"Co je to vyhrát válku?" posmíval se špinavý neřestný dědek. 
"Prohrávat války - to je umění, a vědět, kterou válku můžu prohrát. 

Itálie prohrává války celá století a podívejte se, jak nám to přitom jde. 
Francie války vyhrává a má jednu krizi za druhou. Německo prohrává a prosperuje. 

Podívejte se na naši nedávnou historii. 
Itálie vyhrála válku v Habeši a hned s tím byly velmi vážné potíže. 
Vítězství v nás vypěstovalo takový komplex velikášství, že jsme pomáhali rozpoutat světovou válku, 
s šancí na vítězství rovnou nule. 
Sotva jsme začali prohrávat, hned se všechno obrátilo k lepšímu, a určitě se zas dostaneme nahoru, 
jen když to pořádně projedem."

...

"Vidíte? Jen si to představte - člověk jeho věku, a riskuje ten krátký zbytek života, 
který má ještě před sebou, pro něco tak absurdního, jako je vlast."

Nately se okamžitě znovu naježil. "Na tom není vůbec nic absurdního, dávat život všanc za svou vlast!" prohlásil.

"Že ne?" opáčil stařík. "A co je to vlast? 
Vlast je kus země vymezený na všech stranách hranicemi, obvykle zcela nepřirozenými. 
Angličani umírají za Anglii, Američani za Ameriku, Němci za Německo, Rusové za Rusko. 
V současné době bojuje v téhle válce takových padesát či šedesát zemí. 
Neříkejte mi, že za všechny tyhle vlasti stojí za to umírat."

"Za všechno, pro co stojí za to žít, stojí za to i umřít," prohlásil Nately.

"Jestli je na světě něco, za co by stálo umřít, je určitě lepší zůstat kvůli tomu naživu," řekl na to ten starý rouhač. 
"Poslyšte, vy jste takový nezkažený, naivní mladík, že mi vás je až líto. Kolik vám je? Pětadvacet? Šestadvacet?"

"Devatenáct," odpověděl Nately. "V lednu mi bude dvacet."

"Jestli se toho dožijete." Dědek pokýval unaveně hlavou a na okamžik se na jeho tváři objevil týž nedůtklivý, 
nepřítomný výraz, jímž se vyznačovala ona popudlivá, svárlivá stařena. 
"Jestli si nedáte pozor, tak vás zabijou, a jak pozoruju, vy si pozor nedáte. 
Proč nevezmete rozum do hrsti a nechováte se aspoň trošku jako já? 
Třeba byste se pak taky dožil sto sedmi let."

"Protože je lepší zemřít vstoje než žít na kolenou," odsekl mu Nately s vítězoslavným přesvědčením. 
"Doufám, že jste to rčení už slyšel."

"Jistěže slyšel," opáčil proradný stařík a už se zase usmíval. 
"Jenže jste to trochu popletl. Je lepší žít vstoje než zemřít na kolenou. Tak je to správně."

"Víte to jistě?" ptal se popletený Nately docela věcně. "Mně se zdá, že to dává lepší smysl, jak to říkám já."

"Kdepak, to moje dává lepší smysl. Zeptejte se svých kamarádů."