Jaroslav Kříženecký

PROČ NEJSEM KOMUNISTOU?

Předně proto, že nevěřím ve správnost komunistické teorie.

Nevěřím, že by společnost respektive kolektivum bylo větší realitou než individuum, anebo dokonce jedinou realitou, kdežto "mizerné individuum" že by nebylo ničím. O tom mne přesvědčuje život nejen společnosti buržoazní, nýbrž též, a to právě velkou měrou, život kolektiv komunistických: Díváš-li se na Rusko a vidíš-li Lenina, Trockého, Radka atd. tu věru lehce by ses dal na víru právě opačnou, že totiž ne lid, ale individua, a to jen několik málo "silných jedinců" jest a může všechno. Ale ovšem zároveň poznáš - máš-li jen trochu sociální cítění - jak velice správným jest požadavek, který nová doba přejímá z ideologie kolektivismu, že totiž společnost musí mít jisté právo nad jedincem a jak jest zlé, když jednotlivec počne vnucovati společnosti svoji víru a vůli bez zřetele k realitám, které společnost obsahuje. Každé tvůrčí novum může ovšem vyjíti jen od individua - kolektivum není tvořivé, nýbrž jen uskutečňující.

Nevěřím také, že ani hmotný majetek - o duchovním majetku to jistě není ani třeba zdůrazňovat - jest něčím neosobním, co možno jedinci vzíti a dáti druhému, aniž by se povaha a i společná hodnota tohoto majetku změnila. U různých druhů hmotného majetku jest ovšem tato osobitost, tento vztah k lidskému individuu a k lidské individualitě různého stupně. Ale jest všude, a co hlavního, jest nejen ve výrobcích, nýbrž též ve výrobních prostředcích.

Každá továrna i každá dílna nese na sobě cosi z osobnosti svého zakladatele, budovatele nebo oraganizátora; a čím větší a tvořivější duch, tím větší jsou tyto stopy, a čím více se komu podařilo co vytvořiti "ku své podobě", tím úspěšněji může s tím pracovati. A to platí nejen o dílnách a továrnách, ale dejme tomu i o poslední lopatě: zeptejte se nádeníka a řekne vám, že není lopata jako lopata a "partafýři" vás poučí, že i tam, kde náčiní jest společným majetkem, má přece každý dělník "svou" lopatu a "svůj" krumpáč. Nemůže býti ani jinak: neboť i naše hmotné prostředí, které jsme vytvořili, není vlastně ničím jiným, než rozvržením či promítnutím lidských individualit do vnějšího světa. Soukromý majetek není proto ničím, co by si bylo několik silných a násilných jedinců kdysi vymyslilo a násilím prosadilo, nýbrž je to skutečnost, totiž biologicky a psychologicky založená skutečnost a nezbytnost. Jest to projev individualizace, která jest základním a jedním z nejcharakterističtějších projevů života vůbec. Chtíti tuto skutečnost oddekretovati znamenalo by asi totéž jako chtíti oddekretovati skutečnost, že rychlost chemických reakcí jest úměrna teplotě. Ale ovšem: stejně, jako rychlost chemických reakcí neprobíhá jen podle teploty, ale řídí se i jinými okolnostmi, tak i pro život lidský a život vůbec neplatí jen tendence individualizační, ale též i momenty jiné, tedy též tendence kolektivistické. Zahynul by však život, kdybychom chtěli jednu z těchto tendencí učiniti všemohoucí a druhou potlačiti.

Tím jsem již u druhého důvodu, pro který nejsem komunistou; nevěřím totiž ve správnost komunistických ideálů.

Nevěřím, že by zestejnění lidí a potlačení tendence k individualizaci leželo ve vývojovém směru lidstva. Nemůže ležeti proto, že vývoj nemůže spěti k něčemu, co se příčí jeho hybné síle, totiž co se příčí životu tím, že ničí jednu z jeho podstatných složek. Chápu ovšem, že se může jedinců a i určitých sdružení zmocniti jakási touha po absolutním kolektivismu, totiž po splynutí s celkem či po rozplynutí v něm. Ale tato touha jest vždy jen více citovým oddáním se jedné tendenci života: tak jako v tzv. extrémních individualistech se jednostranně a výlučně vzepne tendence individualizující, tak v takovýchto zjevech čistého komunismu se vzpírá k všeplatnosti ona kolektivistická složka životního dějství. Jsou to zjevy ležící na pólech života, a tím ale i na hranicích života. Proto ovšem znamenají i určité zakončování života a jeho negaci a jsou projevem nevůle k životu. Jelikož však vlastní život většiny lidí, a tak celého "lidstva", leží mezi těmito póly, znamená taková extrémnost vždy útěk ze života, exkluzívnost, a koneckonců i egoistickou a zbabělou dezerci z pracovního pole v tomto slzavém údolí. Jest to projev slabosti, ale též i nemorálnosti: neboť skutečně lze pomoci lidem a lidstvu jen tím, že použijeme všech sil, a to všech, které v něm vládnou, a nebudeme jen, obklopeni valy fikcí, konstruovati protiživotní plány na nějaké zešťastnění člověka. Komunismus je proto (stejně ale i výlučný individualismus) útěk ze skutečného života, začne-li jej pak někdo vnucovati životu násilím, jest to ničení života v jeho základu. Proto i kdyby snad mělo v budoucím vývoji lidstva dojíti k zesílení tendencí kolektivistických a kolektivistické složky života, může se tak státi jedině trváním tohoto a ne jeho zničením tím, že popřeme a udusíme prostě složku individualistickou, místo abychom posilovali složku kolektivistickou.

Tím docházím k třetímu důvodu, proč nejsem komunistou: protože nevěřím ve správnost praxe komunistické strany.

Proto nejsem ani příslušníkem komunistické strany, ač jistě může být člověk členem strany, i když nesouhlasí úplně s jejím programem, stačí, je-li přesvědčen, že pomocí jí respektive v jejím rámci by mohl přispěti k vývoji věci určitým potřebným směrem. Dejme již tomu, že jest snad zapotřebí uplatniti v organizaci lidské společnosti více zásady kolektivistické. Komunistická strana však jest nejméně povolána a schopná k této práci. Neboť svou násilnickou ideologií praxe působí jedině negativně, destruktivně. Neposiluje kolektivistické tendence v lidské společnosti, ale naprostým popíráním složek individualistických podtrhává přímo nohy tomuto životu samému. Ovzduší nenávisti, které v sobě a kolem sebe šíří, jest pak jen jiná stránka této metodiky.


Celý text vyšel v 52. čísle prvního ročníku Peroutkova týdeníku Přítomnost dne 8. ledna 1925
Ze souboru "Proč nejsem komunistou?", který uspořádal Jaromír Hořec, vydalo nakladatelství Lidové noviny v Praze roku 1990
Poprvé byl tento soubor opsán jako 16. svazek edice Prostor ve strojopisné řadě Česká expedice v roce 1989


Převzato z http://pes.eunet.cz/clanky/2002/06/22002_20_0_0.html