*****

Jan Neruda

Romance o Karlu IV.
Balady a romance

Král Karel s Buškem z Vilhartic
teď zasedli si k dubovému stolu -
ti dva už pili mnohou číši spolu
a zapěli si z plných plic.
"Nuž dej sem zlaté číše, páže,
a nalej vína - dolej výš -
dnes, pane Bušku, čehos zvíš!"
král Karel vesel káže.

"Zde po tom víně, Bušku, slyš,
domácí slunce naše vloni hrálo -
toť první víno, které v Čechách zrálo -
aj tedy vzhůru, pijme již!"
A pili - král však náhle prsknul -
"To že je víno? tenhle kvas?
Vždyť křiví ústa, láme vaz!"
a zlostně rukou mrsknul.

"Eh - vezu révu z Burgund sem,"
král dál a dál si v zlosti svojí vede,
"a takovouhle peluň mně z ní svede
ta velebená česká zem!
Jsem přesvědčen, když broskve vsadím,
že sčesám trpké trnky z nich,
a chceš-li klidit pustý smích,
zde růže sázet radím!

Však jaká země - taký lid!
Vás kdyby učit chtěli všichni svatí,
zda všimnou si jich Češi paličatí -
buď svatý rád, když není bit!
Jak bych zde mlátil otep slámy!
Nechť chci co chci, za krátký čas
se všechno jinak zvrtne zas -
mám já to bídu s vámi!"

Přec zase číši k ústům zdvih
a napiv se své velké dobré oči
teď kradmo přes stůl po soudruhu točí,
ten však je jako pěna tich.
Jen - aby marně nezahálel -
pan Bušek máčel zub a pysk
a víno ku půnebí tisk
a po jazyku válel.

"Ba je to bída," děl zas král
a rychle zavdal sobě vína znovu,
tak rychle, jak by bránil zlému slovu;
však kolem úst již úsměv hrál.
"Mám žízní umřít? - Na mou víru,
Tys oslep, páže - nevidíš,
že přede mnou je prázdná číš? -
A dej mi dobrou míru!

Pij, Bušku - již se nezarmuť -
a poslyš, co Ti král Tvůj moudrý praví:
můj jazyk je jak známo vybíravý -
a našel již v tom víně chuť.
Víš - zkoumat třeba, Bušku milý,
to víno má svůj zvláštní ráz,
zprv trpké, ale milé zas -
my, myslím, se už vpili!

"Nu vidíš, králi: tak náš lid!
Má duši zvláštní - trochu drsná zdá se -
však květe po svém, v osobité kráse -"
teď přerušil svůj náhle klid
hned rozveselen Vilhartice -
"ach přibliž k tomu lidu hled
a přitiskneš svůj k němu ret
a neodtrhneš více!"
 

*****