Jiří Wolker - Těžká hodina (1922)

Těžká hodina

A.M. Píšovi

Přišel jsem na svět
abych si postavil život
dle obrazu srdce svého.

Chlapecké srdce je písnička na začátku,
plán pro zámek, který bys lidem jak milé dal k svátku,
ale mužovo srdce jsou ruce a mozoly,
které se krví svou do cihel probolí,
aby tu stála alespoň skutečná hospoda u silnice
pro ušlé poutníky a pro poutnice.

Dnes je má těžká hodina.
Chlapecké srdce mi zemřelo a sám v rakvi je vynáším,
a zemřelým trpě, trpím i tím,
které mi v prsou se roditi počíná.

Dnes je má těžká hodina;
jedno srdce jsem pohřbil a druhé ještě nemám,
zesláblý úzkostí, zesláblý samotou
marně se bráním studeným stěnám
pokoje svého uštěpačného.

Milenčin dopise, lampo, kniho kamarádova,
věci zrozené z lásky, světla a víry,
dnes při mně stůjte a třikrát mi věrnější buďte,
když zůstal jsem na světě sirý,
a modlete se,
aby mi narostlo srdce statečné a nesmlouvavé,
a věřte dnes za mě, že tomu tak bude,
a věřte dnes za mě, že postavím
dle obrazu jeho
život člověka spravedlivého.

Já mužné srdce ještě nemám,
sám v těžké své hodině;
a proto nevěřím.

TVÁŘ  ZA  SKLEM

Kavárna „Bellevue" je říše
stavěná z hudby, tepla a plyše,
z oken má vysoké, průhledné hranice,
které ji dělí od zmrzlé ulice.

Dnes jako jindy páni si za stoly sedli,
důstojní páni a vznešené dámy
ústa si probodli úsměvy, kravaty drahokamy
a v teple, hudbě a v plyši
noviny na oči posadili si,
aby přes tyto brejle z papíru viděli,
že je svět veselý, protože sami jsou veselí
v kavárně „Bellevue".

Když tu tak seděli teple a ctihodně s rukama vyžehlenýma,
 tu stalo se, stalo — ne zcela náhodně, —
že na okna sklenného tenounkou hranici
přitisk' tvář člověk, který stál v ulici,
výrostek zpola a zpola muž,
a pohledem ostrým a chladným jak nůž
prořízl okno a vbod' se v tu nádheru,
v číše a valčík, v zrcadla pro milenky,
v břicha a teplo, fraky a peněženky,
a zůstal v nich trčeti čepelí,
i když ty oči dvě zmizely.

Tenkrát se stoly staly
náhrobky mramorovými,
pohřbení šťastlivci se usmívali
mrtvolně mezi nimi,
sklepníci v šatech smutečních
z šedého kouře věnce nosili,
před okny žila ulice, bída a sníh,
za okny civěly mohyly
v kavárně „Bellevue".

* * *

BÁSEŇ MILOSTNÁ

Řeklas mi, že jenom v očích tvých je celý svět,
že pro mě není nic, co leží mimo ně.
V tvých očích kvetou bílé jabloně,
oblaka plují,
ptáci zpívají a poletují.

Já ti věřím
a nevěřím.

S velikou bolestí oči tvé na kusy rozlamuji,
aby mě poznovu obrostly řetězem duhovým.
Pověz mi, má milá,
— když celý svět oko tvé objímá, —
proč jsi dopustila,
že dělník dnes ráno s lešení spadl
a před mýma očima
se zabil?

* * *

BALADA  O  SNU
J.  Seifertovi

V špinavé ulici na předměstí
bydlel mládenec jménem Jan.
Měl dobré srdce, slabé pěsti
a modrou pracovní zástěru.
Městem se brouzdal k večeru
a ve světel barevném kolotoči
mu narůstaly bolavé oči,
jež všechno skutečně viděly
a do srdce krutě křičely:

Tady jsou paláce, — tady podkroví,
tady jsou sytí, — tady hladoví,
jedni jsou otroci, — druzí diktátoři
a všichni jsou choří.
Svět je jak srdce kulatý
a je-li do půle rozťatý,
— umírá.

Po městě chodil smutný Jan,
ze všech stran očima dobýván,
toužil a trpěl a přece chtěl žít,
svět na vážkách spravedlivých vyvážit,
neboť člověk na svět přišel a proto tu je,
aby se stával tím, co země potřebuje.
Nechť je jí pokrmem, — jestli hladem stená,
nechť je jí hladem, — je-li přesycena.

Po městě bloudil,
v ulicích chodil,
hvězdy mu nepomáhaly.
Vrátil se domů. V světnici nízké
okno a tři lidé spali.
Na houni uleh' bludný Jan
a oči zející do dvou ran
tiše se zavíraly,
tiše se zajízvovaly.

Sotva se víčka zavřela
nad dvěma modrými ranami,
srdce, jak semeno zalité slzami,
rozrostlo se mu po těle
v krajiny šťastné a veselé.
Neviděl paláců, neviděl podkroví,
zmizeli žebráci nuzní a hladoví,
po světě bez bídy, bez chamtivosti
chodili lidé chlapecky prostí,
stateční jak montéři, moudří jak inženýři,
co stavějí mosty z básní a tónů
a hlavně z železobetonu,
aby spojili se zemí zem
a srdce se srdcem.

Jan rozpřáhl ruce;
velkou láskou jat
chtěl vše to jak svou milou ohmatat,
však běda, běda!
— oči — rány nezhojené — náhlé roztrhly se,
zřel jizbu, jež je jitrem bledá,
činžáků střechy lysé,
skutečnost dvěma hřebíky se v srdce probila mu,
a poznal, že vše byl jen sen
z bídy, slaboty, klamů.

Sirény rozkaz zahoukly,
Jan utáhl si pás,
šel včera a šel předevčírem
a dneska půjde zas.
Dnes ulicí však nejde sám,
sen krásný naň se věsí,
bylo-li včera těžké vše,
dnes je to ještě těžší.

V předměstské ulici bydlela též
dívka jménem Marie.
Na šicím stroji každého dne
deset košil ušije.
S Janem kdysi setkala se,
když večer v město pad',
Jan ji objal teple v pase
a povídal, že má ji rád.
Pak častěji spolu chodívali
a o lásku se dělívali.

Toho večera sešli se zas.
Jan hlavu měl svěšenu,
propadlý hlas.

„Dnes v noci, Marie, zdálo se mi,
že žíti lze lépe na naší zemi.
Však s ránem jsem poznal, že to byl sen,
a snem tím jsem k smrti nemocen,
neb přes den jak líbezné strašidlo kráčí přede mnou
železným nábřežím, ulicí kamennou
a stane-li, průsvitný, uprostřed náměstí,
skrze něj vidím tisíce neřestí,
neřestí, které tím strašněj své boláky odkryly,
že poznal jsem krajiny, ve kterých nebyly.
Ti, kterým slunce nesvítí,
sny slunečné musí zabíti —
sic zemrou na ně sami.
Pověz mi, má milá,
jak bys sen zabila?

„Dokud jsem tě, Jene, neznala,
též hrozné sny jsem mívala.
Můj sen
však muži milenci byl podoben.
Že celý den jsem samotinká byla,
tož noc mě v jeho náruč položila,
ne za odměnu, ale z trestu spíš.
Chceš-li žít, ze snu vždy se probudíš.
A já se probouzela
do čtyř chudých, holých stěn,
abych si řekla krutě ošálená:
to nebyl muž — to byl jen sen.
Však od těch dob, co jsme se poznali,
sny tyto se mi zdáti přestaly.
Tím, že jsi řek mi: má milá!,
sny ty jsem v sobě navždy zabila.

Poslouchal mládenec jménem Jan,
pochopil muž to jménem Jan,
obtěžkal ruce a řekl jen:
„Zabiji sen."

Z fabrik a podkroví dělníci jdou,
tvrdost životů jejich jim padla do rukou,
ti všichni krásné sny měli a tíhu jich poznali,
dnes jeřábem zvednou je a vytešou do skály,
to lidé jsou z masa a kostí, tvoření světa dědicové věční,
co krásné sny zabijí tím, že je uskuteční,
nemají dobré srdce jen, ale též dobré pěsti,
protože po světě jdou, ve světě vrou a na světě staví své štěstí.
Z fabrik a podkroví dělníci jdou,
mezi nimi Jan a Marie,
svatí drží v rukou lilie,
muži kladiva a meče;
když velké sny se zabíjejí,
mnoho krve teče.

Musí se zabít,
musí se žít,
ruce jsou zbraně,
srdce štít!

* * *

BALADA   O   OČÍCH   TOPIČOVÝCH

Utichly továrny, utichly ulice,
usnuly hvězdy okolo měsíce
a z města celého v pozdní ty hodiny
nezavřel očí svých jenom dům jediný,
očí svých ohnivých, co do tmy křičí,
že za nimi uprostřed strojů, pák, kotlů a železných tyčí
dělníků deset své svaly železem propletlo,
aby se ruce a oči jim změnily ve světlo.

„Antoníne, topiči elektrárenský,
do kotle přilož!"

Antonín dnes, jak před lety dvacetipěti,
železnou lopatou otvírá pec,
plameny rudé ztad syčí a letí,
ohnivá výheň a mládenec.
Antonín rukama, jež nad ohněm ztuhly,
přikládá plnou lopatu uhlí
a že jenom z člověka světlo se rodí,
tak za uhlím vždycky kus očí svých hodí
a oči ty jasné a modré jak květiny
v praméncích drátů nad městem plují,
v kavárnách, v divadlech, nejraděj nad stolem rodiny
v radostná světla se rozsvěcují.

„Soudruzi, dělníci elektrárenští,
divnou ženu vám mám,
když se jí do očí podívám,
pláče a říká, že člověk jsem prokletý,
že oči mám jiné, než jsem měl před lety.
Když prý šla se mnou k oltáři,
jak dva pecny velké a krásné byly,
teď prý jak v talířku prázdném mi na tváři
po nich jen drobinky dvě zbyly."

Smějí se soudruzi, Antonín s nimi
a uprostřed noci s hvězdami elektrickými
na svoje ženy si vzpomenou na chvíli,
které tak často si dětinsky myslily,
že muž na svět přišel, aby jim patřil.

A Antonín zas jak před lety dvacetipěti
jen těžší lopatou otvírá pec.
Těžko je ženě vždy porozuměti,
má jinou pravdu a pravdivou přec.
Antonín očí květ v uhelné kusy
přikládá, neví snad o tom, spíš musí,
neboť muž vždycky očima širokýma
se rozjet chce nad zemí a mít ji mezi nima
a jako slunce a měsíc z obou stran
paprsky lásky a úrody vjíždět do jejích bran.
V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý,
poznal těch dvacetpět roků u pece, u lopaty,
v nichž oči mu krájel plamenný nůž,
a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž,
zakřičel nesmírně nad nocí, nad světem vším:

„Soudruzi, dělníci elektrárenští,
slepý jsem, — nevidím!"

      Sběhli se soudruzi,
      přestrašení celí,
      dvěma nocemi
      domů jej odváděli.
      Na prahu jedné noci
      žena s děckem stená,
      na prahu druhé noci
      nebesa otevřená.

      „Antoníne,
      muži můj jediný,
      proč tak se mi vracíš
      v tyto hodiny?
      Proč jsi se miloval
      s tou holkou proklatou,
      s milenkou železnou,
      ohněm a lopatou?
      Proč muž tu na světě
      vždycky dvě lásky má,
      proč jednu zabíjí
      a na druhou umírá?

Neslyší slepec, — do tmy se propadá
a tma jej objímá a tma jej opřádá,
raněné srdce už z hrudi mu odchází
hledat si ve světě jinačí obvazy,
však nad černou slepotou veselá lampa visí,
to není veselá lampa, — to jsou oči čísi,
to oči jsou tvoje, jež celému světu se daly,
aby tak nejjasněji viděly a nikdy neumíraly,
to jsi ty, topiči, vyrostlý nad těla zmučené střepy,
který se na sebe díváš, ač sám ležíš slepý.

      Dělník je smrtelný,
      práce je živá,
      Antonín umírá,
      žárovka zpívá:

      Ženo má, — ženo má,
      neplač!

 * * *

Milenci

Na jižních domcích, na domcích z kamene
jsme viděli věnečky květin růst,
hlavu jsi složila tak blízko vedle mne,
ústa máš blízko, tak blízko mých úst.

Měsíční paprsek dnes příliš velký je,
by naším objetím moh proplést svůj vlas,
však celý svět bez mezí dnes dosti malý je,
aby moh ležeti uprostřed nás.

Na srdci milenců řve fabrik siréna,
do tiché noci polnice zní,
když rukama za tebou odchází, milená,
sta věcí hranatých tiskne se k ní.

Sta věcí hranatých z krve a kamení,
sta bludných balvanů, v něž zaklet je květ.
Věříš, že pěst má je ve věnce promění?
Počkáš, -- až s tebou obejmu svět?
 


Pořídil Přemysl Nedvěd st. dne 16. 8. 2002.  Copyright (c) 1999-2002 Eridanus, s.r.o.