Převzato z http://www.krystal.op.cz/amen/1998/amen2-98/a7.htm


Kánon Písma svatého
Vladimír Slámečka

Když si půjdeme koupit Bibli do odborné prodejny s teologickou literaturou, zjistíme, že nabídka je různá. Nejprve nás ale zaskočí, že ne každá Bible obsahuje úplně stejné množství knih. Zalistujeme-li Starým zákonem, zjistíme, že katolická vydání obsahují 45 knih, v protestantských jich nalezneme o sedm méně a v pravoslavných zas o trochu víc. Znamená to snad, že křesťané nejsou jednotni ani v přístupu k Písmu svatému, základní knize křesťanského náboženství?

Bible jako Starý a Nový zákon

Nejprve bude vhodné v krátkosti připomenout, co to vlastně Bible neboli Písmo svaté je. Slovo samo se odvozuje od názvu fénického přístavního města Gubla (řecky Biblos), které bylo významným dodavatelem papyru. Jméno tohoto města nakonec dalo řečtině slovo, označující knihu nebo knížku (biblion, pl. biblia). Tedy samotný termín Bible, používaný dnes téměř ve všech jazycích, vlastně znamená knížky a pro označení posvátných knih Písma svatého ho poprvé použil sv. Jeroným (340-420).

Křesťané dělí Bibli na dvě nestejně velké části: Starý a Nový zákon. Jako Starý zákon označujeme sbírku posvátných židovských knih, ve kterých se stáváme svědky úžasného dobrodružství na cestě rozpoznávání Božího zjevení vyvoleným národem. Ústřední myšlenkou Starého zákona je připravit vyvolený národ a skrze něj všechno lidstvo na onu plnost času, ve které se stane Bůh v Ježíši Kristu jedním z nás. Plán spásy ve Starém zákoně byl zaměřen především k tomu, aby připravoval, proroky ohlašoval a různými předobrazy naznačoval příchod Krista a mesiášského království. Úměrně ke stavu lidstva ... zpřístupňují knihy Starého zákona všem poznání Boha i člověka a ukazují, jakými způsoby jedná spravedlivý a milosrdný Bůh s lidmi (DV 15).

Nový zákon je tedy naplněním těchto Božích příslibů, daných Abrahámovi a jeho potomkům, neboť nám podává definitivní pravdu Božího zjevení (srv. KKC par. 23). Sv. Augustin k tomu poznamenává, že Bůh ve své moudrosti určil, aby Nový zákon byl ukryt ve Starém a Starý zákon byl zjevný v zákoně Novém.

Abychom se v biblickém textu snadno orientovali, používáme jeho dělení na kapitoly a verše. Rozdělení Písma na kapitoly vzniklo v první polovině 13. století (canterburský arcibiskup kardinál Štěpán Langton 1226), zatímco na verše se tyto kapitoly dělí nejprve u Starého zákona (Santos Pagnio OP 1528) a o dvě desetiletí později i u Nového (Robert Etienne 1551). Ač se nám to může zdát zvláštní, je vlastně tradiční biblické dělení poměrně nedávného data.

Co je to kánon?

Jak to tedy opravdu je s tím počtem posvátných knih? To nedovedeme spočítat, kolik knih v Bibli máme, nebo není tak úplně jasné, co vlastně do Písma svatého patří?

Apoštolská tradice umožnila církvi rozlišit, které spisy měly být pojaty do seznamu svatých knih. Tento úplný seznam se nazývá kánon, říká florentský koncil (1442).

Co je to tedy kánon? Zmiňovaný koncilní dokument říká, že je to seznam svatých knih. Slovo samotné původně označovalo rákos nebo dřevěnou hůlku, sloužící jako míra. Později použili církevní otcové tohoto označení pro normu víry a poněvadž Písmo svaté je psanou normou víry, stalo se toto slovo i normou toho, co do Písma patří a co ne. Biblický kánon je sbírka Bohem inspirovaných knih, od církve za inspirované uznaných a přijatých jako neomylné pravidlo víry.

Už z této definice plyne, že důležitou roli v otázce Písma svatého hraje církev. To ona rozpoznala, že skrze určité posvátné spisy promlouvá sám Bůh, že obsahují jeho slovo a že jsou tedy samotným Bohem inspirované. Jestliže tyto knihy církev přijala do kánonu Písma svatého, říkame, že jsou kanonické. Jedině církev může v posvátném textu "odhalit" jeho inspirovanost. Přiznání kanoničnosti dá textu absolutní autoritu vzhledem k víře a zaručuje její inspirovanost.

Starozákonní kánon

Nejprve se podívejme na formování starozákonního kánonu. Židovská Bible se skládá ze tří částí: Zákona (Tóra), Proroků (Nebiím) a Spisů (Ketubím). Nejvýznamnější součástí tohoto, tzv. palestinského kánonu je Tóra, pět knih Mojžíšových, označovaných také jako Pentateuch. Jak tento kánon vznikl, nevíme. Do 1. století po Kristu totiž neexistuje žádné oficiální rozhodnutí. V této souvislosti si je třeba také uvědomit, že poslední redakce většiny starozákonních knih probíhá až v době poexilní (5. stol. před Kr.). To už je ale také doba, kdy vznikají kvetoucí židovské obce i mimo historické území Izraele. Jednou z nich bylo i egyptské přístavní město Alexandrie, kde se vytváří záhy významná židovská komunita. Tady vzniká mezi 3. a 2. stoletím př. Kr. řecký překlad posvátných knih Písma, tzv. Septuaginta (překlad sedmdesáti, označovaný v odborné literatuře jako LXX), určený židům v diaspoře, kteří hovoří řecky. Apokryfní Aristeův list nám vypráví o zázračném vzniku tohoto překladu za egyptského krále Ptolemaia II. Filadelfa (285-246). Sedmdesát jeruzalémských učenců prý překládalo sedmdesát dní Písmo svaté a když potom porovnali svoje překlady, zjistili, že jsou totožné.

Tento řecký překlad se ale nejen šířil mezi Židy v diaspoře, ale časem se k němu přidávají i další spisy, vznikající v řečtině. Vzniká tedy určitý rozdíl mezi palestinským a tímto, tzv. alexandrijským kánonem, který obsahuje cosi navíc.

Po pádu Jeruzaléma se Židé vracejí k Písmu jako k jediné jistotě svého života a k záruce národní i duchovní integrity. Kolem roku 90 se v přístavním městě Jabné na severu Palestiny schází židovská velerada, aby za posvátné knihy definitivně prohlásila ty, které tvoří tzv. palestinský kánon. Jednalo se o knihy napsané hebrejsky a splňující tzv. Ezdrášovu klauzuli, to znamená, že nepřijala za autentickou žádnou knihu vzniklou po Ezdrášovi (5. stol. př. Kr.)

To už je ale současně doba intenzivního rozvoje mladé církve, která v bohoslužbě i ve svém životě používá kánon alexandrijský (ze 350 citací SZ v NZ jich je 300 ze Septuaginty) a považuje ho celý za inspirovaný. Řečtina je v té době rozšířeným jazykem, kterým se běžně hovoří a který také církev až do 4. století používá jako liturgický.

Přibližně až do 3. století neexistovaly problémy, co se týče starozákonního kánonu. Později však, vlivem stále intenzivnějších styků starověkých křesťanských otců s učenými rabíny, se začínají vynořovat potíže s rozdílem židovské Bible a Starého zákona křesťanů. Židé ne- uznávají inspirovanost knih, které nejsou součástí palestinského kánonu, a s nimi souhlasí i takoví velikáni, jako sv. Cyril Jeruzalémský nebo sv. Jeroným. I když vlna pochybností o inspirovanosti a kanoničnosti těchto knih zasáhne v 5. a 6. století celou církev, neznamená to nikdy jejich oficiální odsouzení. Naopak mnohé synody, mezi jinými i synoda v Kartágu (419) hájí pravost těchto knih. Souhlasné stanovisko podává i výše zmiňovaný koncil Florentský a definitivní tečku dělá Tridentský koncil ve své konstituci Sacrosancta (8. 4. 1546), která potvrzuje alexandrijský kánon za kánon starozákonních knih. Od dob Sixta Sienského OP se knihy palestinského kánonu označují jako protokanonické (prvokanonické) a sporným knihám z alexandrijského kánonu říkáme deuterokanonické (druhokanonické).

Na rozdíl od kánonu palestinského se alexandrijský kánon tradičně dělí na knihy dějepisné (21 knih), knihy naučné (sedm knih, např. Job, Žalmy ap.) a knihy prorocké (obsahují čtyři velké a dvanáct malých proroků).

Ještě jsme si ale neodpověděli na otázku, proč ani křesťané nejsou v přístupu k SZ jednotni. Když došlo k tzv. velkému západnímu rozkolu, neuznal Martin Luther jako duchovní vůdce reformace deuterokanonické knihy a nepřijal je. Proces byl sice ve skutečnosti složitější, ale postupně byly deuterokanonické knihy z protestantské Bible vytlačeny. Dnes tyto knihy reformační církve nepoužívají a označují je jako apokryfy (z řec. apokryphós - skrytý, podvržený, nepravý). Naproti tomu v katolickém a pravoslavném prostředí nazýváme apokryfními ty knihy, které nebyly do Bible nikdy zařazeny, tedy knihy, které za kanonické nepovažují ani Židé (např. Nanebevzetí Mojžíšovo, Modlitba Manasesova ap.). Jsou však důležitými dokumenty své doby, poukazu- jí na víru jejich autorů a poskytují cenný obraz prostředí, ve kterém vznikly. Vznikají jak v židovském, tak v křesťanském prostředí v tzv. intertestamentální době a je jich velké množství. Protestanté říkají těmto apokryfním knihám pseudoepigrafy, aby je odlišili od knih deuterokanonických.

Novozákonní kánon

Nový zákon nám v oblasti formování kánonu neposkytuje zdaleka tak bohatou látku jako jeho starší bratr. Je především záležitostí pouze křesťanskou a dnes, po dvou tisících letech od jeho vzniku, můžeme konstatovat, že křesťanstvo je v přístupu k novozákonnímu kánonu jednotné. O to důležitější bude však načrtnout ve zkratce vznik novozákonních knih.

Jak víme, sám Pán Ježíš nenapsal nic. Jeho kázání, promluvy a slova se tradovala ústně a pravděpodobně teprve po jeho zmrtvýchvstání vznikají první pokusy o písemné zachycení jeho nauky. Kanonická evangelia, tak jak je známe, dostávají svoji definitivní podobu přibliž- ně až v poslední třetině 1. století. V té době už jsou jednotlivé církevní obce adresáty apoštolských listů, především Pavlových. Záhy tak vzniká literatura nejrůznějšího náboženského a nábožensko-historického obsahu, která se šíří v prvotní církvi. Avšak postupem času byla pociťována stále nutkavější potřeba vyčlenit z této nejrozmanitější tříště názorů a domněnek ta díla, která bylo možno považovat za autenticky křesťanská, resp. inspirovaná.

Jak probíhal tento komplikovaný vývoj? Samozřejmě svou roli tu sehrála i vážnost autora, ale především rozhodujícím kriteriem bylo, zda nauka, obsažená v díle, souhlasila s naukou církve. Můžeme tedy vyslovit tvrzení, které nemusí být na nekatolické straně vždy kladně přijímáno: nikoliv Bible utvářela věrouku, ale věrouka utvářela Bibli. Nový zákon nespadl z nebe, ani ho nenapsal Pán Ježíš. To by bylo velmi jednoduché. Nový zákon jako sbírku Bohem inspirovaných textů rozpoznala v té záplavě děl nejrůznější úrovně církev, resp. magisterium. Jediným kritériem bylo, zda nauka ve spisech obsažená neodporuje Pánovu učení tak, jak mu rozumí prvotní církev. To je také nejvážnější teologický argument proti těm, kteří přijímají Písmo svaté jako jedinou normu své víry a učitelský úřad církve odmítají. Je jistě chvályhodné vážit si Písma, ale nesmíme přitom zapomínat, že Písmo je jedním z prvních neomylných "rozhodnutí" magisteria. Není-li učitelský úřad církve nadán neomylností, pak neexistuje sebemenší záruka toho, že Bible je skutečně Božím slovem a ne jen náhodně vybraným průřezem nejrůznějších děl prvního století.

To však neznamená, že výběr novozákonních textů do kánonu Písma byl jednoduchý a že nebyl provázen často ostrou polemikou zúčastněných stran. Biblisté mají k dispozici řadu důležitých dokumentů, které nám umožňují stopovat vývoj novozákonního kánonu přibližně do 3. století, kdy se částečně ustaluje. Mezi nejdůležitější dokumenty patří tzv. Muratoriho fragment, dokument římské církve datovaný do konce 2. století. Důležitou postavou je význačný starověký teolog Origenes (kolem roku 225), který podnikl mnohé cesty a zjišťoval stav kánonu v různých církevních obcích. Biskup Eusebius z Caesareje (339) rozeznává všeobecně uznávané spisy, dále spisy sporné, které však většina uznává (např. list Jakubův a Judův) a spisy nepravé (Pavlovy skutky, Petrova apokalypsa). Do spisů výslovně heretických řadí různá apokryfní evangelia (Matějovo, Tomášovo, Petrovo).

První úplný seznam novozákonních knih nacházíme v dopise alexandrijského patriarchy sv. Athanasia z Velikonoc 367: To jsou prameny spásy. Proto kdo žízní, ať hojně užívá jejich slov. Jedině v nich se zvěstuje nauka zbožnosti. Nikdo ať jim nic nepřidává nebo něco od nich neodnímá.

V podstatě koncem 4. století můžeme považovat otázku kolem kánonu Nového zákona za vyřešenou.