muničních vagonů zničená, upravena za 5 hodin k projetí. Autor Vincens Červinka - 1920- "Naši na Sibíři" - kapitoly vlastní i cizí.

Náš odchod do Francie byl v zásadě projednán s představiteli spojenců a také se sovětskou vládou. Dohoda uzavřená v Penze i v Moskvě. Na základě této dohody zavazovala se sovětská vláda propustit nás bez překážek přes Vladivostok a my navzájem odevzdávali zbraně v Penze až na 158 pušek a dva kulomety na vojenský vlak pro ochranu proti "kontrarevolucionářům". My jsme měli dobrý úmysl tuto dohodu dodržeti, všem nám záleželo na tom, co nejdříve se dostat z rozvráceného Ruska do Francie. Bolševismus pokládali jsme za společenskou nemoc, která zachvátila celé Rusko a z které ruský národ sám se musí vystonati. Nevěřili jsme, že by se nemoc dala léčit chirurgickým řezem. Zdálo se nám nemožným čekat tak dlouho až v Rusku nastane společenské vyzdravění, proto spěchali jsme do Francie a proto naše politické velení odmítalo pokusy vejít ve styku s podzemním hnutím, které proti sovětské vládě chystalo boj.

Ale jednotlivé sověty nedodržovaly dohody uzavřené se sovětskou vládou. Někde docela cynicky prohlašovaly, že jim do toho nic není, na čem se v Moskvě usnesou, že jednají podle své vůle, jinde vyjadřovaly se opatrněji, sváděly vinu na špatné poměry na železnici, které prý překážejí rychlejší dopravě do Vladivostoku a nutí železniční správu zadržovat naše vlaky. Zjistili jsme, že železniční správa dostává důvěrné pokyny od sovětských úřadů, aby vymýšlela různé dopravní překážky jako záminku, proč nás zadržují. Koncem dubna 1918, když naše doprava na celé linii vázla, sověty na sibiřské trati dostaly z Moskvy telegram od Čičerina, lidového komisaře pro věci zahraniční, že nesmějí propouštět naše vlaky do Vladivostoku, poněvadž Němci si přejí, abychom se na francouzskou frontu nedostali.Později v jednom ze svých prohlášení lidový komisař Čičerin znovu potvrdil, že Němci tehdy zakročovali proti tomu, aby sovětská vláda z Ruska nás propustila a sovětská vláda mohla prý tomu přání vyhověti tím spíše, že to odpovídalo i jejím vlastním úmyslům.

V květnu 1918 pozorovali jsme také, jak naše vlaky na čísi rozkaz jsou soustavně rozptylovány po sibiřské trati, jako by byl úmysl nepřipustit naše soustředění na některém místě a naopak postavit nás do takové situace, aby jednotlivé naše vlaky ve větších střediscích Rudé armády mohly býti odzbrojeny při prvé příležitosti. Důsledkem těchto tajných opatření jsme byli bezmocni, v polovici května 1918 bylo takové rozložení našich vlaků mezi Penzou a Vladivostokem: v Penze stála asi čtvrtina našeho vojska,od Penzy až po hranice Sibiře na prostoře přes 1 200 km nic. Od Čeljabinska na hranicích evropsko-sibiřských dva a půl pluku, na trati mezi Čeljabinskem a Irkutskem - 3 000 km dlouhé - na větších stanicích stálo po jednom po dvou vlacích, za Irkutskem až do Vladivostoku na trati přes 3 000 km nic, až ve Vladivostoku asi 12 000 vojáků. Situace vojensky tak nemožná, že z vlastní vůle ani nikdy bychom neměli odvahy postavit se proti Rudé armádě, ačkoli později se ukázala právě výhodou pro nás.

Naše síly v té době byly: 8 pěších pluků, dva pluky lehkého dělostřelectva, dva záložní pluky a rostoucí síla novobranců. Nebylo však jízdy a nebylo děl a pušek. Náš odboj proti bolševikům byl zároveň naším ozbrojováním. Fermany sovětské vlády z Moskvy za této situace byly stále ostřejší a ostřejší. Byli jsme vyzváni složiti všechny zbraně, rozpustiti československé vojsko, přičemž se nám otvírala perspektiva vstoupit buď do Rudé armády nebo být zavřenými v zajateckém táboře. Telegramy Trockého hrozily smrtí každému Čechoslováku, u kterého bude nalezena zbraň. Na tyto hrozivé telegramy odpověděl sjezd představitelů československého vojska na Rusi, který se 20. května 1918 v Čeljabinsku sešel, jednomyslným usnesením po dobrém nebo po zlém vynutit si volnou cestu do Francie.

A když bolševici přepadli vlak 6. pluku u Marijanovky nedaleko Omska 26. května, přepadli vlak dělostřelectva v Irkutsku a 27. května štábní vlak 1. pluku v Zlatoustě, byli jsme nuceni vystoupiti z naší neutrality a odpověděli jsme na sovětskou provokaci v noci na 27. až 28. května zabráním Čeljabinska, zároveň vystoupili naši úspěšně v Novonikolajevsku, v Marijinsku, v Kansku, v Nužděudinsku, 29. května v Penze, 30. května v Petropavlovsku, 31. května v Kurganě, počátkem června dobyli jsme Samaru a Omsk, v polovici června Krasnojarsk. Dne 6. července spojila se skupina sibiřská se skupinou penzenskou na jihozápadním úpatí Uralu, v září konečně generál Gajda dostihl spojení s Vladivostokem, takže celá oblast od Volhy až po Tichý oceán úsilím našich vojáků na podzim 1918 byla osvobozena od bolševického teroru. Území dvakrát tak veliké jako Evropa.

Tyto materiály použity z knihy "Naši na Sibíři" od autora-redaktora Vincence Červinky, který ji napsal v roce 1920. Tento autor byl spolu s Karlem Kramářem /prvním předsedou vlády Československa/ a spolu s Aloisem Rašínem /první ministr financí nového Československa/ a s úředníkem Josefem Zamazalem v květnu 1915 zatčen a obžalován spolu s ostatními z velezrady a odsouzeni k trestu smrti. Jedině úmrtí starého císaře Františka Josefa jim zachránilo život. Poslední rakouský monarcha Karel I. snížil trest na 20 let vězení. V červenci 1917 byli všichni odsouzení díky amnestii propuštěni na svobodu.

DISLOKACE ČS. LEGIÍ NA RUSI A NA SIBIŘI:

1. pěší pluk "Mistra Jana Husi"

2. pěší pluk "Jiřího z Poděbrad"

3. pěší pluk "Jana Žižky z Trocnova"

4. pěší pluk "Prokopa Velikého"

5. pěší pluk "Tomáše Garigue Masaryka"

6. pěší pluk "Hanácký" generála Janina

7. pěší pluk "Tatranský"

8. pěší pluk "Slezský"

9. pěší pluk "Karla Havlíčka Borovského"

10. pěší pluk "Jana Koziny Sladkého"

11. pěší pluk "Palackého"

12. pěší pluk "R. M. Štefánika"
 
 

1. jezdecký pluk "Jana Jiskry z Brandýsa"

2. jezdecký pluk "Sibířský"

Mikuláš II. Alexandrovič nastoupil na trůn v roce 1894 po otci Alexandrovi III. Nešťastná válka s Japonskem 1904-1905 donutila jej, že v roce 1905 povolil ústavu, v roce 1915 převzal vrchní velení nad ruským vojskem. V roce 1917 po vypuknutí revoluce se poděkoval ve prospěch Michala, v roce 1918 byl odvezen s rodinou do Jekatěrinburku a zde bolševiky při postupu našich legií s celou rodinou zavražděn. Jeho bratr Mikuláš Michailovič, ruský velkokníže a dějepisec /1859-1919/, který vydal několik většinou francouzských dějepisných děl z ruských dějin, byl roku 1919 bolševiky zastřelen.

Bratr Václav Dlouhý, rodák ze Semic, který dlouhá léta žil v Lysé nad Labem, byl prvním legionářem, který jako jízdní rozvědčík viděl místo vraždy, kde dosud podle jeho slov stála v kolejištích od kol vozů smíšená krev, dosud nesražená. Bratr Dlouhý sloužil u 5. pluku T. G. Masaryka.
 
 
 
 

Jména legionářů I. odboje, kteří se zvláště zasloužili o naši svobodu, darovali své životy na oltář vlasti na bojištích na Rusi a na Sibiři, ve Francii, v Itálii a na Slovensku:

1. ADAMEC František, narozen 9. 5. 1898, padl 23. 10. 1918 v boji o kótu 153 u Chestres, Francie, příslušník 22. pluku

3. kulometná rota. Rodák z Nové Vsi.

2. BÁRTA Antonín, rodák z Lysé nad Labem, padl ve Francii jako 21 letý.

3. BRZÁK Josef, narozen 30. 5. 1892. Padl 25. 5. 1918 v hodnosti praporčíka v boji s bolševiky na stanici Marianovka jako 26 letý. Legionář na Rusi a na Sibiři, příslušník 6. pluku "Hanáckého", 5. roty. Rodák z Oseka.

4. CINEK Rudolf, rodák z Kovanic, legionář na Rusi, zemřel na skvrnitý tyf v Krasnojarsku jako 32 letý.

5. ČECH František, rodák z Nymburka, padl u Zborova jako 23 letý.

6. DATTEL Václav, rodák z města Poděbrad, padl v boji ve Francii v roce 1918 jako 27 letý. Sloužil u 23. pluku v 9. rotě.

7. DOSTÁL Václav, ing., nadpor., rodák z Poděbrad, padl ve Francii jako 27 letý.

8. FIALA Karel, příslušný do Dymokur, padl jako legionář na Rusi v boji proti bolševikům u Batrak 31. 5. 1918, sloužil u 4. pluku. Stár 26 let.

9. FRIDRICH Václav, rodák z Velenky, padl u Zborova jako 24 letý.

10. HAVLÁT Josef, rodák z Loučeně, poručík, padl jako italský legionář na Slovensku u Nových Zámků, 24 let.

11. HAVRÁNEK Gustav, narozen 19.5.1893, zemřel 20.10.1918 ve vojenské nemocnici v Itálii jako 25 letý. Italský 31. pluk, 3. rota, Dubečno.

12. HEJDA Otto, Otakar, příslušný do Loučeně, legionář na Rusi, zemřel na skvrnitý tyf na stanici Chilok jako 25 letý, sloužil u 12. pluku u 3. roty.

13. HEJNO Karel, rodák příslušný do Benátecké Vrutice, padl ve Francii jako 21 letý.

14. HLAVÁČEK Václav, rodák z Vestce, legionář na Rusi, bojovník od Zborova, kde byl raněn, sloužil u 3. pluku v 2. rotě a padl v boji proti bolševikům v roce 1918 u Nižního Tagilu jako 23 letý.

15. HNÁTEK Antonín, rodák z Přední Lhoty, legionář na Rusi u 3. pluku 1. roty, těžce raněn v boji s bolševiky u Utky, podlehl zranění za 4 dny v Jekatěrinburku jako 21 letý.

16. HOJSÁK Josef, rodák z Rožďalovic, popraven jako italský legionář, 21 let.

17. HOLAN Alois, rodák z Chotěšic, padl jako legionář na Rusi ve Verchojevinsku v boji proti bolševikům v roce 1919 jako 30 letý.

18. HOLEŠOVSKÝ Leopold, rodák ze Sadské, padl v boji proti bolševikům u městečka Miassy /leží mezi Zlatoustem a Čeljabinskem na Urale/ v roce 1918 jako legionář na Rusi.

19. HOŘČIČKA Václav, rodák z Milčic, padl ve Francii v boji u Ardennes v roce 1918, sloužil u 21. pluku 6. roty.

20. HRUŠKA Adolf, rodák ze Slibovic, padl v boji ve Francii jako příslušník 21. pluku u 1. roty u Michelbachu v roce 1918, stár 26 let.

21. HůLA Josef, kapitán, rodák z Městce Králové, utrpěl na Slovensku smrtelný úraz v roce 1920 jako 25 letý.

22. HYNČÍK Václav, příslušný do Lysé nad Labem, padl ve Francii v boji u Tserllonu s/Aisne v roce 1918 jako příslušník Čs. brigády u 22. pluku.

23. JANOUŠEK Josef, rodák z Opočnice, italský legionář, padl na Slovensku, umučen maďarskými bolševiky jako 22 letý.

24. KEFURT Václav, rodák z obce Břístev, padl jako legionář na Rusi při ústupu z Ukrajiny v roce 1917. Sloužil u 2. střeleckého pluku, 5. rota.

25. KORDAČ Ladislav, rodák z Oskořínku, padl ve Francii jako 35 letý.

26. KRUPKA František, narozen 16. 12. 1883, padl v boji s bolševiky u Nikolajevska 30. 8. 1918 jako 35 letý. 9. pluk "Karla Havlíčka Borovského", 9. rota. Rodák z Dlouhopolska.

27. LOŠAN Andrej, Rudolf, rodák z Městce Králové, legionář z Francie, sloužil u 22. pluku, 5. roty, padl v roce 1918 u Vouziers jako 31 letý.

28. MACHATA František, rodák z Kostomlat nad Labem, padl u Zborova jako 22 letý.

29. NETÍK Václav, rodák z Vrbice, legionář na Rusi, sloužil u 4. pluku, byl zabit nešťastnou náhodou na nádraží v Batrakách jako 22 letý.

30. NOVOTNÝ Jan, rodák z Poděbrad, padl u Zborova jako 26 letý.

31. OPTALIUS Karel, rodák ze Sadské, padl jako starodružiník, jako 22 letý.

32. OTTA Václav, důstojník, rodák z Chleb, padl jako novodružiník, 22 letý.

33. PROCHÁZKA Josef, rodák z Litole, legionář na Rusi, příslušník 1. pluku, 2. roty, padl v boji proti bolševikům u Abdulova v roce 1918.

34. ŘEHÁČEK Josef, rodák z Nouzova, padl v boji u Vouziers v roce 1918, příslušník Čs. brig. 22. pluku, 2. roty ve Francii, stár 23 let.

35. ŘÍPA Václav, rodák z Kostomlat nad Labem, popravený jako italský legionář, 28 let.

36. STARÝ Karel, rodák z Poděbrad, padl jako legionář na Rusi v boji proti bolševikům u Djurtul v roce 1918 jako 33 letý.

37. ŠAŠEK Karel, Dimitrij, rodák z Litole. Bojoval u Zborova a později v roce 1917 padl v bitvě s lupiči u Serbinovky jako 33 letý.

38. ŠLAMIŠLÉG Karel, rodák z Městce Králové, padl na Slovensku proti maďarským bolševikům.

39. URBÁNEK Josef, rodák z Choťánek, zemřel na skvrnitý tyf na praporní ošetřovně v roce 1920 jako 37 letý.

40. VELEBA Eduard, rodák příslušný do Mcel, podlehl nemoci ve vojenské nemocnici Tappadova-Itálie v roce 1918 jako francouzský legionář, sloužil u 22. pluku, 5. roty.

41. VILÍMEK Jaroslav, Igor, nadpor., rodák z Lysé nad Labem, padl u Zborova jako 27 letý.

42. VLASÁK Alois, rodák ze Zvěřínka, padl u Zborova jako 23 letý.

43. ZACH František, narozen 30. 1. 1890, padl 2. 1. 1918 jako

28 letý. Chotěšice.

44. ZAJÍČEK Antonín, rodák z Hronětic, padl jako legionář na Rusi v roce 1918, sloužil u 7. pluku.

45. ZÁPOTOCKÝ Josef, rodák ze Sokolče, legionář na Rusi, padl v bitvě proti bolševikům u Jekozy v roce 1918 jako příslušník 3. pluku, zákopový oddíl, stár 22 let.

46. ŽIVNůSTKA Josef, rodák z Píst, příslušník roty "Nazdar" ve Francii, padl jako 40 letý.
 
 

Oproti těmto hrdinům, kteří položili své životy za osvobození z 300 leté poroby Habsburků a rakouských Němců, stálo několik vlastizrádců z našeho okresu, a to:

JANOUŠEK Antonín, narozený v roce 1877 v Nymburce, povoláním zámečník a komunistický redaktor v Č. Budějovicích. Roku 1919 za vpádu maďarských bolševiků prohlásil se předsedou slovenské komunistické republiky, po pádu Bély Kuna utekl s ním do Sovětského svazu, kde za záhadných okolností spolu s Kunem v roce 1940 v Moskvě zemřeli.

JAVůREK Josef, rodák z Budiměřic, narozený 23. 6. 1899, bojoval jako komunista u Bély Kuna po boku maďarských bolševiků proti čs. dobrovolníkům a legionářům v roce 1919. Člen KSČ. Zemřel v Poděbradech, kde bydlel v čp. 201/III.

KREJČÍK Jan z Opolánek z čp. 4, rodák z Řehenic - Jílové u Prahy, narozený 28.12. 1892 byl za své bolševické přesvědčení a agitaci vyloučen z legií. Člen KSČ.

KREJČÍK Václav, bydlící v Oškobrhu v čp. 40, byl příslušníkem Rudé armády. Člen KSČ.

MATOUŠ Josef, narozený 5. 2. 1897, bydlící v Lysé nad Labem v čp. 126, byl příslušníkem Rudé armády v letech 1918 až 1919. Zemřel 24. 11. 1986. Člen KSČ.

PAZDERKA Josef, bydlící v Poděbradech v Rusově v čp. 5/II, byl členem Rudé armády.
 
 
 
 

Při vstupu do legie bylo nejstaršímu legionáři občanu obce Kánín bratru Václavu Kalinovi narozenému v roce 1865 53 let. Sloužil u 3. pluku Jana Žižky z Trocnova v Rusku a na Sibiři. A nejmladšímu rodáku z Velenic bylo při vstupu do legie na Rusi a na Sibiři bratru Františku Drozdovi 19 let, narozen v roce 1899.

Legionář v Rusku a na Sibiři u 5. pluku T. G. Masaryka rodák ze Semic, který prožil svůj život v Lysé nad Labem, byl v době své smrti 97 let starý. Bratr Dlouhý byl ještě 2 roky členem jednoty Čs. OL v Nymburce. Legionář v Itálii bratr Čížek Josef prožil svůj život v Zámostí u Rožďalovic. V době jeho úmrtí mu bylo 99 let. V legii v Itálii sloužil u 33. pluku.

Nejmladší legionář v okrese Nymburk byl Jaroslav Holeček, který jako dobrovolník bojoval proti maďarským bolševikům Bély Kuna v roce 1919 na Slovensku jako 18 letý. Bratr Holeček byl rodákem z Lysé nad Labem. Narozen v roce 1901.

Nejmladší legionář - domobranec byl 18ti letý Josef Kumštýř, příslušník 35. pluku štábní roty, bydlící v Zámostí u Rožďalovic.

Nejmladší legionář, rodák z Lysé nad Labem, Antonín Bárta, který podlehl těžkým zraněním ve Francii jako 21 letý, sloužil u 22. pluku v 6. rotě.

Nejmladší legionář, který padl v bitvě u Zborova, byl František Machata, rodák z Kostomlat nad Labem, 22 let.

Nejvíce let a v nejvyšší hodnosti se vrátil z legie do vlasti rodák z Křinče MUDr. Raše Rudolf, legionář na Rusi a na Sibiři. Bylo mu v době návratu 46 let a hodnost měl plukovníka zdravotní služby.

Nejmladším legionářem popraveným rakouskou soldateskou byl bratr Josef Hojsák, rodák z Rožďalovic, italský legionář. Popraven byl jako 21 letý.

První padlý z našeho okresu byl rodák z Poděbrad, francouzský legionář ze slavné roty "Nazdar", její velitel bratr ing. Václav Dostál. Bylo mu 27 let.

Nezdar poslední německé ofensivy na západě a porážka Německa.

Na jaře 1918 získalo Německo poprvé od roku 1914 počtem 193:174 divizím menší převahu nad Dohodou. Nemohlo se sice vyrovnat Dohodě počtem mužů, ve výzbroji, motorisaci a zásobování, avšak momentálně spoléhalo na ochromení anglické ekonomiky neomezenou ponorkovou válkou a na přísun surovin a potravin z okupovaného východu. Čas ovšem pracoval pro Dohodu, proto se OHL snažilo ukončit válku na západě ještě před příchodem větších amerických sil. To byl úkol o to nesnadnější, že německá koalice fakticky pokračovala ve své intervenci ve Finsku, na Ukrajině a Zakavkazku - ve válce na dvou frontách.

Omezené a navíc bojovými ztrátami se tenčící síly dovolily tudíž Němcům chopit se znovu strategické iniciativy pouze na poměrně krátkou dobu /březen-červenec/. Čtyři ofensivy - "Michael" /21. března/ - proti jižnímu anglickému křídlu na Sommě, "Georgete" /9. dubna/ proti severnímu anglickému křídlu ve Flandrech, průlom francouzské fronty mezi Noyonem a Remeší ve směru na Paříž /27. května/ a nezdařený pokus o rozšíření předmostí na Marně /15. - 17. 7./ nepřinesly však strategické rozhodnutí. Pouze prohnuly oblouk německé fronty k Amiensu, ke Compiégne a na Marnu, zapříčinily ztrátu asi 1 milionu mužů, která už nemohla být úplně nahrazena a celkově demoralizovaly armádu, beztak se už rozkládající zevnitř.

Zhoršující se vojenská situace Německa a jeho vnitřní rozklad a na druhé straně stálý růst vojenského a zbrojního potenciálu Dohody /v červenci byl již ve Francii 1 milion amerických vojáků/ umožnilo Spojencům přejít do rozhodného protiútoku 18. července a zasadit na začátku srpna v amianské operaci Němcům těžkou porážku - "černý den německé armády 8. srpna". Spojenecké útoky nakonec přerostly ve všeobecnou ofensivu 26. září. Německo požádalo 5. října o příměří, bylo podepsáno v lese u Compiégne 11. listopadu.
 
 

Chronologický záznam ústupu a bojů od Zborova po Vladivostok:

Zborov, bitva 2. července 1917, ústup z Ukrajiny 7. února 1918. Bachmač, bitva 13. března 1918. Marianovka bitva 25. května 1918. Mariinsk, bitva 1. června 1918. Bezenčuk bitva 5. června 1918. Čeljabinsk, bitva 20. května 1918. Marianovka opět 16. června 1918. Buzuluk, bitva 23. června 1918. Povolžská fronta 7. července 1918. Ussurijský Nikolsk, boje 5. července 1918. Jekatěrinburk, boje 25. července 1918. Olovjané, spojení části východní se západní. Celá oblast od Volhy až po Tichý oceán byla zbavena bolševického teroru.

Jestliže pochod československého vojska od karpatských hor evropským Ruskem přes Ural a celou Sibiří až k Vladivostoku upomíná tolik na starověkou historii, kdy 30 000 Řeků z vnitra Perské říše probíjelo se k moři, že i pro něj užívá se názvu Anabáse, tož druhá část této světové pouti, to jest návrat do vlasti, dobře snese přirovnání k Homérově Odysseji.

Za druhé světové války 1939 až 1945 v odboji proti německé okupaci zahynulo 9 legionářů I. odboje z našeho okresu:

BLÁHA František, narozený 26. února 1886 v Poděbradech, legionář v Rusku a na Sibiři - sloužil u 6. pluku jako major - voják z povolání jako brigádní generál. Zatčen za okupace gestapem za ilegální činnost v odbojovém hnutí Obrana národa. Vězněn na Malé Pevnosti v KT Terezín od 14. ledna 1944 do 23. května 1945, kdy umírá na tyfovou epidemii. Pochován v Poděbradech. Bratr Bláha byl členem Sokola.

DOUŠA Jaroslav, narozený 8. července 1897 v Netřebicích, člen Sokola. Legionář v Rusku a na Sibiři - sloužil u 9. pluku. Ve vlasti působil jako řídící učitel v Opočnici a Hrubém Jeseníku. Byl zatčen gestapem za přípravu velezrady proti Říši a vězněn ve Waldheimu a zahynul 14. listopadu 1944 v Saské Kamenici. Jeho syn Dr. Douša žije v Nymburce v Kramolínově ulici.

FICHTL Josef, narozený 14. prosince 1893, legionář italský, sloužil u 39. pluku, po válce potom jako velitel četnické stanice v Loučeni v hodnosti vrchní četnický strážmistr. Byl zatčen spolu s dalšími členy Sokola za národní odboj 22. října 1942. Vězněn v Kolíně, přes KT Terezín deportován do KT Osvětim a zde zahynul v plynové komoře v roce 1943. Jeho dcery dosud žijí.

FORMAN Václav, narozený 23. března 1888 v Kněžicích, legionář v Rusku a na Sibiři, sloužil jako důstojník - kapelník hudby 5. pluku T.G.M. Ve vlasti voják z povolání v hodnosti kapitána, bydlel v Brně, zde zatčen gestapem 26. 3. 1943 za vojenský odboj Obrana národa. Převezen do KT Buchenwald 20. 8. 1943 a zahynul 9. 2. 1945.

HODAČ František, narozený 20. října 1894 v Poděbradech. Legionář v Rusku a na Sibiři, sloužil u 4. pluku, telefonní roty. Ve vlasti pracoval jako úředník nemocenské pojišťovny v Poděbradech. Byl zatčen za národní odboj 27. září 1942, vězněn v Kutné Hoře, Mladé Boleslavi, v KT Terezín Malá Pevnost a v Norimberku. Popraven byl 5. srpna 1944 v Mnichově. 

KOTEK Bohumil, narozený 19. září 1887 v Předhrádí, legionář v Rusku a na Sibiři, sloužil u 3. pluku, 2. rota. Po válce respicient finanční stráže v Českém Těšíně. Byl zatčen za převádění občanů z protektorátu do Polska. Převedl i Alici Masarykovou. Byl vyšetřován v pražské Pečkárně a v sekyrárně na Pankráci popraven v roce 1942 jako 39. zde popravený. Bratr Kotek byl členem tělocvičné jednoty. V legii sloužil v hodnosti četaře.

ŠKOP František, narozený v Solnici, okres Rychnov nad Kněžnou 2. října 1891. Legionář v Rusku a na Sibiři, sloužil u 1. armádního sboru jako četař - údajně od května 1916. Zahynul v povstání českého lidu v Loučeni dne 6. května 1945. Bratr Škop byl členem Sokola.

ŠULC Josef, narozený 26. října 1895 v Nymburce, absolvent gymnásia v Nymburce, legionář v Rusku a na Sibiři. Ve vlasti voják z povolání v hodnosti majora. Zatčen 18. 3. 1940 za vojenský odboj Obrana národa. Vězněn, popraven 27. 1. 1943 v Berlíně - Plotzense.

POTMĚŠIL Jan, narozený 28. prosince 1893 v Přední Lhotě u Poděbrad. Legionář v Rusku a na Sibiři, sloužil u 2. pluku, 10. roty. Ve vlasti voják z povolání v hodnosti plukovníka. Zatčen 21. března 1940 za velezradu. Vězněn v Kolíně nad Labem, v Klatovech, na Borech a v KT Malá Pevnost Terezín a v KT Osvětim, kde byl 22. března 1942 umučen.
 
 
 
 
 
 
 
 

Poznámky a vysvětlivky k osadám, městům a osobnostem vztahujících se k I. odboji čsl. legií bojujících ve Francii, v Itálii, v Rusku a na Sibiři, v Srbsku, na Slovensku, z bojů o Těšínsko a dobrovolníků z Americké legie - amerických Slováků.

FRANCIE:

Rastislav Milan Štefánik, PhDr. narozený 21. 7. 1880 v Košariskách na Slovensku, zemřel tragicky 4. května 1919 u Vajnor. Francouzský generál a první ministr války ČSR. Roku 1915 organizoval české zajatce v Srbsku, 1917 v Rusku a Rumunsku, též v Americe má hlavní zásluhu o vytvoření čsl. legií. V dubnu 1918 se mu totéž podařilo v Itálii. Téhož roku srovnal na Sibiři spory čsl. legií, zrušil panství sjezdů a výborů a zavedl vojenskou kázeň.

Josef Šnejdárek, čsl. generál, zúčastnil se světové války s marockou divizí ve francouzské armádě, roku 1917 přidělen k čsl. legiím.

Antoine Desiré Eugene Mittelhausser, narozený 1873, francouzský generál byl za světové války velitelem brigády na západní frontě, kde poznal též činnost legií. Když v roce 1919 vypukla válka proti maďarským bolševikům, byl Mittelhausser povolán do francouzské vojenské mise. S ní prodělal boje na Slovensku až do příměří.

Josef Čapek /zemřel roku 1925 v Paříži/, předseda České kolonie v Paříži, povoláním krejčí. Zakladatel pařížského Sokola - 1891 a jeho dlouholetý starosta. Za světové války získal si velké zásluhy o náš zahraniční odboj jako první předseda Výboru českých dobrovolníků v Paříži.

Arras město v severní Francii, hlavní město depart. Pas de Calais. Ve světové válce bylo o město rozhorčeně bojováno. První bitva o Arras byla 1. až 13. října 1914. Zde také bojovala 9. května 1915 čsl. setnina /rota/ "Nazdar". A tentýž den zde padl Václav Dostál, nadporučík, rodák z Poděbrad, jako první důstojník padlý za svobodu České republiky. Mimo něho zde padli 3 další legionáři, příslušníci roty "Nazdar" z našeho okresu.

Vouziers osada ve Francii, depart. Ardennes na Aisně, tam se v bitvě 20. až 30. 10. 1918 vyznamenal čsl. 21. a 22. pluk legií ve svazku armády Gouradovy.

Verdun město a pevnost na řece Móse ve Francii. Zde svedeny krvavé boje ve světové válce a teprve v září a říjnu 1918 byl Verdun úplně vyproštěn spojenými francouzsko-americkými útoky od Němců.

Terron osada na řece Aisně severně od Vouziers ve Francii. Za světové války ležel v tak zvané pozici Hundingově a byl dobyt 18. 10. 1918 francouzskou frontou 319. pluku praporem Husákovým, 21. pěšího pluku čsl. legie a držen i ve dnech 21. a 22. 10. proti německé přesile. Teprve 31.- 10. byla čsl. brigáda /velitel Philippe/ vystřídána. Zde se proslavil plukovník, pozdější generál, Otakar Husák, nymburský rodák.

Husák Otakar, ing. narozený 23. dubna 1885 v Nymburce, otec Stanislav narozen 10. 11. 1854 - zemřel 27. 12. 1910, matka Elizabeta, rozená Dlabačová, narozená 17. 9. 1852. Po vyléčení zranění od Zborova byl jmenován velitelem skupiny čsl. dobrovolníků ze záložního praporu, kteří se přihlásili bojovat ve Francii. V této skupině bylo asi 1 100 mužů, kteří přes Archandělsk odjeli 16. října 1917 lodí Kursk a 12. listopadu přistáli v Le Havre ve Francii. Zde se vyznamenal v bojích u Terronu a Vouziers jako velitel 21. pluku.

ITÁLIE:

Jan Čapek narozený roku 1876 v Michli u Prahy, vojín italských legií, rukavičkářský dělník a pak důlní dozorce v Orlové ve Slezsku, člen Sokola. Za války upadl do italského zajetí a navázal záhy styky s čsl. koloniemi v zahraničí. V lednu 1917 spolu s jinými druhy založil Československý sbor dobrovolníků v Itálii, aby tak propagoval myšlenku vstupu se zbraní v ruce do čsl. vojska. Dne 17. června 1918 v třetí den rakouské ofensivy padl. Ostatky jeho převezeny 2. července 1923 do Prahy a pak pohřbeny na hřbitově v Orlové. Na jeho paměť byl nazván 34. pěší pluk plukem "Střelce Jana Čapka".

Padula v Itálii v provincii Salerno - jižní Itálie v údolí řeky Tanagry. V zajateckém táboře roku 1916 v zahradě v kartouzském klášteře /kartouzský klášter Certosa/ se počaly soustřeďovat čsl. národnosti, které tam utvořily pracovní prapory, výzvědné oddíly a Čsl. dobrovolnický sbor. Odtud byly po částech posílány do Foligna.

Foligno italské město v provincii Perugia. Roku 1918 byl zde zajatecký tábor, kde vlastně povstala organizace čsl. revolučních vojsk, čsl. pěší pluk nese též jméno Foligno.

V Itálii již v červnu 1918 /za rakouské ofensivy/ zasáhly některé oddíly českých legionářů úspěšně do bojů a zvláště se vyznamenaly 1. prapor, 33. pluku u San Dona na Piavě /kde padl zakladatel Čs. dobrovolnických sborů Čapek a zajato a popraveno rakušáky 12 čsl. legionářů/. Od poloviny srpna do počátku října hájila čs. divize úsek italské fronty tyrolské. Zde získala slávu část 33. pluku v boji na Doss Alto /21. září/. Čs. výzvědné roty v Itáli celkem 9, z nichž později utvořen 39. pluk, proslavily se hlavně v bojích na planině Asiago v květnu 1918 v úseku Tonale a v červnu ve Val Concei v červenci a zvláště v boji na Cima Tre Pezzi v noci na 24. září. Rakušany zajatí čsl. dobrovolníci byli jako zrádci věšeni - popravy v Rivě, Coneglianu aj. /více jak 50 čsl. dobrovolníků postoupilo za svobodu otčiny hrdinně tuto potupnou smrt./

Asiago město v severní italské provincii Vicenza. Ve světové válce dobyto Rakušany a bylo dějištěm četných bitev zvláště v roce 1918, kdy tam bojovala 1. a 6. italská armáda, při níž byla 2., 3., 5. a 6. rota našich rozvědčíků. Zejména dva činy jsou památné: ve dnech 22. září 1918 vyslání dvou do uniforem rakouských přestrojených rozvědčíků desátníka Vopáleckého a střelce R. Petra do Tridenta 50 km daleko za rakouskou frontu. Podnik tento se dokonale zdařil. Noční přepad na Cima Tre Pezzi vrchu na náhorní rovině asiažské, vykonaný v noci ze dne 23. a 24. září 1918 dvěma proudy, pod vedením poručíka Alexeje Prejdy, poručíka R. Vyčítala, podporučíka Cibilky, Kropáčka a Kubišty. V akci padl podporučík Kubišta.

Piave řeka v severní Itálii dlouhá 220 km, teče z Alp Karnských a ústí severovýchodně od Benátek do Adriatického moře. U ní zastaveno pronásledování italské armády po průlomu u Kobaridu /v listopadu 1917/, rakousko-uherské vojsko ji překročilo na některých místech při ofensivě 15. až 23. 6. 1918, bylo však nuceno po italském protiútoku na Montello zase 6. 7. ustoupit na první břeh. Při tom se vyznamenal 1. prapor 33. pluku českých legií, zejména u Fossalty /17.-19.6./, zajatci z něho popraveni u Piavonu.

Piavon obec v severní Itálii u města Oderzo v provincii Treviso. Známá popravou tří legionářů: Cudliny, Koudelky a Kouřimského, kteří padli do rukou rakousko-uherského vojska v polovině června při rakousko-uherském pokusu přejít Piavu a zastřeleni byli 16. 6. 1918.

Giuseppe Luigi Piccione, narozený v roce 1866, italský generál. Účastnil se organizace čsl. domobraneckých oddílů v Itálii a přivezl je v roce 1918 v prosinci do ČSR. Velel jim při obsazení Slovenska. Odvolán však při vpádu Maďarů v květnu 1919.

Doss Alto vrcholek na severní straně hory Monte Altissimo, východně od jezera Gardského, vysoký 703 metrů. Opěrné stanoviště 33. a 34. pluku italských čsl. legií v bojích na podzim 1918. Naň vedena ráno ve dne 2. 9. 1918 ve 4 hodiny rakousko-uherská ofensiva, která pronikla přes 1. čsl. pozici Rocola Italiána na vrcholek Doss Alta /kota 703/ a posléze bočními útoky na Sasso Sega a Rossi /Caverna/ hlavní linii čsl. vojsk. Ježto posádka těmto útokům odolala, bylo lze v 5 hodin nasadit protiútok 2. 10. a útočnou četou 33. pluku čsl. legií a k nim připojených 3. oddílů zákopníků a veškeré ztracené pozice znovu dobýt a obsadit. Ztráta Rakušanů 50 mrtvých a téměř 300 raněných, ztráty čsl. vojska 7 mrtvých, 31 raněných a 4 jako zajatci Rakušany popraveni příštího dne.

Domobranecké prapory italské byly zřízeny jako čsl. legie v Itálii na podzim a v zimě 1918 až 1919 ze zajatců čsl. národnosti. Na jejich formování má velkou zásluhu generál Gibiš, vrátily se do vlasti na jaře 1919 a splynuly pak s domácí armádou.

Hynek Gibiš, narozený roku 1871, generál čsl. armády a důstojník od roku 1891. Dostal se do zajetí roku 1915 a vstoupil do ruských služeb. Roku 1917 odešel na západní frontu a roku 1918 vyslán do Itálie, kde organizoval čsl. vojsko hlavně čsl. domobranecké prapory. Po válce velel první pěší divizi.

RUSKO A SIBIŘ:

Česká družina, prapor ruské armády, zřízené Čechy, usazenými v Rusku počátkem světové války, kteří chtěli bojovat proti Rakousku-Uhersku jako dobrovolníci v ruských řadách. Její původ je v Kyjevě /srpen 1914/, kde myšlenka České družiny vznikla v řadách české kolonie tam žijící. Dělila se na starodružiníky pocházející z řad kolonistů a na novodružiníky, kteří byli později přijímáni z řad zajatců /od prosince 1914/ české národnosti. Roku 1914 skládala se ze čtyř rot, roku 1915 z osmi rot, jež vytvořily tak zvaný Českoslovácký střelecký pluk. Důstojníky a poddůstojníky byli zprvu jen Rusové, teprve později také někteří Čechové, jimž byla uznána důstojnická hodnost z rakousko-uherské armády a nakonec i Čechoslováci přijatí do ruských důstojnických škol, zejména záložních. Měla od 11. 10. 1914 svůj vlastní prapor, ale nebojovala nikdy jako celek, nýbrž jednotlivé roty byly přiděleny ruským jednotkám jako zvláštní oddíly výzvědné /rozvědčíci/ zejména u 3. armády generála Radko Dimitrijeva. Její činnost byla nejvíce propagační, obracela se na vojíny české a jiných slovanských národností v zákopech nepřátelských a přemlouvala je, aby přešli k Rusům. To se jí podařilo u mnohých, ba i u celých jednotek. Do roku 1916 stoupl počet účastníků na 1 670 mužů, mezi nimi známá jména: Čeček, Husák, Klecanda, Syrový, Švec, Vašátko, Voženílek atd. Vyznamenáno bylo do konce roku 1915 celkem 800 členů, jejich zásluhy hlavně způsobily, že bylo později vládou dovoleno formovat ze zajatců další oddíly a tím dán základ čsl. legiím na Rusi.

Rozvědka /z ruského razvědka/, získávání zpráv o nepříteli, jeho síle, prostředcích, záměrech, pohotovosti k boji a terénu. Rozvědka provádí se obyčejně před bitvou, aby mohlo být ihned využito získaných zpráv.

Československý deník, časopis vycházející v Rusku pro čsl. legionáře. Vycházel v Kyjevě od 5. 12. 1917 do 2. 3. 1918, potom v různých místech při sibiřské magistrále, ve Vladivostoku od 28. 4. 1920 do 18. 7. 1920 s přílohou Československé besedy. Redakci vedli: Vojtěch Holeček, Josef Kopta, Bohdan Paulů a inž. Pavel.

Československý voják, časopis čsl. legionářů v Rusku, vycházející od 28. září 1917 do 2. července 1918 v Kyjevě, v Penze a Čeljabinsku. Redakci řídil Josef Medek.

Československý zpravodaj, měsíčník čsl. legionářů vycházející od 1. 2. 1919 do 1. 9. 1919 v Jekatěrinburku a v Irkutsku. Celkem vyšlo 8 čísel.

Čechoslovák, orgán svazu čsl. spolků na Rusi, později Čsl. Národní rady, vycházel v Kyjevě jako týdeník, v Moskvě jako dvoutýdeník 1915 až 1918. Redaktorem byl Bohdan Paulů.

Čechoslovan, politický list ruských Čechů, vycházel v Kyjevě do r. 1914, kdy byl nahrazen Čechoslovákem. Obnoveně vycházel v letech 1916 až 1917. Zasloužil se velmi o propagandu českých osvobozeneckých ideí.

Bohdan Paulů, narozen v roce 1886, revoluční pracovník na Rusi a vedoucí redaktor Čechoslováka.

Okonsk, vesnice na východ od Kovelu na Volyni v Rusku. Zde byl v srpnu 1916 polní tábor České družiny. V Okonsku soustředil se 2. prapor 1. čsl. střeleckého pluku, který pod vedením povíce velitelů Syrového, Švece a jiných prodělával zde plánovitý výcvik. V Okonsku přičiněním Medkovým vyšel časopis "Cestou" s bohatým beletr. obsahem a satyrický časopis "Šlehy".

Dunajec, pravý přítok Visly v Haliči, 250 km dlouhý, pramení na svazích Tater a ústí proti městu Opatowiec.

Hejduk Jaroslav, narozen v Praze roku 1863, zemřel 19. 2. 1918 v Tuapse u Černého moře. První praporečník České družiny na Rusi a její nejstarší dobrovolník.

Dürich Josef, narozený roku 1847, zemřel roku 1927, český spisovatel a politik. Ve světové válce byl členem Národní rady v Paříži a jako její zástupce byl činný na Rusi, později byl předsedou Národní rady v Rusku, která po příjezdu T. G. Masaryka do Ruska v roce 1917 pozbyla politický význam.

Čeček Stanislav, narozený 13. 11. 1886 v Lišně u Benešova. 1. 1. 1913 jmenován v rakousko-uherské armádě poručíkem. Roku 1911 odešel do Ruska jako zástupce firmy Laurin a Klement, vstoupil 29. 8. 1914 do České družiny v Moskvě, účastnil se s ruskou armádou srážek a bojů, od ledna 1916 velel 1. rotě, od ledna 1916 jmenován ruským poručíkem. V bitvě u Zborova - červenec 1917 - velel 1. praporu 1. pluku a 1. praporu 3. pluku, v září 1917 pomocník velitele 4. pluku, jemuž velel v bojích u Bachmače - březen 1918. V květnu 1918 velitel Penzenské skupiny /3 pluky/, s níž se účastnil bitvy u Penzy a bojů u Lipjag, Samary, Buzuluku a Ufy. V červenci 1918 plukovníkem, v září generálem, řídil ústup z Povolží. Od února do srpna 1920 jako velitel Dálného východu řídil ve Vladivostoku evakuaci čs. vojska.

Syrový Jan, narozený roku 1888 v Třebíči na Moravě, generál čsl. vojsk, byl před světovou válkou soukrom. úředníkem ve Varšavě, vstoupil 1914 do České družiny a brzy se vyznamenal v bojích zejména u Zborova, kde přišel o oko. Bojoval v hodnosti poručíka pluku Mistra Jana Husa. Po odchodu vyšších ruských důstojníků z čsl. legií byl povýšen na generála. Na podzim 1918 velitelem spojených vojsk, kde se vyznamenal zvláště na Urále a pak jako pomocník generála Janina, jako velitel čs. armády.

Švec Josef, Jiří, narozen 19. 7. 1883 v Čenkově na Moravě, zemřel tragicky 25. 10. 1918 v Aksakově na Sibiři. Plukovník ruských legií. Před válkou učitel a cvičitel v Sokole v Jekatěrinodaru. Přihlásil se mezi prvními do České družiny a účastnil se mnoha bojů v Haliči a Karpatech. Zachránil po průlomu fronty u Gorlice sokolskou komandu od zajetí. Od roku 1915 důstojník, vyznamenal se u Zborova, dobyl Penzy a přispěl k dobytí Samary a stal se plukovníkem, velitelem 1. divize. Když rozkázal útočit na nepřítele před Ufou, odepřeli mu vojáci poslušnost a plukovník Švec se zastřelil. Pochován je v Čeljabinsku.

Vojcechovskij Sergej, narozený roku 1883, bývalý aktivní důstojník ruský, přijat do čsl. vojska na Rusi, zúčastnil se bojů s bolševiky jako velitel 3. střeleckého pluku Jana Žižky. Po válce armádní generál a zemský velitel v Brně.

Voženílek Karel, narozený roku 1883 v Týnisku, účastník bitvy u Zborova a nástupce plukovníka Švece jako velitel 1. střelecké divize. Československý generál.

Vašátko Karel, narozený v Litohradu u Rychnova, plukovník čsl. legií na Rusi, hrdina od Zborova, kde byl těžce raněn a na následky zranění po operaci v Čeljabinsku zemřel 8.1.1919.

Husák Otakar, ing., narozen 23. 4. 1885 v Nymburku, otec Stanislav, matka rozená Dlabačova, starodružiník od 31. 8. 1914, příslušník České družiny, v jejíchž řadách se několikrát vyznamenal, u Zborova těžce raněn. Po vyléčení jmenován kapitánem a spolu s dalšími dobrovolníky jako jejich velitel s prvním transportem lodí Kursk odejel do Francie bojovat.

Červený Otakar, narozený roku 1850 v Hradci Královém, vynikající pracovník odbojový na Rusi. Od roku 1878 působil v Rusku a po vypuknutí světové války jako člen Čs. komitétu delegován spolu s B. Paulů a Dědinou do Petrohradu k vypracování memoranda k caru všech Rusů Mikuláši II. Byl přijat carem jako mluvčí delegace dne 4. září 1914 v Carském Selu. Za svého pobytu v Rusku /v Kyjevě/ byl T. G. Masaryk jeho hostem.

Klecanda Vojtěch, Vladimír, narozen roku 1888, starodružiník, původně ředitel Charkovské filiálky firmy Laurin a Klement, legionář na Rusi. Generál.

Medek Rudolf, narozený 8. 1. 1890 v Hradci Králové, český spisovatel, učitel, vynikající velitel čsl. legií na Rusi, později generál a ředitel Památníku Osvobození. Za své zásluhy získal řád Sv. Vladimíra.

Kutlvašr Karel, narozen 28. 1. 1895 v Michalovicích, čsl. generál byl před světovou válkou v obchodním postavení v Rusku a přihlásil se jako starodružiník v Kyjevě do legií. V roce 1917 velel 4. rotě, 1. pluku u Zborova a v jiných bojích, později velitel 3. praporu a v roce 1919 velitel pluku jako podplukovník k ochraně magistrály. Od roku 1920 v domácí armádě.

Dne 23. února 1917 vyšla na rozvědku pod vedením praporčíka Václava Otty v noci za silného mrazu -20 C se 40ti vojíny hlubokým sněhem k Jablunce, kde bylo ponecháno 20 vojínů co ochrana. Ostatní postupovali na Bogruvku. Překvapili stráž 93. pluku a zajali 10 vojáků vesměs Čechů, dva Němci, kteří se bránili, byli ubiti. Hluboký sníh ztěžoval zpáteční cestu. Proklouzli údolím, prošli vesnicí a již byli v bezpečí.

Druhá četa obdržela rozkaz odstraniti tureckou stráž a vzíti zajatce. S posilou plukovních rozvědčíků ruských v noci 2. dubna vyšli před pozice na "Dlhé lány" u stanice Mečiščov. Když střed rozvědčíků, kterým velel praporčík Otta, narazil na nepřátelskou stráž skrytou ve zvlášť obehnaném dráty okopčíku a přivítán střelbou kulometů, rozpoutal se boj. V těch místech tvořila pozice podkovu a brzy byla pocítěna střelba i z boků. Praporčík Otta s přední částí vrhl se vpřed na nepřítele. V tom okamžiku bylo z leva osvětleno bojiště světelnými raketami a z okopů počali vrhati po nás miny a bomby. Jednou bombou byl těžce raněn praporčík Otta a zemřel od ran ihned po přenesení do okopů. Tak padl první důstojník ze 6. roty. V knížce "Lví srdce" a v básni "Lev" Medek vzpomíná jeho smrti. Pohřben byl v Bažnikůvce u kostela pod jedlí a na jeho hrobě postavil bratr Majsner pěkný pomník. Bratr Václav Otta byl rodák z obce Chleb u Nymburka.

Červinka Jaroslav, narozený 13. května 1848 v Ostředku v Čechách, bývalý ruský později čsl. generál. Jsa vychován ve vlasteneckém smýšlení svým otcem, dr. V. Č., známým vlastencem z roku 1848, vstoupil roku 1866 k vojsku a prodělal bitvy u Vysokova a pod Královým Hradcem /u Sadové/. Po vysloužení povinných 12ti let vymohl si propuštění ze svazku rakouské armády a emigrační pas do Ruska s doporučením dr. Fr. L. Riegra. Odjel do Ruska, kde se svolením cara Alexandra II. vstoupil do ruské armády. Důvěrným rozkazem ruského hl. štábu z roku 1878 byl pro případ války s Rakouskem určen k přidělení ruského polního štábu pro organizování našeho odboje proti Rakousku a bylo mu přímo poručeno, aby si mezi čs. osadníky na Volyni vybral krajany, způsobilé propagovati, bude-li zapotřebí, odboj mezi Čechy. Propagoval po celá léta sblížení mezi Rusi a Čechy v listech vojenských i denních. V roce 1908 jmenován generálem. Roku 1909 odešel do výslužby s rozkazem, že bude ihned reaktivován, vypukne-li válka s Rakouskem. Také okamžitě po vypuknutí války světové povolán jako generál pro zvláštní úkoly do štábu kyjevského vojenského obvodu. A podal ihned návrh ruskému hlavnímu stanu na zřízení /formaci/ čsl. vojska. Návrh byl přijat, ale nebyl uskutečněn, poněvadž mezitím utvořena Česká družina. Roku 1916 podal hlavnímu štábu stížnost zajatců na Svaz čs. spolků na Rusi, že brzdí utvoření velké čs. armády. V důsledku toho nařídil ruský hlavní stan, aby byl Svaz zbaven práva formování vojska a další svěřeno ruské vojenské komisi, jejímž velitelem jmenován generál Červinka. Věc se však jako obvykle protáhla, až teprve roku 1917 vyžádal si generál Alexejev od zástupců všech čs. kolonií, přítomných právě v Petrohradě, písemné podání o tom, aby byla zřízena čs. armáda. V tomto podání obsaženo přání, aby předsedou čs. vojenské komise byl jmenován generál Červinka. Tím si ovšem znepřátelil správu Svazu čs. spolků a částečně též velitelství čs. brigády. Též vojenský náčelník kyjevského pluku Oberučev byl proti tvoření čs. armády, až konečně k příznivému vyřešení přispěl příjezd profesora Masaryka, na jehož žádost byl úřad generálem Červinkou zrušen a tento jmenován na podzim 1917 ruskou revoluční vládou inspektorem všech čs. záložních vojenských částí na Rusi s úkolem pokračovat v tvoření čs. vojenských formací. Po odjezdu prof. Masaryka, který svěřil vedení čs. vojenských věcí vojenskému komisaři prof. Maxovi, byl generál Červinka tímto na vlastní žádost propuštěn a uprostřed chaosu ruské revoluce ponechán v Tambově. Po mnohých potížích přibyl generál roku 1919 do vlasti, byl přijat do čs. armády jako inspektor remontnictva, později jmenován přednostou zkušební komise pro generály. Roku 1924 odešel do výslužby s několika vyznamenáními.

Červinka Jaroslav mladší, narozen 1889 v Rize, sloužil aktivně v ruské armádě, zúčastnil se bojů pod Varšavou, kde byl raněn. Po uzdravění jmenován členem komise pro čs. formace v Rusku a brzy nato převzal velitelství 6. hanáckého pěšího pluku. V říjnu 1918 převzal 2. jezdecký pluk "Sibiřský".

Vilímek Jaroslav, Igor, narozen 2. 9. 1890 v Lysé nad Labem, starodružiník. V Čechách vystudoval akademické gymnásium a moderní filologii na Karlově universitě v Praze. Před válkou odešel do Ruska, kde v Charkově pracoval jako francouzský korespondent u firmy Laurin a Klement. Po vypuknutí světové války přihlásil se dne 29. 8. 1914 do České družiny a již 1. 9. 1914 jmenován praporčíkem. Zahynul v zákopech u Zborova již 23. června, byl ubit šrapnelem a je pohřben v Jezerném.

Zborov městečko na severozápad od Tarnopolu ve východní Haliči. Zde dne 2. července 1917 svedena bitva, kterou si čsl. brigáda /1., 2. a 3. prapor/ získala nehynoucí slávu. 

Cecová malá vesnička u Zborova ve východní Haliči. Zde bylo v době Zborovské bitvy obvaziště a operační síň, v níž lékaři O. Biebl a Vl. Haering poskytovali raněným pomoc. Na poli u Cecové byli 4. července 1917 ve společné bratrské mohyle pohřbeni čsl. dobrovolníci, hrdinové od Zborova.

1. střelecký pluk Mistra Jana Husa, pluk byl zformován během ledna až března 1916 z původních dvou praporů České družiny. Skládal se z 8 rot, jeho štáb působil při 3. ruské armádě.

2. střelecký pluk Jiřího z Poděbrad, pluk byl zřízen na základě rozkazu generála ubytovatele 3. ruské armády č. 17190 ze dne 30. 4. 1916.

3. střelecký pluk Jana Žižky z Trocnova, pluk byl založen rozkazem náčelníka štábu vrchního velitele ruské armády z 2. 3. 1917.

Brusilov Alexej Alexejevič, narozen v roce 1853 a zemřel v roce 1926. Ruský generál, který sloužil u Tverského dragounského pluku. Za světové války velel 8. armádě v níž byla také Česká družina. Za revoluce donutil cara Mikuláše II. zříci se trůnu ve prospěch následníka. Od května do července byl Brusilov velitelem celé ruské armády.

Dimitrijev Radko, narozen 1859, bulharský, později ruský generál, v roce 1886 odešel do Ruska a v roce 1914, když Bulharsko opustilo Srbsko, byl přijat do ruských služeb a stal se velitelem 3. ruské armády, ve které bojovala i Česká družina. Za bolševické revoluce v roce 1919 byl bolševiky na Kavkaze zastřelen.

Šokorov Vladimír, narozen 15. 7. 1868 v Moskvě, čsl. generál, původně v ruských službách, byl v roce 1917 pověřen T. G. Masarykem formací čsl. legií na Rusi, kterým velel do srpna 1918, kdy velitelství přejal generál Syrový a Šokorova jmenoval inspektorem. V listopadu 1918 pak Šokorov formoval legie polskou, srbskou, rumunskou a 12. pěší pluk slovenský.

Gajda Rudolf, narozen 14. 2. 1892, bývalý generál čsl. Přeběhl jako rakousko-uherský vojín v roce 1915 k srbské armádě, později k černohorské, účastnil se konečných bojů v Srbsku 1915 a ústupu Albánií na Korfu. V roce 1916 vstoupil do srbské divize Hadžičovy, jež vynikla jako část ruské armády při tažení v Dobrudži na podzim roku 1916 a od roku 1917 v čsl. legiích na Rusi u 2. střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad jako velitel roty, později praporu a pluku ve všech bojích té doby, zejména v bitvě u Zborova. V roce 1918 přeložen k 7. pluku "Tatranskému", 2. střelecké divizi. Od června plukovník, prodělal ústup z Ukrajiny na Sibiř, kde se stal velitelem východní fronty proti bolševické armádě. Od září 1918 jako generálmajor převzal velitelství všech vojsk východo-sibiřské, pak severo-uralské fronty, nakonec skupiny Jekatěrinburské. Ježto tehdy generál Kolčak prohlášen vladařem východní Sibiře a organizoval odpor proti bolševikům, nabídl mu Gajda svoje služby v roce 1919, což bylo schváleno generálem Štefánikem. Gajda povýšen na ruského generálporučíka a s ruskou armádou provedl úspěšné sibiřské tažení, jímž zabezpečil veliké prostory před bolševickými vojsky. Ale ještě téhož roku nesouhlasil s Kolčakovovou politikou, vystoupil z ruských služeb a odjel roku 1920 do vlasti. V roce 1926 byl pro podezření, že svého času jednal s bolševiky o vstup do jejich armády, zbaven svého úřadu i hodnosti.

Pleský Metoděj, legionář na Rusi a Sibiři, legionářský spisovatel, velmi známý svou knihou "Velezrádci".

Bachmač, železniční křižovatka na dráze Kyjev-Moskva, důležité středisko obchodní na Ukrajině. Pod Bachmačem v době od 7. do 13. března 1918 byla svedena úspěšná bitva s Němci při pochodu čsl. legií z Ukrajiny. Ačkoliv na straně německé byly síly 3krát větší než čsl., přece se podařilo legiím zadržet německý postup a tím krýt ústup vlastního vojska.

Tatarskája, stanice na východě od Omska na železniční trati Omsk-Krasnojarsk. U této stanice 9. června 1918 byly bolševické oddíly českými vojsky poraženy, při tom ukořistěna všechna výzbroj a 4 děla. Tímto vítězstvím uskutečněno spojení skupiny Gajdovy se skupinou Syrového, čímž vzniká ucelené těleso 4 pluků, a to 2., 3., 6. a 7., ovládající železnici od Čeljabinska do Mariinska, čímž Čechoslováci stávají se pány západní Sibiře.

Simbirsk, město na pravém břehu řeky Volhy. Na Simbirsku 5. července 1918 zahájen za pomoci ruských vojsk plukovníka Kapela pochod čsl. legií v Rusku a 22. července byl dobyt Simbirsk a ukořistěn "broněvik" - obrněný vlak, našimi nazván "Orlík". Město bylo opuštěno za vojenské situace dne 12. září 1918.

Uralsk, město v Ruské kozácké republice.

Urál, pohraniční pohoří mezi Asií a Evropou, 3500 km dlouhé a 82 km široké.

Ural, řeka v Rusku, 2 443 km dlouhá, tvoří přirozenou hranici mezi Evropou a Asií, ústí do Kaspického moře.

Omsk, největší město na Sibiři, ležící na řece Omo, která ústí do Irtyše.

Penza, gubernie v Rusku, je známá vzepřením se čsl. vojska na Rusi v květnu 1918 proti pokusu bolševiků o odzbrojení.

Čeljabinsk, město na jižním Uralu, stanice Samaro-Zlatoustské dráhy, asi 300 km na východ od Zlatoustu. V noci na 1. června 1918 vzal 3. pluk Jana Žižky z Trocnova Čeljabinsk do své moci a tím vlastně začalo vystoupení čsl. vojsk proti bolševikům.

Zlatoust, město na Uralu, železniční křižovatka samarsko-zlatoustské dráhy. Dne 26. května 1918 přijel do Zlatoustí vlak štábu 1. čsl. pluku a byl zde bolševickými úřady úmyslně zadržen. Ráno 27. května byl vlak bolševiky přepaden a na stanici došlo k vražednému boji, po němž bolševici byli se značnými ztrátami rozprášeni. Po boji odejel čsl. vlak na stanici Tunduš, kam se dostavil bolševický komisař, žádaje vydání všech zbraní. Při poradách usneseno vlak opustit a vydat se do Čeljabinska pěšky, což také bylo podniknuto.

Trockij Lev Davidovič, vlastním jménem Lev Bronstein, narozený roku 1879, jeden z hlavních vůdců ruské bolševické revoluce. Zúčastnil se velmi účinně výstavby sovětského Ruska a hlavně byl organizátorem Rudé armády. Po smrti Leninově stál v opozici, za to byl zbaven všech úřadů. V roce 1929 vypovězen z území SSSR. Byl úkladně zavražděn v Mexiku.

Dzierzyňski /Džeržinskij/ Felix, Edmundovič, narozený 1877 ve Vilně, zemřel 1926 v Moskvě, sovětský státník, rodem Polák. Pravá ruka V. I. Lenina /Uljanova/. V polovici roku 1917 založil tzv. Čeku, politickou policii vlády sovětské, která se stala záhy postrachem celého Ruska. Byl též lidovým komisařem železnic a předsedou nejvyšší hospodářské rady.

Nikolajevská fronta, bojiště čs. legií na Rusi, na jihu od Samary u města Nikolajevska. Čsl. legie ji držely od dobytí Samary od 20. srpna 1918 do 8. září 1918 do jejího pádu. Byl to nejzašší úsek na povolžské frontě.

Buzuluk, újezdní /okresní/ město v samarské gubernii, vzdálené od Samary 124 versty po železnici, leží u říčky Donašky vlévající se do řeky Samarky. /Versta-ruská délková míra do r. 1835, rovná se 1066 metrů./ U Buzuluku byla největší a nejdelší bitva penzenské skupiny čsl. vojska. Po dobytí Samary měl 2. prapor 1. čsl. pluku úkol vzetím Buzuluku upevnit Samarskou bási na taškentské trati. Bolševici soustředili v Buzuluku značné síly a chtěli čsl. akci ve směru na Ural pro spojení se sibiřským vojskem ohrozit úderem do boku předvoje. Velení bolševické armády /posádky/ v Buzuluku svěřeno bylo bolševickým vedením rakouskému hejtmanovi Schwarzovi, který sebral 3000 německých a maďarských zajatců nespokojených tím, že čsl. vojsko jim zabránilo v návratu domů. Schwarz disponoval 20 děly, několika obrněnými auty, množstvím kulometů, pušek atd. Proti této přesile objevilo se v noci na 24. června 1918 jen 300 čsl. vojínů, kteří neměli vůbec kulometů. Ráno začal úžasný zápas, v němž jednotlivci i zešíleli. V poledne přijel na pomoc obrněný vůz vozatajského oddílu 4. čsl. pluku Prokopa Velikého, vedený zástupcem důstojníka Melicharovem. Čsl.řetěz postupuje rychle dopředu. V bitevní vřavě ztratili Čechoslováci všechny důstojníky, avšak setrvali až do večera. Celé tři dny trvala bitva u Buzuluku. Demoralizované zbytky bolševického vojska město opustily a odjely do Oranburku. Bitva u Buzuluku zničila jádro bolševických sil na taškentské dráze.

Povolžská fronta, též Samarská, sluje skupina oddílů čsl. legií v Rusku, které operovaly od Kazaně až po Volsk ze Samary jako východiska a středu fronty. Operace se začaly 7. 7. 1918 pod velitelstvím plukovníka Čečka směrem na Syraň, 10. 7. na jih na Kuzněck a Simbirsk, 22. 7. na Chvalyňsk a Volsk. Hlavním činem bylo však dobytí Kazaně dne 6. 8., zde ukořistěny bohaté zásoby všeho druhu a také zlatý poklad ruského státu, který velmi přispěl k uskutečnění dalších podniků čsl. legií. Tehdy moc legií sahala až k Urálu a zejména trať Samara - Ufa byla pevně v jejich rukou. Obrat nastal, když se bolševikům podařilo zorganizovat většinou z cizích národností novou armádu a zahájit soustavné útoky na Čechoslováky, zejména na jejich nejsilnější pozici Kazaň. Velitelem tamějšího úseku byl plukovník Švec, který hájil města hrdinně po celý měsíc, spoléhaje na pomoc Dohody, která legiím stále byla slibována. Ježto se však Čechoslovákům pomoci nedostalo, byli zatlačováni bolševickou přesilou od etapy k etapě, vydali 10. 9. Kazaň, 12. 9. Simbirsk, 13. 9. Volsk a ustupovali zase k Samaře, kterou museli však 8. 10. také opustit. Tímto neúspěchem, který mnohé živli považovali za zradu spojenců, jakož i propagaci bolševických ideí, vznikly v lůně legií spory, jež se projevily odpíráním poslušnosti vůdcům a vzpourami, které měly za následek sebevraždu Švecovu v Aksakově dne 25. 10. 1918.

Mezi tím v roce 1918 události na západní frontě - nezdar německé ofensivy a úspěšná protiofensiva spojenců zahájené v červenci - ukazovaly na brzkou porážku centrálních mocností. Mírový pokus Rakouska-Uherska v září končí neúspěchem, koncem září kapituluje poražené Bulharsko, brzy po něm Turecko. Národní výbor český odmítá pokusy Vídně upokojit Čechy jakousi autonomií a poslanec Staněk prohlašuje, že za český národ budou na mírové konferenci jednat zástupci čsl. vojska ze zahraničí. 27. září utvořila Československá národní rada ze sebe vládu: ministerský předseda Masaryk, ministr zahraničních věcí Beneš a ministr vojenství Štefánik, což oznámeno 14. září spojeneckým vládám a zároveň jmenováni diplomatičtí zástupci. 18. října 1918 pronáší Masaryk ve Washingtoně /USA/ prohlášení nezávislosti Československého národa. President T. G. Masaryk vrátil se do vlasti 21. prosince 1918, nadšeně vítán českým lidem.

Ze vzpomínek legionáře Richarda Filipa, který píše:

Na jaře 1918 táhl Murajev s bolševiky na Kyjev a když uzavřeli bolševici s Němci mír brest-litevský, připravovali jsme se k odjezdu z Ukrajiny. Ve čtyřech dlouhých ešelonech /vlacích/ opustil náš 7. pluk Ukrajinu. Přes Poltavu, Kursk, potom dvěma směry odjížděli jsme na Sibiř a do Vladivostoku v domnění, že pojedeme na francouzskou frontu. To ještě náš 3. prapor a 6. pluk se u Bachmače srazily s Němci. I nad naším ešelonem kroužil německý aeroplán. Pomalu jako hlemýžď šinul se náš vlak přes Penzu, Samaru, přes Ural, Omsk až do Novoni-

kolajevska. Zde zamrzla naše doprava na dlouho. Tu také došlo k vystoupení proti sovětům. Proslýchalo se už dávno,že sověti nás mají odzbrojit a odevzdat Němcům nebo do táborů apod. Tak jednou z večera byla přísná pohotovost a v noci to začlo. Nádraží bylo brzy naše. Také depo železniční bylo ihned v našich rukou. Jen ve vojenském gorodku-předměstí došlo k delší potyčce. Musím podotknout, že naši téměř beze zbraní, jen ručními granáty se zmocnili Novonikolajevska v nepoměrně krátké době. Ráno bylo již zbraní dosti. Celé fůry jsme jich dováželi na nádraží. Všude po ulicích byla veselá nálada jako o Vzkříšení. Lidé se na potkání objímali a nám Čechům děkovali, že jsme je osvobodili z bolševického zajetí, respektive bolševické hrůzovlády. Z ruských vojáků, hlavně důstojníků, tvořili se nové části. Tak povstal pluk novoniko-

lajevský, barnaulský a jiné. Bylo jich z počátku málo, ale přece nám statečně všude pomáhaly. Teď nezadržitelně valili jsme se jako dravý proud kupředu na východ. Bolševické tlupy všude tály před námi jako březnový sníh. Vlakem a hodně pěšky vyčistili jsme celý prostor od Novonikolajevska směrem na Semipalatisk na Irkutsk. Po pádu Irkutska parníkem po Angaře plavil jsem se na posvátný Bajkal. Zde byly velmi prudké boje na trati kruhobajkalské dráhy. Nejkrvavější boje byly u Posolské, kde vzali jsme bolševikům mnoho vlaků a různé válečné kořisti. Zde také ruský plukovník generálního štábu Ušakov zaplatil životem svou odvahu a chrabrost. Byl bolševiky zajat, umučen a jeho tělo zohaveno. Nyní již bez větších nehod dospěli jsme do Čity, kde vladařil známý Semenov. Na stanici Olovjané spojily se naše části západní a východní, postupující od Vladivostoku na západ. Po slavném spojení obou skupin jsme v Irkutsku asi měsícodpočívali. Odtud vrátili jsme se nazpět do Jekatěrinburku a na frontu směrem na Permi. V době těchto bojů onemocněl jsem malarií, žloutenkou a střevním katarem. Zubožen nevrátil jsem se již ke své části 7. pluku, ale byl jsem přidělen k Vojenské správě ministerstva vojenství na Rusi, kde jsem vykonával funkci úředníka a dosáhl hodnosti četaře. Asi za měsíc jsem byl vyslán jako ubytovatel do Irkutska, kam měla přesídlit i Vojenská správa. Bylo to v době, kdy všechny naše části byly vystřídány částmi Kolčakovými. Asi po půl roce přestěhovala se Vojenská správa do Irkutska. Do té doby užíval jsem zasloužilého odpočinku. Zde také nás navštívila delegace z Čech v čele s profesorem Krejčím. To už dávno u nás měli republiku a všichni jsme toužili po domově. Příchodem delegace měly být naše touhy splněny. Je pravda, ještě dost se nás nahoupali, ale 1. pluk byl již na cestě k domovu. Zatím ovšem hodně pomalu stahovaly se naše části do Vladivostoku a došla řada i na nás.
 
 

Omsk, v roce 1918 až 1919 byl v rukou admirála Kolčaka, sídlem sibiřské vlády protibolševického zaměření. Bitva u Marianovky rozhodla o pádu Omska a bolševici se o odpor ani nepokusili. 7. června 1918 došlo v Omsku k převratu, z ruských frontových vojáků, železničních zřízenců a čs. dobrovolníků, vězněných v zajateckém táboře, utvořeny byly vojenské oddíly, které město obsadily. Po pádu Omska sem přijel obrněný vlak 2. čsl. pluku a oddíly 6. pluku, část nepřítele ustoupila na Slavgorod, část na Barabinsk, odtud již postupovala na západ skupina kapitána Gajdy, která svedla s bolševiky vítězný boj mezi stanicemi Kabakly a Čany. Po této bitvě došlo ke spojení čeljabinské skupiny se skupinou kapitána Gajdy. Město slavnostně uvítalo čs. vojáky a odhalilo pomník tragicky zesnulého tajemníka odbočky ČSNR Jiřího Klecandy. Dne 23. července byl v Omsku zahájen sjezd čsl. vojsk za účasti předsedy zatímní sibiřské vlády P. Vologotského, velitele sibiřské armády generála Grišina - Almazova a jin. Na sjezd dostavili se zástupci sibiřské oblastní dumy, neruské národnosti a moslemínů, kteří poděkovali čsl. za osvobození od bolševiků, také "babička revoluce" K. Breškovská spolu se zástupci "Svazu osvobození Ruska" se dostavila na sjezd. Vojenský sjezd jednal o reorganisaci čes. vedení, o plné čechisaci vojsk a demokratisaci jeho, schválen řád o organisaci čs. revolučního hnutí na Rusi, která uznává ústředním a řídícím orgánem čs. revoluční hnutí ČSNR s prof. Masarykem v čele. Vedoucím orgánem čs. revolučního hnutí jest revoluční sněm a odbočka ČSNR v Rusku. Dne 3. srpna složili členové odbočky ČSNR slavnostní slib čs. národu a jeho vůdci profesoru Masarykovi.

Kurgán, okresní město v západní Sibiři na trati Ufa-Omsk asi 230 km na východ od Čeljabinska. Po boji u Marianovky přijely 25. května 1918 na stanici Kurgán oddíly 2. čsl. pluku, které směřovaly na východ k Petropavlovsku. Místní sovět dal trať mezi Kurgánem a Petropavlovskem rozebrat. Po tomto nepřátelství obsadilo čs. velení stanici i telegraf, zároveň vyslána k sovětu delegace žádající o umožnění odjezdu čs. vojska do Vladivostoku. V odpověď na to nařídil sovět všeobecnou mobilisaci a opevnil se za řekou Tobolem. Město bylo téměř bez boje 2. čs. plukem obsazeno a většina Rudé armády za Tobolem odzbrojena. Jelikož v Kurgánu nebylo žádné ruské vojenské síly, která by vládla, předána správa města dumě, složené ze zástupců všech tříd obyvatelsta. Odstraněním bolševické vlády v Čeljabinsku, Petropavlovsku a v Kurgáně padla sovětská moc na celé sibiřské magistrále od Urálu až po Omsk.

Kljukvennaja, železniční stanice na Sibiři na trati Krasnojarsk-Irkutsk, asi 120 km na západ od Kánska - Jenisejského. Po jeho obsazení čsl. úderným praporem vybudovali bolševici silné pozice u Kánska. Náčelník štábu pplk. Ušakov dal sestrojit pro výzvědné účely pancéřový vůz a vypracoval plán na dobytí bolševických pozic u Kánska. 13. června 1918 vyjel vlak čsl. úderného praporu. Praporčík Švec se vypravil s obchvatným oddílem v nepřátelský týl. 15. června vyjel z Kánska-Jenisejského vlak čsl. úderného praporu a lehce obsadil všechny stanice před Krasnojarskem, pravé křídlo nepřítele bylo brzo obklíčeno slabým řetězem úderníků. Švec podminoval trať, následkem čehož vlaky ustupujících bolševiků byly výbuchem zničeny a posádka jejich zahynula.

Ušakov J., podplukovník, náčelník štábu generála Gajdy, strůjce jeho vítězství, padl v červnu 1918 v boji proti bolševikům u Krasnojarska.

Krasnojarsk, průmyslové město s velkými strojírenskými dílnami na Sibiři na trati Omsk-Irkutsk. Ihned po kljukvenské bitvě byl Krasnojarsk bolševiky vyklizen. 20. června 1918 dorazila do Krasnojarska čs. úderná rota a téhož dne nastalo spojení vojsk generála Gajdy se skupinou pplk. Ušakova. Dobytím Krasnojarska /zvaného sibiřský Kronstadt/ rozšířeno vybojované pásmo sibiřské magistrály o nových 900 km.

Krasnov Petr Nikolajevič, narozen roku 1869, zemřel 1925, ruský generál a spisovatel, hejtman donských kozáků a odpůrce bolševiků. Po nezdaru uchýlil se do ciziny, kde i zemřel.

Kolčak Vladimír Vasiljevič, narozen roku 1874, ruský admirál. Za rusko-japonské války 1904-1905 hrdinně vzdorovala jeho minonoska japonské přesile. Za světové války čelil ve východním moři německým útokům, převzal poté jako víceadmirál velení černomořského loďstva, které se vzbouřilo. Pomocí Anglie vytvořil na Sibiři protibolševickou armádu, v létě 1919 ještě úspěšně válčil, ale bez pomoci Anglie svému osudu ponechán, ztroskotal na cestě do Irkutska, byl zajat a z rozkazu sovětů zastřelen.

Kolčakova diktatura, koncem roku 1918 v důsledku Kolčakovy diktatury rozmohl se chaos, jenž přiměl člena nové čsl. vlády, generála Štefánika, aby přijel na Sibiř, zrušil různá revoluční ustanovení sněmu, zavedl úřady podřízené čsl. vládě a jmenoval generála Janina vrchním velitelem. Úkol čsl. vojska byl vymezen tak, že má hlídat a hájit trať z Novonikolajevska do Irkutska. Nicméně po odjezdu Štefánikově vypukly znovu nepokoje, živené jednak ruskými komunisty, jednak komunistickými členy bývalého sněmu, kteří se pokusili dokonce 13. června 1919 o revoluci, jež však byla rychle vojensky zdolána. V srpnu 1919 dostavila se z vlasti delegace složená z poslanců různých politických stran, která provedla pacifikaci a dohlédla na to, aby vojsko co nejrychleji evakuováno z míst zamořených bolševictvím. Veliké transporty začaly odjíždět z Vladivostoku v prosinci 1919, do roka byly všechny oddíly ve vlasti. Čsl. vojsko se na Rusi od té doby rozmnožilo na 3 divize, úhrnem transportováno 56 000 vojáků, 6 700 zajatců, 1 900 cizinců a 2 400 žen a dětí.

Irkutsk, ruské území na Sibiři, patří převážně k středosibiřské náhorní rovině. Hlavní řeky jsou Angara, Nižnaja Tunguska, Lena, Vitím aj. Podnebí je drsné. Obchod je velmi živý, neboť země spojuje Dálný východ s Evropou.

Irkutsk, hlavní město stejnojmenného území, důležité středisko obchodní na pohraničí sibiřsko-čínském.

Janin Pierre, Thiébaut, Charles, Maurice, narozený v roce 1863, francouzský generál, 1914 plukovník, pak v generálním štábu v odboru dělostřeleckém a leteckém. V roce 1916 náčelník vojenské mise do Ruska, 1918 jmenován vrchním velitelem čsl. vojsk a od 15. 8. vrchním velitelem všech spojeneckých vojsk na Rusi. Zúčastnil se evakuace území na magistrále a vrátil se v roce 1920 do Francie.

Bajkalské jezero /svaté moře/, po jezeru Kaspickém a Aralském největší asijské jezero, vnitrozemní jezero se nachází ve východní části Sibiře. Jeho plocha činí 34 000 km2, délka 650 km, což tedy odpovídá vzdálenosti Praha - Užhorod. Dno Bajkalu leží asi 1 300 m pod hladinou moře a tvoří největší prohlubeninu pevniny. Vytéká z něj řeka Angara.

Čita, největší město v Zabajkalí, důležité obchodní středisko na trati sibiřské dráhy mezi Bajkalem a Amurem. Po obsazení Verněudinska - 519 verst vzdálen od Čity - byla bolševiky 25. srpna 1918 vyklizena. 26. srpna obsadily kozácké oddíly Čitu s eaulem Truchinem v čele, jenž zde zřídil prozatímní vládu do příchodu čsl. a sibiřského vojska, které vstoupilo do Čity 19. září 1918.

Vladivostok, obchodní a válečný přístav na ruském Dálném východě, při zálivu Zolotoj Rog /Zlatý Roh/, konečná stanice sibiřské dráhy.

SRBSKO:

Hadžič Stevan, narozený roku 1868, srbský generál, sloužil zprvu u dělostřelectva a od roku 1896 v generálním štábu. V únoru 1916 byl velitelem dobrovolnické divize v Dobrudži a v jejím svazku též bojovali čeští legionáři.

Gajda Rudolf, narozen 14. 2. 1892 v Kyjově na Moravě, přeběhl jako rakouský vojín k srbské armádě v roce 1915, později k černohorské, účastnil se konečných bojů v Srbsku a ústupu přes Albánii na Korfu. V roce 1916 vstoupil do armády /srbská divize/ Hadžičovy a od roku 1917 v čsl. legiích.

Dobrudža /rumunsky Dobrogea/, krajina v Rumunsku, mezi dolním Dunajem a Černým mořem. Hlavní přístav Konstanta. Původně turecká, pak bulharská a rumunská. Ve světové válce byla dějištěm mnoha bojů, kterých se v srbské armádě zúčastnili i čsl. dobrovolníci.

Korfu /u Řeků Kerkyra, Korkyra/, nejsevernější z Jonských ostrovů, odtržená část pohoří Epirus u vchodu z Jonského do Jaderského moře. Od ledna 1916 byl sídlem srbské vlády do listopadu 1917. Zde byla provedena reorganizace srbské armády v roce 1917.

AMERICKÁ LEGIE:

Tuto legii tvořili američtí krajané, asi 1 500 Čechů a 1 000 Slováků. Z našeho okresu to byl bratr Josef Malý, rodák z Velkého Zboží, dnes Poděbrady, narozený 10. 1. 1894, byl americkým dobrovolníkem od roku 1917 do roku 1919. Vycvičen byl ve Stamfordu /USA/, do legie vstoupil na výzvu Masaryka a Beneše, k čemuž mu dali příklad čeští a slovenští hoši u slavného Zborova /význam a ohlas zborovské bitvy/. Byl jako ostatní legionáři diskriminován od Němců a poté od komunistů. Bratr Malý zemřel 18. března 1968. Ve Francii sloužil u 23. pluku v 1. kulometné rotě. Zúčastnil se bojů o Těšínsko a bojů na Slovensku. Členové této legie byli repatriováni zpět do Spojených států amerických v roce 1919. Bratr Malý zde ve vlasti zůstal a přiženil se do Kostomlátek, kde prožil svůj plodný život jako rolník.

POLSKO-ČESKÁ VÁLKA 1919

Poláci, kteří si činili nároky na celé Těšínsko, obsadili je začátkem listopadu 1918. Nově utvořená ČSR, která chtěla zachovat historické hranice zemí koruny svatováclavské v celém rozsahu a nadto nechtěla vydat důležité uhelné území karvinské, protestovala proti tomu a nařídila roku 1919, když se sešla versailleská konference, aby území bylo vojensky obsazeno tehdejším vojenským inspektorem v Moravské Ostravě generálem Šnejdárkem /1. pěší divize, různé dobrovolnické a jiné jednotky/. Dne 23. ledna zahájeny operace proti polskému generálu Latinikovi, do 26. ledna byli Poláci zatlačeni z Karvinska. 27. 1. byl obsazen Těšín, 30. 1. všeobecný útok, jenž dosáhl Visly u Skochova. Ale versailleská konference, povolujíc dobré diplomacii Poláků, zabránila dalšímu vítěznému postupu čsl. vojsk a donutila čsl. vládu podepsat ve Skochově příměří.

V prosinci přijely též české pluky z Francie a Itálie a šly hned do nových bojů na Slovensko a Těšínsko.

Latinik Franciszek Xaver, narozený roku 1864, polský generál, byl v listopadu 1918 velitelem na Těšínsku, kde se zúčastnil války polsko-čsl. Od roku 1920 guvernér Varšavy, velel 1. armádě proti bolševikům.

ČESKOSLOVENSKO-MAĎARSKÁ VÁLKA 1919

Hranice mezi Československem a Maďarskem byla prozatímně stanovena 28. listopadu 1918 francouzským podpluk. Vixem, tvořila ji řeka Ipola až k Lučenci a odtamtud demarkační čára vedená přes Rimavskou Sobotu do Užhorodu. Ježto ČSR s touto čarou nebyla spokojena, žádala za její ratifikaci a bylo v únoru 1919 Dohodou svoleno k tomu, aby čsl. vojska obsadila čáru mnohem jižnější, vedoucí od Ostřihomi přes Mátru na Šáryšský Potok a k Čopu. Proti tomu protestovala maďarská vláda a když počátkem března se spojili soc. demokraté s komunisty /sociální demokrat Kúnfi a komunista Béla Kun/, byla 21. března v Pešti dosavadní republika změněna na republiku komunistickou s presidentem Alexejem Gárbaiem. Ministr zahraničí Kun a vláda začaly silně zbrojit, aby si vynutily úpravu hranic podle svého. Vrchním velitelem armády jmenován komisař Vilhelm Bohm, jemuž jako náčelník gener. štábu stál po boku bývalý rakouský plukovník Stromfeld. Z armády čítající asi 120 tisíc mužů skládajících se z bývalých honvedských divizí se značným dělostřelectvem /ukořistěná děla z části Mackensenově armádě/ postaveno proti čsl. asi 80 tisíc mužů pod vedením Landlerovým. Ježto zakročení generála Smutse, vyslaného Dohodou do Budapešti, nemělo 4. dubna nijakého výsledku, ponechala rada oběma ohroženým spojencům, Rumunsku a Československu, volnou ruku, aby se hájili. Rumunsko, generál Mardarescu, se ihned chopilo ofensivy a začalo postupovat na Budapešť. Kdyby nebyla Dohoda zakročila, byla by rumunská vojska udělala rychlý konec komunistické republice a k bojům na Slovensku by těžko došlo. Rumunům však nařízeno, aby se zastavili na Tise a Maďaři pak měli možnost obrátit se proti Čsl. armádě. Čsl. armáda byla v tu dobu ve stadiu reorganizace nebo spíše desorganizace, jednotky domácího vojska neměly válečného materiálu, ježto jeho výroba byla po převratu zastavena a formací legionářských přišlých z ciziny bylo málo a velitelství nebylo unifikováno, vrchním velitelem na Slovensku byl zprvu generál Piccioni, jenž měl k dispozici sotva 54 praporů. Přesto čsl. vojska zahájila koncem dubna postup a obsadila do 9. května pozice u Sečan, Monošbelu, Miškovce, Šáryšského Potoka a u Zahoně. Maďarská koncentrace provedena ve třech hlavních oblastech, u Ostřihomi, jižně od Šalgó, Tarianu a v okolí Tokaje, vojska dají se na pochod koncem května a jejich úmysl je odtrhnout východní Slovensko od západního tak, aby aspoň východní část zůstala v rukou maďarských. Maďarská ofensiva se uplatní v těchto hlavních liniích, na západě směrem na Hron na Nitru, ve středu v údolí Rimavy a Slané, na východě směrem na Prešov a Michalovce. Slabé čsl. posádky byly napadeny většinou a byly nuceny rychle ustupovat. Maďaři obsadí 2. června Vráble, Zlaté Moravce, 5. června Krupinu, Detvu a Turňu, 6. června Báňskou Šťávnicu a Košice, 7. června Zvoleň a Sečovce, 8. června Michalovce a dospějí 14. června k Polhoře a Dobšiné, takže mají v rukou celý bassin řeky Hronu. Mimo to se jim vskutku podaří roztrhnout čsl. vojska ve dví, neboť jejich kolona postupující údolím Hernadu dospěje 10. června do Prešova a pronikne 11. června do Bardiova, téměř ke hranici Polska. Vláda čsl. konečně pochopí vážnost situace a president republiky jmenuje generála Pellé, šéfa francouzské vojenské mise, náčelníkem generálního štábu 26. května a svěří mu 6. června vrchní velitelství. Tím konečně uvedena jednota v operace, nový generalissimus rozdělí vojska na dvě skupiny, západní pod generála Mittelhausera a divizionáře Choulera a Šnejdárka a východní pod generála Henonosquema, divizionáře Rossiho a Destremeaua, vedle toho armádní sbor generála Podhajského a divize generála Rady tvoří reservu. Dne 6. června nařízen čsl. postup. Skupina generála Mittelhausserova postoupí na západě na čáru Kurt, Nová Baňa, Šťávnica, Zvolen, je však nucena zastavit další postup na rozkaz Dohody, takže Maďaři ještě 18. června obsadí Nové Zámky. Ježto Maďaři na východní straně pokračují v postupu, jak již řečeno, vidí Poláci nucení obsadit Javorinský úsek až k Popradu 11. až 15. června. Když Maďaři nerespektují příkazů Dohody, dá Pellé 11. června pokračovat v čsl. ofensivě. Chouler obsadil 9. června již Levici, Šnejdárek 12. června Novou Baňu a dospěje rovněž k Levici, 11. června k Baňské Šťávnici a 15. ke Krupině. Dne 17. června vzata Rimavská Baňa, Jelšava a Rožňava, takže i střední maďarská skupina přinucena k ústupu. Nejobtížnější byla situace na východě, kde divize Charbordova sice 16. června obsadí Sabinov a ve dnech 17. až 21. června pronikne na západ od Košic k Medzevu a Jasovu, je však 21. června Maďary přinucena zase ustoupit, od Bardiova zahnaní Maďaři až 19. června Destremeau obsadí Michalovce a 18. Trebišov. Tedy je situace maďarské kolony na Hernadu beznadějná. Také u Levice bylo vše připraveno k rozhodné bitvě kol 20. června, když 24. června Maďaři podepíší příměří a přivodí vyklidit obsazené území až k dnešní hranici, již obsadí čsl. vojska 6. července. Ježto Rumuni stojí u Budapešti, uteče se komunistická vláda do Vídně a rumunskou okupací Pešti 4. července válečné operace skončeny. Čsl. vojsko 14. července obsadí předmostí u Bratislavy.

Pellé Maurice, César, Joseph, narozený 1863, zemřel v roce 1924, francouzský generál, sloužil pod Gallienim na Madagaskaru v letech 1900 až 1903, pak v Paříži na ministerstvu války. V prvních letech světové války byl už jako generál náčelníkem štábu - major generál, operujících armád u generála Joffrea, s nímž odešel 1916 z hlavního stanu. Velel pak divizi, později sboru. V roce 1918 na jaře armádnímu oddílu, s nímž poslán, aby zastavil německý postup na Amiens. Vskutku se mu podařilo s nadlidským úsilím zadržet Hutierův postup u Noyonu ve dnech 23. až 25. března a přispět tak značně k záchraně spojenců před německým průlomem. Na počátku roku 1919 jmenován šéfem /chefem/ francouzské vojenské mise v ČSR, kde jako náčelník štábu měl účast na celé organizaci naší armády, zejména na předloze branného zákona. V červnu jmenován vrchním velitelem vojsk operujících proti Maďarům na Slovensku, ale ježto brzy nastalo příměří, neměl už příležitost provést rozhodující operace. V roce 1921 se oženil s Češkou, dcerou dra. Braunera.

Piccione Luigi Giuseppe, narozen roku 1866, italský generál, sloužil u dělostřelců v koloniích, za světové války náčelníkem divizního štábu, od roku 1916 generálem, v roce 1918 velitelem 6. pěší divize. Účastnil se organizace čsl. domobraneckých oddílů v Itálii a přivezl je v prosinci 1918 do ČSR, velel jim při obsazování Slovenska, odvolán však po maďarském vpádu v květnu 1919.

Podhajský Alois, narozen 1864 v Blatné, čsl. generál. Byl rakouským štábním důstojníkem, ve světové válce velitelem brigády a divize. Po převratu byl jmenován zemským velitelem v Brně, od 1. května 1927 do 8. září 1931 generálním inspektorem čsl. branné moci.

Kun /Kuhn/ Béla, narozen 1886 v Szilágycsehu, lidový komisař maďarské sovětské republiky. Jeho otec byl notářem. Kun se stal úředníkem nemocenské pokladny a byl činný žurnalisticky. V ruském zajetí přestoupil k bolševikům a stal se velitelem armádního sboru Rudé armády. Vrátil se do Uher 1919 a byl zatčen za komunistickou agitaci. Od 21. 3. do 1. 8. 1919 byl lidovým komisařem zahraničí a vůdcem maďarské sovětské republiky. Po pádu revoluce uprchl do Rakouska, které odmítlo jej vydat. Roku 1920 odjel do Ruska, kde se stal vládním komisařem pro Krym, později členem výkonného výboru komunistické internacionály. V roce 1940 zemřel za záhadných okolností v Moskvě jako i jeho soudruh, který se za vpádu bolševiků na Slovensko prohlásil samozvaně za předsedu slovenské komunistické republiky, nymburský rodák Janoušek.

Kunfi Zsigmond, narozen 28. dubna 1879 v Nové Kaniži, maďarský žurnalista, lidový komisař za komunistického převratu v Uhrách, učitel v Temešváru, organizátor sociálně demokratické strany. V letech 1907 až 1918 vedl dělnický list Nepszava a orgán strany Szocializmus. V přípravě říjnové revoluce hrál vynikající úlohu, stal se ministrem kultury ve vládě Karolyiho a za komunistického panství lidovým komisařem. Po pádu komunistů uprchl do Vídně, kde působil literárně.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

DOHODA SE UJÍMÁ STRATEGICKÉ INICIATIVY

Plánovaná ofensiva Dohody začala 4. června Brusilovou ofensivou, vedenou s použitím nových prvků současně čtyřmi armádami /2 miliony mužů/ na 480 km široké frontě od Pripeťských bažin k rumunským hranicím. Největší úspěch měla na pravém křídle ve směru na Luck /7. června/ a na levém křídle v Bukovině a Haliči /Černovice 18. června/. Ruská vojska zde do konce července postoupila o 70 - 120 km a rozbila 4. a 7. rakouskou armádu. Němci museli narychlo povolat 11 divizí z Francie, Rakušané 6 divizí z Itále. Pronikavý taktický úspěch se však nepodařilo rozvinout v operační.

Na začátku září byla ofensiva zastavena, jejím výsledkem byl vstup Rumunska do války /28. srpna/ a citelné oslabení Rakousko-Uherska - ztráta 1.5 mil. mužů, z toho 400 tisíc zajatců a přeběhlíků. Anglo-francouzské ofensivě na řece Sommě /1. července až 18. listopadu/ přiřkla Dohoda v plánech kampaně 1916 hlavní místo a slibovala si vyrovnání daleko na západ vybíhajícího německého frontového oblouku. Na čtyřicet km širokém útočném úseku byla soustředěna trojnásobná převaha v živé síle a 2,7 krát více dělostřelectva, ale sedmidenní dělostřelecká příprava umožnila Němcům včas přisunout zálohy a zadržet nápor.

Ani po pěti měsících bojů nedokázali spojenci dobít více než devastovaný pruh 10 km hluboký a 20 km široký, zisk naprosto neúměrný obrovským ztrátám /Spojenci 900 tisíc, Němci 550 tisíc/. Obrana opět překonala útok. Nepomohlo zde ani nasazování dalších sil /Spojenci postupně až 104 divizí, cca 2,5 mil. mužů, Němci 95 divizí, cca 1,5 mil. mužů/, ani pro tuto bitvu typické dělostřelecké prokousávání se německou obranou bez ohledu na spotřebu munice, ani použití nové zbraně - tanků /15. září/. Tak se bitva na Sommě přiřadila k bitvě u Verdunu jako nejkrvavější materiálová bitva poziční války. Ale v celkovém průběhu války znamenala začátek úpadku německé vojenské moci.

V Brusilově ofensivě padl v roce 1916 u Mečiščova v Haliči rodák z Chleb, praporčík Václav Otta jako první důstojník 1. pluku, 6. roty čs. vojska.

Jako vůbec první důstojník čs. armády v roce 1915, velitel slavné roty "NAZDAR" ve Francii, padl u vesnice Targette poděbradský rodák, nadpor. ing. Václav Dostál.

VOJENSKÉ OPERACE V ROCE 1917

Rostoucí materiální převaha a větší lidské rezervy, umocněné též vstupem USA do války, umožnily Dohodě zatlačit ústřední mocnosti do defensivy. Ale strategické rozhodnutí si ještě nevynutila. Plány Dohody narušily revoluce v Rusku, neomezená ponorková válka a plánovité stažení Němců na podstatně kratší opevněnou Siegfriedovu linii /březen/. Němci tím získali 13 záložních divizí a přiměli Dohodu pozměnit plány Nievelleovy jarní ofensivy. Ale operace u Arrasu a na řece Aisne /duben/, následující anglická ofensiva ve Flandrech /července-listopad/, vyznačující se masivním nasazení děl a tanků, skončily stejně jako na Sommě masakrem bez dosažení strategického průlomu. Němci použili elastickou a do hloubky členěnou obranu. Nedokonalé tanky byly zatím jen zárodkem řešení problému, jak ukázal s momentem překvapení spojený průlom 400 tanků u Cambrai /20. listopadu/. Němci jej vzápětí zlikvidovali, protože útočníkovi chyběly prostředky k jeho operativnímu rozvinutí /jezdecko skosené kulomety se k tomu nehodily/.

Navíc začal selhávat na obou stranách morálně politický faktor, došlo k povstání ve francouzských jednotkách /květen-červen/, v německém loďstvu /srpen/ a především zasáhl revoluční a protiválečný duch ruskou armádu. Na tom ztroskotala i poslední ruská ofensiva Kerenského na jihozápadním frontu proti Lvovu /červenec/. Protiofensiva německo-rakouských vojsk /červenec až srpen/ vrhla ruská vojska daleko zpět za výchozí postavení. Vnitřního oslabení Ruska využili i Němci, v září-říjnu obsadili Rigu a ostrovy střežící Rižský záliv, nástupiště k útoku na Petrohrad. Bezvýsledné byly pro Dohodu také dvě jarní ofensivy na soluňské frontě a téměř pohromou skončila pro Itálii porážka u Caporetta. Dobytí Bagdádu /11. března/, Jaffy a Jeruzalém /17. listopadu a 19. prosince/ mělo zatím podružný význam.

Zde je nutné upozornit na slavnou bitvu u Zborova, kdy v době úplného rozpadu ruské armády se dokázaly Československé oddíly 1. střeleckého pluku, 2. pluku a 3. pluku vzepnout k tak úspěšnému vítězství. Je nutné připomenout, že jako první důstojník padl u Zborova v zákopech již 23. června 1917 rodák z Lysé nad Labem starodružiník, příslušník 1. pluku praporčík Igor, Jaroslav Vilímek. Mimo něj padli v této bitvě českoslovenští dobrovolníci bratři Machata, Novotný Jan, Fridrich a Čech a též bratr Vlasák.
 
 

U ZBOROVA bojovali a někteří byli v tomto boji zraněni:

p.č. příjmení a jméno: narozen: zemřel: sloužil:

1. BACÍLEK Rudolf 9. 2.1885 21. 5.1947 3. pluk

raněn - invalida, rodák z Poděbrad 2. rota

2. BENEŠ Karel 10. 9.1896 2. pluk

Kleneč u Domažlic, rodák z Předhradí

3. BRUNCLÍK František 13. 9.1881 1. pluk

rodák z Poděbrad 1. rota

4. BUREŠ Josef 26. 6.1897 4. 9.198O 1. pluk

bydlel v Milovicích, rodák z Tlumačova 2. rota

5. DRAHOŇOVSKÝ Josef 3. 4.1896 22. 7.1956 2. pluk

poručík, bydlel v Lysé n. L., rodák z Žernova 12. rota

6. DRŠATA Jiří, poručík 21. 6.1896 31. 8.1971 5. pluk

rodák z Poděbrad 6. rota

7. FIŠERA Alois 31. 7.1897 21. 3.1981 1. pluk

Lysá nad Labem, rodák z Nové Skřeneře 11. rota

8. FRIDRICH Václav 3.10.1893 12. 6.1926 3. pluk

Velenka 8. rota

9. HOUŽVIČKA Václav 16.10.1891 17.9.1953 3. pluk

bydlel v Poděbradech, rodák z Kuné Hory

10. HUSÁK Otakar 23. 4.1885 12. 6.1964

praporčík, později generál, rodák z Nymburka

p.č. příjmení a jméno: narozen: zemřel: sloužil:

11. JOUKL Bedřich 9. 6.1895 24. 5.1937 1. pluk

Poděbrady

12. KREJČÍK František 2. 4.1883 6. pluk

rodák z Opolan 12. rota

13. KUBÍČEK Karel 12. 7.1888 30. 4.1970 3. pluk

poručík, rodák z Bobnic 1. rota

14. KUBÍK František 26.10.1896 15.12.1964 2. pluk

raněn, bydlel v Libicích, rodák z Prachovic 7. rota

15. MUNZAR Josef 2. 4.1893 2. pluk

bydlel v Poděbradech, rodák z Jaroměře kulometná

16. NOVÁK Josef /Karel/ 22. 3.1893 7. 7.1976 4. pluk

Polabec

17. NOVOTNÝ Jan 4. 3.1891 2. 7.1917 1. pluk

Poděbrady 2. rota

18. ŘEHOUNEK Rudolf,Sergej 6. 4.1890 3. pluk

raněn, invalidní, rodák z Rožďalovic 2. rota

19. STARÝ Alois 28.12.1894 3. pluk

bydlel v Nymburce, rodák z Kam. Lhoty - Uh. Janovice

20. SUCHÁNEK Bohuslav 7. 4.1889 1. pluk

Hanty - rodák, okr. Poděbrady

21. SVOBODA František 11. 1.1895 1. pluk

rodák z Číněvse 1. rota

22. ŠAŠEK Karel,Dimitrij 25.10.1884 25.12.1917 4. pluk

raněn, rodák z Litole

23. ŠTĚRBA František 20. 1.1895 1959 1. pluk

rodák z Poděbrad 6. rota

24. ŠUBRT Josef 3. 7.1886 1.11.1961 3. pluk

Pátek, rodák z Oulibice - Jičín

25. ZOUREK Bohumil 16. 9.1886 28. 8.1978 1. pluk

Poděbrady 6. rota
 
 
 
 
 
 

Manifest Českého zahraničního komitétu ze dne 14. listopadu 1915. Jaroslav Červinka generál ruské armády /vstoupil jako rakouský důstojník v roce 1878 do ruské armády, kde během 40ti leté činnosti vojenské dosáhl hodnosti generála. V roce 1917 formoval druhou čsl. divizi.

Příjezd profesora T. G. Masaryka dne 16. května 1917 do Ruska.

2. července 1917 bitva u Zborova.

Pro Francouzské legie je bitva u Terronu 21. října 1918, pro Italské pak u Doss Alta 21. září 1918.

WASHINGTONSKÁ DEKLARACE - prohlášení nezávislosti československého národa ze dne 18. října 1918. Podepsáni: Profesor T. G. Masaryk, předseda ministerské rady a ministr financí, Generál Dr. Milan Štefánik, ministr národní obrany a Dr. Eduard Beneš, ministr zahraničních záležitostí a ministr vnitra. Dáno v Paříži dne 18. října 1918.

Foligno, it. m. v provincii Perugia, 26.500 ob., s mnohými stavit. a malířskými památkami. R. 1918 byl zde zajatecký tábor, kde vl. povstala organisace čsl. revol. vojsk. Čsl. pěší pluk č. 35 nese též jméno F.

Nejstarší dobrovolníci do legií se přihlásili již v srpnu 1914, nazývají se starodružiníky.

Legie francouzská vznikla 22. srpna 1914, tito soustředění v rotě "NAZDAR" byli vtěleni do cizinecké legie, později do Marocké divize a účastnili se bojů zejména U Remeše, Arrasu, Mylhús, Suippes, Lassigny, Peronne, Ressons-sur-Matz, Roye, Craonne, Verdunu, ve Voeuvre a u Amiensu. Od 12. 10. 1914 a od 30. 6. 1918 vzrostla na samostatnou čsl. brigádu. Ježto rota "NAZDAR" byla téměř úplně potřena při průlomu u Arrasu 9. 5. 1915, organizovaly se nové oddíly v roce 1917 v městě Cognacu. Dekretem prezidenta Francie Poincaré ze 16. 12. 1917 byla prohlášena tato malá armáda samostatným čsl. vojskem a toto mělo vliv na utvoření budoucího samostatného státu. Organizaci převzal generál Štefánik a vytvořil do června 1918 brigádu. Brigáda se zúčastnila bojů u Michelbachu, Jonchéry-sur-Vesle a hlavně u Terronu a Vouziers. Na rozhraní 1918/19 odjela brigáda, zesílená zatím novým plukem, do vlasti, kde jako divize se zúčastnila hned na jaře bojů ve válce česko-polské a česko-maďarské. Vůdcem prvního transportu byl potomní generál ing. Otakar Husák - nymburský rodák.

Legie ruská vznikla podobně jako francouzská z čsl. usedlíků na Rusi, jejíž jádrem byla česká Družina formovaná v srpnu 1914 v Kyjevě. Její význam v ruské armádě vedle výzvědné služby /čeští rozvědčíci/ byl získávat přejitím k Rusům jednotlivce i celé útvary. Tak se jim podařilo 3. dubna 1915 převésti 28. pěší pluk /Pražské děti/ do ruského zajetí. Od

11. 10. 1914 měla vlastní prapor. Přijímáním zajatců vzrostla Družina počátkem roku 1916 na pluk a v květnu 1916 na brigádu /od 15. 3. 1917 o třech plucích/, dne 2. 4. 1917 schváleno utvoření samostatného vojska. Slavné vítězství u Zborova 2. července 1917. Poté byla brigáda doplněna na divizi a spolu s novou divizí utvořenou generálem Červinkou v Poltavsku. Sloučením všech oddílů utvořen armádní sbor.

Po uzavření míru Brzešči Litewském, byla ruská legie prohlášena za součást armády ve Francii a měla být po 7. únoru 1918 převezena do Francie. Byla však nucena u Bachmače bojovat proti Němcům. Legie měla být odzbrojena a odvezena do Vladivostoku. /Tak zvaná pemzenská úmluva 26. 3. 1918/ Bolševici ale zadržovali vlaky, a tak vojenští velitelé vydali rozkaz "neodzbrojit" a bolševické útoky na vlaky byly odraženy v krvavých bojích. /V Irkutsku, u Zlatoustu, Mariinsku, Nivonikolajevsku, Čeljabinsku a v Pemze. A také u Buzuluku./

V srpnu 1919 rozhodla delegace z vlasti, aby vojsko odjelo z Ruska. Veliké transporty začaly odjížděti z Vladivostoku v prosinci 1919. Čsl. vojsko se do té doby rozmnožilo na 3 divize, úhrnem transportováno 56 000 vojáků, 6 700 zajatců, 1 900 cizinců a 2 400 žen a dětí.

Po dlouhém pobytu v Rusku se Čs. OL vyvinula v samostatnou obec legionářskou. Měla svoje vlastní školy, učiliště, tiskárny, hospodářská a osvětová střediska, žurnalistiku, peněžnictví atd. Byla tudíž armádou, která byla vlastně již zárodkem příštího státu ještě před říjnem 1918. Mezi jejími vůdci se zvláště vyznamenali: Čeček, Gajda, Husák, Klecanda, Syrový, Švec, Vašátko, Voženílek a jiní. Z našeho okresu zahynul hrdinskou smrtí při útoku na tureckou stráž v noci na 3. dubna u Mečiščova v Haliči roku 1916

praporčík Václav Otta. Pohřben byl na hřbitůvku v Rožmitůvce. V roce 1926 byly jeho ostatky v dubnu převezeny do vlasti a uloženy na evangelickém hřbitově v Chlebích. 26. června 1927 byla odhalena na jeho rodném domě pamětní deska. Praporčík Václav Otta se narodil 15. 7. 1894.

Itálie: jak v Rusku, tak i v Itálii vznikla myšlenka organizovati rakousko-uherské zajatce čsl. národnosti ve vojska bojující za osvobození své vlasti. První organizací tohoto druhu byl Čsl. dobrovolný sbor vzniklý 17. ledna 1917 v zajateckém táboře v Santa Maria Capua Vetere v Padule u Neapole. Jeho organizátorem byl hlavně Sokol J. Čapek. Italská vláda povolila 21. 4. 1918 utvořiti 6 pracovních praporů, dané v únoru 1918 na samostatné vojsko čsl. v Itálii. Velmi k tomu přispěl generál M. R. Štefánik, který byl v dubnu v Itálii. Organizaci a velitelství první divize převzal italský generál A. Graziani ve Folignu. Divize se zúčastnila bojů na Piavě v červnu 1918 a dosáhla velkých úspěchů hlavně výzvědných /39. pluk/ v bojích u Rivy, Val Bellu, Asolone, Montellu, Martellu, Doss Altu /červen-září 1918/. Divize posílena po 28. říjnu 1918 na armádní sbor /velitel generál Piccione/, který odjel domů a nasazen proti Maďarům v roce 1919. Zde se vyznamenal. Celkem to bylo asi 20 000 mužů.

Srbsko: vznikla z usedlých Čechoslováků v Srbsku a posílena dobrovolníky ze zajatců rakousko-uherské armády. Bojovali zprvu v srbských jednotkách, po reorganizaci srbského vojska na Korfu se odebrali do Ruska a utvořili divizi, která bojovala pod vedením srbského generála Hadžiče v roce 1916 v Dobruži proti Němcům a Bulharům. Posléze se rozdělili na část, která odešla bojovat na Ukrajinu a část na frontu soluňskou. Asi 400 mužů odešlo do Francie a do čsl. legií ve Francii.

Amerika - USA: americkými legionáři se zvou čsl. dobrovolníci, kteří vstupovali do čsl. vojska ve Francii - asi 2 300 mužů nebo do americké armády - asi 30 000 mužů. Bojovali ve Francii, též na Těšínsku a Slovensku a repatriováni byli v roce 1919 do USA.

Významné datumy: srpen 1914 - STARODRUŽINÍCI podzim 1915 - NOVODRUŽINÍCI

Starodružiníci z usedlých Čechoslováků v Rusku, novodružiníci v roce 1915 sestaveni hlavně z dobrovolců z řad volyňských Čechů a tehdy vznikl československý střelecký pluk.
 
 

Seznam legionářů I. odboje bojujících v Rusku a na Sibiři, ve Francii a v Itálii z obce BENÁTECKÁ VRUTICE a nebo do obce příslušných. Obec byla přidružena k městu Milovice nad Labem.

příjmení a jméno narození a sloužil

úmrtí

HEJNO Karel * 29. 1.1897 padl ve Francii jako

příslušný + 9. 5.1915 příslušník roty "NAZDAR"

HRADSKÝ Josef * 8.11.1886 Rusko, 6. pluk

rodák

HRADSKÝ Václav * 15. 3.1882 Rusko

rodák

JANDL František * 25. 6.1891 Rusko, 5. pluk, 4. rota

rodák

KREJČÍK František * 14. 8.1891 Rusko

rodák + 14. 2.1976 v Benátecké Vrutici

KREJČÍK Václav * 15. 1.1895 Rusko

rodák + 3. 3.1977 v Benátecké Vrutici

NOVOTNÝ Josef * 27. 4.1892 Rusko, 5. pluk

rodák + 23. 2.1956 v Benátecké Vrutici

MOUTVIC Antonín * 11. 7.1899 Itálie

rodák + 17. 3.1977 v Benátecké Vrutici

POKORNÝ Josef * 29. 7.1890 Rusko

rodák

NOVOTNÝ Josef rodák z Benátecké Vrutice z čp. 123, otec Václav. Vychodil 3 třídy školy měšťanské, vyučen obuvníkem, svobodný. V rakousko-uherské armádě sloužil u 36. regimentu Landwehr, odveden v roce 1914 dne 10. října. Politicky organizován u nár. soc. a byl členem TJ Sokol. Zajat byl v roce 1916 u Jaslovce a drženbyl v zajateckém táboře v Korsunu v Kyjevské gubernii. Do legie vstoupil 22. 6. 1917 a zařazen byl k 5. střeleckému pluku ke kulometné rotě. Bojoval na Povolžské frontě. Demobilisován byl v Praze 3 dne 27. 9. 1920.

Seznam legionářů I. odboje bojujících v Rusku a na Sibiři, občanů obce BĚRUNICE a zde narozených:

příjmení a jméno narození a sloužil

úmrtí

JANOUCH Josef * 11. 1.1890 Rusko, 3. pluk, 11. rota

rodák

LETÁK Josef * 25. 2.1883 Rusko, 1. pluk, záložní

rodák

příjmení a jméno narození a sloužil

úmrtí

LOUDA František * 1.11.1890 Rusko, 8. pluk

rodák

OUZKÝ František * 26. 9.1888 Rusko

rodák

PŠENIČKA Václav * 6. 7.1891 Rusko

rodák

STRAKA Josef * 1. 3.1895 Rusko, 1. pluk, záložní

rodák

SVOBODA Václav * 18. 9.1897 Rusko, 3. pluk

rodák

ŠTĚPÁN František * 24. 2.1891 Rusko, 3. pluk

rodák

VESELÝ Bedřich * 22. 5.1893 Rusko, 3. pluk, 1. rota

rodák

VESELÝ František * 26.10.1886 Rusko, 5. pluk

rodák

ZIMA František * 14.10.1888 Rusko, 1. pluk, 9. rota

rodák
 
 

Z obce BĚRUNIČKY, která je obci Běrunice přidružena, jsou tito legionáři:

příjmení a jméno narození a sloužil

úmrtí

HUČEK Jan * 3. 1.1889 Rusko, 8. pluk

rodák

ŠIMÁK Alois * 9.10.1895 Rusko

rodák
 
 

Seznam legionářů I. odboje bojujících v Rusku a na Sibiři občanů obce BOBNICE a přidružené obce KOVANSKO a zde narozených a bydlících:

příjmení a jméno narození a sloužil

úmrtí

BĚLOHUBÝ Jan * 11. 3.1881 Rusko, 2. záložní pluk

rodák z Bobnic + 8.10.1961

ČAPEK Jaroslav * 5. 3.1887

rodák z Bobnic

příjmení a jméno narození a sloužil

úmrtí

ČAPEK Otakar * 5. 5.1893 skladník nemocnice Omsk

rodák z Bobnic

ČERNÝ Josef * 20. 8.1895 nevrátil se domů

rodák z Bobnic

FORCHTNER Josef * 26. 5.1891

rodák z Kovanska

HOLAN Jan * 11. 5.1893 Rusko, 5. pluk, 4. rota

rodák z Bobnic + 11. 9.1974 v Bobnicích

HOLAN Václav * 28.10.1882 desátník

rodák z Bobnic

HULÁK Václav * 1.10.1887 Rusko, 7. pluk, 1. rota

rodák z Bobnic + 11. 4.1959 v Nymburce

JÍRů Jaroslav * 11.10.1891 Rusko, 1. pluk, kulomety

rodák z Bobnic

JÍRů Josef * 25.11.1877

rodák z Bobnic + 29. 8.1961 - Lety Praha-jih

KLEPÁČ Václav * 24. 8.1895

rodák z Bobnic + 31. 3.1983 Třeboň

KUBÍČEK Karel * 12. 7.1886 poručík, 3. pluk, 1. rota

rodák z Bobnic + 30. 4.1970 v Bobnicích

LUDVÍK František * 18. 9.1893 Rusko, 6. pluk

rodák z Bobnic

NAJBRT Josef * 5. 1.1887

rodák z Bobnic + 25.12.1963 v Bobnicích

NOVOTNÝ Václav * 20.11.1886

rodák z Bobnic

OTTA Josef * 8.10.1889 Rusko, 7. pluk, 5. rota

rodák z Bobnic + 2. 5.1976 ve Chlebích

PAROULEK Josef * 10.10.1878

rodák z Bobnic + 11. 8.1971 v Nymburce

VESELÝ Vilém * 15. 5.1891 Rusko, 4. pluk, 9. rota

rodák z Bobnic + 18.11.1981 ve Vestci
 
 
 
 
 
 

V obci Bobnice bydleli legionáři narození mimo obec, a to:

příjmení a jméno narození a sloužil

úmrtí

RÁSTOČNÝ Jan * 23.12.1890 Rusko, 3. pluk

+ 12.12.1953 v Nymburce

Rodák z Bytče - Slovensko, bydlel v Bobnicích čp. 100, pracoval v nymburských Dílnách ČSD od 1. 10. 1920.

URBAN Josef * 6. 9. 1892 Rusko, 1. pluk

+ 20. 6. 1963 v Praze 2

Rodák z Milovic, bydlel v Bobnicích čp. 131, pracoval v nymburských Dílnách ČSD od 11. 6. 1920.

VODIČKA Václav * 13. 6.1882 Rusko, 2. pluk, 4. rota

+ 26. 7.1964 v Bobnicích

Rodák z Telčic - Čáslav, bydlel v Bobnicích čp. 5.
 
 

V Kovansku bydleli:

příjmení a jméno narození a sloužil

úmrtí

MULAČ Karel * 8. 6.1893 Rusko, 1. jezdecký pluk

+ 23.12.1983

Rodák z Loučeně, bydlel v Kovansku čp. 76, pracoval v Dílnách ČSD v Nymburce od 25. 10. 1920.

ZOUREK František * 23.10.1895

+ 18. 2.1967 v Zahrádkách u České Lípy

Rodák z Chotouchova - Kolín, bydlel v Kovansku čp. 88, pracoval v Dílnách ČSD v Nymburce od 30. 9. 1938.

Všichni legionáři z Bobnic a Kovanska bojovali v Rusku a na Sibiři.
 
 

ČAPEK Otakar narozen v Bobnicích z otce Václava a matky Josefy dne 5. 5. 1893. Vyučen obchodním příručím, absolvent školy měšťanské a 3 tříd reálky. Politicky organizován u nár. soc., svobodný. V rakousko-uherské armádě sloužil u 10. regimentu Landwehr jako desátník, odveden do armády v Mladé Boleslavi v květnu 1914. Do legie vstoupil 2O. 6. 1917 a zařazen byl k záložnímu praporu. Dne 10. 7. 1917 byl přeřazen k 3. pěšímu pluku Jana Žižky k 10. rotě a byl povýšen na četaře. Dne 13. 9. 1917 déle jak 6 měsíců byl v nemocnici, byl vyňat ze stavu 3. pluku a přeřazen do čs. lazaretu 10. 10. 1917 v Omsku. Dne 30. 11. byl povýšen na správního četaře. Dne 4. 11. 1919 evakuován na východ a 30. 9. 1918 jmenován skladníkem nemocnice v Omsku a podléhal do pravomoce velitele této nemocnice. Dne 9. 7. 1919 poslán lodí "Liverpol Mary" do vlasti. Ve vlasti pracoval ve spotřebním družstvu železničářů v Litoměřicích.

HOLAN Jan rodák z Bobnic, narukoval v říjnu 1914 k pluku číslo 36 do Mladé Boleslavi a šel do pole 1. ledna 1915. Protože byl jeho pluk rozpuštěn, přeložili jej k pluku číslo 52. U Sienawy byl dne 15. března 1915 raněn do levé ruky /uražený ukazováček/ a do kolena. Po druhé šel do fronty v listopadu 1915 a zajat byl 6. června 1916 u Jazlovců na Skrypě. Byl převeden do zajateckého tábora do Dárnice, když předtím pobyl 3 dny u generálního štábu Ruské armády za účelem výslechu. Jako zajatec byl nějaký čas ve státních dílnách v Jižním Pasoloku v Charkovské gubernii, utekl a šel do Borispolu k Čs. legiím. Zařazen byl v červnu 1917 k 5. pluku TGM. Prodělal všechny boje s plukem po celé magistrále. Byl mezi prvními odsunut s 1. praporem 5. pluku do Vladivostoku. Znovu se však tento transport vrátil na Ural za účelem uvolnění trati pro druhé transporty. Do vlasti odjel lodí "President Grant" jako 25. transport přes Suezdo Terstu. Přijel domů 19. června 1920. V legiích se setkal s Josefem Jírou, který je nyní v Praze, dále s Josefem Paroulkem a Václavem Hulákem.

HOLAN Václav rodák z Bobnic. Narukoval 15. srpna 1915 k pluku číslo 36 do Mladé Boleslavi, ale tento pluk byl rozpuštěn, a proto byl přidělen k pluku číslo 32 do Budapešti. V listopadu 1915 jel do pole a tam byl až do srpna 1917, za celou dobu byl jedenkrát na dovolené. Po boji přeběhl spolu s pěti jinými vojíny k Rusům na řece Deretu v srpnu 1917. Dostal se do zajateckého tábora do Dárnice a vstoupil ihned do Čs. armády. Protože byl dán na práce do Obuchovič - Čermkovská gubernie a nelíbilo se mu tam, utekl koncem roku 1917 do Kyjeva a odtud do Žitomíru. Byl zařazen do vojska, pobyl asi 2 měsíce v truhlářské dílně,protože byl zbraně neschopen. Při ústupu přes Penzu, kde byl poprvé v boji, byl zařazen mezi ostatní vojíny. Účastnil se bitev u Ivaněnkova, Babaty, Samary a ostatních potyček až do Ufy. Tam pomáhal stavět obrněný vlak Orlík a zůstal u něho. Hlídali trať Kynel-Orenburg - 9. pluk K. H. Borovského. Tento pluk byl pak stažen a šli na Povolžskou frontu. Po třech měsících byl zajat bolševiky dne 27. září 1918. Zavřeli jej v Pokrovsku současně s jinými a byl bit a nebýt osoby, která jej znala, snad by byl zabit. Dal se najmout k 1. internacionálnímu pluku, aby se snázeji dostal domů a 5. listopadu zběhl. Vyjel ze Sratova a většinu cesty přes Orlov a Kozlov šel pěšky. Protože se přes Kyjev nedostal - nepustili jej, šel přes Baranoviče, kde přešel frontu mezi Polskem a SSSR. Při cestě přes Rusko neměl co k jídlu a zakusil mnoho hladu. Přes Polsko to již bylo lepší, avšak v Dombrové u Krakova jej chytili a internovali. Utekl spolu s kamarádem a běželi k hranicím republiky. U Petragoviči jim přes hranice přes řeku Vislu pomohl žid za 300 marek. Schoval je přes den do hnoje a v noci je zavezl k brodu k Visle. Po řece plula ještě tříšť, ale co platno, vysvlékli se a v dubnu 1919 přebrodili se Vislou na druhou stranu. Protože bylo na druhý břeh dobře vidět, běželi až do lesíka, ale tam je chytila Čs. stráž. Byl dopraven do karantény v Hranicích na Moravě a dne 27. dubna 1919 přijel již do Poděbrad. Ve vojsku na Rusi dosáhl hodnosti desátníka a doma byl povýšen na rotmistra, neb se dostal k výzvědnému oddílu. V Rusku se setkal s Josefem Jírů, který byl v divizní pekárně, Josefem Paroulkem, Jaroslavem Jírů, který sloužil u 3. pluku a Josefem Černým, který sloužil u 3. baterie dělostřeleckého pluku.

KLEPAČ Václav rodák z Bobnic. V březnu v roce 1915 narukoval k pěšímu pluku 36 do Mladé Boleslavi, byl však přeložen jako většina příslušníků pluku a sice k 409. praporu. Dostal se do Krakova a odtud na frontu v říjnu 1917. Zajat byl v říjnu 1917 na řece Putně u Foršavy v Rumunsku. Potuloval se 2 měsíce v Rusku, utekl z transportu a v lednu 1918 se přihlásil do Čs. vojska. Byl zařazen k náhradnímu pluku číslo 2 v Borispolu. Při ústupu Čs. vojsk prodělal téměř všechny boje. Od Ufy byl u armádního intendanstva v centroskladu potravin. Domů odjel lodí "Thomas" - 31. transportem přes Suez a Terst. Teprve v září 1920 po více jak 4 letech dostal se do rodné obce Bobnice. Dosáhl hodnosti četaře. Setkal se v legii v Čeljabinsku s bratrem Kubíčkem, Čapkem, Paroulkem a Janem Holanem z obce Bobnice.

KUBÍČEK Karel rodák z Bobnic. Byl odveden v roce 1910. Nastoupil při mobilisaci dne 27. července 1914, ale již 24. prosince 1914 dezertoval z rakousko-uherské armády u Bartfy v Polsku. Byl držen v zajateckém táboře v Dárnici, pak ve Skolebenu společně s Josefem Jírů z Bobnic. Vstoupil do Čs. legií dne 14.února 1916 a byl přidělen k 1. praporu 1. pluku, později převelen ke 3. střeleckému pluku. Bojoval u Zborova a prodělal celou anabázi /Čeljabinsk, Omsk, Jekatěrinburk a Trojsk/. Byl instruktorem poddůst. školy, později instruktorem mladším důstojníkem této školy, místovelitelem. Jeden čas emisarem a také vyslancem na sjezdu legionářů v Krasnojarsku. Dosáhl hodnosti poručíka, později jmenován záložním nadporučíkem a v roce 1933 záložním kapitánem. Odejel do vlasti lodí "Nout ver Nout" přes USA /San Francisco, Norfolk/. Z Norfolku jel s 10ti muži do New Yorku pro novou loď Ameriku, která je dopravila do vlasti přes Terst. Dne 18.srpna 1920 přibyl do Kroměříže spolu s plukem. Demobilisoval 20. prosince 1920. Ve vojsku se setkal s Jaroslavem Čapkem, Josefem Paroulkem, s Josefem Ottou, Václavem Hulákem a s Josefem a Jaroslavem Jírů. V bitvě u Vorobjevky v boji zblízka skolil německého plukovníka, velitele bolševického Tverského pluku Schmita rodáka z Bruxu.

PAROULEK Josef rodák z Bobnic. Byl zajat v pevnosti Přemyšlu v Haliči, kde zkusil hodně hladu a bídy po dobu obležení této pevnosti, a to do dne 21. března 1915. Byl odvezen s celým transportem jiných zajatců přes Kyjev a Penzu do Kadzaně, kde byli ubytováni v kasárnách a chodili na práci. Urovnávali tam v okolí nerovnou půdu. Začátkem července se přihlásil do Čs. armády /legie/ a již v srpnu 1917 byl zařazen do 1. pluku. V legiích narukoval do Kazaně, odtud do Bobrujska a byl koncem srpna přeložen do Žitomíru jako skladník pekárny. V Žitomíru se zdržel až do 10.února 1918, kdy nastal všeobecný ústup čs. vojsk k Uralu. Odchod se děl přes Bachmač, kde bylo bojováno, až do Čeljabinska, kde bylo opět bojováno. V Čeljabinsku byl přidělen jako skladník do skladu oděvního a v srpnu 1918 mu byl svěřen sklad produktový u nemocnice číslo 1, kterou vedl Dr. Häring. V Čeljabinsku se zdržel až do března 1919 a odjel s nemocnicí do Krasnojarska. V tomto městě byla nemocnice přejmenována na číslo 3. Nejednalo se o malý útvar, stav nemocnice stále čítal na 1 500 mužů. V Krasnojarsku se zdržel do konce roku 1919. Odtud odjel do Irkutska, kde byl předáván inventář a po předání nastoupena cesta do Vladivostoku. Po dobu svého zajetí zkusil často kruté chvíle, zejména dosti hladu. Vstupem do Čs. armády se ovšem tyto věci výrazně zlepšily. V Rusku ve vojsku se setkal a pobyl nějaký čas s rodákem z Bobnic Josefem Jírů z čp. 51, který má nyní obchod v Praze na Karlově náměstí a byl pekařem v plukovní pekárně. V legii se setkal i s Karlem Kubíčkem, Jaroslavem Čapkem a Otakarem Čapkem, který dlouhou dobu dlel v nemocnici číslo 1. A i s Jaroslavem Jírů z čp. 51, s Josefem Najbrtem a Václavem Holanem. Ve Vladivostoku byl naloděn koncem února na loď "Scheridan" /americká loď/ a jel s transportem číslo 18 přes Suez do Terstu. Z Terstu jel drahou Přes Linec do Prahy, kam přibyl 20. dubna 1920. Obdržel měsíční dovolenou a během této doby byl propuštěn z vojenského svazku. Dosáhl hodnosti četaře a nebyl doma celkem 5 let a 8 měsíců.

RÁSTOČNÝ Jan rodák z Bytče z Petrovic na Slovensku již před válkou žil v Jíkvi, kde pracoval. Dne 16. ledna 1915 nastoupil vojenskou službu u pluku 71 v Trenčíně. Již dne 22. března 1915 byl v Karpatech zajat. Byl v zajateckém táboře, v nemocnici na práci a opět v táboře. Do legie vstoupil 22. června 1918 a byl přidělen k 3. pluku. V bojích byl ihned po vstupu do Čs. armády až do prosince 1918. Byl raněn u Kina, čvrt roku pobyl v nemocnici a pak byl přidělen ke štábu pluku číslo 3. Byl v Ufě a v Jekatěrinburku, v Inokenstevskyj byl téměř.Dne 15. ledna 1920 odjel do Vladivostoku, odtud 13. března 1920 nastoupil cestu lodí "Nout ver Nout" pře Japonsko a Ameriku /USA/ do vlasti. Plavba po Tichém oceánu trvala 16 dnů, pro poruchu lodě se zdrželi v USA v Norfolku, kde čekali 8 neděl. Lodí "Amerika" pak jeli do Terstu, kam přijel 10. srpna 1920. Pak byl poslán do Kroměříže a odtud 18. srpna přijel do Bobnic. V legii se setkal s bratry Kubíčkem a Jaroslavem Čapkem. Teprve v roce 1920 po předchozím transportu poslal domů zprávu, že je živ a zdráv.

URBAN Josef rodák z Milovic bydlel v Bobnicích v čp. 131. Válka jej zastihla v činné službě vojenské. V červenci 1916 poblíž Stanislavi byl zajat. Byl v zajateckém táboře, odkud utekl a pracoval na vlastní pěst /půl roku také jako pekař/. Do Čs. armády se hlásil v roce 1917 a 1. listopadu byl zařazen do 1. pluku. Poprvé byl v boji v Bachmači. Prodělal všechny boje od Bachmače až po Samaru. Pak byl přidělen k jezdeckému pluku. S ním také prodělal několik bojů. Vedl výcvik nováčků u jezdeckého pluku. Onemocněl a byl půl roku těžce nemocen. Dostal se do Vladivostoku a odtud 1. transportem na podzim 1919 přes Suez do Terstu. Domů přijel dne 8. února 1920. V legii se setkal s Josefem Paroulkem a Jaroslavem Čapkem. Dosáhl hodnosti desátníka.
 
 

Seznam legionářů I. odboje bojujících v Rusku a na Sibiři, občanů obce BOŠÍNA a zde narozených. Obec byla přidružena k obci Křinči. 

příjmení a jméno narození a sloužil

úmrtí

BURIAN Antonín * 1. 6.1893 Rusko, 1. pluk

rodák

Byl členem jednoty Čs. OL v Děčíně, kde je zvěčněn na tablu.

DUDEK Karel * 24. 7.1895 Rusko, 2. pluk

rodák

KARAFIÁT Jaroslav * 26. 2.1890 Rusko, 5. pluk, 2. rota

rodák

MĚKOTA Otakar * 6. 5.1891

rodák

Seznam legionářů I. odboje bojujících v Rusku a na Sibiři, v Itálii, občanů obce BŘÍSTEV a zde narozených nebo bydlících.

Obec kdysi patřila pod politický okres Městec Králové. Dnes je přidružena pod Chotěšice.

příjmení a jméno narození a sloužil

úmrtí

BARÁK František * 17. 5.1893 Rusko, 3. pluk

rodák z čp. 27 + 16.11.1969 v Břístvi

KAČÍREK Josef * 10. 4. 1894 Rusko, 9. pluk, 7. rota

rodák

KAČÍREK Václav * 2. 5.1896 Rusko, 2. pluk, 3. rota

rodák

KASA František * 10. 5.1894 Rusko

rodák

KOTVALD Jaroslav * 9. 7.1896 Rusko, 11. pluk

rodák z čp. 33

PLESAR František * 23. 3.1890 Rusko

rodák z čp. 20 + 20. 9.1962 v Rožďalovicích

PIŽL Pavel * 30. 8.1890 Rusko, 1. pluk 9. rota

rodák

RYBÍN František * 4. 3.1894 Rusko, 1. pluk 10. rota

rodák

VACEK Josef * 20. 8.1896 Rusko, 7. pluk

rodák

ZAJÍC Jaroslav * 3. 1.1898 Itálie, 31. pluk, 2. rota

rodák + 13. 8.1985 v Břístvi

ZAJÍC Jaroslav rodák z Břístev z čp. 30 okres Poděbrady, svobodný. V rakousko-uherské armádě sloužil u 12.pěšího pluku u 2. roty. Odveden byl 27. 4. 1916, nástup do Mladé Boleslavi dne 11. 5. 1916. Jako italský legionář sloužil u 31. pluku u 3. roty. Demobilisován byl dne 17. 1. 1921 v Jihlavě.

Seznam legionářů I. odboje bojujících v Rusku a na Sibiři, občanů obce BŘÍSTVÍ a zde narozených.Bývalý okres Český Brod, dnes Nymburk.

příjmení a jméno narození a sloužil

úmrtí

BENEŠ Václav * 25.11.1876 Rusko, 2. jízdní rozvědka

rodák praporčík

MARYSKA Josef * 8. 3.1891 Rusko, 1. jezdecký pluk

rodák + 23.11.1964 v Ostré

ROUDNICKÝ František * 16. 9.1886 Rusko

rodák + 30. 1.1959 v Českém Brodě

ROUDNICKÝ Josef * 11. 1.1887 Rusko, 1. pluk

rodák + 30. 4.1968

ŘÍHA Václav * 1. 4.1878 Rusko, 8. pluk

URBAN František * 14.11.1893 Rusko, 7. pluk, 3. rota

rodák + 9. 8.1983 v Českém Brodě

URBAN Václav * 9. 8.1895 Rusko, 3. pluk

rodák + 22. 8.1967 v Lysé nad Labem

BENEŠ Václav rodák z Bříství, dříve okres Český Brod, z otce Karla. Učitel tělocviku, absolvent školy měšťanské a obchodní člen Sokola, ženatý, povoláním obchodní úředník. Byl ruským občanem a narukoval k 15. pluku v Simfrpolu. V rakousko-uherské armádě sloužil u 11. hulánského pluku v Mladé Boleslavi u 3. roty jako četař. Do Čs. legie vstoupil 15. 11. 1916 k 2. pluku k 7. rotě jako rozvědčík. U rozvědčíkového komanda 2. pluku byl povýšen na praporčíka. Dne 28. 8. 1917 byl jako zástupce velitele výzvědného oddílu povýšen na kapitána a dne 23. 4. 1918 jmenován zatímním velitelem 2. výzvědného pluku a povýšen na plukovníka. Byl účastníkem bitvy u Zborova. Dne 24. 5. 1919 byl jmenován velitelem transportu do vlasti na lodích "Diavolo a Heffron". Evidován je v Praze v Karlíně pod číslem 2168/I.

Seznam legionářů I. odboje v Rusku a na Sibiři a též v Itálii, rodáků a občanů obcí BUDIMĚŘICE a ŠLOTAVA, zde narozených a bydlících:

příjmení a jméno narození a sloužil

úmrtí

HEJDUK Josef * 1.10.1893 Rusko, 1. pluk, 1. rota

rodák z Budiměřic + 3.12.1967 v Chomutově

příjmení a jméno narození a sloužil úmrtí

HERČÍK Alois * 1. 1.1893 Rusko, 4. pluk, 7. rota

rodák z Budiměřic + 29.10.1965 v Kostelci nad Č. lesy

HOFMAN Jan * 24. 2.1884

rodák z Budiměřic + 25. 6.1953 v Budiměřicích v čp. 59

HOFMAN Václav * 13.12.1880

rodák z Budiměřic + 23. 9.1943 ve Šlotavě v čp. 15

KůRKA Alois * 20.10.1895 Rusko, 7. pluk

rodák ze Šlotavy + 27.10.1978

LITERA Antonín * 26.10.1893 Itálie, 35. pluk

+ 22. 4.1974 v Nymburce

Bydlel v Budiměřicích. Pracoval v nymburských Dílnách ČSD od 2. 6. 1920.

MOŠNA František * 3.12.1875 nestr.

rodák ze Šlotavy

MUSIL František * 7. 6.1898 Itálie, 32. pluk

rodák ze Šlotavy + 23. 9.1963

PLACHÝ Václav * 5. 4.1897

rodák ze Šlotavy + 22. 7.1952 v Nymburce čp. 425
 
 

Seznam legionářů I. odboje v Rusku a na Sibiři, občanů obce ČERNÍKY a zde narozených:

příjmení a jméno narození a sloužil

úmrtí

CESTR Antonín * 7. 4.1889 Rusko, 2. pl. hudba

rodák + 18. 8.1968 v Šestajovicích Praha-východ

MILTNER Václav * 15. 5.1890

rodák + 24. 5.1970 v Českém Brodě

OKRUPA Antonín * 15. 3.1897 Rusko, 5. pluk

rodák + 27. 5.1969 v Černíkách

SOUKUP Josef * 4. 7.1888 Rusko, 2. pluk

rodák

SOUKUP Václav * 19. 7.1885

rodák + 23. 1.1955 v Děčíně

SVATOŠ Alois * 22. 8.1888

rodák + 19.11.1940 v Černíkách
 
 

Seznam legionářů I. odboje v Rusku a na Sibiři, občanů obce ČILEC a zde narozených:

příjmení a jméno narození a sloužil

úmrtí

BARTÁČEK Jan * 25. 5.1878

domovská příslušnost Čilec

VLK Alois * 6. 1.1892 Rusko, 2. pluk, 6. rota

rodák + 9. 2.1967 v Nymburce

VLK Václav * 1. 5.1894

rodák + 15. 2.1963 v Nymburce

ZUMR Josef * 12. 3.1889 Rusko, 9. pluk

rodák
 
 

Seznam legionářů I. odboje bojujících v Rusku a na Sibiři, v Itálii, ve Francii a na Slovensku, rodáků obce ČÍNĚVES a také těch, kteří v této obci prožili velkou část svého plodného života:

příjmení a jméno narození a sloužil

úmrtí

BĚLINA Alois * 21. 3.1893 5. pluk

rodák

BĚLINA Václav * 24.11.1880 5. pluk

rodák

BITMAN Václav * 8. 9.1884 Francie, 21. pluk, 1. rota

rodák z Chudenic-Nový Bydžov

ČERMÁK Josef * 20. 1.1898 4.pluk, 3. rota

rodák

FIDRMUC František * 13. 1.1895 9. pluk, děla Makler

rodák

FIDRMUC Jaroslav * 15. 1.1893 1.pluk, starodružiník

rodák + 24.11.1962 v Nové Pace u Jičína

KNYTL František * 18.12.1892 8. pluk, 7. rota

rodák + 10. 8.1961 v České Lípě

Pracoval v nymburských Dílnách ČSD od 29. 11. 1920 a bydlel v Lysé nad Labem, U nádraží 869.

KNYTL Václav * 16.10.1894 9. pluk, 6. rota

rodák

KRATOCHVÍL Václav * 22. 6.1888 1. pluk, 8. rota

rodák

příjmení a jméno narození a sloužil

úmrtí

KRŠŇÁK Josef * 27. 3.1880 3. pluk

rodák

KRŠŇÁK Karel * 14. 6.1891 3. pluk, 11. rota

rodák

KUBÁLEK Josef * 3.10.1889 1. divize

rodák

MARTÍNEK František * 7. 1.1892 Francie, 22. pluk

rodák

MAŠEK Václav * 21. 9.1891 6. pluk

rodák

SIXTA Václav * 6.10.1888 2. dělostř. brigáda

bydlící, narozen v Byšicích - Mělník

STOKLASA František * 31. 3.1877 2. pluk

příslušný

SVOBODA František * 11. 1.1895 1. pluk, 1. četa

rodák

SVOBODA Josef * 20. 1.1892

rodák

ŠLECHTA Václav * 23. 1.1895 4. pluk, 7. rota

rodák

VOCÁSEK Josef * 21.12.1894 5. pluk, hudba

rodák

Podle spolubojovníků byl bratr František SVOBODA, kapitán, rodák z Číněvse, velmi statečný bojovník. Bojoval u Zborova jako důstojnický čekatel a jako velitel proti Němcům i proti bolševikům. Byl několikrát raněn a absolvoval důstojnickou školu. Byl příslušníkem 1. pluku Mistra Jana Husa 1. čety. Svoboda František, narozený 11. 1. 1895 v Číněvsi, okres Poděbrady. Absolvent 4 tříd reálky a obchodní akademie, bankovní úředník. V rakousko-uherské armádě sloužil u 8. mysliveckého pluku jako desátník. Zajat byl 7. 9. 1915 u Vygala v Haliči. Do legie vstoupil 18. 6. 1916 v Kyjevě. A byl zařazen k 1. pluku k 1. rotě jako desátník. Dne 22. 11. 1918 jmenován praporčíkem. Účastník bitvy u Zborova, Tarnopolu, na Ukrajině, Penzy, Samary, v Simbirsku, Nikolajevsku a Kam. Brodě. Vyznamenán Křížem Sv. Jiří.

28. 5. 1919 přeložen k 5. pluku k 11. rotě. 4. 8. 1920 jmenován velitelem 11. roty a do vlasti se vrátil 13. 7. 1920 jako nadporučík. Evidován pod číslem 5112/I ve Vojenském historickém archivu v Praze v Karlíně.

FIDRMUC Jaroslav narozen 15. ledna 1893 v Číněvsi okres Poděbrady. Otec Jan. Tři třídy školy měšťanské, vyučen obchodním příručím. Před světovou válkou odejel do Ruska a 2. srpna 1914 se v Kyjevě přihlásil do České družiny jako střelec. Jako starodružiník sloužil u 1. střeleckého pluku Jana Husa, účastnil se bitvy u Zborova a byl zde raněn. Po návratu z nemocnice byl zařazen k 6. střeleckému pluku "Hanáckému". Vyznamenán medailí Sv. Jiří a řádem Sv. Jiří IV. stupně. Dosáhl hodnosti kapitána Čs. legií. Evakuován do vlasti lodí "Logen". Zemřel v Nové Pace u Jičína 24. 11. 1962. Evidován pod č. 4701 ve Vojenském historickém archivu v Karlíně.

Seznam legionářů I. odboje v Rusku a na Sibiři, občanů obce DLOUHOPOLSKO a zde narozených.

příjmení a jméno narození a sloužil

úmrtí

ADAMEC Václav * 22. 6.1890 7. pluk, 9. rota

rodák z čp. 48 + 29.12.1956 v Nymburce

ALBRECHT Antonín * 10. 6.1897 6. pluk, 6. rota

rodák z čp. 111 + 18.11.1976 v Brandýse nad Labem

ALBRECHT Stanislav * 1. 9.1890 2. pluk, 7. rota

rodák z čp. 75

HRDINA František * 17.11.1889 5. pluk

rodák z čp. 18 + 1.12.1954 v Dlouhopolsku

HRDINA Jan * 7. 1.1889 6. pluk

rodák z čp. 35 + 27. 6.1962 v Krásné Studánce v Liberci

HRDINA Václav * 10.12.1891 1. dělostř. pluk

rodák + 18. 6.1969 v Dlouhopolsku

HUČEK Jan * 24. 3.1885 1. zál. pluk, 9. rota

rodák z čp. 62 + 29. 1.1956

KRUPKA František * 16.12.1883 9. pluk, 9. rota

rodák + 30. 8.1918 nezvěstný z boje

v Nikolajevsku

NOVÁK Alois

údajně bytem v Dlouhopolsku čp. 90

NOVÁK Karel

údajně bytem v Dlouhopolsku čp. 81

Jiné údaje nelze zjistit. Oba prý Ruští legionáři.

POSEJPAL František * 31. 8.1897 3. pluk, 10. rota

rodák + 10.11.1975 v Městci Králové

POSEJPAL Václav * 1.10.1887 1. odd. voj. nemocnice

rodák z čp. 53

TOMEK Jan * 4. 1.1895 11. pluk, 6. rota

rodák z čp. 25

příjmení a jméno narození a sloužil

úmrtí

TOMEK Václav * 19. 9.1892 1. pluk, 10. rota

rodák z čp. 25 + 31. 1.1958 v Dlouhopolsku

Šikovatel, felčar, Česká družina.

VOLEJNÍK Josef * 20. 4.1890 6. pluk, 6. rota

rodák

ALBRECHT Antonín rodák z Dlouhopolska se narodil 22. 6. 1890, sloužil jako legionář na Rusi a Sibiři, po světové válce jako št. rotmistr v činné službě. Vyznamenán Anglickou medailí za statečnost a Řádem Sv. Jiří IV. stupně.

TOMEK Václav se narodil 19. 9. 1892 v Dlouhopolsku okres Poděbrady z otce Františka. Příslušný do Dlouhopolska. Tři třídy školy měšťanské a škola hospodářská, rolník, svobodný. V rakousko-uherské armádě sloužil u 10. regimentu Landwehr. Zajat 21. 12. 1914 v Gorlice. Do legie vstoupil 23. 12. 1914, zařazen do České družiny jako rozvědčík k 1. pluku, 10. rotě. Evakuován 22. 11. 1919.

VOLEJNÍK Josef rodák z Dlouhopolska se narodil 26. 4. 1890. Sloužil jako legionář na Rusi a Sibiři u 6. pluku /jako bratr Albrecht/ a po světové válce bydlel jako rolník v Novém u Městce Králové v čp. 36.
 
 

Seznam legionářů I. odboje v Rusku a na Sibiři, občanů obce DOBŠICE a zde narozených:

příjmení a jméno narození a sloužil

úmrtí

BUDIL Josef * 24. 1.1887 železniční od.

rodák + 11. 1.1939

ELIÁŠ Josef * 13. 2.1893 9. pluk, zál.

rodák + 27.10.1967 v Ústí nad Labem

LYSKA Jan * 24.10.1884 5. pluk

rodák

ŘEHÁK František * 12. 6.1891 8. pluk, zál.

rodák

SÝKORA Václav * 6. 1.1893 2. pluk

rodák

ŠIMůNEK František * 24. 7.1891

rodák

ZEZULKA Václav * 21. 9.1891 1. pluk, pol. kom.

rodák + 5. 1.1963 v Dobšicích