Josef Čapek

PROČ NEJSEM KOMUNISTOU?

   Ano, proč nejsem komunistou? Což mám snad nějaké důvody, abych byl přívržencem kapitalistického řádu světa, abych pomáhal vykořisťovati utlačené, abych se bál o své blaho a prospěch před velikým ideálem o nejvyšší sociální spravedlnosti v uspořádání věcí lidských? Což bych mohl býti tak netečný, otrocký a snadno spokojený, abych neviděl, necítil a nesoudil a netoužil po lepším a abych, vyrůstaje z chlapce, usiluje žíti a konati svou práci a bojuje o živobytí své ženy i dítěte, mohl tento ideál necítit a nenésti jej v sobě? Vždyť už sama praxe života a životní zkušenost dostatečně dovede poučiti umělce, byť i neměl pronikavějšího smyslu pro věci politické a národohospodářské, že není na světě vše dobře, čistě a spravedlivě uspořádáno. A vedle toho nese v sobě sen velikého dítěte o pomyslném světě a řádu, v němž vše by bylo dobro a krása. Tu tedy nebylo by mu těžko jíti ke komunistům; mohl by míti blíže na tuto frontu než na druhou stranu a radikálnost programu i strany mohla by mu být uspokojivým spolehnutím a hlasitou útěchou v jeho bolesti i hněvu a v jeho snech o nápravě co nejrychlejší a nejobecnější.

   Pravil jsem sen velikého dítěte, neboť ve skutečnosti jest tento toužený nový a lepší řád světa úkolem ohromným, strašně obsáhlým; má to býti veliké, vážné a odpovědné řešení, kde my přicházíme jen se svou krásnou představou. Nestojí to za mnoho, když lidé krásných představ běží honem s touto vzdušnou a větrnou matérií ke komunismu: komunismus mnoho na takovéhle umělce nedá; přihlásí-li se pod korouhev, užívá jich ještě tak nejspíše jako reklamy, ale jejich krásné představy nemají pro něho prakticky valné ceny, ba jsou mu i značně živlem rušivým a nebezpečným. Lidé, kteří mají příliš volného a svobodného ducha a jsou tedy nepřekonatelné náchylní k individualismu, byli by pro komunismus snadno nebezpečně kacířským živlem a brzo by porušili jeho fazónu. Bylo by pak nutno uložiti jim velikou disciplínu a spoutati je zcela vášnivě slepou důvěrou k programu a praxi strany, aby právě zde přestali přemýšlet.

   Neboť mám-li oči otevřené, abych viděl chyby a zlo na straně jedné, jsou také otevřené i pro vady a zlo komunismu. Nemohu se postaviti na stranu komunismu, neboť příliš mnohé příčí se tu mému citu a rozumu. Byl by měl býti takový, aby strhnul a přesvědčil na prvý ráz; nejsmeť z kamene ani ze dřeva. Byl by měl býti takový, aby čistě a jasně překonal naše pochybnosti vzniklé nad jeho lidmi, nad jeho programem i praxí. Byl by měl býti něčím podstatně jiným než jest. Takto jest nám potom věřiti také v jiné možnosti a jinou účinnost, v jiné lidi, jinou praxi, v jinou revoluci, v jiný pohyb a zrání k lepšímu a dokonalejšímu ve vývoji lidstva. Divný optimismus, když se nám řekne, že mimo komunismus není činu a spásy? Je postaven na důvěře v dobrou vůli a schopnost moderních časů k spravedlivějšímu, prospěšnějšímu a ušlechtilejšímu uspořádání světa, jakého dřívější doby neznaly. Tato dobrá vůle a schopnost se už prokázala během století v činech i v postupném vývoji; nelze popírati, že pracujícího člověka postavila na zcela jiné místo, než kde byl za nedávného ještě feudalismu a než byl před deseti lety, a že ho vznese ještě dále, než je dnes. Komunistickým řečníkům jest ovšem toto tempo příliš pomalé a energie malá; zdá se tak, neboť tento vývoj není řečnickým výkonem a agitací. A jistě, že je pro naši netrpělivost příliš pomalý; rád bych se ledačeho dočkal už teď a hodně dříve. Ale, je-li lidská společnost shnilou mršinou, rozpadne se, jsouc bořena, dost rychle; je-li však živým organismem, je jí nepochybně potřebí vždy nějakého času k velikým procesům, které se dějí v jejím živém těle.

   Namítne se, že - ačkoliv tu kus té dobré vůle je - přece jen se tato přeměna děje příliš pomalu a že sotva stojí za řeč, neboť příliš mnohé se jí staví v cestu, co se novým uspořádáním věcí cítí na svém zájmu a prospěchu ohroženo: starý režim, kapitalismus, buržoazie. Jak odzbrojiti tuto nepřátelskou reakci, která nám překáží v lepší práci? Máme tu komunistický recept: udělat ještě dnes revoluci, postavit tuhletu třídu ke zdi a zmocnit se vlády.

   Naplňovalo mne vždy podivem, co všechno je komunismu buržoazií, jež musí být krvavě na hlavu potřena. Zvláště ve věcech kultury a umění vylíhla se z toho namnoze stanoviska a měřítka skutečně tak úzká, hrubě nízká a kalná, přišlo se se soudy tak křivými a ošklivě zámyslnými, že je to opravdu hanbou našeho komunismu, že se k něčemu tak nečistému dal strhnouti a zneužíti. A stejně i v jiných oborech lidského života a činu stavěla se tu fronta tak divných linií a takové zvláštní bojové strategie, že není možno ubrániti se úděsu z této tak strašně přízemní vzpoury. Příliš často jsem měl dojem, že nejde tu o jasnou myšlenku, nýbrž o záchvaty zběsilosti a maloduché nenávisti, slepé a hrubé násilnosti, jež je posedlá rozpoutanými běsy. Není tu přítomen ten cit šíře a vysokomyslné spravedlivosti, jakým by měla býti prodchnuta veliká myšlenka, která chce do svých dlaní přejmout svět. Ano, namítne se, ale vždyť je to vzpoura utlačených otroků proti světu, jenž je vraždí a činí svou kořistí. Nuže, ona to však není jen vzpoura otroků; je to - a v míře velmi silné - i vzpoura vládychtivých, kteří si příliš nenáležitě zjednodušili svět na bitevní pole svého výboje a nepřihlížejí k ničemu více, než k bojechtivosti svých organizovaných vojsk. Nevěřím v světovou revoluci, už snad z toho naivně primitivního důvodu ne, že ji nebudu dělati já, že ji nebude dělati ten a ten a ještě onen a všichni, k nimž mám vážnost a důvěru a s nimiž mně je nějak možno vnitřně se shodnouti; věřím však, že komunismus je velmi ochoten revoluci udělati. Věřím, že je schopen podniknouti revoluční akt, nevěřím však, že je dostatečně schopen vytvořiti pak řádně to, co by po takové revoluci mělo následovati. Neboť to je něco, co by vyžadovalo větších, mocnějších, pronikavějších a v nejlepším slova smyslu produktivních sil, sil takové lidskosti a řádu a tak širokých a všeobecně obsáhlých, jakými by daleko nevládla ta jejich revoluce. Účet za takovou revoluci byl by přece jen příliš drahý; dlouhým a krušným laborováním napravovaly by se následky a instaloval by se život, který těžce by se měl přiblížiti zase k snesitelnosti hmotných podmínek života někdejšího. Je pravděpodobno, že za tutéž dobu a bez všech těch krvavých nákladů by vývoj bez revoluce dospěl nad tyto nezbytné hmotné podmínky, jichž by neporušil a nemusel pak lopotně napravovati, a že by, nezatížen lepkavou tíhou a vinou takových obětí, pořídil v duchovém řádu více. Bylo by lépe, kdyby spravedlnost mohla se ubírati po kvetoucí práci, než kdyby její nohy se měly brodit v krvi a bídě.

   A já tedy vím pevně a jasně, že lidí, kteří velmi horoucně a účinně chtějí, aby tato nová spravedlnost kráčela po práci, po jejich práci, kteří chtějí, aby tato spravedlnost nového lepšího řádu našla poctivý a spolehlivý opěrný stupeň na jejich pracujících hlavách a rukou, je daleko více, než jak předpokládá a připouští komunismus. Nechtějí nic na komunismu. I praví tedy komunismus, že jsou to buržousti. Neboť komunismus má jen dva pytle, do nichž utřiďuje člověka. V jednom má proletáře, který se odtud vyhrne a udělá revoluci. V druhém je buržoa, který pak má být potlučen a vytlučen. Do toho druhého pytle hází tedy komunista všechno, co není organizováno ve straně a znamenitě si tím zjednodušuje obraz světa.

   Jsem z fabrického prostředí a vím velmi dobře, že mezi dělníky je zrovna tak mnoho malých buržoů, jako mezi takzvanými buržoy je tuze mnoho lidí, kteří jsou velmi řádnými, ba příkladnými dělníky. Tohle je jistě na pováženou. I vysvětlil mně to jeden subtilnější komunista v ten smysl, že buržoy jsou všichni příživníci a štěnice, lidé neproduktivní, kteří žijí z práce cizích rukou, z níž na účet spravedlivé odměny ždímají svůj tučnější profit; je to třída dost široká a různotvárná. Buržoy nejsou však lidé produktivně pracující, kteří mají na své práci odborný zájem, to jest cit pracovně tvořivý, zdokonalující a sociální. Toto rozlišení, jež není projevem omezence, se mně dosti líbí, neboť potvrzuje mou zkušenost, ale naprosto mne nemůže zlákati k jiným pocitům a k jinému přesvědčení, jež by s komunismem nebylo v rozporu a odporu. Jestliže v komunismu jest snad mnoho takovýchto odborníků, jací skutečně jsou nejhodnotnějším statkem moderního života, jest tam i převeliký počet individuí, která jsou v mentalitě i životě buržoazními typy v nejhorším slova smyslu. A na druhé straně, té „buržoazní", vidím nespočet oněch odborníků, lidí práce a vývoje; je jich, jak jsem již poznamenal, mnohem a nepoměrně více, než je komunismus ochoten uznati. Jsou prý to tedy lidé hodnotní a moderní, ale nejsou prý v sobě dostatečně jasní. Jejich povinností prý je dospěti k modernímu světovému názoru, jímž by se osvobodili z područí buržoazního způsobu myšlení: kdyby se domyslili, museli by prý nutně přejíti ke komunismu, který jedině je moderním názorem důstojným typu hodnotného moderního člověka. Jak viděti, je tu tedy po politické stránce valný zmatek. V mase komunismu je náramně mnoho typů, kteří se nedomyslili a neujasnili si, že vlastně jsou buržoy. Naproti tomu, na druhém břehu, v mase buržoů, je převelmi typů, které jasně odpovídají měřítkům, kladeným komunismem v ideálnějších momentech na hodnotu obecně lidskou i vymezeněji komunistickou. Jsou prý však neujasnění, nerozhodnuti, couvají prý před jediným moderním názorem, jejž by jim jasnější důslednost a domyšlenost kázala bezvýhradně přijmout: před komunismem. Nevím, proč by to zrovna měl být nedostatek myšlení a jasnosti, nejdou-li tito lidé pod prapor komunismu; spíše jim komunismus náramně málo odpovídá právě proto, že přemýšlejí, že hledají jasno a že jsou rozhodní a rozhodnuti ve prospěch nejlepších lidských ideálů udělati své nejlepší bez komunismu. Není komunismus tím jediným moderním světovým názorem ani tím nejmodernějším a není ve své dnešní dogmatické podobě něčím tak absolutním a dozrále definitivním, jak se žádá věřiti. Není tu tak bez konkurence, jak by rád byl, neboť jsou ve světě jiné city a myšlenky, jejichž tok a proud není sice programově a organizačně formulován, ale které jsou v nejširším sociálně vývojovém účinu. Jsou tu tedy dva tábory a v obou vidím typy, jimž komunismus přiznává dobrou a živou lidskou hodnotu. Vidím známé a příbuzné na obou stranách, a stojím-li na té nekomunistické, není to ze zmatku ani z duševního pohodlí. Zde se pracuje se zájmem odborným a zdokonalujícím za sebe, za život, za víru v lepší, bez uší ohlušených vřeskně poplašnými a velitelskými signály a s očima neoslepenýma takovou krutou rudostí, v jejíž záři se na druhé straně rozpalují k boji o vládu.

   Nejsem tedy komunistou, protože mám rád člověka, protože mám větší úctu a lásku k dílu než k jakékoliv moci.

   Jest toho velmi mnoho, co jeví se mně zlou a zhoubnou stránkou komunismu. Vždy však v něm vidím veliké memento za zlo a zhoubnost světa, který není schopen spravedlivosti a vyvolává bouři a trest za to, že nemá povinné úcty a lásky ani k člověku, ani k práci a k dílu.

Přítomnost 1. I. 1925

Oskenoval a opravil: Jakub Hadraba
hadrabaj@volny.cz


Převzato z http://capek.misto.cz/komunista-j.htm

Viz též Karel Čapek - Proč nejsem komunistou?, Václav Bělohradský - Proč nejsem antikomunistou


Josef Čapek
* 23. 3. 1887, † duben 1945, český malíř, grafik, ilustrátor, scénograf, spisovatel a výtvarný kritik; bratr Karla Čapka, strávil se svou ženou Jarmilou roku 1939 v Želivě poslední dny své svobody. Letní pobyt u listonoše Karla Svárovského mu zajistil poslanec dr. Moudrý.

Josef Čapek byl 1.9. 1939 v Želivě zatčen gestapem, odvezen do Prahy na Pankrác a odtud do koncentračního tábora Dachau, pak převezen do Buchenwaldu. V roce 1942 byl odvezen do Sachsenhausenu u Oranienburgu a 25.2.1945 do Bergen-Belsenu v Dolním Sasku. Ze  4.4.1945 pochází poslední věrohodná zpráva, že ještě žil 15.4. vydali nacisté tento koncentrační tábor, v tyfové epidemii, britským jednotkám: 58 letý Josef Čapek mezi živými nebyl.

Josef Čapek neměl pohřeb, nemá tudíž ani hrob. Proto v budově nového obecního úřadu byla umístěna pamětní deska, která nám připomíná život a dílo tohoto velice skromného, ale významného českého humanisty.

Převzato z http://web.telecom.cz/zszeliv/osobnosti_1.htm#Josef%20Čapek
 
 



JOSEF ČAPEK

23. března 1887 se Josef Čapek narodil jako syn lékaře v Hronově v severovýchodních Čechách. Rodina se stěhuje do Úpice, kde Josef navštěvuje měšťanskou školu. Třetí třídu 1900/1901 obecné školy absolvuje v Žacléři, aby se tu, ač nerad, naučil německy. Poté navštěvoval německou odbornou tkalcovskou školu ve Vrchlabí a od roku 1904-1910 pak Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Roku 1907 publikuje menší prozaická díla a pracuje jako scénograf v pražském divadle „Na Vinohradech“. Svá raná díla vytvořil pod vlivem děl Edvarda Muncha. 1910 – 1911 podniká se svým bratrem, spisovatelem Karlem Čapkem, studijní cestu do Paříže. Podněty z děl George Braque, Pabla Picassa a dalších jej inspirují k vydávání „Uměleckého měsíčníku“. Josef Čapek je také členem spolku výtvarných umělců Mánes. 1911 se stává jedním ze zakladatelů „Skupiny výtvarných umělců“. 1918, se jako člen skupiny „Tvrdošíjných“, snaží oponovat myšlence poklesu významu kubizmu po první světové válce. Rok nato uzavírá sňatek s Jarmilou Pospíšilovou. Jeho dcera Alenka (* 30.4. 1923) je výrazným zdrojem inspirace, roku 1929 vzniká jedno z nejznámějších děl pro děti „Povídání o pejskovi a kočičce“. V polovině dvacátých let se Josef Čapek obrací ke zpracovávání  sociálně-kritických témat a věnuje se činnosti uměleckého kritika a redaktora. Za svou povídku „Stín kapradiny“ získává roku 1931 státní cenu za literaturu. V roce 1936 píše „Kulhavého poutníka“. Ve třicátých letech vznikají politické karikatury zaměřené proti nacionálním socialistům "Diktátorské boty a další". Byl také členem "pátečníků" u prezidenta T.G. Masaryka. Ještě na podzim roku 1939 mu je udělena česká umělecká cena.

1. září 1939 zatýká Josefa Čapka gestapo a odvádí jej do pražské pankrácké věznice. Po týdnu je odvezen do koncentračního tábora Dachau, odtud pak 26. září 1939 do koncentračního tábora Buchenwald. V červnu je převezen do koncentračního tábora Sachsenhausen. 25. února 1945 poslán transportem do Bergen-Belsenu. Krátce před osvobozením tábora britskou armádou, údajně 13. dubna 1945, Josef Čapek umírá na tyfus. Navzdory četným snahám, i britských úřadů a později také manželky, nebylo nalezeno tělo ani případný hrob. Josef Čapek, vězeň koncentračního tábora č. 1715 zůstává navždy nezvěstným.
 

Převzato z http://www.zacler.cz/mesto/zpravy2.html