Převzato z http://home.zf.jcu.cz/~krizek/havl/havl.htm

Jan Havlasa

 
Vztah osadní politiky k světové válce.
 
ÚVODEM.

 

Ze všeho, co kdy jsem napsal, byla mi tato knížka nejosudnější. Vynesla mi rok těžkého žaláře, - dvojnásob těžkého člověku, navyklému na volnost širého světa; a přece nedostala se vůbec do rukou těm, pro jejichž útěchu a povzbuzení v dobách zlých byla určena. Na rychlo sepsána začátkem září 1914 pro knihovnu "Za vzděláním," knížka byla v říjnu vysázena, v prvním týdnu listopadovém zabavena, nařízeno rozmetání sazby a se mnou zahájeno vyšetřování, jež díky českým dvěma stvůrám rakušáctví skončilo se odsouzením na sedm měsíců již v dubnu r. 1915. Nejvyšší zeměbranecký soud ve Vídni změnil v lednu r. 1916 rozsudek na rok těžkého žaláře, jejž plně jsem si odpykal, vyšed na svobodu v květnu r. 1917, tedy několik neděl před vyhlášením amnestie.

Ale teprve konec světové války a rozpadnutí Rakousko-Uherska umožňují opožděné vydání této knížky, jež, ať již jakkoli nedokonalá ve svých spěšně načrtaných obrysech, přece jen jest ukázkou eskamotáže, kterou čeští lidé poctivého péra byli nuceni provozovati v prvních letech války; a jest jedním z dokumentů, co v Rakousku stačilo na těžký žalář, po případě na trest ještě krutější, - jedním z dokumentů, proč nemohli jsme jako znásilněný národ porušiti svého mlčení a přiznati se před světem k svému přesvědčení, k svým láskám a nenávistem, k svým nejsvětějším nadějím. A jsou konečně v knížce poukazy, jak chápati válku, které ani dnes nepozbývají poučnosti pro některé čtenáře denního tisku, po léta buď nuceného k podobné eskamotáži nebo teprve prodělávajícího proměnu z rakouského zorného úhlu na zralejší světový názor a na uvědomělé češství. Nutno si ovšem připomenouti, že na počátku války nepochopení jejího převratného významu a malodušnost byly daleko znatelnější na mnohých stranách než později, a že jak tato knížka, tak ostatní má publicistická činnost od srpna 1914 do května 1915 měla za hlavní účel nenápadně polemisovati s nedůvěrou v koalici národů, jež jediná mohla vysvoboditi náš národ z područí a úkladu dříve, než bylo by pozdě na jeho plnou záchranu. Tento úmysl rozvinul jsem lépe v serii článků "Rámec světové politiky" v tehdejším "Našem Slově," - v serii, jež vycházela za mého vyšetřování a ovšem jen stížila mou situaci před vídeňským soudem; vydávám však raději nedokonalejší náčrtek jednak proto, že pro jeho osudnost obrací se k němu zájem mnohých mých čtenářů, jednak proto, že obyčejně moje články v "N. S." byly pečlivě vybíleny censurou a mohly by tedy nyní vyjít jen v kusých úryvcích.
 

V PROSINCI 1918.
 

Vztah osadní politiky k světové válce.

(Otisk zabaveného a zničeného svazku knihovny "Za vzděláním".)
 

I.
 

   Ve století devatenáctém politika evropských mocností vyznačovala se bezhlavostí, jež si nikdy nevyvinula důkladných plánů a nikdy se opravdově nezasadila ani o ty, které si předsevzala; v zahraničních vztazích hrály úlohu zásady, určené k zániku, příčiny často i zcela osobní, ale málokdy podklad myšlenkový, dějinně a národohospodářsky oprávněný. I vlivy náboženské a národnostní byly celkem podřízeny náladám panovníků, státníků, dvorských stran a národů: Jedinou výjimku možno pozorovati v případě Pruska a Německa. Nebylo státu na pevnině evropské, jenž by si byl tak vědom svých cílů, jako Prusko nebo později Pruskem řízené Německo, a jenž by je byl sledoval s takovou houževnatostí a ukázněností v každém období svého vývoje. Kde se jiní obětovali bezmyšlenkovitosti nebo myšlenkám, Prusko obojího užívalo k svým koncům anebo na zakrytí svých snah. Ať byla to na počátku století po vídeňském míru Svatá Alliance rusko­rakousko-pruská se svou "zásadou legitimity" (o jedinečné oprávněnosti tehdy z boží milosti vládnoucích rodů), nebo sofistika "ozbrojeného míru" na konci téhož věku, Německo vždy dovedlo si věc zaříditi tak, aby jeho postup ve světě získal. Století devatenácté lze nazvati "stoletím německým", pokud ovšem vůbec taková zevšeobecňující označení jsou přípustná. Tak zvaná "rovnováha" byla rovnováhou ve smyslu Německa a jeho snah; a vlastně již od samého založení říše ostatní Evropa nechtěla se bezvýhradně oddati tomuto přeludu. Že však přece se nutila mu věřiti, bylo dílem Bismarckovým; a jako před rokem 1870, tak i dlouho ještě po něm.ve vztazích států evropských nebylo jednotné a sjednocující idey mimo snažení pruskoněmecké, jemuž se nejen Rakousko, nýbrž veškerá Evropa a posléze téměř celý svět vlastně podřizovaly.

Stačí si přehlédnouti ony vztahy století devatenáctého, abychom porozuměli dosahu jejich nesrozumitelnosti. Roku 1827 Rakousko jde tak daleko ve svém chápání legitimity, že protestuje proti osvobození Řeků. Založení "Mladé Italie" Mazzinim r. 1834 a myšlenka jejího spojení s Mladou Francií a Mladým Německem v Mladou Evropu vede k sjezdu panovníků Svaté Alliance ak policejní politice. Roku 1848 začíná se boj o osvobození Italie a roku následujícího revoluce maďarská je zlomena u Világoše s přispěním Ruska, jež počítá od té doby s vděčností Rakouska jako s věcí samozřejmou. Ve sporech a srážkách Dánska s Pruskem zastanou se r. 1848 a 1849 Rusko a Anglie Dánska proti Prusku. Roku 1850 Rusko je dokonce proti jednotě německé v duchu Pruska, jež byvši Rakouskem opuštěno, konečně je nuceno ustoupiti před ultimátem rakouským. Nedotknutelnost státu dánského je zaručena Evropou proti Prusku, jehož loďstvo r. 1851 je prodáno. Zdá se, že Prusko jaksi, prohrává? Je to věru jen zdání. Celní politika pruská mezi německými státy pokračuje i tehdy, když Prusko jest osamoceno. A již dvě leta poté Rusko jest opuštěno Rakouskem v otázce turecké. R. 1856 Sevastopol padá a Anglie s Francií triumfují proti Rusku pařížským mírem. Prusko spíše sympatisuje s Ruskem a kdyby šlo po vůli Bismarckově, německý Bund by se Ruska dokonce zastal. Rakousko se za to exponuje pro Rumunsko. V italské válce brzo poté Francie a Anglie sympatisují s Italy právě jako jsou platonicky nakloněni maďarským snahám protirakouským. Rusko oplácí Rakousku, ponechává je bez pomoci a mír ujednaný s francouzským Napoleonem III. ve Villafrance (1859) značí ztrátu Lombardska pro Rakousko a má v následcích trvalé nabytí Nizzy a Savojska pro Francii, - věc, jež nebyla přirozeně bez účinku na klikatou, zdánlivě snad perfidní politiku vztahů italských v pozdějším vývoji "evropské rovnováhy". R. 1861 zase se sjíždějí panovníci Pruska, Ruska a Rakouska, zatím co se Francie sbližuje smlouvou s Anglií. Ale již r. 1863 Rakousko se připojuje k protestu proti potlačování Poláků v Rusku, jež má co děkovat pouze Prusku, že protest proti němu se nemění ve válku Francie, Anglie a Rakouska. A zase již r. 1864 Rakousko a Prusko stojí společně proti Dánsku ; výsledkem jest odstoupení Šlesviku, Holštýna a Lauenburgu Dánskem nejen Prusku, nýbrž tehdy i Rakousku. Jako se Rusko v odplatu za Bismarckovu politiku r. 1863 nepostavilo tenkráte na ochranu Dánska, zachovává blahovolnou neutralitu i v konečném sporu Pruska s Rakouskem r. 1866, v němž se Italie stane pruským spojencem. Italie prohraje, Prusko vyhraje; ale Italie od Rakouska získá Benátsko (ovšem oklikou, když bylo formálně prošlo rukama Napoleonovýma) a Prusko - - nepožaduje nic. Je totiž zase obava, že by se Rakousko spolčilo . . . s Francií na pokračování ve válce proti Prusku. A Bismarck ví, že chce míti Francii osamocenu v zápase, jenž nadejíti musí; ví, že Rakousko bude budoucímu Německu neocenitelným pozadím. Jenom tedy Bismarckovi my Češi můžeme býti povděčni, že místo Elsaska a Lotrinska v rukou Pruska neuvízla aspoň severní část Čech, nebo lépe řečeno Bismarkově politice, jež v celé koruně české a v celém Rakousku viděla německé dědictví. R. 1867 Bismarck dokonce diplomaticky zachraňuje Belgii a Lucemburk, jež by chtěl Napoleon připojiti k Francii. R.1870 Rakousko vzdává se nadobro myšlenky na odplatu Prusku a vyvléká se z alliance s Francií tím spíše, že pro ten případ válkou hrozí Rusko. Také Maďaři v odplatu za sympatie francouzské odvracejí se od Francie k Prusku po prvé osvědčujíce veřejně politiku, jíž nikdy už nezradí do r. 1914.

Sedanem Francie pozbývá Elsaska a Lotrinska, je naprosto osamocena v Evropě a r. 1872 ujednán je trojcísařský spolek Ruska, Německa a Rakouska; Bismarckův sen uskutečnil se porážkou Francie. Král pruský vystupuje tu již jako císař německý. Na obzoru evropské politiky objevuje se Berlín; je jasno, že všechno to evropské těkání mělo svůj význam jenom pro Německo. Dalo by se říci, že dík Bismarckovu geniu dokonce i Napoleon Veliký na počátku století devatenáctého bojoval vlastně pro Německo a jemu upravil cestu. R. 1875 Francie cítí, že Německo chystá jí novou válku, aby docela zničilo ducha “odplaty”; zajímavo je, že se jí ujímají vedle Anglie a ltalie také Rusko a Rakousko. Ale když trojcísařský spolek vystoupí diplomaticky proti Turecku, Anglie, teď již pod vlivem ruského přízraku ve střední Asii a z obavy o Indii, staví se rozhodně na stranu - Turecka. R. 1876 naskýtají se podněty ke spolku Rakouska, Italie, Francie a Anglie. Turecké ukrutnosti vedou Gladstona k agitaci pro Bulharsko. Otázka turecká odhaluje vzájemnou nedůvěru a hluboké znepřátelení Ruska a Rakouska, třebaže dvorská strana ve Vídni je pro Rusko. Německo prohlašuje se pro případ války pro Rakousko. Heslo o "průchodu na Soluň" se po prvé objevuje v balkánské politice Rakouska, jež vlastně proti témuž heslu s Anglií zaujímá odmítavé stanovisko k ruským plánům o součinnosti. Rusko vítězí nad Tureckem, Rumunsko má podíl na vítězství, Bulharsko jest osvobozeno a sahá od moře Černého k Egejskému. Ale mír, ujednaný r. 1878 v San Stefano, nelíbí se ani Rakousku, ani Anglii, a Německo, ač se nestaví proti Rusku, nečiní nic na jeho podporu. Táž Anglie, která se tak dojemně rozčilovala pro turecká ukrutenství v Bulharsku, nyní ve prospěch Turecka připravuje Bulharsko o přímoří egejské a o Rumelii. Rakousko obsadí dle příkazu berlínského kongresu z r. 1878 Bosnu a Hercegovinu; "průchod na Soluň" není ohrožen ani Černou Horou a Srbskem, ani Bulharskem. Anglie dostane od sultána za svoje dobré služby Cypr. Vítězné Rusko ovocem sklidí nejtrpčí pokoření a je se mu spokojiti vedle válečné náhrady jen s části Armenie a s Bessarabií, odňatou - Rumunsku; Dardanelly zdají se mu býti uzavřeny pevněji, než kdy před tím. V zápětí problesknou podněty k spolku Anglie s Rakouskem, ba dokonce Ruska s Francií. Ale Bismarck ví, jak tahat nitky na loutkovém divadélku evropské zabedněnosti. Roku 1879 je dán základ příštímu trojspolku smlouvou Německa s Rakouskem výslovně proti Rusku, - touž historicky významnou smlouvou, dle jejíhož prvního článku Německo vypovědělo válku Rusku počátkem letošního srpna, když Rusko mobilisovalo proti Rakousku na ochranu Srbska. Lze tedy říci, že se rokem 1879 končí období těkavé, náladové nebo bezhlavé politiky zahraniční u států, jež vlastně až posud hrály důsledně jen Německu do ruky, vyměňujíce si role takřka rok co rok. V zápětí počínají se objevovati nové vlivy na pevninovou politiku evropskou, - vlivy, jimiž se dříve řídila pouze Anglie takovou měrou, že nazývána byla často svými protivníky kramářskou a zrádnou. Osadní politika hraje od let osmdesátých vždy větší úlohu i ve vývoji evropských vztahů, jež jejím širším obzorem jsou zabarvovány vždy důkladněji. Místo celkem směšné hry o drobné čtverečky na evropské šachovnici vystupuje vždy zřetelněji k platnosti zorný úhel světové politiky, pod jehož působením oživují menší národy evropské, zatím co rozpínavost větších má nyní širší pole, - celičký svět až na Ameriku, hájenou "naukou Monroeovou", ("Amerika Američanům"). Vedle Turecka zůstávají ovšem i v Evropě protidobové omyly, jichž nelze srovnati s pokrokem a konečným mírem evropským; snaha rozšířit jazykové území na újmu jiných národů a carism jsou ony omyly, z nichž carism po trpkých zkušenostech konečně dává se ve století dvacátém na pomalou cestu k možné nápravě. Ale politika koloniální má ještě jiná, vážnější pozadí národohospodářské, kulturní a konečně rasovní, které vynoří se na obzor až docela na konci devatenáctého věku heslem o "žlutém nebezpečenství".

Je pozoruhodno, že prvním z důsledků činně zahájené politiky osadní je "trojspolek",vznikající r. 1883 přistoupením Italie, podrážděné francouzskýmzískáním Tunisu, na nějž, právě jako na Tripolis, byla si sama činila nároky. Plán Francie - totiž v náhradu za Elsasko a Lotrinky obsaditi si ohromné území od Maroka až po Rudé moře - nemohl než naraziti na odpor nejen Anglie, nýbrž také Italie, jež trojspolkem chtěla získati jakési pozadí svým velmocenským choutkám hlavně v moři Středozemním a vůbec větší vážnosti v evropském koncertu. Přirozeně tedy Italie v otázce egyptské stojí po boku Anglie, a její spolek s Německem novou smlouvou r. 1887 stává se již opatřením vysloveně protifrancouzským. Přes to zájmy šesti velmocí stále se křižují. Tak Německo ujímá se r. 1881 Turecka proti Řecku v berlínské konferenci o slíbeném rozšířenířeckého území a zachraňuje sultánovi Janinu. Anglie dost již ukořistila podporováním Nemocného muže; přichází řada na Německo, jež stále zesiluje svůj vliv v Cařihradě a hledá o své újmě cestu do Malé Asie, zatím drahami a obchodem. Straní-li Italie Anglii, její spojenec Německo naopak začíná nadržovati Francii; Rakousko najednou nalézá samostatnou cestu do Petrohradu bez prostředkování Bismarckova. Komedie nemůže býti dokonalejší nad toto vzájemné platonické páření jednotlivých členů existujícího již trojspolku se členy budoucí trojdohody. V "Konžské konferenci" r. 1884 Rusko, Rakousko a Německo zjevně přejí Francii, zatím co Anglie má podporu pouze Italie ; a není pochyby, že byla to italská politika v otázkách konžské, a egyptské, co Italii zaručilo pro budoucno Tripolis - a Anglii neutralitu italskou pro případ války s Německem. Votázce konžské však vlivem Německa dohoda anglo-portugalská stává se marnou. Francie dostává své Kongo a belgickému králi Leopoldovi je dána za osobní majetek ostatní část obrovského území středoafrického; svobodný stát konžský, jenž později koupí přechází v držení Belgie jako osada. A Německo zakládá si svou světovo říši získáním některých území, jež se časem doplňují na dnešní Jihozápadní a Východní Afriku, prohlášením Kamerunu a Toga za kolonie německé, obsazením "Země Vilémovy" na Nové Guinei u Australie i Souostroví Bismarckova. Francie bojuje s Čínou a Siamem o svou "Indočínu". Anglie spokojí se s Nigerií a obratně se vyvléká ze soutěsek egyptské otázky; r. 1885 smrt "bláznivého Mahdiho" odvracuje další zlo "svaté války", ze Sudanu ohrožující Egypt. Rusko však tlačí se vždy nebezpečněji k hranicím Afganistanu a k severnímu průchodu do Indie. A při tom všem Rakousko omezuje se na politiku balkánskou. Zatím co se Italie odčiňuje za Tunis pochybnými podniky osadními na africkém pobřeží Rudého moře, jeho soused a spojenec jako by se štítil koloniální politiky a světového rozpětí své síly. V dalších cestách evropské diplomatiky místo Rakouska jest pouze v trojspolku a na Balkáně, kde heslo o „průchodu na Soluň“ je tvrdošíjně udržováno, aniž se co děje k jeho uskutečnění.Snaha dáti každé z obou polovicí Rakouska-Uherska jednotný ráz vyssává sílu a schopnosti celé říše. Tak se Rakousko zatím omezuje pouze na to, že na Balkáně zachraňuje poražené Srby proti důsledkům vítězství bulharských a vyslovuje se oficiálně proti osobní unii mezi Bulharskem a Rumelií, ač se Madaři zatím začinají rozohňovat pro "bratrské" Bulhary. Celní válka s Rumunskem je pouhou episodou. Rusko a Německo posud zachovávají chladné a odmítavé stanovisko k novému knížeti bulharskému, k Ferdinandovi, jemuž Rakousko a Anglie první rozevrou své náruče, což mu ovšem nevadí, aby dále nešilhal po Rusku. V té době Italie posud sní o svém africkém panství a o Habeši a nesoupeří s Rakouskem o vliv na Balkáně ; naopak za třenic Ruska s Německem a Německa s Francií přimyká se r. 1887 těsně k Rakousku a Německu. Následujícího roku smlouva rakousko-německá z r. 1879 je po prvé uveřejněna, a objevují se návrhy na celní jednotu obou říší, jež by otevřela Německu Adriatické moře; ale myšlenka padá, aby se vynořila znova až za nynější světové války. Nadchází r. 1890. Bismarck je propuštěn v nemilosti Vilémem II., jenž hned od počátku ukazuje, že chce vládnouti dle vlastní hlavy. Chvilkové sblížení s Anglií vynese Vilémovi II. Helgoland, Bismarckem prohlašovaný - jak dnes vidíme, přece jenom neprávem - za strategicky bezvýznamný ; Německo pak vzdává se nároků na Zanzibar a Ugandu. Avšak už r. 1891 začíná se ukazovati, že Francie překonává své osamocení ; sblížení s Ruskem je nepochybné a rychle se upevňuje v přátelství více než platonické. Německo stávajíc se svým rychle mohutnícím obchodem, loďstvem a světovým rozpětím teď hlavním soupeřem všemocné Anglie, zmírňuje náhle své chování k Rusku. Mezi Rakouskem a Ruskem dochází r. 1897 dokonce i k pomíjivé dohodě. Přátelské vztahy mezi Francií a Ruskem však neutuchají, naopak dostávají příchut "tradičního" spojenectví, jemuž však nikdo nechce věřit. Tak r. 1895 a 1898 Německo dává se zlákati k společné akci s Ruskem a Francií na Dalekém východě nejdříve proti Japonsku a potom na újmu Číny, v obojím případě však hlavně proti Anglii. Tento čin vynese Německu území Kiaočau na pobřeží čínském ; už i v Dalekém východěvězí teď drápek německého orla, jehož roztažené peruti vrhají stín na Tichý oceán; nutná základna pro světové panství je konečně získána a zbývá jen vyplňovat mezery v mohutné stavbě Bismarcka a Viléma II. Ale tento čin stává se kamenem úrazu podnikavému Německu a základním kamenem k nedalekému uzavření trojdohody; jím činí si Německo, právě jako Rusko, z Japonska nebezpečného nepřítele. Světová politika se ponenáhlu ustaluje na základních pojmech, dle nichž dříve nebo později bude nutno hledati novou rovnováhu.

Italie byvši u Aduy na hlavu poražena Menelikem opouští své plány s Habeší a obrací svou pozornost znova na Balkán, hlavně k Albanii a na Tripolis, jehož zajištění vyžaduje si sblížení s Francií; k tomu dochází brzo po nastoupení Viktora Emanuela III. r. 1901 a ještě více za marocké otázky. S Anglií dohoda francouzská stává se skutkem již r. 1899. V Africe se na okamžik zdá, že spor o Fašodu na Nilu mohl by rozdmýchat staré, tradicionální nepřátelství francouzskoanglické z Kanady a Indie. Ale tato zápletka i ostatní záležitosti africké jsou urovnány bez cizího zakročení. Spolek, ujednaný r. 1902 mezi Japonskem a Anglií a francouzsko-japonská i rusko-japonská dohoda, následující nedlouho po válce rusko-japonské, dotvrzují změnu světové situace, jež nemůže býti zcela po chuti Německu. Tak konečně, když zažehnán byl starý strach Anglie před Ruskem, na jeviště světa vedle trojspolku nastupuje trojdohoda, jejíž poměr k Italii je poněkud záhadný, ale jejíž vzájemné vztahy, jsou obecně pokládány za méně pevné, než vztahy, které po tak dlouho a zdánlivě tak osvědčeně víží k sobě velmoci trojspolkové.

Rusko, Francie a Anglie že by společně vystoupily proti Německu? Po léta na takovou domněnku jsou odpovědí jenom nedůvěřivé úsměvy. A není se co divit, přehlédneme-li rozmarné seskupování mocností od vídeňského míru až do spojené rusko-německo-francouzské akce proti Japonsku r. 1895. Ujala se Francie Ruska proti Japonsku? Ujalo se Rusko Francie v marocké otázce? Stačilo, aby Vilém II. přistal v Tangeru, zařinčel šavlí, promluvil několik řečí, a Francie s Anglií, italskými sympatiemi, španělskou součinností a spolkem ruským - přece jen pohořela. Ale ti, kteří byli hotovi pokrčiti rameny nad trojdohodou, neznali světa a nerozumněli množícím se příznakům Veliké Změny; nechápali, že nemožno prodlužovati "ozbrojený mír" na věky. Evropská "rovnováha" byla základním pojmem, s nímž tak mnozí počítali jako s nevyvratitelným předpokladem. Ale za několik dní prostřed léta r. 1914 Rakousko a Německo ocitají se ve válce postupně s Ruskem, Francií a Anglií. Trojdohoda válčí, ne však proti trojspolku. Italie prohlašuje neutralitu. Vedle Srbska, Belgie a Černé Hory i Japonsko vystupuje proti Německu, ač na počátku války před japonským vyslanectvím v Berlíně jsou uspořádány oslavné demonstrace, a kteréhosi dne říšský tisk dokonce hlásá, že Japonsko již vpadlo v týl nenáviděnému Rusku. Japonská nota Německu brzo po té přirozeně tedy působí větším dojmem, než i zahájení nepřátelství Anglií.

Žádá se odměřenými větami, aby byla německá osada Kiaočau vydána japonským úřadům a aby byly německé válečné lodi z vod východoasijských odklizeny nebo odzbrojeny. Tón je vlastně zcela neuctivý a ještě méně lichotivý je předpoklad, že napadený nemůže již oplatiti Japonsku jeho jednání v těžké chvíli. Odpovědí německé vlády je mlčení; císařská vláda nemá, co by odpověděla, a Japonsko tedy postupuje výbojně proti Kiaočau a lodím německým, k nimž připojuje se i rakouská válečná loď, meškající toho času v Cingtau, přístavu a hlavním městě německé osady v Číně. Ale německé listy nemlčí. Tíž Japonci, kteří byli prohlašováni za národ rytířský, když napadli kdysi ruského obra o hliněných nohách, nyní jsou nazýváni žlutými opicemi a žlutými padouchy, kteří strkají svoje žluté pracky do cizích záležitostí.

II.

Japonsko však nevmísilo se ve skutečnosti do věcí, po nichž mu nic není. Nejen proto, že je vázáno spolkem s Anglií a úmluvami s Francií i Ruskem, Japonsko bylo nuceno účastniti se války, která byť hlavně a o rozhodnutí byla bojována na pevnině evropské, přece jen jest v plném dosahu, jako ještě nikdy v dějinách lidstva se nestalo, válkou světovou. Běží o změnu světové rovnováhy a Japonsko nemůže dovoliti, aby bylo jakkoli podceněno právě ono, jež jest z příčin nutnosti té změny. Třeba až posud bylo válečně úspěšno, je na pokrají vnitřních rozvratů národohospodářských a po1itických; postavení panovníkovo i finance státní potřebují posily. Konečně, sahajíc po Kiaočau, Japonsko jenom dokonává dílo svého vítězství nad Čínou z r. 1895, jež kdysi tak ohromilo Evropu a jí otevřelo oči, ovšem jenom aby se opět chybně jimi dívala na situaci Dalekého východu. Myšlenkový pochod byl zcela jednoduchý. “Myslili; jsme, že Čína je mocná. Ale její skvělost byly jenom duhové barvy mýdlové bubliny. Maličký Japan píchl a bublina praskla. Zdálo by se, že Japonsko je silné; ale Japonsko je žákem Evropy. Není příčiny ceniti žáka nad mistra. Vedle toho na propíchnutí bubliny stačí stéblo slámy.” Ovšem, nebyla to Anglie, jež podceňovala Japonsko; byly to Rusko s Německem. Doby,kdy Japonsko bylo ještě středověkým, feudálnímstátem, byly posud živě v paměti. Teprve r. 1853-4commodore Perry americkými loďmi vynutil otevřeníJapanu bělochům. Teprve r. 1868 zrušen byl "šogunát" a po staletích vláda byla vrácena z rukou šogunovýchmikadovi, jenž tak dlouho byl méně, než figurou.Pravda, Japonci ukázali se čipernými napodobovateli Evropy a Ameriky; získalo jim to pošetilého přízviska "opic". Běloši pochvalovali si shovívavě národohospodářské, správní a vědecké pokroky, usmívali se nad nimi a byli hotovi pokrčiti rameny nad "vojenskou maškarádou" Japonska.

Čínsko-japonská válka o Koreu r. 1894-5 nemohla nepřekvapiti svým výsledkem. Ohromná Čína se svými sty milionů obyvatelstva byla nucena vedle těžké válečné náhrady postoupiti Japonsku poloostrov Liaotung takřka před dveřmi Pekingu. Velmoci, které se jako láskyplné příbuzenstvo hádaly o dědictví turecké za života Nemocného Muže, prodlužujíce mu život injekcemi vlastní krve a peněz, nyní s úžasem pochopily, že jiný bohatý strýc mohl by konečně zhubnout, i když by bylo poněkud předčasno čekati jeho smrt. A Rusko, jež tak dlouho marně toužilo po nezamrzajícím přístavu, nemělo potíží v získání součinnosti Německa, jemuž zakotvení na Dalekém východě a získání vlivu na Tichém oceáně bylo nutnou podmínkou světové říše a jedinou jistou zárukou na podíl v případném dělení čínských území. Francie šla s Ruskem v důsledcích svého spojenectví. Před vystoupením těchto tří velmocí na ochranu nedotknutelnosti území čínského vítězné Japonsko muselo arci kapitulovati. Bylo se mu spokojiti s Formósou. Zklamání bylo veliké, a oslavy vítězství byly okamžitě po veškeré zemi přerušeny. Jak nás poučují současné hlasy, "obzvláště trpké bylo rozčarování, způsobené tím, že se k evropskému zakročení připojilo to Německo, jemuž se úřední Japan vždy obdivoval a jež se snažil napodobiti. Nepřátelské vystoupení Německa přišlo jako hrom z modra oblohy". Rozčarování bylo ještě hlubší, když koncem r. 1897 a r. 1898 Rusko obsadilo právě onen Port Arthur, který dříve bylo vyrazilo z rukou Japonska a vůbec poloostrov Liao-tung - zatím co si Německo vymohlo "najaté území" Kiaočau v provincii Šantung na břehu. Žlutého moře, s druhé strany sevřeného - Japonskem. Přirozeně ani Veliká Britanie nezůstala pozadu a obsadila území Vejhavei naproti Port Arthuru "na tak dlouho, dokud Port Arthur bude v držení Ruska". Aby pak byla "zachována rovnováha", i Francie se přihlásila o svůj podíl a vzala si na jihu Číny, již v tropech a nedaleko své Indočíny, území Kwang-čau. Komedie byla dohrána a Japan otvíral udiveně oči nad tímto duchaplným pochopením "nedotknutelnosti čínského území", dříve proti němu hájené. Jeho hněv nebyl namířen proti Anglii a Francii, nýbrž proti Rusku a Německu. Port-Arthur s Dalným na Liaotungu a Cingtau v Kiaočau byly trnem v oku Japonsku, byly překážkou jeho rozpětí, ba přímým ohrožením jeho vlastní bezpečnosti.

Ve vojenské výpravě k Pekingu, kde r. 1900 cizí vyslanectví byla obléhána za boxerského povstání, japonská pomoc dostavila se první. "Jeden z nahodilých výsledků úzkého styku s evropskou diplomacíí a s evropskými vojáky bylo zmenšení úcty Japonska k Evropě. Japonsko objevilo, že jeho uctívaný učitel ze západu mravně není ani trochu lepší - spíše snad méně dobrý,že jeho hladké fráze a pracné obcházení byly pouze závojem pro chtivost zisku. Japonsko se začalo domnívat, že by Zápaďné i jako vojáci mohli býti snad jen tak účinní, jako Japonci, po případě snad i méně účinni." Zesíleno jsouc spolkem s Anglií proti neočekávaným okolnostem, Japonsko konečně napadlo Rusko r. 1904, zajišťujíc si svým vítězstvím na pevnině asijské území, na něž by se mohl přelévati přebytek jeho rychle se množícího obyvatelstva. Port Arthur stal se Riožunem, Dalný Dairenem a Korea jako Čózen za několik let proměněna na území ryze japonské ve smyslu administrativním. Pomsta na Rusku byla vykonána, a zbývalo k súčtování ještě Německo. Bylo-li totiž Německo ochotno pozapomenouti na svůj rozpor s Japonskem v obdivu jeho vítězství nad "barbarským Ruskem", Dai Nippon, Veliký Japan zachoval si chladnou hlavu a nedal se ničím zmýliti ve svých plánech, když definitivně vstoupil mezi velmoci prvního řádu. Manžurie, jednou otevřená Dai Nipponu, ztratila se Rusku navždy z dosahu. V Japonsku se s ní počítalo hospodářsky i vojensky, jako s japonskou již po leta, a Rusko počato obraceti své zájmy opět k Evropě, ale se změněným zorným úhlem.

Tak tedy došlo konečně na Dalekém východě k jakési asijské trojdohodě, jejíž účelnost lze obsáhnouti velmi stručnou a jasnou definicí: Japonsku Manžurie, Rusku Mongolsko a čínský Turkestan, Anglii Tibet. Pád dynastie Manžů a prohlášení Číny republikou byly vhodnou dobou pro provádění těchto plánů. Ruskými úskoky se konečně podařilo usamostatniti Mongolsko od Číny a podříditi je zcela ruskému vlivu. Pokusy Číny o odpor byly chabé, křečovité ; vnitřní rozpory ve vlastní Číně, snahy po odloučení jižních provincií, lupičství a povstalectví jsou v denním pořádku na všech stranách a byly by znemožnily vládě rozhodně vystoupiti i proti Mongolům osamoceným, tím méně proti Rusku, jež hrozilo válkou prostřednictvím svých jednatelů. Je jasno, že od Číny "asijské trojdohodě" nebezpečenství nehroziIo, ale nebylo jediného mezi nimi, jemuž by bývala zkvétajicí německá osada po chuti právě tam, kde jim působila největší starosti: "Najaté území" se svou "oblastí vlivu", zaujímající rozlohu třikráte větší, než má evropský Lucemburk, nebývalo by na pováženou, jsouc majetkem na příklad Portugalska; ale jako záruka německé účasti na osudech Dalekého východu značilo veliké nepohodlí a na konec naprostou nutnost války. Lze říci, že Anglii Kiaočau vadilo nejvíce, neboť Veliká Britanie nikdy se neoddávala bláhovým snům o nikom, tedy ani o Japanu. Dříve, než bylo by uplynulo devadesát devět let nájmu, Kiaočau bylo by dávno bývalo německou osadou a možná o hodně větší. Nebylo nebezpečenství, že by se mohlo kdy Rusko pohodnouti s Japonskem proti Anglii, poněvadž zájmy obou se křížily; ale v Německu jenom Veliká Britanie mohla míti konkurenta na Dalekém východě a to konkurenta více než obchodního. Mohutnějící vliv německý mohl někdy v budoucnu velmi snadno Japonsko odlouditi Anglii, jejíž tichomořské samosprávné osady - Kanada, Australie a Nový Zéland jsou uzavřeny na deset zámků japonskému přistěhovalectví k nelibosti Japonska, jenom namáhavě zakrývané. Tak Veliká Britanie, jako využila Japonska k tomu, aby Rusko porážkami přivedla k rozumu, zbavila se konečně stejným způsobem i německé přítomnosti na Dalekém východě a německých nároků při budoucích událostech čínských.

Dohoda rusko-anglická a japonsko-ruská šly ostatně ruku v ruce a jednotný postup v záležitosti Kiaočau byl zaručen již před několika lety. Znamením obratu bylo společné řešení otázky perské. Nelze zakrývati, že po finanční reformě, zavedené Američanem, vyslaným Spojenými státy na žádost šachovy vlády. Persie byla na nejlepší cestě k znovuzrození a k důstojnému vstupu mezi moderní národy. Úsilí německé, dostati se bagdadskou drahou k Perskému zálivu a tam si zajistiti pevnou posici, jež by otevřela "cestu do Indie", - to úsilí nemohlo býti lhostejno Veliké Britanii a císařství indickému; stejně nutno bylo rozptýliti sny ruské o nezamrzajícím přístavu na pobřeží perském. Tak byla obětována Persie ; trochu intrik stačilo na rozvrácení dobrého díla, Američany začatého, a za krátko byla země rozdělena ve "sféry vlivu". Severní oblast byla vyhražena přirozeně Rusku, s jehož územím hraničí ; jižní, přimykající se k britskému Beludžistanu, připadla Anglii. Německá Mesopotamie neb aspoň država při ústí Tigridu a Eufratu a na arabském pobřeží Perského zálivu staly se nemožností. Turecku příznivá a s islamem koketující politika německá, provozovaná po tak dlouho a tak obratně, přece jen selhala v této své možnosti; bylo zájmem nejen trojdohody, nýbrž i Italie, aby selhala vůbec. Vystoupení Italie proti Turecku r. 1911 a první balkánská válka r. 1912 nepopiratelně oslabily německý vliv v Cařihradě. Nezadržitelný rozklad turecké říše nutkal velmoci k násilnému řešení situace, k němuž by bylo došlo i bez Srbska dříve nebo později, ale za každých okolností v době zcela dohledné. Byla-li trojdohoda naprosto nepřipravena a Anglie poněkud nerozhodnuta k světové válce r. 1912, odpůrci Německa neměli v úmyslu znova se dáti překvapiti ; Albanie pak byla oním kouzelným proutečkem, který kdykoli mohl otevříti novou příležitost k započetí evropských sporů, kdyby náhodou nebylo jiné záminky.

Trojspolek ostatně byl událostmi balkánskými r. 1912 překvapen právě tak nemile, jako trojdohoda; ale balkánský spolek, vystoupiv po italském obsazení Tripolisu a bez diplomatické předehry, obratně se vyvaroval nebezpečenství velmocenského zakročení. Zdálo se, že bylo vše předem tak pevně ujednáno mezi spojenci, aby neshoda po vítězství byla nemyslitelna. Ale padlo-li heslo o "průchodu na Soluň", aspoň Cařihrad neměl tak neobřadně padnouti a s ním dlouho živené naděje Německa; a "Ferdinand před branami" nebyl pokřik jenž by byl zněl příjemně ruským uším a vůbec trojdohodě. Nezakrývané snahy Bulharska po vůdčím místě v balkánském spolku, vyvlastnění Albanie z dobytého území a různé spory mezi spojenci, rozdmýchané odjinud, přivodily druhou balkánskou válku, zakročení Rumunska, pokoření Bulharska a zachování Cařihradu s posledním zbytkem evropského Turecka.

Je jisto, že ne na dlouho - aspoň dle úmyslů a plánů trojdohody, jejíž nejužší semknutí bylo hlavně důsledkem předsevzetí, vyloučiti Německo z dědictví nyní již "Uměle živeného, umírajícího muže". Není pochyby, že ruské nároky na Cařihrad s Dardanelami byly pro případ vítězství ve světové válce uznány Francií a Anglií, - hlavní a pochopitelná příčina vahavosti balkánských národů, především Bulharska; a je stejně přirozeno, že se Anglie dohodla s Ruskem o dědictví zcela podle receptu perského. Pobřeží Černého moře doplňovalo by ruské území obdivuhodně a s Cařihradem by uskutečnilo dva staré sny: východ z Černého moře a přímé spojení se slovanským Balkánem. Mezopotamie a Palestýna jsou cílem Veliké Britanie, Syrie dávno již přiznaným dědictvím Francie, zatím co západní pobřeží Malé Asie a ostrovy svým obyvatelstvem jsou předurčeny Řecku a Italii přisouzeno odškodné v Malé Asii. Příznaky této situace se stále množí: z nich neposlední je blížící se válka trojdohody s Tureckem, jejíž zahájení má konečně rozluštiti balkánskou hádanku. Je také pozoruhodno, že byla již ohlašována britská výprava z Egypta do Palestýny, jež by připojovala africké území Anglie k britské Syrii a Malé Asii.

Ale plány Veliké Britanie jsou mnohem odvážnější. Mezi Palestinou a britskou oblastí vlivu v Persii leží pouze Mesopotamie - velikolepý sen německý. Lze pochybovati o smělé touze Anglie? Nikdo nemůže pochybovati, kdo viděl odhodlanost, s níž železniční trati jsou tlačeny sta a sta mil od Singapuru na sever do džunglí poloostrova Malackého, v nichž se posud ozývají skřeky opic, toulají se sloni a objevují stopy tygrů. Jde o založení jednotného imperia britského v Asii od Středozemního moře po Siamský záliv; tato touha byla již předem vyjádřena plánem dráhy, jež by spojovala Singapur s Cařihradem. O dráhy v Malé Asii a částečně v Mesopotamii postarali se Němci; indická síť železniční jest obdivuhodná a přepažuje již dávno veškeru severní Indii od samých hranic Beludžistanu až do Assamu. Trati burmanské zbývá jen připojiti na severu k tratím indickým a na jihu po úzkém krku poloostrova k drahám malajským, vedoucím od Singapuru k Penangu jedním ramenem a druhým ramenem, jež odbočuje na hranicích sultanátu Džohóru a federovaných států malajských, prozatím skoro až do Kelantanu a zanedlouho do území siamského.

Britská "Malaya" byla vůbec z nejzávažnějších činů britské politiky osadní v posledních desítiletích, ač dle pravdy nutno doznati, že základ k ní byl dán proti vůli vlády r. 1819 prozíravým Rafflesem, získavším ostrůvek Singapur, i že další její vývoj byl takřka vždy přímo vnucen Anglii jejími dobrovolnými zákopníky. Před r. 1909 britské Malajsko skládalo se z rozkouskované kolonie, zvané "Úžinové osady" (Straits Settlements, jichž hlavním městem je důležitá obchodní stanice, uzel podmořských kabelů a "východní Gibraltar", Singapur); z chráněného sultanátu Džohóru a z federovaných států malajských, totiž sultanátů Negri Sembilan, Selangor, Perak a Pahang, spravovaných britskými úředníky za vlády skoro nominální malajských sultánův a vzkvétajících pod ochranou Veliké Britanie věru úžasně. Po dlouhém nucení a rozpakování Anglie odhodlala se vymoci si od Siamu r. 1909 propuštění sultanátů Kedah, Perliss, Trengannu a Kelantan z území siamského pod ochranu britskou ; úzký krk poloostrova Malackého, ač jest posud pod suverenitou Siamu, jest již "oblastí britského vlivu" a bude připojen částečně k Burmě, částečně k britskému Malajsku, kdykoli se Veliké Britanii zlíbí. Ohromné imperium anglické v Asii, obsahující na severu ještě i Tibet, bude dostaveno,- ledaže by posléze k němu přibyla další s Burmou sousedící část Siamu, o který se možná bude Anglie jednou dělit s Francií, jejíž Indočína se přimyká k Siamu na východě.

Potom by již jen pruh jižní Číny dělil velikou angloasijskou říši od britského Honkongu, a pouze holandské ostrovy ležely by mezi Singapurem a Australií. Ovšem už i tam; i kdyby nedošlo ke zkrácení Holandska, britská část Bornea a Nové Guiney tvoří jakési spojení, tím spíše, že německá osada na Nové Guinie, "Země Vilémova" také již byla Brity obsazena za této války. Nedojde však aspoň k nějaké změně v bohaté oné spoustě ostrovů; jež dnes tvoří "Nizozemské Východní Indie", ale z nichž některé v různých obdobích patřily Veliké Britanii, válčivší kdysi s Holandskem o Indii a zajistivší si hlavně proti Holandsku r. 1820 konečně Malackou Úžinu strategicky významným Singapurem? Těžko říci. Bude-li vítězna Anglie, osud nizozemských osad asijských bude záviseti asi hlavně na tom, jak vlastně byla zabarvena neutralita Holandska za války. Jedno je jisto: že jako kolonisté Holanďané jsou z míry neoblíbeni v Asii jak ostatními bělochy, Němců nevyjímajíc, tak domorodci ve vlastních osadách, Číňany i Japonci.

Zato však pro případ konečného vítězství a nezeslabení Německa osud Nizozemských Východních Indií byl naznačen již vlivným tiskem říšským, jenž zcela pochopitelně jásal nad možností trvalé annexe Belgie hned po pádu Lutychu a Namuru. Jak německé listy psaly "nešlo by o několik milionů zákeřné čeládky, jíž takto dostalo by se cti počítati se k slavné říši německé nýbrž hlavně o Antverpy, znamenitý přístav, a o břeh průlivu Lamanšského". Značilo by to hospodářské i politické zmohutnění říše německé, zdvojnásobení hranic francouzsko-německých a přímé sousedství s Anglií, věc, jíž se Veliká Britanie vždy hrozila; ba značilo by to konečně i "splynutí Holandska s bratrským Německem". Zajisté potom, jak v Německu se psalo, "bylo by velmi snadno přesvědčitiNizozemí o výhodnosti dobrovolného vstupu do svazu říšského". Nešlo by ani tak o území Holandska, málo větší než polovina Čech, - ač by ovšem i takové zaokrouhlení na mapě docela pěkně vypadalo, - jako o nizozemské osady zámořské, zaujímající celkem prostoru dvaašedesátkráte větší, než evropské Nizozemí. Šlo by hlavně o nádhernou tu říši ostrovní na jih a jihovýchod od Singapuru, skoro tak rozsáhlou, jako Německo, Francie, Rakousko a Italie dohromady, jejíž získání mělo by nepoměrně větší význam, než kdy Kiaočau mohlo mít pro německé imperium světové. Anglické plány v Asii, o nichž tak málo se mluví, ale o nichž se tím důrazněji pracovalo v poslední době,-- ty velikolepé plány utrpěly by možná osudnou ránu takovým náhlým zvrácením poměrů, a ztráta Singapuru i posavadního postavení světové velmoci staly by se naléhavým přízrakem Veliké Britanii. Indická otázka by se opět po padesáti letech osvědčila býti Achillovou patou světového panství britského, náhle na všech stranách ohrožovaného . . .

Pouhé promítnutí této dávno známé perspektivy ve vážnou úvahu stačí na vysvětlenou, proč Anglie nemohla, než přijmouti konečně nejzazší důsledky dlouholetého německého soupeření. Nikoli nadarmo stavěla za každou novou válečnou loď Německa hned lodi dvě, ač sama již po celá desítiletí nebyla naladěna válečně. Bylo to zcela přirozeno. Kdo má prvenství, není nucen ho dobývati ; ale jak roky míjely, bylo vždy jasnější, že toho prvenství jednou bude nutno hájiti. Od nastoupení Edvardova tato myšlenka státníků britských neopouští, ale již předtím zmocnila se obraznosti lidu. Přízrak ruský, jenž tak dlouho strašil i v literatuře, rozplynul se v páru a na jeho místo nastoupila příšera mnohem bližší, mnohem hrozivější, mnohem skutečnější. Lid, inteligence, politikové, státníci, žurnalistika, národní hospodáři, sociologové, novelisté, básníci,- všechno podlehlo strachu německému. Kdykoli se Veliká Britanie ocitla v nejmenších nesnázích, Německo toho využilo, starajíc se tak, aby protiněmecká nálada v Anglii neutuchala. Známý blahopřejný telegram Viléma II. presidentovi Krügerovi po odražení Jamesonova vpádu do Transvaalu vznítil bláhové naděje Burů, jež byly válkou trpce zklamány; vzniklých tak potíží Veliké Britanie zámořská politika německá použila k osazení Samoy v Polynesii, k akci východoasijské, k upevnění jihomořského panství a k zdánlivému zajištění svých plánů v Mesopotamii a na Perském zálivu. "Cesta do Indie" přestala býti ohrožována Ruskem ; po Španělsku, Portugalsku, Francii a Holandsku zmizelo i Rusko z cesty světovému imperiu britskému, ač bylo nutno přivésti je ještě k rozumu Dalekém východě. Ale Indie byla teď zastíněna strachem německým. od Zálivu Perského, právě jako Singapur a tichomořské panství od Kiaočau a mohutnějících posicí německých v Melanesii, Mikronesii a Polynesii. Snahy Edvardovy o osamocení Německa v Evropě byly bezvýsledny, aspoň pokud šlo o Rakousko, jež zůstalo neochvějno ve sledování svého významu jako spojence německého. Za panování Jiřího V. účastenství na vládě několika lidí, kteří z osobní zkušenosti znali svět a dostali koloniální politiku do krve, přivedlo situaci k uzrání pro společný postup trojdohody nikoli jen v diplomacii, nýbrž i ve válce. Ani lid kterékoli ze tří zemí trojdohody nemohl plně chápati širokých obzorů této politiky; proto se vlády všude, i ve Veliké Britanii zdržely od zasvěcení parlamentů a politiků ve skutečnost vztahů, úmluv, příprav a plánův. Pod rouškou manévrů byla pohotovost vždy někde zajištěna. Snad jen běloši, žijící v koloniích, zcela určitě čekali válku již po několik let. Veřejné mínění evropské si však příliš navyklo na liché poplachy, aby čekalo vypuknutí světového požáru v plné opravdovosti. Myšlenkové pochody, jež byly zabarveny pověrou, "ozbrojeného míru", arci nestačily na ocenění světové situace a na pochopení proč by se mohly předvídané hrůzy "světové války" proměniti ve skutečnost. Čas k účtování nadcházel již neodvratně, a přece se jen "veřejnému mínění" zdálo, že v koncích vyhlídka na ohromnost konfliktu nemůže než omeziti toto účtování na boj diplomatický. Je tedy zcela na snadě, že "veřejné mínění" Evropy nedovede pochopiti této války ani po jejím vypuknutí, soudíme-li dle pramenů nám přístupných a za daných okolností přirozeně z míry omezených ; a nejméně porozumění možno ovšem hledati u nás v Čechách, kde jsme nikdy neměli příležitosti ani potřeby starati se o koloniální politiku a vztahy světové.

Zaručení Veliké Britanie za neutralitu Belgie neplynulo z platonické lásky k "malým národům" , ale porušení této neutrality učinilo z theoretické perspektivy nepopíratelný náběh rovnou ke konečnému uskutečnění takové světové říše německé, vedle níž by anglická vůbec neobstála, ba sama Veliká Britanie byla by přímo ohrožena těsným sousedstvím nepřemožitelného soupeře. Ostatně nutno doznati, že pevná víra v sílu a rozpětí Německa, s jejímž nepokrytým vyjádřením bylo možno setkati se všude na světě, dávno již připravila Angličany na věci budoucí a přinutila je uznati nároky ruské, proti nimž tak dlouho Veliká Britanie pracovala k opětovanému pokoření Ruska. V této nezdolné víře v příchod německé éry ve světě dlužno hledati příčinu německých úspěchů ve století devatenáctém, hybnou sílu německých armád i popud k prvním vítězstvím na poli válečném.

Předpokládáme-li, že rázností prvních svých činů Německo se neoslabí, a že zničí na pevnině své odpůrce - předpokládáme-li, že hospodářsky vydrží taktiku Anglie a na konec se s ní na moři vyrovná k svému plnému prospěchu - předpokládáme-li konečně, že politika s islamem ponese teďNěmecku ovoce, cesta na Indii se rozevře, africké panství se rozšíří a Japonsko bude přemoženo, docházíme skutečně k závěru, často vyslovovanému německými hlasy, totiž, že světová říše Veliké Britanie by se touto válkou válek rozpadla a několik jejích zbytků by se usamostatnilo po způsobu Spojených států severoamerických - Dominium kanadské, Spojené státy jihoafrické a Commonwealth australská s Novým Zélandem. Přicházíme též k možnosti, že spolkem, obsahujícím Německo, Rakousko, Rumunsko, Bulharsko a Turecko konečně zajištěna by byla německému národu oblast k přelivu přebytečného obyvatelstva až po Perský Záliv - hlavní účel světové osadní politiky německé. Co Veliká Britanie má v Australii a Kanadě, Africe a Indii, co Rusko má v Asii, Francie a ltalie v severní Africe. Německomělo by ve střední Evropě a turecké Asii. Stalo by se skutečně: světovou velmocí v plném významu toho slova.

III.

Prozatím ovšem všechny součásti britského imperia jsou nejen loyální k mateřské zemi, nýbrž naopak spíše jí předčí v obětavém vlastenectví. Nabídky lidí, peněz, lodí a zásob došly do Londýna ze všech koutů světové říše, ohrožené válečným hurrikánem. Výprava vlády novozélandské obsadila německou Samou. Jihoafričtí Britové a Burové, podporováni jsouce Herrery, kmenem Německu vždy nepřátelským, postupně odnímají jihozápadní Afriku Němcům. Kanada posílá na francouzské bojiště loď za lodí se svými vojsky a dobrovolníky. Vedle řadového vojska indického a jeho záloh vysílány jsou z Indie do Evropy a do Egypta pluky tak zvané "Imperial Service", skládající se z domorodců evropsky vycvičených a vydržovaných sedmadvaceti samostatnými, chráněnými panovníky indickými, kteří hned na počátku války nabídli vládě svých služeb; je pozoruhodno, že indičtí mohamedáni osvědčuji svou loyalitu k císařské vládě, zatím co v Evropě šířeny jsou zprávy o "povstání v Indii".

Představy mnohých o světě a jeho vztazích k válce, beztak již mlhavé a nesprávné, nemohly pod dojmem různých oněch poplašných zpráv než proměniti se v úplný zmatek. Hned jsme slyšeli, že Burové, po léta čekající na odplatu své porážky a na znovunabytí samostatnosti, pozdvihli se proti Angličanům ; v zápětí se však ukáže, že se Burové hlásí dobrovolně do války proti Němcům a to nejen v jižní Africe, nýbrž i na bojiště evropské. Neboť Burové těší se nyní lepším poměrům, než kdysi ve svých republikách, nikdo jim nebere jejich práv, jsou účastni na vládě jihoafrické a nezapomněli, že Vilém II. odmítl žádost transvaalského presidenta Krugera o přijetí v Berlíně, když přijel do Evropy hledat pomoci pro svou zemi. Hned zpravily nás noviny o "svaté válce" islamu v Indii, jen aby o několik dní později vyzradily, že vůdce indických musulmanů přijel do Londýna s nabídkou pomocí od svých souvěrců. S obzvláštní znalostí poměrů pospíšily si "světové" žurnály s ujištěním, že Spojené státy severoamerické zakázaly Kanadě naloditi pomocnou výpravu pro evropské bojiště, prý na základě "Monroeovy nauky", a dokonce vykládaly, že Anglie byla již dlouho držena v šachu obavou, aby Kanady nepozbyla, poněvadž zvláště francouzští Kanaďané chtěli by se vymanit zpod jha britského a připojit se ke Spojeným státům. Že Spojené státy nemají nejmenšího práva se mísit do věcí kanadských, a že nauka Monroeova nemá platnosti pro osady evropských národů, zbylé v Americe, pokud ony samy se nepletou do cizích záležitostí, jsou ovšem věci, jež by měly býti známy aspoň novináři. V čem by získali francouzští Kanaďané, kdyby se Kanada stala součástí Unie? V Kanadě má francouzština stejná práva s angličtinou, což by bylo nepřípustno ve Státech, poněvadž by se pak téže výsady mohli týmž právem domáhati přistěhovalci všech národů. Kanada je spokojena se svou samosprávou, britská světová říše je jí neocenitelným pozadím hospodářským, a její poměr ke Státům byl vždy nanejvýše přátelský. Jindy jsme byli zase poučeni, že Spojené státy nedovolí Japonsku, aby napadlo Kiaočau, poněvadž by tím utrpěly jejich zájmy v Číně. Vyslání americké eskadry námořské k Filipinám už teprve otevřelo volné pole pošetilým dohadům. Ve skutečnosti však americké loďstvo jelo k Filipinám hlavně z obavy, aby se domorodí povstalci, kteří působí posud obtíže, pod dojmem světové války nepokusili o akce ohrožující bělochy a přátelské kmeny jinou příčinou pak bylo zdůraznění zájmů amerických v Tichém oceáně, jež jsou již po léta ve znamení možného konfliktu s Japonskem. Proto bylo hned oznámeno, že se japonské zakročení omezí na vody východoasijské. Německé Mariany sousedí s ostrovy Boninskými, jež patří Japonsku; ale jeden z Marian, Guam, jest osadou americkou, uhelnou stanicí a důležitým strategickým bodem pro spojení s Filipinami. Proto bylo nemyslitelno, že by Japonsko vzalo si Mariany ; proto bylo nepřípustno, aby opanovalo německou část Samoy - jak také bylo věštěno nepříliš duchaplně. Jeť Samoa jednak mimo oblast, v níž se anglické zájmy nekříží s japonskými, a menší část onoho souostroví jest osadou americkou. Britským osazením německé Samoy zjednodušily se poměry v širé oblasti Jižních moří, v Polynésii, jež jest obydlena národy vesměs příbuznými Tahiťanům a nyní rozdělena mezi Francii, Anglii a Spojené státy severoamerické, jimž patří Havajské ostrovy nikoli jako kolonie, nýbrž jako území, které bude časem přijato ve svazek států Unie. Není bez zajímavosti, že se v druhém desítiletí devatenáctého století o Havai pokusili - Rusové, kteří dříve, než byli odtamtud vypuzeni, počali stavěti v Honolulu pevnost se šedesáti děly. Tehdy ještě bohatá Aljaška patřila Rusku a na pobřeží krásné Kalifornie byly stavěny ruské pevnůstky astanice ; ruské výpravy vědecké pluly čas od času mezi korálové ostrůvky tropických moří. Ale zůstalo pouze při pokusu o získání trvalého vlivu v Tichém oceáně ; časem byla prodána i Aljaška a zájmy ruské nepřekročí již hranic Eurasie ani po této válce. Karoliny, Marshallovo souostroví Bismarckovo, německá část Šalamounských ostrovů a Mariany byly již vesměs obsazeny Anglií nebo zatímně Japonskem. Na tento čas také osady v Melanesii a Mikronesii vyklouzly tedy z německého držení, jak zcela přirozeno, když hlavní síla námořská je Německem zadržována doma v pohotovosti proti britské blokádě. Žádné z oněch ostrovů nemají ostatně zvláštního významu, a nebylo by s podivem, kdyby jich bylo použito jako dárků pro hodné dětičky, které by bavilo hrát si s lidojedy, ohavnými boláky, velikými jako pětikoruna a s lidskými hlavami, z nichž si domorodci dělají zajímavé sbírky. V případě vítězství německého a zničení loďstev trojdohody naopak zase panství německé nepropáslo by příležitosti po rozšíření svého panství tichomořského z Melanesie a Mikronesie do důležitější Polynesie. Šlo by hlavně o "Francouzskou Oceánii", jež má velikou budoucnost a jejíž hlavní město Papeete na luzném Tahiti bude nyní, po otevření Panamského průplavu, hlavní a po případě jedinou meziplavební stanicí v Tichém oceáně pro lodi plující kamkoliv a odkudkoli. "Francouzská Oceánie" skládá se ze souostroví Tahitského, asi osmdesáti perlorodých atollů, zvaných Paumotu, "mrak ostrovů", Markéz a Jižních Sporad ; a celá tato ohromná rozloha ostrovních držav je chráněna jedinou malinkou dělovou lodicí, podobající se rezivé krabici na sardinky a vůbec neschopnou odporu nebo zpáteční plavby do Francie, vedle nějakých čtyřiceti četníků, roztroušených na sta kilometrů od sebe a odříznutých pustým mořem od světa někdy na půl roku. Poněvadž Papeete a vůbec souostroví tahitské se těšilo častým návštěvám německých lodí válečných v míru, má v blízkosti fosfátový ostrov Makateu a neušlo pozornosti německého kapitálu, jenž zasahoval do koloniální správy tak rušivě, že začátkem r. 1911 hrozilo vypuknutí skandálu, dalo se očekávati od počátku, co konečně prý nyní se stalo: totiž zničení ubohé dělové lodice u Papeete dvěma křížníky německými, které se ovšem mohly právě tak dobře uplatniti u Apie a pokusiti o ubránění německé Samoy. Nic nemohlo by zabrániti Němcům, aby formálně neannektovali Francouzské oceánie jednoduchým obsazením Papeete, z něhož guvernér a úřady osadní asi uprchli do nepřístupného, snadno hájitelného vnitrozemí; v tom případě máme k anglickému obsazení německé Samoy protějšek v německém obsazení francouzského Tahiti. Jinými slovy, jedno z obého ukáže se opatřením dočasným a pošetilým třebas i dříve, než dojde ke konečnému rozhodnutí v Evropě.

Význam jihomořských a afrických osad pro Německo byl v opatřování surovin, jež si musila před počátkem koloniální politiky mladá říše dáti dovážeti z cizích pramenů. Osady jihomořské dodávaly hlavně kopru, sušené jádro kokosu, z něhož se vyrábí mýdlo, oleje a jiné věci ; na Samojských ostrovech začalo se také s pěstováním kakaa, jemuž daří se v Kamerunu. Vlnu dodává Afrika jihozápadní, bavlnu Afrika východní a Togo, kůže obě veliké osady africké pod rovníkem, kaučuk vedle východní Afriky také obě kolonie při zálivu Guinejském, měděné rudy jihozápadní Afrika. I bez dalšího vypočítávání hospodářský význam afrického panství Německa je zřetelně naznačen; pouhý pohled na mapu prozradí neodolatelnost německých tužeb pro německou obraznost a dá klíč k operacím této války, jež metodicky se snažily obraceti tužby ve vyplnitelnou skutečnost. Německá Afrika r. 1914 obsahovala celkem území skoro čtyři a půlkráte větší Německa evropského. Jenom belgické Kongo a portugalská Angola jsou v cestě spojení německé východní a jihozápadní Afriky v mohutnou říši, jež by zabírala Afriku napříč mezi dvěma oceány. Již před prohlášením Portugalska republikou a častěji po něm byly světovým tiskem pronášeny domněnky, že Německo jedná nebo se snaží jednat s Anglií o rozdělení zámořských osad Portugalska, na jichž správu prý malá republika naprosto nestačí. Nezakládaly-li se tyto houževnatě se držící zprávy na diplomatických faktech, nelze upříti, že byly alespoň vnuknuty z té neb oné strany. Jakmile pak část Belgie byla ve světové válce podřízena německé správě, hned veřejné mínění německé provedlo a německé vojsko vpádem zahájilo annexi belgického Konga, jež samo svou rozlohou rovná se souhrnu všech dosavadních držav německých v Africe. Rozumí se, že vítězné a nezeslabitelné Německo našlo by si teď již cestu k spojení i Toga a Kamerunu s tímto dominiem pohlcujíc i francouzské Dahomejsko, britskou Nigerii a francouzské Kongo; pod dojmem svých prvních úspěchů Němci nepokrytě mluvili o německém světě. Přidržíme-li se však zatímní skutečnosti, vidíme, že Togo a Kamerun jsou již okupovány francouzsko britskými výpravami, jižní Afrika britská že postupuje proti Němcům v jihozápadní jejich Africe, a z prvních episod podřadné koloniální války že bylo anglické bombardování Dár-es-Salaamu v německé vých. Africe i různé akce ve vnitrozemí. Doufali-li kdy Němci, že by i v Burech našli záminku k rozšíření své africké državy, není dnes ani pro ně pochybnosti, že se zklamali. A jako v Asii i v Africe uplatňuje se britská touha po sjednocení držav v jedinou ohromnou anglo-africkou říši, jež by přímo souvisela s říší anglo-asijskou.

Jako v Asii transkontinentální dráha do Singapuru, v Africe opět dráha z Kapského Města do Kahýry je částečně ztělesněním, částečně výmluvným naznačením plánů anglických bud uvědomělých, neb o své újmě a z poměrů rostoucích, plánů, které se světovou válkou stávají najednou časovými. Pohlcení Transvaalu a Oranžského státu v území jižní Afriky by nasvědčovalo tomu, že lidé jako Cecil Rhodes (po němž Rhodesie jest nazvána) měli onen plán dávno na mysli. Dnes tomuto sjednocení angloafrického území v cestě stojí pouze východní německá Afrika; a její annexí britský pruh táhl by se od Mysu Dobré Naděje přes Ugandu a Sudan do Egypta, jehož Anglie proto neprohlásila za svou osadu před r. 1914, poněvadž nechtěla prozradit karty v ruce a poněvadž věděla, že dle krásné zásady o "zachování rovnováhy" (prostonárodně: já taky chci kousek) kde kdo by se hned hlásil o tak zvané "kompensace". Hned po zahájení světové války neuznání neutrality egyptské vládami Německa a Rakousko-Uherska donutilo Anglii k válečným opatřením v Egyptě, jenž takto byl celým světem vlastně uznán - za britskou osadu, ač ovšem úmyslem tohoto diplomatického kroku bylo umožnění italského (totiž, dohodě nepřátelského) vpádu do Egypta z Tripolisu. Mimo toto souvislé území podél Afriky zůstaly by ovšem Somalsko, Nigerie a menší osady na zálivu Guinejském a na západním pobřeží, ovšem, nedošlo-li by k dobrovolné dohodě mezí Anglií, Francii, Belgií a Portugalskem. A poněvadž trojdohoda stojí svými základy ve znamení afrického dorozumění mezi Francií a Anglií, něco takového není nepředstavitelno.

Prozatím je jisto, že trojdohoda nemíní nechati stranou konfliktu těch, kteří by jehovýsledky mohli získat. "Každý ať si vydělá svůj podíl" - zdá se býti zásadou Veliké Britanie, osvědčí-li se pravdivou zpráva o povolení Portugalska nátlaku trojdohody a vyslání jeho vojska na bojiště francouzské. Shodou okolností, hlavně pak tím, že bylo zticha a chovalo se anglofilsky, Portugalsko uchovalo si veliké území osadní na rozdíl od Španělska. Jen v Africe Angola, Mozambique a portugalská Guinea zaujímají rozlohu německých držav a jsou z nejbohatších částí Afriky. Vedle nich Portugalsko, díky anglickému přátelství, má posud v držení zbytečky svého panství v Indii, Gou, Daman a Diu, vesměs nazápadním břehu Indie, dále Macao v Číně (poblíže Kantonu a britského Hongkongu) a konečně část ostrova Timoru v "nizozemských východních Indiích". Byť i po válce Portugalsko vidělo svůj větší prospěch v prodeji jedné z velikých svých afrických osad neb aspoň podstatných částí obou, je jasno, že jeho místo v nynější válce může býti jen po boku trojdohody, poněvadž jinak v každém výsledku války bylo by osamoceno a jeho osady byly by úplně na pospas buďNěmecku nebo Anglii a Francii.

Jako dohoda Francie s Anglií vyplynula z konečného dorozumění v Africe, i stanovisko Italie v této válce bylo již předem dáno africkými vztahy. Afrika byla bezprostředním popudem k nastoupení trojspolkové politiky italské r. 1883 ; Afrika to byla, co vrhlo po r. 1896 zájem Italie znova na Balkán ; a zase Afrika posadila Italii na dvě židle ve vývoji posledních let. Italský Tripolis už předem znamenal britský Egypt a francouzské Maroko. A byl to bezděčný úspěch Anglie s neuznáním neutrality egyptské, co přimělo Francii k napodobení na druhém konci Středozemního moře. Maroko pod vlivem francouzským vyhlásilo válečný stav Rakousku i Německu, zbavilo se jeho diplomatických zástupců zcela neslavnostně, postihlo německý kapitál válečnými důsledky a dovolilo odvezení svých vojáků do boje proti Němcům. Někdejší úspěch osobního zakročení Vilémova v Tangeru prokázal se býti přece jen slabším, než jakým se zdál za "ozbrojeného míru". Nemůže býti pochyby o zpečetěném osudu Maroka. Francouzská država africká ani tak není ovšem, čím Francie ji chtěla míti obsazujíc kdysi Tunis, ale jakousi její výhodou již nyní je (mimo Madagaskar) souvislost území- Tunis, Alžír, Marokko, Senegal, Guinea, Sahara, francouzský Sudan; Dahomej a franc. Kongo- oblévajícího přímořské osady Španěl, Anglie a Německa. Není vyloučena možnost, že záslib podílu na kořisti osadní v Africe - byť i to bylo jen maličké Togo - mohl by míti vliv na konečné rozhodnutí některého jiného státu, zvláště při vystoupení Portugalu po boku trojdohody. Není již nejmenší pochyby, že světová válka značí naprosté zvrácení posavadní záludné a nervosní rovnováhy, a že mír, jenž bude ujednán sto let po míru vídeňském, bude zavedením nové mapy, při níž by se některé státy v případě důsledné neutrality ocitly v nebezpečenství, že jejich názor na vlastní důležitost nebude plně sdílen ostatním světem.

Jediná Amerika nedoznala by asi ani nejmenší změny při přebarvování světové mapy v případě vítězství trojdohody nebo nerozhodného výsledku, jenž ze tří možností je pravdě nejméně podobný. Plány světové říše německé ovšem nezastavovaly se ani před doktrinou Monroeovou; jižní Amerika byla dávno jejich zaslíbenou zemí, především Spojené státy brasilské, kde jsou silné osady, německých přistěhovalců, kteří necítí republikánsky a nesplývají se svým okolím s onou snadností, jakou lze najíti mezi "americkými Němci" v severní republice americké. Přední tato stráž německé říše světové provozovala po jeden čas tak nadšenou propagandu, že došlo až k diplomatické výměně názorů mezi vládami brasilskou a německou, když stalo se zjevným, že "vlastenecký" oheň přistěhovalců byl živen rovnou z officiálních kruhů. V případě připojení Nizozemska k německé říší holandská Guiana (neboli Surinam), sousedící s Brasilií, dodala by velkoněmeckému snažení brasilských Němců určitější cíl, zvláště když Německo, jako v Evropě po sto let využívalo vzájemné nedůvěry nebo nevraživosti ostatních států k svému prospěchu, i v jižní Americe by ve své politice pokračovalo stavíc své plány na prudkém záštíArgentiny k Brasilii.

Vedle Surinamu Holandsko má u Venezuely ještě dva ostrovy, kdežto Antilly rozděleny jsou hlavně mezi Anglii a Francii. Kuba je samostatná, pod ochranou Unie, jíž patří Portorico, také jako budoucí stát; Haiti je rozděleno mezi dvě černošské republiky, a Dánsko má na prodej za přehnanou cenu asi tři ostrůvky. Guiana rozdělena je ve tři pásy: holandský, britský a francouzský. Ve střední Americe je malý britský Honduras. U Kanady je miniaturní zbyteček někdejšího panství francouzského.

Je zjevno, že světová válka svými výsledky nezasáhne do těchto poměrů; a přece bude to asi mapa Ameriky, jež bude se ještě měnit snad právě za Velikého míru ostatního světa. Guiana, rozdělena mezi tři evropské státy a sedící Brasilii v týlu, je trnem v oku Brasilcům; přerod jihoamerických republik v nějakou federativní jednotu je téměř nutností. Zdá se skoro předurčeno, aby jednou v budoucnu Panamský průplav byl předělem mezi Amerikou seveřanskou, anglo-americkou a latinsko-americkou složenou z Ameriky portugalské a španělské. Myšlenka jakési kulturní a hospodářské jednoty Američanů a Britů byla vyslovena často a počíná se již uplatňovat prakticky. Bylo by směšno dnes se dohadovati, zda se britské imperium bude vyvíjeti směrem k myšlence trvalého míru nebo jen k uplatnění nadvlády bělochův a zda po Veliké válce také plemena evropská dají se na cestu k nějakým vyšším civilisačním metám. Bylo by ještě těžší dohadovat se, jak budou řešeny otázky sociální a plemenné.

Jen tolik je jisto, že cesty vedoucí k Světové válce jsou dokladem, jak mizernou a lichou zárukou skutečného pokroku byla civilisace, založená na lžích, přetvářkách, pověrách a násilnostech; že Světová válka jako zlo činné je lepší, než zlo trpné, hospodářsky i mravně nezdravý mír, pro válku se připravující ; že nad troskami toho všeho, co bylo před Velikou válkou, vzejde slunce Velikého míru, jež nezapadne, pokud nebude zapomenuto Velikého Poučení. Ale třeba že každé poučení stává se brzo jen skomírající ozvěnou, dvacáté století, dospívajíc svého konce, nebude příliš podobno svým začátkům, nad nimiž historikové rodícího se třetího tisíciletí budou kroutiti hlavami ve větším údivu, než my nad počátkem století devatenáctého.

(Psáno v září 1914.)

Na okraj válečných zpráv z prvních pěti měsíců.

Spolučinností s Anglií a Ruskem Japan může těžiti ze situace, ale nikoli jinak. Ale neklamejme se. Ten výtěžek bude tragický pro imperium japonské, jež postupujíc methodami staré Evropy, neodvratně spěje k jejím koncům. Doba, kdy znásilňováním bylo možno budovati imperia, minula. Anachronism té methody a její mstící se osudnost osvědčují se právě nyní. Neprospěje ani Rusku přidržovati se method někdejšího španělského imperia. Až posud jediná světová Anglie sleduje zcela automaticky vyšší cíle, jež jí dávají životnosti: je přípravou pro bratrství světa na podkladě čistě obchodním a národohospodářském, nestarajíc se o víry a národnosti. (Začátek srpna 1914 "Samostatnost" č. 242.)

*

Německá taktika rychlého útoku na zemi a abstinence na moři je znamenitá a jedině vůbec možná. Belgie již podlehla, Paříž může padnout, aniž Francie se vzdala, Rusko může býti dlouho neúspěšno; a ještě těžký boj není skončen pro udatné syny Německa. Bez rozhodného německého vítězství na moři Anglie může provésti svou zamýšlenou konsolidaci světového imperia a blokádou ponenáhlu učiniti poměry na pevnině nesnesitelnými. Diktovat podmínky bude ten, jenž nejdéle vydrží. ("Samostatnost" ze dne 2. září 1914.)

*

Ať už trvá světový zápas jakkoli dlouho, jedno je jisto: že Spojené Státy nevystoupí proti Anglii, jak stále se doufá a naznačuje v některých listech zahraničních, a to nejen německých, nýbrž i holandských a dánských. Předpoklad onoho tradičního nepřátelství mezi Bratrem Jonathanem a Johnem Bullem jest vlastně již dávno jen motivem evropské pevninové literatury třetího řádu, jako vůbec všechny ty staré fráze, označující Angličany za nesvědomité kramáře a utiskovatele lidu v zámořských osadách. Za dlouhá leta svého života mezi Američany přišel jsem jen na ojedinělé zbytky oné někdejší nedůvěry k Britům. Naopak, rostoucí příliv teutonské, skandinavské, slovanské a romanské krve probudil v Americe živý pocit rassovní souvislosti s Anglosasy, zatím co společná řeč a společná literatura vždy silněji působí na duchovní součinnost obou národů. Nepamatuji se na jediný význačný zjev veřejný, jenž byl by jen slabě uhodil na falešnou notu ve vztahu Veliké Britanie a Spojených Států. Nepamatuji se, že byla by se veřejně v Americe rozebírala od r. 1904 možnost války s Anglií. Za to často, přečasto převalila se vlna spekulací nad možností vpádu Němců nebo Japonců na samé území Spojených Státův, a měsíčníky, dychtící po sensaci, své články o budoucí válce německo-americké nejednou vyzbrojily silným materiálem statistickým a illustračním, jakoby šlo o cílevědomou propagandu. Stejně však Spojené Státy jsou vzdáleny možnosti zasažení v evropský konflikt proti Německu, jichž krajanů žije pod americkou vlajkou na millióny. Jen páchání nelidskostí kteroukoli stranou by mohlo míti za následek intervenci americkou. ("Samostatnost" ze dne 6. září 1914.)

*

Vedle vyčkávacího stanoviska Italie také balkánské mlčení posledních dnů poutá k sobě naši pozornost, a možná dříve, než toto se dostane do tisku, některé státy balkánské své vyčkávací stanovisko zamění rozhodnutím. Prozatím tolik je jisto, že určitě počítáme s přátelstvím Bulharska a Turecka, jež uzavřením Dardanel drží Rusko v šachu na středozemní šachovnici. Zdálo by se však, že jde hlavně o Rumunsko. Pražskou censurou propuštěnézprávy vysvětlují, že lid i vláda jsou hypnotisovány irredentou, ale že stařičký panovník se nedá zlákat k vystoupení proti trojspolku. Co Turecka se týče, jeho pád v r. 1912 nebyl připuštěn jenom z ohledu na plány angloruské teprve nyní v Asii dozrávající k akci. Dle nich úloha Turecka je dohrána až tentokráte s trojdohodou ante portas. (20. srpna 1914. "Týden světem" seš. 50 - 51.)

*

Případ Belgie otvírá perspektivu nové rovnováhy světové; a je přirozeno, že trojdohoda učiní vše, co jest v její moci, aby tato perspektiva zůstala právě perspektivou. Za každých však okolností koncem světové války začne se nová éra tohoto pošetilého světa; azmizejí také všechny předpoklady posavadní české politiky. ("Naše Slovo", 8. listopadu 1914.)

*

V určování a hodnocení záminek, příčin i podnětů k současné válce shledáváme se u našich politicky nejvyspělejších lidí s řadou domněnek, pojatých v úzkém rámci evropské, ba skoro bych řekl, domácí politiky. Nejvýznamnější složky problému potkávají se při tom s nejmenším porozuměním ; aspoň jedné bylo opominuto úplně. Pro nepřátelství Francie stačilo vysvětlení v myšlence "odplaty"; dostatečnou příčinou britského vystoupení proti Německu zdála se býti obava před obchodní soutěží německou ; a v kroku Ruska spatřováno sledování impulsů imperalistických a rassovních. Nemožnost nekonečně se vzmáhajícího zbrojení ovšem byla na snadě. Ukládá-li se do něčeho kapitál, očekávají se vždy nějaká procenta zisku; sofistika ozbrojeného míru podobala se průmyslové společnosti, jež pro počátek spokojuje se s malými dividendami a stále žádá rozmnožení kapitálu. Pro úplné pochopení zápasu, jakého svět ještě nepoznal, nutno však odložiti všechna centimetrová měřítka, a vzít do rukou kilometrové pravítko světové politiky. Nejde tentokráte o drobné čtverečky na, evropské šachovnici ; hraje se o celou tuto planetu, o podklad k dalšímu jejímu vývoji civilisačnímu, o zabarvení a tendenci jistě dvacátého věku a možná daleko obsáhlejšího období dějin lidstva. Co nyní se odehrává, je neskonale velikolepější než vše, co stalo se od nejvyššího bodu říše římské; přirovnána k ideovému významu a k pravděpodobnosti důsledků této světové války, efemérně skvělá éra Napoleonova je pouhou výtržností, způsobenou jedincem více k vlastnímu vyzdvižení, než i k prospěchu vlastního národa. A nebyla to ostatně Francie, jež měla užitek ze slávy Napoleonovy; ideově, ovšem bez úmyslu, Napoleon Veliký připravoval cestu budoucí německé říši, a Francie za svůj návyk velikášství zaplatila ztrátou Lotrink a Elsaska. Jako Imperium Romanum zanechalo nesmazatelnou pečeť v dalších osudech lidstva a určilo jeho cesty směrem; jehož ani křesťanství nemohlo již změniti, jak hodnotami zákonodárství, tak esthetiky a ethiky, - i tato válka ve svých následcích přinese úžasnou rekonstrukci světa, rozšíří dědictví "imperia římského" na celou zeměkouli, assimilujíc konečně jiné systémy citu a logiky, jako již assimilovala christianism, a osvědčí se předposlední etapou lidstva v tápání za Velikým Mírem. Pozoroval jsem, že někteří myslitelé němečtí - i vynikající kterýsi monista, - pochopili vážnost situace a luštili ji ovšem ve smyslu svých tužeb a snův. “Po této válce svět bude německý, náš pořádek bude rozšířen jako dobrodiní na celý svět, v Hamburku bude světová banka . . .” To byl tenor “nedělního kázání” monistova. Měl pravdu. Od počátku války píšu a píšu, že jde o souboj dvou method světového impéria, britské a německé. Obě tyto methody představují dvě antipolární extremity onoho dědictví, jež zanechalo v duši lidstva imperium romanum. Tak zvaná světová rovnováha nikdy nemohla býti skutečnou rovnováhou, zatím co tyto dvě methody se připravovaly pro argumenty, ať už cestami diplomacie nebo třeskem zbraní. A je zajímavo, že u nás v tomto smyslu světová válka vůbec není chápána. Lidé chodí po ulicích, sedí v kavárnách, hovoří spolu, krčí rameny. "Prý se jedná o mír, slyšel jste?" Snad ani jedinký člověk ze stotisíce posud si neuvědomuje, že jeden svět se boří a jiný rodí. Lidé myslí, že miliardy peněz a statisíce životů jsou obětovány, jen aby co nejdříve byl uzavřen nepečený, nevařený mír, za něhož by se Evropa honem připravovala pro nový souboj. Ale není tomu tak. Sociální otázky, rozmach vědy, jež jen čeká, aby byla lépe applikována k denním potřebám lidstva, povážlivé probouzení "barevných" národů, antikvární hodnota posavadního základu bílé civilisace - to všechno tvoří nezadržitelný nátlak na současné poměry a vyžaduje zaručení skutečné rovnováhy snad na sto let, snad na několik věkův. Teprve nyní vlastně bude dosaženo určité dohody v poměrech, které byly způsobeny velikým stěhováním národů a rozpadnutím říše římské. V této válce nejde o jeden, nýbrž o všechny národy, jež mají svá práva a své aspirace, své zásluhy a vnitřní záruky pokroku. V této válce jde o potvrzení nebo vyvrácení nároků na světové postavení několika velmocí a velenárodů - v první řadě však Veliké Britanie a Německa. Jde o novou mapu světa. (“Naše Slovo”, 19. listopadu 1914.)

*

Kdo přečetl pozorně přehled světové politiky za posledních devětadevadesát let, obsažený v šesti předešlých statích, nemůže pochybovati ani na okamžik o tom, že se nyní naplňuje pouze železná logika dějin. Lidé mohou převrátiti celá desítiletí v chaos, národy mohou býti raněny slepotou, násilnosti mohou triumfovati, logika generací může býti zkomolena. Na tom všem nezáleží. Století je pouhá hodina, a celá ta éra křesťanské civilisace není vlastně ještě ani plným dnem v dlouhém pochodu lidstva, při němž padají a zmírají národy i rassy. Ti, kteří jsou schopní života, obyčejně vydrží; přirozený výběr se osvědčuje mezi národy právě tak, jako v džungli a pralese. A byť na čas zdálo se, že lidé vtisknou svou vůli dějinám, na konec vždy zvítězí železná jejich logika. Dějiny se opakuji. Zvrácené syllogismy, jež předcházeji každý jich Veliký Čin, jsou si podobny a liší se jen tím, v čem obrazí svou dobu. Období, vídeňským mírem r. 1815 se začínající, bylo jen posledním řetězem syllogismů, vedoucích ke krisi, která musila vypuknouti, když nikoli tohoto roku, tož roku příštího, přespříštího, ba možno říci, že v hlavních svých obrysech první světová válka bývala by na vlas podobna současným událostem, i kdyby byla se rozhořela ve strašný požár až r. 1917. Déle napětí vydržeti nemohlo. Přípravy stávaly se příliš horečnými, a potřeba vyúčtování vždy naléhavější. Nejedná se tentokráte o rassovní boje, ani o náboženství, ani o kultury, - a kdo jakoukoli takovou povrchní frází chce definovati tuto válku, usvědčuje se z úplného nepochopení současných událostí. V tom právě spočívá velikost této války, že nehledá omluv. Je to válka železné nutnosti. Je to souboj imperialismů, jež mají filosofická i národohospodářská pozadí. Je to vyrovnání starých účtů a náběh k splnění starých tužeb, v němž historické oprávněnosti navzájem tak se kříží, že konečně historická práva stávají se illusemi, právě jako moderní právo mezinárodní. Zase jednou hodina udeřila, kdy zvítězí Právo Silnějšího. Jedná se o nový podklad dalšímu vývoji lidstva, jedná se o novou rovnováhu, jež stane se trvalou na celá století, bude-li tentokráte boj dobojován a uchráněn zbabělého míru. Pohádky starých pergamenů nepřežijí tohoto světového zápolení. To, co bylo před rokem 1914, přestává být navždy, co v těchto vírech bude ztraceno, se nikdy již nevynoří. Až hladina se uklidní, ty ostrůvky, jež zmizely s korálových útesů, nikdy se již znova nevytvoří. Nové ostrůvky budou vznikati a ponenáhlu splývati v jediný Světový Stát, ať už to, co dnes zdá se býti Utopií, vzdáleno je dneška dvě stě let nebo celé tisíciletí. Ale nezapomínejme na Zákon Korálové Hradby. Stane se někdy, že tropické passáty vanou po leta jedním směrem a hrnou den za dnem, rok za rokem mořský příboj na jedno místo, proti jednomu korálovému útesu. Hradba, utvořená z millionů polypů, tím stává se silnější, čím prudčí je příboja poněvadž jeho vlny převyšuji okolní hladinu o metr, polypové, kteří nemohou žíti jinak, než jsou-li aspoň omývání mořem, povyrostou nad moře, vlastní svou doménu, snad o centimetr, snad o decimetr, snad o několik decimetrů. Ale přijde den, kdy vanuti passátů se změní. Korálové útesy, jež ve své megalomanii vyrostly nad sebe a nad svou oblast, najednou osušeny jsouce, zmíraji a rozpadávají se. To je Zákon Korálové Hradby. Uplatní se cosi, tomuto zákonu přírody obdobného, i v této ohromné válce? Osvědčí se Veliká Britanie takovým přerostlým korálovým útesem, jemuž hověly pouze příznivé passáty? Přehlížeje řadu publikací, jež válka vynutila z péra německých profesorů a žurnalistů, shledávám se ve všech s přesvědčením, že Anglie podlomena bude ve své světovládné moci a že ustoupí svůj primát Německu. Píše na příklad Franz von Liszt: "Také já zcela určitě předpokládám, že nevyplní se to, co čeká Anglie od veliké války a jejího výsledku, že spíše její ovládání moře, za něž vytáhla do boje, a tím i její světové panství utrpí těžký otřes." Jako satyrické kresby časopisů, i vážné hlasy v Německu obracejí se proti Anglii s větším a hlubším nepřátelstvím, než proti kterémukoli jinému z nepřátelských států. Kramářství, perfidnost a námořské lupičství jsou nejmírnější attributy, jimiž oceňován je hlavní soupeř Německa, jenž stmelil svou obkličovací politikou onen "kruh, který byl uzavřen". Co však čeká Anglie od války, - jak píše von Liszt? Odpověď je na snadě: totéž, co Německo. Doufá, že Zákon Korálové Hradby se osvědčí na jejím protivníku ; doufá, že světová politika minulých desítiletí se ukáže býti zrádným passátem pro jejího soupeře, a nikoli pro ni samotnou. Mohou však přání a tužby jednotlivých národů míti vliv na železnou logiku dějin? Na té straně, na níž je větší právo a větší slib pro budoucno ... , tam je též větší naděje vítězství. Kde hřešilo se proti lidskosti, kde políčky byly metány právu a spravedlnosti v tvář po leta, ba po staletí, kde násilnilo se a vraždilo pro vlastní zveličování, kde bezbranní byli poutáni a surová síla postavena na nejvyšší piedestal..., tam bude porážka. ("Naše Slovo", z 9. prosince 1914.)
 

*
 

   Neodvratně se blížila doba převratu a nadešla ; a železná logika dějin, jež konečně dohnala svět na ostří meče, nedá se oklamati idiosynkrasiemi. Sama si vytvořila situaci po stoletém těkání - sama ji rozřeší tak, aby lidstvo si mohlo oddechnouti v dlouhém míru, jenž byl by nejlepší pro největší část světa. Budou splněny mnohé naděje, i ty, jež zdály se nejméně splnitelnými, a mnohé budou zklamány. Budou posíleny některé říše a jiné oslabeny. A nový pořádek vyžádá si také obětí ; v jeho důsledcích mnohý ze slabých odsouzen bude k zániku. Toť opět Zákon Pralesa a Džungle; a lidstvo, byť statisíce let ho vzdáleno bylo, přece jen znova a znova mu podléhá ve velkých okamžicích své existence, jež zdá se někdy degenerací, a přece ve skutečnosti je stále vzestupem. (Tamtéž.)

*

   Tato světová válka bude jaksi súčtováním se vším, co válka dovede, - bude to resumé naší civilisace, zopakování všech method a aplikace nových. Veliké fronty bitevní a divoký tanec menších bitev po rozhodnutí té veliké; a guerilla franktirérů po rozhodnutí menších bitev. Fluktuace hlavních sil, tříštění zde a zhuštění onde. Vyhladovění proti kontribucím. Bojování ve vzduchu i na moři. A na troskách toho všeho, co bylo před Velikou Válkou, východ Slunce Velikého Míru. (30. srpna 1914. "Akademie", září 1914.)

*

   A právě klíčem k úspěchu je Belgie. I kdyby nebylo toho, že Veliká Britanie a Francie jsou morálně zavázány, vrátiti Belgii to, čeho ona pozbyla, exponujíc se pro ně, trojdohoda nemohla by jinak býti přinucena k uznání Belgie německou provincií, než konečným vítězstvím německých zbraní, jež by roveň rozhodlo i o Holandsku. Proto, myslím, nesplní se obavy některých německých publicistů, že by mohl být uzavřen předčasný mír, neodpovídající obětem, válce přineseným. Mír, který bude výsledkem války, zaplatí dojista všechny oběti, jež jedna z válčících stran přinesla, a zklame veškeré naděje strany druhé.

   Výsledkem války bude zcela nový svět, na němž naplní se železná logika dějin ; výsledkem bude nová rovnováha, jež zaručí spokojenější existenci veškerému světu, který pak nebude nucen tolik sil vynakládati na přípravy k novému boji. Že některé národy padnou a jiné se obrodí, že některé aspirace selhou na vždy a jiným se otevře skvělá cesta ke kulturní práci, že rozpadne se nejedna stavba a jiným dán bude základ, jest ovšem na snadě. Ale právě tak je jisto, že touto válkou skončí se jedno období dějin, že mír po ní uzavřený vlastně uzavře tu periodu, kterou jsme doposud nazývali novověkem. Nastanou nové úkoly, otevrou se nové perspektivy. Začne se pracovati na tom, aby se zabránilo po bojích evropských národů stejně strašnému souboji plemen, který by musil nadejíti v budoucnu. Přijde dost brzo doba, kdy se pochopí, že svět je dosti veliký i pro malé národy bílé a že otvírá "oblasti přelivu" i těm, kteří jich nyní neměli. Přijde doba, kdy kolonisace zámořská začne býti budována na jiných podkladech: nikoliv, aby bílí národové sílili druh proti druhu, nýbrž aby vespolek sílili proti světu barevnému. Je konec konců velmi sporno, je-li naše bílá kultura ta nejlepší ; ale je naše, jen v ní se můžeme vyvíjeti k vyšším metám, a ji budeme nuceni si chrániti proti jiným zorným úhlům ethiky a esthetiky. A vyvineme-li si obé tak, abychom se včas zbavili různých směšných předsudků, jimiž až posud byla bílá rasa zatížena, snad i strašnějšímu boji bude zamezeno, pro nějž po sto let již naplňovaly se reservoiry lidských vášní: boji sociálnímu, který na příklad vnitřním vývojem Spojených Států byl naznačován jako neodvratná nutnost v perspektivě nepříliš vzdálené budoucnosti. Na štěstí, zla padají současně, poněvadž jsou souvztažná; a v zaručení dobrého míru po této strašné válce možno viděti i počátek nové doby bez obavy, že se oddáváme pošetilému optimismu.

   Atak z tohoto boje nám nemravně vnuceného tradičními nepřáteli naše vlast vyjde nejen dědicem své tradiční slávy, nýbrž i účastníkem na dobru nového pořádku světového. To doufáme, to věříme. (“Naše Slovo” ze 6. ledna 1915.)
 
 

DOSLOV.
 

   Rok těžkého žaláře, zostřený postem jednou za měsíc a samovazbou po celý první, šestý a dvanáctý měsíc, - to tedy byl vídeňský rozsudek za knížku, jež "popuzovala nejen proti věrnému spojenci našeho mocnářství, nýbrž i proti mocnářství samému. Charakteristika Rakouska jako státu, který není schopen poznati a sledovati svůj prospěch, nýbrž slepě slouží spojenci, v čemž nalézá celý svůj význam, jest nepochybně útokem proti úctě a lásce jeho občanů, která mu náleží. Spis sledující tuto tendenci zřetelně prozrazuje úmysl otřásti úctou a láskou čtenářů, tedy v tomto případě příslušníků českého národa, k státu, jehož jsou součástí, nebo jinými slovy: v oblasti, jak poučují nás události, beztak poštvané, popuzovat k nenávisti a opovržení státní správou. Tato vlastnost díla a úmysl spisovatelův vysvitá tím jasněji, uvážíme-li, že se pojednává nesympaticky o cílech spojencových, čímž také politika našeho státu, sledujícího tytéž cíle, jeví se nesympatickou. Ale i tím, že autor líčí politiku Anglie, tedy nepřítele, jako tak veIikolepou, a tím, že se podrobně rozpisuje o všech možnostech, které svědčí provítězství dohody, nutně vzbuzuje v čtenáři vedle obdivu a úcty k nepřátelské říši i opovržení k vlastní vládě. Vrcholem všeho popuzování a nejnebezpečnější částí spisu je výklad o vyhlídkách neutrálů. Tím, že líčí okolnosti, které svědčí pro vítězství dohody a upozorňuje, že stanovisko k neutrálům, zejména k Holandsku a Portugalsku, bohatým koloniemi, bude určeno jediné jejich chováním za války, takřka vybízí neutrální státy, aby vstoupily do světové války proti naší vlasti. Po této stránce obsah spisu hraničí na zločin velezrády." Co by se bylo stalo, kdyby knížka byla vyšla a královna Vilemína přijela z Holandska do Prahy koupit si ji u Vilímků, vědí jen bozi; rozhodně moje vybízení zdálo se vídeňskému soudu přesvědčivým, a podle všeho Holandsko nebylo by mu odolalo. Ale portugalskému presidentu asi přece nějak se dostal jeden z mála výtisků do rukou: neboť právě onoho dne, kdy jsem nastupoval trest v posádkovém vězení na Hradčanech, dne 10. března r. 1916, ranní listy oznamovaly vypovězení války Portugalskem Německu a Rakousko-Uhersku; snad také Brasilie dala se mnou poštvati do války, a později i carism padl jen proto, že jsem jej prohlásil za neslučitelný s konečným mírem. Těžko dnes rozhodovati o těchto věcech, když už tu není ani rakouské vlády, ani nejvyššího zeměbraneckého soudu ve Vídni.

   Jedno však jest jisto: že vítězství dohody bylo od počátku jasno každému, kdo znal svět a rozuměl dějinám. A že dluh československého národa dohodě je příliš veliký, aby již dnes každý u nás dovedl si jej uvědomiti v plném dosahu. Úkoly vedoucích dohodových mocností, totiž Spojených Států, Veliké Britanie a Francie, nejsou však ještě u konce. Ještě mnohé obtíže bude nutno překonati, než vedle politické a národnostní základny pro Veliký Mír bude upevněn i podklad pro nejlepší vyřešení sociálních a mravních otázek. Ale i z těchto potíží dohoda nepochybně vyjde vítězem pro největší dobro největší části bílého světa, snad světa vůbec. Jako však na začátku války, ba i později nebylo všude u nás pochopení pro neodvratnost vítězství dohody v boji s Německem, nebude ani dnes u některých našich podvratných živlů porozumění pro nepochybnost vítězství dohody v boji s anarchií jež vždy v dějinách následovala světovým převratům. Každou liknavost a zpronevěru dohodě zaplatili bychom jen my sami: konečné vítězství dohody je zajištěno, a je pouze na nás, abychom se stali účastníky jeho úžasných výhod. Hlavní věcí jest, aby už dnes všemu lidu zajištěna byla přímá a rovná účast na vládě: až pořádek bude obnoven v celém světě, lid si rozřeší svou vládou všechny své problémy nejen v souladu se svými tužbami, nýbrž i v souladu se širším zorným úhlem velikého světa.