PREZIDENTI ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY
  1918-1935 Tomáš Garrigue Masaryk
  1935-1938 Edvard Beneš
  1938-1939 Emil Hácha (1939-1945 státní prezident protektorátu Čechy a Morava)
  1940-1948 Edvard Beneš (1940-45 v emigraci)
  1948-1953 Klement Gottwald
  1953-1957 Antonín Zápotocký
  1957-1968 Antonín Novotný
  1968-1975 Ludvík Svoboda
  1975-1989 Gustáv Husák
  1989-1992 Václav Havel

PREZIDENTI ČESKÉ REPUBLIKY 
  od 1993 Václav Havel

Tomáš Garrigue Masaryk , 7. 3. 1850 – 14. 9. 1937, český filozof, sociolog, pedagog, politik a státník. 1878 – 82 docent vídeňské univerzity. V habilitační práci Sebevražda hromadným jevem moderní doby ukázal na souvislost růstu sebevražednosti s mravní a intelektuální krizí moderního člověka, způsobenou polovzdělaností a rozpadem jednotného (náboženského) světového názoru. Od 1882 mimořádný, od 1897 řádný profesor filozofie na české univerzitě v Praze. Zpočátku se věnoval zejm. problematice metod vědeckého a filozofického poznání (Počet pravděpodobnosti a Humova skepse, Základové konkrétné logiky. Třídění a soustava věd). Comtovu stupnici abstraktních věd doplnil o psychologii (je základem všech duchovních věd, včetně sociologie), jazykovědu, estetiku a abstraktní logiku. Ve studii Blaise Pascal znovu přisoudil významnou úlohu při překonávání skepse ohrožující moderního člověka víře v Boha a nesmrtelnou duši. 1883 se podílel na založení vědeckého časopisu Athenaeum (do 1993 redaktor); v něm 1886 zasáhl i do sporu o pravost Rukopisů (“čest národa vyžaduje obhájení, respektive poznání pravdy”). 1893 – 94 redaktor Naší doby. 1899 – 1900 se z odporu vůči rasistickým a náboženským mýtům (antisionismus) angažoval v tzv. “hilsneriádě”. Zájem o slovanskou otázku motivoval jeho studijní cesty do Ruska (1887, 1888, 1910) i řadu prací vrcholící spisem Rusko a Evropa I-II. Do praktické politiky vstoupil 1889 s realistickou skupinou (okolo právě založeného časopisu Čas). 1890 – 93 člen mladočeské strany (1891 – 93 poslanec); 1900 spoluzakladatel České strany lidové (realistické), přejmenované 1906 na Českou stranu pokrokovou (1907 – 14 poslanec). Programu české společnosti se týkají Česká otázka, Naše nynější krise, Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení, Palackého idea národa českého, Ideály humanitní a Problém malého národa: jde o rozvíjení humanitních ideálů české reformace a vůdců národního obrození. Programový charakter má i Sociální otázka; proti marxistickému filozofickému a sociálnímu učení kladl reformování stálou drobnou prací a “revolucí hlav a srdcí”. V prosinci 1914 odjel do Itálie, odtud do Švýcarska, Francie a posléze do Anglie (kde působil i jako univerzitní profesor). Od února 1916 předseda Národní rady československé, kterou s M. R. Štefánikem a E. Benešem založil (navázala na Český zahraniční komitét, založený 1915 v Paříži). V květnu 1917 – březnu 1918 jednal v Rusku o československých legiích. 30. 5. 1918 spolupodepsal Pittsburskou dohodu (získání slovenských krajanů v USA pro myšlenku společného státu Čechů a Slováků). 14. 11. 1918, 1920, 1927 a 1934 zvolen prezidentem. Na události 1. světové války reagoval a další perspektivy vývoje nastínil v knihách Světová revoluce a Nová Evropa. Po 1918 nebyl členem žádné politické strany; výrazný vliv na veřejný život Československé republiky si udržel zejm. svou přirozenou mravní autoritou. 14. 12. 1935 abdikoval.

Edvard Beneš, 28. 5. 1884 – 3. 9. 1948, český politik; 1935 – 38 a 1940 – 48 prezident Československé republiky (ČSR); bratr Vojty Beneše. Studoval v Praze, v Dijonu, v Londýně a v Berlíně, 1912 docent Univerzity Karlovy, 1921 profesor sociologie. Stoupenec a spolupracovník T. G. Masaryka, představitel České strany pokrokové (realistické) . Po vypuknutí 1. světové války se zapojil do protirakouského odboje. Od 1915 spolu s T. G. Masarykem a M. R. Štefánikem vůdčí představitel zahraničního odboje. 1916 – 18 tajemník Národní rady československé v Paříži; zasloužil se o vznik samostatného státu. 1918 – 35 ministr zahraničí (1921 – 22 současně i předseda vlády). Stál u zrodu Společnosti národů a významně se podílel na její činnosti. Tvůrce československé zahraniční politiky v meziválečném období i za 2. světové války a těsně po ní. Před 2. světovou válkou se orientoval na Francii a Malou dohodu, 1935 uzavřel československo-sovětskou spojeneckou smlouvu. Ve vnitřní politice byl jedním z představitelů skupiny tzv. Hradu, 1923 – 35 člen národně sociální strany. 14. 12. 1935 zvolen prezidentem, v září 1938 pod nátlakem přijal mnichovský diktát, v říjnu 1938 abdikoval a emigroval. 1940 vytvořil v Londýně exilovou státní reprezentaci (převzal opět funkci prezidenta), 1943 uzavřel v Moskvě novou československo-sovětskou smlouvu a zahájil jednání s československými komunisty o poválečném uspořádání ČSR. V dubnu 1945 jmenoval v Košicích první vládu Národní fronty, v květnu 1945 se vrátil do Prahy. V říjnu 1945 potvrzen prezidentem (v červnu 1946 znovu zvolen). 1945 – 48 působil svou autoritou k obnově demokratického zřízení a k jeho obraně před komunistickou totalitou. V únoru 1948 zprvu podpořil demisi demokratických ministrů, posléze však podlehl komunistickému nátlaku, demisi přijal a jmenoval Gottwaldovu vládu. V květnu 1948 odmítl podepsat novou ústavu (Ústava 9. května) a v červnu 1948 abdikoval. Autor spisů Světová válkaanaše revoluce, Úvahyo slovanství, Mnichovskédny, Demokraciednes a zítra, Paměti.

Emil Hácha, 17. 7. 1872 – 27. 6. 1945, český politik, právník. Od 1898 ve státních službách, 1925 – 38 první prezident Nejvyššího správního soudu Československé republiky. Expert na anglosaské právo, soudce haagského soudu. Politicky konzervativec, věřící katolík. 1938 – 45 prezident (od 1939 státní prezident protektorátu Čechy a Morava); zvolen 1938 jako nezávislá a nezkompromitovaná osoba. 15. 3. 1939 v Berlíně pod nátlakem podepsal souhlas s německou okupací. Zprvu usiloval o maximum autonomie (udržoval tajné kontakty s exilovou vládou v Londýně). 1941 po jmenování R. Heydricha říšským protektorem vnitřně rezignoval a stal se pasivním nástrojem německé okupační politiky. Od 1943 vážně nemocen, v květnu 1945 zatčen. Zemřel ve vězeňské nemocnici; pochován na vinohradském hřbitově s vyloučením veřejnosti. 

                         NAHORU
 
 
 

Klement Gottwald , 23. 11. 1896 – 14. 3. 1953, český politik; prezident Československé republiky (ČSR) 1948 – 53. Nemanželský syn zemědělské dělnice, 1908 – 14 žil u příbuzných ve Vídni (vyučil se truhlářem), od 1912 činný v sociálně demokratickém hnutí mládeže. 1915 – 18 v 1. světové válce na ruské a italské frontě, 1918 dezertoval. V květnu 1921 se účastnil založení Komunistické strany Československa (KSČ), 1921 – 26 komunistický funkcionář na Slovensku, od 1925 člen ústředního výboru KSČ. 1926 – 29 vedl úspěšný boj za bolševizaci KSČ, který vyvrcholil jejím 5. sjezdem. Poté generální tajemník KSČ (v posledním období předseda strany; tato funkce již nebyla po jeho smrti obnovena), 1928 – 43 i člen exekutivy Komunistické internacionály. 1934 – 36 a 1938 – 45 žil v Moskvě. V prosinci 1943 jednal s E. Benešem o budoucím uspořádání ČSR, podílel se na vypracování Košického vládního programu. 1945 místopředseda vlády, 1946 – 48 předseda vlády. Od léta 1947 usiloval podle moskevských pokynů o stalinský model komunistické diktatury v ČSR, v únoru 1948 hlavní stratég komunistického puče a nastolení totalitního režimu. Zodpovědný za nezákonnosti, zvůli a policejní i justiční teror konce 40. a začátku 50. let (masové čistky, nucené pracovní tábory pro odpůrce režimu, zmanipulované politické procesy).

Antonín Zápotocký, 19. 12. 1884 – 13. 11. 1957, český politik; syn Ladislava Zápotockého-Budečského. Vyučen kameníkem, od 1900 činný v sociální demokracii, po 1. světové válce v komunistickém hnutí. Mezi válkami pracoval v Rudých odborech, od 1928 i ve výkonném výboru Rudé odborové internacionály. 1939 při pokusu o útěk z protektorátu Čechy a Morava zatčen a vězněn v koncentračním táboře. 1945 – 48 v čele komunistického odborového hnutí. 1948 – 53 předseda vlády, 1953 – 57 prezident. Považován za lidového politika, jemuž leží na srdci zájmy obyčejných lidí. Hrál tuto roli až do své smrti, ač jako přesvědčený stalinista spolupracoval úzce se sovětskými poradci. Známá je jeho role při vyhlášení měnové reformy 1953, kterou do poslední chvíle veřejně zatajoval; proti plzeňským demonstrantům neváhal použít zbraní (”i když jsou to dělníci"), zasadil se však o mírnější postihy (”do deseti let vězení", ”smrt žádná"). Nepodpořil ani rodící se reformní hnutí v KSČ.
 

"Děti, Ježíšek vyrostl, zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho děda Mráz. Nechodí nahý a otrhaný, ale pěkně oblečený v beranici a kožichu... přijíždí k nám z východu a na cestu mu září také hvězdy. Nejen jediná betlémská, ale celá řada rudých hvězd na našich šachtách, hutích, továrnách a stavbách..."

Antonín Novotný, 10. 12. 1904 – 28. 1. 1975, český politik. Od 1921 člen KSČ (Komunistické strany Československa), ve 20. letech funkcionář komunistického tělovýchovného hnutí. 1937 – 38 krajský tajemník KSČ v Hodoníně. 1941 – 45 vězněn v koncentračním táboře, po osvobození v nejvyšších stranických funkcích. 1951 – 53 tajemník ÚV (ústředního výboru) KSČ, 1953 – 56 první tajemník, 1957 – 68 prezident; podílel se na nezákonnostech 50. let, v 60. letech brzdil revizi procesů i rehabilitace. Svými postoji přispěl k vyhrocení rozporů uvnitř vládní garnitury, čímž otevřel cestu k mírné liberalizaci. 1968 ostře kritizován a na nátlak veřejnosti rezignoval na všechny své funkce.
 
 

                         NAHORU
 
 

Ludvík Svoboda, 25. 11. 1895 – 20. 9. 1979, československý armádní generál (1945), politik a státník. Za 1. světové války příslušník československých legií v Rusku (účastník bitev u Zborova a Bachmače i sibiřské anabáze). Od 1922 důstojník československé armády. Na jaře 1939 se podílel na budování vojenské odbojové organizace Obrana národa, poté emigroval do Polska a pak do Sovětského svazu. 1942 – 43 a 1944 – 45 velitel vojenských jednotek v Sovětském svazu, 1945 – 50 ministr národní obrany; podpořil únorový puč 1948 (tajný člen komunistické strany již od pobytu v Sovětském svazu). 1950 odvolán z funkce, 1951 – 50 náměstek předsedy vlády, 1952 krátce vězněn. 1954 – 58 náčelník vojenské akademie. 1968 – 75 prezident republiky. V srpnových dnech 1968 odmítl potvrdit kolaborantskou prookupační ”dělnicko-rolnickou vládu” a svou autoritou dosáhl jednání se sovětským vedením (tzv. moskevské protokoly). Po nástupu Husákova vedení v Komunistické straně Československa v dubnu 1969 však podpořil proces tzv. normalizace a stal se postupně loutkou komunistického režimu bez významnějšího politického vlivu. Od dubna 1974 nevykonával pro špatný zdravotní stav svůj úřad, v květnu 1975 na základě nově přijatého zákona uvolněn z prezidentské funkce. Autor memoárových knih Z Buzuluku do Prahy a Cestami života.

Nikdy nezapomeňte, jak lehce jste svobodu ztratili a jak těžce a za cenu velikého úsilí a velkých obětí našeho a zejména sovětského lidu jsme ji dobývali zpět.

Gustáv Husák, 10. 1. 1913 – 18. 11. 1991, slovenský politik. Od 1933 člen Komunistické strany Československa (KSČ), za 2. světové války člen ilegálního vedení KSS (Komunistické strany Slovenska), účastník Slovenského národního povstání. 1944 místopředseda povstalecké vlády a ministr vnitra. Po 1945 jako předseda sboru pověřenců připravoval komunistický převrat na Slovensku likvidováním pozic Demokratické strany. 1948 hlavní exponent únorového puče na Slovensku. 1950 v rámci vnitrostranické čistky zbaven všech funkcí, 1951 zatčen a obviněn ze slovenského nacionalismu, 1954 odsouzen k doživotnímu žaláři. 1960 amnestován, 1963 rehabilitován. 1968 místopředseda vlády Československé socialistické republiky. Po invazi sovětských vojsk v srpnu 1968 jeden z nejrozhodnějších odpůrců reformního komunismu (v lednu 1968 exponent pražského jara) a čelný představitel normalizačního režimu. Od dubna 1969 1. tajemník ústředního výboru (ÚV) KSČ, 1971 – 87 generální tajemník, od 1975 prezident. Hlavní reprezentant brežněvovské linie; bránil se jakýmkoli změnám i po nástupu M. S. Gorbačova v SSSR. V prosinci 1987 odešel z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ (nahrazen M. Jakešem), 10. 12. 1989 donucen k abdikaci z funkce prezidenta, když těsně před tím jmenoval novou vládu
                                      "národního porozumění".

Václav Havel, * 5. 10. 1936, český politik, dramatik; syn Václava M. Havla, synovec Miloše Havla. Při zaměstnání vystudoval střední školu a v 60. letech obor dramaturgie na Divadelní akademii múzických umění. Pracoval jako laborant a divadelní technik v divadle ABC, současně se věnoval dramatické tvorbě. Od 1965 působil v časopise Tvář až do jeho zákazu 1969. 1960 – 68 dramaturg Divadla na Zábradlí. 1968 předseda Kruhu nezávislých spisovatelů. 1967 v projevu na IV. sjezdu svazu spisovatelů kritizoval diskriminaci české a slovenské kultury a občanských svobod komunistickým režimem. Po 1968 donucen odejít z divadla; určitý čas pracoval jako dělník, současně se věnoval autorské tvorbě a občanským aktivitám. Přispíval do samizdatových edic a do Lidových novin a dalších periodik. Spoluzakladatel a jeden z prvních signatářů a mluvčích Charty 77. V 70. a 80. letech byl několikrát vězněn, naposled 1989 za přípravu a účast na tzv. Palachově týdnu. V létě 1989 iniciátor petice Několik vět. V listopadu 1989 vedoucí osobnost opozice, která jednala s představiteli komunistického režimu, spoluzakladatel Občanského fóra. V prosinci 1989 po abdikaci G. Husáka byl zvolen prezidentem České socialistické republiky, opakovaně v červenci 1990 České a Slovenské Federativní Republiky; rezignoval v červenci 1992 v souvislosti s rozpadem státu. V únoru 1993 zvolen prezidentem České republiky. Má velkou autoritu mezi spoluobčany i autoritu mezinárodní; nositel řady mezinárodních ocenění. Hlavní díla: Zahradní slavnost, Vyrozumění, Žebrácká opera, Audience, Vernisáž, Horský hotel, Protest, Largo desolato, Pokoušení, Asanace,eseje Slovo, Moc bezmocných, O lidskou identitu, Do různých stran, Letní přemítání,korespondence z vězení Dopisy Olze.

Projev Václava Havla v roce 1989

»Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte. Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků… Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím. Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno funkční období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramatika. Také vám slibuji na svou čest, pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň v ČSFR, sám odstoupím z funkce.

V budoucnu se podle mého mínění musí prezidentský úřad vymezit. Prezident nemůže mít tak velké pravomoci, jaké má dnes. Pro mě není rozhodující, s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly být daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismem. Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: O republice lidské, která slouží člověku, a proto mám naději, že i člověk poslouží jí.

Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národních menšin a vůbec občanů kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují.

Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají. Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, že by to mohlo oslabit naši povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat… Všichni chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány. Toužím po takové republice více než kdo jiný. Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoliv jiného. Musíme sice od jiných mnoho brát a mnohému se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout. Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor! Ptáte se s údivem, jestli bude inflace, jestli bude zdražování? Mnohokrát a jasně tato vláda řekla ve svém programovém prohlášení, včetně dalších dokumentů a ministři na tiskových konferencích, že jejich úsilím je, aby přechod od neekonomiky k ekonomice byl pokojný, bez sociálních aspektů, bez návaznosti nezaměstnanosti, bez jakýchkoliv sociálních krizí nebo podobně. Jestli se sem tam pohne cena cigaret nebo něčeho, to v téhle chvíli nevím, zatím je snaha, aby se nehýbalo nic, alespoň v nejbližších měsících. Žádné gigantické zdražování nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme.